neděle 13. ledna 2019

ŽELEZNÝ MARŠÁL-UKÁZKA Z KNIHY


ŽELEZNÝ MARŠÁL, monografie z pera MICHALA ŠŤOVÍČKA, se v těchto dnech dostává na knihkupecké pulty, a třebaže ji někteří z vás už mají, vkládám sem se souhlasem autora jako ochutnávku jednu kapitolu. Vřele jsem ji doporučil v úvodu i na zadní stran přebalu a dodávám, že knihu vydalo nakladatelství AKCENT a s nakladatelskou slevou si ji  lze objednat na
http://www.vydavatelstviakcent.cz/kontakt.php, 
nebo přímo mailem na  
akcent@vydavatelstviakcent.cz


BORODINSKÉ FLEŠE
Napoleon ve Smolensku zaváhal, zda v tažení pokračovat. Názory kolem něho byly pro i proti, ohledně Davouta se prameny různí, neboť žádný zápis z porady se nezachoval. Podle jedněch byl spolu s Muratem jediný, kdo navrhoval pokračování až do Moskvy, což mu později vyneslo osočování z hazardérství a nezodpovědnosti. Události mu samozřejmě v takovém případě nedaly za pravdu, ale nutno takový názor posuzovat z pohledu srpna 1812. Davout se během dvou měsíců třikrát srazil s Rusy v pravidelné bitvě, nikdy netáhl za nimi, neměl zprávy, co se děje mimo jeho trasu, nepoznal tak jejich doktrínu ústupu a taktiku spálené země. Domníval se tedy, že když se spojili, při první příležitosti vyhledají bitvu. Argument, že vojsko se rozkládá, marodérství a dezerce jsou početnější než kdykoli předtím, v jeho očích neobstál, vždyť jeho I. sbor se držel na výbornou, a po vítězství nastane opět pořádek a dostatek všeho (což si myslel i Napoleon). Podle jiných se však domníval, že tažení má mít jen omezený cíl, doporučoval proto zůstat ve Smolensku, přezimovat a pokračovat případně až na jaře, což při jeho obezřetnosti a rozvážnosti také není vyloučeno.

   Až do 23. srpna se Francouzi nehnuli, císař pouze vystřídal Neye v předvoji Davoutem, který měl nadále podléhat Muratovi. Jako pojistku proti Muratově zbrklosti a možným rozmíškám však Davouta současně instruoval, aby se nenechal zatáhnout do větších akcí a nedůtklivého maršála konejšil, že jeho úkolem je hlavně podávat rychlé a přesné zprávy, Muratovu kavalerii pouze podporovat a za každou cenu se vyhnout velké bitvě. Jinými slovy měl Murata krotit. Tímto ústním úkolováním však Napoleon riziko osobních konfliktů naopak zvyšoval, neboť každý z obou maršálů se mohl ohánět svými instrukcemi a kdykoli cokoli tomu druhému odmítnout. Situace byla o to výbušnější, že Davout, který i jinak měl rád jen málokoho, nesnášel zvlášť Murata – neuznával ho jako vyššího velitele, otevřeně ho obviňoval, že svou zbrklostí a neprozíravostí plýtvá životy lidí i koní, a nehodlal takovému ztřeštěnci dávat k dispozici své ukázkové divize.

