neděle 9. prosince 2012

LUDVÍK XIV. DOKONČEN A ODEVZDÁN...



Moje idea přebalu...

V průběhu tohoto roku jsem se jen velice zřídka zmiňoval o tom, nač se můžete příští rok, pokud mi zachováte přízeň, těšit. Spíš jsem naznačoval, teď ale mohu jít zčásti s pravdou ven, alespoň co se rukopisu knihy o Ludvíku XIV. týče. Koncem listopadu si jej odvezl můj vydavatel, tedy třebíčský AKCENT, a předběžná dohoda zní, že by se měl na pultech objevit v pozdním jaru či počátku léta. Rukopis je to obsáhlý, bude v něm těžko uvěřitelných 259 ilustrací a 20 map, opět půjde o formát, jaký měly Cušima, Napoleon v Rusku či Waterloo a i struktura se bude podobat, neboť za každou kapitolou opět následují tematické bloky o osobách, zvycích, módě, jídle, dvoře, umělcích a dílech, válečnictví a řadě jiných témat. Celá kniha se jmenuje jednoduše LUDVÍK XIV. (co také jiného vymýšlet…) a důležitou vecí je podtitul ŽIVOT, DOBA A VÁLKY KRÁLE SLUNCE. Oč mi v knize šlo, to snad lépe řekne úvod celé práce:

Portrét Ludvíka Velikého
(ukázka přemluvy)
O Ludvíku XIV. existuje nepřeberně knih edicemi dokumentů a memoáry současníků počínaje až po monografie, analýzy či syntézy dílčích témat, neboť jde o osobnost mimořádně barvitou a dobu neobyčejně bouřlivou, která ve Francii vytvořila ve spoustě ohledů vzory pro celý svět. V našem mateřském jazyce jich přesto vyšlo velmi málo a dojem, který si z nich čtenář odnese, je hodně zkreslený. Ludvík XIV. Vincenta Cronina byl napsán v roce 1964, tedy dlouho předtím, než začalo docházet k velkému přehodnocení královy osobnosti, a totéž lze do jisté míry říci i o mnohem mladší syntéze publicisty Uwe Schultze Ludvík XIV. a jeho doba. Ostatní tituly se už týkají čtenářsky atraktivních témat žen v životě velkého krále či královské rodiny, tedy pouze dílčích stránek. Zbývají vlastně jen dvě díla, studie Françoise Bluche Za časů Ludvíka XIV., která je skvělým pohledem do společnosti v době velkého krále, přičemž o něm samotném mluví jen málo, a část díla, jež napsal Ludvík XIV. sám. Do češtiny bylo přeloženo jako Paměti krále Slunce, byť je to spíše nakladatelský název, neboť jde o rady následníkovi trůnu s titulem Úvahy pro poučení dauphinovo a shrnující vše, co si král myslel o počátcích své samostatné vlády. Je to poutavá četba, doslova protiklad Machiavelliho Vladaře a neobyčejné dílo, ani ono však navzdory výtečné předmluvě neposkytuje celkový obraz francouzského krále.
Obě zmíněné syntézy, Croninova i Schultzova, navíc mají jednu zásadní vadu, plynoucí z nepříliš velkého rozsahu. Barvitě popisují první polovinu králova života, zatímco ta druhá se ztrácí v tematických celcích, shrnujících změny politické, vojenské, kulturní, společenské a další. Ani jeden z autorů se nepustil do detailnějšího vylíčení všeho, s čím se panovník musel potýkat během dospělosti i stárnutí. Tento muž byl králem 72 let, 54 let vládl osobně a z toho celkem 33 let pohltily čtyři válečné konflikty. Kdybychom připočetli velké střety v době jeho mládí, posledních deset let konec Třicetileté války 1618–1648, válku se Španěly a frondu, bylo by to o 19 let více, tedy celkem 52 válečných roků ve dvaasedmdesátiletém životě. Oba autoři se chtěli složitosti konfliktů vyhnout a zhustili je na nejnutnější míru, čímž ztratily život i doba velkého krále dynamiku, plastičnost a řadu souvislostí.
Nejen u nás přetrvává obraz Ludvíka XIV. jako okázalého a majestátně zachmuřeného stárnoucího muže z velkolepého plátna Hyacinthe Rigauda, absolutního monarchy (přičemž slovo absolutní tu bývá synonymem pro despotický), řídícího osudy Francie podle své vůle i rozmaru, omámeného vlastní velkolepostí, uzavřeného v okázalé nádheře Versailles a zabývajícího se hlavně radovánkami či proslulými metresami. Pokud jde o politiku, je to válkychtivý a dobyvačný král, proti němuž se musela spojit celá Evropa, aby jej zastavila, a Francie na jeho mocenské choutky doplatila jen pozlacenou bídou...
Podotýkám, že tento obraz je ve spoustě ohledů nesmírně pokřivený, poplatný republikánské historiografii 19. století, a pokud za něj pronikneme, objevíme muže vládnoucího podle svého nejlepšího svědomí tak, jak jej k tomu v dětství cílevědomě připravovali, milujícího sice slávu, ne ale tak, aby se stal dobyvatelem, válčícího pro zabezpečení hranic své země a vedeného snahou o její rozkvět. Je to onen král, kterého lépe než stovky historiků vystihl Voltaire, který pojmenoval přiléhavě nejen svoje dílo, ale i dobu: Století Ludvíka XIV.
Onen zastaralý, zkreslený a tendenční obraz Ludvíka XIV. v uplynulém půlstoletí napravili především tři francouzští historikové, Pierre Goubert, François Bluche a Jean-Christian Petitfils. O to, k čemu dospěli, jsem se (s řadou dalších pramenů i specializovaných monografií moderních) opíral i já ve snaze vykreslit nový portrét krále, kterému už současníci právem říkali Louis le Grand, Ludvík Veliký.

