PŘÍBĚH Z DOBY REVOLUČNÍHO TERORU

Z nedostatku času (není jednoduché souběžně psát, překládat a ještě dělat korektury, což se mi v posledních týdnech dělo) jsem sáhl k příběhu ze třetího svazku ponorů do francouzské historie, který se jmenoval sice morbidně, ale výstižně SŇATKY SE SMRTÍ. Přivedl mě k němu, jak je řečeno níže, Alexandre Dumas, který má na svědomí mnoho mých cest do minulosti, a já se v ní šťoural, abych našel, jak to doopravdy bylo. Je to ostatně drobnokresba jakobínského teroru doby Francouzské revoluce, která pod hesly volnosti, rovnosti a bratrství prolévala potoky krve...

SVATBA V ČASECH TERORU

(O gilotině a krvavé svatbě štrasburského fanatika Euloga Schneidera)

Příběhy z doby Francouzské revoluce neznějí příliš lidumilně, i když se v nich vyskytují hesla o národu, blahu, svobodě, rovnosti či bratrství. Jsou většinou zbarvené krví obětí, jejichž hlavy padaly v zájmu ideálů, za nimiž se často skrýval boj o moc, osobní ambice a úzce skupinové či individualistické cíle. Ten, který se odehrál na jaře roku 1794 ve Štrasburku, je téměř neuvěřitelný a zní takřka románově. Předčí krutostí mnohé jiné, má však rozuzlení, z něhož lze čerpat jistou útěchu, že i zlo dojde občas zasloužené odplaty a konce. Vyprávěl jej ve své knize Bílí a modří velký Alexandre Dumas, který však pozměnil děj velmi málo, neboť skutečnost předčila jeho fantazii. Navíc přiznal, že tento příběh převzal od svého přítele, francouzského spisovatele Charlese Nodiera, jenž oné historii věnoval celou jednu kapitolu obsáhlých vzpomínek, nazvaných Souvenirs et portraits. V překladu to značí Vzpomínky a portréty, což je název správný, neboť onen příběh sledoval z bezprostřední blízkosti a hlavní postavu celého dramatu měl příležitost poznat osobně.

Kněz, revolucionář a tyran

Onen muž, o němž Nodier i Dumas vyprávěli a kterého je těžké nazvat hrdinou, se jmenoval Johann Georg Schneider, místo těchto křestních jmen si ale říkal a nechával říkat Eulogius, což značí řecky Výmluvný. Narodil se v říjnu 1756 v rodině vinaře ve Wipfeldu, městečku severovýchodně od německého Würzburgu. Tam absolvoval i filosofická a právní studia, avšak pro nedostatek peněz je nedokázal dokončit. Roku 1777, už s novým „křestním“ jménem Eulogius, vstoupil v Bamberku do františkánského řádu a pokračoval ve studiích, nejprve filosofie v Augšpurku, a poté teologie v Salcburku. V Bamberku byl vysvěcen na kněze, pak začal učit na augšpurské universitě, proslul jako vynikající znalec řečtiny i překladatel a spisem o křesťanské toleranci upoutal pozornost vévody Karla Eugena von Württemberg. Příležitostně skládal i verše duchovního obsahu a psal si podmanivá kázaní, za která dostal katedru v Bonnu i papežem udílenou cenu. Jeho věhlas vzrostl ještě více, byť v jiném ohledu, když roku 1790 uveřejnil sbírku zcela jiného charakteru. Obsahovala básně zčásti politického a protipapežského, zčásti erotického charakteru. Nedlouho poté napadl v dalším spisku morálně teologická dogmata, za což mu hrozily od kolínského arcibiskupa sankce, před nimiž raději opustil Německo. Odešel do revoluční Francie, usadil se roku 1791 v hraničním Štrasburku a začal docházet do klubu místních jakobínů, což mu nebránilo dál vykonávat kněžský úřad, byť přitom složil povinnou přísahu státu. Stal se vikářem štrasburského biskupa Brendela i členem městské rady, a jak nabírala revoluce na obrátkách, jeho vliv rostl. V roce 1792 založil časopis s podivným jménem Argos aneb muž se stovkou očí, kterým se pasoval na bdělého strážce revoluce. V únoru 1793 už zasedal u soudu pro celý departement a v říjnu téhož roku v revolučním tribunálu. Vynesl prokazatelně devětadvacet rozsudků smrti, platil za radikálního jakobína a dokonce založil svoji vlastní sekci, mnohem nesmiřitelnější, než měli stoupenci Maxmiliána Robespierra.

Eulog Schneider

Právě v oné době přijel do Štrasburku mladičký, teprve čtrnáctiletý Jean-Charles-Emmanuel Nodier, syn učence i člena revolučního tribunálu, který chtěl, aby se hoch naučil řecky. Nodierův otec Euloga Schneidera znal, proto Jeana-Charlese vypravil na cestu s doporučujícím listem.

„Můj otec byl zapálený pro klasická studia a slíbil si, že ze mne vychová cosi jako učence. Naučil mě, co uměl z latiny svojí vlastní metodou, jejíž ovoce mě s postupem let uniklo. (...) Pak myslel jen na to, abych začal studium řečtiny, avšak zaneprázdnění, pramenící z nesčetných úřadů, které přinášela spousta funkcí, mu nedovolily, aby mě vedl sám. Mezi osobami, s nimiž si dopisoval ohledně filologie a starověké literatury, byl i jistý Eulog Schneider, nejdřív kapucín v Kolíně, pak vikář konstitučního biskupa ze Štrasburku, který přeložil a komentoval Anakreonta...,“ vyprávěl sám Nodier.