   Nejprve trucovitě přestal sdělovat své poznatky přímo Napoleonovi a hodlal se zařídit ve všem podle svého, zvláště když viděl, jak Murat plýtvá životy mužů i koní, vystavuje své jezdce nebezpečí jen proto, aby se předvedl, dětinsky je nechá defilírovat v blízkosti udiveně zírajících, leč nikoli zastrašených kozáků, drží všechny své eskadrony v pohotovosti od rána do večera a vyčerpává tím muže i zvířata, honí pěchotu ve vedru a prachu sem a tam, jen aby podpořila pár riskujících nebo pocuchaných eskadron... Ať byly jeho důvody jakkoli správné, nepoukazoval na ně a jen se snažil chovat k Muratovi co možná nepříjemně, denně a s gustem. Murat jako obvykle s elánem zaútočil 27. srpna na ruský zadní voj opevněný na výšince u Slavkovy a když byli jeho jezdci odraženi, žádal o palebnou podporu poblíž umístěnou baterii I. sboru. Velící důstojník odmítl s tím, že poslouchá pouze rozkazy knížete Eckmühlského a ten zakázal pouštět se do boje bez jeho rozkazu. Davout nakonec rozkaz vydal, ale už bylo pozdě, Rusové se vyvázali z boje a dál ustupovali. Zuřící Murat chtěl vyzvat Davouta na souboj a jeho okolí mělo co dělat, aby ho uklidnilo. Nazítří si v Davoutově přítomnosti stěžoval Napoleonovi, přičemž se oba opět pohádali a uráželi, dokud je císař nevyhodil s tím, ať se příště dohodnou. Jindy chtěl regiment karabiníků přejet most, po němž se právě přesunovala pěchota. Přítomný Davout odmítl nechat jezdce projet a vyzývavost ještě notně přehnal: „Plukovníku, pokud se ti pánové budou snažit projet, zahajte na ně palbu!“ Objevil se Murat a místo klidného vysvětlování začala prudká hádka, v níž Murat nakonec odsekl s narážkou na Davoutovu výše zmíněnou epizodu u Saltanovky: „Když někdo nosí okuláry, pane maršále, nemá už na tažení co dělat!“

   Davout byl v podstatě v právu, na Murata si stěžovali i někteří generálové jezdectva a říkalo se, že Murat dělá povyk, protože se bojí, že by Davout mohl být jmenován velitelem celého předvoje a on by mu tak byl podřízen. Ovšem Davout ze sporů také nevycházel dobře, jako velitel, který tolik bazíruje na kázni, dával velmi špatný příklad – jestliže z jakéhokoli důvodu nechtěl poslouchat kolegu, měl to řešit přímo s Napoleonem. Takto vzbudil v císaři i ve štábech dojem, že před společnou věcí dává přednost osobním pocitům (přestože vlastně jen plnil Napoleonovy instrukce, ovšem navýsost netakticky). Napoleon měl přitom jiné, mnohem důležitější starosti a Davoutovy obstrukce mu začínaly jít na nervy. Při další hádce, kdy Davout odmítl podřídit Muratovi Compansovu divizi, požádal Murat 29. srpna o jednu pěší divizi přímo Napoleona, a ten po konzultaci s Compansem jeho divizi švagrovi přidělil. Přičemž k Davoutovi pouze poslal Berthiera, aby mu rozhodnutí vyřídil jako hotovou věc. V té době se také změnil tón Napoleonovy dosud vlídné korespondence jako další známka, že Davout si v císařových očích opět uškodil a jejich vzájemný vztah se začíná zhoršovat.

   Generál Compans (1769–1845) pocházel z dobře situované rodiny, ale bojoval za revoluci hned od r. 1789 v Alpách, Španělsku a Itálii, po Lunévillském míru byl již jako brigádní generál guvernérem italské provincie Coni, v r. 1805 náčelníkem štábu Lannesova sboru. U Slavkova byl vážně raněn, bojoval znovu r. 1806–1807 jako náčelník štábu Soultova sboru, povýšen na divizního generála, od května 1809 do února 1810 byl náčelníkem štábu Davoutova sboru, zastupoval maršála za jeho nepřítomnosti jako velitel v Německu a od 1811 byl velitelem jeho 5. divize. Takto zdatně bojoval v Rusku, poté jako velitel sboru v Německu a Francii až do Napoleonovy abdikace, ale v r. 1815 odmítl nabízené velení. Přešel na stranu monarchie, v procesu maršála Neye hlasoval pro trest smrti, ale téhož roku byl dán do výslužby. Napoleon na něho hleděl jako na jednoho ze svých nejlepších generálů – ač byl skutečně dobrý a osvědčený válečník, Davout si na něho nikdy pořádně nezvykl.



   Ustupující Rusové, nyní již pod jednotným velením Kutuzova, se zastavili asi 110 km před Moskvou u vesnice Borodino a chystali se konečně ke generální bitvě. Začali své postavení zpevňovat – před levým středem navršili na vyvýšenině mezi vesnicemi Doronino a Ševardino zemní pevnůstku, pětiúhlou redutu s postaveními pro děla i pěchotu, přičemž počty děl v redutě se v pramenech různí, vesměs 3 nebo 12. Pozice byla osamocená, vysunutá mimo dosah a dostřel očekávaného bojiště, proto měla Francouze spíš zdržet a krýt probíhající rozestavení ruské armády, než účinně zasáhnout do vlastní bitvy. Napoleon si ji však v týlu nechtěl ponechat, ač se jinak dala snadno obejít, ani nečekal na Davoutův sbor postupující tím směrem, a vydal rozkaz přímo Compansovi, aby redutu dobyl. O redutu se bojovalo celý den 5. září až do noci, bránilo ji nakonec postupně 12 000 mužů s 36 děly, vedle Companse tak zasáhla i Morandova divize.

   V sestavě pro následnou generální bitvu zaujal I. sbor pozice na pravém středu, kde proti němu stály opět jednotky knížete Bagrationa, početně slabší než ruské pravé křídlo, ale jejich první linie byla opřena o tři nepravidelně šípovitá a vzadu otevřená zemní opevnění, tzv. fleše – dvě přední od jihu k severu s rameny 22 x 22 resp. 22 x 63 m, a za nimi třetí menší 18 x 18 m. Davoutovým úkolem byl čelní útok právě na tyto fleše, podporovaný zleva sborem maršála Neye a zprava Poniatowského, který by lesem před vsí Utica, kryjícím krajní ruské levé křídlo, pronikl na samý kraj ruské pozice. Po rozlomení levého nepřátelského křídla by se společně stočili proti ruskému středu.

   Davout přitom v předvečer bitvy na poradě navrhoval širší obchvat všemi svými pěti divizemi a Poniatowského sborem zprava kolem Utického lesa, čímž by Rusy nepozorovaně obešel a pronikl hluboko do jejich týlu. Manévr odpovídal všem dosavadním Napoleonovým bitvám, v nichž se vedl hlavní nápor obloukem do zad nepřítele. Zde by však musel být proveden v noci před bitvou neznámým terénem a zřejmě těžko průchodným lesem a unavil by již před bitvou koně jezdectva. Napoleon proto návrh zamítl: kromě této nesnáze hrozilo, že přesun takové masy vojska – asi 40 000 mužů by se neutajil, příliš by oslabil střed sestavy na dohled Rusů a vystavil ho tak jejich ofenzívě, nebo by se mohlo stát, že Kutuzov by před takovou hrozbou rezignoval na bitvu a jal by se dál ustupovat, což Napoleon nemohl potřebovat. Davout přesto svůj plán tvrdošíjně hájil: před bitvou se vydal na průzkum a došel k názoru, že terén je průchodný, že za lesem se nachází moskevská domobrana, evidentně slabší než pravidelné vojsko, kromě toho své zbývající tři divize nepovažoval za dostatečnou sílu pro zamýšlený čelní útok – Napoleon totiž jeho Gérardovu a Morandovu divizi předisponoval na levé křídlo sestavy. Davout se již také poučil, že ruská vojska obdivuhodně vydrží vzdorovat na místě, ale jsou málo pohyblivá, takže manévr na ně může platit víc než čelní srážka. Císař mu ale nakonec odsekl: „Vy byste nepřítele pořád jen obcházel. To je příliš nebezpečný manévr!“ Za zmínku stojí, že Davoutův plán později vysoko hodnotily i dodnes uznávané autority: teoretikové vojenství Jomini a Clausewitz.

