neděle 29. března 2020

SKUTEČNÉ OSUDY ROMÁNOVÝCH HRDINŮ A. DUMASE (14)


SLEČNA DE  LA VALLIÈRE
Královské lásky

Více než půl století neviděl královský dvůr favoritku, oficiální královskou milenku. Plaše platonické vztahy Ludvíka XIII. k Louise de La Fayette či Marii de Hautefort měly velmi daleko k vášním jeho předchůdců. Doba Ludvíka XIV. se však znovu stala časem velkých metres. První v z nich byla slečna de La Vallière. Téměř čtrnáct let prožila v postavení favoritky po králově boku. Tyto roky pro ni znamenaly všechny slasti i hrůzy lásky, nebe i peklo, protože na rozdíl od jiných milovala Ludvíka XIV. ne jako krále, ale jako člověka.
Ve "Vikomtu de Bragelonne" spojil Dumas skutečné osudy slečny de La Vallière s vyfabulovanou postavou Athosova syna Raoula de Bragelonne. Dodalříběhu tragický rozměr. V závěrečných kapitolách odchází dřívější Raoulova snoubenka, opuštěná králem, do ústraní. Mladý Bragelonne se z nešťastné lásky vydá s vojskem vévody de Beaufort proti pohanům a nechá se zabít. Hrabě de La Fére, ušlechtilý a ženami opovrhující Athos, zemře po zprávě o smrti svého syna žalem.
Skutečná, žijící a historická Louisa Francoise de La Baume Le Blanc, slečna de La Vallière, spatřila světlo světa koncem léta roku 1644 v městě Tours na březích zámky posetého údolí Loiry. Byla druhým dítětem Laurenta de La Baume Le Blanc, drobného šlechtice, vojáka a kastelána na královském zámku Amboise, a Francoise Le Provost de La Courtelay.
Roku 1651 pan Laurent náhle zemřel, čímž se vdova dostala do velmi tíživé finanční situace. Malá Louisa našla na pár let útočiště a výchovu v klášteře u uršulinek a vrátila se zpět k rodině až roku 1655, kdy se její matka znovu provdala za Jacquese de Courtavel, markýze de Saint-Rémy.
Pan de Saint-Rémy nebyl bohatý, jako majordomus paláce Gastona Orléanského v Blois měl však zajištěné postavení a pro svou dceru i vyženěnou Louisu si vyprosil místa dvorních dam u tří malých slečen, dcer onoho celý život intrikujícího mladšího bratra zesnulého Ludvíka XIII.
Gaston Orléanský v Blois trávil poslední roky života. V závěru Frondy si vysloužil vyhnanství od dvora a silně se nudil. Blois, přestože Gastonem zčásti přestavěné, mělo daleko do přepychu královských sídel, nepořádaly se tu veselé slavnosti, nebyl tu ani velký dvůr. Louisa ale měla příležitost osvojit si dvorské mravy, seznámit se s literaturou a knihami, které byly v módě, naučit se pohybovat ve společnosti.
"Ale co je vám, Raoule?" starostlivě se tázal Athos, "jste bledý a nějak rozčilený!"
"Naši sousedku potkala nehoda, pane," odvětil jinoch.
"Slečnu de La Vallière?" zeptal se rychle Athos.
"Co se stalo?" ozvalo se několik hlasů.
"Procházela se se služkou Marcellinou v oboře... Jel jsem tamtudy a spatřil jsem je. Zastavil jsem se. Ona mě spatřila též, chtěla seskočit s hromady dříví, ale šlápla nějak nakřivo a nemohla už vstát. Myslím, že si vymkla nohu v kotníku."
Takto v kapitole "Dvě andělské hlavičky" ve "Třech mušketýrech po dvaceti letech" Dumas uvádí na scénu, zatím jako postavy zcela vedlejší, Athosova syna Raoula de Bragelonne a mladičkou Louisu. Nutno před Dumasem smeknout, jakým způsobem mísil ve fabulaci historii i příběh. Neboť v kraji mezi Blois a Tours slečna de La Vallière vskutku potkala prvního ctitele, který se jmenoval - Jacques de Bragelonne!
Navíc v kraji na Loiře a v dětství si mladičká slečna de La Vallière pohmoždila (ale pádem z koně) nohu (třebaže jízda na koni byla jednou z věcí, které ovládala vskutku dobře). A následkem toho mírně napadala na nohu, což závistnice v době jejího vzestupu okázale zdůrazňovaly.
Vztah k Bragelonnovi nepřesáhl výměnu milostných psaníček. Krátce trvající korespondenci mezi Louisou a Bragelonnem doručovala Louisina přítelkyně Anna de Montalais, další skutečná postava, kterou Velký vypravěč převzal do bohatě zalidněných dějů posledního pokračování mušketýrských dobrodružství. Paní de Saint-Rémy známosti nepřála, rázně zasáhla a učinila rodícímu se vztahu přítrž. Takže historický jmenovec Athosova syna sehrál v Louisině životě jen epizodní roličku.
Koncem zimy 1659 Gaston Orléanský zemřel a jeho choť přesídlila do Lucemburského paláce v Paříži. Svého majordoma de Saint-Rémyho a jeho rodinu vzala s sebou. Louisa de La Vallière mohla krátce po příjezdu do hlavního města vidět triumfální průvod, v jehož čele se ze svatby na španělsko-francouzském pomezí vraceli Ludvík XIV. a Marie-Terezie. Krále spatřila podruhé v životě, už kdysi v dětských letech se s ním setkala v Amboise nedaleko rodného Tours. Tehdy jí bylo šest let.
Události u dvora šly ráz na ráz. Nejprve zemřel kardinál Mazarin. Pak se slavila svatba králova bratra Filipa (na něhož přešel titul Monsieura i vévody Orléanského) se sestrou anglického krále Karla II. Henriettou Annou.
Pro pana de Saint-Rémy k svatbě došlo v pravý čas. Lesk a bohatství jeho vznešené zaměstnavatelky samozřejmě smrtí jejího chotě vybledly. Slečna de Montalais jako první získala místo dvorní dámy u anglické princezny a Louisina matka neváhala žádat o přímluvu za své děti. V šestnácti letech se i slečna de La Vallière stala dvorní dámou Henrietty Anglické.
Postavení dvorní dámy v oněch dobách poskytovalo mladým slečnám především naději na sňatek, přičemž věnem obvykle nevěstu obdarovával král či někdo z jeho rodiny, v tomto případě Henrietta. Lesklý titul dvorní dámy jinak představoval jen ubohý příjem a velké výdaje na garderobu, pramálo soukromí ve společných ložnicích slečen a nutnost krýt z vlastních prostředků náklady na otop i stravu. Neboť dámy nebývaly k tabulím zvány, účastnit se stolovaní krále, Monsieura či Madame ( tak zněly dvorské tituly Filipa Orléanského a jeho choti Henrietty) patřilo k výsadám vyvolených a rovnalo se menší prebendě. Ambiciózní a chytré dívky měly u dvora šanci. Louisa de La Vallière mezi průbojné a lehkovážné dvorní dámy nepatřila.
Sňatek sedmnáctileté Madame s dvacetiletým Monsieurem nebyl šťastný, Filip Orléanský brzy začal dávat před svou chotí přednost hraběti de Guiche a rytíři de Lorraine. Ne zrovna hezká Henrietta měla nepopiratelný šarm a onoho léta roku 1661 učarovala Ludvíku XIV. Pověsti o společných vyjížďkách Madame a Jeho Veličenstva se brzy donesly královně Marii-Terezii a ta si s pláčem šla stěžovat královně-matce Anně Rakouské.
Královna-matka mávnutím ruky odbývala přelétavé avantýry svého staršího syna, teď však hrozilo, že by se Ludvík mohl zamilovat do švagrové. Léty zmoudřelá vdova po Ludvíku XIII. se rozhodla, že upozorní Henriettina manžela Filipa, jehož čest byla v sázce. Filipovi byla po pár týdnech manželství Henrietta vcelku lhostejná, parohy od bratra však přesahovaly všechny meze.
Henrietta Anglická vše pochopila a Ludvíka XIV. přemluvila, aby pro svůj cit vytvořil zástěrku. Král měl pozornost od sebe i své švagrové odvést oficiálním dvořením některé z Henriettiných slečen. Madame vybírala pečlivě, aby mezi kandidátkami na tuto "čest" nebyla žádná, která by se Ludvíkovi mohla doopravdy zalíbit.
Nejprve vybrala slečnu de Pons, dostatečně prohnanou, Anna Rakouská však, jako kdyby něco tušila, zařídila, že slečna odcestoval k příbuzným. Následovala slečna de Chémerault. I ta pochopila, co se od ní žádá. Na hru přistoupila a náramně zlomyslně krále zaháněla do trapných situací, přičemž mu zcela beztrestně tropila mnohé kruté naschvály. Ludvík měl Chémeraultové brzy dost.
Henrietta změnila taktiku a králi vybrala třetí objekt, tentokrát pravý opak dvou předchozích: nenápadnou, tichou, prý nepříliš hezkou Louisu de La Vallière. Jednu z velmi mála slečen, které u dvora neměly svého milence !
"Poslyšte, Veličenstvo, tam na svahu u té bílé kaliny... Hledá květy a šlape po nich, jak se stává zamyšleným lidem."
"Slečna de La Vallière?" zeptal se král.
" Nelíbí se vám, Veličenstvo?"
"Ale podívejte se na to ubohé stvoření, je hubená, skoro vychrtlá! A je smutná, až z toho jde strach. A pak kulhá! Jindřiško! Jindřiško!" pravil král mrzutě, "vybrala jste zrovna nejškaredější ze svých čestných dam."
"La Vallière je mírná jako beránek; nebojte se, že vám bude odmlouvat, až jí řeknete, že ji máte rád."
A Madame se dala do smíchu...
Proč si Madame Henrietta myslela , že je Louisa nehezká? Ženská žárlivost ? Jiní tvrdili, že slečna de La Vallière byla krásná ! Portréty ukazují pravidelně oválnou tvář, velmi nápadné oči, poněkud udivené rty, souměrné rysy a módně plavé vlasy. Nedávají tušit Louisino kulhání, následek pádu z koně v dětství, a neprozrazují nic o tom, že z hlediska dobového vkusu, libujícího si v kyprosti, byla Louisa příliš štíhlá. Z Madame mluvila ženská závit a nenávist uražené sokyně, Henrietta sama byla ještě hubenější a pokud šlo o tělesné vady, její ramena se vyznačovala jistou nesouměrností.
Do svého plánu Madame Louisu nezasvěcovala. Král rozehrál dohodnutou hru. Když od Madame odcházel, prohodil k La Vallièrové několik banalit. Odpověděla mu bezelstným dívčím způsobem. I následujícího dne Jeho Veličenstvo na Louise spočinulo svým nejmilostivějším okem.
Nikdo ovšem netušil, že plavovláska je vážně zamilována. Ne do hraběte de Guiche, který se jí u dvora dvořil z části ze sportu, ne do Saint-Aignana či jiného šlechtice králova domu. Přímo do krále! Jedině své přítelkyni Montalaisové se Louisa svěřila. Ta to samozřejmě dala ve společnosti slečen k lepšímu a rozpustilé dvorní dámy se velmi nasmály. Nenápadnou a tichou Louisu nebraly vážně, ostatně proč, vždyť král dosud v této společnosti dal najevo jen zalíbení pro oslňující slečnu de Tonnay-Charente.
Ještě nenastaly časy, kdy dvořané ve všem králi ustupovali. Král se začal slečně de La Vallière dvořit, čímž hluboce urazil nijak zvlášť zamilovaného hraběte de Guiche. Hrabě si před Veličenstvem servítky nikdy nebral. Jedna anekdota vyprávěla, že král, jemuž Guiche často oponoval, rozhořčeně kdesi prohlásil:
"Přeje-li si to panovník, musí se dvořan třeba i utopit!"
Hrabě se uklonil, uchopil klobouk a vydal se ke dveřím. Překvapené Veličenstvo se optalo, kam že to jeho dvořan tak náhle odchází.
"Jdu se učit plavat, Sire!" odpověděl hrabě de Guiche...
Po Guichových výčitkách možná začala slečna de La Vallière chápat, o co jde. A tehdy snad došlo k pověstné scéně, v níž si v zátiší zahrad ve Fontainebleau dívky povídaly o mužích svého srdce. Louisa přiznala, že jediný, po kom touží, je král. A že by jej milovala, i kdyby neměl korunu.
"Opravdu, slečny," zvolala La Vallièrová, která už byla v úzkých, "nerozumím tomu. Máte srdce jako já, máte oči jako já, a mluvíte o panu de Guiche, o panu de Saint-Aignan, o panu..., nevím, o kom ještě: byl tam přece král!"
Tato slova byla chvatně vyslovena rozčileným hlasem a vzápětí u obou dívek vyvolala úžas.
"Král!", zvolala Montalaisová i Athénais současně.
"Ach, ano! Král! Král!" šeptala....Všem očím není dovoleno dívat se tváří v tvář slunci; ale já se naň budu dívat, i kdybych měla oslepnout."
Ludvík XIV. to prý slyšel a byl uchvácen. On, který teprve bral moc do vlastních rukou, teprve zvolna nabýval sebevědomí vládce a nebyl si jist , zda mnozí z jeho dvořanů nezáří víc, slyšel vyznání, že je žádoucí i jako muž! Král se zamiloval do té sedmnáctileté panenské dívky a začal se jí dvořit, tentokrát už zcela vážně. Chtěl, aby patřila jen jemu!
"Veličenstvo," pokračovala La Vallièrová vzrušeně, "Veličenstvo, i kdybych měla umřít hanbou zde na tomto místě, kde klečím, budu vám to opakovat, dokud mi hlas stačí: řekla jsem, že vás miluji..., a miluji vás!"
Pan de Saint-Aignan, králův důvěrník, půjčil Ludvíkovi svůj pokoj. Soukromí krále v jeho vlastním domě totiž byla jedna z nejnedostupnějších věcí na světě. Saint-Aignan si také okamžitě vysloužil guvernérství výnosného panství Loches a později vévodský titul.
Dvůr se zatím onoho roku 1661 bavil slavnostmi ve Fontainebleau. Král hrál komedii, tentokrát před Henriettou Anglickou. Nyní, aniž to tušila, dělala Madame zástěrku králi! Jako jeden z prvních se pravdu dovtípil státní sekretář de Brienne, který chtěl slečnu de La Vallière nechat vymalovat italským umělcem jako Máří Magdalénu. Král se na něj utrhl:
"Taková hloupost! Je příliš mladá pro takový námět! Měli by ji malovat jako Dianu!"
Chudák Brienne si chvíli lámal hlavu nad nebývale příkrým královým tónem, pak jej však Ludvík vzal stranou a zamkl se s ním v kabinetě.
"Milujete ji?" udeřil na sekretáře.
"Koho, Sire? Slečnu de La Vallière?" vyhrkl Brienne. "Ano, o té mluvím," přikývl král.
"Po pravdě řečeno ještě ne," hledal Brienne, kterému se rozsvítilo, půdu pod nohama.
"Ale cítím k ní náklonnost, Sire...," dodal.
"Vy ji milujete! Proč lžete?" téměř vydechl král.
"Sire, nikdy jsem Vašemu Veličenstvu nelhal. Mohl bych ji milovat, líbí se mi, nemohu však o sobě říci, že jsem zamilován. Avšak, Sire, když mi Vaše Veličenstvo prokazuje takovou čest, mohu říci, co si myslím?" nedal se zaskočit obratný dvořan.
Po králově pokynutí pokračoval.
"Sire, vám se líbí ještě víc než mně, a vy ji milujete!"
"Pane, ať ji miluji či nikoliv, ponechte mně její portrét a uděláte mi radost!" zakončil konverzaci Ludvík XIV. a de Brienna propustil v největší milosti.
Králův zájem neunikl ani mocnému surintendantovi Fouquetovi. Ten chtěl získat Louisinu přízeň i zdroj zpráv od centra moci. Prostřednictvím markýzy de Plessis-Belliére nabídl slečně de La Vallière určitý, pro dvorní dámu dost značný, obnos. Ctnostná a naivní Louisa to pochopila jinak. Odmítla se slovy:
"...dvě stě tisíc livrů mě nedonutí udělat špatný krok!"
Co hůř, všechno vyprávěla králi. Fouquet chtěl kompromitující krok napravit vychvalováním panovníkových ctností. Učinil to tak neobratně, že krále jen víc popudil. Když byl Nicolas Fouquet zanedlouho zatčen, vyčítala si Louisa, že přispěla k jeho pádu.
Nejvíce rozhořčena novou královou láskou byla ovšem Madame. Útěchu sice našla rychle v náruči hraběte de Guiche a tento "enfant terrible" dvora krále i jeho bratra se do Henrietty na celý život zamiloval. To ovšem vyvolalo opět hněv Henriettina muže a ubohý Guiche musel do vyhnanství, do nějž byl pak odesílán s železnou pravidelností.
Král zatím odejel do Bretaně zatknou Fouqueta a Henrietta, na nejvyšší míru rozzuřená ztrátou dvou milenců po sobě, se rozhodla oplatit ránu ranou. Přesídlila z Fontainebleau na vlastní dvůr do Saint-Cloud, kam ji samozřejmě s dvorními dámami musela následovat i Louisa. Po návratu z Nantes král zjistil, že jeho milovaná je pryč. Okamžitě nechal připravit koně, sebral pana de Vardes, de Saint-Aignan , několik mušketýrů a vyrazil, prý obhlédnout postup prací na svých panstvích. Přiřítil se do Vincennes, za chvíli vyrazil do Louvru a Tuilerií, pokračoval do loveckého zámečku Versailles, načež k večeru dorazil do Saint-Cloud.
Henrietta pochopila, že její švagr je do La Vallièrové po uši zamilován. A Louisin pohled byl králi nejsladší odměnou za vrcholně sportovní výkon. Týž večer se Ludvík XIV. vrátil do Fontainebleau. Projel v sedle sto padesát kilometrů, což byla vzdálenost, kterou v oněch dobách za den urazili maximálně velmi trénovaní kurýři. Okamžitě usedl a napsal bratru Filipovi dopis, v němž žádal, aby se spolu s Madame vrátil co nejrychleji ke dvoru. Henriettě jako úplatek za přivezení slečny de La Vallière musel z vyhnanství vrátit jejího de Guiche.
Pro Ludvíka a Louisu nastaly šťastné týdny. Nebylo dne, aby se u ní král neobjevil. Nebylo noci, aby s pomocí Saint-Aignana nenavštívil její komnatu. Slečna de Montalais, stejně jako v Dumasově románu, zprostředkovávala milostnou korespondenci a obětavě se nabídla, že bude králova psaní své přítelkyni "archivovat", aby se nedostala nepovolaným. Sedmnáctiletá dívka bez věna si dovedně spočítala, že takové lístky mají cenu zlata! Tutéž službu nabídla princezně Henriettě, tentokrát v souvislosti s milostnými listy hraběte de Guiche!
Psaníčka výbušného obsahu schovával v uzamčené skříňce milenec Montalaisové, jakýsi pan de Malicorne, jeden z těch krásných mladíků, jimiž se Filip Orléanský neustále obklopoval. Ani na Malicorna Dumas ve "Vikomtu de Bragelonne" nezapomněl, stejně jako na řadu postav, uvedených v této kapitole. Podnikavá dvojice s vervou shromažďovala ještě korespondenci třetího páru, markýze de Noirmoutier pro slečnu de Tonnay-Charente. Jako kdyby tušila, že z krásky se jednoho dne stane paní de Montespan, pro níž Ludvík XIV. zapomene na Louisu!
Montalaisová vstala a pospíšila ke skříňce z javorového dřeva, v níž měla různé toaletní potřeby a voňavky... Pak se odmlčela, ale hned si řekla s úsměvem sobě vlastním:
"Půjdeš do sbírky kuriozit, k dopisům Louisy de La Vallière... a do celého toho milostného archívu, který jednoho dne bude patřit k historii Francie a historii království. Půjdeš k panu Malicornovi..."
Louisa de La Vallière prožívala nejkrásnější období. Po sedmi měsících už pravdu znal celý dvůr s výjimkou královny. Na zimu přesídlil dvůr z Fontainebleau do Tuilerií. Král dál navštěvoval svou milenku, hrabě de Guiche zase Madame, čiperná Montalaisová běhala sem a tam a zdálo se , že se jí bohatství nevyhne. Jenže udělala chybu , nedokázala držet jazyk za zuby! Občas utrousila klípek a brzy chtěl král vědět, kdo řeči o soukromých věcech roznáší.
Louisa, věrná slibu, který Montalaisové dala, mlčela. A podezíravě žárlivý monarcha se urazil mužským způsobem: odešel spát ke královně! Druhý den se neukázal a zdrcená La Vallièrová vyšla do zahrad. Bezmyšlenkovitě prošla proti toku Seiny parkem Tuilerií k hradbám, pokračovala až k návrší vesničky Chaillot, odkud budou po několika staletích unesení turisté obdivovat nejkrásnější pohled na Eiffelovu věž, a zabušila na vrata zdejšího kláštera.
Král ji tedy nemiluje. A navíc jí pohrdá... Co jí zbývá ještě v životě po králi? Nic. Jen bůh na nebi... Pohlédla na kříž a s láskou políbila nohy Ukřižovaného... Neměla již sílu v nohou, aby se udržela; klesla pomalu na klekátko, opřela hlavu o dřevo kříže a s vytřeštěnýma očima, těžce oddychujíc čekala, až začne svítat.
Přivedli ji k matce představené, která plačící ubožačce poskytla útulek. Z Ludvíka zatím opadl hněv a začal Louisu shánět. O dvorní dámě však nikdo nevěděl. Ve "Vikomtu de Bragelonne je v tu chvíli na scéně pan d´Artagnan:
"Ale proč utekla," zeptal se de Saint-Aignan.
"Protože ta ubohá dívka byla včera vyhnána ode dvora," pravil d´Artagnan...
Král vyskočil, nechávaje vyslance vyslanci, ministry ministy, politiky politiky...:
"Pánové, slyšení je u konce; oznámím svou odpověď, nebo spíše svou vůli Španělsku a Holandsku!"
A velitelským pohybem propustil vyslance.
"Pozor, synu," řekla královna matka rozhořčeně, "pozor. Zdá se mi, že se docela neovládáte."
"Ach matko," zařval mladý lev..." neovládám-li se sám, ručím vám za to, že zcela jistě ovládnu ty, kteří mě urážejí. Pojďte se mnou, pane d´Artagnane, pojďte."
Románu se skutečnost podobala skoro jako vejce vejci. Král velmi roztržitě dával politicky mimořádně závažnou audienci španělskému vyslanci, když slečna de Montalais, vyděšená následky své upovídanosti, řekla pravdu panu de Saint-Aignan. Překvapený dvořan před králem uprostřed audience vzkřikl nahlas, snad záměrně,:
"Cože, La Vallièrová v klášteře ?"
Král to zaslechl, přerušil vyslance v půli věty a zahrnul Montalaisovou i Saint-Aignana dotazy. Vyslance celého zaraženého propustil a hnal se do Chaillot tak zběsile, že pohoršená královna-matka podotkla:
"Synu, nejste svým pánem!".
"Budu alespoň těm, kteří mě urážejí", odsekl Ludvík XIV. matce, a vyrazil.
Španělský vyslanec Don Cristobal de Gaviria, který nebyl zcela v obraze, se domníval, že výhružka platí jemu a všemu, co ještě před chvílí králi přednášel!
Sladká shledání!
Král již ovinul paži kolem dívčina těla. D´Artagnan ji pomohl králi pozdvihnout. Ubohá dívka byla již napůl mrtvá.
Tu ji král vzal do náruče, ohřál jí polibky ruce a ledové spánky...
