[NE]SLAVNÝ 25. ČERVENEC, ANEB NELSONOVA BLAMÁŽ NA TENERIFE

Karel Řezníček a Charlotta Tichá

Nelsonův útok na Tenerife (Esteban Arriaga)

Nelsonův přepad Santa Cruz de Tenerife (v noci z 24. na 25. července 1797) se nazývá často bitvou pochodní, protože se vše podstatné událo za tmy a teprve ráno po rozednění začalo být zřejmé, jak velký to byl debakl invazních sil a rozsah jejich úspěchu šokoval i Španěly, kteří v této historické epoše vítězných vavřínů mnoho neposbírali. Podle moderních analýz tu v důsledku bezvýsledného vylodění mělo zahynout přes dvě stovky Britů, desítky dalších byly raněny, nemluvě o deprimující pohaně kapitulace, třebaže v konečném důsledku velice čestné... Pro srovnání v nedávné (únorové) velké námořní bitvě u mysu Sv. Vincenta, kde Britové ukořistili 4 španělské řadové lodi, zemřelo jen 73 příslušníků Royal Navy... Posuďte nakolik oprávněně psal 27. července Horatio Nelson v kajutě vlajkové lodi HMS Theseus (resp. diktoval, neb pravou paži mu před pár hodinami museli amputovat a levou rukou to ještě neuměl a zvládl s ní ledva nakreslit podpis) svému nadřízenému admirálu Jervisovi: „Stal jsem se přítěží svých přátel a neužitečným pro svůj národ...“

Guvernér přihlíží britskému vylodění

Spolek »Tertulia de Amigos del 25 de Julio« se rozhodl sepsat historii onoho památného dne roku 1797. Důvodem bylo, že po prozkoumání pamětí, vyprávění a básní o oné události, vznikly pochyby o pravdivosti dosavadních líčení bitvy, o které se opírali všichni historikové od roku 1858 do 1995. Členové tohoto spolku u příležitosti 200. výročí bitvy vydali sborník Fuentes documentales del 25.7.1797, kde byly zahrnuty všechny dostupné kroniky, dokumenty a paměti týkající se oné události. O tento sborník se následně opírala i kniha autorské dvojice Luis Cola Benítez a Daniel García Pulido, jenž se následně pokusila sestavit jakousi analytickou kompilaci průběhu událostí^1.) a podařilo se jim tu objasnit a korigovat mnohé záležitosti, mj. spolehlivě vyjasnili počet mrtvých v bitvě, alespoň pokud jde o španělskou stranu, kde zjistili i totožnost těchto obětí. Proto mohla být jejich jména uvedena na bronzové desce pomníku „hrdinům 25.července“, který jim byl následně odhalen...^2.)

Místa britského vylodění, klášter, místo kapitulace, nese číslo 8

Přes existenci celé řady různých fortifikací (určených ovšem primárně jako dočasné útočiště při přepadu pirátů) Tenerife a vlastně celé Kanárské souostroví mělo jedinou skutečnou obranou baštu a tu představovalo přístavní město Santa Cruz. Na sklonku 18. století zde stálo 800 – 900 domů a cca. 65% obchodních aktivit obyvatel Kanárských ostrovů se dělo touto přímořskou ostrovní metropolí. Mezi místními obyvateli bylo mnoho těch, jejichž příjmení byla původu francouzského, italského, německého, ale i irského či skotského, neboť oni nebo jejich předci se usadili v přístavu a dařilo se jim tu...^3.) V Santa Cruz se nacházelo garnizónní velitelství, celnice, 2 kostely, 2 kláštery, 2 nemocnice (vojenská a civilní) a lze tu hovořit o třech stálých pevnostech, byť dvě z nich město spíše flankovaly, než chránily před přímým útokem z moře a možnosti jejich dlouhodobějšího vzdoru byly velice limitovány.^4.)

Guvernérem celého souostroví byl devětapadesátiletý Antonio Gutiérrez de Otero y Santayana (1729-1799), narozený ve vnitrozemské Arandě de Duero^5.), ale zastávající tento úřad již od 30. ledna 1791. Ještě před vypuknutím nepřátelství mu dělalo starost nedostatečné vyzbrojení posádky a nízký počet obránců. Žádal proto o posily, které ale nikdy nedostal, třebaže v průběhu pár let došlo k zásadní změně aliancí a místo latentního ohrožení ze strany Francouzů tu vyvstala akutní hrozba od Britů. Snažil se tedy o vycvičení domobrany, bylo vyčísleno, že měl na Tenerife k dispozici 1.669 ozbrojenců včetně venkovanů, ale zdaleka ne všichni do pro ostrovany památné bitvy nakonec zasáhli. Střelných zbraní ostatně bylo k dispozici jen pro asi 500 mužů, zbytek milicionářů byl vyzbrojen jen píkami či zemědělskými nástroji. Britské omluvy pro debakl, že čelili přesile možná až 8000 obránců jsou zjevně jen klišé pro zachování již tak notně poskvrněného renomé slavného admirála i cti královského námořnictva jako celku...^6.)

Guvernérovi muži měli problém i s omezenými zásobami střelného prachu, rovněž nebyly k dispozici ani potřebné lafety a zápřahy, pročež veliká potíž byla, jak vůbec dopravit děla na četné provizorní palposty na nábřeží, leč cílevědomá snaha tu slavila úspěch. Jenže scházely i pytle na pohotové zhotovení polních opevnění, plukovník Luis Marqueli ve dnech největšího ohrožení navrhl konfiskovat a při pasivní ochraně obranných stanovišť použít matrace obyvatel, ale není známo, zda k tomu krajnímu kroku vskutku došlo. Přesto Španělé senzačně zvítězili, byť okolnosti za nichž k tomu došlo byly nejednou z obou stran jen pramálo heroické...

První nepřátelský útok – únos fregaty Principe Fernando

Oficiální sdělení o vyhlášení války Spojenému království z 5. října dostal guvernér teprve počátkem listopadu 1796. Okamžitě dal vytisknout prohlášení, aby se zprávou seznámil jak jednotlivé velitele vojenských okrsků, tak všechny obyvatele. Generál Gutiérrez měl vyhotovený plán obrany s datem 3. července 1793 zhotovený pro válku s Francií, jenže Velká Británie byla diametrálně odlišný protivník a její loďstvo představovalo vážnou hrozbu, ne již jen ve formě krátkodobého přepadu, ale též ve formě dlouhodobé blokády a vyloučit tu žel nešlo ani přímou invazi...

Tou dobou se v přístavu nacházely 2 fregaty Filipínské společnosti: Principe Fernando a San José jíž se snad kvůli druhé lodi přezdívalo La Princesa. Těm zprávu o vypuknuvší válce s Brity sdělila na moři americká fregata Washington a proto se rozhodly uchýlit právě do tenerifského přístavu, neboť očekávaly že Cádiz i Gibraltarská úžina již budou bděle protivníkem střeženy. Obě lodi vezly velmi cenný náklad a kapitáni nechtěli riskovat jeho ztrátu. Mezitím britské lodě ovšem počaly křižovat i vody mezi Kanárskými ostrovy a na odlehlých místech se odvažovaly i přistát a páchat škody, neb rekvírování čerstvých potravin bylo provázeno často i bohapustým vandalstvím. Ostrované byli paralyzováni strachem a navíc se tu objevil i anglický korzár, který se zmocnil 4 rybářských lodí.

Mezi 2 a 3 hodinou ráno 18. dubna v úterý po Velikonocích roku 1797 byl zaznamenán první přímý útok na zátoku u Santa Cruz. Britské válečné fregaty Terpsichore (32 děl) a Dido (28) vyslaly 6 člunů s 80 muži, aby se zmocnily Princesy. Na palubě ale uslyšeli Angličané nějaké hlasy a tak raději zamířili k Principe Fernandovi. Na palubě tam bylo jen 17 mužů, jelikož zbytek dlel v přístavu. 3 sice stáli na stráži, ale pomysleli si, že se to vrací rybáři, což se jim stalo osudné. Angličané je zaskočili, hlídkující muže zabili, ostatní zajali v nedbalkách a loď odtáhli. Z přístavu sice ve tmě něco zpozorovali, pochopili, že se děje cosi nekalého, a když uslyšeli střelbu, začali střílet také, byl vyhlášen poplach, ale nic z toho již Britům v odvlečení kořisti zabránit nemohlo. Když se pak zajatci vysazení do člunu vrátili, zjistilo se, že akce byla naplánována v Gibraltaru a velitelem byl šestatřicetiletý kapitán Richard Bowen^7.), osobní přítel Horatia Nelsona, čerstvě jmenovaného kontradmirála, jenž oblast Kanárských ostrovů dostal na starosti...^8.)  

V 10 hodin ráno se objevila Dido opět blízko pevnosti, ale když uviděla loď směřující do přístavu, otočila a vyvěsila španělskou vlajku. Připlouvající loď se ale nedala oklamat, protože uslyšela varovnou střelbu z pevnosti a unikla. Aby „Princeznu“ uchránili osudu „Prince Ferdinanda“ odstranili Španělé z lodi plachty i kormidlo a celý její náklad vyložili na souš. Po dobu této akce byly posíleny hlídky a Gutiérrez přikázal, aby z domobraneckého pluku La Laguna posílilo ostrahu dalších 50 mužů. Tihle milicionáři ale byli vesničané s minimem vojenského výcviku, to ovšem Britové nemohli tušit, ti na palubě lodi spatřili nepřijatelně vysoké množství postav a od další diverze upustili...

26. zase připlula nějaká fregata se španělskou vlajkou, ale byla podezřelá svým manévrováním, stavbou i vzhledem. Držela se však mimo dostřel a 3 dny poté zopakovaly totéž další 2 fregaty, tentokrát s francouzskou vlajkou. Delší dobu obě komunikovaly s americkou brigantinou a ta pak sdělila, že šlo o 2 britské válečné fregaty, jednu s 38 a druhou s 42 děly (!?) na palubě a úkolem křižovat mezi ostrovy. Úmysly nepřítele tedy byly už jasné a úměrně k tomu se násobila opatření na obranu metropole ostrova. Starosta požádal o všechny oslaře, aby bylo možno do vnitrozemí evakuovat ženy, děti, nemocné, cenné zboží, stříbro z kostelů i důležité doklady. Bylo zahájeno školení lodivodů, aby vedle tradičních dovedností uměli obsluhovat i děla.

V pondělí 1. května se v bytě starosty uskutečnila schůzka důležitých osobností chodu ostrova. Byl vypracován „plán hlídek“ na hašení požárů, přepravu raněných, zabránění drancování, zásobování jednotek, duchovní útěchu raněným, určení jízdních poslů ke sdělování rozkazů vrchního velitele, pokynů starosty, atd. Obyvatelstvo bylo rozděleno do 6 sektorů pro lepší organizaci, bylo ustanoveno, kde se budou hlídky scházet a kde budou zásoby. Hlídky však byly často vyzbrojeny jen sekerami, krumpáči a motykami, protože zejména střelných zbraní bylo zoufale málo.

Utopické zobrazení vylodění v prostoru mola(1)

Druhý útok – krádež korvety La Mutine

26. května připlula do Santa Cruz francouzská korveta La Mutine (18 děl) z Brestu, která zde chtěla doplnit čerstvý proviant na dalekou cestou do Východní Indie, na níž v tajné misi cestoval i zvláštní posel Konventu (dle jiné verze diplomat Batavské republiky, což se ovšem nevylučuje) Christian Julius Prediger s cenným nákladem, který dal prozřetelně vyložit a střežit. Dalším cestujícím byl Jean Baptiste Drouet, revolucionář, který se tady rozpomněl na to, že je vlastně bývalý dragoun a spolu s obyvateli Santa Cruz se dal do příprav zajištění proti případným interventům. Bylo proč, už na druhý den kolem 14. hodiny se objevily britské fregaty Minerve (38) a Lively (32), načež se s bílou vlajkou se dožadovaly vyjednávání.^9.) Britové dostali možnost předat písemnost a měli čekat v loďce na stanoveném místě na odpověď. Oni se ale stále přibližovali k molu a dalekohledy pozorovali opevnění. Velitel francouzské korvety sedl se svými 36 muži do vlastního člunu a upozornil je, že mají setrvat na místě a již se více nepřibližovat, nebo dá své posádce povel k palbě. Kolem 18. hodiny došla negativní odpověď od vrchního velitele a Britové se pak stáhli. Další noc byl klid a další den také a tak se zvolna věřilo, že odpluli, ale bylo to jen klamné zdání...

Kolem 21. hodiny večer se majitel jedné rybářské loďky domáhal slyšení u velitele. Ten ale měl důležitou schůzku, tak ho nepřijal. Onen majitel loďky mu proto alespoň vzkázal, že viděl 2 podezřelé lodě rychle plující k přístavu. Tomuto sdělení ale nebyla Gutiérrezovou suitou dána velká důležitost a proto guvernérovi nebylo nic sděleno. Žádná opatření jako v minulých nocích nebyla provedena, většina francouzských námořníků slavila cosi ve městě, kde víno teklo proudem. Na pozdní výzvu kapitána lodi Luise Estanislaa Xaviera Pomiese se 46 mužů posádky na molo ani nedostavilo, a ti co přispěchali na tom nebyli s bojeschopností zrovna nejlépe...

V pondělí 29. ve 3 hodiny ráno jeden z hlídkových člunů v zálivu podal hlášení, že pravděpodobní nepřátelé byli spatřeni míříce na člunech ke kotvišti španělských lodí.^10.) Službu konající důstojník v přístavu ale usoudil, že strážní člun vyděsila jen nějaká opožděně se vracející se rybářská loď. Jenže záhy se ozvaly rány z pistolí od kotviště La Mutine, která byla napadena hned 8 lodicemi s 200 muži. V přístavu začali zvonit na poplach. I když byla tma, bylo vidět, že se korveta hýbá a proto její kapitán požádal, aby na ni pevnostní artilerie neprodleně zahájila palbu a raději ji potopili, než aby se jí zmocnil nepřítel. Španělským kanonýrům se u La Mutine podařilo zlomit jeden stěžeň a třikrát se trefili i do trupu, načež zasažená korveta začala nabírat vodu, ale zhatit její únos se pozdní dělostřelbou  nikterak podařit nemohlo. Dvě velké lodice Francouzů a španělských dobrovolníků chtěly torzu posádky lodi přijít na pomoc, ale přípravy k vyražení zabraly příliš mnoho času a než vypluly oběť přepadu už unikla z jejich dosahu do bezpečí.

K La Mutine se pak mimo dosah pobřežních baterií připojily dvě britské fregaty a byly to ty samé, co předtím přijely pod záminkou výměny zajatců. Velitelem expedice byl v tomto případě jiný Nelsonův komodor, kapitán Benjamin Hallowell. V 5 ráno pak připlavali 3 námořníci z La Mutine, jeden z nich bájil, co všechno dokázal, ale už záhy se vědělo, jak se vše seběhlo. Na druhý den se na veřejnosti pohádal inženýr (ženista) Luis Marqueli s dělostřeleckým kapitánem Antoniem Eduardem. Marqueli mu dával za vinu ukradení francouzské lodi. Vypovídalo k tomu 63 svědků, ale není doklad o tom, že by byl někdo uvězněn či jakkoli potrestán.

4. června kolem 15. hodiny se přiblížily jiné dvě britské fregaty v doprovodu další lodi a žádaly o rozhovor. Angličan odevzdal dopis a nádobí z eskortované lodi, která, jak se zjistilo, vyplula z Cádizu 5 dnů předtím, ale zajetí po delší honičce stejně neunikla. Dále odevzdali dopis druhého důstojníka z La Mutine, kterého na palubě unesené lodi zajali a který podával zprávu o tom, co a jak se stalo. Psal, že loď je tak poškozená, že ji nepřítel musí opravit, aby se mohla vydat na cestu. Protivník také opět požádal o výměnu zajatců, k níž se přistoupilo už na druhý den. Tentokrát již měli koho guvernérovi nabídnout, otázkou je co jim na oplátku mohl poskytnout Gutiérrez?

Angličané každopádně pozvali španělské důstojníky, kteří se operace zúčastnili, na oběd a veliteli Gutiérrezovi poslali ze zásob na La Mutine sýr, máslo a víno a on se jim revanšoval cibulí, citrony a sudem nejlepšího malvazu z Tenerife.

               

Napětí v Santa Cruz

 Francouze Britové zjevně ignorovali, leč Španělé nikoli a posádky z lodí La Mutine a Bella Angélica, jež v přístavu rovněž nalezla útočiště^11.), byly ubytovány, jak se dalo, protože pohromadě být nemohli, jelikož tak velký ubytovací prostor v Santa Cruz nebyl k dispozici, tedy odmyslíme-li si ony kláštery, jež ovšem byly Španělům svaté. Spojeneckým Francouzům byly přes ztrátu lodi nejenže ponechány jejich zbraně (pokud si je dokázali zachovat), ale těm kteří osobní zbraň neměli byla rozdána výzbroj španělská, a následně, poté co prokázali své dovednosti ve střílení z palných zbraní, jim ostrované svěřili dokonce i dvě děla, dle všeho mobilní, tedy lafetovaná jako polní, načež se tato „cizinecká legie“ stala bezmála nejúdernějším guvernérovým útvarem...

Mezi obyvateli panovala velká nervozita, protože Angličané se snažili vylodit i na ostrovech Gomera a Gran Canaria. Na Gomeře pod záminkou, že chtějí vodu, což jim ale nebylo dovoleno, kdežto na Gran Canarii se vylodili v odlehlém místě a založili tam požár. Na ostrově Fuerteventura sice vyložili skupinu španělských zajatců, ale zkonfiskovali tam stádo krav.^12.) Dne 11. července napsal Gutiérrez ministru války o tom, co se stalo s lodí Filipínské společnosti a s La Mutine. Nevěděl, zda jeho informace poslané přes Cádiz pronikly přes blokádu nebo je tu zachytil nepřítel. Nevěděl ani, co se děje ve Španělsku. Ostatně poslední zprávy z Madridu, ať již od královského dvora, nebo z příslušných ministerstev, mu došly 19. března!

Až do 15. července se dvojice britských fregat stále zdržovala ve vodách kolem ostrova, pak konečně Angličané odpluli pro nové pokyny a ostrované si mohli na čas oddychnout, byl to však příslovečný klid před bouří. Snadnost, s jakou se královské námořnictvo zmocnilo Principe Fernando i La Mutine Brity utvrdila v názoru, že dobýt Santa Cruz bude snadné. Zřejmě to vymysleli ti, kteří se útoku na obě lodě zúčastnili nebo o tom měli informace z první ruky.

O skutečných anglických úmyslech v souvislosti s útokem na Santa Cruz se toho napsalo hodně. Většinou se tvrdilo, že Nelson považoval Santa Cruz za snadnou kořist a vzhledem k jeho povaze by úspěch výsadku znamenal postoupit na další stupeň slávy, po které nepokrytě toužil. Jenže se nejednalo o bytostné ohrožení španělských ekonomických zájmů. Kanárské ostrovy a z nich nejvíce Tenerife udržovalo obchodní styky primárně právě s Angličany. I přes válečný stav obou monarchií čilé obchodní vazby zprvu přetrvaly a i při nárůstu nepřátelských aktivit po Nelsonově jmenování faktem zůstaly úzké vazby na Británii, mnoho tenerifských obchodníků mělo irské nebo anglické kořeny a i když se narodili už na Tenerife, zvyky a způsobem myšlení sami sebe považovali za Anglosasy.

Ještě v sedmdesátých letech 20. století A. Cioranescu (ve své čtyřsvazkové historii Santa Cruz de Tenerife) říká, že Nelson se tady choval jako korzár, a tento názor převládal přes jeden a půl století. Již v roce 1947 však publikoval A. Rumeu de Armas (v knize o historii Kanárských ostrovů) své přesvědčení, že Nelson nechtěl toliko udeřit na Santa Cruz, sebrat kořist a zase odplout, ale chtěl obsadit a plně ovládnout minimálně celý ostrov Tenerife... Pokud zůstaneme u výrazu CHTĚL, pak nepochybně nelze než s Rumeuem bezvýhradně souhlasit, jenže v létě 1797 ještě tento admirál nebyl v pozici, kdy by si na moři fakticky mohl dělat co chtěl, tak jako v letech budoucích...

Z pokynů Jervise a podrobných objasnění, kterých se na něm Nelson dožaduje, je vskutku jasné, že se jednalo o velkou a důležitou operaci a ne o ukradení nějaké té lodě. V té době byla Británie v plné expanzi a na cestě do Indie by se v Atlantiku Kanárské ostrovy Royal Navy jako alternativní základna jistě hodily. Je znám dopis Nelsona Jervisovi z 12. dubna, ve kterém mu navrhuje zaútočit na Tenerife. Doslova mu píše: „Vy jste mi prokázal tu čest, abych se touto záležitostí zabýval.“ Znal různé důležité podrobnosti k obraně ostrova, např. že voda se obyvatelům rozvádí dřevěnými kanály, které chtěl zničit, že kopce ostrova nejsou opevněné, i odkud vane vítr, aby to pro něho bylo výhodné / nevýhodné. Dále admirálovi píše, že úspěch akce by Španělsko zruinoval a Anglie by tím získala bohatství, jaké se jí dosud získat nepodařilo. I když často zjevně vycházel z chybných premis, tohoto záměru se nikterak nadalo docílit jednorázovým přepadem...

I v případě krátkodobého obsazení ostrova Nelson kořist před nadřízeným odhadoval na 6 až 7 milionů liber. Radil použít muže generála Burgha z Elby (3.700), kteří by akci zvládli za 3 dny. Jervisovi nabízel, že akci provede, ale chtěl, aby Jervis měl zodpovědnost a nesl riziko. Manželce Fanny píše, že Jervis ho nebere jako podřízeného, ale jako spolupracovníka. Jenže Jervis si myslel, že se v Santa Cruz nachází mexický místokrál a že by tím bylo možné se ho zmocnit. Po Bowenově útoku na Principe Fernando bylo jasné, že tomu tak není a tak píše Nelsonovi, že „už to není ten velký cíl, který to byl, když jste mi ten podnik navrhl“. Nelson měl začít požadavkem vzdání se a odevzdání nákladu všech lodí v přístavu a dalšího zboží náležejícího španělské koruně. Pokud se Santa Cruz vzdá a vyhoví, neměl Nelson žádat žádnou další kontribuci. Opatření mělo platit pro celé Kanárské ostrovy, protože Britové dobře věděli, že padne-li tenerifská metropole, ostatní časti ostrova i celé souostroví se obdobně poddají záhy...

Z toho všeho je jasné, že Nelson neplánoval jenom nějaké jednoduché přepadení, ale snil o anexi, minimálně dočasné, neboť výsledek poválečných politických jednání už vojáky a námořníky o nejeden úspěch v minulosti připravil...

Dominikánský klášter v Santa Cruz

První výsadek

Gutiérrez informuje 25. července (a v dalším pokusu o hlášení do metropole znovu 3. srpna) královský dvůr, že se před Santa Cruz za rozednění 22. objevila britská eskadra. Údajně ji objevili ve 4 ráno a po 30 minutách už k pobřeží směřoval nespočet člunů. Byla to část plavidel, vyčleněná z eskadry blokujících Cádiz. Před Tenerife tehdy připlulo ne méně než šest válečných korábů Royal Navy – čtyřiasedmdesátidělové řadové lodi Theseus, Culloden a Zealous, jakož i fregaty Seahorse (38), Emerland (36) a Terpischore (32), nepočítaje v to minometný kutr Fox (mortar boat, 12), byť jeho úloha bude později fatální...

Admirál Jervis ponechal Nelsonovi na výběr lodě i důstojníky. Ten pak měl víc než 2.000 mužů a na 400 palubních děl. Nelson chtěl zaútočit náhle, s využitím momentu překvapení, zmocnit se výšin nad přístavem a z vnitrozemí zaútočit na nechráněný týl přístavního města. Nelson načrtl vlastní rukou operační schéma. Velitelem vylodění, které se mělo provést od severovýchodu, jmenoval kapitána Cullodenu Thomase Troubridgeho. Vedle udaného obchvatu mu dal za úkol i umlčet děla pevnosti Paso Alto a poslat španělskému veliteli přiložené ultimátum, vyzývající ho důrazně, aby se neprodleně vzdal.

                Ultimátum neslo dva dny staré datum (dvacátého!) a bylo podepsáno Nelsonem a směřovalo na guvernéra nebo velícího důstojníka v Santa Cruz. Pokud protivník nevyhoví, hrozil tu admirál zničením města a uložením těžkých kontribucí. Na rozmyšlení dával britský velitel nepříteli toliko půl hodiny času (doslovný překlad v textu dokumentu!!!), toto ultimátum ale Španělé dle všeho nikdy nedostali a vůbec není jasné že by se jim ho někdo vůbec pokusil předat!?!

Gutiérrez uhádl plán na obchvat a přerušení dodávky vody do města a vyslal do strání nad městem asi 200 mužů proti neurčité množině útočníků.^13.) Když je Angličané spatřili, zaujali postavení na vysokých srázech Montaña de la Jurada, a obě znepřátelené strany oddělovala propast Valleseco. Teoreticky to byla patová situace, ale Britové byli v bezvýchodném postavení a faktickým ústupem se vzdali iniciativy i původního záměru, odříznout protivníka od zdrojů pitné vody, naopak sami se doslova a do písmene ocitli na suchu. Jenom udržet se v tom vedru nahoře, ve skalách, kde nebyl ani strom, ani stín, byl hrdinský čin, a týž problém trápil i Španěly, byť ty poněkud méně.

Velitel tohoto zajišťovacího odřadu, markýz de las Palmas, požádal Gutiérreze o stínící plachtu. Mnoho žen, které se živily roznášením vody v obci, se nabídlo jako dobrovolnice a několikrát vynesly na hlavách džbány s vodou, jakož i ovoce, chléb a další potraviny. Výsledek tohoto dne byl, že se Angličané najedli maximálně fíků, neb zabili sice jednu zatoulanou krávu, ale chybělo jim dříví na oheň a hovězí stejky si tak mohli smažit leda na slunci. Navíc utrpěli první dvě fatální ztráty, ne však palbou nepřátel, nýbrž pádem ze srázu. Na španělské straně byl tou dobou údajně toliko jeden raněný, když kterýsi milicionář špatně manipuloval se zbraní a nechtěnou ranou sám sebe postřelil...

Další britská možnost, se kterou však Gutiérrez rovněž počítal, byl široký obchvat přes La Lagunu. Proto vyslal další muže tímto směrem a na místě se k nim připojilo 50 sekáčů křovin se svými nástroji a uzavřeli tak Angličanům přístup do nitra ostrova. Celkem se tam koncentrovalo asi 500 dobrovolníků a civilistů v čele se starostou z Taganany. Občas byla slyšet střelba a protivník vytáhl kamsi nahoru jedno dělo. Na radu francouzského důstojníka Fausta to však Španělé udělali také. Někteří Angličané již z vedra a vyčerpání omdlévali a tak do krajní tísně zahnaní útočníci naléhavě potřebovali sejít do propasti Valleseco pro vodu. Španělé po nich však stříleli a jakýkoli manévr byl možný až večer po soumraku, kdy však již Britové na nějaké ofenzivní snažení zcela ztratili chutě a celý výsadek se stáhl zpět na moře, čemuž tu zjevně guvernérovy oddíly nijak nebránily. Faktickému britskému útěku se v dané situaci vskutku nebylo co divit...

Mnohé svědčí o tom, že Nelson sám chtěl již po téhle prvotní blamáži pokusu o invazi zanechat, protože tu už vše pozbylo charakter jakéhokoli překvapení, ale Bowen na tom trval, že je třeba udeřit z moře a že zaútočí třeba i sám s jednou či dvěma fregatami. Nelson se možná bál, že by ho kritizovali, kdyby odplul s nepořízenou a eventuální slávu by shrábnul jeho odvážnější přítel. Navíc mezitím k němu doplul Leander, již poněkud přesluhující stařičká řadová loď 4. třídy s 50 děly, ale opticky i morálně šlo o posilu, tak se nechal přesvědčit, aby změnil názor... ¹⁴⁾

Předehra bitvy

Hlavní štáb generála Gutiérreze byl v Svatokryštofském hradu (Castillo de San Cristóbal), odkud guvernér řídil většinu dění. Don Antonio ve svých pokynech dobře předvídal, kudy Angličané povedou příští útok (středem a nebo na pláže v těsném okolí mola), event. vpravo, jižně od tenerifské metropole, protože po nezdařeném prvním pokusu už na jeho levém křídle poznali ošidnost tamní ostrovní topografie. Evakuace cenností ze Santa Cruz probíhala již od 22. a kontinuálně pokračovala ještě ráno 25., protože bylo málo povozů. Ostrovní metropoli opouštěli i obyvatelé, kteří nemohli být nápomocni při obraně a měli prostředky na to odjet, mnozí v obavě o osobní bezpečnost nechali majetek majetkem a jen s nejnutnější výbavou odcházeli i pěšky.

V noci z 22. na 23.byly pozorovány anglické lodě blízko pobřeží i u Candelaria a Barranco Hondo. Byla učiněna opatření proti jejich vylodění zde, poměrně daleko na jih od Santa Cruz, byť již za soumraku odpluly. Generál Gutiérrez zásadně direktivy neměnil, přesunoval vesměs jen střelnými zbraněmi většinou ani nevyzbrojené domobrance. Jednak přemisťování artilerie bylo krajně obtížně, a navrch zůstával přesvědčen, že protivník vylodění zkusí znovu, leč aktivity na vedlejších směrech mají jen zastírací cíle a nepřítel dříve či později udeří přímo Santa Cruz. Pečlivě rozdělil síly a každá jednotka měla svůj určený sektor a přes nedostatek lidí generál nezapomínal ani na mobilní zálohy z nejspolehlivějších mužů.

Guvernérovo dělostřelectvo, zhruba stovka hlavní (pro srovnání Britové na palubách měli na 400 děl^15.)), bylo nedostatečné, navíc rozložené podél dlouhé obranné linie, která se nyní táhla od San Andrés po Barranco Hondo. Jelikož nemám potřebnou mapku, pak vše vykreslím slovy podle jednoho z dobových dokumentů. Od severu tu byl Fuerte de San Andrés se 4 těžkými kusy, ale ty v jednom z dokumentů kalkulujícím s 91 hlavněmi (84 děly a 7 moždíři) nejsou ani započteny a nejspíše ani dvě polní děla Francouzů, proto raději zaokrouhluji. Vlastní obrana Santa Cruz tu začínala u Castillo de Paso Alto (8 děl), 4 hlavně byli kdesi v bezejmenném palebném postavení na pláži, následoval Fuerte San Miguel (4 děla a 2 moždíře), Batería de Santa Teresa (3), Batería de Santiago (4), Batería de Pilar (3), Batería de San Antonio (8), Fuerte de San Pedro (5+1), Batería del Muelle (7), Castillo de San Cristóbal (10), Platforma de la Concepción (6+3), Batería de San Telmo (4), Batería de San Francisco (4+1), Fuerte de San Juan (7), Batería de Las Cruces (5) a dvě děla byla situována až v Barranco Hondo.^16.)

Zkušených dělostřelců tu bylo minimum a dobrovolní milicionáři měli praxe v ovládání svěřené artilerie málo nebo vůbec žádnou. Některá děla neměla ani lafetu a nebo měla rozbitou osu. Tak tomu bylo u všech, která byla na San Andrés, ale do 24. se tu mnoho nedostatků stihlo opravit a v předvečer bitvy zde měly být všechny hlavně již plně střelbyschopné. Tristnost situace však asi nejvíce podtrhuje posádka pevnůstky San Miguel, kde sice tamních 27 mužů disponovalo 4 až 6 hrubými hlavněmi (ty výše uvedené moždíře jiný obdobný rozpis nepotvrzuje), ale pro boj zblízka byli skoro bezbranní! Její velitel, podporučík José Marrero proto přikázal svým lidem nanosit alespoň velké množství kamení, které nachystal na parapetech, aby valy svěřeného fortu milicionáři mohli bránit alespoň jimi, kdyby na ně Britové zaútočili.

Druhé vylodění

Ráno v pondělí 24. byli Angličané zpět a bylo jasné, že začne definitivní útok. Všechny lodě směřovaly do místa, kde byly už 22. a pár mil severně od Santa Cruz tu v půl šesté zakotvily. Obráncům stále přicházely „posily“. Byli to vesměs mobilizovaní vesničané bez vojenských znalostí, z nichž většina byla vyzbrojena zemědělským náčiním, jako vidlemi, kosami či srpy, ale pro pozorovatele na palubách lodí to muselo působit jako významné přesuny sil. Odpoledne byl zase ostrovany zpozorován pohyb u nepřátelských plavidel, spouštění člunů a žebříky na bocích fregat. Po 19. hodině začalo z lodí bombardování, na které odpověděly nejbližší baterie na Paso Alto a San Miguel. Britové předstírali, že chtějí zaútočit ze stejného místa, jako 22., ale byl to viditelně jen zastírací manévr, aby Španělé dál rozmělnili síly na hlavním směru.

Osudná noc byla velmi temná, vzduch se nehýbal a vlny byly klidné. Nelson večeřel na Seahorse s novomanžely Fremantlovými. Nelíbilo se mu, že Bowen chtěl zaútočit, když on sám od toho již chtěl upustit. Proto se rozhodl, že sám povede konečný útok, a to v první vlně, nikoliv řízením operace z paluby vlajkové lodi, jak by se na vrchního velitele více slušelo. Zhruba hodinu před půlnocí veslaři člunů, určených k vylodění, začaly zabírat směrem k pobřeží a kolem půl druhé ráno se Britové ocitali již na dostřel pěchotních zbraní, jenže i když španělské hlídky bděly prvotní přiblížení k Santa Cruz se podařilo vcelku nepozorovaně. Nelson neuvádí hodinu H vylodění, ale zdá se pravděpodobné tvrzení většiny pamětníků, že to bylo mezi 2 a 2:15 ráno.

Co se týká počtu člunů, prameny shodně uvádějí 30, v čemž ovšem není započítán minometný kutr Fox. Ze 30 loděk bylo 29 britských záchranných člunů a 1 byl malý rybářský dvojstěžník z Gran Canarie, který tu ukořistil vlajkový Theseus 23. téhož měsíce. Počet vyloděných osob ale není jistý, Nelson uvádí 960 mužů, ale Španělé soudí, že k tomu je nutné připočíst důstojníky, podřízené a pomocníky, celkem tedy možná 1.200 – 1.300, což jim uznejme, ale raději až se započtením druhé vlny o níž bude ještě řeč mnohem později, byť ta až k linii pobřeží vlastně nikdy nedorazila. Tak jak Britové zveličovali počet obránců, tak ti naopak zase navyšovali počty útočníků...

Zdá se, že výsadková plavidla byla zavčasu zpozorována jak z kurýrní lodi Reina Maria Luisa, tak podporučíkem Marrerem, synem starosty z baterie San Miguel, kde velel dělostřelcům, ale ten varovat guvernéra mohl jen poplašným výstřelem či světelnými signály. Na hradě San Cristóbal však uslyšeli ještě dříve poplašné zvonce z výše jmenované brigantiny a Gutiérrez jen suše pravil: „Jdeme dolů“,  na což první zareagoval Juan Creagh y Plowes (roku 1808 šéf zdejší Junty), po přeslici Angličan a pro svou znalost mateřského jazyka guvernérův hlavní vyjednavač s Brity, který se otočil na ostatní důstojníky se stejně stručnými slovy: „Pánové, jdeme!“ a záhy již všichni pospíchali na přidělené pozice...

Kam Nelson chtěl se čluny zamířit a kde přistát? Obyčejně se tvrdí, že hlavní úder namířil přímo na molo, logičtější a příhodněji se však jeví pláž severně od přístavního mola v Santa Cruz. Na molu samém byly ale jen jedny úzké schody vedoucí až k hladině, takže by to trvalo posádkám všech 30 člunů dosti dlouho, než by zrovna tamtudy vylezly nahoru, cesta na pevninu by i dále byla velice úzká a navíc zde bylo stanoviště sedmi španělských děl. I bez tohoto aspektu výsadek na vlastním molu by byl záhy vystaven zničující křížové palbě. Sám Nelson říkal, že noc byla tak temná, že schody našlo jen 4 až 5 člunů. Bylo sice novoluní, ale Britové pobývali ve vodách před Santa Cruz dost dlouho na to, aby věděli, nakolik celou operaci limituje snížená viditelnost a další přírodní faktory, navíc nespecifikoval co si chtěl počít dál, kdyby na molo vylezl...

V roce 1800 pak namaloval Nelson pro admirála Keitha náčrtek, kde se zmiňuje o „neustálém proudění k západu“, které zřejmě zapříčinilo, že se čluny odchýlily od kurzu. Paměti útočníků se ale hlavně zmiňují o intenzivní střelbě z děl a pušek, která je ihned uvítala, což byl zřejmě hlavní důvod rozpadu formace, neb přes vší temnotu dělové výstřely z výrazně vyvýšených hradeb Castillo de San Cristóbal tu musely fungovat stejně dobře jako maják.

Dostal se vůbec nějaký člun na schody, tj. na místo určené Nelsonem?

Podle pamětníka Pedra Forstalla vše viděl jeho bratr Patricio z balkonu Pedrova domu. Ke schodům se dle tohoto svědectví přiblížil jen jeden invazní člun a další 4 se dostaly na vedlejší severní pláž. Bylo by moc velkou souhrou náhod, kdyby ke schodům přirazil právě ten Nelsonův, přičemž admirál byl stále s Fremantlem, Bowenem a Thompsonem^17.), a na rozdíl od heroických malířských zobrazení, nikde v anglických dokumentech není zmínka o tom, že by se kdokoli z nich dostal na ony vytoužené schody. Podle deníku v batalionu infanterie, který chránil pravou stranu hradu San Cristóbal, tedy protilehlou, skončilo plných 27 člunů jižně od hradu, přičemž jeden přistál v Celní zátočině (Caleta de la Aduana), další 3 čluny zcela mimo, až mezi Malou olejovou propastí (Barranquillo del Aceite) a Propastí svatých (Barranco de Santos). Tedy jádro invazních sil přistálo mnohem dál na jihozápad než bylo zamýšleno a na molo a pláž severně od tohoto pramene zbývají podle tohoto pramene dokonce pouhé tři lodice...

Skupina nejodvážnějších útočníků, patrně posádky onoho jediného člunu, bylo jich maximálně čtyři desítky, vystoupala po schodech přístaviště přes střelbou obránců. Rychle směřovala k baterii na opačné straně, jejíž obránci uprchli, jakmile zpozorovali blízkost útočníků. Ze 7 děl zatloukli 5 a nikdo z obránců přitom nebyl zajat a dokonce ani zraněn. Domobranci ve tmě netušili, jaká síla na ně jde a jejich velitelé je nebyli schopni zadržet, pokud se o to vůbec pokusili. Co však bylo nejhorší ustupující strhli s sebou i mnoho členů tzv. hlavní gardy (guardia principal) z přilehlého místa zvaného „bivak“. Na tomto místě setrvali pouze kapitán Luis Román a poručík Francisco Jorva, leč zůstalo tam s nimi i šest či sedm srdnatějších dobrovolníků-milicionářů, kteří z dobrého krytu v bivaku neustále stříleli, čímž Angličanům znemožnili další postup, nebo jej učinili vysloveně sebevražedným. K tomu přispěl i poručík Francisco Grandi, který na molo střílel z děl na baště Santo Domingo, což byl podle všeho jeden (nejbližší) z bastionů Svatokryštofského hradu.

Jen nedaleko odtud probíhalo další a nejznámější dějství dramatu, vstoupivší do legend díky doživotní újmě, jíž tady Nelson utrpěl. Než mohl admirál vystoupit z člunu, prý zrovna když tasil šavli, byl osudově zasažen do pravé paže. Jeho člun zjevně uvázl na písku, což nepochybně byl sektor severní pláže, a 5 námořníků muselo člun táhnout na hlubší vodu, aby mohl být těžce zraněný Nelson dopraven nazpět na vlajkovou loď. Tamtéž byl zraněn i Fremantle a zabit Bowen, jeho zástupce Thorp, nějaký Asiat (člen posádky unesené filipínské fregaty), kterého měli za průvodce i pruský sluha francouzského konzula, který mu utekl a mnozí další. Někteří z útočníků zasypávání křížovou palbou měli záhy čluny nepoužitelné a tak se zmocnili rybářských bárek vytažených na pláž, aby se mohli stáhnout a vrátit zpět k eskadře. Když střelba ustala, z bivaku vylezli 3 nejodvážnější vojáci a na pláži zajali 32 deprimovaných Britů, z nichž 14 bylo zraněných.

Přes nízký počet člunů v tomto sektoru, situace vyloděných Britů tu zprvu zdaleka nebyla zcela beznadějná, neb je tu doprovázel minometný kutr (bomb vessel) Fox se zásobami, zbraněmi a neznámým počtem jednotek, jenže jeho nečekaně rychlá zkáza boj v tomto úseku nepochybně rozhodla. Zdá se nám, že počet 350 až 450 mužů na palubě tohoto plavidla, o kterém mluví někteří pamětníci, je notně přehnaný. Guinther říká, že jich bylo 180 a to by byl i náš odhad. Irský námořník z Cullodenu John Power říká, že jich bylo jen 160, on sám k pobřeží doplaval. Většina pamětí se zmiňuje o 70 přeživších, i britské prameny zde však přiznávají veliké ztráty, reálně kolem stovky utonulých...^18.)

Komu se podařilo kutr potopit? Mnozí si tuto slávu přisvojují. Podle postavení kutru a směru plavby a střelby z pevniny to mohlo být výstřely z baterií San Pedro, San Miguel nebo Paso Alto. Baterie San Pedro nepochybně začala střílet první, byla nejblíže molu, ale pálila na velkou dálku a její velitel si zásahy nebyl jist, zato velitelé obou dalších si zásluhu vzájemně horlivě upírali. Velitel ze San Miguelu už ale na druhý den sepsal zprávu se svědectvím kapitána z La Mutine, že kutr potopila jeho střelba. Tuto verzi podpořil i starosta Dominigo Marrero, ale tomu se není co divit, vždyť této baterii velel jeho syn José. Když se to dozvěděl kapitán Rosique z Paso Alto, sepsal obšírnou zprávu se svědectvími, že kutr potopili oni. Britové přiznávají tři přímé zásahy, ovšem odkud přilétl ten fatální, který přerazil žebro ve středu lodi těsně pod čarou ponoru, po čemž de do trupu kutru počala nezadržitelně valit nezvladatelná kvanta vody, to nikdo nezaregistroval, a pokud ano, tak utonul...

Mezitím se menší skupině Angličanů přes střelbu z blízké pevnosti podařilo vylodit na Caleta de la Aduana (Celní zátočina) a vnikli do Calle de la Curva (Zatočené, či dle reálu lépe Zalomené ulice), byť z horní terasy pevnosti na ně viděli a zasypávali je palbou. Jeden Angličan při této akci zabil hluchého starce, který spal u jedné z rybářských lodí, načež prý z pevnosti dobře mířenou střelou ztrestali tuto „nelidskost vůči ubožákovi stařečkovi“. Lokalizovat onu „zalomenou“ ulici není problém, na dostupných mapkách k ní však žádná ze šipek invazního postupu nevede, ač je prakticky ve středu pomyslných britských pozic, není ani zřejmé co je míněno onou Celní zátočinou, neb nejbližší převážně závětrná pláž nese, či spíše nesla, příhodné označení Aceite - Olej...

Nejvíce útočníků se vylodilo právě v ústí propasti, či spíše rokle Olej (Barranquillo del Aceite), jíž mělo střežit 40 milicionářů. Jak počet vyloďovaných narůstal, 2/3 obránců uteklo, srdnatější zbytek se záhy válel v krvi, proto nejvíc Britů proniklo do ulic právě tudy. Muži ze severnější útočné kolony (pokud se tak britské uskupení dalo označit) se shromažďovali v blízkosti Plaza de la Pila (Kašnového náměstí), aby společně zaútočili na tenerifskou citadelu. Z hradeb Castillo de San Cristóbal to viděli a 60 obránců s velitelem vyšlo a střelbou z pušek dosud dezorientované a nestmelené Angličany zahnalo. Zůstali tam jen mrtví a ranění. Když však intenzivní střelbu uslyšela jednotka Myslivců (Cazadores), jež měla největší městské náměstí zajišťovat, zpanikařila a utekla, i když předtím se vyznamenala při odražení protivníka na severní pláži. Na místě setrvali jenom seržant Marcelino Prat a poručík Nicolás de Fuentes, kteří se pak začlenili do posádky hradu. Bohužel na náměstí museli zanechat i svěřené dělo. Proč došlo k těm útěkům? Generál Gutiérrez se vracel se svým doprovodem do citadely. Jeho pobočníci ho vlekli do bezpečí za ruku takřka násilím, někdo to uviděl a jednotkou se rozšířila zvěst, že je mrtvý, nebo alespoň vážně raněný...

Ale jediné místo opravdu opuštěné od počátku boje byla baterie na Molu (Muelle), jejíž velitel, dělostřelecký poručík Ruiz utekl i se všemi svými lidmi. Když se tuto neblahou zprávu po odražení útoku na odvrácené straně dozvěděl Gutiérrez, poslal tam Grandiho se 2 dělostřelci a 8 dobrovolníky, kteří takto zblízka viděli kanóny poprvé v životě. Kováři museli děla nejdříve zprovoznit, protože ke cti uprchnuvších budiž zde řečeno, že byla vesměs zatlučena, tedy střelbyzneschopněna. Za normálních okolností tam by bylo potřeba alespoň 30 lidí, nyní k obnovení bojeschopnosti baterie musela postačit třetina, a stačila! V tomto sektoru v bezprostředním okolí mola Britové v této fázi své útočné snažení naštěstí pro obránce již vzdali, Grandiho hrubé hlavně měly však později do boje ještě výrazně promluvit...

Odražení útočníci na horní části Kašnového náměstí se v mezidobí dobrou hodinu nehýbali a čekali podle všeho na další rozkazy, či spíše na vývoj situace, neboť velitel tohoto odřadu byl služebně nejstarším z britských kapitánů. Jenže mezitím tam objevili sklad a v něm se skrývaly důležité osobnosti civilní městské správy. Červenokabátníci (pokud šlo o mariňáky, námořníci byli modří, pokud tedy vůbec měli uniformy) nezaváhali, vnikli dovnitř, několik jich zranili a dva ze zadržených vyslali se svým parlamentářem do citadely za Gutiérrezen s ultimátem. Žádali vydat pevnostní pokladnu a náklad fregaty z Filipín, jinak zapálí město a podřežou obyvatele. Guvernér ultimátum ignoroval a protože parlamentář neměl dostatečně vysoké postavení, aby byl dle jeho soudu vůbec hoden s ním jednat, dal ho uvěznit. K tomu došlo ve 3:15 ráno a podrobnosti o této události máme z obšírné zprávy velitele pěšího batalionu Canarias.

Tento batalion měl z guvernérových jednotek nejblíže k regulérnímu vojenskému útvaru a od Gutiérreze dostal za úkol vyčkat v záloze a jít tam, kde to bude nejvíc třeba. Takže hodinu před ultimátem byl batalion u civilní nemocnice ve čtvrti Mys (Cabo) a začal směřovat k Svatokryštofskému hradu, my si řekněme, že to bylo přesun z jižní strany do centra. Text praví, že při cestě po mostě (dle logiky věci přes tehdy vyschlé koryto „sezónní říčky“ de Santos) pak pěšáci viděli, jak Angličané střílí na oddíl milicionářů z La Laguny (Rozadores de la Laguna), kteří prchají. Proto batalion přerušuje cestu, zaměřuje dělo a docílí, že možná až dvě desítky člunů otočí od Playa de la Carnicería vpravo a odplují (navzdory Nelsonovým „protiproudům“) severněji k propasti Aceite, kde měli předpoklad, že tam jejich předchůdci již vytvořili bezpečnější předmostí...

Pak batalion Canarias pokračoval v cestě ke Svatokryštofskému hradu, ale když zase uviděli nepřátele u moře, přešli Náměstíčko u kříže (Plazuela de la Cruz) a zase začali střílet. Po půl hodině, když již z nepřátelské strany nebyla žádná odezva, sestoupili někteří dobrovolníci na pláž, kde vzali 10 zajatců, sebrali 1 mrtvého a 4 raněné. Na hradě zatím měli o záložní batalion velké starosti, protože věděli, že části útočníků se podařilo proniknout do města. Kromě skupiny, vedené Troubridgem na Kašnovém náměstí tu byla ještě větší skupina vedená Hoodem a Millerem na Plaza de la Iglesia (Kostelním náměstí). Gutiérrez proto vyslal jízdní hlídku, což byl civil Carlos Rooney, aby přivezl zprávy o batalionu, ale ten byl za nevyjasněných okolností na ulici Santo Domingo zastřelen. Kapitán José de los Reyes, tajemník generála Gutiérreze si strhl výložky a nabídl se na průzkum. Nejvíc rozhodnosti ale prokázal poručík Siera Casas, který se měl na generála obrátit „vojáckými výrazy“, za které by byl za normálních okolností potrestán. Odešel pak s rozkazy pro batalion, aby se ihned a neprodleně dostavil k citadele.

K batalionu se během jeho vítězné pouti připojil miliční oddíl z Řeznické ulice (Calle de la Carniceria), kterému se podařilo zajmout 16 Angličanů, z toho 6 zraněných. Když došli k hradbám, viděli ve tmě množství nepřátel na pláži. Rozdělili se a vzali je do účinné křížové palby. 6 člunů se rychle vzdálilo k eskadře. Pak si vojáci z baterie Početí (Concepción) všimli, že u ústí propasti Aceite jsou ještě další nepřátelé. Proto jich tam 5 sešlo a zajalo tu 23 Angličanů, kteří již nekladli žádný odpor. Našli tam i 16 mrtvých. Zajatce odvedli do hradu a vrátili se pro kanón „violento“^19.), koš nábojů, prapor, vojenské bubny, pušky, píky atd. Na pláži zničili 18 člunů, aby je Angličané nemohli použít, kdyby se chtěli opět nalodit a prchnout. Totéž udělali vesničané s dalšími 3 v ústí Propasti Svatých (Barranco de Santos), odkud vytáhli i pušky, pistole a šavle. Zde byl i původ druhé ze dvou britských kořistních vlajek...^20.)

K citadele Castillo se San Cristóbal se batalion dostal před 4 hodinou ranní, když předtím na ně z hradu omylem stříleli, jelikož chvíli před nimi se ještě pohybovali po téže ulici Angličané.

Nový pokus o vylodění.

V temnotě byly zmatené srážky Španělů s Angličany nevyhnutelné. Britové proniknuvší do města se dostali do jediného domu, který patřil staršímu seržantovi batalionu, Juanu Batallerovi, když zastřelili muže, co tam stál za oknem, vyrazili dveře a získali zde krytou pozici. Vesměs však pobíhali dezorientovaní po ulicích a nejvíc se jich posléze shromáždilo na náměstí u kláštera Santo Domingo. Přesně se neví proč, názory se různily i u zajatců, kterých se Španělé vyptávali. Jenže i španělské domobranecké oddíly propadaly demoralizaci, hlavně po té co se rozšířila falešná zpráva o smrti generála Gutiérreze. Starosta Marrero neviní z rozvratu vlastních řad dobrovolníky, protože to byli nevzdělaní vesničané, kteří ani neuměli zacházet se zbraněmi, pokud je dostali, ale „pány markýze, hraběcí syny, majorátní pány a šlechtice“. Ti byli ve vedení milic a byli první, kdo zbaběle utekl. Jednotky, které byly vedeny chladnokrevnými profesionály, se až na výjimky chovaly se ctí a vojácky.

V tyto ranní hodiny byl ovšem batalion Canarias jediná reálná a hlavně plně disciplinovaná síla, kterou Gutiérrez disponoval. Poté, co z něho vyslal 20 mužů k posílení hlavní stráže (Guardia Principal) na molu, dalších 30 na nábřeží a 10 zesílil posádku hradu, zbylo mu k zásahu v ulicích pouhých 158 mužů. Měli bojovat proti nepříteli, který se dostal do města, jenže se nevědělo, jak početné jednotky tu nepřítel má. Protože se Angličané nacházeli rozptýleni na ploše velkého obdélníku, jehož rohy tvořila Propast svatých, Kašnové náměstí, ulice Zátočina (Caleta) a Dominikánské náměstí (Plaza de Santo Domingo), považoval Gutiérrez za vhodné rozdělit síly, a to do čtyřech oddílů (40+40+39+39), jež měly protivníka izolovat a nedovolit mu převzít iniciativu, což se dařilo o to více, že tito Španělé nezůstali v boji osamoceni...

Angličané se pod tlakem koncentrovali především na Dominikánském náměstí a tam se snažili bránit. Ve 4:45 ráno jim velící podplukovník Guinther poslal parlamentáře s bílou vlajkou. Byl to Juan Guillermo, voják batalionu, mluvící anglicky, s výzvou, aby se vzdali. Britové hrdě odmítli a střelba pokračovala. I španělští důstojníci se v té oblasti shromažďovali se svými vojáky, aby nepřátelům mohli zabránit v útěku, či dalšímu průniku do jiných částí městské zástavby. Připojili se k nim i Francouzi. Muži z fregaty La Mutine dleli zprvu v prostoru pevnosti San Miguel, ale už záhy tam neměli co na práci, tak se zapojili do boje na ulicích. Zmocnili se tu děla na Kašnovém náměstí a v Obchodní ulici (Calle de las Tiendas) zabili dva nepřátele a nejméně čtyři další zranili...

Začínalo svítat a někdy v té době už byla Nelsonovi na palubě vlajkové lodi amputována paže, pročež je otázkou zda osobně rozhodl (a pokud ne on, kdo vlastně), že eskadra vyslala vysazeným oddílům na pomoc dalších patnáct lodic se 300 až 400 muži. Invazní čluny však již nekryla temnota a byly přivítány zuřivou přehradnou palbou, Grandi se údajně trefil z mola do dvou, z hradu potopili další, zavládl zmatek a nová vlna útočníků záhy urychleně prchala z dostřelu. Vraceli k lodím, jež se zdráhaly střelbu opětovat, neboť palubní dělostřelci netušili kde jsou jejich na břeh vysazení druzi. Ústup této druhé vlny byl tak kvapný, že nesebrali ani muže, co skončili ve vodě. Člun z filipínské fregaty je chtěl posbírat, ale kanonýři v Svatokryštofském hradu se asi nezorientovali v situaci a stříleli i nadále. Španělé tak pod palbou vlastních děl nechali tonoucí tonoucími, načež „zhynula ve vlnách všechna ta hanebná sběř, aniž by se zachránil jediný“.^21.)

Tento rázný zásah dělostřelectva se ukázal jako rozhodující, primární výsadek ztratil naději na jakékoli posily a zůstal odkázán sám na sebe. Nepřehledných pouličních bojů v Santa Cruz se zúčastňovali i vyslovení civilisté, někteří vědomě, jiní participovali spíše bezděky, když se ocitli ve špatnou dobu na špatném místě. Boje byly tuhé, jak to dosvědčují čerstvé zápisy či dopisy zúčastněných, např. starosty Marrera, podplukovníka Guinthera, poručíka Calzadilly, či obchodníka Agilara, leč vzhledem k omezenému počtu obětí by přesnější asi bylo rozhořčené, ale vedené nepochybně jen palnými zbraněmi, neboť při úporném boji zblízka, tzv. tělo na tělo, by tu při proklamovaných počtech muselo protéci ulicemi Santa Cruz krve mnohem mnohem více...

Zraněný Nelson klesá do člunu

Kapitulace

Vše se nyní dělo přesně podle Gutiérrezových pokynů shromáždit všechny na jiných postech postradatelné bojeschopné muže a Brity ve městě izolovat, sevřít a pacifikovat. Jak běžel čas, Angličané slyšeli, že střelba jinde utichá, věděli že jich tam obklíčených je mnohem méně, než polovina z těch, co se vylodili, nebo alespoň dle plánu měli vylodit. Aby se mohli lépe bránit, tak jejich posledním vzepjetím byla svatokrádež, když vnikli do objektu dominikánského kláštera (Convento de Santo Domingo) a zabarikádovali se tu. Z vojenského hlediska šlo o smysluplný čin, byla to učiněná pevnost, sice provizorní, ale bez nasazení dělostřelectva jen těžko pokořitelná a námořníci i mariňáci z oken mnišských cel zarputile stříleli dokud jim nezačala docházet munice.

Thomas Troubridge přirozeně netušil, co je s Nelsonem, ale věděl, nebo mohl přinejmenším vytušit, že ostatní výsadky nedopadly pro britskou stranu dobře a naděje na to, že by se Španělé jakkoli poddali mizí v nenávratnu. Přesto znovu vystupoval více než sebevědomě a vyzval Gutiérreze, aby mu odevzdal pevnostní pokladnu a vydal náklad z filipínské fregaty. Jinak hrozil strašnými represáliemi proti obyvatelstvu. Guvernér to přirozeně odmítl a slíbil naopak veskrze lidské zacházení, když se beznadějně obklíčení Angličané vzdají, jinak však podstoupí boj až do pro ně veskrze hořkého konce...

Přesto to Troubridge, jako služebně nejstarší z přítomných kapitánů, s podobnými neadekvátními požadavky zkusil ještě dvakrát. Vyslal za Gutiérrezem 2 zadržené mnichy, guvernér si je už ale ponechal v citadele aniž by na podobné požadavky vůbec reagoval, načež se obklíčení pokusili vyslat třetího, který však už za guvernérem ani nešel. Boj tak pokračoval a s malou radostí na straně pravověrných katolíků se začalo shromažďovat dříví a zápalné látky na podpálení sakrálního objektu, jako krajního prostředku k vyhnání tam ukrytých Britů. Mezi půl šestou a šestou hodinou ranní, když Juan Guinther, velící podplukovník s německými kořeny, dal povel k útoku na můstek před klášterem, musel akci zastavit, neboť se před vstupní branou objevil Angličan s bílou vlajkou.

Tohoto nikde blíže nejmenovaného a nejspíše španělsky hovořícího důstojníka dovedli se zavázanýma očima do Svatokryštofského hradu ke Gutiérrezovi. Tam měl onen Angličan opět tu drzost přednést znovu stejné a v dané situaci velice absurdní požadavky, ale po rázném a již neskrývaně hněvivém guvernérově odmítnutí vyměkl a za příslib válečných poct poprvé projevil britskou ochotu k jednání o zastavení palby za diametrálně zcela odlišných okolností, tedy při přiznání si toho, že tu poraženými a vzdávajícími se budou Britové...

Gutiérrez splnění tohoto pro něj vcelku akceptovatelného požadavku ovšem podmínil regulérní kapitulací a slibem, že britská eskadra se zaváže nezaútočit po zbytek války už nejen na Santa Cruz či Tenerife, ale ani na žádný jiný Kanárský ostrov a požadavkem, aby tyto španělské podmínky byly ratifikovány důstojníkem s patřičnou pravomocí. Za těchto okolností vyjádřil ochotu se ctí neprodleně propustit nejen obklíčené a dosud vzdorující protivníky, ale i všechny ostatní příslušníky Royal Navy, kteří již zanechali marného vzdoru a složili zbraně...

Parlamentář se pak odebral nazpět do kláštera a vrátil se ve společnosti kapitána Samuela Hooda^22.) provázeného kapitány Creaghem a Madanem, kteří společně již poměrně pokorně a smířeně s osudem vstoupili do San Cristóbalu - výsledná kapitulační listina obsahující vše výše zmíněné je dodnes uchovávána na radnici v Santa Cruz de Tenerife...

Na britských lodích nevěděli, co se děje, jen slyšeli, že střelba ustala a že na pevnosti stále vlaje španělská vlajka, což pro osud invazních sil nevěstilo nic dobrého. Eskadra se pak začala vzdalovat na volné moře, přičemž se neví, zda při čekání na zprávy ji začal bezděčně unášet proud či šlo o přiznání porážky a únik z dostřelu přístavních děl. Při plavbě kolem San Miguel a Paso Alto na plavidla opět španělská děla vypálila, aniž však už dosáhla zásahu.

Po podpisu dohody vyslal ihned generál Gutiérrez posly do nejvzdálenějších míst, jen na odlehlém hradu San Andrés dostali zprávu tak pozdě, že ještě před osmou ráno na Nelsonovu eskadru stříleli. I admirálská loď Theseus byla zasažena, dokonce jako první. Britské lodě střelbu opětovaly, ale podstatnější škodu fortifikaci nezpůsobily. Zahynul zde však jeden Španěl, agilní dělostřelec, nestalo se tak však zásluhou odvetné palby Royal Navy, ale dík roztržení jedné z vlastních hlavní, neboť tato vypálila víc ran než ve svém stavu snesla...

V mezidobí byl vypraven člun, do něho nastoupil kapitán John Waller z Emeraldu a námořní kapitán Carlos Adán, aby na britské vlajkové lodi informovali Nelsona o situaci i podmínkách kapitulace, jíž velící admirál mohl rázně smést ze stolu, ale ohromen nezdarem a snad i paralyzován těžkým zraněním v rozporu se svou pověstí nekompromisního protivníka velice záhy a bez procedurálních výhrad souhlasil s jejím zněním...^23.)  

Bylo po boji a mohly se začít sčítat ztráty. Většina španělských pamětníků se shoduje na zhruba dvou tuctech mrtvých a 30 až 40 raněných, což potvrdily i moderní detailní studie.^24.)  

Pokud jde o protivníka, Juan Aguilar, jeden z pamětníků bitvy, píše nejexaktnější, žel toliko dílčí údaj, že jen v ulicích Santa Cruz sesbírali 31 anglických mrtvol, jenže Britové neumírali zdaleka jen tam! Guvernér Gutiérrez sám ve své zprávě dvoru píše o 8 mrtvých důstojnících^25.) a nejméně 800 z boje vyřazených protivnících, což není nikterak nadsazené, míní-li to včetně utopených, zraněných a i oněch obratem na čestné slovo propuštěných zajatých. A právě jejich počet je největší neznámou, hned po počtu zahynulých a utopených při potopení kutru a ztroskotání člunů.

Na britské straně se údaje stále různí, pokud je vůbec autoři vyčíslují^26.), ale je nepochybné, že Nelson tehdy úmyslně udával menší ztráty, než ve skutečnosti měl, a co je nejmarkantnější především na jeho hlášení admirálu Jervisovi, zcela pomíjí jakékoliv vyčíslení počtu mužů, kteří se ocitli v moci nepřítele, byť toliko dočasně! Pokud jde o počet utonulých existují dva dokumenty, součet jednou činí 80, podruhé 97 mužů, ale nevím jak je odlišili od dalších pěti, jež zařadili do položky nezvěstní, byť jistým vodítkem tu je, že tito příslušeli do posádek jiných lodí než ti vedení jako utopení a možná záleželo na formulaci kapitána. Nelsonův raport vedle jmenovitého přiznání smrti sedmi důstojníků, což je počet neobvykle vysoký, uvážíme-li, že v boji (patrně na souši) mělo zahynout „jen“ 20 námořníků a 16 (v druhé verzi 15) mariňáků, raněno mělo být 90 mořských vlků ale jen 15 námořních pěšáků (v druhé verzi je poměr 81 ku 22), u utonulých a nezvěstných toto rozčlenění ani jeden z dokumentů překvapivě nečiní a jejich počty nepochybně těžce podhodnocuje...^27.)

Radost a jásot obyvatel byly nesmírné. Na dva tisíce mužů se postavilo do čtverce na náměstí a pro větší působivost se prvním v řadě rozdaly i kořistní pušky, i když někteří milicionáři by je patrně neuměli ani použít. Hoodovi se nelíbila přítomnost Francouzů na ceremonielu, což dal ostentativně najevo, ale záhy pochopil jak se věci mají a omluvil se. Lidé se divili, že poražený protivník neodevzdal zbraně a že pochoduje s vlajkami a za zvuku bubnů Na nábřeží, kam Britové došli, byli dovedeni i ostatní zajatci, a na druhý den i ranění z nemocnic, kteří byli po skončení bojů pečlivě ošetřováni. Bylo rozdáno tolik chleba, vína a ovoce, že Angličané vyjádřili údiv nad takovou pohostinností. I španělské oddíly a občané dostali příspěvek jakožto „malou ukázku naší vděčnosti, i když za čest se zaplatit nedá“. Protože většina britských člunů byla zničena, k evakuaci se poraženým musely poskytnout rybářské bárky.^28.)

Mezitím Gutiérrez pozval na oběd anglické důstojníky, kteří ale požádali o to odložit společné stolování až na druhý den, protože „víno udělalo na jejich vojáky velký dojem“. Na tomto obědě pak prý Angličané koukali jen na zem, jak se styděli. Troubridge se rozloučil Nelsonovým jménem a předal od něj dopis, podepsaný levačkou, kde admirál děkoval za lidský přístup k jeho mužům a jako dárek poslal Gutiérrezovi dalekohled pro noční vidění. Zároveň Troubridge s důstojníky nabídli, že v Cádizu se přiblíží do přístavu s parlamentářskou vlajkou a odevzdají listy, které Gutiérrez chce poslat dvoru a kde bude popis jejich porážky, což vskutku splnili...

Angličané při rozhovorech se španělskými důstojníky vyjadřovali překvapení, jak dobře obránci vzdorovali a jak dobře fungovala přístavní artilerie. Domnívali se, že na ostrov proklouzl z metropolitního Španělska alespoň jeden elitní dělostřelecký batalion...

Podpis kapitulace

Závěr

Po skončení boje si Gutiérrez s Nelsonem vyměnili několik dopisů, které vešly do historie, jako přiklad kavalírství a správného chování mezi bývalými nepřáteli.

Nelson se poprvé podepsal levou rukou, bylo to již 25. odpoledne, i když na listině je udáno 26.; rána musela bolet jak čert, ale tak aby uprostřed léta napsal špatně dokonce i rok? Nu, stalo se! Poté, co Gutiérrezovi děkuje za laskavou pozornost ke své osobě a za lidskost k raněným a šlechetné chování ke všem vyloděným, ho prosí, aby přijal sud anglického piva a sýr. Gutiérrez mu poděkoval a odpověděl, jako řádný španělský grand, že po boji jsou všichni bratři...^29.)   

Mnozí z vítězů, primárně a nejhlasitěji pak starosta Marrero, zastávali názor, že té velkomyslnosti bylo až přespříliš a, že se Angličanům nemělo dovolit takto beztrestně odplout. Ministr války Juan Manuel Alvarez si kvůli tomu s guvernérem vyměnil několik dopisů, ale nakonec převládl názor, že Gutiérrez jednal adekvátně situaci, zvolil jediné racionální řešení, protože španělské válečné lodi byly zablokovány v Cádizu a nemohly připlout obráncům souostroví na pomoc a v případě nekompromisních a nevstřícných postojů se Britové kontrolující moře mohli ostrovanům citelně mstít. Nakonec guvernér dostal i záslužný řád, coby odměnu za veškeré své počínání...^30.)  

V sobotu 29. se konala mše na díkuvzdání za vítězství a byly projeveny díky patronům ostrova a za spolupatrony ostrova byl prohlášen svatý Kříž a apoštol Jakub. Starosta Marrero přednesl jménem občanů slavnostní přísahu. Pak na návrh Gutiérreze (guvernér všechny chválil, nikomu nevytýkal, že opustil své místo; královskému dvoru pak navrhl tolik povýšení a odměn téměř pro všechny, že to vcelku pochopitelně neprošlo) byla zaslána ke dvoru žádost, aby přístav a pevnost byly prohlášeny a poctěny titulem „Villa de Santa Cruz de Santiago de Tenerife“ (město svatého kříže svatého Jakuba Tenerifského). Byl zaslán i návrh erbu, pokud by král vyhověl, což se ovšem stalo jen částečně, respektive ve zkrácené podobě přetrvalo prosté Santa Cruz (de Tenerife), přičemž udělený hrdý titul slul výslovně takto „Muy Leal Noble e Invicta Villa, Puerto y Plaza de Santa Cruz de Santiago“ – Velmi věrné, šlechetné a nepřemožené město, přístav a pevnost svatojakubského Kříže!

Nástup vítězů i poražených

POZNÁMKY:

1.) Zmiňovaná kniha vyšla již v roce 1999 u příležitosti dvou set let od úmrtí vítězného generála Gutiérreze (ovšem do rukou mužského člena české autorské dvojice padla až teprve nedávno, spíše čirou náhodou, v Andalusii...) – jejími autory jsou čelní představitelé „Spolku“ a dvě ze tří vůdčích osobností při sestavování o dva roky staršího a zcela jinak pojatého „Sborníku“. 

2.) Ona proklamovaná spolehlivost je drobet ošidná, v textu knihy se píše o 23 mrtvých, je zde ovšem i fotografie pomníku na jehož pamětní desce se dá dopočítat 24 jmen zemřelých; dnes cca. 15 let „po té“ je na španělské (a rovněž tak francouzské) Wikipedii udána položka 32 fatálních obětí!? Jde o zkopírovaný šotek od oněch 23 (jež uvádí mj. německá verze),  nebo se v mezidobí tak či dohledali či vyzjistili další zabití, ev. na svá zranění dodatečně zemřelí... – tápem!?!

3.) Poměrně zajímavé tvrzení, ekonomicky možná (v přístavu působilo celkem 33 obchodních podniků), ale jiný statistický údaj praví, že průměrná doba dožití zdejšího muže tady činila pouhých 34 let, u žen pak 41, což jsou i na tehdejší dobu alarmující čísla a tento novodobý „turistický ráj“, tehdy dlouhověkosti určitě nesvědčil – ovšem o důvodech si netroufneme spekulovat...

4.) Třebaže ostrov Tenerife i okolí samotného Santa Cruz je poměrně hornaté, všechny vzpomínané pevnosti byly na mořském břehu. Čtvercová citadela, či s bastiony spíše hvězdicový Castillo de San Cristobal (místo odkud velel Gutiérrez), musel v letech 1928-30 ustoupit urbanistické úpravě břehu, čili tento hrad ani jím střežené molo vybíhající do moře (ono na němž byl dle heroické legendy zasažen Nelson) s výjimkou malé části v podzemním tunelu dochovaných základů již neexistují. Jižně od Santa Cruz se však dochovalo kruhové Castillo de San Juan, severně od města pak naleznete dodnes existující Castillo de Paso Alto. Podotkněme, že ještě dál na sever dodnes nalezneme ruiny podobně koncipované Torre de San Andrés, jež sice také zavčasu obdržela památkovou ochranu, ale podstatná část valů „černé věže“ z niž druhdy citelně počastovali ráhnoví Nelsonovy vlajkové lodi se sesula dík erozi půdy a tak polozhroucená památka vypadá dnes věru prapodivně...

5.) Jde o lokalitu v tzv. Staré Kastilii, v prostoru Burgosu, přesto v případě tenerifského guvernéra rozhodně nešlo o žádnou suchozemskou myš. Již v roce 1770 se podílel na expedici jejímž cílem byla probádání Falkandských ostrovů, nejen pro Argentince, ale i Španěly Malvín. O pět let později intervenoval proti Alžíru, a v letech 1779-1783 participoval na blokádě Gibraltaru. Pokud jde o průpravu na funkci guvernéra měl zkušenost již z několika postů ve správě Baleárských ostrovů...

6.) Pokud jde o magickou cifru 8.000, pak k té můžeme dospět jedině tak, že posčítáme všechny tehdejší obyvatele celého Tenerife a to dokonce ženy a děti nevyjímaje, nebo veškeré službyschopné mužské obyvatelstvo Kanárského souostroví. Pravda, pokud jde o bojeschopné chlapy, mohlo zde být ještě několik set na ostrově uvízlých námořníků, ale zdaleka ne každý mořský vlk je automaticky válečník a do boje s Brity se z těchto nedobrovolných imigrantů jako dobrovolníci hlásili především Francouzi, zhruba stovka...

7.) Richard Bowen (1761-1797), jeden ze čtyř bratří z nichž James se posléze stal i admirálem. I Richard k tomu měl všechny předpoklady a dlouho mu štěstí přálo, jako při útoku na Fort Royal na Martinique, či když se jako velitel fregaty Terpischore (32 děl) v lednu po bitvě u Sv. Vincenta nerozpakoval potýkat se ochromeným španělským čtyřpalubníkem Santísima Trinidad (136 děl). U Tenerife svou přílišnou smělost však zaplatí životem, když se uvádí, že jej zabil týž dělový výstřel, dle všeho kartáčový, jenž Nelsona připravil o pravou ruku...

8.) Pro pořádek uveďme, že kontradmirálem se stal k 20. únoru roku 1797, za kontroverzní eskapádu (brilantní, leč bez rozkazu, či alespoň svolení nadřízeného provedený manévr) v bitvě u Mysu sv. Vincenta (14. téhož měsíce), vedoucí k rozbití protivníkovy sestavy a výslednému zajetí dvou protivníkových plavidel – londýnskou Admiralitu tehdy nenadchl, admirála Jarvise, svého bezprostředního nadřízeného, však enormně...

9.) Formálně požádali o výměnu zajatců, ale přitom nepochybně žádné zajaté Španěly na palubě neměli, žádné Brity pak nezadržoval ani guvernér – byla to zjevně jen záminka pro denní pozorování zblízka, jak kotviště francouzské lodi, tak opevnění přístavu...

10.) I Španělé zde měli v dnes již neexistující zátočině u Castillo de Paso Alto překvapivě mnoho plavidel a ne ledajakých, vedle odstrojené „Princezny“ a rybářských bárek tu měli další dvě lodi označené jako fregaty (Dinamarquesa a Apolo), jmenovitě zde pak figurují i dvě brigantiny (Reina María Luisa a La Estrella), goleta (škuner) La Delicia, balandra (dělová šalupa) La Aurora, či keč („briga“ s vratiplachtami na obou stěžních) Los Tres Amigos – otázkou ovšem je v jakém byly stavu, jak na tom byly s výstrojí, posádkou, apod., neb palubní děla (min. u fregat by se dala očekávat automaticky, i pokud tu šlo o plavidla teoreticky ryze obchodní) mohla být částečně a nebo i zcela demontována k zesílení pobřežních baterií...

11.) Podle španělské publikace to byla „urca“, dle francouzského ekvivalentu „hourque“, v českém pak „hulk“, což je ovšem typ lodi poněkud středověký a tak minimálně mějme za to, že v tomto případě docela jistě nešlo o plavidlo válečné...

12.) Zde zase zjevně mohutně nadsazují Španělé, je těžko představitelné, jak zde Britové nakládají na paluby páru fregat 200 (!!!) kusů hovězího dobytka, a převelice náročná operace by to byla i při sekundování flotily transportních lodí; v moderní terminologii na mně vše působí zdáním „pojistného podvodu“, respektive touze po nepřiměřených poválečných kompenzacích, nebo možná i přiměřených, než kdyby přiznali ztrátu třeba jen 20 kusů...

13.) Zde platí prakticky totéž, co v předchozí poznámce, byť v trochu jiném ohledu. Je prakticky nemyslitelné, že by se této první invazi bylo nasazeno na tisíc Britů (nemluvě o tom, že by se tu dali fakticky bez boje zatlačit pouhou pětinou milicionářů), jak se lze dočíst v místních pramenech (údaj britský dohledán nebyl), a pokud ano, tak snad jedině i se započtením všech mužů na palubách na této vysloveně diverzní akci zúčastněných lodí; žel co tu schází asi nejvíce je informace o prostoru vylodění, leč předpokládejme tu sektor mezi Paso Alto a San Andrés...

14.) Kapitán Bowen, jakkoli nepochybně velmi smělý, v akci zahyne, nemůže pak už nic potvrdit, ani vyvracet, leč o jeho klíčovém vlivu na admirálovo rozhodnutí nelze vcelku pochybovat! Nelson o zdaru operace zapochyboval i při večeři v předvečer akce, kdy si na Bowenovu tvrdohlavost postěžoval, leč velitelskou autoritu tu vůči příteli neuplatnil a veškerou tíži rizik nezdaru tak vědomě převzal. Bowenovu klíčovou roli dosvědčuje i v dopisu, který admirálu Jarvisovi derniérově napsal ještě pravačkou, tedy těsně před útokem, jenž se rozhodl vést osobně a činil tak s vědomím, že může v nadcházející akci nejenom získat slávu, ale i zahynout...

15.) Připomeňme, že počet hlavní uváděný u každé z válečných lodí je tzv. tabulkový a při boční salvě u 74 dělové řadové lodi pálí toliko polovina, tedy 37! Do této statutární početní množiny se ovšem nezapočítávají stíhací děla na přídi (zpravidla dvě), ani obranná děla záďová (obvykle flankující kormidlo), jakož ani eventuelně další palebné prostředky...

16.) Jiný rozpis se v dílčích detailech liší, ale i zde jsou v Batería de Barranco Hondo dislokována dvě děla, a jelikož jde o situaci v půli července, jistil si tu guvernér zjevně i pravý bok – byť i jen v mezích svých omezených možností, neb dvě osamocené hlavně Brity zastavit nemohly, ale už jen to, že by zaburácely tu mohlo alarmovat zálohy a ty úspěšně zasáhnout, nebo alespoň stabilizovat situaci...

17.) O Richardu Bowenovi již byla řeč (7.), zde dodejme, že Thomas Francis Fremantle byl kapitánem fregaty Seahorse, Thomas Boulden Thompson pak dvoupalubníku Leander. Zdá se, že všichni kapitáni zúčastněných lodí byli ve člunech, a to včetně Ralpha Willetta Millera, velitele vlajkového plavidla, což tu zavdává otázku, kdo vlastně zůstal na moři aby v jejich nepřítomnosti velel eskadře...

18.) W. M. Jones v příloze druhého svazku své monumentální práce o britském námořnictvu v letech 1793-1821 uvádí u zkázy „minometného kutru“ HMS Fox 96 utonulých. Netvrdíme, že nemá pravdu, leč Nelsonův sumář kalkuloval max. s 97 utopených - JENŽE - v rámci celé operace!!! Velící admirál v jednom z raportů připouští smrt toliko 17 mužů z posádky této lodi, nejvíce utopenců mělo být podle tohoto výkazu členy posádky řadové lodi Culluden, šestatřicet, jen o dva méně z vlajkového Thesea a desítka z fregaty Emerland. Proč taková koncentrace sil na palubě jediného plavidla a pokud vše připustíme, kde jsou posádky invazních člunů a tamní utonulí, neb zdaleka ne všechny veslové lodice dosáhly pobřeží (či se dokázaly bezpečně vrátit) – zde se vše obešlo bez ztrát na životech, nebo s jedinou obětí? Že by na palubě kutru byli neplavci, na člunech plavci? Takové selekci se při znalosti tehdejších poměrů věří opravdu jen stěží, navíc drtivá většina námořníků plavat neuměla, ani u mariňáků to tehdy nebylo o mnoho lepší...

19.) Toto bronzové kořistní dělo, jehož přezdívka má mnoho významů, se jako muzejní exponát zachovalo dodnes. Ráže je v evropských mírách udávána jako 7,5 cm při délce hlavně 64 cm; je lafetováno jako polní kanón (82 × 105 × 85 cm), čili dle všeho muselo patřit mariňákům, ale proč ho nenasadili do akce a ponechali na pláži...

20.) Z vojenského hlediska šlo o nejcennější trofeje, jež si Španělé ponechali dodnes a pietně je uchovávají v pevnosti Almeida v oblastním vojenském muzeu Kanárských ostrovů. Jeden z nich nese nápis „EMERALD“, jde tedy o bojovou zástavu jedné z Nelsonových fregat o rozměru 143 × 236 cm; druhá vlajka je mnohem větší (186 × 426), je bez nápisu a traduje se, že měla být vztyčena nad Castillo de San Cristóbal v okamžiku britského vítězství!?! V témže muzeu jsou pak vystaveny i dva kořistní bubínky a další artefakty...

21.) I když tu není udáno na základě čeho, ale velice důvěryhodně na mě působí údaj (alespoň určitě co do poměru příčin úmrtí) na španělské wikipedii, kde vedle 44 Britů zabitých v boji, je vyčísleno 177 utopených a 5 mužů tu dle všeho zůstalo i přes dvě století odstupu nezvěstnými, jenže kdy a kam by dezertovali, zvláště tak aby si toho ostrované nevšimli – ostatně 250 mrtvých připouští už i anglická verze opírající se o jakousi Nelsonovu encyklopedii, jež mi (nám) doposud do rukou nepřišla...

22.) Tento Samuel Hood (1762-1814), v tenerifské kampani velitel řadové lodi Zealous, byl druhý co do služební hierarchie mužů, jež se ocitli zablokováni v dominikánském klášteře. Ač měl v budoucích letech více štěstí i úspěchů a již roku 1811 po zásluze dosáhne hodnosti viceadmirála, zůstane ve stínu svého stejnojmenného strýce (1724-1816), budoucího prvního vikomta Hooda, na začátku revolučních válek britského velícího admirála ve Středomoří, jenž mj. obsadil Toulon a operoval i na Korsice...

23.) Adán zde tak byl jediný španělský důstojník, který zde tehdy Nelsona na vlastní oči spatřil, nebo alespoň jediný který věděl s kým má tu čest, byť tři ze čtyř vrcholů své slávy měl britský velitel teprve před sebou; viceadmirálem se stane až k 1. lednu 1801, tedy více jak dva roky po svém triumfálním vítězství u Nilu, tedy pro kontinentální Evropany v námořní bitvě v zátoce u Abúkíru...

24.) Důkladné analýzy se v době 200 výročí ustálily na 24 padlých či v boji zemřelých obráncích, jejichž jména pak byla u příležitosti tohoto významného jubilea zvěčněna na památníku 25. července 1797. Úmyslně nepíši o Španělech, neboť mezi dvěma tucty jmen, jsou i dvě francouzská (Jean Chibeaud a Paul Duare)! Mezi mrtvými byli dva důstojníci (s nejvyšší hodností teniente coronel, podplukovník, Juan Bautista de Castro y Ayala a podporučík Rafael Fernández Bignoni), dva dělostřelci, 12 vojáků a 6 civilistů + oni dva již výše jmenovaní francouzští námořníci...

25.) Nelson přiznal sedm, a v tomto bodě musel být nepochybně exaktní. Vedle kapitána Richarda Bowena (HMS Terpischore) to byli čtyři poručíci námořnictva – W. Earnshaw (Leander), J. Gibson (velitel lodi Fox), G. Thorpe (Terpischore) a J. Weatherhead (Theseus); jakož i dva lajtnanti od mariňáků – W. Basham (Emerald) a R. Robinson (Leander).

26.) W. M. Jones v první polovině 19. století [se započtením výše uvedených důstojníků] uváděl 28 (5+23) v boji padlých námořníků a 16 (2+14) mariňáků. Raněno mělo být 90 námořníků (včetně velícího admirála) a 15 námořních pěšáků. 97 námořníků a mariňáků se mělo utopit, k nimž bych přiřadil ještě pět nezvěstných. Čili 141 až 146 mrtvých a 105 raněných, přičemž tu musel vycházet i z jiných pramenů než jen Nelsonových raportů, ale k opravdu důkladné analýze dílčí, ba přímo až podružné události, při velice širokém záběru jeho monumentálního díla se docela určitě nedostal...

27.) Tato hlášení nejsou žádnými hrubými odhady, ale soupis je veden detailně, v osmi sloupcích, loď po lodi – Theseus 71 obětí (12 padlých [8 námořníků + 4 mariňáci], 25 raněných [25+0] a 34 utonulých [?]), Culloden 57 (3 padlí, 18 raněných, 36 utonulých; rozlišování na námořníky a mariňáky vypouštím zcela), Zealous 26 (5, 21, 0), Leander 12 (6, 5, 1), Seahorse 16 (2, 14, 0), Terpischore 23 (8, 11, 4), Emerland 29 (8, 11, 10) a Fox 17 (0, 0, 17) – u Leandera a Terpischore jsou třetí položkou nezvěstní, kolonka utonulí byla proškrtnuta... Dodejme, že existují dokumenty dva, jeden bez Nelsonova podpisu a drobet přeškrtaný je tu mou předlohou, druhý uhlazenější s kostrbatým Horatiovým podpisem levicí se součtem 230 obětí jsem uvedl hlavně pro dokreslení zmatečnosti. Ve většině údajů se zcela shodují, či liší v řádu jednotek, teda přehlédneme-li celkový součet, kdy jde o disproporci vzniklou primárně tím, že zde zcela schází položka HMS FOX; tedy nechybí tu zpráva o smrti poručíka Johna Gibsona, kapitána onoho nešťastného plavidla, avšak postrádám tu započtení alespoň oněch 17 utopených mužů jeho posádky z obsáhlejšího listu! Proč? Bál se přičíst k 35 padlých (v druhém listu 36) a 80 utonulým, dalších mnoho desítek mrtvých? A dostal viceadmirál Jervis obě dochované listiny, nebo jen jednu? Máme pak počítat, že se tu bilancování expedice jakkoli kalkuluje např. i s oněmi minimálně dvěma zahynuvšími již při prvním výsadku, podle všeho nikoli... A do jaké kolonky byli zařazeni oba v textu zmínění zabití průvodci, Prus i Asiat?; nepochybně nikam!!! 

28.) Ze španělské strany tu existují tři propočty, Cagigas uvádí 632 mužů, Guinther 672 zajatců a Tolosa přičetl ještě jednoho. Autoři stěžejní publikace se domnívají, že Cagigasových 632 je šotkem od oněch 672, což nemohu vyloučit, leč nevím proč nevzali v úvahu, nebo to alespoň nezdůvodnili, logičtější verzi, že 632 Britů mohlo defilovat při pokapitulačním ceremonielu, ale Guinther a Tolosa mohli započíst i teprve později propuštěné zajatce či raněné, jimž zdravotní stav slavnostní nástup i následný veskrze čestný odchod s veškerými vojenskými poctami neumožňoval... Obvykle se uvádí, že zajatců bylo JEN asi 300, ale zde se domnívám, že tu kdosi míchá hrušky s jablky, respektive tu zapomněl sečíst souhrnnou položku, pomyslné ovoce! Byly tu nepochybně dvě kategorie pokořených a vzdavších se, početná skupina těch co za příslib svobodného odchodu veskrze čestně kapitulovala až ráno 25. července, jenže dalších několik set mužů zbraně složilo bezpodmínečně v ulicích či na plážích již mnohem dříve, ještě  v průběhu noci; řekneme-li si, že poměr byl půl na půl, pak by těch cca. 300 vcelku sedělo, ale uvádí-li se jen jedna položka, nepochybně by se měla ještě vynásobit dvěmi!!!

29.) Vedle toho, že zde co nejzdvořileji děkuje za pivo i sýr, přimlouvá se tu mj. za žádost Francouzů, kterou mu poslal přes Troubridgeho... Z dostupných materiálů není příliš zřejmé o co šlo, ale dle logiky věci se tu přímo nabízí žádost o jejich repatriaci do vlasti. Nemám potvrzeno, že by i v tomto ohledu bylo guvernérovi vyhověno, ale předpokládejme, že ano – bylo to v zájmu všech na jednání zúčastněných, a přes Nelsonovu nelibost ke všemu francouzskému případné nedodržení slova a jejich zajetí by historií snad nezůstalo nepovšimnuto...

30.) Třebaže anglické zdroje píší o Vojenském rytířském řádu „z Alcántary“ (Orden Militar de Alcántara), kteréhožto společenství jako markýz nepochybně mohl být členem, byť to v dohledné titulatuře (alespoň ve faximilii dokumentu o vypovězení války) obsaženo nebylo. V otázce odměny za úspěšnou obranu Tenerife pravděpodobněji šlo o udělení tzv. Záslužného řádu Karla III. (Muy Distinguida Orden de Carlos III), ovšem o který ze čtyř jeho stupňů se jednalo? Vzhledem k hierarchické pozici zasloužilého guvernéra tu lze předpokládat velkokříž... 

Post scriptum editora: 

Musím poděkovat oběma autorům, kteří se zde neobjevují poprvé (Ch. Tichá sem před časem poskytla vzpomínky z vlastní cesty na Ostrov svaté Heleny) za unikátní příspěvek, který jsem se rozhodl navzdory délce nedělit na pokračování. Jak jste si možná všimli, je publikován takřka ve výroční den událostí...