Že v podtitulu není slovo „války“ na ozdobu, o tom vás snad přesvědčí ukázka v podobě jedné z kapitol. Jinou (nevojenskou), jakož i celý obsah knihy si budete moci přečíst na jaře, až budeme pracovat na grafice a korekturách...:

Malplaquet, naděje na obrat
(ukázka z rukopisu)
V noci z 8. na 9. září vyjel jezdecký průzkum pod velením rytíře de Luxembourg k oné mohutné mezeře v lesích, aby obsadil její konec směrem k Monsu, a Villarsovy jednotky vyrazily devátého kolem šesté ranní za ním s dragouny jako záštitou před kolonami pěchoty.
O dvě hodiny později, v osm ráno, se na severní straně průseku, u mlýna v Sars, setkali Marlborough a Evžen. Šlo jen o obhlídku terénu, neboť jejich vojska zatím dělilo osm kilometrů, a měli s sebou na ochranu silný doprovod, třicet husarských eskadron s pár stovkami granátníků pod velením Françoise de La Tour dʼAuvergne, hugenota v britských službách. Tento prasynovec maršála Turenna vyjel vpřed natolik, že spatřil mezi lesy francouzské jezdce Luxembourgovy první kolony, načež rychle obrátil koně, upozornil oba vojevůdce, a všichni odcválali kolem desáté zpět v přesvědčení, že se tu v dohledné době objeví celá Villarsova armáda. Jeden rozkaz stíhal druhý, v Marlboroughově a poté v Evženově ležení se troubilo na poplach, nic z toho ale nešlo rychle. Teprve kolem třetí se začal Marlborough sešikovat a Savojský vzkazoval, že vzhledem k nutnosti strhnout ležení k němu dokáže přijít až desátého ráno.
Kdyby v té chvíli Villars mezi oběma lesními masivy prošel a zaútočil, měl by dvojnásobnou přesilu, jenže on kolem poledního, po zprávě od Luxembourga, postup zastavil a nařídil rozvinout se od cípu lesa Sars po okraj lesa Linières na jihozápadní straně proluky. Quincy si pak posteskne, že promarnil výjimečnou šanci anglického vévodu porazit, jiní současníci ale budou souhlasit s maršálem, jehož roztažené kolony by se zapojovaly do bitvy postupně a s rizikem, že by jim mohl do pravého boku udeřit Savojský.
K bitvě onoho dne nedošlo a nedojde k ní ani nazítří, neboť Villars nebude vyzyvatelem a omezí se na budování silné obranné pozice. Nebylo se mu co divit, čekal jej střet, jakých zná historie málo, neboť (podobně jako o více než dvě stovky let později Jellicoe na moři u Jutska) mohl během několika hodin prohrát jedinou bitvou celou válku!
Maršál nechtěl bojovat, pokud by k tomu nebyl donucen, ani nazítří 10. září, a celý den jeho vojáci vršili polní opevnění od jednoho lesa ke druhému i na jeho okrajích. Středem se táhla linie redansů s intervaly dost širokými na to, aby jimi projely rozvinuté eskadrony jezdectva a na křídlech rostly valy pro pěchotu i kanóny pana de Saint-Hilaire, velmistra dělostřelectva. Jezdectvo mělo zůstat ve dvou liniích vzadu za středem tak, aby mohlo zasáhnout protiútoky na ohrožených úsecích, a případně vést průlom do nepřátelské útočné sestavy. Marlboroughovy přední sledy už byly na severní straně proluky na dostřel, po celý den duněla děla a Villars králi do Versailles psal:
A jedna z dvacítky map k rukopisu...
 „Se zápalem jednotek jsem spokojen tak, že to nelze vyjádřit.“
