Tento článek byl původně určen pro sborník věnovaný tomu, co vede lidi do válek. K realizace z technických důvodů nedošlo, proto jej dávám sem...
VEĎTE VÁLKY, TY
MÁM RÁD…
Motivace člověka ve středověkém válčení
 |
| Souboj třiceti, miniatura v Compillation des cronicques et ystoires des Bretons (1480), de Pierre Le Baud |
Rozpad starého
světa
Při hledání odpovědi na otázku, proč středověcí lidé
válčili, lze sice jít přímo k meritu věci, znamená to ale zjednodušit
problematiku, která souvisejí s dramatickými změnami západního světa
v době zániku starověké Evropy a zrodu té středověké. K pochopení je
lepší nastínit změnu hodnot, či lépe motivací, byť odpověď musíme hledat
oklikou, neboť přímo nám nikdo z pozdně antických a ranně křesťanských
autorů neodpoví.
Válečné události, které obvykle
ohraničují rozpad a zánik západořímského impéria, dosti jasně naznačují, jak
rychle i jakým způsobem se změnil charakter tehdejších vojsk. V době bitvy
u Adrianopole (378) disponuje císař Valens stálými ozbrojenými silami ze dvou
složek, z limitanei, statických
pohraničních jednotek, a comitatenses,
mobilních polních armád i strategické zálohy s pevnou strukturou velení a
organizací tak, jak do ní dává nahlédnout Notitia
dignitarum, přehledu úřadů a vojenských hodností na konci 4. století.
Většinou pětadvacetiletou službu nastupovali buď dobrovolníci, a i když prameny
o jejich motivaci téměř nic neprozrazují, lze předpokládat, že velkou roli
hrály důvody existenční, přesněji materiální zabezpečení. Voják dostával stipendium, žold či služné, přídavky
v podobě potravin a donativa,
dary, směl se ženit, zakládat rodinu, měl naději na služební postup i výsluhu
po skončení služby. Válka a vojenská služba mohou být sice dva rozdílné pojmy, ve
4. století lze ale předpokládat, že jedno s druhým splývalo. Zejména u limitanei můžeme navíc pokládat za motiv
obranu lokální populace, s níž tito muži srostli.
Totéž do jisté
míry platí pro foederati, vojáky
většinou germánského původu, včleňované od dob Constantina Magna do římské
armády na základě smlouvy (foedus);
Gótům pak bylo od roku 382 dovoleno usazovat se na římském území, obdělávat
půdu a uchovat si značnou autonomii. Za to byli povinni konat vojenskou službu
a řada gótských velmožů, schopných válečníků, udělala zanedlouho v římské
armádě kariéru, což je bezpochyby další důvod, vedoucí část „barbarů“ do války.
Foederati
se stali klíčovou silou a tehdy už druhořadý Řím na ně doplatil roku 410,
kdy jej Alarich dobyl a vyplenil. Z torz letopisů lze vysledovat kořistění
jako logickou motivaci válčení, která nejspíš nabyla vrchu nad těmi
předchozími:[1]
„Svoje muže nechal drancovat, jak se jim
zlíbilo, vydal ale rozkaz, že se mají zdržet prolévání krve,“ píše o vpádu
barbarů do Říma Orosius.[2] (VI.39).
To, že se kořist
stala motivací, ostatně potvrzuje i Jordanes:[3]
„Rozzuřeně se vrátili do Ligurie, odkud
původně vyšli. Zpustošili ji a stejně tak Aemilii a pak po Flaminiově cestě
mezi Picenem a Tuscií dospěli do Říma a cestou pobrali jako kořist vše, co
našli na obou stranách cesty. Nakonec vstoupili do Říma a na rozkaz Alarichův
pobrali pouze kořist…“
Důvodem, proč foederati drancovali, se stal krom
přirozené divokosti Gótů i z rozpad centrální správy, což znamenalo konec výplaty
žoldu.
Svět se změnil, s organizovanou
římskou armádou byl konec, a třebaže zastavila roku 451 u Châllons či na Katalaunských
polích Huna Attilu, šlo už v jádru o vojsko foederati.
V oněch
časech stěhování národů se Isidor ze Sevilly děsil řádění Langobardů, Franků a
dalších etnik, u nichž zmiňoval furor
teutonicus, teutonskou zuřivost, ono válečnické vytržení podobné severským
berserkrům, v němž se důvodem války stávala válka sama a adrenalin
s bojem spojený.[4] Vznikala
společnost, jak upozornil Contamine, „svou
podstatou orientovaná na boj, kde většina uznávaných hodnot jsou válečnické a
válečné hodnoty, kde existují těsná, organická pouta mezi společenskou
organizací a organizací vojska, kde svobodným člověkem je obvykle voják…“[5]
Starou
strukturovanou a disciplinovanou hierarchii římských armád nahradil se vznikem
nástupnických království postupně propracovávaný odvodní princip. U Franků byli
odvodem pověřeni význační lidé, hrabata z královy družiny (antrustioni, leudové), kteří na královu
výzvu vojáky shromážďovali. Stále vojsko představovali jen scariti, vlastně družina kolem panovníka.[6] Povolávání
do zbraně (bannum, heriban, ban) si
podržela i karolinská doba a odvodu podléhal každý svobodný muž. Rozbor
středověkého odvodního systému není předmětem této práce, za zmínku ale stojí,
že ve vojsku Karla Velikého patřil stále větší podíl relativně nové zbrani,
těžkému jezdectvu. Význam této kavalerie rostl, až vytvořil zvláštní
společenství, kastu i souručenství se specifickými důvody k válce. Na
otázku, proč toto souručenství válčilo, Georges Duby odpovídá:
„Na prvním místě stála především radost
z toho, že se bijí. Útočit spolu se svými bratry, bratranci či přáteli na
dobrém koni. Celé hodiny vyřvávat v prachu i potu a dávat na odiv svoje
ctnosti i paže. Ztotožnit se s hrdiny z epopejí, s předky,
jejichž skutkům se musejí vyrovnat. Nechat se unést tak, že to občas vede až
k smrti. Chuť krve. Pustošit a večer stát na mrtvými pokrytém poli, to je cesta
pokroku v XI. století.“[7]
Jasněji to říci
nelze!
Co rytířstvem se tedy zve…?
Kolem roku 1000 se
latinskými prameny zvolna šíří výraz miles peditesque. Označuje těžkého
jezdce, bojovníka na koni, kterého povolával vládce určitého území za jistých
podmínek a podle potřeby do války, čímž rozšiřoval svoji stálou družinu a měnil
ji ve vojsko. Přibližně v roce 1030 však už slovo miles (pl. milites) peditesque znamená příslušníka
určité elitní společenské vrstvy (začíná se jí říkat ordo equestris, či ordo
militaris), která má vyhraněný charakter, zvyklosti a zásady. Užití tohoto
slova souvisí i s jinými středověkými pojmy, s celým feudálním
systémem, se vznikem panství, tedy územního celku ovládaného skrze hradního
pána, jenž na tomto území reprezentuje svrchovanost, mír a spravedlnost. Ve
Francii, kolébce této vrstvy, dostala (nikoliv náhodou podle substantiva cheval, kůň) jméno chevalerie, což
značí v češtině, která vyšla z německého pojmenování jezdce (Ritter), rytířstvo, či rytířství.
„Rytířství
bylo nejprve povolání elitních válečníků bojujících koňmo ve službě svým
vůdcům, svému pánovi nebo svému králi. Specifické metody boje této těžké jízdy
ji z důvodu nutného, leč nákladného vybavení a nezbytného tréninku brzy
přeměnily v aristokratickou elitu. Poslání válečníka se přimklo k té
společenské třídě, jež je pokládala za své výlučné privileguium.“[8]
Čím se tato nová vrstva
odlišovala, čím byla výjimečná? Po vojenské stránce specifickou výzbrojí a
jezdeckým způsobem boje, postupně se ale vytvářelo i cosi jiného, mravní kodex.
Systém hodnot, sdílených rytíři, lze shrnout do tří slov:
-prouesse, statečnost
(tedy schopnost dokázat fyzickou sílu a završit vojenský skutek),
-loyaulté, loajalita či
věrnost, (tj. suma závazků, vazalských slibů, vzájemných povinností,
propojenosti a služeb, mezi což patří například sounáležitost v boji),
-largesse, štědrost (neboť
rytíř hodný tohoto jména opovrhuje bohatstvím, odmítá je hromadit a naopak jím
po libosti plýtvá).
Koncem 12. a počátkem 13. století
se vžila ještě čtvrtá hodnota, courtoisie, kurtoazie, zdvořilost. Výraz
vznikl od slova cour, dvůr, a značil původně jistý způsob ohledů dvorsky
vychovaného rytíře vůči ženám, které jej odlišovaly od osob prostých, tedy
z lidu.
 |
| Guillaume le Maréchal, náhrobek v kostele Templu v Londýně |
Pozdější pojednání obsahují ještě
pojem franchise, přímost a upřímnost, ten však je do značné míry obsažen
už v prouesse a loyaulté.
Všechny tyto hodnoty, jež tvoří
základní normy rytířské etiky, objímá a prolíná pojem honneur, čest,
jenž zprvu úzce souvisel s rolí feudálního pána. Čest, to byl závazek a
úkol, který mu jeho postavení ukládalo vůči poddaným i těm, jimž byl poddán ve
feudální hierarchii on.
Jsou dva způsoby, jak lze na
pojem rytířstvo pohlížet. První značí sociální (a později právně podepřenou)
skupinu, vrstvu feudální společnosti, tedy rytířský stav (rytířstvo, něm. Ritterstand, angl. Knightood), druhý společenstvo,
propojené určitými společenskými normami a ideály, tedy kodexem cti s klíčovými
pojmy statečnost, věrnost a štědrost (rytířství,
něm. Ritterschaft, ang. Chivalry). Urozenost nebyla zpočátku
nejpodstatnější a zdaleka ne všichni rytíři patřili po předcích mezi urozence.
Kvality se nedokazovaly rodokmenem, ale schopnostmi, přičemž nákladná výstroj
sama o sobě činila z rytíře elitního bojovníka. V 11. století se
urozenost dala dobýt a dobývala, ne získávala pouhým narozením.
„Jak se zbraněmi zachází se?
Jak s hrncem? S károu? Kaší v míse?
Ach ne! To mnohem tužší práce je.
Co rytířstvím se tedy zve?
Ta věc je tvrdá, odvážná
a k naučení nesnadná,
že ničema v ní neuspěje.
A kdo se ctí svou vychlubuje,
ten musí napřed doložit,
že se v tom stihl vyučit…,“ [9]říká
výstižně francouzská veršovaná poéma o životě Guillauma le Maréchala,
„nejlepšího rytíře na světě“, sepsaná jeho panošem.[10]
Až koncem 12. století si začal každý urozenec říkat
rytíř, aniž se o to sám přičinil! Teprve tehdy se začalo rozlišovat mezi
urozenými rytíři a takřka stejně vyzbrojenými i zručnými sergeants či serjants,
seržanty, neurozenými vojáky, knechty (což kupodivu připomíná anglické knight), byť bojujícími v sedle,
s kopím i mečem.
 |
| Erb Guillauma le Maréchala |
Bitevní kůň, zbroj a zbraň stály malé jmění, kolem
roku 1100 měly hodnotu pětadvaceti volů, v13. století dvojnásobek a v 15.
století dokonce pětinásobek. Takovou výbavu si nemohl pořídit leckdo a nejeden
začínající rytířský adept si ji musel získat na někom jiném, ve válce či
v turnaji.
Rytířstvo se po roce 1000 stalo dominantní zbraní
všech bitev i válek a toto postavení si udrželo až do „podzimu středověku“. Bojů
se účastnilo dobrovolně, ne z donucení, jako jejich neurození poddaní, což
dává samo o sobě základní odpověď na otázku, proč lidé ve středověku válčili. Tato
odpověď ostře dělí motivace urozených a kmánů, má však řadu nuancí,
souvisejících bezprostředně jak s výše uvedenými body morálního kodexu,
tak i s vírou.
Než se ale pokusíme tyto odstíny vykreslit, je třeba
pochopit, co středověká válka znamenala a kterak se na ni nahlíželo.
Druhy války
Středověk ústy
církevních otců a scholastiků válku nezavrhoval. Autoři, především teologové, dospěli
v zásadě k rozlišení dvou typů válek, spravedlivých a nespravedlivých.
Jindřich ze Segusie, od roku 1261 biskup-kardinál z Ostie, řečený pak
Hostensius, se dostal ze scholastiků nejspíš nejdále. Rozlišil sedm typů válek
(z toho čtyři spravedlivé) a o propracovanosti svědčí to, že je ve 14. století
převzal další z velkých scholastiků, Giovanni z Legnana. Byly to:
-římská válka (spravedlivá),
pojmenovaná podle toho, že Řím je hlavou křesťanstva. Šlo o
 |
| Turnaj Guillauma le Maréchala, iluminace v kronice Mathieua de Paris |
-soudní (spravedlivá) válka vedená
proti rebelům, kteří se vzpírají právu a legitimní moci. Zahrnovala všechny
vzpoury,
-válka domýšlivá (nespravedlivá), do
značné míry opak té soudní, neboť je vedena rebely a neposlušnými,
-přípustná válka (spravedlivá) k nápravě
křivd, kterou může vést se souhlasem krále i jeho vazal, baron, atd.,
-nepřípustná a opovážlivá
(nespravedlivá), vedená proti zákonu, opak přípustné války,
-dobrovolná a útočná válka
(nespravedlivá), vedená bez svolení vladaře,
-obranná válka (spravedlivá), neboť
postavit se síle dovolují všechny zákony.[11]
Bylo tu i další rozlišení na dvě
kategorie, na válku dobrou a krutou.
Krutá válka představovala konflikt
„ohně a krve“, boj na život a na smrt, v němž tolerovaly všechny krutosti,
zabíjení a nelidskosti.
Dobrá válka znamenala válku
loajální, čestnou, vedenou „dobrými válečníky“ v rámci spravedlivých
válečných zákonů i zvyklostí a s rytířskou disciplínou, což byla i věc
Bohu milá. Podle El Victorial,
kroniky o Španělu Pedra Niñovi, si v ní mohl válečník zachovat čistotu
duše a neriskovat vlastní spásu, pokud nepřátele zbytečně nezabíjel,
respektoval kostely, neubližoval těm, kteří se do nich uchýlili, zbytečně
neraboval, neničil, nebral si (tedy neznásilňoval) a neunášel ženy…[12]
Stejně tak můžeme rozlišovat válku
aristokratickou, rytířskou, vedenou oboustranně podle pravidel (klasickým
případem je Christopherem Dubym rozebraná válka francouzského krále, která
vyústila v bitvu u Bouvines roku 1214).[13]
Jejím protipólem je válka lidová (ve
smyslu, že je vedena neurozenými). K ní patří nejen válka městských komun
(jako příklad poslouží „bitva zlatých ostruh“ u Courtrai roku 1302), ale i
počínání na rytířství pramálo dbalých sergents,
zbrojenců, většinou neurozených, vojenských tlup (Écorcheurs ve Francii) a postupně přibývajících žoldnéřů (z
místních zdrojů i z ciziny, zejména krutostí proslulých, obávaných Chorvatů
a Albánců), ve vrcholném středověku pak lancknechtů a Švýcarů.
Motivace ve světle neřesti
Contamine cituje ve Válkách ve středověku seznam celkem 31
hříchů a neřestí, uváděných na počátku 14. století Alvarezem Pelayo v De planctu Ecclesie. Španělský
františkán nám mimoděk poskytl seznam mnoha důvodů, pro něž se rytíři (a
v širším závěru zčásti i neurození zbrojenci) chápali zbraní a šli
bojovat.[14]
Vyberme z nich ty nectnosti, které lze pokládat za motivaci:
-lupičství, jež rytíři mnohde
provozují a z něhož žijí; motivem jsou peníze,
-bojují proti své zemi, či pánu;
jdou tedy do války nespravedlivé z motivací, které mohou být různorodé od
politických přes kariérní až po ekonomické,
-účastní se turnajů; motivaci
představuje touha vyniknout, získat si jméno, slávu. Jde tu o zábavu a případně
i o zisk,
-nebijí se pro Boha, ale pro kořist
a zvětšení svého bohatství; tento motiv se prolíná s mnoha předchozími,
-bojují neúprosně, krutě, aby
škodili; krom výše uvedených důvodů tu vystupuje dopředu touha po krvi a radost
ze zabíjení.
Mnohé z toho představuje protiklad
rytířských ctností a důvody urozených přibližuje k důvodům bojovníků
neurozených.
Motivaci žoldnéřskou ve smyslu onoho
„proč lidé válčí“, nemusíme příliš rozebírat. Je to především finanční stránka,
tedy žold, a k tomu kořist jak z rabování, tak z bitvy. Důvodem
není jen zištnost, ale sociální poměry, neboť žoldnéři se rekrutovali především
z chudých oblastní Svaté říše římské nebo švýcarského Spříseženectví,
mnohdy v závislosti na neúrodě a roční době.
Zisk v podobě kořisti tvoří i
motivaci vojenských tlup, rekrutujících se jak z profesionálů (tedy těch,
kteří šli do války dobrovolně), tak z odvedených proti jejich vůli.
Většinou se jednalo o dezertéry, kde s motivací v podobě kořisti šly
ruku v ruce pohnutky pudové, tedy násilnictví ve všech podobách a
stupních. V motivaci hrálo minimální roli výkupné, byť u žoldnéřských
skupin občas praktikované.
Příklad ne zcela zavrženíhodný
Úžasné zdůvodnění
motivací najdeme v trobadorské cansó, písni, již složil nejspíše koncem 12. století Bertrand de
Born, rytíř velmi divoké povahy a dobrodružných osudů.[15]
Okcitánštinou psaná báseň Velikonoční čas
mám rád (Beʼm platz lo gais temps Pascor) dává hned v první strofě najevo motiv všech
motivů, neboť důvodek k válce je válka sama a požitek z ní. Znamená
to, že k motivacím musíme přičíst i jednu, která není ani zavrženíhodná,
ani dobrá: bojovnost.
„Velikonoční čas mám rád, / ten čas, kdy pučí list a květ,
když
slyším ptáky štěbetat / a oslavovat Boží svět,
a
zejména mě baví, / když vidím v lukách vlajky vlát,
když
stany rostou jako sad / a celý nedočkaví
rytíři
samý kryt a plát / se jedou na pláň šikovat.“
 |
| En Bertrans de Born, iluminace ze středověkých vidas |
Druhá strofa je doslova obrazem výše
uvedených a scholastiky vytyčených zavrženíhodných pohnutek:
„Rád vidím honce stáda hnát, / štvát lidi, jmění
odvážet
a
plundrovat a drancovat / před vojskem, než se stáhne zpět;
mě
nikdy neunaví / hledět jak vojska tisknou hrad,
jenž
má být pobořen a vzat, / a ozbrojené davy
z náprsně
odrážejí vpád / přes příkop s hradbou palisád.“
Ve čtvrté strofě vrcholí živočišná
radost z obrazu bitvy, ze zasazených ran a prolité krve, kde se krutost
mísí s pojmy cti, slávy a dalším motivem, touhou po vítězství:
„Meč o meč, palcát
o palcát, / vše tříská, tříští, míří vpřed,
leckterý
vazal kolikrát /se také začne rozhánět;
tak
padnou první hlavy, / koně se začnou rozbíhat,
a
když má bitva tento spád, / muž dbalý cti a slávy
řeže
a seče jako kat, / protože bít je víc než hnát.“
Vynechejme pátou strofu, jakkoliv
impozantní kulminující touhou po boji, a skončeme dvouverším, v němž je
obsaženo poslání s důvodem doslova kardinálním:
„Baroni, buďte
zdrávi! /Zastavte města, vsi i hrad
a
veďte války, ty mám rád!“[16]
Je to autentické svědectví doslova
z první ruky, vyznání, jemuž podobné bychom hledali jen velmi těžce!
Dobré důvody
Ty kladné důvody
k tomu, aby rytíř, rozhodující síla a hlavní postava středověkého
válečnictví, bojoval, jsou obsaženy v samotném ideálu rytířství i
rytířstva, v bodech či hodnotách, uvedených výše.
Na prvním místě stojí prouesse,
statečnost, které ve velké míře plyne nejen z osobních vlastností, ale ze
závazku k rodu, erbu i předkům.
Nemenší význam má loyaulté,
věrnost, zahrnující nejen povinnosti vůči lennímu pánu až po panovníka, ale i
k druhům ve zbrani, přátelům, nebo i sousedům.
Nade vším nicméně stojí honneur,
čest, tedy obhajoba nejen jména svého, ale všech závazů,
 |
| Betrand de Born bojucící, iluminace z vidas |
Ještě větším důvodem než čest se pak s postupem
středověku stává religion, víra. Ta
je válečníkovým štítem a vede rytíře ve službě Bohu do oné dobré římské války, do bojů pro víru od
křížových výprav do Svaté země po kruciáty evropské. Rytířský román, jehož
rozkvět nastává, už plně akceptuje rytíře jako miles Christi, vojáka
Kristova a služebníka Božího.
„Tedy vězte, že rytíř musí být pán a voják Boží.
Neboť musí ochraňovat, bránit a podporovat církev svatou, tj. kněžstvo, ty,
kteří spravují kostely, dále vdovy, sirotky, jakož i odvádět desátky a
poskytovat almužny, jež jsou církví zavedeny,“ říká jeden z nejproslulejších
rytířských románů, Lancelot ou le Chevalier de la charette Chrétiena de Troyes.
Lze ovšem namítnout, že uvedená
tvrzení o motivacích vycházejí ze tří druhů pramenů. Předně jde o chansons de geste a o rytířský román
(kde jsou vzorem všeho Roland se svými druhy či artušovští hrdinové). Na druhém
místě jsou kroniky (zejména Froissartova, Chastelainova a Monstreletova), oba
tyto zdroje však obsahují řadu klišé. Na třetím místě pak stojí církevní
autoři, jejichž díla na toto téma jsou spíše sofistikovanými disputacemi,
přáními a příkazy. To všechno dohromady má jeden kaz: téměř nikdo z bardů,
kronikářů a mnichů nevládl mečem a do skutečné války nešel.
Nemýlí se tedy?
Zkusme nahlédnout
do několika děl, která mají skrze své autory ke světu rytířů a válek mnohem
blíž.
Guillaume le Maréchal, nejlepší rytíř na světě
„Onu vášeň pro válku si mladý urozenec osvojuje velmi brzo jako
specifický znak své třídy. Ježto je předurčen být válečníkem, musí se učit
válečnému řemeslu a získat v něm zálibu. Ve tvrdé výchově k rytířství
se krok za krokem sžívá s krutým světem, který bude jeho životem i ctí. To
proto, že válka umožňuje urozenému vybít nadbytek energie a navíc je i
prostředkem, jak ukázat svou odvahu a hrdinství, což jsou kvality velmi ceněné
ve společnosti, kde jen síla má váhu zákona,“ říká jeden z historiků
středověké chevalerie.[17]
Pokud bychom chtěli v krutém
raném středověku najít postavu s mnohotvárnými důvody k zálibě ve
válce a současně i kladný ideál z masa a krve, není lepší příklad než
Guillaume le Maréchal (kolem 1146–1219). Svědectví o něm podal v rozsáhlém
veršovaném eposu jeho panoš Jean[18] a
rytířský svět na jeho postavě analyzoval Georges Duby.[19] Jako
čtvrtý syn z druhého manželství neměl Maréchal naději na dědictví a šel
obvyklou cestou jemu podobných. U Guillauma de Tancarville se jako páže a
posléze panoš (écuyer, což značí i
štítonoše) učil rytířskému řemeslu, byl pasován, podstoupil svůj první turnaj,
absolvoval další, až získal proslulost, byl potulným rytířem, pak vojenským
učitelem syna Jindřicha II. Anglického, svou čest hájil i proti králi, dokonce
až k výzvě na Boží soud, možná bojoval ve Svaté zemi, rozhodně se ale stal
templářem a celý ten pohnutý život se snažil žít podle zákonů rytířství.
V celé poémě o 20 000 veršů nenajdeme jediné přímé vysvětlení, proč
válčil, neboť je to pro rytíře samozřejmost, zato zde figurují slova a
vlastnosti jako odvaha, proslulost, sláva, věrnost a víra. Když se stal Guillaume
le Maréchal po smrti Jana Bezzemka anglickým regentem a poručníkem krále-děcka
Jindřicha III., bral to jako povinnost a závazek. Rozhodl se, že jeho korunu ochrání a vybojuje stůj co stůj.
„Nuže, víte, co
udělám? I na krku jej budu nosit, třeba i z ostrova na ostrov...,“ pravil.
Byl to vrcholný důvod k tomu,
aby šel, ač už stár, do války, v níž 20. května 1217 porazil u Lincolnu budoucího
Ludvíka VIII. Francouzského a tím i francouzskou invazi do Anglie.
K podobnému závěru se
dopracujeme i při četbě kroniky anonymního rytíře z 1. křížové výpravy,
což je další (a jedno z mála) autentických svědectví ranně středověkého
válečníka.[20]
Svědci vrcholného středověku
Samozřejmostí i
touhou je boj, turnaj a posléze válka od první chvíle pro jednu
z největších osobností vrcholného středověku a stoleté války, Bernarda du
Guesclina (1320–1380), postavy rozhodně ne zcela kladné, neboť krom válek
spravedlivých vede i ty nepěkné a jeden čas provozuje i brigandage, život loupeživého rytíře.
„Ach,
Bože! Konečně tě vidím! Tolik se s tebou chci utkat, až jsem z toho
zapomněl jíst i pít!“
vykřikl prý jednoho dne při obléhání města, hájeného Basconem de
Mareuil.[21]
 |
| Duguesclin v Auray, (Chanson de Bertrand de Duguesclin) |
Vzato mezi řádky je další projev touhy po boji a motiv
k válce…
V kronice, kterou
zanechal o křížové výpravě Ludvíka IX. Svatého Jean de Joinville je klíčovým
motivem k odchodu do boje až za moře víra a neokázalá zbožnost. Senešal
kraje Champagne odchází do nejistot za moře zcela samozřejmě, jen to oznámí
svým vazalům, a aby se mohl vypravit řádně jako korouhevní rytíř, zastaví či
prodá ze svých majetků většinu toho co má. [22]
 |
| Dobytí Pestien (Chanson de Bertrand Duguesclin) |
Zajímavé zmínky nalezneme
v díle El Victorial, španělské
biografické kronice o životě a úspěších Pedra Niña, hrabte z Buelny
(1378–1453)[23],
kde se o výchově mladého rytíře praví:
„Avšak
pozdvihnout se k rytířstvu a ovládnutí zbraní je tvrdá věc. Proto
v rytířstvu nejeden neuspěl, neboť nebyl schopen zvládnout řemeslo, aby se
v něm vyučil. (…) Pro rytíře jsou předmětem jeho studia a jeho práce jen a
jen zbraně…“
Znovu se tu
opakuje, co zaznělo ve veršované podobě u Guillauma le Maréchala, a potvrzují
se dvě věci. Boj se zbraní a tedy i válka jsou rytířovým povoláním, proto není
třeba o dalších motivacích uvažovat. A v myšlení těchto bojovníků nehraje
prim urozenost, neboť výcvik, bojovnost, umění vládnout zbraní a činy
v boji tvoří rytíře; pouhá krev na to nestačí a mnohý urozenec nedokáže
v pravého rytíře-válečníka dorůst.
Le
Jouvencel (Mládeneček), dílo, či spíše vlastní životopis Jeana V. de Bueil,
hraběte de Sancerre, rytíře a francouzského admirála (1406–1477), spolubojovníka
Johanky z Arku, jedné z nejvýraznějších postav stoleté války, muže,
kterému přezdívali Fléau des Anglais
(Bič na Angličany), se zdůrazňuje, že rytíř má svými činy vzdávat chválu Bohu.
Zaznívá tu i rada mladým adeptům války, aby si ve válce počínali rozvážně,
loajálně i opatrně, tj. aby spravedlivě vážili a vybírali stranu bohulibou, tu,
která brání slabé proti tyranům, neboť jen tak si dobudou pravou čest i slávu.[24]
Ani ti nejslavnější si ale ve válce nepočínali
bohulibě a příkladem může být jiný bojový druh Panny Orléanské, Étienne de
Vignolles, řečený La Hire, Ježek (1390–1443). U něho se mísily motivace
šlechetné, tedy boj za krále proti jeho nepřátelům, s brigandage, banditismem a loupežnictvím tak velkým, že ho jen dobré
služby vladaři uchránily před trestem.
Extrémním případem, že ani rytířství
netvořilo štít vůči krutosti, či dokonce zvrácenosti, je pak jiný spolubojovník
Johanky z Arku, Gilles de Rais (1405–1440), velmož, který se stal masovým
vrahem dětí…
Bez bázně a hany
V čase „podzimu
středověku“ rytířský ideál na jedné straně košatěl, na druhé se však v mnohém
se od válečnictví odkláněl k nápodobě a hře, jak o tom bude řeč
v poslední části, a rytíř navíc přestával hrát jako těžký a do zbroje
zakutý, všestranně vycvičený jezdec na bojišti prim. Válka už zdaleka nebyla
onou zábavnou hrou rovných s rovnými, kde neurození jen asistovali a
v níž bylo nepatřičné, když nějakého rytíře srazili. Zvyky se měnily,
vojska rostla, jezdectvo urozených gens
d’armes vytlačovaly nové prvky a druhy vojska, sílící artilerie,
lancknechti a Švýcaři (příkladem může být bitva u Marignana r. 1515) i kamenné
střely arkebuz, což nakonec učinilo takřka symbolikou tečku za životem
největšího představitele této doby, Pierra du Terrail de Bayard (1475 či
1476–1524).[25]
Získal si přezdívku Chevalier sans peur
et reproche (Rytíř bez bázně a hany) a jeho panoš Jacques de Mailles, který
si říkal Loyal serviteur, Oddaný
služebník, o něm zanechal obšírné svědectví.[26] Jediné
zdůvodnění, proč šel mladý Pierre válčit, nalezneme hned na počátku v jeho
rozhovoru s otcem, kdy říká:
 |
| Bayard na mostě přes Garigliano (Philippoteaux) |
„Můj
pane otče, ačkoliv mě vaše otcovská láska zavazuje tak velice, že bych měl na
vše zapomenout a posloužit vám ku konci vašeho života, vryla se mi do srdce
vaše dobrá slova, jimiž den co den vyprávíte o urozených mužích z minula, že
bych chtěl, pokud svolíte, být téhož stavu, jako vaši předkové byli, to jest
chopit se zbraní, neb je to věc, po níž toužím nejvíce ze všeho; věřím, že
s Boží pomocí vám nezpůsobím ani za nehet hanby.“
Je tu hned trojí
důvod: rod s předky-válečníky, touha bojovat se zbraní a čest!
Stejné motivy
opakuje muž, který měl zažít
v Itálii bitvy u Fornova (1495) a Marignana (1515), mnohokrát.
V téměř prohraném boji před Bisceglií na své druhy křičí:
„Hr na ně! Na ně, páni! Lépe tu zůstat se ctí ležet, než dál žít a být
podezírán ze zbabělství!“
Před proslulým soubojem na život a
na smrt se Španělem Soto-Mayorem říká:
„Chci hájit svou čest.“
Další motivaci přidá hrdým
prohlášením po svém nejslavnějším činu, po obraně mostu přes Garigliano (1503):
„Sloužím Bohu na nebesích, nejkřesťanštějšímu králi Francie na zemi a
pak už nikomu jinému na tomto světě.“
Válka jako hra
Do většiny toho, co
bylo výše řečeno, zapadá další specifický rys středověké rytířské kultury a
současně i motivace ke vstupu do války, či obecněji do jakéhokoliv druhu
rytířského boje. Z přirozenosti, s jakou k válce rytířský svět
přistupoval, z motivu soutěživosti, ze snahy dokázat svoji cenu zbraní,
z touhy získat si jméno a obecně zvítězit pramení motivace, již nejlépe
rozebral Johan Huizinga.[27] Jde o
hru, prvek, který není vlastní jen středověku, neboť jej zřetelně najdeme už
v Homérově Iliadě. Stejné
vlastnosti mají krom bitvy dvě další formy válečného umění i řemesla, souboj a
turnaj. Huizinga to dokládá hned v úvodu pasáže o hře a válce příkladem
duelu třinácti francouzských rytířů proti stejnému počtu rytířů španělských,
k němuž došlo v italské Barlettě roku 1503 a kde byl hlavní postavou
jedné strany už zmíněný Pierre Bayard.[28] Stejně
dobře mohl zmínit Souboj třiceti z doby stoleté války, který se odehrál
v březnu 1351 u bretonského Ploërmelu[29] Vše má
pevně stanovená či dohodnutá pravidla i ceremoniální formu, byť jde, podobně
jako ve válce, o hru krvavou, při níž se dává v sázku život.
 |
| Pierre Bayard, francouzská škola, 16. stol. |
Herní prvek obsahuje i turnaj,
v něm se ale od sebe ostře liší ten ranně středověký a pozdní, přesněji
řečeno to, co francouzština označuje jako tournoi
a joute. Pozdně středověké klání je
už hra na boj i pro hru samotnou, smutná nápodoba doznívajících časů, odraz
rytířských románů a fikce, již rovněž rozebral Huizinga.[30] Turnaj
časů Guillauma le Maréchala lze naproti tomu přirovnat k vojenskému
cvičení, neboť jde v maximální míře o nápodobu skutečné bitvy; rozdíl byl
pouze ve velikosti prostoru a množství hráčů. Výstižně to charakterizoval G.
Duby názvem jedné kapitoly své knihy:
„Turnaj
jako bitva, bitva jako turnaj.“[31]
Uzavřeme vše odkazem na Huizingu, jehož
slova platí do značné míry i pro válečnou motivaci středověku.
„V
každém případě vyrostl z půdy rytířství skvělý květ a bohatý plod
kulturních hodnot (…). Od rytíře vede přímá linie k „honnête homme“ sedmnáctého století a k modernímu gentlemanovi.[32]
[1]
Souhrnně Kovařík, J.: Pád říše římské (Římské války V.). Akcent Třebíč 2016.
Viz též Contamine, P.: Války ve středověku. Argo 2004, str. 18 a d.
[2]
Orosius: Historiarum Adversum Paganos Libri
VII (VI.39).
[3]
Jordanes: Getica XXX. In: Gótské dějiny/Římské dějiny. Argo 2012.
[4]
Contamine, P.: c. d., str. 27.
[5]
Tamtéž, str. 28.
[6]
Tamtéž, str. 36.
[7]
Duby, G.: L’Europe au Moyen Âge. Flammarion 1984, str. 22.
[8]
Fiori, J.: Rytíři a rytířství ve středověku. Vyšehrad 2008, str. 10.
[9]
Duby, G.: Guillaume le Maréchal ou le meilleur chevalier du monde. Fayard 1984,
str. 68 (autorský překlad).
[10]
L’Histoire de Guillaume le Maréchal, comte de Stringuil et de Pembroke, régent
d’Angleterre de 1216 à 1219. Poème français. 3 svazky, Paris 1891.
[11]
Contamine, P.: c. d., str. 328.
[12]
Contamine, P.: c. d., str. 332.
[13]
Duby, G.: Neděle u Bouvines. ARGO 1996.
[14]
Contamine, P.: c. d., str. 319–320.
[15]
Kovařík, J.: Meč a kříž. (Rytířské bitvy a osudy I.) Mladá fronta 2005, str.
181 a d.
[16]
Překlad Emanuela Frynty in: Vzdálený slavíkův zpěv. SNKLHU 1963.
[17]
Ribaldone, T.: La chevalerie et les chevaliers brigands. Publitotal, Strrsbourg
1988, str. 47.
[18]
L’Histoire de Guillaume le Maréchal, c.d.
[19]
Duby, G.: Guillaume le Maréchal, c. d.
[20]
Chronique anonyme de la première croissade. Arléa 1998.
[21]
Chronique du Bernard du Guescliv par Cuvelier. 2 svazky, Paris 1839.
[22]
Joinville, J. de: Život Ludvíka Svatého. Argo 2014.
[23]
Francouzský překlad viz: Le Victorial, chronique de don Pedro Niño, comte de
Buelna, par Gutierre Diez de Gamez. Paris 1867, str. 125.
[24]
Le Jouvencel par Jean de Bueil. Paris 1889, sv. 2., str. 265.
[25]
Kovařík, J.: Soumrak rytířstva (Rytířské bitvy a osudy IV.). Mladá fronta 2007,
str. 225 a d.
[26]
Très joyeuse, plaisante et récreative histoire du bon chevalier sans peur et
reproche, le gentil sieur de Bayart, composée par Loyal serviteur. Paris 1882.
[27]
Huizinga, J.: Hommo ludens. Mladá fronta 1971.
[28]
Tamtéž, str. 85.
[29]
Kovařík, J.: - Křížek, L.: Historie evropských duelů a šermu I. Od starověku
k branám renesance. Mladá fronta 2013, str. 132.
[30]
Huizinga, J.: Podzim středověku. Paseka 2010.
[31]
Duby, G.: Neděle u Bouvines, c.d.
[32]
Huizinga, J.: Hommo ludens, c.d., str. 98.
Žádné komentáře:
Okomentovat