SHARPŮV MEČ PRÁVĚ VYŠEL

Další skvělý tip na vánoční čtení dorazil od překladatele a mého přítele Jiřího Beneše v podobě ukázky s nového svazku Sharpe’Series. Tuším, že je to v chronologickém pořadí čtrnáctý příběh série z pera Bernarda Cornwella a Richard Sharpe se svými spolubojovníky od 95th Rifles se v něm ocitá v roce 1812 v pekle bitvy u Salamanky, které Francouzi říkají podle dvou pahorků Arapiles. Svedli ji 22. července 1812 Arthur Wellesley, hrabě Wellington, a maršál Auguste de Marmont, vévoda z Ragusy, s výsledkem, který byl pro francouzskou stranu víc než nepříznivý, neboť Marmontova prohra znamenala obrat v celé Poloostrovní válce. Samotná bitva představovala brilantní ukázku Wellingtonova strategického i taktického rozhledu, nemalou roli v předehře k ní sehráli britští i španělští tajní agenti a francouzský maršál se nechal vlákat do nastražené pasti. Wellington totiž předstíral, že před ním Salamanku vyklízí a dává se na spěšný ústup k portugalské hranici, leč místo toho zaujal se skvělým využitím terénu postavení bokem k předpokládanému Marmontovu postupu. Pokud jde o to další, končí Sharpův meč jedním z nejlepších popisů střetů napoleonských válek, jaký Cornwell vytvořil, bitvou u Garcii Hernández, což byl útok jezdectva Královské německé legie na ustupující francouzský zadní voj. A proč Sharpův meč? Protože tu krom zmíněných bojů jde o francouzský palaš značky Klingenthal v luxusní důstojnické podobě a o jeho vlastníka, důstojníka císařské gardy, s nímž se Richard Sharpe střetává… Knihu vydalo podobně jako všechny ostatní svazky nakladatelství Oldag a prolink na ně máte v nadpisu

Ukázka Sharpova meče v překladu Jiřího Beneše

Slunce stoupalo, rychle vysušovalo pláň a rozpalovalo skaliska tak, že se jich nebylo možné ani dotknout. Obzor zahaloval lehký opar z vlhkosti a nad plochými skalnatými vrcholy obou arapilských kopců se chvěl vzduch. Dělostřelci plivali na hlavně děl a sledovali, jak plivanec zasyčí a v mžiku se vypaří. A to ještě ani nevystřelili. V trávě i obilí se to jen hemžilo hmyzem, nad vlčími máky a chrpami poletovali motýli a z oblohy mizely poslední potrhané mráčky jako pozůstatky včerejší bouře. Kraj se krčil pod pálícím sluncem a zdálo se, že je prázdný. Z hřebenu ani z obou kopců nebylo vidět víc, než viděla jedna setina ze sta tisíce mužů, kteří se ten den shromáždili u Los Arapiles. Byla středa 22. července 1812.

Auguste Marmont dovršil před dvěma dny šestatřicet let. Byl vévoda z Ragusy, ale on sám si mnohem víc cenil toho, že je nejmladším maršálem Francie. Teď však byl ze všeho nejvíc netrpělivý. Ten Angličan, Wellington, porazil všechny francouzské generály, kteří se mu postavili, ale Marmonta neporazil a také neporazí. Auguste Marmont, syn kovolijce, získal nad Angličanem umným manévrováním výhodu a teď už zbývalo jen předstihnout ho a být u portugalských hranic dřív. Přesto se ho nyní, když se chýlilo k polednímu, zmocnila nejistota.

Dojel k zadnímu úpatí Velkého Arapilu, sesedl a pěšky vystoupil na vrchol strmého svahu. Tam si opřel dalekohled o kolo děla a dlouho pozoroval Malý Arapil, vesnici a stavení na jižním konci hřebenu. Také další důstojníci namířili dalekohledy do těch míst a jeden z nich, štábní důstojník, na hřeben ukázal. „Tam, pane. Vidíte?“ zvolal.

Marmont zamžoural, protože mu bleskl do očí odraz od mosazného tubusu, pak dalekohled zamířil do místa, kam ukazoval důstojník, a po chvíli zahlédl v zorném poli muže v dlouhém modrém kabátě a v šedých kalhotách, s nezdobeným kloboukem na hlavě. V první chvíli jen zamručel. Tak tedy Wellington je na hřebenu. „Co tam dělá?“ zeptal se.

„Možná obědvá, pane," řekl štábní důstojník a zasmál se.

Marmont se zamračil. „Takže co? Zůstat, nebo jít dál?“ uvažoval nahlas.

Nikdo mu neodpověděl. Marmont posunul zorné pole doleva a uviděl na Malém Arapilu dvě britská děla. A pak další, možná čtyři, na návrší za vesnicí. To nebylo moc a žádné obavy to v něm nevyvolalo. Narovnal se a zadíval se na západ. „V jakém stavu je terén?“

„Suchý, pane.“

Pláň se táhla lákavě na západ a byla prázdná; velká zlatá cesta, která ho mohla dovést před Wellingtona. Marmont měl sto chutí jít dál, předstihnout britského generála, aby mu mohl zablokovat cestu a dobýt nad ním vítězství, které by oznámilo Francii, Evropě a světu, že Auguste Marmont zničil britskou armádu. Už nyní to vítězství prožíval. Vybere si bojiště, přinutí pěchotu v červených kabátech útočit do nějakého nemožného svahu, jehož vrchol bude lemovat jeho milované dělostřelectvo, a už teď viděl, jak zoufalé útočné řady Britů rozvracejí dělové koule a kartáčové střely. Přesto když nyní stál na Velkém Arapilu, stále cítil zvláštní pochybnost. Viděl červenokabátníky ve vesnici a děla na kopcích, ale je to jen zadní voj, nebo něco víc? „Jde dál, nebo zůstává tady?“

Opět mu nikdo neodpověděl. Maršál Francie, hodností hned druhý po císaři, měl tmavě modrou uniformu lemovanou zlatými listy a také na límci a ramenou se mu blýskalo zlato. Maršál Francie měl privilegia, bohatství a čest, ale to vše si musel vysloužit tím, že dokázal odpovídat na těžké otázky. A jedna z nich teď stála před Marmontem. Jít dál, nebo zůstat?

Bitva u Salamanky/Arapiles pro ty, kteří budou chtít vědět víc

Marmont přecházel po vrcholu Velkého Arapilu a uvažoval. Tlačily ho boty a to ho rozčilovalo. Bylo to k vzteku. Muž, který si bere do pole sto padesát párů bot, by v nich měl najít aspoň jedny, které by mu seděly. Znovu se přiměl myslet na Brity. Opravdu jdou dál? Wellington mu neposkytl příležitost k boji už celý měsíc, tak proč by se k tomu měl odhodlat právě dnes? Ale na druhou stranu, proč by měl dál čekat? Marmont se vrátil k dělu a znovu si opřel dalekohled o kolo. Viděl postavu svého nepřítele v nezdobeném oblečení, jak hovoří s vysokým mužem v zeleném kabátě střeleckých regimentů. Takže střelci. Britská lehká pěchota. Ti, kteří jsou schopni postupovat rychle, dokonce rychleji než Francouzi. Že by Wellington nechal ve vesnici svou lehkou divizi a zbytek armády už je na cestě a pochoduje na západ, aby unikl trestu francouzského Gribeauvalova dělostřelectva? Marmont se snažil uvažovat, co by dělal, kdyby byl na Wellingtonově místě. Zřejmě by se pokusil nějak svého nepřítele oklamat. Přimět ho, aby tady zůstal trčet. Ale jak? Nechal by své nejlepší jednotky ve vesnici a sám tam s nimi zůstal, neboť jestli je přítomen generál, musí si nepřítel myslet, že je tam celá armáda. Marmont stále uvažoval, i když věděl, že jednou se rozhodnout musí. Zatracené boty!

Lepší je dělat něco, než nedělat nic. Obrátil se k štábním důstojníkům a poručil připravit útok na samotnou vesnici. Bylo mu jasné, že je to manévr, kterým vše jen oddálí. Odradí britský zadní voj od

toho, aby se odvážil na volnou pláň, a utvoří krycí clonu, za níž by mohl pokračovat v pochodu na západ. Dobře však věděl, že tohle není rozhodnutí, s nímž stále váhal; velké rozhodnutí, z něhož měl strach. Jeho sluha prostřel na trávu bílý ubrus a připravoval na něj stříbrné příbory, které s maršálem a jeho sto padesáti páry bot všude cestovaly. A Marmont usoudil, že válka musí počkat a teď je na řadě oběd. Zamnul si ruce. „Výborně! Studená kachna!“

Po jižní části strmého svahu sjížděl jezdec a míjel jednotky čekající na rozkazy, které je buď pošlou na západ, nebo jim řeknou, že zůstanou tady. Kůň překlusal přes mělký brod, projel kolem starého mostu pro pěší z velkých plochých kamenů a jezdec ho pak pobídl směrem k tomu zvláštnímu arapilskému kopci, kde se měl zdržovat maršál Marmont. V šavlové tašce nesl dopis. Pobízel koně do svahu, kam až to šlo, pak sesedl, hodil uzdu jednomu z pěšáků a pustil se do posledních desítek metrů strmého svahu pěšky. Doběhl k maršálovi, zasalutoval a podal mu složený zapečetěný papír.

