LOUIS-FRANÇOIS LEJEUNE, VOJÁK, KTERÝ MALOVAL BITVY (1)

Lejeunův autoportrét z revolučních časů

Kdo byl tento muž, o němž encyklopedie říkají, že se narodil v únoru 1775 (jeho memoáry ovšem tvrdí, že až 1776) ve vesnici Robertshans u Štrasburku a zemřel v únoru 1848 v Toulouse? Nebo, lépe řečeno, čím byl víc, malířem, vojákem, či dokonce spisovatelem? Zanechal po sobě krom jiného velmi poutavé a mnohokráte reeditované memoáry, většinou vydávané ve dvou dílech, které pokrývají celé napoleonské války (a jsou dostupné i v angličtině). Dokonce vstoupil i do románu, neboť Patrick Rambaud z něj učinil hlavní postavu svého příběhu o Aspern/Esslingu, nazvaného La Bataille (česky vydáno jako Bitva).

    Co se o něm ví? Že studoval malířství u mistrů dnes už zapomenutých jmen, Pierra-Henriho de Valenciennes a Jean-Victora Bertina (u nějž studoval např. i Corot), leč roku 1792 vstoupil jako dobrovolník do Compagnie des Arts de Paris (Pařížské umělecké kompanie) a křest ohněm podstoupil nedlouho nato v revolucí tisíckrát oslavené bitvě u Valmy, jež vlastně bitvou ani moc nebyla, nicméně zastavila pruský postup na Paříž… On sám o ní ve svých pamětech příliš nenapsal a vlastně se omezil na odstavec, který dává tušit nepříjemnou zkušenost s Prusy:

     „Jejich lehká kavalerie pronikla za naše linie, řada eskadron dojela až k nám a zaútočila na konvoj, který byl na dosti vyvýšené silnici, což nám dávalo výhodu terénu. Kvapem jsme se museli schovat za vozy, pod ně i na ně a střílet z pušek. Nepřítel ztratil pár mužů a pak se dal na útěk.“

    Po takovém intermezzu se stal seržantem v 1. batalionu Arzenálu, tedy opět pařížské jednotky, přešel k dělostřelectvu, účastnil se obléhání Landrecies, Quesnoy a Valenciennes, byl raněn u řeky Ourthe, dostal hodnost poručíka u ženistů a s nimi se účastnil kampaní 1794 i části roku1795 v Holandsku. Mezi zážitky, které vylíčil nejbarvitěji, patřil Přechod Rýna 6. září 1795, který podnikl spolu s armádou generála Jourdana v divizi generála Lefebvra:

Přechod Rýna, detail

    „Jourdanova armáda, shromážděná na levém břehu Rýna, chránila stavbu těch mostů prudkou dělostřelbou, a ploché lodě se s pomocí vesel sunuly ve stejné době s předvojem na pravý břeh. (…) Ani hloubka vody, ani palba, ani valy nepřítelem tvrdě hájené nás nezastavily; všechna postavení jsme dobyli a téhož dne jsme vkročili do Düsseldorfu.“

     Dodal, že roku 1796 onu bitvu, či spíše přechod, namaloval a doprovodil vlastenecky nadšeným šestiverším o tom, jak Francouzi přinášejí Němcům svobodu a přitom jdou přes veletok rázně jako kdysi římské legie.

     „Později, roku 1823, jsem stejný námět zpracoval na velkém plátně, jenže politika už nebyla jako za republiky a já už bych neříkal pravdu, kdybych tam připojil stejné verše,“ posteskl si.

      Vlastně to byl, bereme-li jeho dílo v souladu s chronologií koaličních válek, první obraz jím stvořené epopeje…

Bonaparte dávající rozkazy v bitvě u Lodi

     Druhým po pořadí se stalo plátno Bonaparte dávající rozkazy v bitvě u Lodi, zachycující legendární přechod řeky 21. floréalu roku IV (10. května 1796). Lejeune jej namaloval roku 1804, má rozměry 240 x 185 cm a ztvárněním reálií se zjevně inspiroval hodně podobným plátnem Baclera d´Albe, který vše viděl a zachytil okem náčelníka topografické služby. Upřímně řečeno, takřka je zkopíroval včetně karabiníků na mostě… Generál Bonaparte sedí na bílém koni ve skupince vlevo, byť se podle svědectví jednu chvíli skryl před palbou za sochu sv. Jana Nepomuckého, kterou je vidět u mostu o něco výš... Veřejnost viděla plátno poprvé roku 1804.

Bitva u Lodi, detail

    Bitva u pyramid o rozměrech 258 x 180 cm, představené roku 1806 a zachycující boj  3. thermidoru roku VI (21. července 1798). Lejeune na tažení do Egypta nebyl, válku ale znal a snažil se vykreslit pravdivou atmosféru, což se mu povedlo tak, že jej začali nazývat „předním zpravodajem“. Takřka panoramatická scéna začíná vlevo u Nilu, kde pluje poněkud poničený mamlúcký dělový člun. 

Bitva u pyramid

Z francouzských divizí je Bonova vlevo, Duguova uprostřed a Desaixova s Reynierovou vpravo. Tam se nachází i velké „egyptské“ karé s Bonapartem a Berthierem uprostřed. Skvělé mamlúcké jezdectvo už je odraženo, prchá k řece, vrhá se do ní a jen pár jedinců ještě bojuje, mezi nimi syn Murad-Beje s uzdou v zubech, šavlí v jedné a pistolí v druhé ruce, z níž právě vypálil na dělostřeleckého důstojníka… Vprostřed na obzoru se rýsují tři pyramidy, vlevo se nachází ves Embabeh a tři útočné kolony 32. půlbrigády právě vyrážejí kupředu. Je to tak heroický a dobrodružný obraz, že později, když se stal slavným Dumasův román Tři mušketýři, začali Lejeuna nazývat „D´Artagan malířství“…

Bitva u pyramid, detail karé s Bonapartem

    Obraz (poněkud nevýrazný) Bitva u hory Thabor (260 x 180 cm), zachycující další herojskou scénu, tentokrát ze syrské kampaně, dokončil Lejeune roku 1810.

Bitva u hory Thabor, pravá část

     Dalším v chronologii se stalo plátno Bitva u Aboukiru (255 x 185 cm) z roku 1808, opět podávající dokonalou představu o bitvě z 25. července 1799, prostoru a terénu, oslavující Bonaparta v levém středu kompozice a navíc zářící doslova jásavými barvami egyptského slunce i moře. Lejeune je představil na salonu roku 1804, čímž o dva roky předběhl ponuře heroické plátno barona Grose s generálem Muratem jako ústřední postavou.

Bitva u Aboukiru

    Pokud jde o autora a jeho osudy, roku 1798 se vrátil do Paříže a po brumairovém převratu byl zařazen v hodnosti kapitána jako pobočník generála Berthiera, tehdy ministra války. Spolu se Záložní armádou táhl roku 1800 přes Alpy do Itálie, viděl bitvu u Montebella/Casteggia a byl onoho památného 25. prairialu roku VIII (14. června 1800) u Marenga.

Bitva u Marenga

     „U Marenga jsem unavil několik koní, abych projel všechna místa boje a donesl rozkazy vrchního velitele; účastnil jsem se tak všech důležitých akcí toho dne několik koní a znal jsem všechny podrobnosti. Po bitvě jsem dokonce z rozkazu ministra pořídil nákres terénu; snažil jsem se tudíž Pařížanům podat věrný obraz celého střetu a všech zajímavých scén, kterých jsem si všiml. Naši generálové a důstojníci, kteří se tu vyznamenali, mi s potěšením pózovali a ve výroční den, rok po bitvě, viděli můj obraz v expozici v Louvru. (…) První konzul mi složil ohledně kompozice spoustu poklon…,“ psal on sám.

Detail s Bonapartem u Marenga

     Nebylo divu, Bonaparte vytvářel kolem Marenga legendu a Lejeune dokonale zapadl do jeho představ. Uvádí se sice, že Bitva u Marenga o rozměru 250 x 180 cm bylo dokončeno až roku 1802, to však je spíš datum jeho zakoupení. Je tu vše, První konzul vlevo na okraji, rakouskou palbou sražený Desaix, vedoucí útok, která vše zachránil. Zmatek v čelní nepřátelské koloně, která ještě před okamžikem pochodovala v domnění, že je po všem a oni zvítězili, Kellermannovo jezdectvo, jež mezi Melasovy vojáky vniká a rozvrací je…

Takto vkomponoval Lejeune do Bitvy u Marenga sám sebe

     Lejeunovo dílo, zahrnující období před vznikem císařství, se tak až na pár výjimek uzavřelo, leč epopej pokračovala počínaje předvečerem bitvy u Slavkova…

(pokračování příště)