ROK 1812 A MÝTUS O BAVORSKÉ ZRADĚ

Von Hess: Druhá bitva u Polocku

Při psaní druhého dílu Napoleona v Rusku, který bude mít název Zkáza Velké armády, už jsem poměrně pokročil a dospěl s ustupujícími ke Smolensku, kde mi nezbylo než řešit sérii Jobových zvěstí, které tu na císaře dopadly a mezi něž patřily i boje na severním strategickém křídle na řece Dvině. Tam velel na maršála po první bitvě u Polocku povýšený Laurent Gouvion Saint-Cyr II. armádnímu sboru, jejž převzal po raněném Oudinotovi, a VI. (bavorskému) armádnímu sboru, který, pokud jde o pěchotu, vlivem ztrát, epidemie a celkového poklesu morálky nesmírným způsobem prořídl a jemuž Napoleon navíc odebral všech šest bavorských jezdeckých pluků. Sbor ztrácel bojeschopnost a v tzv. druhé bitvě u Polocku (18.-20. října 1812) už jej Saint-Cyr nasadil jen k obraně levého břehu Dviny, což nebylo zas tak podružné, neboť po něm se blížil tzv. Finský sbor generálporučíka Steinheila, značná posila, pochodující od Rigy na pomoc 1. samostatnému sboru hraběte Wittgensteina. Saint-Cyr, jemuž hrozilo v Polocku obklíčení, město nakonec vyklidil a zahájil ústup směrem k jihu, přičemž třemi francouzskými pluky posílení Bavoři podnikli 19. října večer a 20. října dopoledne (u vsi Ekimania) na levém říčním břehu úspěšný protiútok, kterým Steinheila donutili 21. října ustoupit a přejít na břeh pravý, k Wittgensteinovi. Pak francouzsko-bavorské síly ustupovaly odděleně k jihu, Bavoři pod velením generálporučíka Wredeho paralelně, leč západněji. Důležité je k tomu uvést, že sám Gouvion byl v bitvě o Polock zasažen střelnou ranou do nohy, a i když velel dál, v následujících dnech jej zraněné přece jen donutilo část povinností přenést na zástupce, především na svého náčelníka štábu.
    Právě tady začíná problém.
    Francouzské práce mluví o bavorském ústupu způsobem, který vystihují např. pasáže z životopisu Gouviona Saint-Cyra, sepsaného baronem Vernonem a vydaného roku 1856:
    „Za ústupu od Polocku se Wrede, který velel vlevo od nás šestému sboru, od Saint-Cyra odpojil a velice svéhlavě se zastavil u Selišče před Ušačí, i když mu Saint-Cyr s ohledem na slabost bavorských jednotek doporučoval, aby se přesunul trochu za jeho druhý sbor. Wrede se dal na pochod dle vlastní úvahy a dával najevo pramálo poslušnosti, což u vojáka tak vysoké hodnosti budí podezření z nedostatku věrnosti. Nedbal na Saint-Cyrův rozkaz z 24. října, byl napaden, poražen a pronásledován Steinheilem, který se zmocnil jeho zavazadel, pokladny a kolesny obsahující šestadvacet praporů šestého sboru. Nazítří po té šarvátce si bavorský generál stěžoval, že jej opustili a obětovali, a Saint-Cyrovi oznámil, že se rozhodl přejít přes Glubokoje na silnici k Vilnu, dokud má ještě hrstku mužů odhodlaných při její obraně padnout.“
    Pokračují pasáže, v nichž se tvrdí, že cestu na Vilno nebylo třeba chránit, že ji nikdo neohrožoval a že Wrede, který už ztrácel chuť za francouzskou věc bojovat, o nutnosti tohoto přesunu přesvědčil vilenského guvernéra Mareta, vévodu z Bassana, což byla téměř zrada. 

Ústup od Polocku, mapa z  Bogdanovičových Dějin vlastenecké války

    „Pan de Wrede lnul srdcem i duší k německé straně, která o sobě začínala dávat vědět s cílem získat germánské vlasti opět nezávislost. Odtahoval se od naší věci, dosud se s ní ale nerozešel…,“ pokračuje týž autor a připomíná, že v říjnu 1813, právě z Wredeho iniciativy, uzavřel bavorský král dohodu s Rakouskem a Bavorsko přešlo do protinapoleonské koalice.
    Neposlušnost a předzvěst zrady, tak vyhlíží bavorský ústup od Polocku ve francouzském podání dodnes a je to dokonalá ozvěna např. pasáží z memoárů Marcellina Marbota, jenž tehdy u Polocku byl. Obvinění z toho všeho vyznívalo natolik přesvědčivě, že je do mnohasvazkových dějin Vlastenecké války 1812 převzali i klasičtí ruští historikové Michajlovskij-Danilevskij či Bogdanovič, a musím ke své škodě konstatovat, že tak jsem se na celou věc díval i já. Podobně ji najdete v textu mé knihy 1812: Napoleonovo ruské tažení, vydané před téměř jedenácti lety.
    Teď, při psaní příslušných kapitol, jsem už ale měl k dispozici monumentální (a bohužel nedokončené) dílo kapitána Gustava Fabryho Campagne de 1812, jehož šestý a poslední svazek je edicí dokumentů z 24. srpna až 4. prosince, vztahujících se k událostem na levém křídla Grande Armée, tj. ke II., VI. a IX. armádnímu sboru. Po excerpci dokumentů k uvedenému problému (především dopisů Wredeho Saint-Cyrovi a Victorovi, jakož i Maretovi) se celá tzv. neposlušnost, případně defekce Wredeho Bavorů začala jevit v podstatně odlišném světle a já nakonec z toho všeho stvořil obsáhlé odstavce, které vypadají takto: 
    „Samostatnou kapitolu celého ústupu od Polocku představoval osud toho, co zbylo z VI. (bavorského) armádního sboru, v jehož čele nyní stál generálporučík Wrede. Je to choulostivá otázka, neboť francouzští pamětníci a po nich historikové kategoricky tvrdili, že se Wrede, který zatlačil v závěru druhé bitvy u Polocka Steinheila, pak od Saint-Cyra svévolně odloučil a odmítal se k němu přes všechny rozkazy znovu připojit.
    Pohled na mapu to potvrzuje, neboť Bavoři po střetu u Ekimanie ustupovali na jihozápad k Rudnji a odtud dál až na silnici, jež vedla od Disny na jih. Chvíli se přesunovali paralelně s Gouvionem (a během té doby se od nich odloučily francouzské pěší pluky, které po jejich boku u Ekimanie bojovaly), pak ale pokračovali k jihovýchodu na Dokšicy a odtud došli až do Vilna. Podle Saint-Cyrova životopisce (jakož i pamětníka Marbota a dalších) přestal Wrede poslouchat Gouvionovy rozkazy, byl 24. října Steinheilem dostižen, poražen, připraven o povozy, pokladnu i všech šestadvacet sborových zástav. Ve skutečnosti šlo o událost, k která se stala o den později, 13./25. října, kdy stál bavorský velitel u vsi Koblyči (západně od Ušače), kterou držel na Saint-Cyrův rozkaz, aby zajišťoval II. armádnímu sboru levý bok. Steinheilova avantgarda nenapadla jeho, ale konvoj s dvanáctiliberními děly, sborovou pokladnou a už šest týdnů zabalenými prapory, které Wrede krátce předtím odeslal s ohledem na slabost svých jednotek k hlavnímu Gouvionovu parku na Ušač.    „Celý tento trén byl nepřítelem zajat mezi Ušačí a Seliščí, neboť mě nikdo neupozornil, že II. sbor už odešel za řeku Ušač a protože se spojení pomocí hlídek s mým sborem neudržovalo,“ psal Wrede onoho 25. října Maretovi do Vilna.
    Od Mareta, vévody z Bassana vojenského velitele Vilna, věděl, že měl dostat Gouvionův rozkaz, aby odpochodoval k Vilnu, kurýr ale nedorazil, a tak stále platil předchozí Saint-Cyrův ze včerejška, aby se od II. sboru nevzdaloval. Že byl rozkaz k odchodu směrem na Vilno napsán, to mu potvrdil i generál Maison, a Wrede se musel rozhodovat, co udělá. Nazítří, když sám vyslal ke II. sboru pobočníka, dostal odpověď (napsanou místo raněného Gouviona jeho náčelníkem štábu), která neříkala ani to, ani ono, jen mu navrhovala, aby se připojil ke druhému sledu Gouvionových sil a tam dopřál svým mužům oddech.
    „Právě jsem obdržel dopis p. náčelníka štábu dʼAlbignaca, který k tomu, zda mám pokračovat v cestě na Vilno, neříká ani tak, ani onak. (…) Je pravdou, že mi zbývá jen hrstku lidí, ta však je odhodlána při obraně silnice na Vilno a skladišť VI. sboru zemřít. Dám se tedy za úsvitu odhodlaně na pochod i s Corbineauovou brigádou (…) a doufám, že zítra dojdu na Glubokoje, kde věřím, že najdu posily ze svých záložních středisek. Po cestě na mne útočí, musím proto manévrovat tak, abych měl co nejmenší škody,“ reagoval obratem na dʼAlbignacův dopis listem, adresovaným Gouvionovi.
    Ve vytečkovaných místech shrnul vše, co jsme řekli dříve, příčiny ztráty svých děl i praporů stejně jako nedostatek zpráv a přerušené spojení s II. sborem.
    Jedno nedorozumění ovšem plodilo druhé, neboť Corbineauova brigáda lehkého jezdectva, přidělená k VI. sboru, se od Wredeho odtrhla, i když Wrede marně žádal, aby zůstala (což by nemusel, kdyby mu Napoleon nevzal Bavorům jejich vlastní jezdectvo). Marbot píše, že generál Corbineau odmítl poslouchat bavorské rozkazy poté, co mu velitel VI. sboru nedokázal předložit písemný Saint-Cyrův rozkaz o přidělení jezdecké brigády, na který se generálporučík odvolával. Je jasné, proč Wrede nic písemného předložit nemohl, Corbineau si ale myslel, že mu Bavor lže, a vrátil se na vlastní pěst i zodpovědnost k II. sboru. Z pohledu dalších událostí před bitvou u Bereziny bylo ohromné francouzské štěstí…!
Francouzská díla tvrdí, že se zuboženým a víc než prořídlým sborem bylo pro Wredeho mnohem výhodnější odejít na Vilno než zůstávat se Saint-Cyrem či Victorem, jenže stačí sledovat jeho další pohyby, abychom zjistili, že to není pravda. Generálporučík ustupoval pomalu, nic jiného v situaci, kdy zůstal takřka bez jezdectva, nezbývalo, 27. října došel zhruba do půli cesty od Dviny k Vilnu a v prostoru Glubokoje–Daniloviči zastavil, neboť jej Steinhel přestal pronásledovat. Odtud kryl severozápadní přístupy k Vilnu až do poslední listopadové dekády, tj. do bitvy na Berezině, a teprve pak se dal přes Svjancany na další ústup k Vilnu. Z neposlušnosti, nedostatku chuti bojovat či dokonce z poloviční zrady jej francouzští memoáristé a historikové obviňovali zcela neprávem!“
    Což jen dokládá, že řemeslo historika je docela složité a oddělit legendu od fakt, či zrno od plev, dá dosti práce.

GENPOR. KARL PHILIPP. SV. PÁN VON WREDE (1767–1838)
Syn z urozené bavorské rodiny vysokých státních úředníků, sám předurčený k úřednické kariéře, od r. 1792 asesor Nejvyššího soudu v Heidelbergu, který přijal od knížete Hohenloheho na počátku války habsburského císaře s Francií funkci válečného komisaže jak v Bavorsku, tak u Wurmserovy armády v Itálii a u vojska arcivévody Karla v německých zemích. Od r. 1795 plukovník, r. 1799 v čele bavorských dobrovolníků a r. 1800 jako generálmajor velitel jedné bavorské brigády, s níž se vyznamenal za ústupu Krayovy armády k Ulmu a posléze u Hohenlinden. Po lunévillském míru byl hlavním reorganizátorem bavorské armády. Generálporučík r. 1804, postavený do čela bavorských jednotek, s nimiž bojoval po boku Francouzů od roku 1805 do roku 1813. Velitel Pomocného bavorského sboru r. 1805, v jehož čele prohrál bitvu u Štoků, velitel 2. bavorské divize r. 1809, s níž bojoval u Abensbergu, pak proti tyrolskému povstání Andrease Hofera a posléze u Wagramu. Těsně před bitvou u Lipska na podzim 1813 vyjednal riedskou smlouvu, podle níž přešlo Bavorsko na stranu Rakouska a do protinapoleonské koalice. Byl Napoleonem poražen v říjnu 1813 u Hanau, vyznamenal se např. r. 1814 u Bar–sur-Aube a v témže roce se stal knížetem i polním maršálem.