Marmont pohlédl na pečeť a usmál se. Znal ji a věděl, že osobě, která ji používá, lze věřit. Rozlomil ji, rozložil papír a obrátil se na majora Berthona. „Rozkódujte to! Rychle!“

Znovu se podíval na kopec obsazený nepřítelem. Kdyby tak mohl vidět, co je za ním. Ale možná mu to řekne ten dopis…, pokud to není jen nějaká politická záležitost nebo hlášení o Wellingtonově zdraví. Netrpělivě čekal, až Berthon dopis psaný číselnou šifrou rozkóduje. Tvářil se klidně, aby na něm nepoznali nervozitu, a poručil jezdci, který zprávu doručil, nalít víno. Dokonce s ním prohodil pár slov a pak už byl Berthon hotov a podal mu papír s přepsanou zprávou. „Britové dnes potáhnou na západ,“ stálo v ní. „Tady zůstane jedna divize, aby Vás přesvědčila, že Wellington míní bojovat o Salamanku. Zbytek armády bude spěchat v obavě, abyste je nepředstihli.“

Los Arapiles, pohled z jednoho kopce na druhý; v bitvě hrály klíčovou roli...

To už věděl! Zpráva mu pouze potvrdila, co mu říkal instinkt, ale věděl to. A pak jako na stvrzení právě nabité jistoty uviděl chvost prachu, který se vznášel jako lehká šmouha na západě. Táhnou pryč! A on je předstihne! Roztrhal zprávu od La Marquesy na malé kousky, rozhodil je do větru a s úsměvem se obrátil k důstojníkům. „Dostali jsme ho, pánové! Konečně jsme ho dostali!“

Pět mil odtud táhla přes město a dál po římském mostě britská třetí divize, která zůstala na severním břehu Tormesu jako ochrana Salamanky. Byl to nepříjemný pochod. Občané města se jim vysmívali, spílali jim za to, že před Francouzi prchají, a důstojníci a seržanti museli vojáky krotit, aby zachovali klid. Prošli pod malou pevnůstkou na mostě, pak odbočili doleva na cestu a pokračovali na jih, dokud nedošli do vesnice jménem Aldea Tejada. Tady už byli blízko velké pláně, na níž se měla odehrát bitva.

Třetí divizi trvalo víc než dvě hodiny, než prošla kolem. Vojáci byli unavení, skleslí z dalšího ústupu a zahanbení tím, že museli odejít z města. Někteří vlekli únavou nohy, jako by ani neměli sílu je zvednout, a za pochodovou kolonou se zvedal prach. Cesta do Ciudadu Rodriga už vyschla a prach nad ní vířil jako mlžný závoj. A k tomu se ještě přidával na západním obzoru chvost prachu zvířený trénem s bagáží, kterou poslali napřed pro případ, že by musela ustoupit celá armáda. Marmont měl zprávu, viděl prach a zapomněl na příliš těsné boty. Protože cítil vítězství.

Na britské pozici na hřebenu nepanovala žádná euforie. Čekání způsobilo, že Wellingtonovi důstojníci byli podráždění a nedůtkliví. Sharpe si na chvíli lehl, protože předchozí noc toho moc nenaspal, a teď zíral na rozlehlou pláň, nad níž se na ocelově modré obloze vznášeli jestřábi. Bylo už po poledni a nic nenaznačovalo, že by Marmont rozvinul levé křídlo a padl tak do pasti. Sharpe však věděl, že k tomu po poledni musí dojít. Vzbudila ho dělostřelecká palba na útok Francouzů na vesnici. Chvíli pozoroval, jak britské dělové koule rozvracejí řady nepřátelských batalionů a jak britská rojnice vede mezi obilím boj s francouzskými voltižéry. Útok Francouzů byl ještě na okraji vesnice odražen, ale jednoho úspěchu Marmont přece jen dosáhl. Jeho děla na Velkém Arapilu vypudila britská děla z vrcholu Malého Arapilu. Sharpe sledoval, jak dělostřelci za pomoci pěšáků stahují těžká děla po strmém svahu dolů. Takže první kolo pro Francouze.

Francouzský útok nebyl příliš silný. Zpoza Velkého Arapilu vyšlo kolem pěti tisíc mužů a postupovalo směrem k vesnici. Sharpe slyšel z pláně ostřejší práskání Bakerových pušek a věděl, že voltižéři proklínají britské střelce a v obilí umírají. Ale bylo to všechno tak daleko, že se mu to zdálo jako boj vedený cínovými vojáčky, na který se člověk dívá z okna horního poschodí. Modré uniformy postupovaly vpřed, zastavily se a praménky bílého kouře ukazovaly, kde Francouzi vypálili salvy z mušket. Obláčky kouře zase označovaly místa, kde vybuchovaly nad hlavami nepřátel granáty, přičemž zvuk obojího přicházel až vteřiny po tom, co se kouř objevil.

Útok se zastavil těsně před vesnicí. To však nebyla bitva, tohle ještě ne. Pokud by to Francouzi mysleli vážně a opravdu chtěli dobýt těch pár ubohých chýší, šli by do toho ve svých velkých kolonách s blýskavými orly nad hlavami. Vpřed by je hnaly bubny, prostor před nimi by ostřelovalo jejich dělostřelectvo a hluk by v odpoledním horku sílil. Kolony by pak prošly vesnicí a postupovaly by dál do malého údolí, a tam by se potom odehrála skutečná bitva. Sharpe začal znovu klímat.

Vzbudil ho Hogan a nabídl mu oběd: dvě studená kuřecí stehna a zředěné víno. Sharpe jedl ve stínu zdi domu a poslouchal přestřelku jednotek lehké pěchoty, která pořád ještě probíhala. Pláň na západě byla stále prázdná, nic nenasvědčovalo tomu, že by Francouzi skočili na návnadu, a Hogan zasmušile připouštěl, že pokud se během dvou hodin nic nestane, dá zřejmě generál povel k ústupu celé armády. Takže další ztracený den?

Wellington přecházel před farmářským stavením jako tygr v kleci. Už předtím byl jednou ve vesnici, přesvědčil se, že obránci nemají žádné problémy, a teď okusoval studené kuřecí stehno a čekal, až Marmont odkryje karty. Nic jiného se dělat nedalo. Všiml si Sharpa, přivítal ho zpátky mezi živými, ale na žádný větší hovor neměl náladu. Přecházel sem a tam, pozoroval situaci a uvažoval.

Náhle se k němu na vrchol hřebenu přihnal jezdec na zpěněném koni, seskočil ze sedla, zasalutoval a podal generálovi papír. Byl to pobočník generála Leitha a ani nečekal, až si Wellington zprávu přečte. „Na levém křídle se už pohnuli, pane!“ vyhrkl.

„Tak přece!“ zvolal Wellington. „Podejte mi dalekohled. Rychle!“

V jednom místě se na pláni mezi obilím nacházela úžlabina, do níž se nedalo z hřebenu dohlédnout, a Francouzi byli v ní. Generál Leith, daleko na západě, zpozoroval jejich pohyb jako první, ale teď už Francouzi stoupali po cestě do vyšší polohy a do zorného pole Wellingtonova dalekohledu. Ovce se dostávaly na území vlků. Wellington sklapl dalekohled, odhodil kuřecí stehno, které okusoval, a na jeho tváři se objevil triumfální výraz. „Na mou duši, ono to vážně vyjde!“

Okamžitě nasedl na připraveného koně a rozjel se cvalem k západu, až se za ním zvedal chvost zvířeného prachu. Sharpe se dál díval na jihozápad na velkou pláň, která se tak lákavě táhla před Francouzi, a sledoval, jak jejich jednotky vystupují z úžlabiny a jsou teď vidět jako na dlani. Byl to krásný pohled. Batalion za batalionem se přeskupoval do pochodového tvaru a všechny mířily na západ vstříc spalujícímu horku. Útok na vesnici tedy měl pouze za cíl zdržet zadní voj Britů, zatímco levé křídlo Francouzů v přesvědčení, že nepřítel je už na pochodu, se ho teď dychtivě snažilo předstihnout. Nad plání se chvěl horký vzduch, a přesto Francouzi pochodovali po polních cestách mezi bodláky a obilím svižně, plni elánu a ctižádosti, se zbraněmi na zádech a s nadějemi v srdcích. Táhli dál a dál na západ, celý pochodový proud se stále víc natahoval a nikdo z nich netušil, že nepřítel čeká ukrytý pár mil na sever od nich připravený k boji.

