DOBYTÍ BASTILY

Máme tu 14. červenec, francouzský státní svátek, připomínající dobytí La Bastille, bůhví proč česky psané s jedním "l" jako Bastila. Nemám rád legendy, přesněji řečeno mám je rád, pokud do nich mohu trochu poštourat, a tahle za pošťourání stojí. Ve škole mě učili, jak hrdině ji pařížský lid dobyl, Ange Pitou mě o tom v Dumasově románu "Dobytí Bastily" rovněž přesvědčoval, až jsem pak zažil zklamání, že to vůbec tak slavné nebylo. Abych se za deziluzi odškodnil, napsal jsme skutečný příběh slavného 14. července 1789 do knihy "Sňatky se smrtí", kterou na tomto blogu najdete i na jiném místě, a neodolám, abych jej nepřipomenul. Pokud jde o Paříž, místa , kde stála, připomínají jen bílé obrysy na na Place de la Bastille a sloup vprostřed (viz foto) se vztahuje až k červencové revolucí 1830, té, co ji Victor Hugo zvěčnil i s pařížským klukem Gavrochem v "Bídnících". Pár kamenů, udajně z legendární pevnosti, se ovšem kupí v parčíku od "Colonne de Juillet", onoho červencového sloupu, směrem k Seině...

DEN, KDY PADLA BASTILA

Bouře na spadnutí
Všechno, kvůli čemu došlo k výbuchu, se hromadilo řadu desetiletí a vydalo by na řadu knih. Francie, po politické stránce absolutistická monarchie, navenek vzkvétala a byla velmocí, záře bělostného praporu se zlatými královskými liliemi však skrývala stále více stínů a v jejich přítmí zvolna bujel vřed, jenž tělo královského stromu nahlodával. Obecně vzato bychom ho mohli charakterizovat dvěma slovy: dluhy a nové myšlenky.
Dluhy vznikaly z několika důvodů. Předně to byly války vedené Ludvíkem XV. i jeho vnukem Ludvíkem XVI. Válka o rakouské dědictví a Sedmiletá válka přišly na 2,8 miliardy livrů, místo nichž zůstaly jen půjčky, které se musely splácet, a válka s Brity, zčásti vedená na podporu severoamerických povstalců, tyto dluhy ještě zvýšila. To, že nemizely, měl z velké části na svědomí starý daňový systém, o němž jsme už cosi naznačili v životním příběhu pašeráka Mandrina. Daně byly přímé i nepřímé, v obou případech vysoké, avšak postihovaly jen tu část Francouzů, které se říkalo třetí stav. Prvních dvou stavů, šlechty a duchovenstva, se daně dotýkaly jen velmi málo, zato ten třetí, neurozený a neprivilegovaný, představovaný sedláky, měšťany, řemeslníky i námezdnými pracovníky všeho druhu, platil vše.
Už král Ludvík XV. si uvědomoval, jak je toto zatížení nerovnoměrné, a usiloval o daňovou reformu, která by zdanila i šlechtu a duchovenstvo, jenže narážel na zarputilý odpor. Obdobně se vedlo i Ludvíkovi XVI. a výsledek byl jednoznačný: rostl státní deficit a vzrůstala bída i nespokojenost obyčejných lidí.
Vypadá nepochopitelně, že absolutní monarcha nedokázal systém změnit, leč nebyl diktátorem a i jeho pravomoci měly své meze. O mnoha věcech rozhodovaly regionální parlamenty, celkem třináct soudně-správních okrsků, nikoliv volených, ale obsazených úředníky, kteří si svůj úřad zpravidla koupili a chtěli na něm vydělat. Tyto parlamenty přijímaly usnesení a král je měl právo zamítnout, to však bylo téměř jediné, co s nimi svedl. I kdyby je rozpustil, prosadit svou vůli nedokázal.
Ludvík XVI. nepatřil mezi energické vladaře, a třebaže si rostoucí krizi financí uvědomoval, neměl odvahu ke konfliktu s prvními dvěma stavy, do nějž by se při zdanění šlechty a duchovenstva nepochybně dostal. Rozpočet se snažil vyrovnávat dalšími půjčkami a výměnami ministrů financí, kteří by museli být kouzelníky, aby něco svedli.
Za těchto okolností lesk královského majestátu i úcta k němu bledly. Kralovrah Damiens jasně ukázal, že panovník už není posvátnou osobou, politika začínala být věcí veřejnou, o níž se diskutovalo, přičemž mnozí kritizovali panovníka i jeho choť. Někteří šli ještě dále, šířili o nich karikatury a pamflety, z nichž nejeden měl pornografický charakter. Veřejně se začínalo poukazovat na nákladnost dvora ve Versailles, na rozmařilost „Rakušanky“ Marie Antoinetty, na zkaženost dvorských mravů. Nové filosofické myšlenky osvícenců přilévaly oleje do ohně, Rousseau psal o rovnosti lidí, Diderot napadal církev, a když pak propukla proslulá aféra kolem tak zvaného královnina náhrdelníku, nikdo nevěřil, že je v ní choť Ludvíka XVI. nevinně. Koruna se veřejně vláčela blátem, poslední zbytky respektu vůči ní zmizely a království stálo na pokraji finančního krachu.
Roku 1787 se král pokusil svolat pařížský Parlament, aby přece jen cosi z daňových reforem prosadil, se zlou se ale potázal a v květnu roku 1788 jej spolu s ostatním dvanácti parlamenty rozpustil. Nepomohl si tím, naopak spojil ty, kteří zájmově stáli proti sobě, šlechtu a duchovenstvo s měšťanstvem. Pro všechny tři stavy se stal protivníkem i tyranem a ve všech krajích Francie se rozhořela kampaň namířená proti králi! Mnozí odmítali platit daně, získat úvěr začínalo být obtížné a pokladna vyschla tak, že koruna neměla čím platit ani svým úředníkům.
Ve snaze obnovit pořádek učinil král věc, která se zdála být jediným možným řešením. Svolal do Versailles zasedání generálních stavů, shromáždění jednotlivými kraji delegovaných reprezentantů šlechty, duchovenstva a měšťanstva. Nejspíše si měl uvědomit, že už v roce 1614, kdy byly generální stavy svolány naposledy, představovaly platformu plnou nespokojenosti a sporů. Učinil i druhý vstřícný krok, vrátil ministerstvo financí populárnímu panu Neckerovi, kterého předtím odvolal a dal uvěznit!
Řekněme stručně, co v učebnicích nebývalo, nebo se zamlčovalo, aby vynikla pokrokovost či revolučnost onoho svolaného shromáždění tří stavů. Král očekával, že se generální stavy usnesou na čemsi pro Francii prospěšném, především na daňové reformě, po níž by platily i první dva stavy. Toto jeho rozhodnutí bylo progresivní a chtělo pomoci koruně i stavu třetímu, na jehož bedrech vše leželo. Jeho Veličenstvo se ovšem obávalo, že šlechta s duchovenstvem, dohromady početnější, třetí stav přehlasují, jako to učinily už dříve, proto učinilo věc, která vypadala nadmíru chytře. Třetímu stavu přiřklo tolik zástupců, že počtem první dva stavy převýšil.
Král ovšem zapomněl objasnit převelice důležitou věc, tedy to, zda se bude hlasovat podle kurií, nebo po jednotlivcích. Téměř ode dne, kdy se generální stavy poprvé sešly (bylo to 4. května 1789), začaly se zabývat nikoliv otázkami finanční krize a daní, což byly body nejpodstatnější, ale spory o to, kterak se bude hlasovat! Mnozí příslušníci třetího stavu (z nichž nejeden stane v následujících letech v čele určité fáze revoluce, než ho jiný svrhne, odstraní a pošle na popraviště) využili vření v zasedacích sálech ne k plodnému jednání, ale ke kritice absolutní monarchie a k poukazům na společenskou nerovnost z tohoto uspořádání plynoucí. Kritizovalo se snadno a za převelikého nadšení veřejnosti, jež vše pečlivě sledovala, neboť Francie prožila mimořádně tuhou zimu, která přinesla hladomor, růst cen obilí a příkrý vzestup zločinnosti. Nikdy předtím nebyla bída prostých vrstev tak velká a v mnoha krajích začínaly propukat otevřené vzpoury.
Třetí stav dospěl ve všech mnohomluvných diskuzích k přesvědčení, že už nechce změnu daní (jež by mu, na to nezapomeňme, prospěla a ulevila), ale změnu společenského uspořádání či řádu na monarchii parlamentní. První dva stavy jej v tomto podpořily a do jisté míry i zmanipulovaly (neboť tím odvraceli nebezpečí, že budou zdaněny), přičemž nedohlédly, jakého džina vypouštějí z lahve.
Dne 17. června 1789 došlo ke klíčové události. Zástupci třetího stavu využili nepřítomnosti krále Ludvíka, jenž truchlil nad smrtí prvorozeného syna, prohlásili, že představují pětadevadesát procent národa, proto to budou oni, nikoliv vladař, kdo určí způsob i míru zdanění! Aby mělo usnesení patřičný dopad a vyjádřilo stupeň pohrdání královskou mocí i majestátem, jmenoval tento stav sám sebe Národním shromážděním.
Král nedokázal reagovat razantně ani diplomaticky, nesvedl zasáhnout silou ani rozumem a převzít iniciativu. Nechme stranou bouřlivé peripetie a zaznamenejme jen výsledky, pro království neblahé. Vladaři nezbylo než Národní shromáždění uznat, a poté prvním dvěma stavům nařídit, aby se s ním spojily, což byla rozhodnutí, která mnozí pochopili jako absolutní vítězství třetího stavu a předzvěst konce monarchie.
Zpráva o tom letěla zemí a vyvolávala nadšení i chaos. Propukaly vzpoury proti královské moci, pařížské ulice plnily průvody plné hluku, docházelo k násilnostem i k demonstracím. Ludvík povolal do hlavního města vojsko, pětadvacet tisíc mužů pod velením barona de Besenval, oficiálně k zajištění pořádku, leč řečníci, jichž se vyrojilo jak much, šířili zvěsti i přesvědčení, že tyranie (tak už monarchii nazývali) chystá krvavou lázeň, v níž zmasakruje dobré vlastence i Národní shromáždění.
V této atmosféře pochopitelně došlo ke střetům mezi vojskem a civilním obyvatelstvem, při nichž padly první oběti. Markýz Besenval ovšem nepostupoval (a ani nesměl postupovat) tak razantně, aby Paříž ovládl, a jeho jednotky se začaly chovat tak, jak tomu bývá, chybí-li rozhodné velení a jasné rozkazy. V pondělí 12. července 1789 v pět odpoledne napadl pluk Royal-Allemand dav v Tuileriích, na stranu neozbrojených se ale postavili příslušníci Francouzských gard a došlo k prvnímu krveprolití. V deset večer téhož dne vpochodovaly na Elysejská pole směrem k Tuileriím i Louvru jednotky králových Švýcarů, jejich morálka však už byla taková, že jim důstojníci raději zaveleli k ústupu.
Následujícího dne ráno se konalo na pařížské radnici zasedání, při němž vytvořili volení zástupci Comité permanent, Stálý výbor, a vydali pokyn k vytváření měšťanských milic. Paříž se obávala útoku vojska a byla odhodlána k otevřenému měření sil, chyběly jí však k tomu tři podstatné věci: zbraně, střelný prach a kule.

Dejte nám zbraně!
Ve dvě ráno 14. července kdosi do čerstvě ustaveného Stálého výboru přiběhl se zprávou, že ulicí Saint-Antoine směrem k náměstí Grève, kde radnice stála, míří 15 000 vojáků. Byla to jen jedna z mnoha fám té noci, než se ale zjistilo, že žádné vojsko radnici neohrožuje, začali členové výboru shromažďovat Francouzské gardy a lidé se pustili do stavby barikád, jenže ty nebylo čím bránit. Na radnici se nacházelo jen pár stovek pušek a několik soudků s prachem, málo na vyzbrojení měšťanských milic, které měly dát 48 000 mužů. Bylo ovšem známo, že v Invalidovně, areálu pro vojenské vysloužilce na opačném břehu Seiny, leží na 32 000 mušket a že náboje i střelný prach jsou uskladněny v Bastile a k ní přiléhajícímu arzenálu.
