ČTENÁŘSKÉ SNÍMKY (1): SAINT-MALO

Pan Libor Dorňák byl prvním čtenářem blogu, který nám prokázal laskavost a poslal snímky z cest, byť s pochopitelnou lítostí napsal, že ve fotografovaném městě strávil málo času. Stihl se však dát symbolicky zvěčnit pod sochou jednoho ze zdejších velmi slavných rodáků, loďaře a korzára Roberta Surcoufa, nejúspěšnějšího korzára revolučních a napoleonských časů. To město dost době znám, takže si je dovolím prezentovat komentářem.

Saint-Malo-de-l’Isle, Svatý Malo na ostrově, jak by zněl přesný název, vskutku dělí od pevniny jen úzký pruh a dřív to bývalo ještě horší; při přílivu zůstávala jen cesta. Doloženo je od 6. stol., na vrchol slávy ale dospělo v dobách Ludvíka XIV., kdy tvořilo takřka stát ve státě, bohatstvím, výsadami, zámořským obchodem a mocí zdejších rejdařů tak zvláštní, že to králi Slunce bylo nejednou proti mysli. Slavných rodáků či obyvatel je zde řada, proto zmiňme jen ty nejproslulejší.
Jacques Cartier odtud vyplul roku 1534 k Nové Zemi a Labradoru, objevil ústí řeky Svatého Vavřince a zemi, zabrané pro krále Francie, nazval „Canada“, což bylo huronské jméno pro vesnici…
René Duguay-Trouin (viz moje „Korzáry krále Slunce“), syn bohatého rejdaře a nezvedený bouřlivák, svedl za vlády Ludvíka XIV. řadu bitev s Angličany i Nizozemci včetně té nejslavnější u mysu Lizard a dobyl i Rio de Janeiro.
Robert Surcouf, slavný korzár doby Francouzské revoluce (kdo by z nás, dříve narozených, nepamatoval film „Tygr sedmi moří“ s Gérardem Barrayem v hlavní roli) se proslavil v korzárské válce zejména v Indickém oceánu; bližší o něm najdete mj. v mých „Korzárech Francouzské revoluce“.
François-René de Chateaubriand, otec francouzského romantismu (a jména nejtlustšího bifteku ) byl velký spisovatel a jeho (do češtiny, tuším, nepřeložené) „Mémoires d´Outre-Tombe“ (Paměti ze záhrobí) jsou zajímavým zdrojem k poznání atmosféry císařství i doby tzv. Restaurace.
Město má dokonalé granitové opevnění, nad nímž se tyčí honosné čedičové domy malouinských (či malvínských, neboť zdejší plavci dali jméno i Malvínám-Falklandům) rejadařů a za hradem se tyčí ostrá hrot katedrály sv. Vincenta. Hradbami obehnané historické město (zvané dnes „intramuros“) kryje od otevřeného moře systém pevnůstek, z nichž se při přílivu (zde velmi vysokém a hodně rychle stoupajícím, což mě před lety málem zaskočilo) stávají ostrovy; na fotografiích pana Dorňáka je vidět větší Fort National; krom ní je tu i menší Ile du Grand Bé. Podotýkám, že za zhlédnutí stojí na opačné straně přístavního bazénu ležící Saint-Servan-sur-Mer s Fort de la Cité či protilehlou věží Solidor, a že prolink na turistické stránky o St.-Malo vkládám opět do nadpisu článku. Pro celkový dojem přikládám ve druhém bloku fotografií i celkový letecký pohled, snímek se siluetou města i katedrály za odlivu a Tour Solidor v romantice zapadajícího slunce. Za připomenutí stojí i to, že celé jádro bylo strašlivě poničeno Spojenci v době od 1. do 14. srpna 1944, kdy se zde velmi houževnatě bránila německá posádka. Město pak povstávalo z popela doslova jak bájný Fénix a rekonstruováno bylo nesmírně pečlivě…
Děkuji panu Dorňákovi a těším se, že nebude na adresu napoleonknihy@volny.cz jediným přispěvatelem...