Hogan zářil. „Dostali jsme ho!“ zvolal. „Konečně jsme ho dostali, Richarde!“

Bitvy málokdy začínají rychle. Většinou se rozvíjejí jako požár trávy. Hořící ucpávky po výstřelech z mušket nejdřív doutnají, pak je vítr je rozfouká a tak vznikají stovky podobných malých ohýnků. Některé samy zhasnou, jiné se rozhořívají, ale zadupou je boty vojáků. Může se však stát, že se malé ohníčky spojí a vítr plameny rozdmýchá a šíří dál, až se z jisker doutnajících ucpávek vyvine hučící ohnivý živel, který spaluje bezmocné raněné a mrtvé. V Los Arapiles pořád ještě k žádná bitvě nedošlo. Byly tu jiskry, jež se mohly změnit v požár, ale odpoledne ubíhalo a důstojníci, kteří sledovali situaci od stavení na jižním konci velkého hřebenu, cítili, že jejich radostné vzrušení se pomalu mění v nudu. Francouzské baterie stále střílely na vesnici přes hlavy vlastních vojáků usazených v trávě a v obilí, ale síla jejich palby slábla a Britové toho využili k tomu, aby dovlekli svá děla zpátky na Malý Arapil.

Odpoledne doutnalo. Minula třetí hodina, pak čtvrtá a mužům na hřebenu a batalionům za ním zněly zvuky boje jako hřmění vzdálené bouře, která na ně nemá žádný vliv. Francouzské levé křídlo, čtvrtina armády, pochodovalo na západ. Vojáci slyšeli děla za sebou a mysleli si, že je to pouze chabá reakce zadního voje Britů.

Britští dělostřelci z Royal Horse Artillery, kteří vytáhli a vytlačili dvě děla na vrchol Malého Arapilu, obsluhovali svá vzpínající se monstra špinaví a zalití potem. Děla odskakovala na chobotech lafet dozadu, rozbíjela skaliska na druhém arapilském vrchu a po každém výstřelu musela obsluha ustavit železnou pákou chobot lafety zpátky do původní pozice. Pak vytřela hlaveň, monstrum nakrmila, odpálila výstřel a vše se opakovalo. Přitom se dělostřelci v horku dusili kouřem, jenž je štípal do očí. Jedna obsluha vsunula do hlavně sférický garnát. Byla to tajná britská zbraň, kterou vynalezl před osmadvaceti lety poručík Shrapnell, a od té doby se žádné zemi nepodařilo podobný granát zkonstruovat. V tomto případě byl docela malý, protože po strmém svahu se na vrchol nedalo vytáhnout těžší dělo než šestiliberní. V duté

železné kouli Shrapnellova vynálezu bylo kolem prachové nálože nacpáno šedesát kulí do mušket. Délku zápalky dělostřelci odhadli tak, aby granát vybuchl nad Velkým Arapilem. Pak ji nabíječ vrazil do ústí hlavně, odstoupil, seržant, který dělu velel, zkontroloval obsluhu, potom se dotkl žhnoucím doutnákem zápalnice a po několika vteřinách kola zarachotila na skále, chobot se smýkl dozadu, z hlavně vyšlehl kouř a granát svištěl přes pláň.

Velký a Malý Arapil...

Bitva doutnala. Mohla vzplanout každým okamžikem a skutečně se zdálo, že osud, božstvo každého vojáka, jeví o jiskry, jež probleskovaly kolem vesnice Los Arapiles, zájem. Dělostřelecký důstojník na Malém Arapilu sledoval tenkou šedou stopu, kterou za sebou zanechávala zápalka sférického granátu, jehož dráha se skláněla k vzdálenému okraji vrcholu Velkého Arapilu. A přímo nad vrcholem granát vybuchl a pokropil terén pod sebou smrští olověných kulí a střepin roztrženého pouzdra. Většina se neškodně zaryla do země, některé zarachotily na rozpálené skále, ale dvě kule zasáhly se zlovolností osudu Augusta Marmonta do boku a srazily nejmladšího francouzského maršála k zemi. Nezabily ho, ale v každém případě mu pro ten den znemožnily velet armádě, která už v tu chvíli mířila ke své zkáze.