Ludvík dorazil do kláštera, zvedl Louisu, modlící se na podlaze, a s jemnou výčitkou, jak málo se slečna stará o ty, kteří ji milují, odnesl šťastnou La Vallièrovou do kočáru. Samozřejmě , že u dvora z toho propukl skandál. Madame Henrietta hlasitě vykřikovala, že po tomhle už dvorní dámu u sebe nechce. Ubohý král musel před švagrovou pokleknout a odprosit.
Vzal vévodkyninu ruku a zlíbal ji. Pak pravil: "Tak tedy přijmete zas tu ubohou dívku, odpustíte jí, uznáte něhu a upřímnost jejího srdce?"
"Ponechám si ji ve svém domě."
"Nuže, pro lásku ke mně s ní budete dobře zacházet, viďte, Jindřiško?"
"Budiž! Budu s ní zacházet jako s vaším děvčetem."
Král vstal. Tímto neblahým slovem vévodkyně zničila všechnu krásu své oběti...
Sotva uklidnil Madame, už musel Ludvík čelit intrice hraběnky de Soissons a jejího milence markýze de Vardes. Nápad paní hraběnky byl rafinovaný. Královně Marii- Terezii jakoby náhodou kdosi oznámí to, co kromě ní už věděli naprosto všichni! Královna udělá králi scénu. Ten nesnáší ženské slzy a nedokáže tudíž odolat. Bude muset slíbit, že se Louisy zřekne. V té chvíli paní de Soissons nabídne La Vallièrové azyl, čímž sama stane na vrcholu králova vděku i přízně.
De Vardes napsal královně dopis, který měl vypadat, jako že přichází ze Španěl. De Guiche, mnohem méně ušlechtilý než v Dumasově podání, se chvástal znalostí cizích jazyků a list přeložil do amatérské směsice francouzštiny a španělštiny. I to by snad u královny prošlo, jenže komorník vše popletl a místo Marii-Terezii předal list její dvorní dámě. Dáma psaní otevřela a vytušila, že cosi není v pořádku. Protože byla důvtipná, předložila papír místo své paní králi. Ludvík XIV. pochopil, že si s ním kdosi hraje. Odkud vítr vane, to se panovník dozvěděl až za nějaký čas. Pak ovšem padaly tresty.
Hrabě de Guiche byl odvelen do Nancy a paní de Soissons upadla do ještě hlubší nemilosti. Nejvíce na vše doplatila upovídaná slečna de Montalais, opět do všeho zapletená. Byla poslána do kláštera na předměstí Saint-Marcel. Když se po čase pokusila s Malicornem nashromážděnou kompromitující korespondenci využít, přecenila své síly a byla poslána do ještě odlehlejšího kláštera daleko od Paříže. Po čase přestala být zajímavou a její osudy se zcela ztrácejí. Jen prohnaný markýz de Vardes se ze všeho vylhal a svalil vinu na jiné.
Přišlo nové léto 1662 a s ním další slasti i protivenství. Král prokazoval Louise stejně zanícenou lásku. Jiným záletům se ovšem nevyhýbal. Kvůli Anně de La Mothe podnikl se Saint-Aignanem, Vardesem a Lauzunem cestu po střechách zámku Saint-Germain, aby se pod rouškou tmy dostal do ložnice dvorních dam. Paní de Navailles dala vzápětí okna zamřížovat! Ludvíka to nerozházelo, poručil svým Švýcarům, ať mříže vytrhají. Bylo to veselé léto ! Představa nejmocnějšího vladaře Evropy, spouštějícího se ze střechy do oken či sestupujícího krbovými komíny, je neodolatelná.
Louisa se nic z těchto eskapád nedozvěděla, zato královnu kdosi informoval. Ludvík měl štěstí, informace nebyla adresná a královnin hněv dopadl místo Louisy na slečnu de La Mothe. Král ovšem na svou zbožňovanou žárlil a málem došlo k další roztržce, když si všiml, že jeho Louisa upírá velmi přívětivý pohled na jakéhosi důstojníka švališerů. Ukázalo se, že je to jen Louisin bratr Jean-Francois, který vzápětí dostal od krále vyšší hodnost a slušnou rentu. Skromná Louisa by sama o něco takového ovšem nikdy nepožádala !
Právě Louisina bezelstnost a nezištnost jí dělaly nepřátele. Kdo mohl v prostředí intrikujícího dvora pochopit, že vlivu na krále jeho milenka nevyužívá ? Že se neobohacuje, neshromažďuje kolem sebe dvořany a nevytváří dvorské kliky ? Louisa uzavírala dík své povaze mnoha podnikavcům cestu k vlivu a bohatství. Proto ji mnozí nenáviděli, proto tolik usilovali nahradit ji jinou. Pro sebe nic nechtěla. Někdy v tomto období se dějový rámec "Třech mušketýrů po deseti letech " uzavírá. Jen doslov naznačuje osud, který měl Louisu za pár let potkat:
"...Necháme teď předjet povoz La Vallièrové. Podívejte se, jak je znepokojena, jak sleduje uslzeným zrakem krále, který támhle jede na koni!"
"S kým to jede?"
"Se slečnou de Tonnay-Charente, nyní paní de Montespan," odpověděl Aramis.
"Žárlí snad na ni? Král ji klame?"
"Ještě ne, d´Artagnane, ale bude to brzo!"
Měli ji zato za hlupačku a pohrdali s ní. Paní de Soissons konečně přímo královně ukázala, komu král věnuje myšlenky, čas i síly. Do krále rovněž zamilovaná Marie-Terezie, strašlivě žárlící, začala La Vallièrovou stíhat okázalým opovržením. Pro bázlivou a plachou Louisu to byl obrovský trest. Králi se naopak ulevilo. Už se nemusel skrývat ani před manželkou, ani před milenkou, a v Louisiných pokojích mohl trávit čas v kteroukoliv dobu.
Roku 1663 byla slečna de La Vallière v jiném stavu. Král nyní váhal a snažil se zachovat dekórum. V těsné blízkosti Louvru dal najmout menší útulný palác, Louisa pod vhodnou záminkou opustila dvůr a přestěhovala se do soukromí. Všemi záležitostmi od najmutí domu po služebnictvo, finance, lékaře a vlastní slehnutí nebyl pověřen nikdo menší než králův oddaný ministr Jean-Baptiste Colbert, nejdiskrétnější, nejpreciznější a nejoddanější člověk v králově okolí. Ludvík samozřejmě Louisu navštěvoval dál. Když se vracel z válečných tažení, objevil se u své lásky dřív než v Louvru. U dvora kupodivu nikdo nic netušil. Královna zářila štěstím, že je Vallièrová pryč.
Dne 18. prosince 1663 v půl čtvrté odpoledne porodila Louisa zdravého chlapečka. Na otcovo přání dostal jméno Charles. Do matriky zapsali u obou rodičů cizí jména a za pár dní dítě dali na vychování zaplaceným pěstounům mimo Paříž. Vše opět zařídil Colbert a jeho choť. Louisa si pocit mateřství ani nestihla moc uvědomit. Jestli ano, láska ke králi byla silnější.
Dvacetiletá Louisa projevila na jaře následujícího roku přání vrátit se ke dvoru. V květnu 1664 se dvůr vypravil do Versailles, kde se poznenáhlu lovecký zámeček Ludvíka XIII. měnil v nejpřepychovější palác své doby.
Královny-matky Anny Rakouské a královny Marie-Terezie se dvorní dámy stále obávaly víc než krále. Z tohoto důvodu Louisu okázale ignorovaly. Král tehdy požádal paní de Brancas, aby slečně de La Vallière dělala společnost. Pan de Brancas ovšem patřil ke dvoru Anny Rakouské a své choti zle vyčinil. Ta si postěžovala králi. Dvůr se vzápětí rozdělil na dvě strany: jedni přáli lásce, druzí horovali pro ctnost a mravy.
Právě v této atmosféře hrál poprvé Moliére "Tartuffa", svou nejslavnější hru. V komedii o morálním pokrytectví, falešné zbožnosti a předstírané ctnosti mnozí poznali sami sebe. Jiní byli poznáni a někteří se do hloubi duše urazili. Moliére, obviněný už před časem při premiéře "Školy žen" z bezbožnosti, se stal terčem útoků tartuffovských svatoušků.
Útok na velkého králova divadelníka byl samozřejmě útokem na krále a Vallièrovou. Už na pohoršení, které "Škola žen" vyvolala, odpověděl Ludvík královsky. Demonstrativně nesl Moliérovo dítě ke křtu a objednal novou komedii. V souvislosti s premiérou "Tartuffa" provedl s velikostí vladaře dvě věci za sebou. Nejprve hře okázale a nadšeně tleskal, a pak ji zakázal! Vědomě tím docílil, že o novou komedii se zajímala celá Paříž. Zákaz byl obchodem: cenzura hry za klid pro Vallièrovou a královské soukromí. Přízeň Moliérovi samozřejmě Ludvík XIV. zachoval. Dvůr se zklidnil a upřel pozornost jinam.
O skandály se nyní starala zejména Madame svou láskou k hraběti de Guiche. Rytíř de Vardes rozvířil hladinu tvrzením, že Guichovi i Henriettinu choti Filipovi Orléanskému nasadil parohy. Monsieur si okamžitě stěžoval u svého královského bratra, do toho jeho oblíbenec rytíř de Lorraine dal pár políčků bratru Louisy de La Vallière kvůli další milence, hrabě de Guiche putoval do nového vyhnanství a nucený exil neminul ani pana de Vardes.
Louisa zatím v klidu porodila 7. ledna 1665 druhého syna Filipa. Colbert s ním naložil stejně jako se synem prvním. Zatím Henrietta Anglická, stále na Vallièrovou žárlící, spřádala plány ve stylu hraběnky de Soissons. Rozhodla se králi dohodit jako milenku Catherine de Gramont, provdanou za Louise de Grimaldi, knížete de Monaco. Mladé kněžně, která byla víc než Henriettinou přítelkyní a příbuznou jejího milence Guiche, král neodolal, přerušit vztah s Louisou jej ale naprosto nenapadlo.
Slečna de La Vallière pro krále stále víc představovala ve frivolním, podlézavém a poněkud vulgárním prostředí dvora klidnou oddanost, zátiší, milující náruč bez postranních úmyslů. Raději paní de Monaco koncem léta za příjemné chvíle poděkoval..
Louisu však zvolna klidné štěstí začalo opouštět. Roku 1665 dostala zprávu, že její synek Filip zemřel. Tehdy se rozhodla, že staršího Charlese od pěstounů vezme a bude jej vychovávat ve svém domě. V téže době zemřela i královna-matka Anna Rakouská.Teprve nyní projevil Ludvík XIV. přání uznat Louisu za oficiální favoritku a tím jí dát společenský statut. Slečna de La Vallière se tedy v lednu 1666 objevila při velké mši v Saint-Germain po pravici královny. Byla z toho více než nesvá, pod pohledem žárlící královny se prý krčila jako myška. Dvůr však věděl, že od této chvíle má královny dvě! Jednu oficiální a tu druhou v králově srdci.
Zanedlouho se Louisa dík králi stala vévodkyní. Nově nabyté postavení ale favoritku neuchránilo od těžkých chvil. V létě 1666 zemřel její prvorozený syn Charles. Louisa sama byla znovu v jiném stavu a stále zjevnější těhotenství stíhala Marie-Terezie ostentativně ukazovaným pohrdáním.
Ludvík se plačící Louisy zastal a na svou hlavu přivolal zcela nepanovnický hněv své ženy. Král nesnášel scény, nedokázal odolat ženským slzám a netoleroval, když se někdo protivil jeho vůli. Ubohá královna musela na manželův rozkaz přijmout favoritčino pozvání k obědu. Totéž žádal Ludvík XIV. od Henrietty Anglické, tady však narazil na zeď.
Po těchto scénách, jejichž trapnost pociťoval živě i jinak poměrně otrlý dvůr, se v říjnu narodila Louise holčička Marie Anna. Přes obecnou známost porodu se slečna de La Vallière nechala za několik hodin po porodu obléci a ke dvoru přišla, jako by se nic nestalo. Strach z klepů, úsměšků a jedovatosti byl větší než únava, bolest a vyčerpáni...
Bolesti, i když jiného druhu, měly teprve začít. Mnohé dvorní dámy Louise roli favoritky nepokrytě záviděly.
"Ach, kdybych to tak byla já!" říkaly si.
Na rozdíl od nezištné Louisy věděly přesně, čeho dosáhnout. Jedna z nich se rozhodla velmi cílevědomě proměnit přání ve skutek. Promyšleně, takticky, krok za krokem a zcela bez skurpulí vyhazovala slečnu de La Vallière ze sedla. Užila všechen svůj šarm, krásu, koketnost i chladnou rozvahu. Ne, nenabídla se králi hned. Velmi zvolna jej chytala do tenat, metodicky o sobě dávala vědět, s nikým se nezaplétala, chránila si pověst. Měla dost příležitostí být králi nablízku, byla totiž Louisinou důvěrnou přítelkyní.
Francoise Athénais de Rochechouart de Mortemart, slečna de Tonnay-Charente se nedávno provdala a stala markýzou de Montespan, postavení jejího chotě však nedovolovalo nic z toho, o čem kráska snila.
Král na Athénais narážel u Louisy v jejím domě, v doprovodu, u dvora, na vyjížďkách, při zábavách. Zpočátku byl nedůvěřivý. Pak ji sledoval s pobavením. Konečně začal projevovat vážnější zájem. Byl rád, když u Louisy nalézal i ji. Pod zdánlivým klidem krásné Athénais se ukrývala ovšem děsivá netrpělivost a odhodlání získat krále stůj co stůj. Na podzim 1666 se paní de Montespan neváhala zúčastnit černé mše, při níž temné síly prosila o královu přízeň i o to, aby opustil La Vallièrovou. Tato mše, zpečetěná krví novorozeněte, nebyla jedinou a poslední v jejím životě. Když se po mnoha letech provalila velká travičská aféra madame Voisinové a markýzy Brinvilliersové, otřásly odhalené skutečnosti složením dvora a samotným králem.
V následujícím roce opět Vallièrová čekala dítě. Ludvík XIV. se chystal na tažení do tzv. Devoluční války, v níž si činil nároky na dědictví španělského Nizozemí. Možná si tehdy uvědomil, že kule se nevyhýbají ani hlavám pomazaným a že by Louisa v případě jeho smrti zůstala bez prostředků. Tehdy stvrdil dlouho připravovaný akt. Uznal oficiálně otcovství Louisiných dětí a z dcerky Marie Anny učinil slečnu de Bourbon de Blois. Jejím prostřednictvím daroval Louise vévodství v Toursku v hodnotě 750 000 livrů.
Slečna de La Vallière dostala titul vévodkyně de Vaujours, k němuž náleželo třiačtyřicet vesnic a dvě kastelánství. Vzápětí se ovšem stalo to, co se nepřihodilo za celou dosavadní známost. Louisa předpokládala, že se tažení s králem zúčastní. Bývalo teď zvykem, že dvůr cestoval za armádou v kočárech s přepychovými stany a tažení pokládal za příjemnou změnu. Novopečená vévodkyně balila zavazadla jako jiní, tu však král však kategoricky rozkázal:
"Zůstanete ve Versailles!".
Když se šokovaná Vallièrová pokusila protestovat, král chladně větu opakoval a bez rozloučení odešel.
Na Louisu dopadl blesk. Pryč byly doby, kdy se král při sebekratším odjezdu dojemně loučil a pak posílal desítky poslů s milostnými lístky. Čekala, že bude vzápětí přivolána, pozvání však nepřišlo. Mnozí se domnívají, že král takto plnil podmínku paní de Montespan, stále navenek odolávající rodící se Ludvíkově vášni. Zoufalá Louisa začala chápat, že krále ztrácí a že má sokyni.
Když po čase přišla zpráva o přerušení tažení a pozvání královny i s jejími dámami do Flander, její zoufalství vzrostlo. Jí se totiž pozvání netýkalo ! Rozhodla se. Bláznivě, pošetile, beznadějně. Aniž byla volána, nechala připravit kočár a vyrazila za králem sama !
Neuváženost zoufalého pokusu se projevila již cestou. V La Fére kočár La Vallièrové dostihl kočár královny, v němž seděla i paní de Montespan. Královnu to rozhořčilo a zbytek cesty si vylévala vztek i hořkost, v čemž jí krásná Athénais vydatně podporovala. Paní de Montespan se nezakrytě pohoršovala nad nemožným favoritčiným chováním a s nevšedním pokrytectvím pronesla:
" Bůh uchovej, abych byla královou metresou! Avšak kdybych to neštěstí měla, nedokázala bych přijít své panovnici na oči!"
Přitom věděla, že král pozval dvůr i královnu jen proto, aby viděl ji.
Uražená královna nařídila kočímu, že se nesmí nechat Vallièrovou předjet. Louisa ovšem chtěla být u Ludvíka první. Oba vznešené povozy se hnaly cestou necestou, kočí štvali koně o závod, ani jeden nechtěl přenechat prvenství druhému.
Ohlášený královnin povoz měl výhodu, že mu král vyjel v ústrety. Sám totiž toužil objevit se před de Montespanovou na koni, v kyrysu, s botami od bláta a pery na klobouku zčernalými střelným prachem, podoben mladému bohu války. Sotva seskočil z koně, už jej Marie Terezie zasypala podrobnosti o drzosti té Vallièrové. Král se zamračil, vyhoupl se do sedla a vyrazil. Nikoliv naproti Louise, ale do Avesnes, kde měl být dvůr ubytován.
Louise se prý dostalo přijetí velmi ledového. Nazítří se však objevila u královniny tabule a zaujala místo, které jí při těchto příležitostech z titulu favoritky náleželo. Těžko se z toho dalo vyvozovat usmíření, protokol ceremonielu a etikety musel i král respektovat.
Večer se pak v ložnici, kterou paní de Montespan sdílela s paní d´Heudincourt, objevil Švýcar s pochodní. V uniformě tělesné stráže však byl král sám! D´Heudincourtová pochopila a s úklonou ložnici opustila. Na chodbě zůstala stráž, od paní de Montespan odešel král až k ránu. Opět o tom z celého miniaturního dvora nevěděli jen dva lidé. Louisa, která spala vyčerpaná cestou a hořem, a královna, která se domnívala, že král je u Vallièrové. Louisa poznala pravdu ovšem dřív a vydala se na smutný návrat. Král ve společnosti Montespanové to ani nepostřehl...
V půli července se Ludvík XIV. z tažení ( na němž padl d´Artagnan) na krátký čas vrátil do Saint-Cloud a znovu vyrazil do Flander. To už dík anonymovi věděla o nové vášni i královna. Louisa de La Vallière na podzim 1667 prožívala poslední měsíce těhotenství a neměla sil o své postavení i lásku bojovat. V prosinci porodila chlapce Louise a zdálo se, že dojatý král jí vrací přízeň.
Dvořané začali rychle zaplňovat nedávno vylidněné favoritčiny pokoje a prázdnotou teď zely apartmány Athénais de Montespan. Ta prokazatelně znovu navštívila travičku Voisinovou a objednala nápoje lásky, které jí měly vrátit panovníkovu přízeň. S jejich výrobou souvisela další černá mše, sloužená na markýzině nahém těle. Během rituálu Athénais prý odříkala nejen přání, aby král zapudil Vallièrovou, ale i to, aby se královna stala neplodnou, byla zapuzena a ona zaujala její místo. Ambice Athénais de Montespan byly skutečně bezbřehé!
Král se opravdu k Montespanové vrátil, ne však tak, jak si přála. Podoben Jupiterovi dělil přízeň mezi královnu, favoritku a milenku. Přiznal, že Athénais i Louisu miluje, každou však trochu jinak. La Vallièrová plakala, Montespanová skřípala zuby.
Slzy Ludvíka zprvu dojímaly, když však trvaly dlouho, začaly jej popouzet. Louisu nechápal. Když jí lhal, plakala. Když řekl pravdu, plakala také. Připustit, že chyba je v něm, to samozřejmě král nedovedl. Zmatený byl i dvůr. Komu měli dvořané prokazovat čest, o čí přízeň měli usilovat? Kdo si zasloužil pocty, královna, favoritka či metresy? Všechny tři, rozhodl král! Etiketa přikazovala pořadí: Marie- Terezie, Vallièrová, Montespanová. Královo srdce či tělo měly posloupnost přesně opačnou: Athénais, Louisa, královna.
Obě milenky byly ubytovány ve zvláštních komnatách, kam vedlo soukromé speciální královské schodiště. Pokoje obou dam byly uspořádány tak, že k Montespanové chodil král přes příbytek La Vallièrové. Děsivá představa podobné atmosféry! Ludvíka XIV. to ovšem neuvádělo v nejmenším do rozpaků, jeho egoismus byl stejně velký jako majestát. Když Louisa příliš často prolévala slzy, podal jí svého psíka se slovy:
"Vezměte, Madame, ta společnost vám musí stačit!" A odešel vedle k Athénais.
Louisa začala prožívat peklo. Představa, že by krále ztratila z očí, že by jej nevídala, byla pro milující bytost horší než vše ostatní. Ubožačka si vydechla jen v době, kdy byla Montespanová příliš zaneprázdněna prvním těhotenstvím s králem. Pak měla Ludvíka alespoň na pár měsíců pro sebe. Křehká rovnováha vztahů, vnucená králem, se změnila ve zvyk a zvyk ve dny plné depresí a neuróz. Louise dvůr nadále prokazoval pocty. Jedinému jejímu žijícímu synovi dal král titul vévody z Vermandois. Na některých taženích provázely krále obě ženy a chudáci ubytovatelé či stavitelé dostávali předem náčrtky, kam a jak je umístit. V kočárech jezdily obě s Ludvíkovou chotí, a jak těsně před smrtí vmetl králi do tváře Filip Orléanský, poddaní u cesty nevěděli, kolik královen vlastně Francie má. Louisa to vše snášela z lásky. Drama královy domácnosti se změnilo ve frašku. Montespanová stoupala na výsluní přízně. I z jejích dětí teď král dělal magnáty: po vévodovi de Maine přišel hrabě de Vexin, slečna de Nantes...
Louise trvalo řadu let než bezvýchodnost svého postavení pochopila. Hodně v těch rocích četla a začala se stýkat s předními duchovními osobnostmi, zejména s Bossuetem. Ten ji spolu s maršálem de Bellefonds uvedl mezi karmelitky svaté Terezy z Avily. Louisa zvolna obracela duši k Bohu a hledala sílu i východisko z citové i psychické tíže. Pochopila konečně to, co nechápal král. Že je pro něj jen přítelkyní ze zvyku, vzpomínkou, kterou nechce vypustit, občasným klidným přístavem po bouřích vladařských starostí.
Pod Bossuetovým vedením se krok za krokem přibližovala k rozhodnutí a cíli, který si vytkla. Počátkem jara 1674 sdělila králi, že hodlá vstoupit do kláštera.
Dne 19. dubna se Louisa naposled před zraky celého dvora účastnila ve Versailles mše. Ludvík XIV., kterému prý tekly slzy (což mu nikdy nečinilo potíže) jí pomohl do kočáru. Královna, pro níž se Louisa za poslední roky stala přítelkyní, ji políbila.
Ekvipáž slečny de La Vallière zamířila zvolna a nejkratší cestou do kláštera Velkých karmelitek na předměstí Saint-Jacques.
"Vstupte, dcero," přivítala předem ohlášenou žadatelku matka představená, "budete se jmenovat Louise de la Miséricorde."
Dne 5. června 1675 složila bývalá Louisa de La Baume Le Blanc, markýza de La Vallière, vévodkyně z Vaujoux, nyní už jen Louisa Milosrdná, před zraky dvora řeholní slib. Zemřela 5. června 1710 ve věku šedesáti pěti let po šestatřiceti letech, vyplněných zbožností a skutky, které odpovídaly jejímu řeholnímu jménu.

Žádné komentáře: