MADAME SANS-GÊNE (ŽENY VE VÁLCE 1)

Marie-Thérèse Figueur

Madame Sans-Gêne je název známé Sardouovy divadelní hry z časů Napoleonova císařství a zdomácněl pro předobraz hlavní postavy, maršálky Lefebvrové; do češtiny se nepřekládá, leč ona přezdívka znamená osobu nejen nebojácnou, ale i svéhlavou v prosazování toho, co shledá správným. "Malá" historie, plná skutečných příběhů, zná ovšem i jinou a pravou Madame Sans-Gêne, ženu-vojáka, které se říkalo i La Dragonne, Dragounka. Alfred Tranchant v knize Les Femmes militaires de la France (Gournol, Paris 1866) o ní píše toto:

„Thérèse Figueur, vdova Sutterová

Dragounka v letech 1792–1814

Thérèse Figueur, vdova Sutterová, řečená Sans-Gêne, se narodila 16. ledna 1774 ve vsi Talman, šest lieues [francouzských mil] od Dijonu. Roku 1792 vstoupila do legie Allobroge a přešla k 15. dragounskému pluku, později pak k 9. pluku této zbraně a takto prošla všemi taženími republiky a císařství. U pluku byla známa pod přezdívkou Sans-Gêne.

    Výbor pro veřejné blaho vydal svého času výnos, zakazující přítomnost jakékoliv ženy u jednotky. Na žádost, jmenovitě podpořenou generály a vysokými důstojníky Východopyrenejské armády, byla ve prospěch občanky Thérèse Figueur, která zůstala dragounkou, učiněna výjimka.

    Pár měsíců nato, 19. prosince 1793, se Sans-Gêne vyznamenala při obléhání Toulonu. Bonaparte, jenž velel dělostřelectvu, ji dal na jeden den uvěznit za pětadvacetiminutové prodlení při plnění rozkazu. Tuto drobnou chybu krátce nato smazala odvahou a zraněním anglickou kulkou na pravém prsu.

   Když se Bonaparte stal prvním konzulem, vzpomněl si na malou dragounku, chtěl ji vidět a p. Denona pověřil, ať mu ji přivede do paláce Saint-Cloud.

    Služební spis Thérèse Figueur je bohatý a velmi čestný: kampaně 1792 s Italskou armádou, kampaně roku II a roku III s Východopyrenejskou armádou (tehdy zachránila život adjutant-généralu Noguezovi), kampaně v Itálii od roku IV po rok IX včetně. Byla raněna a zajata Rakušany.

Po propuštění skrze výměnu zajatců se Sans-Gêne účastnila tažení do Španělska; v červenci 1812 padla do zajetí guerilly kněze Merina a zůstala v něm do roku 1814. Pak se Thérèse Figueur vrátila do Francie a k soukromému životu. Neužila si dosud odpočinku, i když si jej zasluhovala, neboť byla několikrát raněna, zabili pod ní čtyři koně a sloužila po celou dobu bez ohledu na to, jak se ve Francii měnil režim.

    Thérèse si vzala statečného vojáka, který jí odkázal, když umíral, svůj čestný kříž a medaili, kterou za nějakou skvělou akci získal. Přijala jméno Sutterová.

Jako vdova byla chudobná a dostala místo v hospicu v Ménages, kde ji vídali, podobně jako mnoho těch, s nimiž sdílela nebezpečí, s medailí ze Svaté Heleny na prsou. Tam pokojně zesnula ve věku osmdesáti pěti let 4. ledna 1861. (…) Příběh jejího života sestavil p. Saint-Germain-Leduc, který jej psala podle jejího diktátu. Tvoří osmerkový svazek o 250 stranách (Paříž, 1842)“

    Zmíněné paměti nesou název Les campagnes de Mademoiselle Thérèse Figueur, aujourdʼhui madame veuve Sutter, ex-dragon aux 15e et 9e régiments, dnes ale vycházejí pod atraktivnějším názvem Histoire de la Dragonne, Příběh dragounky. Dokumenty, připojené k původnímu vydání, jsou víc než zajímavé a ohledně záchrany zmíněného Nogueze její État de Service od 15. dragounského říká:

    „V bitce u Fonderie, 26 *** [měsíc není uveden] roku 3, třebaže pronásledována nepřítelem, si na bojišti mezi mrtvými a raněnými všimla kulkou do hlavy těžce raněného generála Nogueze, seskočila z koně, vrhla se mu rychle na pomoc, vysadila jej na svého koně a dovezla až k místu, kde mohl dostat potřebnou pomoc.“

