středa 11. ledna 2012

POHŘEB SIRA JOHNA MOORA

Sir John Moore od Thomase Lawrence
Války nejsou poetická věc, což platí i o revolučních a napoleonských, přesto však se v poezii lyrické i epické toto témě objevilo nesčetněkrát Homérovou Illias počínaje, takže zápolení jakéhokoliv druhu je přinejmenším stejně staré téma jako věci milostné. Jak se to ale má s poezií, přesněji s epikou, vztahující se k období, které na tomto bloku prezentuji jako stěžejní? Když jsem si vymýšlel štítek „classic“ a začal do něj vsunovat krásnou literaturu klasickou i novodobou (myslím, že tu zatím byli Erckmann-Chatrian, Aragon, Dumas st., Mickiewicz, Mérimée, Jirásek a ze současných Pérez-Reverte…), vůbec jsem nepomýšlel na veršotepectví a nejspíš jsem věděl jen o velmi málo věcech. Ano, o napoleonských válkách psal vázanou řečí lord Byron, je tu Lermontovovo Borodino, spousta básní Victora Huga (Sněžilo, Waterloo…) a další díla velikánů, jenže až na nějaký ten kus z Childe Harolda neexistují v češtině a do překladů poezie se pouštět nemíním, nedopadlo by to dobře. Pak jsem ale v knize, o které se tu psalo, tedy v Pevnosti Bernarda Cornwella v překladu Jirky Beneše narazil na motto, jedno ze dvou, s jednou slokou z básně Charlese Wolfa (1791-1823), což byl irský kněz a poeta, který sice nepatří k vrcholům anglické poezie, přesto však v učebnicích a antologiích nechybí. Cornwell ji použil spolu s úryvkem z Paul Revere´s Ride, velevlastenecké americké básně Henryho Wadswortha Longfellowa (autora Písně o Hiawathovi), neboť skvěle ilustrují dva hodně protikladné hlavní protagonisty tohoto úžasného románu o bitvě v
Moorův náhrobek v La Coruni...
Penobscottském zálivu. Longfellow svou poému věnoval Paulu Reveremu, americkému národnímu hrdinovi, jenž hrdinou jaksi vůbec nebyl, a Wolfe zas ve své nejproslulejší básni oslavil generálporučíka sira Johna Moora, pro něhož byl Penobscott první válečnou zkušenosti. Básnil ovšem o té poslední z počátku roku 1809, kdy tento muž změřil po strastiplném ústupu u galicijské La Coruni síly s armádou maršála Soulta a v bitvě 16. ledna byl smrtelně raněn. Britští vojáci sira Johna pochovali v La Coruni, kde lze dodnes spatřit jeho náhrobek, a v Glasgowě mu pak postavili pomník, neboť oním ústupem,
jakkoliv zlým, jakož i prohranou bitvou, zachránil britský expediční sbor před úplným zničením  a maršálu Soultovi, jakož i Napoleonovi jaksi překazil velké strategické vítězství. Vstoupil tím do britského vojenského Olympu a už zmíněný Thomas Wofe na jeho oslavu napsal procítěnou báseň s původním názvem The Burial of Sir John Moore at Corunna. Do češtiny ji nepřeložil nikdo menší než Jaroslav Vrchlický a jeho překlad (s názvem Pohřeb sira Johna Moora) byl vřazen do sbírky Moderní básníci angličtí, vydané Vilímkem v roce 1900. To století je na jazyce překladu znát a zpočátku těžkopádně znějící verše musíte přečíst i podruhé či potřetí, abyste se dostali na kloub heroické velebnosti. Nechť vám v tom pomáhají i snímky náhrobku z La Coruni a generálporučíkovy sochy z Glasgowa…

Charles Wolfe
POHŘEB SIRA JOHNA MOORA

(překlad Jaroslav Vrchlický)

Vír bubnů ni pohřební neslyšen třesk,
když na valy jeho jsme vynesli tělo,
ni z jediné pušky se nemihl blesk
nad hrobem, kam složeno v spánek být mělo.

...a jeho socha v Glasgowě
Byl pochován v šeru a v pochmurný den,
drn bodáky v chvatu byl obrácen, válen,
zřel zmíraje měsíc mhou k práci nám jen,
byl třaslavých pochodní žeh temně zkalen.

A zbytečná rakev jej nekryla, šat
ni rubáš mu nezakryl na prsou rány,
on ležel tu, bojovník, který jde spat,
jen válečným pláštěm svým hrob maje stlaný.

Jen krátce zněl modliteb stručných náš kvil,
ni slovíčko nepadlo smutku a hoře,
z nás v mrtvého obličej každý zrak vryl,
snil, jak bude zítra, až zaplane zoře!

Tak snili jsme, jeho hrob vyvršen když
a pahrbek uhlazen ze všech stran kolem
jak nepřítel u hlav mu stát bude již,
a daleko v moři my se svojím bolem!

O zmizelém bude znít cizáka hlas
a urážet bude snad prach jeho schladlý,
však po tom co jemu jest? Pro věčný čas
spí v hrobě, kam Briti jej, přátelé, kladli.

Však z půle jen úkol náš vykonán jest,
hlas znovu nás k návratu svolávat pílí,
a hřímavých pušek již hlásá tu zvěst,
že nepřítel blízko a k útoku střílí.

Tož zvolna a truchlivě složen byl v rov
na krvavém poli po rekovném boji,
a nevztýčen kámen ni řádek ryt v kov,
my odešli — ať spí tam se slávou svojí!

Báseň je to nádherná a zaslouží si, abych ji pro objasnění situace i souvislostí trochu oživil příběhem Moorova ústupu i oné bitvy, což učiním zanedlouho a příště… A pokud dáváte přednost veršům v angličtině, tedy v originále (což představuje, upřímně řečeno, velmi zajímavé srovnání s prostotou původního textu a stoletou štroubovaností překladu, z nějž čiší obtíže, působené anglickým přízvukem a jednoslabičností), máte na ně prolink v nadpisu!

Žádné komentáře: