SHARPŮV REGIMENT

V těchto dnech vyšel překlad dalšího dílu série Bernarda Cornwella o riflemanu Richardu Sharpovi, v pořadí už osmnáctý (zbývá jich ještě šest...), který se jmenuje SHARPŮV REGIMENT. Vydal jej, jak jinak, OLDAG (prolink máte v nadpisu; cena 289,- Kč, ISBN: 978-80-7411-082-5) a překladatel i přítel Jiří Beneš mi opět laskavě poskytl ukázku textu i předmluvy. Zde jsou:

SHARPŮV REGIMENT: ukázka překladu Jiřího Beneše

Vrchní seržant MacLaird byl silný muž, a tak stisk, jímž sevřel majoru Richardu Sharpovi levou paži, zabolel. MacLaird pomalu otevřel oči. „Já nepláču, pane,“ řekl.

„Já vím.“

„Nikdo nebude moct říct, že mě viděl plakat, pane.“

„Já vím.“

Po MacLairdově tváři se koulely slzy. Čáka mu spadla a ležela kousek od jeho hlavy.

Sharpe nechal levou paži v seržantově sevření a pravou mu trochu stáhl kabát.

„Otče náš, jenž jsi na nebesích...“ MacLairdův hlas se zadrhl. Seržant ležel na tvrdých oblázcích potřísněných jeho krví. „Ach bože!“ vydechl tiše Sharpe.

V MacLairdově břiše zela děsivá rána zalitá jasně červenou krví. Sharpe tu krvavou hrůzu, do níž kus kamene, odštěpený ze skály dělovou koulí, vrazil cáry špinavé košile, zase přikryl kabátem. S tím se nedalo nic dělat.

„Pane,“ ozval se slabým hlasem vrchní seržant. „Prosím, pane.“ Sharpe upadl do rozpaků. Věděl, co ten tvrdý muž, který pouštěl na vojáky hrůzu, klel a smilnil a vykonával svou vojenskou povinnost, chce. Viděl na jeho ostře řezaných rysech, že se tváří v tvář smrti zoufale snaží neprojevit slabost, a sevřel MacLairdovu ruku, jako by v tomhle posledním okamžiku chtěl jeho vojenské hrdosti pomoct. MacLaird na něho upřeně hleděl. „Pane!“

„Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé,“ začal Sharpe nejistě odříkávat, i když si nebyl jistý, jestli se mu vybaví všechna slova modlitby. „Přijď království tvé, buď vůle tvá na zemi i na nebi.“ Sharpe nebyl věřící, ale uvědomoval si, že možná i on by v kruté chvíli před smrtí s vděčností přijal útěchu těchto slov. „Chléb náš vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.“ Toho chleba byla jedna libra denně a viníkem byl francouzský bastard. Jak je to dál? Do kolen ho bolestivě tlačily oblázky. „A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Amen.“ Uvažoval, jestli si vzpomněl na všechno, i když na tom už nezáleželo, protože MacLaird byl mrtvý. Tepna na rotmistrově krku zmrtvěla a z rány na břiše přestala vytékat krev.

Sharpe pomalu rozevřel prsty, které mu stále svíraly paži. Položil ruku na hruď mrtvého, utřel si slzy a vstal. „Kapitáne Thomasi!“

„Pane?“

„Vrchní seržant je mrtvý. Zařiďte, aby byl pohřben. Kapitáne d’Alemborde!“

„Pane?“

„Posuňte hlídky o padesát metrů po svahu dál. Tady nejsme na polním výcviku! Hněte sebou!“ Postavení hlídek bylo správné a všichni to věděli, stejně jako jim bylo jasné, že Sharpe jen ventiluje svůj hněv.

Země byla rozmoklá po nočním dešti. Na cestě se leskly kaluže, místy zbarvené krví. Nalevo od Sharpa už několik mužů kopalo hroby. Vedle mělkých jam leželo deset těl svlečených z uniforem a bot, které byly příliš cenné na to, aby skončily pod zemí. „Poručíku Andrewsi!“

„Pane?“

„Vezměte dva seržanty a dvacet mužů a posbírejte kameny.“

„Na co kameny, pane?“

„Neptejte se a udělejte to!“ vyštěkl Sharpe, vysoký tmavovlasý major, který se do důstojnického stavu vypracoval z mužstva. Hněv dodával jeho tváři poznamenané jizvami ještě divočejší výraz než obvykle a jenom hlupák by se ho v téhle náladě odvážil dráždit.

Došel do místa pod velkou skálou, kde v závětří před poryvy ostrého větru leželi ranění. Tam si dřepl a jeho pochva s palašem těžké jízdy, jímž vládl stejnou silou jako dřevorubec sekerou, zazvonila o kámen. „Jak je, Dane?“ zeptal se.

