úterý 7. února 2012

LOUIS-FRANÇOIS LEJEUNE, VOJÁK, KTERÝ MALOVAL BITVY (2)

Lejeune v uniformě plukovníka Berthierova štábu
První část exkurzu do Lejeunova díla zahrnula obrazy z časů revolučních válek i konzulátu (a prolink na ni máte v nadpisu); tato druhé pokračování je věnováno epopeji císařství zhruba do roku 1811...

Pokud čteme v Lejeunových pamětech pasáže, vztahující se k Bitvě tří císařů, nalezneme v nich jen pramálo z toho, co souvisí s dalším slavným obrazem. Má různé názvy, ten nejrozšířenější zní Napoleon v předvečer bitvy u Slavkova, 1. prosince 1805, leč o onom dni malíř-důstojník Berthierova hlavního štábu píše jen kuse:
            „Téhož rána 1. prosince jsem se odebral sdělit rozkazy náčelníka hlavního štábu maršálovi Bernadottovi a našel jej na výšinách u Sokolnic, u paty dřevěného kříže, na němž byl červeně natřený Kristus v životní velikost. Tam si nechal maršál rozdělat oheň a u něj prováděl rukama gymnastická cvičení, při nichž měl tělo od hlavy po pás stejně nahé jako Kristus. Ptal jsem se, co ho přimělo, aby se takto obnažený vystavoval mrazu a on opáčil: ,Drahý příteli, beru vzdušnou koupel.‛…“
            Zábavné scéna, jenže dál už Lejeune popisuje jen onen proslulý večer a noc s ohni i pochodněmi, na které vojáci neváhali rozebrat svoje provizorní přístřešky… Tři roky po bitvě a na jedinou oficiální objednávku, kterou dostal, namaloval, Lejeune zvláštní scénu, na níž není stopy po boji, a přesto představuje apoteózu slavného vítězství. Zúročil tu nejspíš topografické skicy prostoru bojiště, které po bitvě pořizoval, a vytvořil zvláštní kompozici s císařem, dávajícím audienci skupince místních sedláků, nejspíš pokorně žádajících, aby ušetřil jejich životy, majetky i ves; jde o Jiříkovice, jak tvrdí lokální tradice. Stojí tu bosí, nejspíš dík vojákům, kteří je o boty obrali, neboť jinak mají venkovské kožichy i beranice, a za nimi se rýsuje krajina podobná terénu u Bosenic/Tvarožné, tedy kolem Santonu. Císař nahřívající se  bokem k táborovému ohni, naslouchá s maršály Berthierem a Bessieresem, zatímco mameluk Roustan rozprostírá na slámě na zemi kožešinu. Sám sebe vymaloval Lejeune (kapitán od ledna 1801) ve skupině nalevo, mezi důstojníky, čtoucími jakýsi text, možná bulletin…





Lejeunův obraz předvečeru Slavkova, nahoře celek a dole výřez
          Oč živější je další Lejeunovo plátno Bitva u Somosierry které vzniklo roku 1810 a v dějích přeskočilo tři dramatické roky. Zachycuje boj o soutěsku Somosierra 30. listopadu 1808, podanou v Lejeunových memoárech mnohem plastičtěji a dramatičtěji než Slavkov. V centru je opět císař, zpovídající jednoho ze zajatých Španělů, v popředí tančí na koních pár polských švališerů, hrdinů toho dne, vzhůru se žene gardové jezdectvo, podél cesty na vrcholy postupuje pěchota a vpravo dole chirurg Yvan ošetřuje Ségura, císařova pobočníka, který se s Poláky účastnil prvního útoku vzhůru...
Somosierra
„Montbrun na čele polských kopiníků vyjede cvalem na horu, napadne opevnění a rozšavluje pár kanonýrů u jejich děl, avšak členitý terén, k němuž se přidá kartáčová salva, rozpráší čelo kolony a donutí ji ustoupit, aby se mohla znovu stmelil mimo dostřel děl. Titíž Poláci spatří císaře za sebou, vprostřed kartáčů. Takřka nečekají na rozkaz svého velitele, chrabrého Koscicrulskiho, obrátí do útoku a jejich obdivuhodný houfec překonává překážky, které při svém prvním ataku nemohl rozeznat, srazí všechno před sebou a pronikne do pevného postavení Španělů, jimž mlha zbraňuje zjistit, jak málo početné čelo té kolony je. Gardová kavalerie následuje a všichni španělští dělostřelci padnou rozšavlováni u svých šestnácti děl, která hájí průchod.
Během tohoto útoku dokázala pěchota maršála Victora vyšplhat na výšiny, jež ovládaly nepřátelské postavení, a jakmile začne palba pěšáků naše Poláky krýt, ti uštědří naprostou porážku třinácti či čtrnácti tisícům mužů, kteří bránili přístupy k soutěsce Somosierra. Opar, skaliska a lesy chránily Španěly na útěku. Získali jsme pramálo zajatců, zato všechna děla a na dva tisíce mužů zůstalo ležet na zemi. Při výstupu na horu, za oním jezdectvem, jsem císaři ukázal plášť odhozený španělským důstojníkem, na nějž jsem předtím narazil, uzda byla dosud zamotána v záhybech látky a kůň, jenž si možná myslel, že to je jeho spící pán, tu zůstal jako věrní psi, jež jsme přečasto vídali čekat na smrt vedle svých pánů, co padli na bojišti.
Císař si mohl ověřit několik dalších podrobností, které jsem mu předtím sdělil a jež byly takové povahy, že mohly vzbudit jeho oprávněné rozhořčení. V předchozích dnech nám Španělé pobrali pár zajatců, svázali je a podle zmasakrovali. Ježto se neodvažovali nechat důkazy o svém barbarství u cesty, po níž jsme měli projít, těla chvatně ukryli, posvazovali je po dvou pod oblouky silničního mostu, kde jsem je spatřil, jen co jsem sesedl z koně. Mezi těmi ubožáky, jichž bylo patnáct, se našel jeden, co ještě dýchal, a okamžitě jsme mu poskytli pomoc. V téže chvíli přivedli císaři zajatce, mnichy i vyšší důstojníky, a on jim vyčetl ukrutnost řka, že na nich uplatní zákon odvety; jeho srdce však bylo příliš šlechetné, než aby dovolilo tak děsné represe. Ani za mák se jim neublížilo,“ píše Lejeune (šéf batalionu od 26. prosince 1805) ve svých memoárech.
    Ke Španělsku se vrací i Epizoda z obléhání Zaragozy: Útok na klášter Santa Engracía, dílo hodně pozdní, neboť vzniklo až roku 1824. Jde o druhé obléhání města, o boj z 8. února 1809 a jeho odrazem je i tato pasáž z malířových memoárů: 
„Nakonec jsme byli připraveni odpálit minu. Hned jsem vydal rozkaz, do vzduchu vyletěl celý blok deseti či dvanácti domů a k nám dolehl tupý, tlumený hřmot. Jakmile se prach usadil natolik, abychom mohli dostatečně rozlišit objekty a poznat jeden druhého, vrhl Prost Poláky do útoku. V té chvíli přistoupili Lacoste a Valazé, aby útok viděli. Vyšplhali jsme oknem do blízkého domu a prodírali se troskami. Křičeli jsme ,Hurá! Hurá!‘, abychom Poláky povzbudili k postupu vpřed, což přilákalo pozornost Španělů, kteří stříleli jinak naprosto neviditelnými děrami. Generál Lacoste a kapitán Lalobe, kteří nás následovali, byli oba smrtelně zasaženi do čela. Ten druhý zemřel na místě a Lacoste žil už jen pár hodin...“ 
Útok na klášter Santa Engracía
Kompozici podtrhuje takřka božským světlem prozářená Pieta v centru, oddělující dvě nesmiřitelné skupiny bojovníků, mezi nimiž leží postava v červených uherských kalhotách, právě onoho dne zraněný Lejeune.… Připomínám, že příběh obleženého města nebývá zahrnut v malířových posmrtně vydaných pamětí, neboť vyšel separátně už za jeho života pod titulem Sièges de Saragosse: Histoire et Peinture (Obléhání Zaragozy: Historie a malba).
           Bitva u Chiclany (Britové jí říkají Barrosa a nádherně ji vylíčil B. Cornwell v jednom dílu příběhů Richarda Sharpa; tuším, že jde o Sharpův hněv) v březnu 1811 nedaleko Cádizu mezi sirem Thomasem Grahamem a maršálem Victorem podává realistický obraz krajiny s lesem Chiclana vprostřed a věží Barrosy nalevo. Na plátně jsou jednotky Ruffinovy divize, které se snaží o obchvat, 86. řadový, jehož plukovník byl právě zabit, a Britové, kteří z lesa čelí třem útočným kolonám. Útočí tu i jezdectvo a Španělé,
Bitva u Chiclany (Barrosy)
 kteří nechávají Brity na holičkách, ustupují v druhém plánu k přístavní pevnosti. Lejeune sem v pravém středu vkomponoval i markytánku Catherine Balland řečenou Bellerose, která nedbá na kanonádu, povzbuzuje svůj pluk a dává hlt pálenky vojákovy se slovy: ,Pij, zaplatíš mi až zítra!‛…
Bitva u Chiclany, detail
       Zajatci dostávají na obraze rozkaz zalehnout, aby neutrpěli střelbou vlastních i nepřátel, a jeden hidalgo (v pravém rohu dole, v rudém plášti) odmítá tak ponižující polohu zaujmout…
      Španělsko podle všeho Lejeuna fascinovalo a tomu, co zažil i na vlastní kůži, věnoval ještě dva obrazy.
 (dokončení příště)

Žádné komentáře: