ŠPANĚLSKÁ OTÁZKA A NAPOLEONOVA LEŽ

Joachim Murat na Gérardově portrétu

 Na jaře 1808 začal Napoleon čím dál víc zasahovat do situace ve Španělsku a nakonec dospěl k osudově neblahému rozhodnutí zbavit dynastii španělských Bourbonů (tedy krále Karla IV. a následníka trůnu Ferdinanda Asturského, z něhož se stal Ferdinand VII.), svých spojenců, trůnu a korunu dát bratrovi Josefovi. Než k tomu ve francouzském Bayonne, dlouho zvažoval, má-li to udělat, a současně posiloval francouzskou vojenskou přítomnost ve Španělsku. Maršála a císařského prince Joachima Murata, velkovévodu z Bergu, francouzského velkoadmirála a svého švagra, jmenoval vrchním velitelem a svým zástupcem ve Španělsku (lieutanant général). Krátce poté došlo v Aranjuez k lidovámu povstání (el Motín de Aranjuez), které donutilo Karla IV. abdikovat a králem Ferdinandem VII. provolalo jeho syna.

Z Joachima Murata se tak stal 23. března, když do hlavního města Španělska vjel, absolutní pán situace.

            O den později vstoupil do Madridu za nadšeného provolávání slávy Ferdinand VII. a velkovévoda z Bergu zachovával neutralitu, nevměšoval se a čekal na císařový instrukce, z Paříže ale žádné nepřišly. Po letech ovšem v Mémorial de Sainte-Hélène[1] ovšem tvrdil, že poslal Muratovi 29. března list, který obsahoval následující řádky:

            „Pane velkovévodo z Bergu, obávám se, že mne o situaci ve Španělsku mylně informujete a i vy sám se mýlíte. Jsem ve velkých rozpacích. Nevěřte, že napadnete bezbranný národ a ža postačí jen ukázat vaše jednotky, abyste si Španělsko podrobil. Revoluce z 20. března dokazuje, kolik je ve Španělech energie. Máte co do činení s novým národem: je v něm odvaha i zápal, který nacházíme u lidí neopotřebených politikou.

            Aristokracie a klérus jsou pány Španělska. Pokud se budou obávat o své výsady a existenci, mohou proti nám pozvednout masy, které povedou nekonečnou válku. Mám přívržence, pokud se ale uvedu jako dobyvatel, ztratím je.“

            Po dalších odstavcích s analýzou situace Napoleon kategoricky dodal:

            „Nesouhlasím s rozhodnutím Vaší císařské Jasnosti zmocnit se kvapem Madridu. Musíte armádu držet na deset francouzských mil od hlavního města.“

Joachim Murat

            Následovaly další odstavce, po nichž císař takřka výhružným tónem svého vrchního velitele varoval:

            „Nemyslete na své osobní zájmy, myslím na ně já. Portugalsko si vyhrazuji pro sebe. Neřiďte se žádným osobním zájmem, nezabývejte se tím; uškodilo by mí to a vám ještě víc.“

            Pak ještě jasnozřivě dodal:

            „Vzplane-li válka, bude vše ztraceno.“

            Dopis, zařazený posléze pod číslem 13 696 i do XVI. svazku Correspondance de Napoléon, hodnotí situaci ve Španělsku pregnantně, varuje před nebezpečím celonárodního povstání a předvídá, co pak skutečně nastalo. Proč se jím císař neřídil a proč sesadil vládnoucí dynastii? Protože se Murat neřídil jeho úvahami i rozkazy a v touze po osobním prospěchu se vymkl Napoleonovi z ruky? Protože pak musel Napoleon napravovat, co jeho švagr pokazil a co už vlastně ani napravit nešlo?

            Omyl! Citovaný dopis je falzum, vytvořené Napoleonem v diktátu Las Casesovi na ostrově Svaté Heleny. Bývalý císař nehorázně lhal, aby svalil celou odpovědnost za vyvolání Poloostrovní války a vytvoření druhé fronty, která přispěla k pádu císařství, na Murata. Ten neudělal nic jineho než to, že plnil jeho přání a nanejvýš je předjímal![2] Přesvědčivě a nevyvratitelně to dokázal maršálův potomek v důkladné analýze Murat, lieutenant de l’Empereur en Espagne 1808.[3]

            Byl to právě Napoleon, kdo hnal Francii do nebezpečného dobrodružství, neboť se už definitivně rozhodl, že Bourbony připraví o trůn. Už 27. března (tedy pouhé čtyři dny po Muratově vstupu do Madridu) nabídl španělský trůn bratru Ludvíkovi, holandskému králi, jemuž napsal:

            „Bratře, španělský král právě abdikoval, princ de La Paz je ve vězení a v Madridu začalo povstání (...). Jsem si jistý, že s Angličany neuzavřu pevný mír, dokud neprovedu veliké změny na pevnině, proto jsem se rozhodl dosadit na španělský trůn francouzského panovníka. (...) Myslím na vás (..). Byl byste vládcem šlechetného národa, jedenácti milionů lidí a významných kolonií.“

            V Haagu spokojený Lodejwik I. bez váhání odmítl…

            Pak poslal císař do Madridu generála Savaryho, svého muže pro všechno, a jeho příjezd zbavil Murata všech iluzí takovým způsobem, až, jak poznamenali pamětníci, se roznemohl úpornými kolikami. Císařův emisar, zcela čerstvě povznesený k titulu vévody z Roviga, otevřeně pravil, že španělský trůn není pro velkovévodu z Bergu! A v dramatickém vývoji situace hrál Murat už jen druhé housle.

            Savary byl krátce po příjezdu představen exkráli Karlovi i králi Ferdinandu VII. a oba manipuloval tam, kde je chtěl Napoleon mít, do své arbitráže na francouzském území. V otci i synovi vzbudil stejný neklid ohledně jejich osudu a přiměl je, aby vyjeli do francouzského Bayonne, kam je Napoleon zval, obhajovat svou věc.

            Napoleon dojel do Bayonne 15. dubna, FerdinandVII, se ti objevil 19. dubna a o několik dní později přijel i exkrál Karel IV. s etrurskou královnou Marií Luisou a Godoyem. Scéna byla připravena a prvním aktem bylo, že se z Ferdinanda Asturského stal císařův vězeň, byť měl tento stav oslazen efemérním titulem krále Etrurského. Pak Napoleon vrátil titul španělského krále Karlu IV. a ten prohlásil svého syna Ferdinanda za nehodného vládnout. Pod dojmem zpráv o povstání v Madridu (k němuž dospějeme za chvíli) Karel IV. prohlásil, že vládnout nemůže a nechce, neboť ho všichni doma nenávidí, a 6. května přenechal korunu Napoleonovi! To hlavní v aktu o předání panovnických práv znělo následovně:

            „Jeho Veličenstvo král Karel (...) se rozhodlo předat (...) Jeho Veličenstvu císaři Napoleonovi všechna svá práva na trůn Španělska a Indií jako jedinému, kdo může za stavu, k němuž věci dospěly, nastolit pořádek. (…) Vladař, kterého císař uzná vhodným, aby usedl na trůn, bude nezávislý, neutrální a hranice Španělska zůstanou nedotčeny…“

            Zbývalo jen vybrat Španělsku nového krále, pochopitelně z dynastie Bonapartů. Přesněji řečeno už vybrán byl, jen o tom sám nevěděl. Národní povstání, které proti Francouzům propuklo, pak zahájili šestiletou válku, která odčepávala Napolenovi síly, změnila se v druhou frontu a nakonec hodně přispěla k Napoleonovu pádu...

---

[1] Viz Mémorial de Sainte Hélène, t. IV., p. 245 1. vydání z r. 1923.

[2] Nebyl to jediný případ Napoleonových lží. Markantním příkladem je Waterloo, kde jich nakupil neskutečně mnoho a svaloval vinu na všechno i všechy kolem: na počasí, Neye, Grouchyho... Podrobně k tomu viz knihu B. Coppense Waterloo, les mensonges (Jourdan Éditeurs, 2009), o niž jsem opřel velkou část své analýzy v dvousvazkové knize Waterloo (AKCENT, Třebíč 2011).

[3] Comte Murat: Murat, lieutenant de l’Empereur en Espagne 1808. Plon, Paris 1897.