John Churchill se toho dne nehýbal, čekal nejen na Evžena Savojského, ale i na svých posledních jednadvacet batalionů, které měly dorazit od Tournai až navečer. Jedni zkoumali pozice druhých a pan dʼAlbergotti, který vyjel k předním francouzským strážím na levém křídle, požádal zcela v duchu galantních válek v krajkách přední hlídky britské, zda by si mohl promluvit s někým z důstojníků od nich. Nedlouho nato trubač ohlásil, že na dostaveníčko přijíždějí braniborský kurfiřt, hesenský kníže i Marlboroughův náčelník štábu Cadogan.
„Setkaly se tu tisíce lidí z obou stran,“ tvrdil hrabě Dauger, umírněnější svědectví ale mluví o čtyřech stovkách důstojníku celkem.
„Objímali se, já si ale všiml, jak mě zvědavost hnala na okraj, že nepřátelé sledují, jak je na tom v lese Sars naše infanterie, což mi dělalo velkou starost,“ pokračoval týž memoárista.
Nezmýlil se a William Cadogan pak Marlborougha informoval, že právě tam se nejspíš nachází slabší místo francouzské obrany. Na základě jeho hlášení se vévoda i princ Evžen dohodli, jak budou nazítří útočit. Savojský, tvořící pravé křídlo, měl se 62 bataliony svými a s části Britů vyrazit jako první směrem na levou stranu francouzskou v lese Sars, kde bylo podle všeho zemních valů méně. Tekl tu sice potok, který půdu kolem promáčel, přes mokřiny a koryto se ale dalo projít. Po nich by vyrazil planinou a při okraji lesa Lanière vévoda a tam, kde by se podařilo prorazit, by vyrazila středová záloha generálporučíka Orkneye, tvořená většinou jezdectva a patnácti bataliony pěchoty. Dohromady tvořilo spojenecké síly kolem 86 000 vojáků (odhady se ale pohybují až k 120 000 mužů) a podporovat je měla stovka děl, z toho 40 na středu. Francouzské síly měly pravděpodobně kolem 75 000 mužů (i když se píše až o 90 000) a zčásti je tvořili miliční dobrovolníci, začlenění jako druhé či třetí bataliony k osvědčeným regimentům, což byl vlastně jakýsi předobraz amalgame, revoluční armády roku 1793.
Navečer potvrdilo pár dezertérů to, čeho se Villars od galantní schůzky v lese obával. Dvě tisícovky Withersových granátníků měly postupovat skrze Bois de Sars, Sarský les, do jeho krajního levého boku, a maršál okamžitě nařídil, ať se tu postaví další valy, trochu vzadu za už hotovými a čelem stočené k severu. On sám si za hlavní stan zvolil ves Malplaquet, ležící už ve svahu, velmi zvolna stoupajícímu dozadu k jezdectvu v záloze. Pravé křídlo svěřil maršálu de Boufflers, levé Louisu Vincentovi, markýzi de Goësbriand
Ráno jedenáctého, ještě než se zvedla dosti hustá podzimní mlha, cválal maršál Villars kolem rozvinutých pluků, mával kloboukem a naslouchal křiku vojáků:
„Vive le Roy! Ať žije král!“
Podobně přehlíželi svoje šiky na severovýchodním konci lesa Savojský i Marlborough.
Nedlouho nato se hnuly granátnické bataliony generála Witherse na pravém křídle a postupovaly k nepříteli od vsi Sars po cestě skrze les, který měl podle vesnice jméno.
Nedlouho nato se hnul vlevo od nich otevřeným terénem Johann Matthias, říšský hrabě von Schulenburg, nejosvědčenější z generálů prince Evžena, a vedle něho vlevo s Holanďany generál pěchoty Philipp Karl von Wylich und Lottum. Po půlhodině či o něco déle se do pohybu dalo Marlboroughovo levé křídlo v čele s mladým princem Oranžsko-Nasavským a hrabětem Tillym.
Bylo něco kolem půl osmé, slunce už rozehnalo mlhu, spojenecká děla zahájila palbu a francouzská jim odpovídala, ne však tak účinně.
„Naše artilerie měla dobré obsluhy, účinek se ale od nepřátelské hodně lišil, neboť Ta pálila z polovičního dostřelu na semknuté eskadrony a my mohli střílet jen na jednotky vzdálené, seskupené do kolon, či na pěchotu, které se měla zanedlouho popadnou do křížku s tou naší a nemohla už být palbě vystavena dlouho,“ psal pan de La Frézelière, jiný z pamětníků.
Dohromady šlo o dvě stovky dělových hlavní.
Pak Schulenburgova pěchota udeřila na Francouze na levém křídle a pluky Bretagne i Provence oplácely ránu ranou.
Palba tu byla tak hustá a valy tak silné, že celá věc vypadala nějaký čas nerozhodně a některé bataliony musely navzdory odhodlání i zmužilosti o pět či šest kroků ustoupit. (…) Všichni plukovníci, podplukovníci a majoři byli v tom útoku zabiti či raněni, stejně jako velká část ostatních důstojníků...,“ psal pak Schulenburg.
Savojský nebyl výjimkou, utržil zranění na hlavě a těm, kteří mu říkali, ať se jede dát ošetřit, odpovídal:
„To počká do večera!“
Lottumovi se vlevo od Schulenburga dařilo lépe, donutil dva francouzské pluky ustoupit a po nichž se musel stáhnout s brigádou Bretagne i Goësbriand, pod nímž zabili koně a který byl potlučený pádem i ranou z muškety, co se zastavila o kyrys.
„Bataliony šly pomíchaně, generálové na to neměli lék, vše bylo ve velkém zmatku a způsobili nám mnoho zlého,“ psal dál o svých i o nepříteli Schulenburg.
Trvalo dosti dlouho, než se Withersovým granátníkům podařilo projít lesem Sars a probojovat přes koryto potoka, hájeného dvěma sledy francouzské pěchoty, přesila a granáty ale nakonec udělaly svoje. Francouzi neustoupili daleko, přeskupili se před levým křídlem jezdectva, které je teď krylo z boku, a Villars, jenž pochopil, poslal od Malplaquet, ze svého středu, posily, brigády Champagne a Irlande, které pomohly Goësbriandovi situaci stabilizovat a dokonce celý Evženův útok o něco srazit nazpět.
„Nepřítel ale nebyl odražen natolik, aby se nemohl s puškami a bodáky vrhat na naši pěchotu,“ psal pak maršál.
Kolem poledne už se dral protivník kupředu znovu a Villars o tom referoval takto:
„Nepřítel vyrazil velice hrdě z lesa. Obrátil jsem svou linii a srazil je nejkrvavějším a nejtvrdším útokem, jaký jsem zažil. Jak jsem nepřátele pronásledoval až k lesu Blangies, což je část lesa Sars, zranil mi hned první výstřel z pušky koně a druhý mně rozbil koleno. V bezvědomí mě museli odnést do Quesnoy.“
Neomdlel hned, pokusil se velet dál, pak ho ale museli v mrákotách naložit do kočáru, který s ním drkotal na vzdálenost dvaceti kilometrů.
Maršálovo zranění se odrazilo na zakolísání vojáků, z nichž vyprchal elán natolik, že Goësbriandovi nezbylo než se od té chvíle u cípu severnějšího lesa omezit na obranu. O obchvat se tu pokusilo Evženovo jezdectvo, dvacet eskadron generála von Milkau, proti nim ale vyjelo deset eskadron pana du Rozela, které císařským udeřily do boku a obrátily je na útěk. Francouzská kavalerie nedávala milost a šavlovala všechny, neboť měla s císařskými husary od Neerwinden, kde si počínali stejně, nevyřízené účty.
„Nikdy jsem neviděl jezdectvo nadělat taková jatka. Pronásledovali jsme je až do lesa...,“ tvrdil du Rozel.
Na středu, který musel Villars kvůli podpoře pravé křídla o část obránců vyprázdnit, se ovšem vedlo Francouzům hůře. Z jedné strany stále dotíral von Lottum, z druhé se zapojil do boje mladý Oranžsko-Nasavský z Marlboroughova levokřídelního uskupení a jím vedení Nizozemci se prodrali kolem půl jedenácté s podporou děl přes redansy až k cípu lesa Lisière. Tam ovšem zatlačeného de Guiche podepřel z krajního pravého křídla Montesquiou dʼArtagnan (příbuzný „mušketýrského dʼArtagnana, padlého před lety u Maastrichut) a Nizozemci náhle stáli před dvojnásobnou přesilou, navíc krytou valy a záseky. Salvy brigád Bourbonnais a Picardie Holanďany zbrzdily, ti však šli, vedeni princem Oranžsko-Nasavským s praporem v pěsti, houževnatě dál a byli zastavení až těsně u valů. Vzdorovali dál, zasadili těžké ztráty brigádě Alsace, k níž se stočili, pak je ale vzal markýz de La Frézelière s plukem Navarre z boku, čímž bylo na tomto úseku rozhodnuto. Lokální vítězové ovšem platili tvrdě nejvyššími počínaje: jen dʼArtagnan, velící vpravo v čele brigády Piémont, měl dva zabité koně a dvě kulky v boku, přesto ještě dokázal v čele třetích batalionů zasypat Holanďany salvou do boku. Jeho zásah mu ostatně vynesl maršálskou hůl...
„Viděl jsem hodně akcí, ani jednu takovou, aby na tak malém prostoru ležel tak obrovský počet mrtvých. Byli natěsnání v šíři kolony až na dostřel muškety a ve dvou až třech vrstvách na sobě, a ustupující ranění během bitvy vypadli jak procesí...,“ tvrdil pan des Bournay.
La Frézelière pak dodal:
„Spojenci říkají, že kdybychom jejich zmatku využili a naše pravé křídlo se vrhlo vpřed, aby jejich levé rozprášilo, byli by naprosto ztraceni.“
Možná měl pravdu, ale maršál de Boufflers, jenž celému levému křídlu velel, věděl, co je v sázce, nehodlal riskovat, že se sám dostane do úderu zleva, nebo do protiútoku Orkneyova jezdectva, dosud nečinného, a protiútok nezahájil. Když pak Villarse odvezli se zraněním z bojiště, zodpovědnost za celou armádu, jedinou, která Francii na tomto směru zbývala, mu bránila riskovat.
A spojenecký pokus o zvrat situace na sebe nenechal dlouho čekat.
Schulenburgovi muži dokázali navézt k jižnímu cípu lesa Sars tucet děl, která začala pálit francouzské kavalerii do boku a donutila ji poodstoupit. Z centra popojelo dalších čtyřicet nepřátelských hlavní a Boufflers poručil Francouzským gardám i Švýcarům, ať otřesený střed posílí. Tito vojáci měli obsadit a hájit notně vylidněné redansy, proti nimž už postupoval George Hamilton, hrabě Orkney, s pěchotou i jezdectvem. Bylo kolem jedné po poledni a řady elitních Francouzských gard se nejprve rozvlnily, pak zakolísaly a při první salvě se rozutekly jak nezkušení rekruti! Vydržel podle všeho jen batalion Švýcarů a bylo to natolik šokující, že král nařídil po bitvě celou věc vyšetřit, i když komise k ničemu zásadnímu nedospěla a tresty nepadaly. O ty se postarali vojáci z jiných pluků, kteří dali příslušníkům Francouzských gard najevo svrchované opovržení, některé dokonce zbili a pár jich padlo v soubojích...
Onen útěk hrozil katastrofou, neboť Orkneyovi muži redansy obsadili, aniž jim v tom někdo příliš bránil, a jejich postup donutil brigády Alsace i Picardie napravo, aby ustoupily z boční palby i s vážně zraněným hrabětem de Guiche. Ve francouzském středu zela obrovská díra, za níž se nacházelo pouze jezdectvo, na které dopadaly nepřátelské kule, granáty a už i kulky z mušket.
„Jeden z dělostřeleckých důstojníků na nepřátelské straně viděl, jak naše kavalerie odhodlaně stojí, a obořil se na kanonýry s výčitkou, že špatně míří, neboť je nemožné, aby nějaká jednotka v takové palbě vydržela,“ tvrdil de La Frézelière.
Utrpení elitních jezdců Maison du Roi a Gendarmerie se chýlilo ke konci, neboť starý Boufflers obul, obrazně řečeno, jezdecké boty jak za časů svého mládí, postavil se kavaleristům do čela a vedl protiútok, který musel vše zachránit. Gendarmes, Gardes du Corps, Královští mušketýři i švališeři útočili na dvacet eskadron nepřátelských, srazili je, sami ale byli zastaveni salvami pěchoty z redansů. Jak na cvičišti se na povely trubačů vrátili zpět, stmelili se a vyjeli znovu, dohromady šestkrát, spojenecké jezdectvo se ale vzpamatovalo a zvolna získávalo vrch, až se mezi půl třetí a třetí na Boufflersův rozkaz Francouzi začali stahovat. To už začal podle jeho pokynů probíhat celkový ústup levého křídla, spořádaný a dokonale organizovaný. I Saint-Hilairovo dělostřelectvo vypálilo poslední výstřely a pod ochranou jezdců, jejichž úkolem bylo vytvořit zadní voj, připřahalo děla i muniční káry, v nichž mnoho střeliva nezbývalo. Jen šestnáct poničených děl zůstalo tam, kde bylo.
Pak dostal rozkaz k ústupu de Montesquiou dʼArtagnan s pravým křídlem, kterého se jeden z důstojníků pluku Bourgogne nechápavě ptal:
„Proč ustupovat? Víte přece, že jsme porazili a donutili ustoupit všechny jednotky, které na nás útočily, a nikdo z nich už nemá odvahu jít proti nám!“
Nevěděl nic o dramatu, způsobeném Francouzskými gardami, a on i ostatní poslechli rozkaz s hlavami svěšenými.
Celá francouzská armáda opouštěla bojiště s vlajícími prapory, ve vyrovnaných kolonách, postupně a pod ochranou jezdectva ustupovala na osmnáct kilometrů vzdálené Quesnoy, kam došla kolem půlnoci.
Bylo to vzdorně prohraná bitva, z níž Boufflersovi muži odcházeli jako neporažení, s povozy, děly i všemi raněnými, jež dokázali pobrat!
Marlborough ani Savojský je nepronásledovali, chyběly jim na to síly. Podle dnes nejvíce přijímaných čísel měl princ Evžen přes 2000 mrtvých a na 3500 raněných. Marlborough napočítal téměř 6000 zabitých a 13 000 raněných. Francouzské ztráty činily podle všeho 3000 mrtvých a 9000 raněných a Gazette de France právem psala:
„Už víc než století nedošlo k tak krvavému a odhodlanému boji.“
Villars pak králi hlásil:
„Jednotky Vašeho Veličenstva konaly divy, a třebaže se Vaše armáda dala na ústup, je zřejmé, že ztratila mnohem méně mužů než nepřítel.“
Pak dodal:
„Pokud nám Bůh dopřeje podobně prohrát ještě jednu bitvu, může Vaše Veličenstvo počítat, že to nepřítele zničí.“
Nešlo o slova útěchy, omluvy či dvořanské nadsázky, ale o Pyrrhovo vítězství pro spojence. Mons se jim sice 21. října vzdal, Francie ale byla pro tento rok zachráněna, situace se stabilizovala a vše nasvědčovalo, že by Malplaquet mohlo představovat ve válce obrat.
Francouzi se v této bitvě bránili lépe než ve všech předchozích, které jsem viděl,“ přiznal Marlborough.
Fronta se stabilizovala ve Flandrech i jinde, neboť na Rýnu pozorovali jedni druhé z obranných pozic, v Savojsku byl maršál Berwick stále pánem situace a ve Španělsku Filip V., i když měl po odchodu části francouzských pluků méně sil, obsazoval odbojnou Valencii.
Ze střetu u Malplaquet (nazývaného zpočátku bitvou u Tannières, Lannière či Monsu) vzešla pro Ludvíka XIV. i celou jeho zemi naděje na obrat, byť byla dosud slabá a křehká. Záleželo na dalších kampaních, zdali je víra v důstojný mír oprávněná.

4 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Pozdní jaro či počátek léta,to bude zase nekonečné čekání....:)

Alespoń,že už mi dorazil 2.díl Napoleona v Rusku - zrovna jsem dorazil do Moskvy:).Pana Kovaříku musím Vám pogratulovat a poněkolikáté poděkovat ,opět jste vytvořil mimořádné dílo.

Tomáš Kopecký.

Jiri Kovarik řekl(a)...

Díky...!!!

Anonymní řekl(a)...

Keď som si všimol, že ide o úryvok ohľadom bitky pri Malplaquete, bol som hlavne zvedavý, ako zhodnotíte výsledok tejto bitky. Síce sa zvyčajne považuje za víťazstvo protifrancúzskej koalície, no ja si myslím, že to nie je tak úplne pravda. Jednak preto, že straty koalície výrazne prevyšovali tie francúzske (dokonca som sa stretol s údajom, že to bolo vyše 30 000 mužov). A tiež preto, že aj keď Mons nakoniec padol, hlavným zámerom koalície bolo, pokiaľ viem, zničiť francúzsku armádu a uvolniť si cestu na Paríž. Francúzska armáda však napriek tomu, že mierne ustúpila, zostala plne bojaschopná a po celý čas si udržala vysokú bojovú morálku (o zlyhaní francúzskej gardy v bitke som nemal žiadnu vedomosť a ak je to pravda, tak ich mali hneď a bez súdu poslať kopať zemiaky :)), a okrem toho naďalej bránila koaličným silám v postupe na Paríž. Na základe uvedeného si preto myslím, že si aj Francúzi mohli nárokovať víťazstvo, v každom prípade im výsledok bitky priniesol viac úžitku (pozn. Briti dodnes považujú Dunkerque za svoje víťazstvo, aj keď to vlastne bola len úspešná evakuácia, pri ktorej stratili skoro všetku vojenskú techniku).

Jiri Kovarik řekl(a)...

Díky za komentář... Naprosto s vámi souhlasím, zhruba stejný záběr je v následující kapitole... A gardou to pravda je, trestu se sice poněkud vyhnuli, ale opovržení ostatních nikoliv...