čtvrtek 1. listopadu 2012

DANĚ KRÁLE SLUNCE ANEB ÚVAHA NA LISTOPAD


Portrét krále Slunce od Mignarda
Je tu listopad, počátek nového měsíce, tedy i důvod k jakémusi blogovému historizujícímu předznamenání, a na výběr se naskýtá až překvapivě nepřeberná řada možností, nicméně zklamu všechny, kteří zadoufali v nějakou zlomyslnou reminiscenci na nedávné volby, neboť mám na paměti páně Nečasův výrok, že takové krajské volby vlastně mnoho neznamenají a rozhodující jsou přece ty velké, vládní („Slova, slova, slova,“ řekl by Hamlet). Nepředběhnu ani to, co nás čeká, tedy volby prezidentské, neboť bych dospěl ke smutnému konstatování, jak mnoho lidí si o sobě myslí, že je tím nejlepším, aby reprezentovalo stát, jejž nazýváme občas svou vlastí, čímž jejich počet dosahuje délku socialistické fronty na banány nebo Favority. Před každou trafikou holt bývá fronta a naštěstí je tu přece jen pár jedinců, kteří dopředu vědí, co by to mohlo krom prebendy obnášet, přičemž mají z vysoké politiky přece jen jisté jméno, v něčem i pozitivní. Skončím raději u tématu, které se událostmi v této nevelké zemi táhne řadu měsíců jak příslovečná červená niť dějinami, tedy daněmi a reformami. V této souvislosti mě minulý týden rozesmálo televizní zpravodajství, kde do defenzívy zatlačené vládní špičky předváděly těžko uvěřitelný sitcom o objevení Ameriky, když začaly prohlašovat, že to jaksi se strašením veřejnosti a negativními informacemi přehnali, že na tom přece jen nejsme tak zle a že by se mělo začít mluvit k lidu konejšivě, s určitým optimismem, ne jako rádio Jerevan blahé paměti, když na dotaz „Kdy bude lépe?“, odpovídalo „Už bylo.“

Daně jsou ošidná věc a ani naši renomovaní ekonomové se neshodnou, jak na ně (abych si zarýmoval). Pan prezident pravil ve výročí Dne vzniku samostatného československého státu (což je vzhledem k neexistenci Československa zvláštní svátek): „Nezvyšujte daně!“ a něco podobného se musí jevit panu ministru financí jako muleta. Sice lituji, že v tomto případě není Kalousek prezidentem a Klaus ministrem financí, leč nejsem ekonom, jen nanicovatý historik, a tak se vrátím raději k tomu, co je mou parketou, tedy k dějinám. Odrazový můstek mi k tomu dává tento podzim dopsaná monografie, které jsem dal prostinký název Ludvík XIV. a podtitul Život, doba a války krále Slunce. Jistěže jsem nemohl pominout jeho berní systém, sice složitý, leč proti našemu jednoduchý, neboť obsahuje mnohem jednodušší daně přímé i nepřímé a nevyplývá z nich, že na odvody státu každý z nás pracuje až do července, přičemž teprve v srpnu začíná vydělávat sám na sebe. Král si to mohl dovolit, státní aparát v zemi, která měla už tehdy víc obyvatel než dnešní Česká republika, byl nevelký a zahrnoval, pokud mě paměť neplete, pět dosti skromně obsazených ministerstev. Leč nebudu srovnávat, abych nebyl obviněn z míchání hrušek s jablky, nenechám vás zabředávat do spletitostí tehdejších daní jménem taille či gabelle a jen shrnu, jakým způsobem řešil (nebo se snažil řešit, i když k tomu třeba nedospěl) daňové reformy jeden z největších králů a kterak reagoval na kritické časy, kdy se hospodaření nedařilo, byť neužíval slova jako krize, recese či stagnace. Nebudu vše komplikovat rozvláčnými připomínkami, že král v čase největší nouze daně snižoval, nebo reguloval ceny obilí, aby poddaným ulevil, neboť měl výchovou vštípeno, že on nejen jejich vládcem, ale i otcem, a jen letmo zmíním „královský chléb“, pečený a rozdávaný zdarma v časech zoufalství, které dostalo jméno Grand Hiver, Velká zima.
První strana královské capitation s výčtem těch, co platili nejvíce...
První příklad, kdy se i přidává, nikoliv ale plošně:
Devítiletá válka 1688–1697 a zejména ekonomická krize, která udeřila ve Francii v letech 1692–1694, byla příčinou vyhlášení zcela nové a dočasné daně z hlavy zvané capitation, vzdáleně podobné té, která existovala naposledy v antickém Římě. K jejímu vypsání došlo 18. ledna 1695 a král ji zrušil roku 1697, po podpisu míru v Rijswiku. Objevila se znovu v pozměněné formě ve Válce o španělské dědictví 1701–1714, a i když po ní měla zmizet, udržela se až do počátku Francouzské revoluce. Původní capitation z roku 1695 zdaňovala všechny osoby počínaje těmi nejchudšími, platícími 40 sous daně z hlavy (taille) ročně až po nejurozenější a všechny rozdělovala do 22 platebních tříd podle jejich profese a společenského postavení. Novum tvořilo, že se týkala i šlechty, která taille neplatila, a duchovenstva, to však nebylo do tříd zařazeno, neboť se vykoupilo dobrovolným darem 4 milionů livrů ročně a roku 1710 pak jednorázovou částkou provždy ve výši 24 milionů livrů. Daň byla vyměřena odstupňovaně podle tříd (uvnitř ní platili všichni stejnou sumu) počínaje 2000 livry ročně pro první třídu až po jeden livr v dvaadvacáté třídě. Do první třídy byli zařazeni Monseigneur (dauphin, tedy následník trůnu), Monsieur (králův bratr), princové královské krve a pečlivě vyjmenovaní nejvyšší státní úředníci (ministři, státní sekretáři, atd.). V druhé třídě (1500 livrů) se ocitli např. vévodové a knížata, maršálové, hodnostáři koruny, správci provincií. Presidenti parlamentu, rytíři Řádu svatého Ducha, viceadmirálové, vrchní pokladníci, atp., náleželi do 3. skupiny (1000 livrů), parlamentní radové, elita šlechty taláru, patřili do čtvrté třídy (500 livrů). Pro srovnání, markýzové, hrabata, baroni a vikomtové se ocitli v 7. třídě (250 livrů), vyšší generálové (maréchaux de camp) a velitelé eskader v 8. třídě (200 livrů), nižší generálové (brigadiers) patřili do 9. třídy stejně jako např. generální kontroloři (150 livrů), plukovníci a šlechtici s rytířským titulem náleželi do 10. třídy (120 livrů), měšťané velkých měst, žijící z renty, či starostové druhořadých měst do 13. třídy (60 livrů), velkoobchodníci nebo všichni obchodníci s obilím, vínem a dřívím do 16. třídy (30 livrů), universitní hodnostáři, lékaři, apatykáři, kadeřníci či parukáři a vůbec mistři či obchodníci s vlastním krámem do 18. třídy (10 livrů). V 19. třídě nalezneme např. kapitány a majory infanterie, šlechtice bez léna či zámku, notáře malých měst a hostinské „který podávají jídlo na talířích“… Většina řemeslníků patřila do předposlední třídy (2 livry), a pokud jde o tu nejnižší, výnos do ní řadil „vojáky, jezdce, dragouny a námořníky, trubače, pištce, tambory a tympánisty, prosté dělníky i nádeníky a obecně všechny obyvatele městysů i měst, platící taille čtyřicet sous a více, pokud nejsou zahrnuti do předchozích tříd“. V dodatku se sem zařadili ještě postilióni, lokajové, povozníci, ovčáci a vůbec všichni ženatí venkované… Celý rozpis, čítající 23 stran, je zároveň zajímavým porovnáním prestiže, již se různé činnosti těšily.
...a strana poslední s těmi nejmenšími.
Druhý příklad, kdy se chce ubrat:
Nejednalo se o nic menšího než o radikální daňovou reformu, navrženou vojákem a proslulým pevnostním stavitelem Sébastienem Le Prestrem de Vauban v rukopisu zvaném dnes La Dîme royale, Královský desátek. Vauban z něho po tři dny králi roku 1699 předčítal a Jeho Veličenstvo shledalo to, co slyšelo, velmi vynalézavým i tak prospěšným, že stárnoucího maršála požádalo, ať v práci pokračuje. Roku 1707 nechal slavný pevnostní stavitel svoji práci pod titulem Projet dʼune dîme royale v omezeném nákladu vytisknout a rozeslal jej přátelům i známým, ještě před svou smrtí (téhož roku) však sklidil první vlnu kritiky od královských cenzorů, kteří shledali, že mnohé pasáže jdou proti ustáleným pořádkům.
Vauban, který si svoji sochu rozhodně zasloužil
Šly, v tom měli pravdu, neboť Vaubanův plán předpokládal zrušení nespravedlivé taille, daně z hlavy, postihující v podstatě jen třetí stav, stejně jako nucených manuálních pomocí (aides), vnitrozemských cel a snížení solné gabelle. Vše měla nahradit progresivní daň, jdoucí napříč sociálně-ekonomickým spektrem těch, kteří měli ve Francii nějaký majetek, ať už movitý, či nemovitý. Jednalo se o zhruba 40 % populace. Činila by v závislosti na době, situaci a oblasti 5 až 10 % z veškerých příjmů (rent, zástav, penzí, odměn i příjmů a nemovitostí s výjimkou domácího zvířectva) a ve své podstatě se jednalo o neslýchaně odvážný, doslova revoluční záměr, který by království postavil po finanční stránce na spolehlivé základy. Znamenal ovšem zdanění těch, kteří daním nepodléhali, šlechty meče i taláru či duchovenstva, a Ludvík se roku 1699 pokusil na zkoušku zavést zjednodušenou formu v Dolní Normandii. Jako každá novota zde zdanění vyvolalo odpor a dva roky nato vypukla nová velká válka, v níž byl jakýkoliv pokus o tak radikální reformu více než riskantní. Po smrti Ludvíka XIV., v časech regentství, se k projektu vrátil markýz dʼArgenson v nevelké oblasti Cognacu, odpor privilegovaných vrstev, zejména nájemců, však byl takový, že se od podobných záměrů definitivně upustilo.

Toť vše a přeji vám krásný listopad!

10 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Na knihu se už těším. Neuvažoval jste někdy o tom, že by jste napsal knihu z období sedmileté války?Byl to dost rozsáhlý konflikt tak by to mohlo být zajímavé.Marian.

Jiri Kovarik řekl(a)...

Uvažoval a neuvažoval; uvažuji v rámci jakéhosi cyklu, který by svým způsobem navázal na tetralogii Rytířských bitev a osudů a šel by dál a dál; možná je to způsob, jak proniknout do problematiky a ponořit se do ní... Uznávám, že trojice českých knih o Sedmileté (Evropa, Amerika, Indie) je pěkná, ale je v ní víc politiky než válčení... Rozhodně by v tom, co výhlkedově plánují, byly ve svazku kolem Sedmileté nejen Kolín a jiní frederikánské války, ale také Fontenoy, Québec a postavy jako Montcalm či Suffren...

Matto řekl(a)...

Bylo by určitě zajímavé napsat pohled na Sedmiletou válku (tedy hlavně na to válčení, jak jste zmínil politika a situace kolem už je popsána docela dobře) např. z pohledu Rakouska. Většina prací se zabývá válčením velkého Frice a o "našich" se zmíní akorát tak o Lovosicích, Kolínu, Šterboholích a případně Domašovu, ale to je tak vše ... spíš jen tak pro inspiraci :o)
Mějte se pěkně

Anonymní řekl(a)...

Dobrý den,
Píšu svůj první příspěvek do vašeho blogu a na úvod vám přeji hodně úspěchů v další práci. Vím, že chytáte nějaké pokračování rytířských bitev a osudů, mluvíte o Fontenoy, Kolínu, Ziethenovi, Montcalmovi ... To mi ale připadá poněkud široké, protože každé toto téma vyžaduje odlišné prameny a literaturu, a navíc příliš široký záběr nedovoluje jít příliš do hloubky. Za nejlepší knihu, kterou jsem od vás četl, považuji Válku Řeků s Peršany, a to právě proto, že jde o úzké téma (založené v podstatě jen na dvou pramenech) – bylo proto možné vše popsat do detailů a vše vysvětlit. Takový příběh dokáže více zaujmout, protož nejde jen o 20-ti stránkové ,,nakouknutí,, Co třeba životopisně zpracovat takového Montcalma ? Pokud vím, žádný jeho životopis v češtině neexistuje, a ty zahraniční jsou příliš zaujaté (pravý Quebecký patriot a skvělý vojevůdce x vrah od Fort Henry a nekolegiální a zbrklý voják). V takové knize by se dalo popsat i něco ze života francouzské šlechty 18. Století a v souvislosti s Montcalmovým působením ve válkách o polské a rakouské dědictví se zároveň věnovat evropským kontinentálním válkám a vojenské taktice. No a pak samozřejmě válka v Americe: neshody s Vaudreuilem, co se vlastně stalo u Fort Henry a rozbor Montcalmova rozhodování během obléhání Quebecu. Taková kniha by mohla navazovat na Mušketýra a připravovaného Ludvíka XIV. V obou případech přece jde o životopis jednoho člověka, kde se zároveň zabýváte i dobou ve které žili. Jinak chápu, že už vás možná lidé otravují s nejrůznějšími požadavky na napsání toho či onoho, vždyť napsat knihu není nic jednoduchého. Mně například stačilo psát jednu seminárku do školy na 20 stránek, abych si uvědomil, že psát rovnou celou knihu musí člověka opravdu hodně bavit, aby to vydržel až do konce ....
S pozdravem, Filip Urbanec

Jiri Kovarik řekl(a)...

Ten nápad na pokračování Rytířů by byl samozřejmě vícesvazkový... Problémů je při volbě řada: trh, zájem a také téma, které, jak píšete, vás musí zaujmout natolik, abyste ho dotáhnul do konce... Všechno to jsou ale vždy jen úvahy, pokud nesednu a nezačnu s prvními stránkami.

Anonymní řekl(a)...

Dobrý den vážený autore,
jako velký obdivovatel doby Krále Slunce Vám chci poděkovat za všechny knihy, které se dotýkají vlády tohoto panovníka.
Mušketýra jsem přečetl jedním dechem - a podruhé se na jeho pročtení chystám hned jakmile vyjde Váš Ludvík XIV. A stejně tak jedním dechem - a to už několikrát - jsem přečetl Vaše Korzáry krále Slunce. A právě v souvislosti s námořní tématikou se chci zeptat, nebo k Vašemu uvážení předložit námět, zdali nechystáte nějaké podrobnější zachycení bojů Ludvíkovského námořnictva (s dovolením jsem si vypůjčil Váš termín) - počínaje loďstvem budovaným kardinálem Richelieu, přes Duquesneho (o tomto vynikajícím námořním veliteli se v češtině bohužel prakticky nelze nic dozvědět) bitvy ve Středomoří, přes Beachy Head, Barfleur a la Hogue, Malagu (další význačné, leč v české literatuře prakticky neznámé, místo v námořní historii vlajky s liliemi), až po bitvy v Chesapeake Bay a bitvy u Saintes - což jsou další bílá místa, alespoň tedy v naší, povětšinou silně anglofilsky zaměřené, literatuře.

S pozdravem a přání ještě spousty krásných knih, Otakar Kudláček.

Jiri Kovarik řekl(a)...

Dobrý den a díky..., námořní tematika mě láká, ale v dohledné době na to nedojde, už proto, že tahle tematika je zčásti v Plachtách v ohni Fr. Novotného. V Ludvíkovi bude leccos, ale v jádru jde vlastně o bity z Korzárů krále Slunce, byť doplněné o nějaké memoáry, atd...

Anonymní řekl(a)...

Plachty v ohni - hmmm, jak to jen říci, abych se nedotkl stavovské cti, kterou předpokládám, že spisovatelé mezi sebou ctí.
Pokud pan Novotný svou knihu zamýšlel jako oslavu Royal Navy, pak budiž, kniha se mu z tohoto hlediska povedla. Jinak ji ovšem považuji za silně tendenční, kde autor vědomě zkresluje, či rovnou v rámci propagandistické glorifikace Royal Navy zamlčuje to, co se mu nehodí do krámu.
Například třem anglo-holandským válkám (což je téma na samostatnou knihu) věnuje doslova pár řádků, Michielu de Ruyter - jednomu z nejslavnějích námořních admirálů všech dob - pak jen pár vět, když největší potupu Royal Navy v její historii - de Ruyterův nájezd na Medway - pro jistotu nezmiňuje vůbec. Duquesneho jméno autorovi zřejmě nic neříká, anglickou porážku u Beveziérs/Beachy Head zřejmě považuje za natolik epizodní, že není třeba se jí věnovat, o to více se věnuje anglo-holandským vítězstvím u Barfleur a la Hogue, následnému de Tourvillovu vítězství u Lagosu věnuje opět pouhé 3 řádky, o bitvě u Velez-Malagy - největší námořní bitvě Války o španělské dědictví - se sice autor pár řádků zmínil, aniž by ovšem zmínil, že spojené anglo-holandské loďstvo vyklidilo bojiště, což se v té době považovalo za porážku (i když faktem zůstává, že de Toulosse nesplnil cíl, pro který vyplul z Toulonu - získání Gibraltaru, který krátce předtím dobyli angličané). A takto by se dalo pokračovat až bitvě u Chesapeake bay v září 1781, které sice věnuje několik stránek, ale kterou považuje za bitvu s nerozhodným výsledkem!
Abych se dále nerozepisoval, kniha Plachty v ohni pro mě byla velkým zklamáním a nezbývá mi než doufat, že snad se k tématice námořních válek 17-18. století někdy v budoucnu ještě vrátíte.
S pozdravem, Otakar Kudláček.

Jiri Kovarik řekl(a)...

Asi máte pravdu, na jednu knihu je prostě tak dlouhé období a široké téma děsivě málo. Já také doufám, že se k tomu vrátím, i když zatím nevím, v jakém časové šíři, jak si to téma sám vymezit a ohraničit. Koaliční války na moři jsou málo, připravil bych se o tu krásu znovuzrozeného ludvíkovského námořnictva...

Anonymní řekl(a)...

Myslím, že jste si odpověděl sám - termínem "ludvíkovské námořnictvo" :)
Tam jde zahrnout vše - počínaje účastí Richelieuem budovaného loďstva při obléhání Fontarrabie - až po bitvu u Saintes, nebo skvělé boje Pierra Andreho de Suffren v Indickém oceánu.