Střelec a někdejší pytlák Daniel Hagman se na něho usmál. „Ujde to, pane,“ odpověděl. Levé rameno měl obvázané a rukávy kabátu a košile jen volně přetažené přes ránu. „Jenom si nedokážu nacpat dýmku.“

Sharpe vzal hliněnou dýmku, zalovil v Hagmanově patrontašce po svitku tmavého mastného tabáku, kus z něj ukousl, rozdrtil ho a nacpal do hlavičky dýmky. „Jak se to stalo?“ zeptal se.

„Naletěl jsem jednomu zatracenému voltižérovi.“ Hagman byl nejstarší voják jihoessexského regimentu, i když nikdo nevěděl, kolik mu vlastně je. Možná přes padesát. Ale přes svůj věk byl nejlepším střelcem regimentu. Vzal si dýmku a sledoval, jak Sharpe vytahuje křesadlo. „Odpráskl jsem ho a myslel jsem, že je mrtvý. Jenže když jsem šel k němu, práskl zase on po mně. Bastard!“ Hagman ze zapálené dýmky s rozkoší potáhl, vyfoukl kouř a znovu potáhl. „Nakonec ho poslal do pekel Angel. Podřízl mu krk a bylo to.“ Zakroutil hlavou. „Omlouvám se, pane.“

„Nebuďte blázen, Dane. To nebyla vaše chyba. Však se zase vrátíte.“

„Doufám. Chtěl bych být u toho, až s těmi bastardy skoncujeme, pane.“ Stejně jako Sharpe byl Hagman střelec, jeden z těch, kteří jako trosky plovoucí na válečném oceánu skončili v řadách červenokabátníků jihoessexského regimentu. Avšak ani potom se nevzdali svých zelených kabátů. Byli střelci, elitní vojáci.

„Budete u toho, Dane.“ Sharpe se usmál a z tváře mu na chvíli zmizel výsměšný výraz, který jí dodávala dlouhá jizva na levém líci. „To víte, že u toho budete,“ opakoval. Pomyslel na Leroye, který se na krátkou dobu stal velícím důstojníkem batalionu. Dnes by na ně byl Leroy hrdý.

Jenže Leroy už nežil. Minulý týden padl v bitvě u Vitorie a Sharpe věděl, že k jihoessexskému brzy přijde nový podplukovník a také noví vojáci. Regiment, opotřebovávaný válkou jako bodák ztenčený neustálým ostřením, byl na polovičním stavu a posily už měly být na cestě z Anglie. Sharpe dobře věděl, že pak své dočasné velení předá novému veliteli. Ostatně kvůli nízkému stavu se pro ně s žádným bojovým nasazením nepočítalo a původně neměli ani dnes bojovat.

Pochodovali do Pasajesu, kam je odveleli krátce po velkém vítězství u Vitorie, ale z ničeho nic se na zpěněném koni přihnal štábní důstojník s rozkazem, který požadoval, aby jihoessexský regiment zablokoval cestu z hor. Důstojník nevěděl, co se děje. Řekl jim jen, že od hranic vyrazily nějaké francouzské síly, které je třeba zastavit, a jihoessexský se čistě náhodou nacházel nejblíž téhle hrozbě. Nechali tedy ženy a bagáž na hlavní cestě a vydali se na sever splnit nový úkol.

A také ho splnili. Zaujali postavení podél cesty, a když se Francouzi objevili, zarachotil smrtelný rytmus palby po pelotonech, který řady v modrých kabátech rozvrátil a nepřítele, jenž postupoval ze severu, zastavil.

Ani pak se jihoessexský nestáhl. Jeho ranění se odplazili do úkrytů nebo krváceli tam, kde padli, ale batalion držel své postavení i po tom, co spustilo palbu nepřátelské horské dělo. Naopak přinutili k ústupu Francouze a teprve teď major Richard Sharpe zjišťoval, jakou cenu za splnění úkolu batalion zaplatil.

Jedenáct mrtvých, přitom bylo jasné, že k nim přibudou další, až začnou umírat těžce ranění. Sharpe už teď věděl, že nejméně dvanáct raněných se nikdy do bojových řad nevrátí, ale další tucet raněných lehčeji, podobně jako Hagman, by mělo znovu bojovat. Samozřejmě pokud se jejich rány nezhorší a neudolá je pomalá smrt v horečkách. Ale na to teď nechtěl myslet.