Mnohem méně barvitě než Alexandre Dumas pak uvedl, že do Štrasburku přijel jedné zimní noci, ubytoval se, jak bývalo zvykem, v hostinci, a ježto nikdy neviděl jiné město než rodný Besançon, jal se obdivovat perlu na Rýně, kde ho zaujala hlavně zdejší katedrála. Vešel dovnitř, byl uchvácen její velebností, spatřil ji ale v časech obrazoborectví.

„Z meditace mě vyrušily rány kladiva a já spatřil, jak se k mým nohám kutálí hlava světce. Dozněl další úder a to, co spadlo, bylo tělo Panny Marie, objímající svého syna. Hledal jsem, odkud to padá, a spatřil na ramenou jednoho kolosálního apoštola jakéhosi muže, co bušil zleva i zprava s převelikým zápalem do těch gotických přestavitelů vyvolených Páně. Lid tam zvolna vytvářel vzrušené skupinky, z nichž letěly vzhůru hlasitý smích, temné kletby a tiché mručení...“

Poprvé viděl fanatismus, který do jeho rodného kraje dosud nedorazil, a druhý den kolem deváté ranní se vypravil za Eulogem Schneiderem, což neopomněl sdělit majitelce hostince, jisté paní Teschové, která o chlapce projevila takřka mateřský zájem..

„Madame Tesch mi vysvětlila, že ho musím oslovovat občane, že to už není abbé, leč žalobce mimořádného revolučního výboru Dolního Rýna a že, byť jsem dítě, by mě byl schopen nechat zemřít, nebudu-li mu tykat. Opakoval jsem si tu lekci po celou dobu hodinové procházky...,“ pokračoval Nodier.

Jednoho z nejmocnějších mužů ve Štrasburku zastihl právě u snídaně a tabule v nejmenším nepřipomínala revoluční prostotu či nouzi, jež ve Francii vládla:

„Byly tam talíř ústřic (…), talíř ančoviček, miska oliv a korbel piva. Občan Schneider vešel, odložil na stůl dvě pistole a poté, co mě dosti stroze pozdravil, usedl ke stolu. Popošel jsem k němu a podal mu list od svého otce. Po přečtení prvních řádek ke mně napřáhl ruku, prohodil něco řeckých vět, na což já opáčil, že jsem ještě neměl to štěstí, abych se řecky naučil byť jen jedno slovo. Pak mě přizval ke snídani a poté, co jsem odmítl, na oběd…“

            Nodier zanechal i portrét Euloga Schneidera, který budí pramálo sympatií:

            „Byl to muž kolem pětatřicítky, ošklivý, tlustý, malý a všední, s buclatýma rukama, zakulacenými rameny a kulatou hlavou. Nejpozoruhodnější v kulatém, zsinale šedém obličeji, poznamenanému tu a tam červenými skvrnkami a poďobaném neštovicemi byly černé, hodně nakrátko ostříhané vlasy a husté hnědé obočí, pod nimiž zářily dvě oči šelmy s narezlými řasami. I když byl obdařen nesmírnou schopností vstřebávat vědění a břitkým duchem, postrádal cokoliv, co budí vzněty, co přitahuje srdce…“

            Společnost občanu Schneiderovi tvořili tři jiní revolucionáři jménem Edelman, Young a Monnet. Představovali podivnou směsici poměrně slušného muzikanta, bývalého ševce a královského granátníka, který se dal před revolucí na kněžskou dráhu, leč stal se z něho stejný páter Vyklouz jako z mocného Euloga. Všichni patřili ve Štrasburku k extrémistům a jejich politické postoje opět nejlépe objasnil Nodier sám:

            „To, co jsem svedl za onoho pro mne tak výjimečného setkání pochopit, bylo, že se revolucionáři ve Štrasburku rozdělili pod dva prapory. Jeden náležel k novým představitelům státu, který v Národním konventu zosobňoval Robespierre a v départementu Dolní Rýn Saint-Just. Kdo by se nezachvěl při pomyšlení, že pár krásně a dobře vystudovaných lidí dnes nahlíží na Robespierra a Saint-Justa jako na umírněné (…). Druhý směr třímal v rukou Schneider s požadavky vyhlazování, které dosti připomínaly zaslepené a stupidní doktríny, jež Marat dovedl do důsledků a až k protispolečenskému fanatismu…“

            Je to tvrdé hodnocení osob, které nám školní dějepis představoval jako nejkrásnější květy pokrokových revolučních proudů… Robespierre (a Saint-Just, o němž bude zakrátko řeč) se stali reprezentanty jakobínské diktatury, vrcholného revolučního teroru, který nakonec dovedl zemi do slepé uličky a je samotné ke zkáze. Schneider byl radikál a ve srovnání s ideami, které prosazoval, se i Robespierrova politika jevila jako mírná.

I jiná věc Schneidera od Robespierra či Saint-Justa odlišovala a Nodier o ní říká:

„Umírnění (a opakuji, že i Saint-Just) se alespoň vyznačovali strohostí mravů, leč kapucín z Kolína byl přítelem radovánek a vilnosti. První hrál roli stoika, druhý epikurejce, či spíše cynika. Jeden se děsil druhého a Alsasko mělo pod jejich vládou hrůzu z obou. A ježto získala revoluce ve Štrasburku dva velké kazatele, měla i dva chrámy, zasvěcené těm děsivým mystériím, občanskou společnost pročištěnou Saint-Justem a Schneiderovu Propagandu.“

Setkání s gilotinou

Je nejvyšší čas představit druhého z jakobínů, Schneiderova protivníka.