Markýz de Besenval, velící vojenským jednotkám v Paříži, dobře věděl, že Invalidovna představuje jen chabým příkopem obehnané budovy, tušil, že by ji mohli Pařížané v případě vzpoury napadnout, a ježto neměl kdy ani kam pušky převézt, vydal pokyn, by byly zneškodněny. Guvernér onoho zařízení pro vysloužilce určil dvacet invalidů, kteří měli odšroubovávat kohoutky, ti ale pracovali s tak zjevnou nechutí, že za noc zneškodnili každý jednu jedinou mušketu!
V šest ráno se na esplanádě Invalidovny začal srocovat dav s modrými a rudými kokardami (což byly barvy městského znaku Paříže) a královský prokurátor Ethis de Corny, vyslaný Stálým výborem, na guvernéru de Sombreuil žádal, aby mu zbraně vydal. Guvernér vyšel ven ze zavřených vrat, snažil se davu vysvětlit, že něco takového sám o sobě udělat nemůže, narážel však jen na rostoucí křik a výhružky. Než stihl ustoupit, vtrhli rozvášnění lidé skrze otevřená vrata a vytaženou mříž dovnitř, leč spatřili několik namířených děl a za nimi invalidy se zapálenými doutnáky. Nikdo z vysloužilců ovšem neměl chuť střílet a žádný důstojník jim k tomu nedal rozkaz!
„Vojáci z paláce (Invalidů) ze pranic nehodlali invazi postavit, umožnili ji a jen málo chybělo, aby guvernéra, kterému neměli co vyčítat, oběsili na mříži,“ napsal markýz Besenval a nejspíš nepřeháněl.
Ani on ovšem pro udržení Invalidovny mnoho neučinil, byť měl pěchotu, jezdectvo i s dělostřelectvem na dosah, na esplanádě Invalidovny a na Martových polích, což je doslova za rohem. Svolal pouze důstojníky, kteří svorně prohlašovali, že se nemohou na jednotky spolehnout; jeden starý plukovník se slzami v očích dokonce prohlásil, že jeho regiment na vzbouřence nepůjde. Pan Salmour, Besenvalův synovec, jinak saský vyslanec a očitý svědek, pak do Drážďan psal:
„Prošel jsem sousedící vojenský tábor a spatřil jednotky skleslé, zasmušilé i smutné. (...) Velitelé se shodovali, že je nemožné, aby si Paříž podrobili, a že jedinou rozumnou věcí by bylo ustoupit...“
Thomas Jefferson, vyslanec Spojených států amerických, s podivem psal:
„Je pozoruhodné, že se ani jeden invalida vpádu lidu do Invalidovny nepostavil a že se 5000 cizích vojáků, tábořících o 500 yardů dál, ani nepohnulo.“
Dav tedy obsadil Invalidovnu bez výstřelu a ze sklepení vynesl 30 000 až 40 000 pušek, okamžitě rozdělovaných napravo i nalevo bez jakékoliv organizace. Ochotné ruce současně vytlačovaly ven tucet děl („ráže“ 24, 18 a 10 liber, což značilo váhu kule; libra činí zhruba půl kilogramu) a jeden hmoždíř. Pro pařížskou měšťanskou milici, jež vznikla takřka spontánně, to bylo víc než dost, jenže stále chyběly kule, kulky a prach, které stihl Besenval v noci ze 12. na 13. července převézt do už zmíněného arzenálu u Bastily a do Bastily samotné.
La Bastille, mohutná středověká pevnost, byl kamennou stavbou o výšce pětadvaceti metrů a půdorysu protáhlého, na jedné z delších stran vypouklého obdélníku. Vlastně ji tvořilo osm věží, které byly jen o stínky cimbuří vyšší než vlastní zdi. Stále sloužila jako královské vězení, přibírala však funkce vojenského skladiště a tvořila jen jádro areálu, od něhož ji dělil příkop s padacími mosty. Sám areál měl na jedné straně redutu s příkopem, což bylo součástí pařížského opevnění na severovýchodní straně města. Uvnitř areálu se nacházely sklady, arzenál, ubytovací a jiné prostory. Přístup na několik nádvoří byl úzký, s branou i dalším padacím mostem. Posádku tvořilo 82 invalidů, tedy vojenských vysloužilců, posílených v nedávných dnech 32 vojáky švýcarského pluku Salis-Samande pod velením poručíka Deflueho. Krom vojáků vlastní pevnost chránilo patnáct osmiliberních děl, zčásti nahoře na věžích, zčásti na nádvoří. Byla to děla s námořními lafetami, což dosti znesnadňovalo manipulaci, kromě nic se zde ale nalézala tři osmiliberní děla polní (tedy pěchotní) a dvanáct pušek „ráže“ jedna a půl libry, zbraní ve vidlicích, používaných pro střelbu kartáčovými kuličkami. Ve dnech, kdy v Paříži rostlo napětí, nechal guvernér Bastily opravit poškozené zdivo i padací mosty, vynést na věže a další místa materiál, který se dal po středověkém způsobu svrhávat dolů na útočníky, a kázal zabednit stínky cimbuří i přebytečná okna fošnami. Měl neomezené zásoby munice (v minulých dnech se tu uskladnilo 250 soudků, obsahujících dohromady 30 000 liber střelného prachu), leč zásoby potravin a vody by vydržely jen pár dní. Nevadilo to, pevnost byla vyzbrojena dobře a do příchodu posil by se při troše odhodlání musela ubránit.
Guvernérem Bastily byl devětačtyřicetiletý markýz Bernard-René Jordan de Launey, který se zde narodil, neboť stejný úřad zastával už jeho otec. Sloužil u Královských mušketýrů i Francouzských gard a úřad, který ho smutně proslavil, zastával od roku 1776. Poručík Deflue, jenž pod ním v oněch červencových dnech sloužil a velel pár desítkám Švýcarů, o něm s despektem (a možná poněkud nespravedlivě) napsal:
„Byl to muž bez velkých vojenských vědomostí, bez zkušeností a pramálo srdnatý. Sotva začaly nepokoje, obrátil se na generály, velící armádě, a žádal, aby jeho posádku posílili (…) Byl odmrštěn, neboť nikdo nepředpokládal, že dojde k revoltě tak prudké, a také z toho důvodu, že nikdo nepředpokládal, že by někoho napadlo, aby se Bastily zmocnil. Opakoval žádost, načež určili mne se třiceti muži a poslali nás 7. července do Bastily. Od prvního dne jsem si guvernérovy vlastnosti ověřoval ze všech příprav, jež k obraně svého postavení činil a které byly na nic, z jeho soustavného neklidu i nerozhodnosti, a viděl jsem, že pokud na nás zaútočí, budeme pod špatným velením. Tolik se všeho děsil, že v noci pokládal stíny stromů a další okolní předměty za nepřátele. Páni ze štábu, královští velitelé, velitel pevnosti i já sám jsme s ním věci často rozebírali, abychom jej zbavili obav ohledně slabosti posádky, na niž si neustále stěžoval, a abychom jej současně odvedli od věcí nepodstatných ke věcem důležitým. Naslouchal nám, zdál se souhlasit, načež jednal zcela opačně, byť vzápětí znovu změnil názor. Dával, jedním slovem řečeno, najevo krajní nerozhodnost. Třebaže byl se štábem a posádkovými důstojníky zajedno, že je třeba v případě útoku bránit vnější objekty, jak dlouho to půjde, dal nám 12. července navečer rozkaz, abychom se stáhli do hradu a opustili vnější objekty, kde dosud celá posádka pobývala a v nichž mohla klást velký odpor. Ocitli jsme se za zdmi vysokými 80 stop a širokými 15 stop a měli jsme v ně víc důvěry než ve schopnosti guvernérovy.“
K tomuto muži a k jeho pevnosti se valily od rána 14. července zástupy, jejichž mluvčí požadovali jednoznačně vydání zásob munice a podíl nad kontrolou pevnosti. Rozhodný voják by situaci bezpochyby zvládl i s mužstvem, které jevilo pramálo nadšení do vzbouřenců střílet!

První útok
Nutno říci, že svou roli sehrála nejen nerozhodnost guvernéra, nechuť invalidů bojovat (což není divné, většina z nich se přátelila s lidmi ze sousedního předměstí Saint-Antoine, odkud od rána přicházelo před Bastilu nejvíce nespokojenců) i únava oné hrstky Švýcarů, kteří celou noc ze 13. na 14. července stěhovali do podzemí pevnosti těžké soudky se střelným prachem a neměli čas na víc než na krátké zdřímnutí.
Středeční ráno bylo teplé, byť oblohu zatáhly těžké tmavé mraky a v noci nejspíše sprchlo. Obavy vládly na obou stranách, v pevnosti i před ní, neboť obyvatelům z nejbližšího okolí de Launeyovy přípravy, prováděné v posledních dnech, neunikly. Viděli hlavně lehkých děl mířících na střechy jejich domovů, obranná opatření chápali jako agresivitu a někteří z nich se před desátou vydali na pařížskou radnici, aby o tom referovali a žádali zastání. Stálý výbor, který právě obědval (tehdy se obědvalo v půl jedenácté) přizval žadatele ke stolu a slíbil, že hned po jídle vyšle k Bastile deputaci, aby žádala o stažení děl. Nic víc nechtěl, jenže tou dobou už se ke královské pevnosti a vězení valil dav od Invalidovny, který požadoval cosi mnohem většího.
„Šlo se k Bastile, ne už jen pro zbraně a munici. Bezděky se zkusilo cosi jiného. Lid (...) na nás zanedlouho žádal, aby se ta pevnost dobyla,“ psal ve své relaci člen Národního shromáždění i Stálého výboru Dusaulx.
Deputace ovšem přišla dřív a byla de Launeyem přijata velmi zdvořile. Guvernér pány pohostil, projevil pochopení a vydal rozkaz, aby s děly na věžích trochu ucouvli dozadu a střílny aby zakryli fošnami, jenže než toto naprosto klidné jednání proběhlo, dav před pevností, vzrostl. Dosti podrobné analýzy historiků říkají, že jej tvořili ze dvou třetin místní řemeslníci, ať už mistři či jejich tovaryši a dělníci, hlavně z nejbližšího okolí. Pokud šlo o věk těch, kteří si později říkali vainqueurs de la Bastille, vítězové nad Bastilou, bylo nejstaršímu z přítomných 62 a nejmladšímu 8 let... Nejeden z mužů měl za sebou službu v královské armádě a ti, kteří se pak postavili zástupům do čela, nepostrádali vojenské zkušenosti z války v Severní Americe či v Indii. Z budoucích velkých postav revolučního vření se jich tu vyskytovalo pramálo; Camille Desmoulins či proslulý Danton, byť to o sobě tvrdili, se zde objevili, až když bylo po všem!
Rostoucí dav zatím zpovzdálí sledoval, jak vojáci na věžích odtahují děla zpět, vyložil si vstřícné gesto jinak a byl přesvědčen, že dělostřelci své osmiliberky nabíjejí. O deputaci, klidně uvnitř diskutující při guvernérově obědě, se domníval, že je zajata jako rukojmí, a poplašné zvěsti v tomto smyslu roznášeli poslové do okolních čtvrtí. Zástupci okrsku Saint-Antoine se za této situace rozhodli vyslat do Bastily druhou delegaci v čele s advokátem Thuriotem de La Rozière (ten získá o pět let později proslulost jako jeden z hlavních realizátorů převratu 9. thermidoru, který svrhne Robespierra a jakobínský teror). Thuriot vešel dovnitř na nádvoří zvané Guvernérské, spatřil, kterak se de Launey v bráně pevnosti loučí s první delegací, a využil toho, že mu vysvětlil „obavy lidu“. Vytyčil současně svůj požadavek, aby de Launey vydal pevnost měšťanské milici, která by ji střežila místo dosavadních invalidů a Švýcarů. Guvernér pochopitelně odmítl, leč pozval Thuriota, aby se na vlastní oči přesvědčil, že děla nejsou nabita a že se stáhla.
