http://vydavatelstviakcent.cz/kontakt.php
(viz i prolink v nadpisu)
(viz i prolink v nadpisu)
1. Zasmušilý jinoch
Arthur Wellesley, budoucí první vévoda z Wellingtonu, byl
typickým irským dítětem 18. století, hluboce poznamenaným dobou a místem svého
zrození, přestože kořeny jeho rodiny pevně tkvěly ve staré Anglii. Nutno ovšem
dodat, že vlivem jistého druhu tehdy tak široce uplatňované výchovy si již od
útlého věku odnesl do dalšího života přezíravost a nadřazenost vůči všemu
irskému a za Ira se nikdy nepovažoval, což je vzhledem k charakteru
anglické okupační moci snadno pochopitelné. Sám to později okomentoval
sarkastickými slovy s nádechem pro něj tak typického humoru:
Když se
někdo narodí ve stáji, neznamená to ještě, že je kůň.“
Kořeny
Po celý dlouhý život si Arthur v sobě nesl jistý pocit
osamělosti a izolace, který pramenil ze skutečnosti, že jako mladý hoch náležel
k „obležené“ protestantské menšině v jinak zcela katolické zemi s dávnou
tradicí pocházející od dob Svatého Patrika. Lze tedy zcela jednoznačně říci, že
z tohoto hlediska rozhodně nebyl tím pravým Irem. Irsko bylo ve své podstatě
nejstarší britskou kolonií a angličtí dobyvatelé si tam vlastně přicházeli vzít
to jediné, co mělo v té době na ostrově nějakou cenu – pozemky. Statkáři,
důstojníci a královští úředníci z Anglie vytvořili záhy v Irsku vládnoucí
kastu, jakýsi uzavřený svět sám pro sebe. Něco obdobného bylo později
charakteristické i pro nadvládu Angličanů nad Indií.
V posledních
desetiletích 18. století pociťovala irská aristokratická protestantská enkláva
neustále narůstající nacionalistický tlak, jenž vzbuzoval obavy z blížící se
katastrofy a případného výbuchu nezvladatelného násilí. Nicméně Wellingtonovy
osobní kontakty s katolicismem postrádaly běžnou divokost náboženských rozepří.
Ačkoliv byl ve svých politických názorech přirozeně konzervativní, jeho raná
výchova odehrávající se v Irsku a zejména jeho zkušenosti
z pozdějších krutých bojů na Pyrenejském poloostrově po boku katolíků ho
povzbudily k zápasu za odstranění trestněprávních předpisů, jež na katolíky tak
těžce doléhaly. S tím také souviselo pozdější úsilí o dosažení katolické
emancipace. Nicméně dlouholeté snahy byly úspěšně završeny až v roce 1829.
Wellingtonův
postoj vůči vojenské disciplíně a parlamentním reformám nám umožňuje spatřit
jeho hluboce zakořeněnou obavu z nevyzpytatelného vzbouřeného davu a
zahledění se do dob, kdy se společenská pyramida zdála neotřesitelnou a
vládnoucí elity disponovaly ozbrojenou mocí, o kterou se mohly kdykoliv opřít.
Sociální,
ekonomické a politické změny v období od Wellingtonova narození až do jeho
skonu byly nesmírně závažné a hluboké. Populace Velké Británie vzrostla
přibližně ze 13 milionů v roce 1780 na asi 27 milionů v roce 1851 a její rozmístění
doznalo změn v tom smyslu, že nastal výrazný přesun z venkova do překotně
se rozvíjejících měst. Revoluční změny v zemědělství umožnily toto
rostoucí městské obyvatelstvo uživit, zatímco rychlý průmyslový vývoj,
počínající transformací textilního průmyslu změnil, Velkou Británii na to, co
bylo v době Wellingtonovy smrti možné bez nadsázky nazvat „továrnou
světa“.
Pro
dějiny Irska bylo naprosto typické jeho soustavné ohrožení dobyvatelskými
vpády, ať to již byli Keltové v 6. století př. n. l., nebo Vikingové
v 9. století n. l. Ve 13. století bylo Irsko kompletně dobyto Normany,
avšak mnoho dcer gaelských (galských – keltských) knížat se provdalo za syny
dobyvatelů, a tak se obě etnika vzájemně prolnula do té míry, že je bylo
obtížné odlišit. V zemi se usadili i příchozí kolonisté z Anglie a od 15.
století se zejména velká města stala prakticky anglickými, nicméně venkov
zůstal neotřesitelně gaelský. Myšlenkou na znovudobytí „zeleného“ a neustále
rebelantského ostrova se zabývali i Tudorovci, kteří byli přesvědčeni, že je
nebudou schopni dokončit před rokem 1603. V roce 1609 nastala
přistěhovalecká vlna protestantů z Anglie a Skotska a v roce 1641 vypukla
rebelie proti osadníkům, vedoucí k válce, která kulminovala v rámci
Cromwellovy invaze v roce 1649. Ačkoliv jím uskutečněné masakry v Droghedě
a Wexfordu nebyly pravděpodobně v rozporu s porušením tehdejších
válečných zákonů, zanechaly trvalé hořké dědictví.
Když král
Karel II. nastoupil v roce 1660 na anglický trůn, většina katolických
vlastníků půdy v Irsku si vedla lépe než pod Cromwellovou nadvládou, ovšem
stále v sobě nesla bolestné zklamání. Karel zemřel v roce 1685 a jeho bratr Jakub II.
se obrátil směrem ke katolicismu. Učinil hraběte z Tyrconnelu irským
vicekrálem a na většinu rozhodujících míst dosadil osoby katolického vyznání.
Nicméně Slavná revoluce z roku 1688 slibné naděje katolíků zmařila. Vilém
III. Oranžský se vylodil v Irsku a porazil Jakuba v bitvě na řece
Boyne 12. července 1690. Válku ukončil v roce 1691 mír v Limericku a
ačkoliv se zdálo, že je vůči katolíkům smířlivý, triumfující protestanti ihned
požadovali, aby nemohli vstupovat do parlamentu, hlasovat, zastávat právnické
povolání, dále pak byli omezováni v armádě a válečném námořnictvu, nebo
dokonce nemohli vlastnit koně v hodnotě více než pět liber. Omezení
vlastnictví půdy zajišťovalo, že od roku 1778 bylo v držení katolíků
pouhých pět procent irských pozemků. Nicméně katolické rolnictvo, propadající
se do stále větší chudoby, vděčilo za svoji bídu především rostoucí populaci a
nikoliv trestním zákonům. Hlad se stal v Irsku téměř všudypřítomným.
Vládnoucí
vrstva se nacházela v naprosto odlišné situaci. Jednalo se o společenskou
elitu, zastávající nejvlivnější úřady, jež byla definována především svým
anglikanismem normanského, anglického, cromwellského, nebo dokonce gaelského
původu. Existovalo však ještě jedno Irsko, jehož se uvedené změny sotva dotkly.
Irsko, jež bylo „tajemné, opovrhované a tiše romantické.“ Nic nemohlo
být vzdálenější od tohoto skrytého Irska, než vířící a kypící svět večírků a
společnosti v ulici Sackville, v
Lucasově kavárně poblíž dublinského zámku, který byl sídlem vlády, čaje v Kildare Street klubu a života
v domech palladiánského stylu, jež se objevily v krajině a stály zde jako
protestantské ostrovy v katolickém moři.
Uvedený
palladiánský styl měl na „svědomí“ italský kameník Andrea di Pietro della
Gondola, který si časem své jméno změnil podle Pallas Athény na Palladio. Své
stavby navrhoval podle klasických ideálů založených na respektování pravidel
římského architekta Vitruvia z prvního století před Kristem, jehož dějinný
význam spočívá v dochování jeho díla, shodou okolností jediného spisu o
architektuře, který z klasické doby máme. Vitruvius stanovil správné proporce,
linie a tvary v tom smyslu, že dodržení pravidel stačilo k dosažení
harmonie.
Palladio
následoval svou prací Vitruvia a na sklonku života vydal v roce 1570 Čtyři
knihy o architektuře, obsahující půdorysy a nákresy, principy a částečně i
praktické rady. V anglicky hovořícím světě se stal hlavním Palladiovým
propagátorem Inigo Jones, scénograf a architekt, který jeho práci objevil během
návštěvy Itálie dvacet let po Palladiově smrti. Palladiánský styl se ve Velké
Británii pojí zejména s takzvaným georgiánským obdobím. Jednalo se o
spořádanou éru, jež započala v roce 1714 nástupem Jiřího I. na trůn a
pokračovala po dobu kralování dalších panovníků toho jména a syna posledního
z nich, Viléma IV., po jehož smrti v roce 1837 nastoupila královna
Viktorie a s ní započala éra následující. Vraťme se však k Irsku.
Arthur
Young, spisovatel zabývající se zemědělstvím, který navštívil Irsko v roce
1770, napsal, že se zde hovoří jazykem, jenž je opovrhovaný, vyznává se
náboženství, které je ošklivé a chudí se v mnoha případech propadají do
otroctví. Nelze se tak podivovat nad tím, že někteří lidé načrtli paralelu mezi
venkovskými obyvateli Irska a dělníky na bavlníkových plantážích americké
Karolíny.
Jedním ze
statků navštívených Arthurem Youngem se stal i zámek Dangan v hrabství Meath, rozkládající se v blízkosti malého
města Trim ve vzdálenosti jedné denní cesty dostavníkem od Dublinu. Povšiml si,
že část panství byla proměněna v okrasné jezero s vlastními ostrovy, na něž
byla radost pohledět, ale hovořilo velmi málo o zájmu jeho majitele o
zemědělskou produkci. Vlastník se jmenoval Garrett Colley Wesley, hrabě z
Morningtonu, vikomt Wellesley (od 1760), počínaje rokem 1764 první profesor
hudby na proslulé Trinity College
v Dublinu, skladatel takových okouzlujících kusů jako „Zde v chladné
jeskyni, Lehce mne slyš, Okouzlující slečna“ a dalších. Jeho otec se
narodil jako Richard Colley – nebo Cowley na zámku Carbury a byl členem rodiny, jež pocházela z anglického Midlands,
žijící po tři sta let v Irsku, aniž by se v jejím rodokmenu objevilo
jediné jméno irského původu. Colley zdědil v roce 1728 majetek svého
bratrance Garretta Wesleye z Danganu, jehož jméno vzal za své. Novopečený lord
Wesley posléze usedl v letech 1729–1746 v irském parlamentu za město
Trim a 9. července 1746 mu král Jiří II. udělil titul barona
z Morningtonu. Vděčná vláda dosadila Colleye do irské Sněmovny lordů a
jeho syn Garrett (1735–1781), který zdědil otcův titul z důvodů jež nejsou
zcela zřejmé pokračoval v rodinném
vzestupu, neboť ho Jiří II. povýšil 2. října 1760 na prvního hraběte
z Morningtonu.
Již 6.
února 1759 se Garrett oženil s Anne Hillovou-Trevorovou (1742–1831), nejstarší
dcerou lorda Arthura Hilla, pozdějšího prvního vikomta Dungannona. Anne svému
manželovi porodila celkem pět synů a jednu dceru. V roce 1760 přišel na
svět syn a dědic Richard Colley Wesley, jehož následovali v roce 1763
další syn William, dcera Anne v roce 1768, třetí přeživší syn Arthur
v roce 1769 – hrdina našeho vyprávění a mladší synové Gerald Valerian
v roce 1770 a
Henry v roce 1773.
Jelikož
Arthur měl dva starší bratry, žádným šlechtickým titulem se dlouho nemohl
pyšnit. Nicméně jako syn hraběte byl oslovován jako „Honourable“ –
Ctihodný. Své jméno Wesley změnil v roce 1798 na Wellesley, ale na to
přijde řeč až později.
Pozastavme
se však krátce u samotného roku 1769, neboť jak se někdy s oblibou říká, byl to
„silný ročník“. Ve stejném roce jako Arthur spatřil světlo světa na malém
středomořském ostrově jménem Korsika jeho osudový soupeř Napoleon Bonaparte,
ovšem nelze zapomenout ani na jeho maršály Jeana Lannese, Nicolase
Jeana-de-Dieu Soulta a politika lorda Castlereagha, jenž skýtal Wellingtonovi
významnou politickou podporu. Nicméně tento „příděl“ z let krátce předtím nebo
potom se netýkal pouze vojáků a politiků, ale i největších duchů nastávajícího
věku, jakými byli kupříkladu Chateaubriand a madame de Staël i zatvrzelí
odpůrci budoucího francouzského císaře Wordsworth a Coleridge, kteří ho
nešetřili v próze ani ve verších. Samostatnou kapitolou je pak Ludwig van Beethowen
1770, který prvnímu konzulovi nejprve věnoval svoji třetí symfonii jménem Eroica,
ale poté, co se stal císařem, první stránku s věnováním vztekle vytrhl. A
byli tu i další: Hegel, Schlegel, Jackson, Adams, Canning, Metternich a sir
Walter Scott 1771. Konečně nejednalo se pouze o lidi, ale i o světadíly, neboť
v inkriminovaném roce, kdy se mimo jiné začala na britských ostrovech rozvíjet
průmyslová revoluce, přistál proslulý kapitán James Cook v Botany Bay a do
světových map tak bylo možné zakreslit nový kontinent – Austrálii.
Arthur
Wellesley, vévoda z Wellingtonu, slavil své narozeniny vždy 1. května, nicméně
někteří historici tvrdí, že se narodil již 6. března, nebo také 3., 29. a 30. dubna. Obdobný spor
panuje i ohledně místa jeho příchodu na svět, a to zda-li k němu došlo na
zámku v Danganu, v městečku Trim, v kočáře na cestě do Dublinu, v
Dublinu samotném, nebo dokonce na palubě poštovní lodi. Jeho hrdí rodiče
nicméně vždy prohlašovali, že porod proběhl v jejich dublinském domě č. 6
stojícím na Merrion Street. Z oken ložnice lady Morningtonové bylo
přes malou zahradu možné spatřit okouzlující symetrii náměstí Merrion,
které bylo jakýmsi pulsujícím srdcem společenské smetánky v Dublinu.
Svá raná
dětská léta Arthur strávil především v Dublinu a v Danganu.
Obdobně jako ostatní děti té doby se musel emocionálně podrobit světu, který
žil prakticky bez citů a rodičovské náklonnosti. Sotva přišel na svět,
očekávala se od něj poslušnost, píle, poctivost, tvrdá práce, chladný klid a
zdrženlivost. Občas nějaké to podání ruky, ale více projevů lásky se očekávat
nedalo. Podle jednoho současníka vyhlížel typický domov příslušníků vyšších
tříd jako pevnost plná „chladu, tvrdosti,
nelidské sebekontroly, jež amputuje jakýkoliv srdeční výhonek, jenž se jen
trochu blíží vztahu přátelství, ohleduplnosti a pochopení, a který by přeci měl
být základem každé zdravé rodiny.“ Děti byly vystaveny nemilosrdnému tlaku
násilného formování charakteru, což se nepochybně hluboce podepsalo i na
Arthurově duši a sehrálo značnou, ne-li zásadní roli v jeho praktickém
krachu na poli manželské a otcovské lásky.
Zámek Dangan
je v současné době pouhou ruinou původně dvoupatrové budovy s elegantními
fasádami a výhledem na zelení zaplavenou krajinu v blízkosti vesnice Summerhill
v hrabství Meath. Trosky stavby naznačují, že dům byl vybudován na
architektonickém torzu, pocházejícím ze středověkého období, z dob, kdy mnohem
více záleželo na bezpečnosti a účelnosti, než na vzhledu. Richard Wesley, první
baron Mornington utratil obrovské částky za zahrady v celkové rozloze 600
irských akrů, jež zahrnovaly i jezero o 26 akrech s několika
opevněnými ostrovy a loděmi. Zámek situovaný u kostela v Danganu poblíž silnice
vedoucí do Trimu byl vystavěn na počátku 18. století, pravděpodobně brzy po
roce 1700 a
později rozšířen Arthurovým prvním synem Arthurem Wellesleym, druhým vévodou
z Wellingtonu.
