Pětatřicetiletý císař
Pokud je pravdou, že
výjimečná doba plodí výjimečné lidi, představuje muž, který se narodil 15.
srpna 1769 v Ajacciu na teprve rok francouzské Korsice, nejvýstižnější příklad.
Kdo by tušil, že čtvrté dítě Carla Marii di Buonaparte, vlivného, leč na francouzské
poměry chudého a bezvýznamného šlechtice vyroste tak rychle do takových výšin!
V deseti letech vstoupil hoch, pokřtěný jako Napoleone, do vojenské školy
v Brienne, v patnácti byl přijat na pařížskou École militaire, královskou vojenskou školu, rok poté nastoupil v hodnosti 2. poručíka
k dělostřeleckému pluku la Fère a ve
dvaadvaceti, v revolučním roce 1791, složil jako poručík 4.
dělostřeleckého pluku občanskou přísahu věrnosti národu, zákonu a králi. Za svou vlast považoval Korsiku,
ne Francii, chtěl jí sloužit a Francouzem se stal teprve poté, co byl
z ostrova separatistickými nacionalisty generála Paoliho vyhnán. Při
obléhání Toulonu, který povstal v bouřích a zmatcích Francouzské revoluce
proti pařížským jakobínům, dostal jako pětadvacetiletý funkci velitele
dělostřelectva a podíl na dobytí přístavního města mu vynesl hodnost brigádního
generála i funkci dělostřeleckého náčelníka Italské armády. Z ní byl zhruba
po roce, po Robespierrově pádu, odvolán a zařazen do topografického oddělení
kanceláře Výboru veřejného blaha. V době, kdy thermidoriánskému Konventu
hrozil roajalistický převrat, se stal jako šestadvacetiletý jedním
z velitelů obrany Paříže. Účinně potlačil povstání 5. října 1795 (13.
vendémiaru roku IV), byl za to povýšen do hodnosti divizního generála, jmenován
velitelem Vnitřní armády a nedlouho poté dostal vytoužené velení Italské
armády. Těsně před odjezdem se oženil s Josefínou de Beauharnais a během
cesty k vojsku si pofrancouzštil jméno na Napoleon Bonaparte.
V tzv. 1. italském tažení realizoval sedmadvacetiletý
generál Bonaparte svůj plán ofenzívy proti rakousko-sardinským armádám. Během
měsíce svedl vítězné bitvy u Montenotte, Millesima, Dega, Ceva a Mondovi, dobyl
Piemont a zaútočil na Vídní ovládanou Lombardii. V bitvách u Lodi,
Castiglione, Arcole a Rivoli odrazil několik rakouských ofenzív a roku 1797
zahájil vlastní, načež uzavřel v Campoformiu vítězný mír, který
z něho učinil nejpopulárnějšího muže ve Francii.
Roku 1798 prosadil devětadvacetiletý Bonaparte plán na
výpravu do Egypta, za nímž se skrývala snaha o ovládnutí Středomoří a přístupů
k britským koloniím. Během plavby obsadila Bonapartova Armée d’Orient Maltu, 30. června se
vylodila u Alexandrie, za pochodu proti proudu Nilu porazila vojsko egyptských
mamlúků, obsadila Káhiru a získala kontrolu nad Horním Egyptem, admirál Nelson
však už 1. srpna zničil v bitvě u Aboukiru francouzskou eskadru a
Bonaparta od mateřské země odřízl. Tureckému nebezpečí čelil generál tažením do
Sýrie, které skončilo neúspěšným obléháním Saint-Jean-d’Acre a ústupem.
Následovala turecká ofenzíva, již Bonaparte zastavil v pozemní bitvě u
Aboukiru, ani toto vítězství však bezvýchodnou situaci nevyřešilo. Pod dojmem
zpráv o narůstající politické krizi ve Francii generál vojsko opustil, odplul
bez rozkazu do vlasti a v Paříži svrhl v převratu 9. listopadu 1799
(18. brumairu roku VIII) Direktorium, místo nějž vytvořil vládu tří konzulů, a
poté se jako První konzul soustředil na vítězné ukončení války s druhou
protifrancouzskou koalicí. Bylo mu málo přes třicet…
V květnu 1800 přešel První konzul Bonaparte Alpy,
vpadl do severní Itálie a 14. června porazil u Marenga tzv. Lombardskou armádu
generála Melase. V prosinci zvítězil generál Moreau u bavorského
Hohenlinden nad tzv. Německou armádou arcivévody Jana a 9. února 1801 byl
v Lunéville podepsán s poraženou habsburskou monarchií mír.
V březnu 1802 se mu podařilo uzavřít v Amiensu mír s Velkou
Británií, byť vydržel jen krátce. Během konzulátu završil a ukotvil majetkové
revoluční změny, dal Francii nové zákony včetně monumentálního a dodnes
platného Code civil, prostřednictvím
Konkordátu narovnal vztahy s katolickou církví a ukončil občanskou válku
v zemi. Dne 2. srpna 1802 se stal jako třiatřicetiletý doživotním konzulem
a o dva roky později byl z rozhodnutí Senátu jmenován císařem Francouzů.
Jako Napoleon I. si pak vložil 2. prosince 1804 před očima papeže Pia VII.
v katedrále Nôtre-Dame na hlavu císařskou korunu. Bylo mu pětatřicet a
stanul v čele nejsilnější velmoci na evropské pevnině.
„Quel roman ma
vie! Jakým románem je můj život!“ řekl na jeho sklonku.
Ty
nejbarvitější a nejdramatičtější kapitoly se na konci roku 1804 teprve chystal
psát…
OBSAH:
Pětatřicetiletý císař
I. SLAVKOVSKÉ SLUNCE
Občan císař
Třetí protifrancouzská koalice
Armáda pobřeží oceánu
Rakouský vpád
Ulm
Vídeň
Hra na kočku a myš
Austerlitz
II. JEDNA VÁLKA ZA DRUHOU
Krátký čas míru
Válka s Pruskem
Jena a Auerstädt
Kontinentální blokáda
Pochod proti Rusům
Gołymin a Pułtusk
Preussisch Eylau
Heilsberg
Friedland
Tylže
III. NA VRCHOLU MOCI
Zpráva o stavu císařství
Nové pořádky
Dělení Evropy
Sesazená dynastie
Erfurt
Tažení do Španělska
Pět bitev v pěti dnech
Porážka u Esslingu
Wagram
IV. VELKÉ CÍSAŘSTVÍ
Schönbrunnský mír
Zajatý papež
Ruské námluvy
Rozvod
Sňatek
Čas velkých změn
Krize císařství
Nový řád věcí
V. KATASTROFA V RUSKU
Cesta k válce
Hlouběji do Ruska
Borodino
Moskva
Ústup
Krasnyj a Berezina
Útěk
VI. KONEC IMPÉRIA
Ohrožená dynastie
Lützen
Budyšín
Příměří
Kdo s koho?
Jedno vítězství a řada proher
Bitva u Lipska
Hanau
VII. BITVA O FRANCII
Vpád za Rýn
Prohra u La
Rothière
Mezi
Schwarzenbergem a Blücherem
Zákon počtu
Pád Paříže
Abdikace
VIII. STO DNÍ
Let Orla
Znovu do války!
Quatre-Bras a Ligny
Rozdělení sil
Waterloo
IX. SVATÁ HELENA
Zajatec
Longwood
Osamělost
Smrt
Odkaz
BIBLIOGRAFIE
Žádné komentáře:
Okomentovat