„P. de Launey vešel dovnitř vlastní pevnosti s jednou osobou (...); dozvěděl jsem se, že ta osoba žádá jménem města, aby se děla svezla z věží dolů a nikdo aby nekladl odpor, že je zbytečné prolévat krev občanů, že netřeba vést válku s národem, že se sice takto zabije hodně lidí, pevnost však se stejně bude muset vzdát. (...) Guvernér odpověděl, že pevnost vydat nemůže, že za ni ručí hlavou, že však, aby měšťany uklidnil, už zrušil zaměření děl a stáhl je a že může na čestné slovo slíbit (...), že nikomu neublíží, pokud se oni nepokusí pevnosti zmocnit a nezaútočí na mosty či brány,“ psal později poručík Deflue.
Thuriot se osobně na věžích přesvědčil o pravdivosti de Launeyových slov a sešel dolů, kde guvernérovy vstřícnosti (či spíše slabosti) zneužil. Vyzval totiž invalidy i Švýcary, aby se vzdali, a jeho slova beztak špatnou morálku ještě víc nahlodala. Váhavého guvernéra to popudilo a jeho vůle k obraně vzrostla, ne však nadlouho.
Za těchto okolností vyšel Thuriot z Bastily jako neúspěšný vyjednavač, za což jej dav vypískal a on raději zmizel směrem k radnici, aby tam referoval. Bylo zhruba půl jedné a vzduchem se neslo čím dál hlasitější skandování:
„Chceme Bastilu! Pryč s děly! Pryč s posádkou!“
Stálý výbor na radnici Thuriota vyslechl a pověřil Éthise do Cornay, který dopoledne ovládl Invalidovnu, aby vyšel za de Launeyem, k čemuž mu dal i tambora, to aby mu před Bastilou i v ní věnovali pozornost.
Sotva de Cornay, Thuriot a bubeník vyšli, zahřmělo od Bastily dělo a poté zapráskaly výstřely z mušket. Po dalších krocích tato trojice spatřila první oběť, smrtelně raněného příslušníka Francouzských gard; ti, kteří nešťastníka nesli, vzrušeně líčili, kterak se guvernér Bastily dopustil na národu (to slovo už začínalo být módní) zrady.
Skutečnost ovšem byla prostší a dav, v němž vášně rostly, si mohl za vše sám. Tísnil se, tlačil, zmítal a dostrkal ty vpředu na předsunutou bránu s příkopem a dvěma zdviženými padacími mosty, střeženými jedním jediným neozbrojeným invalidou. Vojáci z věží dolů křičeli, ať lidé ustoupí, že si to jinak někdo vyloží jako útok a dá povel k palbě, dokonce mávali klobouky, leč ti dole je neslyšeli, možná i nechtěli slyšet, a i kdyby chtěli couvnout, ti vzadu to neumožnili. Mnozí v zástupu si gesta shora nahoře vyložili jako výzvu, jako pozvání a nabídku toho, že posádka chce pevnost vydat. Dva muži (jmenovali se Davanne a Denain) vyšplhali na střechu jednoho z domů, jež lemovaly několik dvorů před Bastilou samotnou (což většina vyobrazení pečlivě zachytila), a odtud se, následování jinými, spustili na Guvernérské nádvoří, kde začali hledat klíče od strážnice v bráně, z níž se ovládaly padací mosty. Nenašli je, zato objevili sekyry a hned nato lana či řetězy přeťali. Mosty spadly dolů s ohromným rachotem a zcela nečekaně, přičemž jednoho muže zabily a druhého srazily do příkopu. Dav zatím vzal útokem vrata, rozsekal je nebo vypáčil a valil se dovnitř, do prostor před vlastní pevností. Časové údaje se různí, nejpravděpodobnější se ale zdá, že bylo půl druhé.
Není jasné, která strana začala střílet. Poručík Deflue tvrdil, že nejdřív vypálili útočníci po mužích na věžích:
„Vystřelili z pušek na obránce první. (...) Útočníci byli dotázáni, co chtějí, všeobecný křik odpověděl, že spuštění mostů (tentokrát už k vlastní pevnosti). Odpovědělo se jim, že to nelze, ať ustoupí, jinak na ně zahájí palbu. Křik ,Dolů s mosty!‘ vzrostl a třicítce invalidů bylo veleno, ať se rozestaví na cimbuří, z obou stran nad branou, a vedou palbu.“
Onen výraz „bylo veleno“ svědčí o tom, že Deflue buď nevěděl, kdo rozkaz dal, nebo to záměrně zamlčel. Vyšel od samotného guvernéra, či od velitele té hrstky mužů za branou do pevnosti, k níž se tlačil dav. Vše spíše nasvědčuje, že rozkaz vydal Deflue sám, neboť to byl odhodlaný voják, který hájil čest svoji i královu, a rázný důstojník, jehož povel Švýcaři poslechli. Nelze se divit, že se tím po událostech, v atmosféře plné vášní, nechlubil...
Je jisté, že někdy na počátku padl i dělový výstřel. Nelze vyloučit, že byl výstražný, jenže rozvášněný dav to pochopil jinak. Guvernér dal vzbouřencům slovo a porušil je, tak si onen výstřel vyložili. Záměrně přilákal lidi na nádvoří pod pevností, aby je tu mohl lépe zmasakrovat! Jistěže to nebyla pravda, vzduchem se ale nesl všeobecný pokřik:
„Zrada!“
Zvěst se šířila jak požár v horkém létě.
Útočníci odpovídali na střelbu střelbou, avšak je spoře, neboť jim chyběla munice. Hodinář Humbert vzpomínal, že pušku s bodákem získal v Invalidovně, na radnici dostal čtvrt libry prachu, kulku však neměl jedinou, proto si u krámského někde na rohu koupil hrst malých hřebíků, s nimiž mušketu naládoval. Cestou potkal pár ozbrojených vojáků, ti však na tom byli se střelivem obdobně, proto šel znovu na radnici, kde dostal šest broků... Cestou k Bastile naštěstí potkal kohosi, kdo objevil dvě bedny s kulkami; naplnil si kapsu, přidal do kroku a část rozdal jiným potřebným.
