PÍŠTĚL KRÁLE SLUNCE

Dnes, 18. listopadu, je mimo jiné výročí slavné i choulostivé a ve své době nebezpečné lékařské operace, již podstoupil král Slunce:

Ludvík XIV., muž, který se zdánlivě těšil železnému zdraví a během let přestál těžké nemoci jako neštovice, spálu i spalničky, trpěl mnoha neduhy, o nichž Journal de la santé du roi, Deník králova zdraví, informuje tak důkladně, že vytváří portrét téměř permanentně nemocného člověka, a s věkem problémy v zápisech vzrůstají. Jde o žaludeční potíže, nevolnosti, závratě, plynatost, škytavky, krvácení z nosu, malátnosti a střevní problémy, k tomu přistupují vážné problémy dentálního charakteru a nakonec i to, čemu věnovalo pozornost celé království, píštěl v oblasti konečníku.

Spousta těchto problémů měla jednoho společného jmenovatele, královu životosprávu, přesněji nezměrnou chuť k jídlu, které podléhal čím dál víc. Pracoval do úmoru, stejně tak i jedl a ani v jednom neznal míru. Oběd sestával ze tří chodů, tvořených dohromady třemi desítkami pokrmů, večeře pak měla chodů pět po deseti jídlech, a i když z mnoha mís či talířů jeho Veličenstvo jen ochutnávalo, tvořil výsledek obrovské množství spolykané potravy, navíc neuvěřitelně různorodé. Sama o sobě nebyla nezdravá, jako celek ale vytvářela směsici, s níž zápolil zažívací trakt čím dál hůře. Král miloval vejce, telecí brzlík, skřivánčí jazýčky, úhoře a mihule, pečené maso, zvěřinu i drůbež, vinnou polévku s chlebem, ryby, ústřice, sardinky, zeleninu jako chřest, artyčoky, salát a hrášek, z ovoce dával přednost jahodám či hruškám a krom toho si potrpěl na malé sladkosti, předchůdce bonbónů nebo žužu. Přidáme-li k masitým pokrmům řadu nezbytných pikantních omáček, dostaneme směsici, již lze strávit jednou za čas, ne však den co den.

Dvě části vynálezu pro operaci krále...

Po takovýchto gargantuovských hodech, odehrávajících se dvakrát denně sedm dní v týdnu, není divu, že krále trápily noční můry, pocení, návaly, že vykřikoval ze spánku a budil se s bolestmi hlavy či vyschlými ústy. Journal de la santé du roi popisuje místy až poeticky panovníkovo vyprazdňování, provázené plyny a kolikami, které jej nutily odcházet do šatny na chaise percée až dvanáctkrát denně! Lékaři předepisovali dietu, Ludvík ji však vydržel svědomitě dodržovat jen krátce, a pak své s bulimií hraničící chuti k jídlu opět podlehl.

S postupem let trápily Ludvíka čím dál víc bolesti zubů i záněty dásní a lazebníkům, kteří tehdy zastávali i funkci dentistů, nezbývalo než trhat jeden po druhém. V roce 1685 zůstal v horní čelisti jediný a jeden nešika si počínal tak špatně, že se zubem vyrval i kus patra, což se vše zanítilo. Dáseň i ránu bylo třeba kauterizovat, tedy vypálit žhavým železem, a celkem se krutý zákrok opakoval čtrnáctkrát. Všichni nevycházeli z údivu, neboť takto mučený král ze sebe vypravil nanejvýš slabé zasténání!

Dík chrupu, či spíše jeho absenci (i když zubní náhrady už existovaly), nedokázal potravu rozžvýkat, což zažívací problémy násobilo, a ona díra v patře navíc způsobovala, že králi to, co pil, nejednou vytékalo zpět z nosu.

Poněkud cynické komiksové zobrazení krále před operací. "Jděte do p... s tou vaší historkou," dalo by se to přeložit. Francouzsům není nic svaté a je to dobře...

Počátkem roku 1686 se u panovníka, tehdy sedmačtyřicetiletého, objevil anální tumor, z něhož se po vyříznutí vyvinula píštěl. Dva měsíce opouštělo Jeho Veličenstvo svoje privátní komnaty jen na mši, lékaři ani šarlatáni si nevěděli rady a královský chirurg Charles François Félix nakonec navrhl operaci, tehdy velice nebezpečnou i bolestivou, s níž Ludvík souhlasil. Félix zatím zkoušel a piloval svoje umění na nebožácích ve špitálech, kteří měli stejný problém jako panovník, až si nechal vyrobit bistouri à la royale, skalpel po královském způsobu, který měl zahnuté držadlo a ostrou špičatou, srpovitě zahnutou čepel, pochopitelně i s pomůckou, jež měla inkriminovaný otvor po dobu zákroku rozevřít. Oboje připomínalo spíše středověký mučicí nástroj a 18. listopadu 1686 v sedm ráno operace za přítomnosti paní de Maintenon, Louvoise, zpovědníka La Chaise, tří lékařů a vrchního lékárníka začala. Podle Journal de la santé se král choval neuvěřitelné statečné a jen dvakrát vykřikl:

„Mon Dieu! Mon Dieu!“

Charles François Félix

Prý se mu ani nezrychlil dech, a i když připustíme, že lékař, který zápis pořídil, vše heroizoval, musíme před silou vůle i sebeovládání hluboce smeknout.

Zatímco král podstupoval hodinu po operaci pouštění žilou, pádili kurýři na všechny strany, aby zvěstovali, že se operace zdařila. Kostely v celé zemi se pak zaplnily davy, které naslouchaly děkovné mši za Ludvíkovou uzdravení, a mnozí pamětníci pak onomu roku říkali Lʼannée de la fistule, Rok píštěle! 
Téhož večera už král ve svém kabinetě projednával státní záležitosti a po šestačtyřiceti dnech mohli všichni konstatovat, že je zdráv.