    O pár odstavců dál se píše:

    „V roce 2 pod ní zabili koně při průzkumu na cestě do Perpignanu k Boulou. Dalšího koně pod ní zabili u Rosas, jiného 13. brumairu roku 8 u Savigliana; toho koně jí dal hrabě Belin de Busca, oslněný její houževnatostí i odvahou. Byla zajata 8. brumairu roku 8, osvobozena zmíněným hrabětem Belinem a předána zpět její jednotce 10. téhož měsíce. Příčinou jejího zajetí se stala extrémní odvaha a lidskost vůči karabiníku 17. lehkého, který měl přeraženou nohu a jehož vezla na koni do špitálu.

Zajata podruhé 13. téhož měsíce v bitce u Savigliana, byla propuštěna pod dvacetidenním zajetí knížetem de Ligne, jemuž prozradila svoje pohlaví.“

Pamětni deska v Terezině rodišti

    Citovaný État de Service (prozrazující i galantnost protivníků) byl sepsán už za císařství na základě výpovědí svědků a nepodepsal jej nikdo menší než maršál Lannes.

    Maršál Augereau k tomu dopsal:

    „Stvrzuji, že jako dragoun válčila pod mým velením v bojích ve Východních Pyrenejích a že při mnoha příležitostech prokázala odvahu mnohem větší, než je u jejího pohlaví obvyklé.“

    Marcellin de Marbot, Augereauův pobočník, ostatně Thérèse Figueur věnoval pasáž ve svých memoárech, v níž tvrdí, že Dragounka pobývala na maršálově zámku, dělala společnost jeho první choti a báječně se o všechny štábní důstojníky vévody z Castiglione starala.

    Proč se dala k armádě?

    „Byla jsem čertovská holka, škrábala se na otcovy koně a trápila kluka, co je vodil k napajedlu, až mě posadil za sebe. (…) Uměla jsme pískat, házet kameny. Jeden voják, dragoun, co navštěvoval otce, se ve mně zhlédl, říkával, že jsem jeho holčička, a já si s radostí nasazovala jeho přilbu. Jednoho den se pohádal s jiným vojákem (…) a já pádila za nimi. Doběhla jsem na místo souboje (…) a chtěla popadnout tasené šavle holýma ručkama. Stručně řečeno jsem vyváděla tak, až se dva nepřátelé objali a ten můj odnesl svou holčičku celou šťastnou v náruči zpět. Byl to první projev mojí dragounské náklonnosti.“

    Tehdy bylo Tereze (nebo podle rodného listu přesněji Marii-Tereze) nějakých osm, nanejvýš devět let…

    Otec jí zemřel, o matce ve svých vzpomínkách mnoho nemluvila, když ale padla Bastila, vzal ji strýc do Avignonu, kde o čtyři roky později zažila povstání federalistů proti jakobínské vládě, a když se město vzdalo Cartreauxovým jednotkám, šla i se strýcem do vězení, protože z opuštěného děla vypálila po revolučních jezdcích legie Allobroge, přičemž jich osm srazila. Čekala, že ji potká (jak sama napsala) "národní břitva", tedy gilotina, jenže onen výstřel nadchl Cartreauxovu ženu a ta svého muže požádala, ať ji zařadí k těm jezdcům, po nichž střílela. Generál se sice vzpouzel, manželka ale zvítězila a Tereza měla dvě podmínky: ať Cartreaux propustí jejího strýce a ukáže jí koně, kterého dostane…!

    Všichni tedy od počátku (na rozdíl od ruské slečny kavaleristky Naděždy Durové) věděli, že berou do armády jednadvacetileté děvče, a revoluce tehdy nedělala mezi pohlavími rozdíly; rovnost byla pro všechny, a když už přestala být, udělil Výbor veřejného blaha výjimku, již podepsal osobně Lazare Carnot!

Náhoda, touha a klukovská povaha ji vedla do války, ve které prožila ve zlém i dobrém neuvěřitelných dvaadvacet let.

   Nebyla jediná, podobných žen existovaly desítky, lze je nalézt v mnoha válkách a jako příklad z ruské strany mohou posloužit i zmíněné memoáry Naděždy Durové, vydané česky pod názvem Slečna kavaleristka (psal jsem tu o nich a odkaz naleznete prolinkem v nadpisu). K některým dalším ženským osudům se budeme ostatně na tomto blogu dál vracet...