Za těchto okolností mohla palba útočníků Bastile a její posádce stěží uškodit a rázný velitel by se podobnému útoku z plna hrdla vysmál. Střelba těch nad branou donutila útočníky z nádvoří utéci, a poté nejspíš zmlkla, jenž zástup toužil po krvi, pomstě i úspěchu. Vyložil si ticho jinak a ti nejodvážnější znovu vyběhli k bráně, od níž je ovšem dělily příkop a zvednuté mosty. Za branou stál poručík Deflue, jenž pak napsal:
„Měl jsem za sebou tři kusy dvouliberních děl, obsluhovat je mělo dvanáct z mých vojáků, a tato děla měla zabránit vstupu do pevnosti, kdyby brána padla. Abych jim znesnadnil záměr, k němuž se útočníci chystali, nechal jsem (...) prorazit ve zvednutém mostě dva otvory a chtěl do nich kanóny vsunout, za příčinou sklonu mostu se ale nedaly dost přisunout a já je vyměnil za dvě opevňovací pušky zvané amusettes, které se nabily kartáči, jichž se ale nepoužilo.“
Šlo o ony vidlicovitě upevněné obranné pušky s „ráží“ jedné a půl libry, zpravidla sloužící k oslavným výstřelům a petardám, proto onen zvláštní a těžko přeložitelný název, znamenající, že to byly zbraně pro zábavu. V rukou odhodlané obsluhy a s kartáčovým či brokovým nábojem by ale útočníky donutily, aby se k bráně nepřibližovali. Dobyvatelé (říkejme jim tak, neboť oni se tímto slovem sami zanedlouho nazvou) to pochopili a reagovali klasickým protiopatřením. Ze sousední pivnice přitáhli dva vozy se senem či slámou a náklad podpálili v naději, že pod příkrovem dýmu proniknou blíž. To se zdařilo, vojáci od brány nyní skrze dým nic neviděli, útočníci však stejně nemohli dál než na vnější hranu obvodového příkopu...
Na radnici zatím dospěl Stálý výbor k dalšímu rozhodnutí, k novému požadavku na vydání Bastily, v němž sám sebe prohlásil za jediný a vrcholný orgán, který velí všem vojenským silám v obvodu Paříže! Z tohoto titulu de Launeyovi nařizoval předat pevnost měšťanské milici, přičemž sám sebe učinil hlavou pařížské rebelie proti králi!

Dobytí Bastily
Kolem druhé dorazila před Bastilu poslední delegace a její členové mávali bílými kapesníky v naději, že si jich obě strany povšimnou a zastaví palbu.
„Netušíme, zda naše signály jedna či druhá strana zpozoroval, střelba ale nepřestala,“ psal pak jeden ze členů.
Vládl zmatek, do nějž bylo těžké vnést organizaci.
„ Velký počet ozbrojených občanů (...), kteří se nikterak nekryli ani nechránili, se postřeloval s posádkou pevnosti, co střílela z hrubých kusů dělostřelectva, alespoň tak jsme usuzovali ze hřmění a následků palby,“ pokračovala zpráva členů deputace, kteří se nevzdávali a mávali svými kapesníky, až palba na straně oblehatelů ztichla, leč obležení nepřestali:
„Posádka pokračovala ve střelbě a my s žalostí viděli, jak nám k nohám klesají občané, kterým jsme předtím zakázali pálit. Útočníci natěsnaní v ulici Saint-Antoine začali tedy znovu střílet se stejnou odvahou i rozhořčením. Naše výzvy ani prosby je už nezastavily. Deputace už nebyla tím, co lid chtěl, žádal si obležení Bastily, požadoval zničení toho hrůzného žaláře a s velkým křikem usiloval i o guvernérův život.“
Na radnici zatím přinášeli mrtvé i raněné a Stálý výbor vyslal k Bastile znovu Éthise de Corny. Ten došel, opět s tamborem, mával praporem, prodíral se kupředu, křičel, přesvědčoval, spolu s předchozí deputací prosil a nakonec dosáhl nového zastavení palby. Pak vyzval obležené, aby složili zbraně a otevřeli brány.
„Jedna osoba v barevném oděvu, kterou obklopovali invalidé, všichni se sejmutými klobouky, mě z výšin citadely odpověděla, že souhlasí s přijetím deputace, že však chce, aby se lid stáhl. Byli jsme na druhém dvoře, jemuž se říká Avancée (Předsunuté). Prosili jsme lidi, co tu stáli, aby šli dozadu, a oznamovali, že deputace může být přijata jen s touto podmínkou. Prosbám vyhověli jen někteří, zatímco jiní dál mířili vzhůru.“
Střelba nicméně zmlkla, vyslanci však náhle spatřili, jak se směrem na nádvoří Orme, Jilmové, do nejhustšího davu, sklání jícen děla. Vzápětí třeskla salva z mušket, po níž tři vzbouřenci klesli.
Tohle už byl vážný prohřešek proti pravidlům, neboť nešlo o nic menšího než o střelbu do vyjednavačů, a podle všeho nařídil tentokrát palbu osobně de Launey. Jeho invalidé pak jednohlasně dosvědčovali, že jim řekl, že ona deputace dole je falešná a jde pouze o prohnanou lest! Možná si to doopravdy myslel, nejspíš však ztratil hlavu a vyvolal vztek, který ty dole neodradil, spíše naopak. Členy deputací navíc jeho neuvážený zásah málem připravil o životy, neboť rozkacená masa začala vykřikovat, že jsou s guvernérem spolčeni a že lid vlákali do pasti schválně! Nakonec se to odbylo pár šrámy, delegáti ale usoudili, že bude lepší, když zmizí. Nastoupili zpáteční cestu k radnici a na ní narazili na stovku granátníků Francouzských gard.
„Šli zdvojeným krokem a všem říkali, že jdou obléhat Bastilu,“ stojí ve zprávě deputace.
Z nimi kráčeli ozbrojení Pařížané, kteří s sebou od Invalidovny vlekli čtyři děla s jedním hmoždířem. Povolal je jistý občan Hulin, bývalý seržant švýcarských gard, známý populárního ministra Neckera, nyní jeden z vůdců ozbrojených milic. Před radnicí se mu povedlo plamenným projevem na svoji stranu přetáhnout muže ze dvou kompanií Francouzských gard, jimž řekl:
„Stateční gardisté, jste také občany a slyšíte ten křik? Vidíte ty nešťastníky, co je sem přinášejí, jak k vám vztahují ruce? Slyšíte děla (...), s nimiž ten padouch de Launey vraždí naše ženy, otce a děti, co jsou beze zbraní kolem Bastily? Necháte je povraždit vy, kteří máte děla? (...) Pařížany vraždí jak ovce a vy nejdete na Bastilu?“
„Veď nás, hrdino,“ odpověděli mu a on jim zavelel v chod!
Před Bastilou se Hulin objevil s vojáky, kteří se k němu přidali (36 granátníků, 21 fyzilírů, dva kanonýři a dva poddůstojníci) kolem půl čtvrté, právě ve chvíli, kdy sem jakýsi Élie, podporučík z pluku Reine-Infanterie, přiváděl jinou kolonu vyzbrojených občanů.
Hulin a Élie dali davu to, co dosud neměl, vojenské velení i plán. Zmatená přestřelka, kterou dosud dobývání Bastily představovalo, začala od tohoto okamžiku měnit tvář a stala se pravidelným, cílevědomým obléháním. Hulin rozmístil děla, jež zahájila palbu, a jeho vojáci začali postřelovat i protivníky nahoře na věžích. Po pár dělových výstřelech se ukázalo, že postavení není vhodné, proto obsluhy své kusy přetáhly jinam, ani to však nepomohlo. Bylo jasné, že kanóny musí střílet na bránu, jenže před tou se kupily ohořelé povozy. Pár dobrovolníků s podporučíkem Élie v čele vyběhlo, aby vozy odtáhli, a než se to ale podařilo, dva padli. Hulin zatím řídil rozebírání děl, která se musela ručně přenést po úzkých mostech prvního příkopu a branami.
„Jen co byla děla opět smontována na lafetách, seřadili jsme se po pěti či šesti a já byl v první řadě. Takto jsme seřazeni pochodovali až k padacímu mostu. (...) Děla byla namířena, to bronzové proti velkému padacímu mostu, to železné a stříbrem damaškované proti mostu malému,“ vyprávěl hodinář Humbert, jeden z dobyvatelů.
Byl to odvážný a riskantní manévr, který vystavoval útočníky značnému nebezpečí, oba samozvaní vojenští vůdci však měli dost zkušeností, aby si uvědomili, že pokud se povede mosty rozbít tak, aby spadly, stihnou obránci vypálit jen jednou. Pak je dav převálcuje a zmasakruje... To pochopili i obhájci, kteří začali shora shazovat připravený materiál, kameny, dlažební kostky i cihly, jenže zdola jim to rozmístění střelci znesnadňovali.
„Kolem čtvrté odpolední viděl guvernér Bastily, naléhavě informovaný poddůstojníky, nezbytnost Bastilu vydat, a sám pochopil, že obléhání déle nevydrží. (...) Popadl od jednoho děla z vnitřního nádvoří doutnák, to aby zapálil střelný prach, uskladněný ve věži Liberté, což by nepochybně vyhodilo do povětří část předměstí Saint-Antoine a domy v okolí Bastily. (...) Jistý Ferrand guvernéra od vchodu do prachárny odstrčil, ten ale sešel pod věž Liberté, odkud jej ale jistý Biquard rovněž vystrkal,“ tvrdilo pozdější prohlášení invalidů z Bastily.
V panu de Launey bylo v té chvíli víc odvahy než měl celý uplynulý týden, když ale neuspěl, znovu se stal tím nerozhodným velitelem, jakého popsal poručík Deflue. Dal na vojáky, kteří tvrdili, že se bránit už nelze, vyslovil souhlas s vyvěšením bílého praporu, a když se nenašel, věnoval jednomu z mužů svůj bílý kapesník. S ním poslal tambora, aby návrh na kapitulaci vybubnoval. Palba pochopitelně zmlkla a útočníci, kteří došli co nejblíže, začali volat, že požadují spuštění mostů.
„Švýcarský důstojník k ním promluvil skrze průrvy v mostu a žádal odchod s vojenskými poctami; odpověděli mu, že ne. Týž důstojník sepsal kapitulaci a prostrčil ji týmž otvorem s tím, že se chtějí vskutku vzdát a složit zbraně, pokud mu slíbí, že posádku nezmasakrují. Začali na něj křičet, ať spustí most, že se jim nic nestane! Po těch slovech guvernér vydal klíč od malého mostu, který nosil v kapse, jistému Guiardovi, kaprálovi, a Perreauovi, poddůstojníkovi, kteří otevřeli bránu a most spustili,“ vypovídali později invalidé.
Poručík Deflue ve svém svědectví tvrdil, že se de Launey s nikým neradil a rozhodl o kapitulaci naprosto sám, jemu že dal jen rozkaz, aby to skrze bránu vyřídil. Prostrčil lístek, který se dochoval dodnes a na němž stálo:
„Máme dvacet tisíc liber prachu a vyhodíme do povětří posádku s celou čtvrtí, když kapitulaci nepřijmete. V Bastile 14. července 1789 v pět hodin večer, Launey.“
Od Deflueho lístek venku převzal občan Maillard (smutnou proslulost si získá v zářijových masakrech roku 1792), který musel absolvovat menší akrobatický výkon. Balancoval na konci fošny, již lidé vysunuli nad příkop a na níž vytvořili protiváhu, jinak by k poručíkovi nedosáhl. Útočníci hrozbě neuvěřili a stále požadovali jak bezpodmínečnou kapitulaci, tak i spuštění mostů.
„Očekával jsem okamžik, v němž guvernér splní dané slovo a nechá pevnost vyhodit, k mému údivu jsem ale spatřil čtyři invalidy, jak přišli k mostu, otevřeli si a mosty spustili, na což se dovnitř vevalil dav,“ psal Deflue.
V dopise svým bratřím poručík později dodal, že se snažil guvernérovi jeho úmysl Bastilu vydat vymluvit.
„Řekl jsem mu, že posádka ani pevnost neutrpěly žádné škody a že máme dosud prostředky k obraně, že nám zatím zabili jediného invalidu a dva či tři poranili. Vypadal, že na moje mínění nedá...“
Brána dosud držela, pár dělových ran ji nepoškodilo, leč guvernér ztratil odvahu a ti ostatní chuť bojovat. Nebo to bylo jinak? Podle svědectví z druhé strany (ne právě důvěryhodného) zavelel Hulin dělům k palbě a po jednom z výstřelů most klesl. Možná šlo o shodu okolností i času, spíš však se posádka Bastily vzdala z vlastní vůle (nebo snad o pádu fortifikace rozhodlo spontánně několik malomyslných a naivních jedinců, tedy de facto zrada...), neboť to, že si otevření brány vynutili útočníci, by si někdo z obránců připsal ke cti, aby hanbu bezpodmínečné kapitulace smyl či zakryl.
Kdeže byly časy, kdy vojáci pro svého krále bojovali a umírali! A kde byl markýz de Besenval s pluky pravidelného vojska, s nimiž se měl pokusit Bastilu ze sevření vyprostit! Kam se poděli králové, kteří bojovali v čele svých vojáků a uměli je vést! Ludvík XVI. trávil onen den ve Versailles a do svého soukromého deníku si ke dni, který předznamenal konec jeho i monarchie, zapsal:
„Mardi 14. Rien. Středa 14. Nic.“

Uřezaná hlava pana de Launey
Nechme význam revoluce a její obhajobu učebnicím i historickým knihám a řekněme jen to, co se v nich zpravidla zmíní jen letmo. Jde o bezprostřední epilog dramatu, či spíše o jeho krutou tečku.
Dav vnikl dovnitř a pár vojáků či invalidů na zadním nádvoří, kteří o kapitulaci nic nevěděli, po něm vystřelilo. Bránilo se i několik mužů na věžích.
„V okamžení nás odzbrojili, zmocnili se nás, každý dostal svého hlídače, načež ostatní vpadli do obytných prostor, vše poplenili, zmocnili se zbraní, vyházeli okny archivy a nás o vše oloupili...,“ psal Deflue.
Vítězové osvobodili sedm vězňů (jedním z nich byl literárně proslulý markýz de Sade) z Bastily a triumfálně je pak nosili na ramenou Paříží jako doklad krutosti královského režimu. Za dobytí, které dobytím vlastně ani nebylo, zaplatili ztrátami, jež nejsou přesně známy, neboť údaje si diametrálně odporují. Nejpravděpodobnější se zdá, že před Bastilou zahynulo kolem osmdesáti lidí a dalších patnáct podlehlo zraněním. Z posádky padl v boji jediný muž a jen pár dalších bylo zraněno, většina poražených se ale následujícího dne nedožila, neboť je rozběsněný dav v ulicích doslova zmasakroval. Deflue, který vyvázl, napsal:
„Po řadě hrozeb a spoustě špatného nakládání se první zběsilost trochu zklidnila a mne vedli na radnici s částí mé jednotky, která zůstala ve vřavě v mé blízkosti. Při tom přesunu jsme slyšeli jen výhružky a křik všeho lidu, ať nás pověsí...“
Pana de Launey vedli Maillard a jeden francouzský gardista stejnou cestou a dav si žádal jeho smrt. Hulin i Élie přispěchali Maillardovi na pomoc a oné čtveřici se podařilo guvernéra dopravit až k kostelu svatého Ludvíka živého, byť zbitého, potrhaného a poplivaného. U kostela jim dav Launeye vyrval, Hulin se ale zajatce zmocnil znovu a prodíral se k radnici samotné. Tam mu ho vytrhl muž jménem Desnot, kuchař bez zaměstnání, který o tři roky později svůj čin, jímž se pyšnil, sepsal, přičemž o sobě mluvil ve třetí osobě:
„V tom okamžiku odmítlo pár lidí vpustit Launeye do radnice. Jedni říkali: ,Je mu potřeba useknout hlavu.‘ Jiní tvrdili: ,Pověsit ho.‘ Další pak: ,Bylo by zapotřebí ho přivázat ke koňskému ocasu.‘ Desnot k sousedům prohodil, že ten guvernér už je vážně raněný a lépe ho odvést do radnice, tam že rozhodnou. Jakýsi člověk vysokém postavy a pěkného obličeje s tím souhlasil, v té chvíli ale nešťastný de Launey rozpřáhl ruce a zakoulel očima. Zaskřípal zuby a zvolal: ,Ať mě zabijí!‘ Jak se pokoušel vyškubnout, Desnota kopl, ten dostal nohou do zadnice a zvolal: ,Jsem ztracen, jsem raněn.‘ V tom okamžení zasadil nějaký člověk de Launeyovi bodákem ránu do břicha, po té ráně následovalo pár dalších, guvernér klesl a odtáhli ho ke stružce. Dali mu dalších pár ran bodáky, šavlemi a vystřelili na něho z pistole, aby ho dodělali. Lidé říkali: ,Je to sketa a zrůda, která nás zradila, zničit ji.‘ Když byl de Launey mrtev, říkalo se: ,Národ chce jeho hlavu ukázat na veřejnosti, aby všichni věděli, co se stalo.‛ Jeden soused podal Desnotovi šavli a řekl: ,Tumáte, vás zranil, uřízněte mu hlavu.‘ Což on udělal, ne se šavlí, s tou se mu to nepovedlo, ale kapesním nožem.“
Na stejném místě v zápětí vytekla krev tří štábních důstojníků z Bastily, tří invalidů i prvního muže z řad vzbouřenců, prefekta pařížských obchodníků Flesselese. Tomu dav od dopoledne předhazoval, že se s obránci Bastily spolčil, a kdosi jej na schodech radnice ranou z pistole zabil. I jemu po té uřízli hlavu a tu pak, nabodnutou na hrot píky, spolu s hlavou Launeyovou ukazovali po městě.
Francouzská revoluce začínala...