Antoine de Saint-Just

            Šestadvacetiletý Louis-Antoine de Saint-Just de Richebourg, jak znělo jeho celé jméno, byl nepoddajným synem aristokrata, jenž si na matčino přání pobyl zhruba půl roku v nápravně-výchovném zařízení. Studoval práva na téže fakultě v Remeši, kterou navštěvovali budoucí velcí revolucionáři Brissot a Danton, navštěvoval společnost nesouhlasící s režimem a získal si poněkud pochybnou pověst poémou Organt, v níž kritizoval královský absolutismus i církev, což činil formou bez nadsázky pornografickou. Krátce po pádu Bastily se stal důstojníkem národních gard a z tohoto titulu patřil k těm, kteří eskortovali Ludvíka XVI. po nezdařeném pokusu o útěk do Paříže. V následujícím procesu s králem patřil k hlavním řečníkům, přesněji řečeno k žalobcům, a počínal si téměř nejnesmiřitelněji ze všech. Už tehdy jej pojilo přátelství s Maxmiliánem Robespierrem, jehož blízkým spolupracovníkem se stal. V Konventu, hlavním revolučním orgánu, patřil mezi nejmladší i nejradikálnější a notně se přičinil o pád těch, kteří byli proti jakobínům. Přispěl k porážce girondistů i hébertistů, v květnu 1793 se stal členem obávaného i všemocného Výboru pro veřejné blaho a krátce nato, v časech, kdy utrpěly armády republiky porážky, vojáci dezertovali a generálové se od revoluce odkláněli, odejel jako zástupce lidu (což byla všemocná funkce politického komisaře s právem rozhodovat o životech i smrti) k Rýnské armádě. Od té chvíle působil i ve Štrasburku, kde se Eulogius Schneider dosud cítil jako největší pán.

            „Měl bledou pleť s našedlým nádechem jako všichni pracovití ochránci revoluce, kteří v předtuše předčasné smrti natahovali noci, aby měli dost času dokončit svoje děsivé dílo (...). Měl měkká, masitá ústa smyslného muže, který debutoval v literatuře jednou obscénní knihou, avšak pak, s pomocí zázračné vůle, zkrotil svůj temperament a vůči ženám zachovával zdrženlivost. Žil jako asketa. Rovnal si záhyby vázanky a odhazoval dozadu hedvábné konečky své nádherné kštice, přičemž diktoval jedním dechem svému sekretáři příkazy, výnosy, zákony i rozsudky, které měly bez odvolání hned nato pokrýt v němčině a francouzštině zdi náměstí, křižovatek a nejrušnějších štrasburských ulic.

            Moc představitelů lidu byla skutečně taková, absolutní a aristokratická. Nepočítali hlavy, jež kosili, stejně jako sekáči nepočítají stébla obilí, které sečou...,“ tak charakterizoval Saint-Justa v románě Bílí a modří Alexandre Dumas, který nevylíčil nic jiného než děsivou skutečnost.

Krásná tvář, elegantní oděv, kde se z prostoty vymykal jen neuvěřitelně umně zavázaný nákrčník, absolutní přesvědčení o správnosti vlastních činů, chladná a nesmiřitelná krutost, jakou dává pouze fanatická oddanost ideologii, osobní skromnost, neúplatnost a v jistém ohledu i smysl pro spravedlnost, byť nazíraný skrze potřeby revoluce, takový byl Saint-Just, muž, jenž v současnících budil vedle strachu i jistou úctu a obdiv. Bylo v něm cosi zvráceně čistého, a právě to jej od Euloga Schneidera odlišovalo. Asketismus reprezentanta lidu z Paříže kontrastoval s poživačnou smyslností štrasburského žalobce. Učenec a kněz (neboť se duchovního stavu nezřekl, byť složil přísahu na ústavu) vyjížděl do okolních vesnic ne hlásat lásku k bližnímu, ale aby vymáhal rekvizice, to jest potraviny pro vojáky a píci pro koně. Rakouské vojsko se nacházelo poměrně blízko a Schneider si vzal za úkol nedopustit, aby kdokoliv z francouzských občanů nepříteli cokoliv poskytl, ať již dobrovolně, či proti své vůli. Držel venkov ve spárech hrůzy tak, jak to stručně popsal Nodier:

„Vyjel následujícího rána provázen husary smrti a postupoval ode vsi ke vsi s kočovným popravištěm, aby nechal na nebohé vesničany, co se dali okrást od Rakušáků, dolehnout akt pomsty národa. Tyto cesty se mohly protáhnout, neboť počet postižených závisel jen na rozmaru soudce.“

            Husaři smrti, to byla Schneiderova osobní garda a stráž, jezdci v černých kožíšcích a kalpacích, s emblémem lebky a hnátů na čáku i šavlové tašce. Za nimi hrkotal povoz s rozebranou gilotinou a za tímto rudě natřeným nástrojem revoluční spravedlnosti jel v kolesce bledý muž, jehož tvář znal každý. Byl to mistr Nicolas, štrasburský kat.

Ani Štrasburk, hlavní město Alsaska, neskýtalo v oněch dnech na počátku prosince roku 1793 radostný pohled a mladý Nodier je popsal takto:

„Procházel jsem přes náměstí d’Armes; na konci toho dlouhého prostoru, vedle Maison Rouge, stálo lešení, z jehož jednoduchých tvarů jsem rychle pochopil účel: právě tu sťali nebohou osmdesátiletou ženu, která byla na základě své vlastní výpovědi usvědčena, že dala chléb hladovému Rakušanovi. Vykonavatel zrovna zvedal zkrvavený nůž, jehož ustavičná hrozba byla výstrahou všem dalším obětem svobody.“

Bylo to dílo mužů z už zmíněné sekce Propaganda, kterou Eulogius Schneider založil, byť předsednictví přenechal jinému občanovi, což učinil možná i proto, že se mu nelíbil oděv členů, krátká vesta přepásaná trikolórou, za opaskem pistole i dlouhý lovecký tesák, na hlavě rudá frygická čapka a k tomu dlouhé, plandavé pantalóny.

„Řečník poklekl,“ pokračoval Nodier v líčení popravy oné stařeny, „pak povstal, obrátil se k nám, poděkoval a blahořečil jménem svobody gilotině s výrazy tak vybranými a natolik elegantně příšernými (...), že jsem cítil, jak mi na čele vyráží studený pot a stéká po tvářích...“

Tím řečníkem byl Eulogius Schneider!

Nodier sám se domníval, že ony exekuce ve Štrasburku a trestné výpravy na venkov zbavily bývalého pátera posledních zbytků soudnosti, ne-li rozumu, a že se zpil krví, již prolil. Těžko říci, do jaké míry vadil rozpoutaný teror Saint-Justovi, na základě dobových dokumentů lze ale předpokládat, že reprezentantovi lidu nešlo ani tak o obsah, jako o formu. Vadilo mu, když prolévání krve přesahovalo určitou mez, navíc mu neuniklo, že Schneider popravuje svévolně, bez schválení Konventem, a začíná Robespierrovy přívržence napadat jako vlažné vlastence! Saint-Just se navíc dozvěděl, že Štrasburským kapucínem (tak někteří tajně Schneiderovi říkali) ideologicky živená Propaganda chystá za jeho zády cosi přece jen monstrózního. Měl to být hromadný hon na všechny nepřátele lidu a jejich topení ve vodách Rýna! Nešlo o výplod sadistického chorého mozku, ale o nikoliv výjimečný exces; cosi velmi podobného se odehrálo v Nantes a zcela nedávno i v Lyonu, kde bylo povražděno 2000 osob!

Bylo toho dost, proč si reprezentant lidu u Rýnské armády a člen pařížského Konventu začal přát Schneiderovo odstranění, pro politický proces, jakkoliv krátký, si ale musel připravit půdu. Za těchto okolností mu poskytla skvělou příležitost věc mnohem prostší, při níž se mohl zaskvět jako ochránce práva a rameno spravedlnosti. Jeho pěst měla dopadnout na toho, jenž překračoval etické normy, které ani revoluce do bláta nesrazila. Příležitost mu k tomu dal sám protivník, který se rozhodl vstoupit podle platných zákonů ve stav manželský!

Nabídka k sňatku

„Je téměř jisté, že tato událost byla příčinou jeho zkázy (...) a já o ní budu vyprávět na podkladě svědectví takřka jednohlasných, avšak skrze oči, jež nejsou mé, neboť já sám to neviděl. Jako divák onoho příšerného dramatu jsem se vrátil až při jeho vyvrcholení,“ podotkl hned na počátku příběhu Nodier.

Dodal, že on se ve Štrasburku opět objevil 21. prosince 1793, pár týdnů poté, leč události byly dosud čerstvé, mluvilo se o nich a všichni se shodovali na verzi, již on později přetlumočil.

            Schneider, jakkoliv mezi svými soudruhy z Propagandy obdivovaný a oslavovaný, narazil na kritiku několika mužů papežštějších než papež. Ti poukazovali na jeho kněžskou minulost i na nevázaný život, který by se dal nejlépe označit jako hodně promiskuitní. Upozorňovali jej, že nerepublikánsky rozmařilé způsoby (které by slušely spíše renesančnímu církevnímu prelátovi než oddanému synu revoluce) jsou Saint-Justovi solí v oku a mocný komisař že by je mohl využít ke Schneiderovu očernění, ne-li k něčemu horšímu. Nodier se o těchto věcech zmínil následovně:

            „Takřka vojenská uniforma komisaře-žalobce nedala zapomenout na kapucínskou kutnu ani na kanovnickou sutanu a obraz mnicha z Kolína tu a tam popularitě strašlivého štrasburského diktátora škodil. Hlas, který vzešel z lidového klubu z Brumptu v průběhu jedné z těch tragických výprav, o nichž jsem se už zmínil, se nebál Schneiderovi připomenout onu svatokrádežnou skvrnu, které jej v očích přátel svobody činila bezesporu podezřelým. Radili mu, aby se s oněmi věcmi rozešel a posvětil se aktem, jenž nade vši pochybnost jeho odpadnutí od církve dotvrdí. Schneider nebyl ženat a jeho zběsilá chuť na ženy se sama o sobě dost špatně snášela se závazkem cudnosti...“

Mobilní gilotina armády Lazara Hoche, která se prodávala roku 2011 v dražbě

            Dotčený Eulogius se rozhodl, že s kritickými hlasy skoncuje jedním rázem a dvěma kroky. Nechá se odsvětit a současně pojme kohosi za manželku. Tak nabude pověsti řádného občana, zatne pomlouvačům tipec a bude si moci dopřávat nadále pohodlí, ba i přepychu svého domu i postavení. To, že nemá nevěstu, necítil jako překážku, neboť hodlal ve stav manželský vstoupit kvůli moci a vlivu, ne pro tělesné obcování či dokonce z lásky. Nehodlal ovšem doma trpět bytost nepohlednou. Začal se ihned rozhlížet a v Brumptu, obci dnes Štrasburkem pohlcené, jeho zrak ulpěl na bytosti líbezné, žádost vzněcující a takřka panenského vzhledu. Navíc měla ta bytost tučné věno, což je věc, kterou ani leckterý hlasatel společenské rovnosti nepohrdne.

            „Spojovala v sobě nesmírné bohatství s krásou těla i ducha,“ napsal Nodier.

            Jak se jmenovala, to není snadné zjistit. Alexandre Dumas z ní udělal jednoduše urozenou slečnu de Brumpt, tedy dívku s predikátem podle oné lokality, úřední registra však jí dávají jméno slečny Stamm!

            „Byla to dcera právě souzeného aristokrata a Schneider si jí povšiml v zástupu prosebníků, kteří den co den zaplňovali soudní síň. Hned nazítří bylo ohlášeno propuštění onoho obžalovaného a v průvodním listu k onomu aktu prokonzul dodal, že si dívku dovoluje pozvat téhož dne na večeři,“ vypráví Nodier.

            Večeří se mínil banket pořádaný pod republikánskými hesly, avšak nebývalo zvykem, aby se těchto slavností účastnily ženy, proto ono děvče podle Nodiera nepřišlo, leč Schneider si její přítomnost vyžádal způsobem tak velitelským, že odmítnout nešlo, a nejspíš pro ni i poslal někoho ze svých ozbrojenců.

            „Uposlechla,“ pokračuje Nodierův příběh. „On ji nejprve oslňoval duchem, pak dvořením, pozornostmi a vším, čeho si myslel, že má nadbytek. Poté, aniž si dělal velké násilí, přešel k předmětu, kvůli němuž pro ni poslal. (...) Muž, který držel ostří meče nad hlavami lidu i armády, nepotřeboval ubohé řečnické kličky a šel zpříma na věc. Požádal o ruku své krásné návštěvnice tak, jako kdyby k ní planul láskou, a neporušil přitom žádnou z konvencí. Pak, aniž vyčkal odpovědi, poodešel k oknu, otevřel je, vrhl pohled na náměstí a s uspokojením zaznamenal, že byly všechny jeho rozkazy splněny. Vztyčili tu gilotinu, jejíž dva sloupy ozdobili trikolórami a ovázali stuhami.

            Onen pohled vnesl do srdce nešťastnice jasno, jakým nápadníkem to vlastně Schneider je a co chce....“

            Šlo o obchod, jeden z nejhnusnějších a naprosto odpovídající krutým časům hrozného roku třiadevadesát. Eulogius Schneider chtěl souhlas oné dívky výměnou za život jejího otce. Pokud by odmítla, nazdobená gilotina jasně ukazovala, co čeká právě propuštěného vězně i jeho dceru. Dalo se váhat? Bylo možné takovému nelidskému nátlaku vzdorovat?

            „Padla otci k nohám a prosila snažně, aby jí dovolil vzít si za manžela muže, který

byl tak dobrotivý, že dal jemu svobodu. Při nebi jej zapřísahala, že nevstane, dokud od něho nedostane požehnání,“ vyprávěl dál Nodier.

            Mohl otec udělat něco jiného?

Se svolením ke sňatku se slečna Stammová, či de Brumpt vrátila ke Schneiderovi, své ano mu však řekla s podmínkou, kterou Nodierovy vzpomínky formulovaly takto:

„Žádám od tvé něhy jednu z laskavostí, jež se nevěstám neodmítají. Mísí se v ní trocha mé pýchy a štěstí. Nebude to v Brumptu, kde by dal první mezi našimi občany své jméno ženě. Chci, aby mě všechen lid poznal jako Schneiderovu choť a nemyslel si, že jsem jen jeho konkubína.“

Pak prý s úsměvem dodala:

„Není města, kde bys neměl milenku; mohli by si mě s nimi snadno splést. Od Štrasburku nás dělí jen tři francouzské míle a já si tam snadněji uchystám svatební šaty, neboť tě chci být hodna. Zítra odjedeme v hodinu, kterou určíš, sami, či s doprovodem, a já ti dám svoji ruku před zraky všech občanů, generálů i zástupců lidu.“

            Můžeme si domýšlet, že ona slova provázela koketními i obdivnými pohledy, možná přidala několik něžných gest a její hlas byl tak vemlouvaný, že popelavá tvář Euloga Schneidera zrůžověla. Těžko si však představit, jaké přemáhání ji to stálo a kolik sebezapření musela v oněch chvílích prokázat, aby Štrasburského kapucína přesvědčila, že se chce jeho chotí stát ne z nezbytnosti, ale z vlastní vůle. Naštěstí to byl muž ješitný, sebestředný a domýšlivý, kterému nepřišlo na rozum, že by si ho někdo troufal obelhat, nebo na něj dokonce líčit past! Jistě, zůstal dál ve střehu, ne však vůči ženskému rozumu, toho se neobával, jen v něm hlodalo podezření, že by mu mohla nevěsta utéci, proto nechal dům celou noc dobře střežit.

            „Nikdo se však z něho nepokusil vzdálit, a když tam ráno přijel, našel obydlí vyzdobené zdola nahoru a vyhlížející svátečně. Nastávající mu šla v ústrety vyšňořená, jak to nejvíc šlo, a podala mu ruku na prahu oné velké místnosti, v níž se obvykle podává čaj či káva. Servíroval se skvělý oběd, leč Schneider, jakkoliv se pyšnil a radoval, chvátal, aby vše zkrátil. Tehdy se štrasburské brány zavíraly už ve tři odpoledne a čas kvapil. (...) Do Štrasburku byl vyslán kurýr s příkazem zavřít brány výjimečně až ve čtyři. Pravda, tou dobou už nepřítel ustupoval a Štrasburk tolik neohrožoval, avšak Saint-Justovy výnosy, které měly po dobu prusko-rakouské invaze planost zákona, nebyly dosud odvolány a nikdo je nesměl pod trestem smrti porušit. Schneider dal za to sám kohosi popravit...“

            Do Nodierových vzpomínek se ovšem vloudila zjevná chyba v dataci. Píše, že svatební průvod vyrazil z Brumptu do Štrasburku 21. prosince, avšak jiné záznamy říkají, že se vše seběhlo o týden dříve, 14. prosince 1793. A duchovního stavu se Eulogius Schneider zřekl ve štrasburském Chrámu rozumu (což byly svatyně, jimiž revoluční vláda a ideologie nahradily kostely křesťanské) už tři týdny předtím, 20. listopadu. Nechme však opravy omylů či nepřesností na později a dejme opět slovo Nodierovu příběhu.

„Bylo kolem půl čtvrté, když hlučný průvod dojel na nejprostornější štrasburskou ulici a zastavil až pod Saint-Justovým balkónem. (...) Schneidera předcházeli čtyři předjezdci v národních barvách. On sám jel v otevřeném voze, který navzdory zlým časům táhlo šestispřeží nádherných koní. Seděl v něm sám se svojí nevěstou, byl skvěle oděn, měl sebejisté držení i pohled. Kolem hrdě kroužili s tasenými šavlemi elitní jezdci jeho eskorty, jimž se na čákách, šavlových taškách i závěsnících blyštěly emblémy smrtihlava, které vyhlížely o to odporněji, oč se jejich nositelé tvářili radostněji. Za tím vším po dláždění zvolna hrkotala čtyřkolová kára, nízká, úzká a červeně natřená, tažná dvěma ostužkovanými a opentlenými koňmi. Ležely na ní červeně natřená prkna a rudé rozpěry. Onen povoz provázeli dva muži na koních a v černých kabátcích. Červené čapky jim zdobila kokarda. Za nimi jela malá koleska, v níž seděl muž bledý, vyzáblý a vážný. Přesto neunikl žádnému pohledu...“

To, že svatební průvod uzavírala rozebraná gilotina a kočárek s mistrem popravčím, vyhlíželo samo o sobě děsivě i dramaticky, největší drama však mělo teprve nastat, neboť se blížilo rozuzlení, překvapivé a drsné.

Pád štrasburského tyrana

Louis Antoine Saint-Just, komisař, reprezentant lidu a člen Výboru veřejného blaha, který už dávno odložil šlechtický přídomek a jemuž lichotníci přezdívali Archanděl revoluce, vyšel na balkón nadšeně pozdravován davem, odmítavým mávnutím ruky ale ovace zarazil.

            „Dlouhé a napudrované vlasy, které tak získaly barvu sněhu, černé husté řasy, hlava vztyčená z vysoké, bohaté vázanky a elegance onoho prostého úboru, to vše dohromady se neminulo účinkem. Pokynul, aby dav zastavil, a on zůstal stát.

Armádní gilotina, ozdoba jednohé pivnice v Paříži

            Zástupce lidu se právě dozvěděl o porušení rozkazů, jež vydal, a to byl nejspíše i důvod hněvu, který planul v jeho pronikavém, zářícím zraku. Leč pocity, jež choval v srdci, v té chvíli přenechaly místo překvapení, to když Saint-Just vedle Schneidera spatřil mladou dívku v šatech nevěsty,“ vyprávěl dále Nodier. „Nevěsta využila chvíle, v níž na sebe připoutala jeho pozornost, vyskočila z vozu a padla na dláždění na kolena.

,Spravedlnost,‘ vykřikla, ,spravedlnost, občane! Dovolávám se jí u Saint-Justa a Konventu!‘

Několika málo slovy, leč s příliš výmluvným výrazem, vylíčila to hrůzné zneužití moci, kterého se alsaský tyran dopustil.

,Je to pravda?‘ otázal se Saint-Just a přiložil si ruku na čelo. ,Může být něco takového vůbec pravda?‘

Všichni mu potvrdili, že to tak je, ba ani muž v malém povoze neučinil výjimku, a to, jak byl se Schneiderem úzce spjat, z něj činilo nepochybného svědka. Prohlásil, že dostal rozkaz, aby byl připraven k exekuci otce té Jungfrau, kdyby se svatbě vzepřela. Saint-Just mlčel, a pak zašeptal několik těžko slyšitelných slov:

,Tak se odhalil, ten odporný Kolínský kapucín!‘

Poté zaťal pěsti a udeřil s nimi do zábradlí balkónu.

,Co bys udělala,‘ zeptal se nakonec nevěsty, ,kdybys mě nemohla požádat o spravedlnost?‘

,Byla bych ho v posteli zabila,‘ odpověděla a ukázala dýku, kterou ukrývala pod korzetem. ,Tebe ale teď žádám, abys mu dal milost!‘

,Milost! Jemu!‘ vzkřikl Saint-Just, v němž to slovo probudilo vztek.

,Milost Kolínskému kapucínovi? Pod gilotinu s ním!‘ pokračoval ve výbuchu, neobvyklém u povahy tak metodické. ,Odveďte ho pod gilotinu!‘

,Mám mu useknout hlavu?‘ otázal se vyhublý muž z vozíku.

,Na to nemám právo,‘ pravil Saint Just a chvěl se zklamáním. ,Jen podstoupí muka, které si ta zrůda vymyslela! Ať ho ke gilotině uvážou až do dalšího rozhodnutí.‘

Vskutku, to Schneider zavedl takové veřejné vystavování oběti na nástroji ustavičné smrti. Dělalo se to tak v několika málo případech, kdy si revoluční spravedlnost nežádala okamžitý a nejvyšší trest. Ve Štrasburku si připomínali případ jednoho kupce, který tak strávil šestnáct hodin…“

Podle líčení Charlese Nodiera odvlekli dva katovi pomocníci Schneidera ke gilotině, v čemž jim pomáhali dva husaři smrti, kteří učeného Anakreontova překladatele popichovali hroty šavlí.

„Zdálo se, že mu oči vylezou z důlků. Byl hrozně bledý, a přesto se mu na čele perlil pot. Čím se ocital gilotině blíže, tím víc přecházelo volání davu v řev (…). Pak se rozhostilo ticho a bylo zřejmé, že Schneider stoupá na lešení (…). Poté znovu zazněl řev davu…“

Do nenávistného křiku se mísily návrhy davu, které kdosi pokaždé iniciativně vykonal. Žalobci Výboru veřejného blaha, jehož se už nikdo nemusel bát, strhli národní kokardu, servali z něho svatební kabátec a nakonec jej zanechali jen v košili na mrazivém, drobném dešti začínající zimy. Teprve ráno Euloga Schneidera odvázali, avšak jen proto, aby ho naložili do povozu, který vyjel pod silnou eskortou k Paříži. Téhož dne byli zatčeni i Schneiderovi nejbližší spolupracovníci z Propagandy, Young, Edelman a Monnet.

Zhruba tady končí Nodierův příběh, převyprávěný později Alexandrem Dumasem. Zní až dramaticky děsivě a navíc skýtá čtenáři zadostiučinění, že zlo bylo přece jen potrestáno, jenže úřední dokumenty z oné doby přece jen naznačují jinou verzi, v níž bylo zadostiučinění i spravedlivé odplaty poněkud méně. Stojí v nich, že Eulogius Schneider se vskutku stihl oženit! Slečnu Stammovou si vzal 14. prosince 1793 v obci Barr, ležící zhruba 10 kilometrů jihozápadně od Štrasburku. Nepochybně si užil svatebního veselí a možná strávil s novomanželkou i kus svatební noci, přičemž ona jej v loži na žádný pád nepobodala. Byl totiž zatčen teprve následujícího dne, tj. 15. prosince ve dvě hodiny ráno! Zatčení proběhlo zcela řádně, byť nepochybně formou náhlého přepadu či vpádu, a na rozkaz komisaře Saint-Justa i jeho kolegy Lebase je provedl generál Dièche. Zatčeného dovezli do soudního paláce v Pont-Couverts, a pak jej přivázali ke gilotině na štrasburském náměstí des Armes. Teprve v tomto bodě se začínají dokumenty s Nodierovým líčením shodovat.

Určité jasno do nejasností vnáší Saint-Justův a Lebasův výnos ze 14. prosince 1793. Zní takto:

„Reprezentanti lidu, vyslaní mimořádně k armádám Rýna a Mosely, byli informováni, že se Schneider, žalobce revolučního tribunálu, objevil dnes ve Štrasburku v urážlivé nádheře, se šestispřežím a obklopen gardami s tasenými šavlemi.

Vyhlašují, že Schneider bude vystaven zrakům lidu zítra od deseti ráno až do dvou odpoledne na lešení s gilotinou, aby odčinil urážku, způsobenou mravům rodící se republiky. Poté bude vezen od jedné brigády ke druhé a pak před Výbor pro veřejné blaho při Národním konventu.

Veliteli města se ukládá provedení tohoto výnosu a on o tom podá hlášení zítra ve tři odpoledne.

Ve Štrasburku, pětadvacátého frimairu roku 2 Francouzské republiky, jediné a nedělitelné.“

            Zajímavé, jak nicotná záminka je zde uvedena.

            Z dalších dokumentů, jež se dochovaly, jednoznačně vyplývá, že hlavním motivem pro vydání zatykače nebyla ani svatba, ani okázalost, ale to, že se Eulogius Schneider i jeho Propaganda staly zástupcům pařížského Konventu, tedy Saint-Justovi a Lebasovi, nepohodlnými. Nešlo o nic jiného než o mocenský boj mezi dvěma směry, mezi zástupci oficiální moci, tj. Robespierrova teroru, a ještě radikálnější frakce, které začínala působit těžkosti. Svatba nejspíš poskytla další záminku, o níž se ale ve spisech nehovořilo.

Pokud šlo o svatbu, rozhodně nešlo o sňatek v důsledku nějakých citů a nevěsta své ano nejspíš řekla pod nátlakem. Vcelku to dokládá i pár dopisů, které Eulogius Schneider po zatčení napsal. Některé adresoval své sestře Marianně, jiné jisté občance K…, své přítelkyni, čerstvé novomanželce ale neposlal jedinou řádku, ani se o ní nezmínil…

            Měl by čtenář Štrasburského kapucína litovat jako nevinnou Saint-Justovu oběť? Zaslouží si to muž, který jen ve dnech od 5. listopadu do 14. prosince 1793 odsoudil k smrti 31 osob, se smrtí minimálně stejného počtu dalších v té době souhlasil a podle všeho i připravoval hromadné topení podezřelých osob v Rýně?

            Text rozsudku, vyneseného 10. dubna 1792 (21. germinalu roku 2) v deset dopoledne revolučním tribunálem v Paříži, začínal takto:

            „Eulogius Schneider, stár 37 let, narozen ve Wipfeldu, německý kněz, biskupský vikář ve Štrasburku, bývalý veřejný žalobce kriminálního tribunálu departementu Dolní Rýn, pak komisař u revoluční armády řečeného departementu, byl obžalován ze spiknutí proti republice, proti svobodě a bezpečí francouzského lidu. Byl shledán vinným ze zneužívání svých funkcí, ze zneužívání autority i moci, z utlačování vlastenců, ze svévolných rozhodnutí a dalších nespravedlností všeho druhu…“

            Teprve tento dokument odhalí, jak to s Nodierovým a Dumasovým příběhem bylo doopravdy, neboť celá kauza v něm tvoří jeden z bodů obžaloby:

            „Jedna mladá, bohatá a milá občanka na sebe upoutala pozornost obžalovaného; v jednu hodinu ráno si vzal oddíl ozbrojených mužů, kteří se v doprovodu řady členů revolučního tribunálu odebrali k otci oné dívky, aby mu oznámili, že obžalovaný má v úmyslu pojmout jeho dceru za ženu a on že mu ji má dát bez jakýchkoliv námitek. Tímto způsobem obžalovaný přiměl otce, aby svoji dceru vydal vilnosti muže, jenž byl pro něho cizincem.“

            Editor těchto listů pak připsal poznámku, v níž říkal:

          „Schneider se ocitl jedné noci s několika svými známými v sousedství Barru a poslal žandarma s dopisem občanu Stammovi a v tom dopise žádal o ruku jeho dcery; byla to špatně zvolená hodina. Rodina se domnívala, že je onen voják přišel zatknout, a zděsila se. Okamžitě dala souhlas s tím, že konečné slovo má dívka. Nazítří se objevil Schneider sám a osobně přednesl žádost. Rodiče projevili spokojenost, že ho budou moci zvát svým synem, a dcera mu s velkou radostí slíbila svoji ruku.

Myšlenka na svatbu vzklíčila ve Schneiderovi v důsledku dekretu, podle něhož se měli kněží oženit, což se on rozhodl na naléhání přátel neprodleně učinit. Jakmile dostal souhlas rodičů i dívky, oženil se a odejel s mladou ženou, která jej něžně milovala a vážila si ho, do Štrasburku. Představil ji nejbližším i přátelům, byl ale už téže noci zatčen a uvězněn. Jakkoliv se o to jeho nepřátelé všemi prostředky snažili, nikdy od té ženy nedokázali získat prohlášení proti manželovi ani písemné svědectví.“

          Podivná věc! Ze šlechtičny máme měštku, z aristokratického otce, jemuž hrozí poprava, jen vyděšené rodiče, kteří nakonec dávají rádi souhlas mocnému muži, s nímž budou v bezpečí i na výsluní! A co ona dívka? Těžko věřit, že by se do Štrasburského kapucína zamilovala na první pohled, to spíš poslušně souhlasila, neboť její odmítnutí hrozilo uvalit na celou rodinu hněv. A že pak proti Eulogovi Schneiderovi nesvědčila, bylo jen dalším důkazem rozumnosti nevěsty či rodičů. Proč na sebe připoutávat pozornost mocipánů místních či dokonce pařížských? Lépe na vše zapomenout...!

Hle, jak pero spisovatelovo a ústní podání, které tak rádo skutečnost přikrašluje i překrucuje, náš příběh přetvořily!

Tři hodiny po vynesení rozsudku, v jednu odpoledne onoho 10. dubna 1794, vystoupal Eulogius Schneider na popravčí lešení a vložil hlavu pod ostří gilotiny, které tentokrát již sjelo...

Louis Antoine Saint-Just se s revolučním popravčím nástrojem seznámil na vlastní kůži o tři a půl měsíce později, odpoledne 10. thermidoru roku 2, podle gregoriánského kalendáře 28. července 1794, v den, kdy padla Robespierrova diktatura.

Výběr z použité literatury:

-Nodier, Charles: Souvenirs et portraits. In: Oeuvres complètes de Charles Nodier, T. VIII. Renduel, Paris 1833.

-Notes sur la vie et les écrits d’Euloge Schneider, accusateur public du département du Bas-Rhin, par F. C. Heitz. Strasbourg 1862.