Malého
Arthura jeho rodiče záhy poslali do nevelké diecézní školy v Trimu,
stojící ve stínu rozbořené věže opatství Svaté Marie a zdejšího normanského
hradu, pnoucího se nad řekou Boyne, symbolizujícího moc dobyvatelů. Nicméně v
době, kdy dosáhl věku sedmi let, přestěhovala se celá rodina do Londýna, neboť
hraběcí finance byly oslabeny muzikálními zálibami Arthurova otce do té míry,
že „nejsme schopni vystupovat na takové úrovni, na jaké bychom měli.“
Zatímco velmi nadaný starší bratr Richard se vzdělával na Harrow, Etonu a
Oxfordu, Arthur, který dával čím dál tím více najevo, že jeho pravým domovem je
Anglie a Londýn, byl vyslán do Brownova semináře v King´s Road,
kde, jak sám přiznal, byl „plachým, nečinným mladíkem.“ Na chlapeckou
kolejní školu v Etonu odešel v roce 1781, ale jak řekl jeden z jeho raných
životopisců G. R. Gleig, jenž sloužil pod jeho velením jako nižší důstojník na
Pyrenejském poloostrově, měl se raději stát duchovním:
„Vedl
skutečně osamělý život, život o samotě v davu, neboť převážně kráčel sám,
často se koupal sám, a zřídka se účastnil buď kriketových zápasů, nebo závodů
člunů, které byly stejně jako jsou dnes mezi studenty Etonu ve velké módě.“
Gleig
rovněž píše, že „kromě toho neměl žádný úspěch jako student“ a
zachovával si mezi svými současníky zcela zvláštní intimitu. Prostě řečeno byl
mladým zasmušilým Irem v Anglii, stále ještě outsiderem s rodiči, jež byli
„frivolními a nedbalými osobnostmi,“ které měly, jak se zdá, ke svému
synovi dosti daleko. Nicméně navzdory svému charakteru se jistě dokázal
obhájit, neboť při jednom ze zápasů v Etonu, v tomto věku tak
obvyklých, přemohl Bobuse Smithe, bratra později proslulého dobrodruha Sidneye
Smithe. Dokázal se zapojit i do jiných mladických dobrodružství, neboť když
pobýval u své babičky lady Dungannonové v severním Walesu, byl zde
důkladně opit mladým kovářem jménem Hughes, jenž byl po zbytek života velmi
hrdý na to, že svým způsobem „porazil“ muže, který zvítězil nad samotným
Napoleonem.
Co z toho chlapce bude
V květnu roku 1785, kdy zemřel jeho otec lord Mornington, bylo
zřejmé, že rodinné finance se nacházejí v mnohem horším stavu, než se řada
osob z okolí rodiny domnívala. Arthurův starší bratr Richard, nový hrabě
Mornington, byl přinucen opustit Oxford, aniž by řádně ukončil studium ziskem
akademické hodnosti a rovněž Arthur odešel z Etonu, aby zbývající peníze
mohly být vynaloženy na potřeby bratrů Geralda a Henryho, již slibovali větší
návratnost vynaložených investic. Lady Morningtonová se v roce 1785
přestěhovala do Bruselu, kde žila po boku právníka Louise Gouberta. Po krátkém
a blíže nespecifikovaném studiu v Brightonu následoval Arthur svoji matku
a pokračoval ve vzdělávání ve společnosti Johna Armytage, druhého syna movitého
baroneta z Yorkshiru a rodinného přítele. „Velmi miloval hudbu a hrál
dobře na housle, ale nikdy neprojevil žádný náznak jakéhokoliv druhu jiného
talentu. Pokud mi moje paměť slouží, nebylo záměrem poslat ho do armády, jeho
vlastním přáním, pokud nějaké měl, bylo žít civilním životem,“ napsal o
mladém Wesleyovi Armytage. Nicméně jeho perspektivy v civilním životě začaly
rychle blednout. Rodinný majetek v Irsku byl hluboce postižen zástavami a
nedostatek peněz zapříčinil, že Arthur nemohl být vydržován na univerzitě, i
když jistě disponoval nezbytným nadáním pro úspěšné studium. Duchaplný a
ambiciózní Richard se stal jedinou nadějí celé rodiny a Arthur svého bratra
považoval za „nejúžasnějšího člověka na celém světě.“ Richard si tuto
odpovědnost zcela jistě uvědomoval a byl připraven využít svého vlivu, jenž
vyplýval z jeho pozice lorda a křesla ve sněmovně k tomu, aby pro
Arthura získal jmenovací dekret důstojníka, a to bez patřičného poplatku.
Učinil tak jménem šestnáctiletého plachého chlapce, o němž jeho znepokojená
matka lady Morningtonová bezradně prohlásila:
„Přísahám
Bohu, že nevím, co s mým nemotorným synem Arthurem budu dělat. Je potravou pro
prach a nic víc.“
Arthur
tak měl spojit svůj osud s armádou a jen Bůh věděl, jak šťastná je to
volba, neboť v jejích řadách nalezl své štěstí, poslání, naplnění a
nehynoucí slávu.
