neděle 4. listopadu 2012

NAPOLEONŮV KAVALERISTA ELEKTRONICKY

Konečně mám první dobrou zprávu pro ty z vás, kteří dáváte před klasickou papírovou knihou přednost elektronické a raději držíte v ruce tenký tablet, čtečku, kindle a všelicos jiného, co lze pohodlně číst v dopravním prostředku a doma nezabírá místo. Elkapress vydal na serveru www.floowie.com (prolink je v nadpisu a sympaticky vypadá, že si tam můžete v první kapitole zalistovat) elektronickou podobu knihy papírově už rozebrané, memoárů kapitána gardových jízdních myslivců Charlese Parquina, jedněch z nejbarvitějších pamětí z napoleonských válek, dílo, o jehož překladu jsme vydavatel i já dlouhou dobu uvažovali i snili. 

Dali jsme si na něm záležet v tom smyslu, že jde o kritické vydání, opatřené spoustou poznámek a navíc doplněné o to, co Parquin už nenapsal, o jeho osudy po Napoleonově pádu; jsou stejně dobrudružné jako ty z válečných let. 

První české vydání s názvem Napoleonův kavalerista navíc přizdobilo několik ilustrací, stvořených Myrbachem a dalšími pro francouzské vydání z 90. let 19. století. Pro ty z vás, kteří jste se s kapitánem Parquinem dosud neseznámili, přidávám úvod, sepsaný rukou společnou vydavatelem Leonidem Křížkem a mnou; řekne vám, proč jsme právě po tomhle toužili a o čem kniha je:

Paměti psané srdcem, šavlí a šampaňským
Toto je neobyčejně barvitý příběh dvanácti let života jednoho napoleonského jezdce. Vypráví o slavných bitvách, spoustě bojů, mnoha láskách i vášních, o řadě soubojů a čte se jak dobrodružný román. Jenže románem není, jen velice živou a dobře psanou výpovědí, kterou její autor, ač vyprávěl hlavně o sobě, příliš nepřikrášlil a nikterak nepřekroutil. Až ji budete číst, pochopíte, jak je autentická. Jména i události, pokud je lze ověřit, dokonale odpovídají archivním záznamům, třebaže autor mohl spoléhat jen na vlastní paměť.

Screenshot serveru floowie
Dnes, kdy se typickou postavou bojovníka jeví náboženský fanatik-terorista, masakrující neozbrojené civilní obyvatelstvo, potažmo operátor elektronických zbraňových systémů, který ničí cíle protivníka mimo vizuální kontakt, nám může kavalerista ohánějící se uprostřed chumlu nepřátel šavlí připadat jako postava z dávných bájí. Nicméně jsou to pouhá dvě století, kdy takové postavy běžně zalidňovaly evropská bojiště. Podobnou zkušenost z bezprostředního boje muže proti muži chladnou zbraní mohli ještě před necelými sto lety učinit na pláních Ruska či v údolí slovinsko-italské řeky Soči naši dědové. Jezdecké srážky zažili dokonce i bojovníci za druhé světové války, leč oba globální konflikty XX. století už byly natolik mechanizované a nelidské, že v nich kavaleristické melée tvořilo spíše anachronickou výjimkou, než taktickou zvyklost.
Kavalerista, voják-jezdec napoleonských válek naposledy na evropských válčištích ztělesnil rytířský ideál chrabrosti, obětavosti a kavalírství (z franc. cavalier = jezdec); války v Itálii, prusko-rakouská válka 1866 či prusko-francouzská válka roku 1870 sice měly mnoho jezdeckých bitev i šarvátek, leč duch, jaký cítíme z pamětí napoleonských jezdců, už vyvanul.
Nedávné dvousetleté výročí bitvy u Slavkova oživilo i na českém knižním trhu zájem o publikace s napoleonskou tematikou, i v ní jsou však autentické vzpomínky účastníků spíše výjimkou. Z pamětí napoleonských vojáků zatím vyšly monumentální Paměti Marcelina Marbota (které ovšem patří k tomu nejlepšímu, čím se memoárová literatura může pochlubit) a antologie Ať žije císař!, tvořící závěrečný pátý svazek Napoleonových tažení J. Kovaříka. Právě v ní měl český čtenář poprvé možnost číst a posoudit úryvky z Pamětí kapitána Parquina, napoleonského jezdce par excellence, jejichž úplný a komentovaný překlad držíte právě v rukou.
Kým byl Denis-Charles Parquin, jenž si sám většinou říkal druhým z obou křestních jmen? Na počátku této knihy byl šestnáctiletým řadovým příslušníkem 20. pluku jízdních myslivců a na konci kapitánem gardových jízdních myslivců; tu a tam velel Napoleonově osobní eskadroně a patřil k posledním věrným, s nimž se císař Francouzů na jaře roku 1814, před odjezdem na ostrov Elbu, rozloučil. Kdy, komu a kde se narodil, říkají matriky narozených z pařížské farnosti Saint-Nicolas-des-Champs.
„Roku tisícího sedmistého osmdesátého šestého, dne dvacátého druhého prosince, byl pokřtěn Denys, Charles, narozený předevčírem, syn Jeana-Baptista Louise PARQUINA, obchodníka s kořením, a Marguerity Catheriny CROISET, jeho choti, bytem v ulici Saint-Martin…“
Kde a jak zemřel, zaznamenal o devětapadesát let později pan Maille, starosta v Doullens:
„Roku tisícího osmistého čtyřicátého pátého, dvacátého prosince v deset hodin ráno, před nás, starostu obce Doullens, předstoupili pánové Henri Marie Gorneau, stár šedesát tři let, kapitán ve výslužbě, bytem v Doullens, soused níže jmenovaného Louise l’Homedé, věkem dvaapadesát let, vrchního dozorce v Doullens, souseda výše uvedeného, kteřížto před námi prohlásili, že včerejšího dne v hodině odpolední zesnul v této obci pan Charles-Denis Parquin, stár padesát devět let, bývalý chef d’escadron městské gardy v Paříži a bývalý důstojník Čestné legie, pobytem v Doullens, narozen v Paříži, vdovec po Louise Chocheletové, syn zesnulého Jeana-Baptista Parquina a Marie Croisetové, a tito přítomní spolu s námi podepsali tento úmrtní list, jenž jim byl předtím přečten.“
Memoáry, které Parquin sepsal v posledních letech života, patří dnes ve Francii k nejvydávanějším i nejčtenějším pamětem z napoleonských válek a je zřejmé, že za to vděčí nejméně třem skutečnostem.
Být upřímný sám k sobě v časech, kdy se ve vzpomínkách vracíme zpět, není nikdy jednoduché. Dokázat o tom psát s nadhledem, poutavě, neokázale, bez zdůrazňování vlastní výjimečnosti i zásluh, to je umění samo o sobě. Charles Parquin nejspíše dobře věděl, že oněch dvanáct válečných let prožil naplno a dokázal z nich vychutnat vše, co tato výjimečná doba nabízela. Nepotřeboval čtenářům nic dokazovat, všechno už tehdy dokázal sám sobě, neboť se kromě lásky k vojenskému stavu nejspíše vždy řídil několika prostými, leč v praxi nesmírně složitými pojmy: čest, věrnost, povinnost.
Druhým důvodem úspěchu je barvitost osudů, prokládaných spoustou postřehů, anekdot a historek, v nichž zabírají notný díl příběhy takřka dumasovské; Parquin by vskutku mohl být potomkem d’Artagnanovým, jen dva další mušketýry nenašel a třetího ztratil, jak to ve válce bývá, příliš brzy.
Třetí důvod, na první pohled pro nezasvěceného nepochopitelný, je nasnadě: Parquin byl přece lehkým jezdcem! Je až s podivem, že právě muži, kteří v napoleonských válkách sloužili u lehkého jezdectva, u husarů či jízdních myslivců, dokázali napsat ty nejpoutavější a nejčtivější paměti! Krásně to vysvětluje Fréderik Masson v dnes již klasickém díle Cavaliers de Napoléon (Napoleonovi jezdci), v němž píše:
„Mnozí z nich získali v době, kdy už byli na odpočinku, takové vzdělání i kulturu, že se rozhodli popsat svá tažení a udělali to stylem tak lehkým, tak jiskrným, plným žertů i anekdot, zábavným, nečekaným, oduševnělým a vskutku francouzským, až se zdá, že brk smáčeli místo v inkoustu v šampaňském.
Výstižné přirovnání!
„Jsou obdivuhodně jasní ve výrazech, odvážní ve vyprávění, jejich forma je přesná a věta cválá i šavluje, jak to dělali ve svých nejlepších časech i oni. (...)  Což to není dáno jejich řemeslem? Což nemuseli zjišťovat věci bleskově, jediným pohledem a přesně si zapamatovat, co spatřili? O tom pak podávali jasné, výstižné a někdy až malebné hlášení!“ dodává týž autor.
Parquinovy memoáry vyšly poprvé v Paříži ve dvou svazcích v letech 1843 a 1845, pod titulem Souvenirs et campagnes d’un vieux soldat de l’Empire (česky by zněl jako Vzpomínky a tažení jednoho starého vojáka císařství), tehdy však zapadly bez většího ohlasu. V roce 1892 je kapitán Aubier vydal pod stejným titulem v nakladatelství Berger-Levraut znovu. Byly rychle rozebrány, roku 1903 vyšly ještě jednou v téže úpravě a dnes představují vzácnost. Rovněž v roce 1892 spatřilo v pařížském nakladatelství Boussod, Valadon et Cie světlo světa nádherné francouzské vydání Récits de guerre, souvenirs du capitaine Parquin 1803–1814 (Válečné příběhy, vzpomínky kapitána Parquina), bohatě vypravené ilustracemi barona Myrbacha, H. Dupraye, Walkera, L. Sergenta, a Maria Roye. Editorem tehdy byl už zmíněný F. Masson, jenž však řadu pasáží vypustil a jiné zase krátil. Podobně okleštěná byla i některá vydání dalších, zejména ta, jež měla část mládež. Jiné edice vycházely pod barvitými tituly jako Amours et coups de sabre d’un chasseur à cheval (Lásky a rány šavlí jednoho jízdního myslivce) či Souvenirs de gloire et d’amour du lieutenant-colonel Parquin (Vzpomínky na slávu a lásky podplukovníka Parquina). Celkem spatřilo světlo světa deset či jedenáct vydání, počítáme-li v to i nedávný francouzský reprint Massonovy edice s ilustracemi Myrbacha a dalších mistrů. Plus vydání anglické v nakladatelství Greenhill Books z roku 1987.
Kritické vydání českého překladu Parquinových pamětí vychází ze tří edic, jak je uvedeno v přehledu použité literatury, neboť všechny jsou cenné poznámkami a studiemi, které je provázejí. Jedná se (v pořadí od nejstarší) o ilustrovanou edici Massonovu z roku 1892 (Récits de guerre, souvenirs du capitaine Parquin 1803–1814) a o druhé vydání edice Jacquese Jourquina z roku 2003 s přihlédnutím k anglické edici B. T. Jonese.
Jourquinova edice je krom původních vydání jediná kompletní a navíc doslova překypuje poznámkovým aparátem i dokumentací v přílohách. Poznámky se nepřebíraly jako celek, ponechávaly se zejména ty, které dokládají autenticitu Parquinovy výpovědi a opírají se o českému editorovi nedostupné archivní prameny. Původní životopisné poznámky se, pokud to bylo možné, při překladu ověřovaly a mnohdy rozšiřovali. Díky za nesmírné množství připomínek i postřehů musí překladatel vzdát Karlu Řezníčkovi, skvělému znalci nejen napoleonské historie. K nim přibyly poznámky geografické, jež francouzská edice na mnoha postrádá a nejednou i nesprávně interpretuje. Dále najde čtenář v poznámkovém aparátu životopisné či dějové souvislosti a reálie, které jsme pokládali za důležité či zajímavé. Vojenské hodnosti, jež nemají český ekvivalent a u nichž by byl překlad zavádějící, jsou ponechány v originále s patřičným vysvětlením.
A protože je třeba příběh dovyprávět, připsal editor i překladatel v jedné osobě do závěru knihy dovětek o dalších životních osudech kapitána Parquina.
Jednu svévoli jsem si ve čtenářově zájmu záměrně dovolil. Původní Parquinovy Souvenirs... jsou totiž členěny pouze na dvě knihy a souvislý text postrádá jakékoliv další dělení. S ohledem na lepší čtenářovu orientaci byl proto český překlad rozdělen na kapitoly s trochu staromilským uvedením toho, co obsahují.
Nakladatel i editor a překladatel svorně doznávají ještě další hřích, totiž to, že první české vydán bylo řadu let jejich snem. Nepochybně by se k nim dnes svými ilustracemi přidal i Mistr Karel Maria Toman, který jim mnohokrát ukazoval krásné vydání z nakladatelství Boussod, Valadon et Cie; některé pasáže pamětí jízdního myslivce Parquina znal par coeur, ze srdce, a velice si přál, aby vyšly i česky. Bohužel odešel a český čtenář nechť vezme za vděk kouzelnými ilustracemi F. von Myrbacha, které se podařilo s nemalou námahou pro tuto edici získat.
Zveme Vás tedy na dvanáctileté tažení, ve kterém spolu s kapitánem Parquinem ožijí nejen jeho druzi ve zbrani, události, slavné činy i velké strázně, ale i ostré souboje pro čest a pár křivých slov, zábavné historky, kousky vpravdě husarské a v neposlední řadě i lásky. Na cestě potkáte císaře Napoleona i jeho skvělé důstojníky jezdectva, plukovníka Marignyho, kapitána Lavigne, generála Castexe, komandanta Vérignyho či poručíka Henriho. Projedete Pruskem a Polskem, zažijete zajetí v Rusku, ocitnete se tváří v tvář britským vojákům i španělským banditům, budete bojovat v Sasku a bránit Francii. Navíc poznáte i krásnou Marqueritu, kapitánovu první lásku, až jímavě milou slečnu Wan V..., šlechetnou madame Drémon, protřelou Ludsiz, nesmělou Sáru či sympatickou Adélu.
Nuže, do sedel!

Leonid Křížek                                                                                             Jiří Kovařík, F.I.N.S.
nakladatel                                                                                                     editor a překladatel

4 komentáře:

Marek Fořt řekl(a)...

Moc Vám to přeji :-) snad si tím získáte nové čtenáře, ale já osobně upřednostňuji stále knihu, i když na dovolenou se přesto snažím počet knih redukovat a spíše beru čtečku :-)

Matto řekl(a)...

Také preferuji papírovou podobu, ale všichni tam musíme a dřív anebo později to přijde ... čili jen houšť a větší kapky !!! Je pravda, že zatím výběr elektronicky vydávaných titulů není tak bohatý, aby si člověk vždy vybral ...

Anonymní řekl(a)...

Také se přidávám ke gratulaci,ale nebudu použivat,dávám a budu dávat přednost klasické knize.

Tomáš Kopecký.

Jiri Kovarik řekl(a)...

Odpovím najednou na několik dnešních komentářů:
Já čtečkám zatím nepropadl, asi je to nabídkou (i když amazon má spoustu zajímavých titulů anglicky a francouzsky) a také tím, že asi vždy dám přednost papírové verzi. U displejů a monitorů trávím i tak spoustu času a knihy pro zábavu, ty čtu nejraději v ploze ležmo. Vlastně jsem napůl papírovej a elektronickej, protože spousta věcí, ze kterých čerpám, je v elektorinické podobě, takže mi nic jiného ani nezbývá. Ta nabídka se bude asi časem zlepšovat, z mé starší produkce jsou jinde 3 tituly (ale někdy příště) a zájem ukáže samotný prodej, i když bude trochu zavádějící do doby, než se začně objevovat novinka souběžně jak v tištěné, tak v elektronické podobě. Teprve pak se pozná, kdo s koho... Kdybych trávil víc času v dopravních prostředcích, asi bych si čtečku taky pořídil.