MARBOTOVY PAMĚTI ELEKTRONICKY

Listopad, jenž se chýlí ke konci, byl na tomto blogu plný oznámení, a závěr měsíce nebude jiný, i když doufám, že tato zpráva některým z vás pošmourný čas přece jen zpříjemní. Na serveru www.floowie.com, o němž jsem se zmiňoval v souvislosti s elektronickou podobou Parquinova Napoleonova kavaleristy se objevil další přírůstek, který máme vydavatel Leonid Křížek (Elkapress) a já na svědomí, překlad legendárních a v tištěné podobně rozebraných Pamětí Marcellina de Marbota, jinak knihy, s níž jsem se před čtrnácti lety definitivně připoutal k napoleonským válkám. Pokud ji náhodou neznáte (takových vás bude menšina), jde o memoáry napoleonského jezdce, který byl pobočníkem maršálů Augereaua, Lannese a Massény, zažil pod nimi obléhání Janova, bitvy u Slavkova, Jeny, Pruského Jílového, Heilsbergu, Friedlandu, Aspern i Wagramu, držel v náruči umírajícího Lannese, zažil mnohá dobrodružství ve Španělsku i Portugalsku a jako velitel 23. jízdního mysliveckého se zúčastnil tažení do Ruska i kampaní roku 1813 a 1814. Jako velitel husarského pluku byl na krajním pravém křídle i v bitvě u Waterloo.  Můj překlad těchto nejproslulejších memoárů z napoleonských válek doprovázejí i dokumenty, která se týkají Marbotova služebního postupu i akcí.
Pokud po knize zatoužíte do vašeho tabletu, kindlu, chytrého mobili, atd., můžete si ji za pouhých 99,- Kč stáhnout ve formátech PC, MAC, Android či iOS na adrese, kterou dávám jako prolink do nadpisu a pro jistotu přikládám plnou bibliografii i zde:

Marcellin de Marbot: Paměti. Vzpomínky francouzského jezdeckého důstojníka z napoleonských válek. Překlad a komentáře Jiří Kovařík.

http://www.floowie.com/cs/zobrazeni/pameti-marbot-ekniha

Pro ty, jimž už kniha vypadala z hlavy, i pro takové, kterým unikla, přikládám ukázku v podobě dramatické pasáže z bitvy u Preussisch Eylau (Pruského Jílového) v zimě na počátku roku 1807, zde ilustrovanou kresbou Luciena Rousselota, vztahující se právě k této dramatické epizodě.

Poslední boj 14. řadového
(ukázka z knihy)

Našel jsem 14. řadový pluk na vrcholku pahorku zformovaný do karé, protože terénní svahy však byl velmi pozvolné, mohlo nepřátelské jezdectvo útočit na francouzský pluk několikrát. Ten je vždy zuřivě odrazil. Čtverec obklopovaly kruh mrtvých těl koní a ruských dragounů. Vytvářel jistý druh valu, který činil pozici pro jezdectvo skoro nedosažitelnou. I já, přes pomoc našich pěšáků, jsem se přes ten strašlivý a krvavý okop dostal jen obtížně. Konečně jsem byl uvnitř karé! Od smrti plukovníka Savaryho, zabitého při přechodu Ukry, velel čtrnáctému velitel praporu. Když jsem v dešti střel tomu vojákovi předával rozkaz opustit postavení a připojit se k armádnímu sboru, poznamenal, že už hodinu na čtrnáctý střílející ruská artilerie způsobila takové ztráty, že s hrstkou zbylých vojáků bude, pokusí-li se sestoupit do roviny, nevyhnutelně vyhlazen. Že ostatně nemá čas ani tento manévr provést, protože na něj pochoduje kolona ruské infanterie, která už je vzdálena pouhých sto kroků.

            „Nevidím jedinou možnost pluk zachránit,“ řekl velitel praporu, „vraťte se k Císaři, vyřiďte mu od 14. řadového pluku, který věrně vykonal jeho rozkaz, sbohem. A odneste mu orla, kterého nám dal, a kterého už nemáme sil dál bránit; bylo by příliš smutné ještě ve smrti vidět, jak padá do nepřátelských rukou!“ Velitel mi poté orla předal, vojáci, slavné zbytky onoho nezdolného pluku, symbol naposledy pozdravili výkřikem  Ať žije Císař...!, a šli za něj zemřít! Bylo to Tacitovo Caesar, morituri te salutant!, tady ale vykřikli hrdinové!

            Pěchotní orlové jsou dosti těžcí a jejich váhu násobí velká a silná žerď z dubového dřeva, na jejímž vrcholku jsou upevněni. Délka žerdi mi velice překážela a protože pouhá tyč bez orla nemůže být pro nepřítele trofejí, rozhodl jsem se s velitelovým souhlasem žerď zlomit a odvézt jen orla samotného. Avšak ve chvíli, kdy jsem se z výše sedla nakláněl dopředu, abych měl víc síly oddělit orla od žerdi, jedna z mnoha Rusy vypalovaných dělových kulí prolétla zadním rohem mého klobouku jen pár čárek od mé hlavy...! Otřes byl o to strašnější, že klobouk, přidržovaný silným koženým podbradníkem, ráně odolal. Byl jsem jak zabitý, z koně jsem však nespadl. Z nosu, z uší a dokonce i z očí mi tekla krev; navzdory tomu jsem dosud slyšel, viděl a chápal a můj duch si uchoval schopnost myslet, přestože jsem měl všechny končetiny tak ochrnuté, že jsem nedokázal pohnout jediným prstem...!

            Zatím stoupala na vrchol ruská kolona, kterou jsme chvíli předtím spatřili. Byli to granátníci, jejich čáka s kovovými štítky mají tvar mitry. Muži nalití kořalkou a mnohem početnější se vrhli jako fúrie na chabé zbytky nešťastného čtrnáctého, jehož vojáci byli v uplynulých dnech živi jen z brambor a roztálého sněhu. Onoho dne navíc ani neměli k přípravě toho ubohého jídla čas...! Přesto se naši nezdolní Francouzi statečně bránili bodáky, a když bylo karé rozraženo, seskupili se do několika čet a ještě dlouho podstupovali ten nerovný boj,

            Během té strašlivé bitky se mnozí z našich, aby nedostali ránu do zad, přitiskli k bokům mojí klisny, která navzdory svým zvykům tentokrát zůstala bez hnutí. Kdybych se byl mohl hnout, hnal bych ji vpřed pryč z místa řeže. Nedokázal jsem však stisknout kolena, abych jí svoje přání dal najevo...! Moje postavení bylo o to strašnější, že jsem si, jak jsem řekl, zachoval schopnost vidět a myslet... Nejenže se všude kolem mne bojovalo, což mě vydávalo všanc ranám bodáků, ale ruský důstojník s hrozným obličejem se neustále snažil probodnout mě kordem, a protože mu v tom záplava bojujících bránila, ukazoval na mě gesty vojákům okolo sebe. Ti mě považovali za vůdce Francouzů, protože jsem jediný seděl na koni, pálili na mne přes hlavy druhů tak, že mi řada kulek neustále hvízdala těsně u uší. Některá z nich by mě bezpochyby zbavila zbytku života, kdyby mě strašná událost z té vřavy nevyprostila.

Marcellin de Marbot

            Mezi Francouzi, kteří se zády opřeli o levý bok mojí klisny, byl furýr, kterého jsem od vidění z maršálova okolí znal, protože mu překresloval plány. Onen muž, napadený a zraněný mnoha nepřátelskými granátníky, klesl pod Lisettino břicho, chytil se mně za nohu a pokoušel se vstát, když ruský granátník, potácející se opilostí a chtějící jej dodělat ranou do břicha, ztratil rovnováhu a špici svého bodáku vbodl do mého větrem nadmutého pláště. Když Rus viděl, že nepadám, nechal furýra a začal mi zasazovat další nejprve neškodné rány. Jedna z nich mě nakonec zasáhla, probodla mi levou ruku a já cítil s děsivým potěšením, jak mi z ní vytéká teplá krev... Ruský granátník se rozzuřil ještě víc, zasadil mi ještě jednu ránu, rozmachem, který do ní vložil, však zakopl a bodák se zabodl mojí klisně do zadku. V té bolest probudila divoký instinkt, vrhla se na Rusa, jediným kousnutím zubů mu urvala nos, rty, víčka jakož i část kůže z obličeje a proměnila jej na zcela rudou hlavu živé mrtvoly...! Byl to děsivý pohled! Pak Lisetta skočila jako fúrie mezi bojovníky, řičela a kousala, porážela vše, co se jí postavilo do cesty...! Nepřátelský důstojník, který se mě pokoušel tolikrát zasáhnout, ji chtěl chytit za uzdu. Popadla ho za břicho, lehce zvedla, pádila s ním z bitky pod svah, kde mu napřed vykousla střeva, tělo podupala kopyty a jej nechala umírajícího ve sněhu...! Pak vyrazila po cestě, kterou přijela a tryskem se hnala k jílovskému hřbitovu, Díky husarskému sedlu jsem se na koni udržel, číhalo však na mne nové nebezpečí.

            Když jsem dojel do Jílového, znovu začal padat sníh a z těžkých vloček se setmělo. Objevil jsem se proti praporu staré gardy, který nemohl vidět moc dopředu a měl mě za nepřátelského důstojníka, vedoucího útok jezdectva. Okamžitě na mě celý prapor vystřelil...Plášť i sedlo mi proděravěly kulky, já však, ani klisna, jsme zraněni nebyli. Kůň pokračoval v rychlém běhu a projel třemi řadami praporu stejně snadno jako pronikne kulka křovím... Tato poslední námaha však síly Lisetty, která ztratila mnoho krve, protože rána přeťala na zadku hlavní žílu, vyčerpala. Ubohé zvíře v mžiku zesláblo, padlo na bok a já se odkutálel na druhou stranu!

Ležíc na sněhu mezi hromadami mrtvol a umírajících jsem pozvolna bez bolesti a citu ztrácel vědomí. Zdálo se mi, že mě někdo něžně kolébá... Pak jsem omdlel a ani obrovský rámus devadesáti do útoku se nedaleko ode mne a možná i přese mne ženoucích Muratových eskadron, mě neprobudil! Odhaduji, že mdloba trvala čtyři hodiny, a když jsem se probral, uviděl jsem sebe sama ve strašlivé situaci: úplně nahého, měl jsem jen klobouk a pravou botu. Jakýsi voják od trénu mě považoval za mrtvého, podle zvyku mě obral, a když chtěl stáhnout jedinou botu, která ještě zůstávala, opřel se mi nohou o břicho! To, jak se mnou onen člověk škubal, mě bezpochyby přivedlo zpět k životu. Podařilo se mi zvednout horní část těla a vydávit sraženou krev, která mi ucpávala hrdlo. Otřes vyvolaný dělovou kulí způsobil tak velikou podlitinu, že mi zčernal obličej, ramena i hruď. Krev, vytékající z rány na ruce, zbarvila do ruda zbytek těla... Klobouk i vlasy byly plné zkrvaveného sněhu; koulel jsem vytřeštěnýma očima a byl na mne strašlivý pohled. I voják od trénu odvrátil hlavu a utekl s mými věcmi a já na něj nebyl schopen slovo promluvit, tak jsem byl vyčerpaný...! Vrátila se mi však schopnost myslet a já začal přemítat o Bohu a matce...!

            Zapadající slunce vrhlo skrz mraky slabé paprsky; dal jsem mu sbohem, protože jsem věřil, že je to naposled...