neděle 30. května 2010

POLNÍ MARŠÁLEK KAREL, KNÍŽE SCHWARZENBERG

Ač jsem poměrně apolitický člověk, dovoluji si v souvislosti s výsledky parlamentních voleb připomenout Karla Filipa, prvního knížete Schwarzenberga, a jeho potomku Karlu Schwarzenbergovi symbolicky popřát, aby si v českém státě počínal stejně úspěšně jako jeho předek v čele České armády i celé protinapoleonské koalice v letech 1813-1814.

Karel Filip Schwarzenberg (nar. 15. dubna 1771 ve Vídni, zemřel 15. října 1820 v Lipsku), zakladatel orlické větve Schwarzenbergů, získal první vojenské zkušenosti jako poručík Brunšvicko-Wolfenbütelského jízdního pluku na Balkáně. Hodnost kapitána si vybojoval roku 1788 při útoku na Šabac. Zúčastnil se od roku 1790 první koaliční války a jako velitel dobrovolnického sboru hulánů obdržel rytířský kříž řádu Marie Terezie. Roku 1800 se stal podmaršálkem a vynalézavě kryl ústup po rakouské prohře u Hohenlinden. Od roku 1801 střídal vojenské funkce s diplomatickými, roku 1805 velel předvoji Mackovy armády a unikl z obleženého Ulmu. Po bitvě u Wagramu byl povýšen do hodnosti generála jezdectva a poslán jako rakouský vyslanec do Paříže, kde podle Metternichovým pokynů připravoval půdu pro sňatek císaře Napoleona s arcivévodkyní Marií-Louisou. Roku 1812 vedl do Ruska tzv. Pomocný rakouský sbor, tvořící součást Napoleonovy Velké armády, s nímž (a se sobě podřízeným sasko-francouzským sborem generála Reyniera) úspěšně čelil na jižním křídle Tormasovově i Čičagovově armádě v bitvách u Poddubna a Volkovysk (viz můj článek „Sbor knížete Schwarzenberga v Rusku roku 1812“ na www.primaplana.net). V závěru ústupové fáze ruského tažení kryl, už jako polní maršálek, Francouze i Sasy v prostoru Varšavska. Při přestupu habsburské monarchie na stranu protinapoleonské koalice byl jmenován velitelem rakouské tzv. České armády i vrchním velitelem všech spojeneckých sil. V jejich čele si počínal úspěšně u Lipska i v celém tzv. francouzském tažení roku 1814, které zakončil vjezdem do Paříže po boku imperátora vší Rusi a pruského krále. V této funkci prokázal mimořádnou diplomatickou obratnost i velitelskou rozvahu. Po skončení tažení byl jmenován presidentem Dvorské válečné rady, roku 1817 jej ale poznamenal záchvat mrtvice, z něhož se už zcela nevzpamatoval. Pochovali jej v kostele sv. Jiljí v Třeboni, odkud bylo tělo roku 1865 přeneseno do hrobky na Orlíku. Jeho jezdeckou sochu můžete vidět na vídeňském Schwarzenbergplatz.

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Četl jsem přepisy mnoha jeho dopisů, většinou rodině (a to i ve vašich knihách, samozřejmě) a je z nich patrné, jak i přes neskutečné potíže (mnohonárodnostní uskupení, různé zájmy a cíle, tlaky korunovaných hlav etc) si dokázal udržet respekt, soudnost, zodpovědnost a čest. Nechci ho samozřejmě zase nějak přehnaně idealizovat, ale přece jen nebylo to v té době (nejen) na koaliční straně až tak zvykem.
Martin T. Schwarz

jiri kovarik řekl(a)...

Ano, myslím si, že to byl velký muž, výjimečný diplomat-vojevůdce,který dokázal oboje obdivuhodně skloubit. Nechci jej srovnávat s Wellingtonem, Blücherem, atd., ale na tom, že koalice nad Napoleonem zvítězila, měl obrovský podíl. Narozdíl od těch dvou jmenovaných zůstal v historickém povědomí v pozadí, což je nespravedlivé a škoda. Hluboce nesouhlasím s těmi, kdo napsali, že jeho vojenský talent byl průměrný či dokonce podprůměrný. V dané situaci, kdy musel brát neustále ohledy na svéhlavého Blüchera, po průniku do Evropy toužícího Alexandra a řadu dalších včetně ješitného Bernadotta, to byl on, kdo dovedl koalici do Paříže...! Víc netřeba říkat.