MUŠKETÝR D´ARTAGNAN

Už jsem psal, že občas musím (a chci) zabrousit k jinému tématu; ani většina z vás, kteří na tyto článečky reagujete (a za ty reakci opět díl), se neomezuje na napoleonské války. Trochu si přitom plním dětské či chlapecké sny a věnuji se pak událostem nebo hrdinům, které mám od mládí rád. Výsledkem toho byla v minulém roce i kniha, která v mnohem větší dimenzi navázala na moji prvotinu "D´Artagnan a ti druzí." Léta jsme shromažďoval materiál, abych mohl napsat o Charlesu de Batz de Castlemore, hraběti d´Artagnan, kapitánporučíku Šedých mušketýrů, a to, co vzniklo, jsem nazval docela prostě "Mušketýr". Přiznávám, že občas mi byl d´Artagnan záminkou k vylíčení dějů vlády Ludvíka XIII. a počátků vlády jeho syna včetně všech příběhů, které Dumas použil (např. obléhání La Rochelle, Buckinghamova smrt), nebo nepoužil (což je celá francouzská účast v závěrečné fázi Třicetileté války včetně bitvy u Rocroi, atd.) V závěru jsem si dal v práci s překladem starého dílka o historii mušketýrských kompanií až do jejich zániku a kromě černobílých vyobrazení tu najdete i přílohu obrazovou, dokonce barevnou, která se soustřeďuje na vývoj mušketýrského stejnokroje. Ukázku textu máte na doprovodných obrázcích včetně inspirace pro návštěvníky Paříže: jde o pomník Alexandra Dumase na náměstí Malesherbes, kde se k bulváru připojuje ulice Villars, a d´Artagnan na podstavci je skutečně krásný... Pro ty, které jsem zaujal, přikládám i úryvek z poslední kapitoly (možná s překlepem, protože je z wordovského rukopisu, čímž se předem omlouvám)a dodávám, že knihu vydal Akcent Třebíč (2008).

POSLEDNÍ BOJ
(ukázka z knihy)

Ráno toho dne už hrabě d’Artagnan mnoho nenaspal, kolem osmé jej vzbudil hrabě de Montbron, velitel druhé mušketýrské kompanie, s hlášením, že pan de La Feuillade, který vystřídal jako velitel pro tento den vévodu z Monmouthu, nechává budovat na dobytém půlměsíci ve směru k městu, tedy v minami vzniklém průlomu, barikádu.
„Pan d’Artagnan, který o tom věděl více než on, mu odpověděl: ,My v tom půlměsíci a v kontreskarpě dneska v noci ložírovali. Pan de La Feuillade udělá dnes večer, co uzná za vhodné, a my budeme myslet jen na to, jak si připijeme na královo zdraví.‘,“ vzpomínal ve svých vojenských memoárech pan Quarre d’Aligny, tehdy Šedý mušketýr.
To znamenalo, že velitel mušketýrů hodlá po rušném dni a těžké noci odpočívat, neboť ani jej, ani jeho jednotku žádné služební povinnosti nečekaly. Myslel jen na dobré jídlo a k vévodovi z Monmouthu prohodil:
„Můj princi, nebylo by dobré nechat přinést náš oběd, aby mohli přijít i všichni důstojníci ze zákopu a připít si s námi králi na zdraví?“
Velitel Černých mušketýrů nicméně planul bojechtivostí a chtěl probrat možnosti dalšího útoku z oné "demi-lune".
„P. de Montbron byl, co se oběda týče, téhož názoru, ještě se ale vrátil k útoku u oné bariéry, na což mu pan d’Artagnan odpověděl, že pan de La Feuillade učiní, jak uzná za vhodné. Dodal, že kdyby mu on poslal lidi, byli by na půlměsíci spatřeni a to by mnohé z nich stálo život, neboť obránce by to mohlo podnítit k výpadu, jenž by nás přišel draho, leč (...) pan de Montbron se proti tomu stavěl a říkal, že netřeba odkládat na zítřek, co může být uděláno dnes.
Tehdy mu pan d’Artagnan vztekle řekl:
,Pošlete tam tedy od sebe odřad, velice se ale obávám, že tím vyvoláte šarvátku, o niž není co stát.‘
Vskutku, neuběhly ani tři hodiny, a už se tam rozpoutal zuřivý boj, přesně takový, jak se dalo předpokládat, a skončil, až když neměl kdo s kým bojovat. Měl jsem na to stejný názor jako můj milovaný kapitán, který mě měl rád jako syna...,“ pokračoval Quarre d’Aligny.
Montbronovi mušketýři, kteří zalidnili "demi-lune", na sebe přilákali pozornost de Farjauxových obránců, a neděle, jež mohla být pokojným svátkem Božím, se před branou Tongres změnila v lokálně omezený, o to však zuřivější zápas. V ničem si nezadal s bojem uplynulé moci, avšak Charlese d’Artagnan nechával chladným, neboť jej pokládal za zcela neúčelný.
„Odřad, který chtěl pan de Montbron nechat na oné barikádě pracovat, ztratil řadu lidí a není známo, zda pan de Farjaux při té příležitosti neusoudil, že musí onen půlměsíc dobýt stůj co stůj zpět. K výpadu si vzal pouze důstojníky se seržanty a málo řadových vojáků, jen takových, co byli ostřílení a zkušení, neboť věděl, že v okopu jsou obě kompanie Královských mušketýrů a v uplynulé noci si u toho půlměsíce i v ležení v kontreskarpě ověřil, jakou váhu jejich odhodlání má.
Musím říci, že jsme zanechali v půlměsíci vše, co bylo k úspěšné obraně třeba.
Ke konci našeho oběda nám pan d’Artagnan, který měl uši všude, pravil:
,Zdá se mi, že je na tom půlměsíci pěkně horko; bude třeba jej získat zpět, než se v něm nepřítel usadí.‘...,“ pokračoval Pierre Quarre d’Aligny.
Půlměsíc skutečně ovládli Holanďané, kteří vytlačili obránce do kontreskarpy tak, jak to popsal "Journal fidèle de tout ce qui s’est passé au siège de Maastricht":
„V neděli pětadvacátého byl guvernér odhodlán nasadit všechny síly, aby se pokusil dobýt ztracená díla zpět. Něco před jedenáctou byly odpáleny dvě miny a Francouzi se museli stáhnout na hrot půlměsíce. Farjaux šel příkladem, s mečem v ruce vedl své muže k průrvě, kterou Francouzi, z nichž byli téměř všichni důstojníci, bránili, neboť jim sloužila jako spojení s kontreskarpou. Třikrát dobytý a opět ztracený půlměsíc se znovu a přinejmenším na hodinu ocitá v rukou Holanďanů."
D’Artagnan, který neměl původně nejmenší touhu a důvod onoho dne bojovat, vstal od stolu, otřel si ústa, odložil ubrousek a panu de Saint-Léger, svému zástupci, řekl:
„Ať dají d’Alignymu třicet Královských mušketýrů a šedesát granátníků od králova regimentu (...) a nikdo než ti, kterým dávám rozkaz, ať tam nejde. Když odcházel, řekl mi: ,Jdi, zaútoč na ten půlměsíc stejným místem, jako jsme útočili téhle noci. Dám ti o sobě vědět.‘...“
Tady d’Alignyho přímé líčení událostí končí, neboť v útoku na demi-lune utrpěl vážné zranění, po kterém jej odnesli do špitálu v Kanne (či Canne), vsi na jednu francouzskou míli od Maastrichtu. Jiné bezprostřední svědectví se nezachovalo, proto nikdy s určitostí nezjistíme, co d’Artagnana přimělo, aby dopil poslední víno z číše, sáhl po kordu a vydal se do útoku, o kterém ještě před pár minutami nechtěl ani slyšet. Udělal to, nač byl dávno zvyklý? Nehodlal připustit, aby jeho muži (neboť i Černí mušketýři patřili pod jeho velení) vykrváceli kvůli fanfaronství hraběte de Montbron? Velely mu povinnost i čest, aby sdílel nebezpečí s těmi, jimž velel? Nejspíše ano. Nejprve se s vévodou Monmouthem o vzniklé situaci poradil a oba usoudili, že je třeba poslat do kontreskarpy i na demi-lune posily.
„Vyrazil tam osobně a vykonal při této příležitosti vše, co může udělat velmi statečný muž, který si je vědom své vlastní ceny,“ mínil Pellisson.
Co mu v té chvíli záleželo na tom, že markýz de Vauban pokládal podobný boj za zbytečné mrhání krví? I on nejspíš jako zkušený voják věděl, že stačí počkat pár dní, dohloubit sapy ke konteskarpě a pak ovládnou demi-lune, klíč k celému opevnění brány Tongres, s podstatně menšími ztrátami, jeho mušketýři ale teď nasazovali životy a umírali! Mohl by si vážit sám sebe, kdyby jim neposkytl pomoc? Odvolat se nedali, ustoupit nemínili, zbývalo tedy jediné. Přidat se k nim!
Sláva a vítězství, nebo smrt!