Pravidelná
armáda založená v roce 1661 byla dobrým místem pro důstojníky
v okamžiku, kdy Velká Británie vedla válku, ovšem její řady se velmi
rychle tenčily, když zavládl mír a důstojníci byli propouštěni
s polovičními platy. Tato situace byla značně paradoxní, neboť právě
z civilního života se většina mužů snažila uniknout. Tak tomu bylo i
v době, kdy se rozhodovalo o Arthurově důstojnickém patentu. Ačkoliv
britská armáda vyšla vítězně ze Sedmileté války (1756–1763), utrpěla naproti
tomu trpkou porážku v průběhu Americké války za nezávislost. Tato válka byla
velmi frustrující, neboť Britové zvítězili ve většině bitev, ale nakonec byli v
roce 1781 přinuceni k ponižující kapitulaci u Yorktownu. Této kapitulaci
předcházela rozhodující porážka v bitvě u Saratogy roku 1777. Celé věci
neprospěla ani skutečnost, že stále větší počet Britů s kolonisty
sympatizoval. Určitým svědectvím mohou být i slova generálmajora Williama
Howeho, jenž byl do Severní Ameriky vyslán v roce 1775 a jednomu ze zdejších
kolonistů se svěřil:
„Nepřeji
si Váš krach, jako mnozí, nicméně zároveň nejsem schopen říci, že Vašemu
podniku přeji úspěch.¨
Armáda se
na britských ostrovech netěšila příliš velké úctě, což pramenilo především ze
skutečnosti, že z důvodu absence policejních sil byla často povolávána
k udržování veřejného pořádku. Netřeba dodávat, že si nezřídka počínala
krutým a brutálním způsobem. Při pohledu na vznešenou společnost konce 18.
století je poměrně snadné zapomenout na skutečnost, že stejně jako krásné
klasické fasády architektonických staveb s rozměrnými okny a elegantními
sloupovími často zakrývají mnohem méně vkusné prvky – Dangan je skvělým
příkladem, tak i staré a nehezké „spodní proudy“ prolínají ze zmiňovaného století až do
století následujícího. Ještě v průběhu Wellingtonova života se například
konaly veřejné popravy, zrádci byli věšeni, škrceni, trháni a čtvrceni, posléze
zaživa kastrováni, kucháni a jejich vnitřnosti páleny. Nicméně odpor vůči
takovému barbarství bez ustání narůstal. Po rebelii Jakobitů v roce 1715
byly výše uvedené strašlivé tresty obnoveny, avšak po povstání v roce 1745
byli odsouzení kucháni a čtvrceni až po oběšení. Účastníci spiknutí z Cato Street, kteří plánovali v roce 1820
zavraždění členů vládního kabinetu, ke kterému náležel tehdy i Wellington, byli
po smrti pouze sťati, přesto dal dav v průběhu exekuce najevo své
pobouření pramenící z pohledu na přetínání páteří a šlach.
I prosté
oběšení nezaručovalo rychlou smrt a přátelé odsouzených se často snažili
postarat o to, aby se jim kat pověsil na nohy a urychlil tak jejich utrpení.
Těla byla obvykle poslána chirurgům pro účely pitev nebo pověšena na nějakém
vhodném místě jako varování pro ostatní obyvatele. Tak se například stalo
s tělem Marie Theresy Phipoe, vražedkyně pověšené v roce 1797.
Mnoho
populárních zábav, z dnešního pohledu spíše sportů, bylo velmi
nebezpečných a do značné míry brutálních. V módě byly býčí a medvědí
štvanice, kohoutí zápasy a podobně. Podle tvrzení francouzského návštěvníka
Césara de Saussure si lid v ulicích bez nejmenších výčitek svědomí zcela
evidentně užíval „házení mrtvých psů, koček a bláta na kolemjdoucí“ a to
bez ohledu na okenní tabule či případné zranění.
V průběhu
18. století docházelo na britských ostrovech k rostoucímu počtu násilných
bouří reagujících na hospodářské výkyvy. Krize v textilním průmyslu
vyvolala v roce 1719 nepokoje ve Spitalfields a v letech 1766 a 1767 pak došlo
k hladovým bouřím v Somersetu a Wiltshire. Do největších obtíží se
v souvislosti s hospodářskou krizí dostala Velká Británie na konci
Sedmileté války a Americké války za nezávislost. Tehdy si vládnoucí elita
uvědomila vážnou hrozbu pro své dosavadní výsadní postavení, zejména pokud by
došlo k rozsáhlejším nepokojům.
Vyvrcholení
této neklidné situace nastalo v roce 1780, kdy nestálý a protikatolicky
zaměřený lord George Gordon získal širokou podporu z okruhu lidí shodou
okolností znevýhodněných společenským vývojem. Volal především po požadavku
politické reformy a zrušení aktu z roku 1778, který obsahoval první
vstřícný krok vůči katolíkům. V okamžiku, kdy parlament jeho petici
odmítl, propukly násilné nepokoje. Vše začalo útoky na katolické kaple
připojené k zahraničním velvyslanectvím, jež byly jediné legálně povolené,
a posléze pokračovalo s mnohem větší závažností před domy významných soudců a
úředníků a známým vězením Newgate. Tento zcela evidentní útok na vládu a
její instituce přivedl do Londýna nejméně 11 000 vojáků. Téměř 300 buřičů bylo
zastřeleno a dalších 25 oběšeno. Nejenom vláda, ale i střední vrstvy byly
zaskočeny rozsahem násilí a odhodlaným počínáním davu, což ve svém výsledku
vedlo k velké obezřetnosti vůči jakýmkoliv politickým reformám.
Zásadní
roli při zachovávání veřejného pořádku tak stále držela v rukou řadová armáda a
spolehlivá domobrana, ač se to občas nevyhnulo problémům. V roce 1736
například kapitán městské gardy ve skotském Edinburghu John Porteous nařídil
svým mužům vypálit na dav, který se oddával házení kamení při vykonávání
popravy. Pět nebo šest buřičů za to zaplatilo životem. Kapitán byl odsouzen
k trestu smrti za vraždu, a přestože se mu dostalo královské milosti, dav
vtrhl do vězení, vyvlekl ho ven a zlynčoval. Jeden z anglických ústavních
právníků jménem Dicey napsal:
„Pozice
vojáka může být v teorii i v praxi obtížná. Jak již bylo řečeno, může
být zastřelen vojenským soudem v případě, že neuposlechne rozkaz, a oběšen
soudcem a porotou, jestliže uposlechne.“
Armáda
byla nucena přihlížet k majetku a společenskému postavení osob,
s kterými měla co do činění, neboť zatímco například do vzbouřených tkalců
nebo horníků mohla střílet bez obav, věc se měla pochopitelně zcela jinak,
pokud se jednalo o příslušníky střední třídy, s nimiž soudní porotci
sympatizovali. V roce 1768 například úředník se soudní pravomocí nařídil
vojákům střelbu do davu podporujícího reformu Johna Wilkese, v jejímž
důsledku bylo 6 lidí zabito a 15 zraněno. Soudce byl posléze obviněn a souzen
z vraždy, ale porota ho osvobodila, z čehož vyplynulo, že souzeni by
neměli být ani samotní vojáci. Nicméně nepokoje provázející Gordonovy požadavky
si žádné sympatie střední třídy nezískaly.
Bez
ohledu na význam armády při podporování civilních úřadů a všeobecného pořádku
byli vojáci určeni především pro nasazení na bojišti. Britská armáda se od
svých kontinentálních „kolegyň“ do značné míry lišila, a to především
z důvodu své ostrovní izolace. Mateřské území nebylo nutné bránit a pro
konflikty v zámořských teritoriích se nejlépe hodila žoldnéřská armáda,
pro kterou nebyl systém konskripce nutný.
Anglie v
letech následujících po Slavné revoluci kráčela mílovými kroky po cestě k
parlamentní monarchii, což se zcela zásadně odrazilo i v pozici stálé armády.
Právní zakotvení britské armády tvořily zejména dva základní zákony: Bill of
Rights – Listina práv, platící od roku 1689, a také zákon Mutiny
Act – Zákon o vzpouře, který podléhal každoročnímu schválení. Bill of
Rights umožňovala králi udržovat stálou armádu i v dobách míru,
nicméně pouze se souhlasem parlamentu. Mutiny Act se v roce 1713
přerodil v základní armádní zákon, který pevně určoval početní stav armády
v daném roce. Z dosud uvedeného tedy plyne, že armáda podléhala
nejenom panovníkovi, ale i parlamentu.
Neblahým
důsledkem tohoto zřízení a rovněž historických zkušeností se stala nepochybná
nechuť k zavádění modernizačních opatření, a to nejenom z hlediska
výzbroje, nýbrž i taktiky. Občanská válka a Cromwellova diktatura zapříčinily
nemalou averzi vůči stálému pozemnímu vojsku i poněkud přemrštěnou podporu
námořnictva. Řada velitelů pozemní armády nesla tuto skutečnost velmi nelibě a
výjimkou nebyl ani William Darlymple, velitel pěšího pluku Queen´s Royal
Regiment of Foot:
„Pozemní
jednotky neznamenají v této zemi nic, přitom námořní pěchota je pouze
dalším druhem vojáků.“
Konečným
výsledkem tak byla nepřipravenost britské stálé armády na konflikt rozsáhlejších
dimenzí. Potvrzení tohoto konstatování bychom snadno nalezli ve válkách o
Rakouské dědictví, v Sedmileté válce, nebo v průběhu Americké války za
nezávislost. Zejména v případě posledně jmenovaného konfliktu se plně
projevila neexistence armádních regulací. Lieutenant-colonel – podplukovník
William Darlymple projevil svůj názor na úroveň výcviku britské pěchoty v roce
1782 následujícím způsobem:
„Neexistují dva regimenty, které by
provedly přechod z linie do kolony a z kolony do linie stejným způsobem. Viděli
jsme batalion, který se formoval na střed, další na křídlo. Některé regimenty
se v tom samém manévru formovaly za střední podjednotky, některé před ně,
jedna část velících důstojníků v jednom a tom samém tělese dává přednost
sevřené formaci, další formaci otevřené.“
Britští
důstojníci zkrátka nedokázali efektivně nakládat s většími armádními celky a
formacemi a neúspěch ve válce v Americe uložil na bedra britské generality
nalezení rychlého a účinného řešení. Léta od roku 1783 do roku 1809 se tak
nesla v duchu uskutečňování řady reforem. První etapa tohoto úsilí
vyvrcholila v roce 1792, kdy byl vydán reglement Rules and Regulations
for the Formations, Field-Exercise and Movements, of His Majesty´s Forces.
Tento dokument vložil do rukou britských důstojníků ucelený výcvikový systém
určený pro všechny pěší pluky.
Druhá
etapa reforem se zabývala rozložením hlavních složek pozemní armády, která se
potýkala s nepoměrem mezi silami domobrany a pravidelnou armádou.
V roce 1804 panoval stav, který byl z hlediska uskutečnění případných
operací na kontinentu zcela neudržitelný, neboť armáda měla 30 000 mužů,
zatímco domobrana přibližně 300 000 mužů. Ministr války a kolonií lord
Castlereagh uskutečnil v roce 1808 reformu miličních jednotek, jejímž výsledkem
byl v letech 1807–1812 nárůst pravidelné armády o 74 000 mužů.
Uvedené reformy tak vytvořily
z britské armády plně bojeschopnou sílu, která s úspěchem zasáhla do
boje proti Napoleonovi. Po neúspěších v Nizozemí v letech 1793–1794 a
1799 a
po poněkud úspěšnějším nasazení v Egyptě v roce 1801 nadešel čas mnohem
náročnější zkoušky na Pyrenejském poloostrově. Zejména zavedení nového
pěchotního výcvikového reglementu, navzdory jeho kořenům, tkvějícím
v pruské taktice, umožnil Wellingtonovi, ale i dalším velitelům, plné
využití palebné síly pěchoty.
Wellington stanovil své armádě jeden velký
cíl, kterým byla porážka francouzské armády a její vypuzení z Pyrenejského
poloostrova a dovedně k tomu využíval jak defenzivní, tak ofenzivní
strategii. Velký válečný teoretik a účastník napoleonských válek Prus Carl von
Clausewitz ve svém slavném díle O válce napsal:
„V obranné válce je nutno stejně jako
ve válce útočné sledovat velký účel. Tím nemůže být nic jiného než zničení
nepřátelské armády, ať už bitvou, nebo tím, že jí do krajnosti ztěžujeme její
subsistenci, přivádíme ji tím do špatného stavu a nutíme ji k ústupu, při
němž musí být nutně vystavena velikým ztrátám. Příkladem je tu Wellingtonovo
polní tažení roku 1810 a
1811.
Obranná válka tedy nezáleží
na nečinném vyčkávání, co se bude dít, vyčkávat smíme jen tehdy, máme-li
z toho viditelný a rozhodující užitek.“
Kdo byli Wellingtonovi budoucí muži
Dobrovolně se do řad armády Jeho Veličenstva hlásili pouze ti,
kteří zatoužili po náborové prémii, takzvané bounty, která v roce
1812 dosahovala výše 23
liber, 17 šilinků a 6 pencí za doživotní službu a 5
guineí za službu sedmiletou. Nezřídka se stávalo, že dobrovolník tohoto druhu
byl muž se sklony k alkoholismu nebo prchající před zákonem. Docházelo
však i k nákupu budoucích vojáků v ceně 15 až 20 guineí „za kus“ a
často v armádě skončili vězňové a lidé, na které byla uvalena vazba. Nábor
nových rekrutů probíhal téměř stále, nicméně v okamžiku, kdy se na obzoru
objevila válka, nastoupily recruiting parties – verbíři, kteří se
snažili stav armády co nejrychleji doplnit. Zejména v době válek
s revoluční a napoleonskou Francií, kdy se projevoval nedostatek vojáků,
se odměna rekrutům zvyšovala nad vládou stanovenou mez, opomíjely se fyzické
požadavky a nezřídka se sahalo i k poněkud drsnějším metodám. Pokud bychom
se na okamžik zastavili u fyzických parametrů, do roku 1812 byla požadovaná
výška budoucích vojáků pro řadové regimenty stanovena na 5 stop a 5 palců (165 cm), posléze byla snížena
na 5 stop
a 4 palce
(162 cm).
Pochopitelně, že rekrut měl mít bezvadný chrup a vyhovující tělesnou
konstituci.
Fridrich August, vévoda z Yorku a
Albany, druhý syn krále Jiřího III., zahájil od poloviny 80. let 18. století
v rámci všeobecné armádní reformy provádění nařízení, jež měla verbovací
systém stabilizovat a zprůhlednit. Výsledkem byla konečná úprava Regulations
and Instructions for carrying on the Recruiting Service, která vstoupila
v platnost 25. října 1806. Ta usnadnila a zpřehlednila verbovací systém a
zavedla kontrolu nad recruiting parties.
Každá rekrutovací „parta“ byla přiřazena
k nějakému regimentu, do jehož řad se snažila zajistit rekruty. Verbovat
bylo dovoleno pouze ve vybraném vojenském okrese, odkud zpravidla regiment
pocházel. Členy recruiting parties byl důstojník s hodností nižší než
kapitán, seržant, několik tamborů a občas i plukovní veteráni, kteří hovořili o
„dobrodružstvích a krásách“ vojenského života. Pochopitelně, že alkohol zdarma
tekl proudem…
Bylo obvyklé, že, kdekoliv se verbíři
objevili, obklopil je záhy dav místních zvědavců, kteří všemu dychtivě
přihlíželi. Charles O´Neil, účastník války na Pyrenejském poloostrově, ve svých
pamětech napsal:
„Uprostřed plácku stál krytý vůz vyzdobený
letáky a plamenným textem, který popisoval úspěchy britské armády na
poloostrově. Na povozu stál pěkně ustrojený voják, který zaníceně a upřímně
promlouval k různorodé skupině, jež stála pod ním a zpola vůz obklopovala.
Silným hlasem vyzýval a vyvolával, aby předstoupili ti, kteří chtějí vstoupit
do tak slavné služby. To, co jsme slyšeli, téměř zcela naplnilo naše
nejoptimističtější očekávání. Začali jsme se nedočkavě, ale s určitými
obtížemi, prodírat davem. Důstojník nás hned spatřil a vida naši netrpělivost,
zvolal: ‚Udělejte místo! Tudy jděte, chlapci! Tak je to správně, budou
z vás dobří vojáci, to vám zaručuju.‘ Pochopitelně, že od tohoto okamžiku
na nás hleděl celý dav. Pokud se nás na okamžik zmocnila úvaha, že bychom se
přeci jen vytratili, tak pokřik ‚Hurá novým vojákům!‘, který se šířil davem,
veškeré pochybnosti zaplašil. A tak jsme se zapsali. Na otázku, jak dlouho
hodláme sloužit, jsme oba bez váhání odpověděli: ‚Doživotně!‘ ‚Doživotně, tak a
jste vojáky Jeho Veličenstva,‘ odpověděl důstojník. Každý z nás od něho obdržel
osmnáct guinejí a byl poslán do kasáren jako člen 8. pěšího pluku.“
Každodenním chlebem čerstvých vojáků se
stal nemilosrdný výcvik a dril, který zcela běžně provázely tělesné tresty. Na
druhé straně strava nebyla špatná, uniforma poskytovala kvalitní ošacení a
stabilní žold představoval to, o čem si muži ze samého společenského dna mohli
nechat pouze zdát. Svoji roli nepochybně sehrála i touha po dobrodružství a
samostatném životě.
Wellington charakterizoval prosté britské
vojáky, o které vždy příkladně pečoval, nicméně jimi opovrhoval, následujícím
neidealistickým způsobem:
„Spodina země, a byl to skutečně
zázrak, že jsme z nich dokázali učinit tak skvělé chlapíky, jakými jsou.
Byli jsme nuceni vytvořit naši armádu ze všech vrstev obyvatelstva,
z dobrých i průměrných co do společenského zařazení i vzdělání, stejně
jako ze špatných.“
Zásadním důvodem uvedeného stavu byl
systém verbování, který způsoboval, že rekruti se hlásili do armády především
z existenčních důvodů. Naproti tomu ve Francii fungoval systém konskripcí,
který zahrnoval všechny společenské vrstvy. Arthur k tomu poznamenal:
„Francouzský
systém odvodů zahrnuje muže ze všech vrstev společnosti, my si můžeme vybírat
pouze z lidské spodiny. A do armády se dostává i ta nejhorší chátra. Je
zázrak, že se nám podařilo vybudovat skvělou armádu.“
Wellingtonovo konstatování, že britští
vojáci jsou „chlápci, kteří se nechali naverbovat kvůli pití, skutečně
všichni se zapsali kvůli chlastu,“
nachází svůj odraz ve skutečnosti, že opilost se stala v britské
armádě zdaleka nejčastějším proviněním a trestána byla obvykle dávkou drilu
navíc. Arthur k tomu řekl:
„Muži často hovoří o tom, že se nechali
zapsat z důvodu vojenského ducha, zájmu a takových podobných věcí, nic
takového. Někteří se nechali zapsat, protože si udělali nemanželské dítě, další
protože měli drobné přestupky, daleko nejvíc se jich nechalo zapsat kvůli pití,
je vlastně zázrak, že jsme z nich dokázali udělat tak skvělé vojáky.
Nicméně nikdy jsem nepoznal dobrého důstojníka, který by začal od píky, důvod
je jasný, nebyl schopen přestat pít.
Wellington
nevyžadoval lásku svých mužů, ale především jejich důvěru, bázeň a poslušnost:
„Tím
se britský voják odlišoval od toho francouzského. Pro Francouze byla hlavní
sláva, pro nás výsledek.“
Britský teoreticky dobrovolný systém
verbování se zcela zásadně odlišoval od toho francouzského, který vycházel
z levée en masse vyhlášeného Konventem 23. srpna 1793, kdy se
obecně vzato jednalo o vyhlášení všeobecné branné povinnosti. Velká Británie
byla především námořní velmocí a pozemní armáda podle toho vyhlížela. Na
sklonku roku 1813 sloužilo v řadách armády přibližně 250 000 mužů, přičemž
60 000 náleželo k Wellingtonově armádě ve Španělsku. Armáda Jeho Veličenstva
byla ve své podstatě značně konzervativní, což se projevilo i v pozdním
zavádění moderních regulací a technologií, leč i zde existuje výjimka
potvrzující pravidlo v podobě Schrapnellova granátu a Congrevových raket.
Nutno poznamenat, že v případě uvedených
raket, vynalezených Williamem Congrevem, synem kontrolora Královských
laboratoří, přistupoval Wellington k jejich nasazení v boji s nemalou
skepsí a nedůvěrou. Mnohem více náklonnosti prokazoval klasickému
dělostřelectvu, a to zejména tomu jízdnímu – Royal Horse Artillery. V
roce 1815, několik dní před bitvou u Waterloo, nicméně prohlásil, že kdyby
disponoval dostatečným počtem děl, „nechal by vstoupit raketové jednotky do
hry.“ Již v letech 1813–1814 byly vytvořeny dvě raketové setniny, náležící
do sestavy Royal Horse Artillery. Wellington se však navzdory této
skutečnosti od svého pevného přesvědčení, že dělostřelectvo je lepší zbraní,
pravděpodobně zcela neoprostil. Tento nesporný odpor k novotám nejenom
v řadách armády byl jednou z mála věcí, která ho spojovala
s NapoleonemHlavním cílem výcviku rekrutů, za kterými se zavřely brány kasáren, se stala příprava k boji, přičemž základem byl „všeobjímající“ dril. Vojáci se měli naučit především pochod, nabíjení zbraně a její bezpečné ovládání.
Převládající taktickou doktrínou byla
lineární taktika, která v průběhu napoleonských válek dosáhla své nejskvělejší
formy. Hlavním způsobem boje pěchoty tak byla palba, nikoliv střet na bodáky.
Od konce 18. století až do počátku
třicátých let 19. století britská pěchota cvičila a bojovala podle základního
dokumentu Rules and Regulations for the Formations, Field-Exercise and
Movements, of His Majesty´s Forces, díla skotského plukovníka a pozdějšího
maršála sira Davida Dundase, vydaného v roce 1792.
Žádné komentáře:
Okomentovat