   „Odmítnutý maršál zmlkl, poté se vrátil na své stanoviště a reptal proti opatrnosti, kterou pokládal za nemístnou, na niž nebyl zvyklý a nevěděl, čemu ji připisovat“ (Ségur).

   Fleše chránila divize Michajla Semjonoviče Voroncova z Borozdinova sboru, bezprostředně za ní stály další dvě divize a jezdectvo: na tomto úseku levého křídla, celkem asi 25 000 pěších, 2 500 jezdců a 50 děl. Proti nim se ráno 7. září asi v půl sedmé hnul I. sbor v počtu asi 22 000 mužů + 67 děl, vlevo vedle něho se připravoval Neyův sbor (8 900 m + 69 děl), za nimi stálo v záloze jezdectvo (14 000 + 78 děl) a sbor generála Andoche Junota (7 800 + 30 děl). Na krajní pravé pozici vyrazil Poniatowski (8 300 + 50 děl).

   Compansova divize vpravo v rámci sboru postupovala přes severní okraj lesa a pak se stočila k severu na jižní fleš. Pronikl do ní 57. řadový, přičemž byl raněn Compans, a po hodinovém boji ji obsadil, ale dostal se do palby ruského druhého sledu a musel čelit protiútokům. Akci popsal generál Lejeune: „Generál Compans se svou pěchotou měl opět čest zkřížit palbu s Rusy; směřoval na střed, nalevo od lesa Passavero (sic), musel ztéct výšiny, aby dobyl reduty, které mu stály v cestě. Na čele šel 57. regiment s elánem, který vždy slavil úspěch; tyto bataliony vzaly redutu ztečí, uvnitř pokračoval boj zblízka skoro hodinu. Divize se držela a když nepřítel přivolal další síly, příkopy byly zakrátko plné tisíci zabitých nebo raněných Rusů.“

   Na Compansovu podporu se blížila Dessaixova divize, s ní vyjel vpřed i Davout, ale po chvíli, asi v 7 hodin pod ním padl kůň a maršál se silně potloukl, přičemž na chvíli ztratil vědomí. Velitel gardového dělostřelectva generál Jean Barthélemot de Sorbier, který zásah a pád koně i jezdce postřehl, se domníval, že maršál ležící pod koněm je mrtev, a bleskem takto informoval Napoleona. Císař okamžitě vyslal Murata, aby I. sbor převzal, a doktora Dominiqua Jeana Larreye, aby ověřil, zda lze Davoutovi přece jen pomoci. Dělová koule naštěstí zabila jen koně, dále rozbila jednu z pistolí v sedlovém pouzdře a udeřila maršála do podbřišku, aniž ho poranila do krve, takže ač otřesen, dokázal sám vstát. Manželce k tomu po bitvě rozmarně napsal, že „pohmožděnina je pozoruhodná svým umístěním, stačilo o zlomek palce níž a tvůj Ludvíček by na tom byl stejně jako Abélard, jistě rozumíš“.  Když se Napoleon dozvěděl pravý stav věcí, oddechl si „Chvála Bohu!“ (ovšem už za pár hodin si na maršálovi vylil zlost nad průběhem bitvy...).

   V boji o jižní fleš byli postupně raněni i další generálové I. sboru – kromě Companse Dessaix, Teste, Duppelin, dále Rapp, který přijel Companse vystřídat, takže ve velení zavládl zmatek. Například 57. řadový v dobyté fleši zůstal stát v palbě zcela bez velitelů a za 45 minut přišel o 1 200 mrtvých a raněných a odolal jen díky zásahu divize Françoise Rocha Ledrua des Essarts z Neyova sboru. Císařovu pobočníkovi, který se přijel informovat, Davout nicméně řekl: „Vyřiďte císaři, že tu zavládl mírný nepořádek, jak vidíte, ale v této chvíli jde vše dobře.“ Fleše byly dobyty asi v 9:30 hodin a pak už následoval jeden ruský protiútok za druhým a Francouzi i Rusové se ve fleších několikrát vystřídali. Compansova divize odolala i nájezdu ruských kyrysníků, avšak na Dessaixovu divizi zvlášť dopadl jejich další protiútok, při němž kyrysníci rozsekali téměř celý 108. řadový regiment.

   Davoutův ani Neyův sbor nedokázaly ruskou linii prorazit, Poniatowského obchvat napravo od nich se také nedařil a obě strany zůstaly proti sobě stát v dělostřelecké palbě. Kolem poledne byl Davout znovu potlučen pádem i s koněm a chvíli poté ho kartáčová střela škrábla na stehně. Po tomto druhém pádu už se nemohl pořádně udržet v sedle. Odmítl však své vojáky opustit, jeho důstojníci tedy sehnali pověstný zdravotnický válcový vůz „wurst“, v němž pojížděl v palbě a v němž také později 15. září vjel do Moskvy. Císař, starající se v té době o nebezpečný vývoj na opačném konci sestavy, odmítl nasadit gardu, o což ho žádal Murat podporující oba pěší sbory před sebou, a nařídil jen další čelní útok na ves Semjonovskou nad flešemi, o niž už svádělo boj jezdectvo obou stran. K Semjonovské vykročila Friantova divize (v průběhu bitvy ji Napoleon podřídil Neyovi), a také narazila na ruskou zeď pěchoty a jezdectva a na kartáčovou smršť. Ke všemu byl při útoku také Friant raněn a dělová koule zasáhla v Davoutově blízkosti i jeho náčelníka štábu Romeufa (rozdrtila pánevní kost, potrhala vnitřnosti a polámala bederní páteř, generál zemře dva dny po bitvě), který se v různých štábních funkcích od Davouta téměř nehnul od r. 1803 a jehož si maršál cenil jako jednoho z mála. Tuto fázi boje vylíčil opět generál Lejeune:

   „Kníže Eckmühlský dál bránil dobyté reduty, z nichž se ho nepřítel snažil vytlačit. Měl jsem mu sdělit nepříjemnou zprávu, že kníže Poniatowski, postupující vpravo od něho, narazil v příliš hustém a bahnitém lese na překážky, kvůli nimž se svým sborem nemohl postoupit do týla ruského levého křídla a způsobit mu dost škody na to, aby podpořil první sbor dostatečně silným diverzním manévrem. V té chvíli byla totiž maršálova situace vskutku kritická, a ačkoli jezdectvo krále Murata na planině vpředu útočilo vcelku úspěšně na Rusy, palbou ruské pěchoty i dělostřelectva se maršálovo postavení stávalo téměř neudržitelným. Právě byl zraněn na paži, ale přesto dál velel. Během rozhovoru prolétla tělem jeho náčelníka štábu generála Romoeufa dělová koule. Maršálovi se značně příčilo, že musí dobývat pouze čelně pozici, na niž se podle něho mělo útočit ze tří stran, a řekl mi rozmrzele: ´Co ho to k čertu posedlo, že chce, abych tady chytal býka za rohy!´ Ujížděl jsem ke králi Muratovi vysvětlit mu, jak je Davoutova situace kritická, a on ihned soustředil eskadrony jezdectva, aby podpořil divizi generála Frianta, jemuž jsem vezl rozkaz, aby dobyl Semenovskoie. Za okamžik jsem spatřil, že celá planina je pokryta nespočetným ruským jezdectvem, kozáky, francouzskými nebo spojeneckými jezdci, a po půlhodině boje Francouzi opanovali terén.“

   Brigádní generál Romeuf (nar. 1766) vstoupil do armády v r. 1789 jako pobočník La Fayetta v Národní gardě, poté v jeho štábu u Severní armády, kde byl spolu s ním zajat a rok vězněn v Olomouci. V r. 1798 sloužil ve štábu Orientální armády, absolvoval obležení Malty. Za konzulátu bojoval ve Švýcarsku a Tyrolích, od r. 1803 sloužil nepřetržitě jako adjudant-commandant v Davoutově štábu s malou přestávkou v r. 1805, kdy byl členem generálního štábu, a r. 1808, kdy byl guvernérem Varšavska. Na generála byl povýšen až v r. 1811.

