V neděli 24. června 2012 uplynulo 200 let od chvíle takřka osudové, ode dne, kdy Napoleonova Grande Armée překročila řeku Němen a zahájila tak válku s Ruskem imperátora Alexandra I. Jistěže dvousetleté výročí připomíná první svazek mojí nedávno vydané knihy Napoleon v Rusku (Pochod na Moskvu), připadalo mi však nepatřičné připomenout onen den pasážemi z něčeho, o čem jsem zde na blogu psal opakovaně a několikrát. Raději jsem sáhl po vzpomínkách prostého granátníka Françoise Pilse, příslušníka II. armádního sboru maršála Nicolase Oudinota, vévody z Reggia, který viděl 24. červen 1812 takto:
Kapitola V.: 1812 (výňatek)
„Po měsíci pobytu na březích Visly dostal 2. sbor rozkaz k přesunu k Němenu; vyrazil 2. června na Rissenbourg, nazítří přenocoval ve Finkensteinu a čtyři dny zůstal v Mohrungen; odtud šel postupně na Wormditt, Pruss-Eylau a Wehlau, kde se zastavil s částí gardy i císař. Řeka Pregel byla místem doslova zahlceným loďmi, naloženými jídlem a municí pro armádu. Napoleon a Berthier provedli 17. ve člunu inspekci celé této flotily.
Naši hostitelé ve Wehlau v té době poznamenali cosi, čemu my nevěnovali velkou pozornost: řekli nám, že se chystáme vkročit do země, kde zanedlouho zničí vše tak, že před našima nohama zůstane jen prázdnota. Tohle proroctví se mělo vyplnit.
Devatenáctého obsadil 2. sbor Gumbinnen; p. maršál si svůj hlavní stan zřídil ve hřebčíně, patřícím pruskému králi. Nazítří se vydal na cestu směrem k Němenu, k jehož břehu dorazil 2. sbor 23. v jednu po poledni a ve vedru, které bralo dech.
Levý břeh se zvedá nad řeku, půda je tu písčitá a osázená jedlemi, jejichž husté větve skýtají blahodárný stín. Císař nechal postavit hlavní velký štáb vpravo od místa, kde tábořil 2. sbor. Z jeho stanu byl výhled na mosty, na jejichž stavbě se pracovalo.
 |
| Císařův přístřešek na břehu Němenu 24. června 1812, Pilsova skica |
P. maršál sestoupil ze svahu, aby se utábořil o něco víc nalevo, na dosah mostu, po němž měl přejít; noc strávil na říčním břehu.
Čtyřiadvacátého za rozbřesku přešel kníže z Eckmühlu přes Němen na čele 1. sboru, jezdectvo prince Murata jej následovalo. P. maršál v té době neopouštěl předmostí, s různými generály čekal, až na něj přijde řada; jedním z nich byl generál Defrance, který poznamenal, že nezná jiný příklad z historie, kdy by se tak velká armáda seskupila na tak malém prostoru.
Císař se nacházel na svahu, jenž vévodil řekou omývanému údolí. Sledoval souběžný přechod, probíhající po třech mostech. Před slunečními paprsky jej chránily jedlové větve, z nichž sapéři vyrobili cosi jako přístřešek.
Na 2. sbor přišla řada po kavalerii. Byl na pravém břehu v jednu odpoledne. Průchodu Kovnem se vyhnul, obešel město zprava a utábořil se dvě francouzské míle od něj. Tam jej ve tři hodiny přepadla prudká bouře. Únavou vyčerpané, sluncem od rána spalované vojáky zmáčel a chladem roztřásl déšť ve chvíli, kdy chtěli po zásluze odpočívat, a nato přišel z hlavního stanu rozkaz vrátit se nazpět a dojít znovu ke Kovnu, kde zastavil císař s celou svojí gardou.
Jeho Veličenstvo nechalo spustit most přes Vilju. Vzalo k němu p. maršála vzápětí poté, co dorazil do Kovna, a dalo mu rozkaz vypochodovat nazítří na Vilkomir, odkud mu ohlásili přítomnost sboru hraběte Wittgensteina. Císař a vévoda z Reggia strávili večer a část noci sledováním stavby onoho mostu, aniž přitom dbali na déšť.
Nazítří 25. za rozbřesku přešel 2. sbor Vilju, zatímco Napoleon vyrazil s jádrem svojí armády na Vilno, hlavní město Litvy.
 |
| Oudinot, jak jej Pils zachytil 31. 7. 1812 ve 3 ráno |
P. maršál pochodoval tři dny, aniž potkal jediného ruského vojáka. Osmadvacátého v deset dorazila armádní sbor k Develtovu, 2 francouzské míle před Vilkomirem, a zastavil na vaření polévky. Štáb sboru se usadil u vesnického popa.
Kolem jedenácté šel maréchal des logis 3. kopinického jménem Nappier, přidělený k hlavnímu štábu, do zahrady, aby si tu nabral něco zeleniny, a objevil ruského dragouna, schovaného v křoví. Popadl ho za límec, odvlekl do domu a dotáhl až k pobočníkům. Na celou věc upozorněný p. maršál dezertéra vyslechl a dozvěděl se, že patří k zadnímu voji Wittgensteinova sboru, načež hned poslal rozkaz lehké brigádě generála Castexe, ať prohledá okolí. Jeden z pobočníků přivolal generála Legranda, kterému byl vydán povel, ať bez meškaní vyrazí s celou svou divizí, aby mohl v případě potřeby ony dva pluky jezdectva podpořit.
Tento generál jednal s obvyklým zápalem a vyrazil za myslivci, kteří se právě dostali na okraji lesa do boje. Nepřítel z něho byl vzápětí vyhnán a dal se na ústup. Pokoušel se vrátit šturmem zpět, byl ale pokaždé odražen.
Vévoda z Reggia se obával, že nepřítel za ústupu zničí most u Vilkomiru, a dal myslivcům generála Castexe rozkaz, ať se ženou nepříteli za patami a obsadí most ve stejné chvíli, kdy tudy protivník projede, ať jim jej sebere a počká na příchod pěchoty. Tento generál splnil nebezpečnou misi s tím největším odhodláním. Do města vnikl ruské kavalerii za patami, nadělal v ní velká jatka, a tak byl most u Vilkomiru zachráněn…“
Granátník Pils a jeho pochodový deník
„Zdálo se mi zajímavé a užitečné zachránit před zapomněním deník vojáka, který vypráví o deseti letech kampaní jednoho z nejpodnikavějších generálů císařské epopeje a zaznamenává všechny pochody onoho elitního sboru záložních granátníků, jimž armáda říkala Oudinotovi granátníci,“ to jsou slova, kterými editor Raoul de Cisternes uvedl v 90. letech 19. století poprvé vydanou knihu Journal de marche du grenadier Pils (1804–1814), Pochodový deník granátníka Pilse.
 |
| Rouget de l´Isle zpívající Marseillaisu, nejznámější plátno Pilsova syna Isidora |
Pokud jde o přeložený úryvek, je zajímavé jej srovnat s Marbotovými memoáry (dostupnými v češtině), které líčí střet u Vilkomiru dosti odlišně a hlavně tak, aby jejich autor (jenž patřil s 23. jízdním mysliveckým do Castexovy brigády) zazářil v co nejživějších barvách…
Žádné komentáře:
Okomentovat