BRATR PROTI BRATRU ANEB SPECIFIKA OBČANSKÉ VÁLKY

V souvislosti s událostmi v USA a rozporuplnými reakcemi na sociálních sítích u nás jsem požádal o příspěvek člověka americké občanské války z nejznalejších, Karla A. Řezníčka. Předem upozorňuji, že reakce, v nichž budou vulgarismy, nezveřejním! 

Jiří Kovařík

 Byla-li válka Severu proti Jihu označována i jako boj bratra proti bratru, pak zdaleka nejde jenom o metaforu, ale o jev poměrně hojně dokumentovaný, přičemž nejednou se znepřátelení sourozenci za války i přímo setkali… Kdo byl vlastenec a kdo zrádce? Záleží na úhlu pohledu, jako vlastenci se nepochybně cítili oba (všichni) a po utichnutí palby i válečných emocí se půldruhého století zdálo, že se vlastenecké pohnutky trvale uznají oběma bojujícím stranám... Chyba lávky, kdosi rozhodl, že Konfederaci je třeba vyvrátit s takovým odstupem i s jejími kořeny a symboly. Co na tom, že se zbůhdarma a naprosto zbytečně zažehne občanská válka nová – a navíc taková, kterou žádná strana nemůže vyhrát... Rebelové nepochybně přijdou o své pomníky, ale nebude, kdo by za ně kapituloval a otevřel cestu ke smíru, jako svého času i protivníky vážený a dnes tak ostudně dehonestovaný generál Lee!

Nashledanou na bojišti, s těmito slovy (v podmiňovacím způsobu) se prý loučili dva bratři z Kentucky, kteří se neshodli v politickém názoru, netuše že jim osud „přání“ poměrně záhy vyplní. Stalo se tak již v bitvě u Ball‘s Bluff [21.X.1861] a dle všeho se střetli spolu i v bezprostředním zápasu muže proti muži, aniž to v zápalu boje zpozorovali. Voják jenž zvolil barvy v tomto střetu vítězné Konfederace za soumraku hledal ztracené kamarády, když tu doslova zakopl o nepřítele, jenž projevil známky života. Dovlekl protivníka k táborovému ohni a teprve zde poznal svého staršího bratra, přičemž mladší sourozenec až z následné výpovědi seznal, že to byl pravděpodobně on sám kdo jej v boji pažbou své ručnice srazil!

            K 26. prosinci 1861 je připomínána situace, kdy konfederační generál Forrest vyslal zjistit počty nepřátel v Camp Calhoun v Kentucky dvojici zvědů. Nešlo o špióny a oba (Adam R. Johnson a Robert M. Martin) nikterak nehodlali zneužít skutečnosti, že v táboře byli jejich bratři, kteří zvolili druhou stranu, ale ani je v jejich poslání nezastavila, byť co při té misi cítili jsem nezjistil. Ale zde k přímé konfrontaci obou bratří nedošlo, zato minimálně hned k dvěma došlo v souvislosti s bitvou u Front Royal [23.V.1862] ve Virgínii.

            Je doloženo, že zde šedý kapitán William Goldsborough osobně zajal svého modrého bratra Charlese a aby se peprnost celé situace ještě podtrhla, oba byli příslušníky 1. marylandského pěšího regimentu, William konfederačního, Charles Goldsborough unionistického – což byl paradox, sice zvláště u jednotek z tzv. pomezních států nijak mimořádně vzácný, ale v tom aby se dva stejnojmenné regimenty potkaly v přímém střetu zůstal po zbytek války pravděpodobně zcela ojedinělý...

Den po bitvě eskortovali příslušníci slavné „Stonewallovy pěší kavalerie“ své zajatce, když tu náhle kterýsi z nešťastníků v modrých uniformách vykřikl na jednoho z věznitelů: „Jak se máš Tome?“ Zkoprnělý šedokabátník zpozorněl a zakrátko derouce se do zástupu zajatců zvolal: „Co děláš v tak špatné společnosti, Bobe?“ Nehledě na vyřčené i rozdílné barvy uniforem si oba muži padli do náruče a za radostného potřásání rukou živě rozmlouvali. Když se oba po několika minutách, které jim okolnosti dovolily, spěšně rozloučili, nezbylo jim, než svým překvapeným druhům vysvětlit, že „oslovený nepřítel“ byl jejich rodným bratrem.

Smíření dvou veteránů. Dnes by žasli...

Podobnou scénu zaznamenal i seržant 13. massachusettského zajatý prvého dne bitvy u Gettysburgu. Druhého dne střetu chystali za tamním luteránským kostelem snídani v dojemné shodě v té době vítězní Konfederáti i v městských ulicích pozajímaní Unionisté, když tu náhle selanku přerušil nadšený vřískot. Do náruče si zde padli dva malí, červenolící, zrzaví a pomineme-li ošacení, pak takřka k nerozeznání podobní muži, nepochybně Irové. Na celé scéně by nebylo nic mimořádného, pokud by jeden na sobě neměl uniformu šedivou a druhý modrou, přičemž vše podtrhl hovor který vedli. Yankee se zarputile snažil přesvědčit bratra Rebela, aby opustil „věc Jihu“ a odešel s ním na sever, přičemž tento Konfederát namítal, že i kdyby chtěl, tak není možná, neb zajaté Unionisty teď čeká pouť směrem právě opačným…

V obráceném gardu a v čase bezprostředně následujícím se odehrávalo u McLeanovy farmy jiné setkání, když kaprál Schwartz z 45. newyorského pluku poznal svého bratra mezi skupinkou kapitulujících Konfederátů. Oba si pak v zápětí, přímo na místě, kde možná ještě před chvílí na sebe stříleli, v slzách dojetí padli do náručí. Neviděli se už mnoho let od doby, kdy společně opouštěli rodné Německo a setkání těchto sourozenců všechny dojalo, třebaže oba bratři ani svědci této scény tehdy ještě netušili, že se oba Dutchové vidí naposledy. Německý Yankee byl totiž zabit krátce po té co jeho bratr Rebel odveden do týlu jako válečný zajatec.

Některá shledání byla vysloveně tragická a někdy o to bolestnější, když už byl konec války na dohled. Jako exemplární případ lze ilustračně použít sekání seveřanského majora Cliftona Prentisse z unionistického 6. marylandského a jižanského kapitána Williama Prentisse z konfederačního 2. marylandského, jež byli shodně raněni při závěrečné zteči petersburgských valů [2.IV.1865]. Oba bratři se po čtyřletém odloučení shledali na témže ambulantním voze a posléze oba i dodýchali na stejném washingtonském nemocničním pokoji. Své odlišné politické přesvědčení, či jen rozdílný výklad loajality k vlasti, tak zaplatili cenou nejvyšší.

Dva pomníky neznámým vojákům. Vedle sebe...

            Podobný osud měli i bratři Terrillové z Virginie, které válečný střet obdobně rozdělil a kteří se znovu „sešli“ až ve společné kryptě rodinné hrobky. Starší William Rufus Terrill [*1834] jako absolvent West Pointu a profesionální voják zůstal věren přísaze, tedy modré uniformě Spojených států. Bojoval na tzv. západním válčišti a v září 1862 získal hodnost brigádního generála, ale dlouho se z ní netěšil. 8. října byl bývalý dělostřelec v bitvě u kentuckého Perryville zasažen střepinou granátu a nového jitra se již nedožil. Mladší James Barbour Terrill [*1838] bojoval za Konfederaci podstatně déle, jeho dny se naplnily 30. května 1864 v boji u Bethesda Church, pouhý den předtím než z Richmondu dorazilo osvědčení přisuzující generálskou hodnost i jemu.

Tragicky dopadla i další sourozenecká dvojice, jež z Floridy vystoupala až ke hvězdám – tedy alespoň těm generálským. Starší James McQueen McIntosch [*1828], opustil v květnu 1861 řady federální 1. kavalerie, kde byl kapitánem, aby záhy jako plukovník převzal 2^nd Arkansas Mounted Rifles. V lednu 1862 obdržel patent konfederačního brigádního generála, ale již 7. března téhož roku zasáhla jeho srdce v bitvě u Pea Ridge nepřátelská kulka. Opačnou stranu si zvolil jeho mladší bratr John Baillie McIntosch [*1829], jenž se v mezidobí adaptoval jako úspěšný obchodník v New Jersey. I on začínal u Regulars, leč v listopadu 1862 byl postaven do čela 3. pensylvánského. Již v únoru 1863 postoupil do čela brigády, leč na distinkce generála si musel počkat až do července 1864. 19. září téhož roku dostihl nepřátelský výstřel i jeho, a třebaže zranění nebylo smrtelné, bezmála další čtvrtstoletí mu tzv. třetí bitvu u Winchesteru připomínala chybějící dolní končetina.

Zajímavý, bezmála bezprostřední střet bratra s bratrem připravil osud i sourozencům Draytonovým z Jižní Karoliny, kteří oba válku přežili bez újmy. Když v listopadu 1861 napadli Unionisté jihokarolinský přístav Port Royal, hájil jej konfederační generál Thomas Fenwick Drayton [*1808], zatímco jeho mladší bratr Percival Drayton [*1812] stál na straně útočníků, když velel dělovému člunu USS Pocahontas, jež patřil mezi invazní plavidla, která zasypala pevnůstky na břehu takovým přívalem železa, že obránce donutila k vydání města.

Asi nejznámější válkou rozdělenou bratrskou dvojici však tvořili synové svými neutuchajícími „kompromisními iniciativami“ proslulého kentuckého senátora Johna J. Crittendena.

Prvorozený George Bibb Crittenden [*1812] rezignoval v červnu 1861 na post podplukovníka u elitního regimentu tzv. „Jízdních střelců“ (Mounted Riflemen) a nabídl své služby Konfederaci. Ta jeho nabídku přijala a po krátkém intermezzu ve Virginii jej jako generálmajora poslala ve velitelské funkci do domovského státu, kde však neuspěl ve střetu u Mill Springs [19.I.1862] a záhy byl postaven mimo službu. Nešlo ani tak o porážku samu, jako o prokázané obvinění z alkoholem zapříčiněné indispozice. George, zkušený a mnoha konflikty prošlý voják, však nalezl způsob jak pokračovat v boji, když rezignoval na svou hodnost a jako titulární plukovník dosloužil ve štábu generála Williamse.

Budoucí rasisté, nebo děti, vychovávané k úctě k historii své země?

Mladší sourozenec Thomas Leonidas Crittenden [*1819], jenž měl rovněž vojenské zkušenosti z Mexika zůstal obdobně jako otec věren Unii. Záhy stanul v čele té části kentuckých milicionářů, kteří zachovali věrnost Washingtonu a již v září 1861 byl za loajalitu odměněn hodností brigádního generála dobrovolníků. Zúčastnil se mj. bitev u Shiloh, Perryville, Murfreesboro (též Stones River, roku 1867 mu za ni byla přiznána hodnost titulárního brigádního generála v řádné službě), pak však jeho vzestup (od července 1862 byl generálmajorem) zastavila v září 1863 unionistická porážka v bitvě u Chickamauga, kde Crittendenův 21. sbor patřil k té části armády jíž zachvátila zkázonosná panika. Thomasovo osobní zavinění nebylo prokázáno, avšak na jaře 1864 mu u Potomacké armády byla svěřena už toliko divize, a po dalších neúspěších modrých u Spotsylvánie a vysloveně jednostranném masakru u Cold Harboru (nikoli však jím zapříčiněným!) rezignuje na další službu.

Zač může pomník s nápisem na podstavci "Hochům, kteří oblékali šedou"???

Takto úzké příbuzenství armádních špiček je tímto patrně vyčerpáno, avšak kdybychom zahrnuli i bratrance, strýce a především švagry (angl. brother-in-law), pak by byl výčet „znepřátelených bližních“ ještě nesmírně dlouhý, neb toto je jedním ze specifik ideologických občanských válek, kdy konflikt rozdělí do znepřátelených táborů bezpočet rodin (v nejnižších patrech armádní hierarchie se to týká mj. i dvou texaských Moravanů, kdy otec Josef Liďák chtě nechtě narukoval k šedokabátníkům, zatímco jeho syn Jan Liďák v podobné životní situaci navlékl uniformu modrou!) a naruší nepočítaně mezilidských vztahů, byť mnohá citová pouta nikdy zcela nezpřetrhá.

Jako demonstrativní příklad opaku je však možno jmenovat osudy Frederika Williama Benteena, byť z mediální anonymity vystoupil až s Custerem prohranou bitvou u Little Bighornu. Tento příslušník se secesí sympatizující, ovšem rozhodně v žádném případě ne otrokářské rodiny z virginského Petersburgu se usadil v Saint Louis a získal odlišný politický názor, načež na rozdíl od svých bratří zachoval věrnost Unii. Otec jej prý proklel a renegátovi vzkázal, že se modlí aby ve válce padl, přičemž je-li to pravda, tak je evidentní, že zde jako „vlastizrádce“ byl vnímán někdo úplně jiný než tradiční Rebel, kteréž označení Jižané přijali za své a z kulantního označení bandity dali tomuto pejorativu punc vlastenecké hrdosti!

Vraťme se však k Benteenovi, jenž neutrpěl v bojích (mj. Wilson‘s Creek, Pea Ridge, Vicksburg, Tupelo) jediný šrám, zatímco všichni jeho konfederovaní bratři v bojích zahynuli. Ani později, když zbraně utichly se však s otcem nesmířil, naopak, po té co tento dozvěděl, že jeho jediný žijící syn na sklonku války přijal velení černošského regimentu, vydědil jej a prohlásil, že jej až do nejdelší smrti nechce spatřit. Bylo to veskrze rasistické, z dnešního pohledu nepochybně, ale ten kdo neprošel srovnatelným životním traumatem nemá právo jej odsuzovat, tím spíše proběhlo-li vše v době pekla veskrze okupační správy!

Póza vítězky nad bronzem...

Zakončeme však téma úsměvnější sourozeneckou epizodou, již zaznamenal voják sloužící v řadách 37. indianského pluku. Ten vyprávěl, jak na hlídce zadržel svého spolubojovníka, který se s puškou na rameni zjevně snažil obejít frontovou linii. Po dotazu, co a proč zde činí, se tento jal vysvětlovat, že jeho rodný dům leží asi čtyři míle za postavením nepřítele a rád by navštívil svého otce. Jelikož však jeho bratr bojující v řadách nepřítele, byl nedávno zraněn a mohl by zde být na zdravotní dovolence, předpokládal, že se tu s ním potká. V takovém případě se jej prý chystal odvést do seveřanských pozic třeba i se zbraní v ruce...

Co je na tom humorné? To, že již nebylo specifikováno, zda jej k tomu úmyslu vedlo vlastenecké přesvědčení, či absolutně naivní mínění, že v zajateckém táboře bude sourozencův život ve větším bezpečí...

Poslední desítky let spolu Američané válčili jen přátelsky... Teď byla re-enactementová tradiční připomínka války na bitevním poli Manassas raději zrušena

 Takových příběhů bylo nepochybně více, nejde o žádnou ucelenou studii, ale reakci na události posledních dnů, týdnů a měsíců, kdy mnohé komentáře zcela pomíjející skutečnosti, že odhalování mnohých monumentů bývalých přátel i nepřátel se účastnili pamětníci skutečných bojů, kteří podobné akty brali jako gesta národního usmíření! Vítězové z roku 1865 snad měli primární právo určovat, kdo je zrádce a kdo ne, přičemž bylo posléze dosaženo konsenzu, že prolitá krev obou stran si zaslouží úctu i věčnou paměť stejně jako osobnosti té doby, třebaže stály i na straně poražených...!!! A obvinění z rasizmu? Jistě mezi nimi byli i tací, ale kolik z těch pomníků bylo rasistických. Nevím o jediném a že jich věru znám stovky, byť detailně jen zlomek. Jsou věnovány ODVAZE, OBĚTOVÁNÍ SE, PROLITÉ KRVI, či MARNÉMU VZDORU i ve chvílích, kdy už o vítězství dávno nešlo, jen o zachováni CTI a HRDOSTI...

Kdyby dnešní ivestigativní novináři třeba tisícům konfederačních vojáků položili otázku ZAČ BOJOVALI, jen stěží by z někoho z nich vypáčili odpověď, že „za zachování otroctví“, proto je veškerá kampaň postavená na odmítání rasizmu je na hlavu postavená. Vždyť kolik z Unionistů šlo bojovat za osvobození a zrovnoprávnění barevných? Odpověď zde není jednoduchá, ale výstižně se dá dnešním „aktivistům“ říci, že z celkových počtů vskutku přímo žalostně málo, tak proč nenapadají i jejich pomníky... Navíc dost podstatná část Seveřanů se černochů vysloveně štítila, což bylo většině Jižanů cizí, a např. v New Yorku byli dokonce černoši lynčováni jako viníci celého konfliktu... Zde šlo o ryzí a brutální rasizmus, ne při dávném jakož i nedávném (100., či 150. výročí je nejen dobrá záminka, ale i pádný důvod!) stavění pomníků k poctě jedné z nejheroičtějších kapitol amerických dějin...

Zvlášť z tohoto pomníku rasizmus přímo čiší... Byl nyní jedním z prvních odstraněných

To ovšem nic nemění na tom, že i sebevznešenější ideály „obrany ohrožené vlasti“ vedly k více jak půl milionu mrtvých, za což se ovšem nedá vina přisuzovat jen Jihu. Ten stál o pokojný rozchod primárně legislativními kroky, ale k tomu musí být svolné obě strany! Davis či Lee se ocitli jen ve vleku událostí, v nichž plnili svou povinnost, a v té, jak je z dobových materiálů zřejmé, obstáli se ctí, což ve své době většinově respektovala i vítězná strana... A zač si zaslouží zostouzení a hanobení „řadový“ Johnny Reb, to už vůbec rozum nebere...

Aktivisté, snad i „v dobrém úmyslu“, jsou znovu ochotni riskovat novou občanskou válku (ta už se ovšem ani náhodou nepovede v uniformách), aniž si uvědomují, že čím více se budou konfederační symboly dehonestovat, tím více získají i ony nových stoupenců z řad doposud netečné mlčící většiny, reagující na systematicky deformovaný odkaz svých předků. A i když máme pramalou radost, kdo stojí v čele nejmilitantnějších obhájců těchto pomníků, odmítáme nevidět, z čeho naprosto scestná iniciativa k této eskalaci násilí, vrcholící pouličními střety a prvními mrtvými vedla. Plyne z pošlapávání odkazu těch, jimž byla otázka otroctví většinově zcela lhostejná, ale nasadili své životy boji za v jejich očích pošlapané osobní svobody, za bezpečí i zaběhlé životní hodnoty jejich domoviny a v neposlední řadě za tzv. STATES RIGHTS, dle nichž nebyli Konfederáti jednoznačně žádnými vlastizrádci, ale maximálně v intencích tehdejšího práva mimořádně postupujícími revolucionáři. Při elementární znalosti tehdy platné ústavy je evidentní, že legislativa vystoupení z Unie nezakazovala, byť ani nekodifikovala – prostě Otcové zakladatelé něco podobného neplánovali, ale vlastizrada to docela určitě nebyla!!!

My, kteří jsme bez občanské války dopustili rozpad Československa, nemůžeme nikomu vnucovat, co si má myslet, tím méně sebestředným Američanům, ale není možné nekonstatovat, že kdysi tak hrdí konfederační (ale namnoze i unionističtí) vojáci se dnes musí obracet v hrobech – „pro Boha, »za koho« a »za co« jsme to prolévali svou krev...“ Ale, běda, ani vítězové v modrém určitě ani náhodou neválčili za to, že dnes jsou v jejich zemi rozsáhlé oblasti, kam se člověk světlé pleti bojí vstoupit, je-li mu život a zdraví milé – tam je problém žhavé současnosti, tady má KKK živnou půdu, ne v tom, stojí-li či nestojí nějaké pamětní a mnohdy i více než stoleté monumenty; navíc jsou už napadány i prosté piety...

Představa, že ty v divém amoku do pomníku bezejmenného Johnnyho Reba kopající bílé děvy jsou snad i prapravnučky někdejších šedokabátníků, je obzvláště děsivě iritující...

Přitom ti špinění bojovali především „za ně“, za jejich čest a bezpečí!!!

Tedy, přesněji, za proslulé jižanské dámy, blahé paměti, které na podobné piety nosily věnce a květiny...
 Pomníky na náměstích, v parcích či busty v institucích, tím to dnes zjevně teprve začíná!

Jak to však skončí???

Brzy začnou vadit i novým pořádkům „ideově závadná muzea“ a lokální expozice (a že jich po celém Jihu je a při troše soudnosti plným právem, a co turistů i z Evropy, ba i Čech je zcestovalo, a rozhodně to nebyli žádní fašisté), pak samotné historické objekty se „secesionistickou“ pamětí, i těch jsou stovky, a nepochybně přijde řada i na ony hroby, těch jsou tisíce; většina z nich je malým či větším pomníkem Konfederace, a do takových se zvláště pěkně a snadno kope...

Jak to vše může dopadnout?!?

Všeobecným srdečným multirasovým objímáním se jen věru přetěžko!!!

A co vším mohou získat barevní – jedině to zadostiučinění, že bílí už zase budou bojovat s bílými, aneb jak se praví: „když se dva perou, třetí se směje...“ a zde to bude platit 100%

Karel Řezníček

Krom jiného druhdy i prezident České asociace americké občanské války (CACWA)