   Během odpoledne se I. sbor nicméně probil krok za krokem až za fleše a k Semenovskému a v té době již bitva končila. Zůstal tak do jisté míry nevyužitý – buď Napoleon po Davoutově pohmoždění nevěřil, že maršál může dál velet a že někdo jiný dokáže dál vést důrazný nápor na ruské levé křídlo, zvlášť když selhal i Poniatowského obchvatný manévr, nebo rovnou přenesl svůj zájem výhradně na střed a své levé křídlo, které se ovšem rovněž omezovaly na čelní útoky.

   Na levém křídle byl mezitím raněn Morand a Davout tak během necelého měsíce přišel o výkonného náčelníka štábu i všechny své tři dlouholeté nejlepší divizní velitele, neboť Moranda i Frianta jejich zranění na dlouho vyřadila z dalších bojů. Sám Davout byl potlučen natolik, že několik týdnů mohl jezdit koňmo jen krokem a nezotavil se úplně ani během pobytu v Moskvě.



   Borodinská bitva také neobnovila soulad mezi Davoutem a císařem, spíše naopak. Srovnáme-li ji s bitvou u Wagramu, vidíme diametrálně odlišnou koncepci i průběh. U Wagramu svěřil Napoleon maršálovi na padesát tisíc mužů, určil mu hlavní úlohu a dal mu úplnou volnost jednání. U Borodina naopak kromě toho, že mu odebral jeho nejlepší tři divize a žádné mu náhradou nepřidal, se za bitvy vměšoval Davoutovi do velení: za zraněného Companse určil náhradu přímo on a nikoli velitel sboru. Maršál tak kromě fyzické bolesti byl určitě celý nesvůj z bitvy, která v jeho očích byla zahájena a vedena špatně, a v níž neviděl zřetelně svou úlohu, neboť žádné zprávy o vývoji jinde ani pokyny reagující na situaci v jejím průběhu nedostával. Napoleon se na Svaté Heleně údajně nechal slyšet, že Davout u Borodina „špatně manévroval“. Jinými slovy, že maršál v bitvě nebyl příliš užitečný – což je nesporné, ale jeho vina to nebyla. Plnil úkol důsledně jako obvykle, vedl své vojáky jako obvykle, oni se rvali vytrvale jako obvykle, a pouhé dvě decimované divize i bez svých velitelů nakonec přece jen ruské levé křídlo zatlačily – víc nedokázaly ani ostatní francouzské divize – přičemž (ovšemže náhodou) navždy vyřadily z boje dokonce i velitele ruské 2. armády Bagrationa...

   Po bitvě zanechal Davout další důkaz o své povaze:                                     
“Sire, když nyní žádám Vaše Veličenstvo o laskavost pro raněné armádního sboru, jehož velení mi svěřilo, pokládám si současně za povinnost uctít památku generála Romeufa, jehož vynikající vlastnosti a oddanost Vašemu Veličenstvu nedokáži dostatečně vynachválit. Podlehl svému zranění. Vaše Veličenstvo mu velkodušně udělilo titul barona s dotací v nemovitostech. Nebyl ženat a hodlal adoptovat syna svého staršího bratra, aby mu mohl po sobě zanechat titul i majorát. Prosím Vaše Veličenstvo, aby svolilo k přenesení baronského titulu a dotace zesnulého generála Romeufa na tohoto mladého muže“ (Napoleonovi 17. září). .
 

Žádné komentáře: