Léto začíná být pěkně horké, a pokud si ho neužívám na vzduchu, trávím tento čas i nadále psaním, tentokrát o Ludvíku XIV., králi Slunce, jeho době, přáních, cílech, válkách i láskách, a objevuji v něm mimořádně pozoruhodnou osobnost s kvalitami, které přetrvávají věky, přičemž by mohly být přes propast několika století ve spoustě věcí vzorem. Občas navečer odcházím k televizním novinám, abych neztratil kontakt se světem, nebo se probírám zprávami internetu, kde pro změnu narážím na věci, které by vzorem být neměly.
Kniha o Ludvíkovi se zvolna blíží k závěru, už jsem v půlce Války o španělské dědictví 1701–1714, takže mám za sebou i velebnou pasáž, kdy velký král přijal pro svého vnuka odkaz Karla II. Španělského, jeho korunu. Krátce nato vypravil Filipa z Anjou, nyní už krále Filipa V., za Pyreneje a na cestu mu dal spoustu velmi užitečných rad.
„Se všemi nakládejte dobře; neříkejte nikdy nic, co by někoho nahněvalo…,“ říkala jedna z nich.
Praha není Versailles a političtí představitelé nejsou monarchové (i když se za ně občas považují), proto tuhle zásadu hodnou králů neznají a k tomu, aby voliče nahněvali, mají neobyčejné nadání zprava i zleva. Někdy jde o maličkost, jako když se nekuřák pan premiér Nečas nechal slyšet, že kdyby bylo na něm a neexistoval stínový trh, mohla by krabička cigaret stát i 150 korun.
Čímž mě nahněval, neboť jsem kuřák, a já si vzpomněl na pasáž z Voltairova Století Ludvíka XIV., kde se vypráví jedna anekdota:
„Jednoho dne uviděla paní vévodkyně Burgundská, tehdy ještě velmi mladá, u večeře důstojníka, který byl velmi ošklivý a o jeho ošklivosti notně i hlasitě žertovala. ,Já v něm vidím, Madame, jednoho z nejkrásnějších mužů království, ježto patří mezi nejstatečnější,‛ pravil král zvysoka.“
Nejde o ošklivost ani o statečnost, ale o zdvořilost těch nahoře vůči těm dole, a tato zdvořilost má být projevem uznání, v případě nahozené paralely vůči obětem nikotinu, z nichž má stát přes 60 % nepřímé daně z každé krabičky cigaret, což statisticky jako celek vysoce převyšuje náklady léčení nemocí z kouření. Jistě chápete, že cigareta je v tomto případě jen ilustrací čehosi (můžete si místo páně premiérova výroku dosadit slova mnoha jiných na lecjaké téma daněmi, důchody, vinou těch či nevinou oněch, promrhanými miliony či odvolanými ministry a hájenými lobbisty počínaje), přičemž zůstane to podstatné. Dostaneme se k opaku zdvořilosti, neomalenosti a výroku, skrze nějž proráží hloupá arogance moci.
„Zdvořilost je způsob vyjadřování a jednání, který předpokládá kulturu spojenou s kvalitou ducha či schopností jej předstírat; je to spousta dobroty a jemnosti charakteru, ducha a vybranosti, která umožňuje v daném okamžiku zvážit, jak se nejlépe v té či oné situaci zachovat,“ říká ve staré příručce mravů madame Rostaign, která píše, že právě takto ji pojímal a kodifikoval král Slunce.
„I dnes, po dvou uplynulých staletích, jedná-li se o ušlechtilý jazyk, otázky svrchované elegance, dvorské etikety a diplomatický ceremoniál, představují Versailles stále autoritu.“
Uplynulo století třetí a vše je jinak. Jazyk bývá rychlejší než rozum, eleganci nahradila neotesanost a duchaplnost vystřídala hrubost, v níž je místo Versailles autoritou politická reprezentace, zahleděná sama do sebe a zmítaná starostmi posledních týdnů, podle nichž se zdá, že si nikdo nemůže být jist křeslem či úřadem, ba ani imunitou ne. Nasloucháme perlám z úst představitelů, u kterých je na první pohled znát, že nebyli k vládnutí vychováni, do tíhy zodpovědnosti nestačili nebo nechtěli proniknout a opravdu, ale opravdu je zaráží, když vox populi nesouhlasí.
Co s tím naděláme?
Třeba to, co říká jiná anekdota z Ludvíkových časů.
Král Slunce nebyl vždy v dobrém rozmaru a jednoho dne před dvořany pravil, že pokud panovník poručí, musí se jít jeho poddaný třeba i utopit. Hrabě de Guiche, který to slyšel, se uklonil, proti etiketě si nasadil klobouk, beze slova odcházel a z míry poněkud vyvedený Ludvík zvolal:
„Co to děláte, hrabě?“
Na což mu hrabě de Guiche s další úklonou odpověděl:
„Sire, jdu se učit plavat.“
Učte se plavat i vy, léto je na to jako stvořené…
Žádné komentáře:
Okomentovat