WELLINGTON PAVLA B. ELBLA

Tento rok se máme v knihách, které (jak věřím) zajímají nejen mne, skutečně nač těšit. To naznačila zde už ohlášená Šťovíčkova monografie maršála Davouta a teď se k ní přidává obsáhlý životopis jedné z největších postav napoleonských válek. Pavel B. ELBL, zkušený autor, známý knihami o Talleyrandovi, generálu Bagrationovi i napoleonských maršálech Lannesovi a Bernadottovi, odevzdal nakladatelství AKCENT na přelomu roku obsáhlý rukopis s titulem WELLINGTON a s podtitulem BRITSKÝ BULDOK S TVÁŘÍ GENTLEMANA. I když víme, že od odevzdání knihy před DTP (kde se právě začíná tvořit) až po tisk a distribuci uplyne nejméně půl roku, neodolal jsem a autora požádal a ukázku. Poslal mi ji a s jeho souhlasem zde zvěřejňuji to, co řekne nejvíc, Slovo autora, v němž je shrnutí jak obsahu, tak jeho přístupu i záměru...

SLOVO AUTORA

 Citát, který napomáhá mnohé lépe pochopit:

„V poli je snadné Angličany vymanévrovat, obchvátit je, zastavit, dotírat na ně. V bitvě, když zaujmou pozice a sešikují se, není obávanějšího nepřítele. Síla jejich pěchoty tkví v palbě, je dobře vycvičena a skvěle střílí, důstojníci jsou v celé Evropě ti nejstatečnější a nejvlastenečtější.“

 Francouzský divizní generál Maximilien Sébastien Foy (1775–1825)

Arthur Wellesley, první vévoda z Wellingtonu, náleží nepochybně již od roku 1815 k neotřesitelným oporám britského pantheonu. Již při letmém pohledu na některý z jeho portrétů můžeme spatřit ocelový pohled a pevnou úzkou čelist, které jakoby vyjadřovaly ztělesnění samotné podstaty britství. Zdá se, že nepostrádal žádnou ctnost, nikdy neztratil rozhodující bitvu, vedl válku s vojáky a ne s civilisty, proslul buldočí vytrvalostí, chladnokrevností tváří v tvář těm největším krizím a svoji pozoruhodnou vojenskou kariéru završil legendární Napoleonovou porážkou u Waterloo. Ostatně byl zcela odlišnou osobností než velký francouzský císař, jehož silným i slabým stránkám porozumněl velmi dobře a k jehož válečnickému umění se vyjádřil v následujícím duchu:

            „Postrádal trpělivost nezbytnou k vedení obranných bojů.“

            A kdykoliv se zdálo, že mu jde pouze o obranu, jako v zimních měsících let 1813–1814, hledal ve skutečnosti možnost, jak zaútočit a v rozhodující bitvě dosáhnout vítězství. Wellington si na bojišti počínal s mnohem větší obezřetností:

             „Velikost generála spočívá ve schopnosti vědět, kdy zavelet k ústupu a vyčkat času.“

            Zásadním heslem vévody z Wellingtonu byla povinnost, která platí pro každého, a kterou je třeba bez výhrady splnit. Vévodův „železný“ smysl pro povinnost byl doslova obdivuhodný. „Nikdo jiný to neudělá, vévoda z Wellingtonu musí,“ pronášel s oblibou. V uvedených souvislostech je také pozoruhodná jeho poněkud chmurná úvaha:

            „Stěží si dokážu představit cokoliv většího, než byl Napoleon v čele armády, a zvláště francouzské armády. Měl jednu velmi důležitou výhodu, nenesl žádnou odpovědnost a mohl si dělat, co se mu zlíbilo, nikdo také nikdy nepřišel o více armád než on. V mém případě se naproti tomu počítala ztráta každého muže. Nemohl jsem si dovolit riskovat tak jako on. Věděl jsem, že kdybych měl ztratit pět set mužů, aniž by to bylo zcela prokazatelně nezbytné, přinutili by mne klečet u přepážky v Dolní sněmovně.“

     Napoleon se nechal velmi rád oslavovat – Wellington si na tyto způsoby nepotrpěl, neboť byl toho mínění, že tento způsob nadšení vojáků se „až nebezpečně blíží vyjadřování názoru.“ K jeho způsobu vystupování naprosto nepříslušelo, aby se svými muži žertoval nebo naslouchal, jak mu provolávají slávu, k čemuž chladně a snad až příliš realisticky dodával:

            „Pokud je nechám, aby mi provolávali slávu, zítra se mi budou vysmívat.“

            Své okolí často zahrnoval typicky britským nelítostným sarkasmem. Když se k němu několik let po válce obrátila v Paříži skupinka francouzských důstojníků zády, nenechal se tím vyvést z míry a na omluvu jedné z přítomných dam odvětil:

            „Netrapte se tím, madam. Já už jsem jejich záda spatřil mnohokrát.“

            Jeho nitrem nepochybně často zmítaly pozitivní i negativní emoce, které se ovšem naučil mistrně ovládat. Velmi dobře si uvědomoval, že klid, který z něj vyzařuje, napomáhá důvěře jeho vojáků v konečný úspěch, zabraňuje případné panice, nespokojenosti, reptání a rozvratu morálky. Příslušník pluku 51. Foot (pěší) William Wheeler v této souvislosti zcela výstižně poznamenal:

            „Pokud by Anglie opět potřebovala služby své armády a já bych v ní měl být také, chtěl bych, aby jí znovu velel starý Nosáč (jedna z Wellingtonových přezdívek). Jistě by se o vojáky staral a my bychom nikdy za žádných okolností neměli pod jeho velením z nepřítele strach. Dvěma věcmi bychom si mohli být jistí, za prvé vždy bychom se mohli spolehnout, že nás armáda bude zásobovat proviantem, (…) a za druhé nikdo z nás by nebyl nucen pochybovat, že udělíme nepříteli výprask, který si zatraceně dobře zapamatuje. Může chtít voják více?“

            Nicméně, Wellington si vždy udržoval náležitý odstup a nikdy se svých důstojníků nedotýkal, z čehož plyne, že ho v žádném případě ani nenapadlo, aby tak učinil v případě prostých vojáků. Nesnášel povyšování řadových vojáků do důstojnických hodností a vytrvale tvrdil, že takto povýšení muži propadají nezvladatelnému pití. Lze říci, že Wellington na základě trpkých zkušeností svým důstojníkům příliš nedůvěřoval, zejména pak v otázce zda přesně vykonají to, co jim uložil a proto vše raději vykonal sám. S povzdechem uváděl, že celou britskou armádu řídí pouhých 150 úředníků, zatímco Napoleon má na Ministerstvu války k dispozici 8 000 až 12 000 podřízených, kteří jsou již v šest hodin ráno na svých místech a pilně plní své povinnosti.

            Napoleon vždy pracoval na tom, aby ze svých vojáků učinil privilegovanou kastu. Wellington se občas vyjadřoval v tom smyslu, že přítomnost francouzského císaře na bitevním poli vydá za 40 000 mužů, což vysvětlil v memorandu z roku 1836 adresovaném lordu Stanhopovi:

            „Napoleon byl panovníkem země a zároveň vojevůdcem armády. Celý stát byl ustaven na vojenském základě. Účelem všech nově zřizovaných institucí bylo budovat a podporovat armády a cílem byl územní zisk. Všechna úřední místa a všechna státní vyznamenání byla vyhrazena na prvním místě příslušníkům armády. Důstojník a dokonce i voják mohl jako odměnu za své služby očekávat královskou svrchovanost. Je samozřejmé, že osobní přítomnost vladaře u armády takto utvořené musela její válečné úsilí mocně podporovat. Veškeré zdroje francouzského státu byly vždy využívány ve prospěch konkrétní operace, v jejímž čele Bonaparte zrovna stál, aby se tak co nejvíce zvýšila pravděpodobnost jejího úspěchu.“

            Přestože až do legendární bitvy u Waterloo v roce 1815 se Wellington s Napoleonem nestřetl v přímé bitvě, byl s oslavovaným vojevůdcem neustále srovnáván, nicméně na přímou otázku zda mu není líto, že s ním nikdy nezkřížil zbraně, odpověděl:

            „Nelituji, naopak jsem velmi rád.“

            Ostatně jeho odpověď na dotaz, koho považuje za největšího vojevůdce dosavadní historie, hovoří za vše:

            „Dnes, v minulosti, v kterékoliv době, Napoleon.“

            Napoleon svoji moc uplatňoval nikoliv jako moc svěřenou, ale přímou a to do té míry jako žádný jiný vladař. Své podřízené jmenoval podle toho, jak sám uznal za vhodné, zatímco Wellington byl často nucen spolupracovat s generály, které mu vnutili příslušníci Royal Horse Guard – Nejvyšší velení britské armády. To se dokonce týkalo i přímého výběru důstojníků jeho vlastního štábu. Wellington byl rovněž toho názoru, že Napoleonova neomezená moc dokázala zažehnat všechny spory mezi jednotlivými maršály, což francouzské armádě umožnilo velmi důležitou jednotu.

            Wellington byl vždy rozezlen a zhnusen, když jeho muži propadli vášni plenění a loupení, zatímco Napoleon považoval válečnou kořist za něco naprosto samozřejmého, což se týkalo i obrovského množství uměleckých děl. Pouze díky neoddiskutovatelné podpoře Castlereagha a Wellingtona se například v roce 1815 podařilo Canovovi mnohé z uloupených skvostů navrátit do Itálie.

            Napoleon dokázal být zcela nemilosrdný až ke krutosti, což dokazuje masakr v Jaffě uskutečněný v průběhu egyptského tažení a mylně se domníval, že Wellington, který válečné hrůzy z duše nesnášel, by jednal stejně. Francouzský spisovatel, aristokrat a roajalista do morku kostí François-René de Chateaubriand k tomuto tématu napsal:

            „Titán dobýval svět. Byl to dobyvatel krajů, které nebyly k dobývání.

            Obsadil Jaffu. Po výpadu se část posádky, kterou Bonaparte odhadoval na dvanáct set mužů a jiní na dva až tři tisíce, vzdala a byla vzata na milost. Dva dny nato Bonaparte nařídil vyhubit ji zbraněmi.

            O oněch masakrech vyprávěli Walter Scott a sir Robert Wilson. Bonaparte je na Svaté Heleně bez obalu doznal lordu Ebringtonovi a doktoru O´Mearovi. Avšak jejich hrůzu přičítal postavení, v němž se nacházel. Údajně nemohl živit vězně a ani je nemohl odeslat do Egypta s doprovodem. Měl jim dát svobodu na slovo? Ani by nepochopili ten čestný závazek a evropské zvyky. Říkal, že Wellington na jeho místě by jednal stejně.“

            Podobnou „událost“ v průběhu celé Wellingtonovy vojenské kariéry nenalezneme a je nepopiratelné, že zcela otřásla i osobami, které se pohybovaly v Napoleonově bezprostřední blízkosti. Proslulý lékař a pozdější chirurg Císařské gardy Dominique Larrey říkal:

            „Ušetřím si líčení strašlivých důsledků, jež dobytí nějakého opevněného města obvykle přináší. Byl jsem smutným svědkem dobytí Jaffy.“

            Napoleonův pobočník a sekretář Louis-Antoine Fauvelet de Bourrienne byl poněkud sdílnější:

            „Ta příšerná scéna dosud způsobuje, že se chvěji, když na ni pomyslím, jako prvního dne. Raději bych ji nechtěl popisovat, dokud mi nebude umožněno na ni zapomenout. Nic z toho, co si lze představit hrozného toho krvavého dne, nemohlo by se rovnat skutečnosti.“

            Vévoda vždy působil vznešeně, avšak s patřičnou dávkou umírněnosti. Vyhýbal se šarlatu a zlatým stuhám ve prospěch modrého fraku a vysokých černých bot, tudíž se svým vzhledem velmi přibližoval civilistovi. V tomto ohledu se tak do jisté míry podobal Napoleonovi, který v bitvě zpravidla nosil tmavozelenou uniformu gardových jízdních myslivců s přehozeným šedivým zimníkem bez jakýchkoliv vyznamenání. Zatímco francouzský císař nosil klobouk naražený napříč, Wellington tak činil způsobem zepředu dozadu, jelikož ho s oblibou pozvedal ke zdvořilostnímu pozdravu.

            Svoji fyzickou i psychickou odolnost, statečnost, morální nezlomnost a pevnost prokázal Wellington na nejméně tuctu bojišť, stejně jako v průběhu své letité politické kariéry. Nicméně neodříkal se mužských zlozvyků, erotických dobrodružství a nutno říci, že jako manžel a otec neobstál. Stal se rovněž mistrem břitkých aforismů. Politikovi Johnu Wilsonu Crokerovi prý v souvislosti s ohodnocením svých vlastních vojevůdcovských schopností řekl:

            „Veškeré válečné umění, a vlastně veškeré činnosti života jsou v tom, jak zjistit, co nevíte o tom, co se odehrává na druhé straně kopce.“

            Mladá královna Viktorie byla v roce 1851 velmi rozrušena, když se dozvěděla, že vrabci ničí exponáty na londýnské velké výstavě, a že na ně nelze střílet, neboť celá stavba je vystavěna ze skla. „Zkuste jestřáby, madam,“ navrhl jí s naprostým klidem Wellington.

            A ačkoliv své muže někdy považoval za „spodinu společnosti,“ jeho vnitřní a pravé smýšlení vyplynulo na povrch, když po Waterloo přiznal, že „nic kromě bitvy prohrané nemůže být nejméně z poloviny tak melancholické, jako bitva vyhraná.“

            Vévoda z Wellingtonu byl však především pravým britským aristokratem s jaksi patřičným sklonem k aroganci a snobismu, neboť vždy upřednostňoval talent s titulem před talentem bez titulu. Ovšem naprosto zásadním byl v jeho očích právě talent, při jehož absenci nepomohl dotyčnému ani sebevznešenější titul. V soukromí se často vyjadřoval s nelíčeným opovržením o svých spojencích, což se týkalo i Prusů u Waterloo. Jeho charakter obsahoval značnou dávku tvrdosti. Paddy Griffith poznamenal:

            „Mohl být považován za zuřivého velitele dokonce i podle měřítek divoké profese v divoké době.“

            Kupříkladu neochvějně oponoval záměru zrušit bičování vojáků a neustále argumentoval proti povyšování řadového mužstva mezi důstojníky. V době, kdy vrcholila jeho politická kariéra, přesto nechápal realitu své překotně se rozvíjející epochy a stavěl se proti parlamentním reformám, čímž se sám odsoudil do pozice, jež se nakonec stala neudržitelnou.

            Navzdory snaze četných historiků umístit Wellingtona na vysoký piedestal, na němž není možné spatřit jakékoliv skutečné lidské vlastnosti a nedostatky, je zřejmé, že jeho pravdivý obraz je mnohem plastičtější a komplikovanější. Pozoruhodný je v tomto smyslu například názor francouzského divizního generála Maximiliena Sébastiena Foye s konečným odkazem na vévodovo vítězství v bitvě u Waterloo 18. června 1815:

            „Lord Wellington není žádný pozoruhodný génius, duchem je to dokonce průměrný muž, je to však generál, který dokonale ovládá své řemeslo, jeho jednotky si ho váží a milují ho. Nenechává je podstupovat zbytečná nebezpečí, v těžkých chvílích je však nešetří. Od onoho osmnáctého musel vyrůst až do oblak.“

            Uvedený „legendistický“ přístup byl uplatňován nejenom již za vévodova života, ale především po jeho skonu. O mnohém vypovídá i dlouhý a zvučný seznam titulů přečtený heroldem na Wellingtonově pohřbu v londýnské katedrále Svatého Pavla, otištěný v novinách London Gazette 6. prosince 1852:

            „Arthur, vévoda a markýz Wellington, markýz Douro, hrabě Wellington ze Somersetu, vikomt Wellington z Talavery, baron Douro z Wellesley, princ z Waterloo z království nizozemského, vévoda z Ciudad Rodrigo ve Španělsku, španělský grand první třídy, vévoda z Brunoy ve Francii, vévoda z Vitorie, markýz z Torres Vedras, hrabě Vimeiro v Portugalsku, člen rady Spojeného království, člen rady Jejího Veličenstva, vrchní velitel britské armády, plukovník granátnické gardy…

            Nejvyšší lord strážce Anglie, strážce Toweru, správce pěti přístavů, kancléř pěti přístavů, admirál pěti přístavů, lord-lieutenant z Hampshiru, lord-lieutenant osady Toweru, ochránce parku svatého Jakuba, ochránce Hyde parku, kancléř univerzity v Oxfordu…

            Rytíř Podvazkového řádu (nejvyššího britského vyznamenání), rytíř Velkého kříže Řádu Lázně, polní maršál a vrchní velitel jednotek Jejího Veličenstva, polní maršál rakouské armády, polní maršál hannoverské armády, polní maršál nizozemské armády, maršál-generál portugalské armády, polní maršál pruské armády, polní maršál ruské armády, generál-kapitán španělské armády, rytíř Řádu Zlatého rouna a španělských vojenských Řádů Svatého Ferdinanda a Svatého Hermenegilda, rytíř pruského Velkého kříže Řádů Černého orla a Červeného orla, rytíř rakouského Velkého kříže císařského vojenského Řádu Marie Terezie, rytíř ruských Řádů Svatého Ondřeje, Svatého Alexandra Něvského a Svatého Jiří, rytíř portugalského Velkého kříže královského a vojenského Řádu Věže a Meče, rytíř švédského Velkého kříže královského a vojenského Řádu Meče, rytíř francouzského Řádu Svatého Ducha, rytíř dánského Řádu Slona, rytíř hannoverského královského Velkého kříže Řádu Guelfů, rytíř Řádu Svatého Januaria a vojenského Řádu Svatého Ferdinanda a za Zásluhy království Obojí Sicílie, rytíř sardinského Velkého kříže nejvyššího Řádu Zvěstování, rytíř Velkého kříže vojenského Řádu Maxmiliána Josefa Bavorského, rytíř saského královského Korunního Řádu, rytíř württemberského vojenského Řádu za Zásluhy, rytíř Velkého kříže vojenského Řádu Viléma Nizozemského, rytíř hessensko-kasselského Řádu Zlatého lva a rytíř bádenského Velkého kříže Řádu Věrnosti a Lva.“

     Vskutku impozantní výčet, z kterého nám ovšem uniká jedna podstatná a naprosto zásadní osoba a to právě ta Wellingtonova, muže a vojáka, kterým byl především. Jak vzdálený je výše uvedený náhled na vévodovy životní osudy od místa jeho zrození v Irsku a od jeho plachého zasněného dětství, kterému mnohem více slušely křehké housle než těžká mušketa. Wellingtonův příběh není jedním z těch, kdy se chudý chlapec vypracoval k moci a bohatství, nicméně zcela jistě vypovídá o nevyzpytatelném osudu a nezlomné lidské vůli.

     Patrně nejenom v Britech tento muž dodnes vzbuzuje pocit téměř drtivé velikosti a síly… A ačkoliv nebyl vždy dobrým člověkem, nesporně se stal velkým mužem… Velcí lidé nepochybně kladou velký stín, pod který si paprsky světla jen velmi obtížně razí cestu… Což nám připomíná i vévodův monumentální památník v londýnské katedrále Svatého Pavla, tak rozměrný, že socha jezdce na vrcholu se téměř dotýká klenby… Ostatně také tumba z cornwalské leštěné žuly hnědočervené barvy, spočívající na mramorovém podkladu, v níž se ukrývají Wellingtonovy tělesné ostatky, v jistém smyslu člověka téměř „drtí“…

            Vykročme tedy s odhodláním po stopách muže, kterému pyšný Romanovec ruský car Alexandr I., jenž se sám zcela neskromně považoval za „spasitele“ Evropy, udělil vznešený titul „Přemožitel přemožitele světa...“