Odplivl si. Neměl vodu, protože mu nepřátelská kule roztříštila polní láhev. „Seržante Harpere!“

„Pane?“ ozval se mohutný Ir a zamířil k němu. Harper byl možná z celého batalionu jediný, kdo se hněvu Richarda Sharpa nebál, protože stál po jeho boku ve všech bojích téhle dlouhé války. Prošli spolu celé Španělsko, až se nyní, v létě roku 1813, dostali do samé blízkosti francouzské hranice. „Jak to vypadá s Danem, pane?“ zeptal se Harper.

„Dostane se z toho. Máte nějakou vodu?“

„Měl jsem, ale někdo na ní udělal zázrak,“ odpověděl Harper a nabídl Sharpovi polní láhev, v níž měl proti předpisům místo vody červené víno. Sharpe se napil a znovu láhev zazátkoval.

„Díky, Pate.“

„Ještě je toho spousta, kdybyste potřeboval, pane.“

„Potřebuju, ale ne na tenhle účel. A ne aby se to pilo tady.“ Harper před pouhými dvěma dny vstoupil do stavu manželského, a když dostali rozkaz k bojové akci, Sharpe mu poručil, aby zůstal se svou novomanželkou, španělskou dívkou. Jenže Harper to odmítl a teď byl tady a upřeně hleděl k prázdnému severnímu obzoru. „Co tady ty bastardi dělali?“ zeptal se.

Sharpe pokrčil rameny. „Asi sem zabloudili.“ Jiné vysvětlení ho nenapadalo. Věděl, že spousta francouzských jednotek, které se po porážce Josefa Bonaparta u Vitorie ocitly mimo hlavní proud ustupujícího vojska, se snaží dostat do Francie na vlastní pěst. A tahle byla početnější než Sharpův oslabený batalion. Proto mu vrtalo hlavou, proč boj vzdali tak brzy. A opět ho napadalo jediné vysvětlení: nepřítel musel poznat, že se mu jihoessexský nesnaží uzavřít cestu do Francie. Zabloudili, zapletli se do nesmyslného střetu, a když si to uvědomili, odtáhli pryč. „Bastardi!“ zamumlal Sharpe vztekle, protože jeho vojáci zemřeli pro nic za nic.

„To s vrchním seržantem je zatracená smůla,“ povzdechl Harper, se svými šesti stopami a čtyřmi palci ještě vyšší než Sharpe.

„To je,“ přikývl Sharpe. Zkoumavě pohlédl na oblohu a uvažoval, jestli mohou čekat další déšť. Podle Španělů bylo tohle léto nejhorší, co pamatují. „Jeho funkci převezmete vy.“

„To myslíte vážně?“

„Jak jinak?“ Sharpe si pomyslel, že teď aspoň bude moct dát batalionu nejlepšího vrchního seržanta, jakého kdy měl. Pochyboval, že by nový podplukovník našel odvahu tohle jmenování změnit. Otočil se. „Poručíku Andrewsi!“

„Pane?“ Poručík vedl skupinu zamračených vojáků, kteří se pachtili s kameny.

„Naklaďte je na hroby!“ poručil Sharpe. Všichni věděli, že to má zabránit, aby těla z mělkých hrobů vyhrabala zvěř.

„Na všechny, pane?“

„Ne, jen na naše.“ Sharpovi bylo jedno, jestli si na mrtvolách Francouzů udělají hostinu lišky a krkavci. Záleželo mu jen na tom, aby jeho mrtví odpočívali v klidu, když měli tu smůlu, že je smrt zastihla v cizí zemi. „Vrchní seržante!“

„Pane?“ ozval se Harper. Rozpačitě se usmíval, protože si nebyl jistý, jestli je v téhle chvíli úsměv na místě.

„Potřebujeme vůz na raněné. Požádejte důstojníka na koni, aby nějaký zajistil od bagáže. A pak zřejmě budeme pokračovat v pochodu.“

„Ano, pane.“

Tu noc v průsmyku, kde jihoessexský bojoval, kde leželi jeho mrtví a odkud už živí odešli, pršelo. Noční déšť spláchl tu trochu hlíny na mrtvolách Francouzů, kterým nevykopali hroby a nenavršili na ně kameny. Proudy vody odhalily bílá těla a ráno na nich začala hodovat zvěř. Ten průsmyk neměl žádné jméno.

Předmluva

Sharpův regiment je jediná kniha (aspoň dosud), jejíž děj se většinou odehrává v Británii, třebaže jsem do ní na začátku a na konci vložil scény ze Španělska a Francie. V dnešní době je těžké pochopit, jak malý dopad měla válka na tehdejší britskou společnost. Žádní váleční reportéři neexistovali, takže deníky uveřejňovaly jen oficiální zprávy nebo přebíraly neověřené zvěsti z kontinentálních novin. Většinou však nepsaly o válce vůbec. Ostatně nejeden čtenář si musel všimnout, že v románech Jane Austenové není o válce jediná zmínka, třebaže vznikaly právě v té době. Autorka samozřejmě věděla, co se ve Španělsku a Portugalsku děje, vždyť její bratr sloužil ve válečném námořnictvu, ale válka byla něco vzdáleného, co se životů lidí v Británii bezprostředně nedotýkalo. Jen zřídka někdo z obyčejných vojáků posílal domů dopisy z jednoduchého důvodu, že málokdo z nich uměl psát, a já mám podezření, že na mnohé vojáky po odchodu do Španělska jejich rodiny víceméně zapomněly. Důstojníci domů psali, ale vždycky mě překvapí, jak málo je v nich zpráv z bojiště. Zato téměř ve všech se neustále opakují žádosti o peníze.

Jediná příležitost, při níž britská veřejnost ochotně vzala na vědomí, že její země vede válku, byla, když dorazila nějaká zpráva o vítězství. Pak se rozezněly kostelní zvony, pořádaly se přehlídky a londýnská divadla zpestřila svůj repertoár pantomimickými jevištními obrazy se snahou zopakovat „ten slavný den“. Obvykle to byla představení podobná tomu, jaké popisuji v této knize, tedy vlastenecky laděné burlesce s Francouzi zobrazovanými jako horda přihlouplých zbabělců, s vlajícími prapory, kašírovanými děly a vlasteneckými písněmi. Takové oslavy trvaly pár dní a pak Británie na válku znovu zapomněla do doby, než se na dveřích kostelů po celé zemi objevily seznamy padlých a raněných. O dva nebo o tři měsíce později se ranění dostali domů, aby se až na výjimky stali trvalou přítěží svých farností.

Války stojí peníze a válka proti revoluční napoleonské Francii byla tak dlouhá a nákladná, že pro její financování bylo nutné zavést daň z příjmu. Později, když válka skončila a daň z příjmu se mohla zrušit, předložil lord Brougham návrh veškeré záznamy o této dani spálit a popel zakopat do země, aby se následující generace žádným způsobem nemohly dozvědět, že tak nehorázná daň vůbec kdy existovala. Bohužel se svým návrhem neuspěl, ale v době války byla daň beze vší pochybnosti nezbytná. Většina výnosu z ní se vynakládala na pobídky váhavých spojenců k boji a jejich podporu. Jako hotové peníze se používaly guineje s obrazem svatého Jiří bodajícího draka, a proto se jim běžně říkalo kavalerie svatého Jiří. Francouzi nikdy neměli tak důmyslné finanční odborníky, jako byli ti britští, kteří dokázali válečné hospodářství země zvládnout, a tak kavalerie svatého Jiří znovu a znovu vyrážela k podpoře armády na východních hranicích Francie. Přesto se Wellington často ocital bez finančních prostředků, které tak zoufale potřeboval nejen k tomu, aby mohl svým vojákům za jejich službu platit, ale aby si naopak vojáci mohli vše, co potřebovali, kupovat a nemuseli drancovat a krást. Po vstupu do Francie se situace natolik zhoršila, že se Wellington rozhodl shromáždit všechny usvědčené a odsouzené padělatele, kteří v armádě byli (těch měl zřejmě dostatek), a dal jim za úkol vyrábět padělky franků, jediné měny, kterou francouzští venkované přijímali. Wellington však trval na tom, aby padělané mince obsahovaly stejné množství stříbra jako pravé franky, takže nikdo nebyl ošizen.

Peníze hrají hlavní roli i v Sharpově regimentu, i když v tomto případě jde o obyčejnou chamtivost. Příběh románu se točí kolem takzvaného crimpingu. Britskou armádu tvořili dobrovolníci, ale potíž byla v tom, že se nezískávali snadno. A tak regimenty nabízely těm, co projevili ochotu do armády vstoupit, značné odměny. To nutně vedlo k tomu, že se objevili podnikavci, kteří se snažili ze situace profitovat a začali armádě dodávat nové rekruty za úplatu. Tito lidé, crimpers, používali všechny možné triky, z nichž mnohé byly kriminální povahy, aby „dobrovolníky“ získali. Hlavní roli při získávání nových rekrutů však dál hráli náboroví seržanti, kteří se svou skupinou putovali od města k městu a nešetřili sliby. Myslím, že Horatio Havercamp, jehož verbířské praktiky v této knize popisuji, může sloužit jako typický příklad náborového seržanta. V dnešní době se musí zdát, že tento systém získávání nových mužů do armády byl značně nejistý a mnohem méně efektivní než systém branné povinnosti Francouzů. Nakonec to však byli právě dobrovolníci, kteří, spolu se zlatou kavalerií svatého Jiří, zvítězili.