středa 11. května 2011

Michal Šťovíček: VÁLKY VE VENDÉE (7)

9. Vendéeská armáda Dolního Poitou a kraje Retz do ledna 1794
Moreau-Vauthier: Smrt Josepha Barry
Jak bylo řečeno, Charette se od Královské katolické armády odtrhl ještě před bitvou u Choletu, cesty na severozápad se nezúčastnil a zůstal ve Vendée. Jeho akce až do ledna 1794 lze shrnout následovně.

Charette místo pomoci vendéeské armádě v bitvě u Choletu raději zaútočil na ostrov Noirmoutier. V té době ještě jeho autoritu v kraji zcela neuznávali a osobně kontroloval jen okolí Machecoulu a Legé. Noirmoutier dobyl 12.10.1793 a o tři dny později ostrov opustil, zanechal na něm posádku 1 800 mužů a vrátil se do bretaňských močálů. Zatímco hlavní síly republikánů se vydaly ve stopách vendéeských na severozápad, ve Vendée zůstaly jednotky generála Haxo a jeho zástupce Jordyho a snažily se zlikvidovat zbývající ohniska odporu. Jejich hlavním cílem přitom bylo opětné dobytí ostrova Noirmoutier, aby zabránily vendéeským v kontaktu s Angličany.
Začátkem listopadu se republikánské síly soustředily na armádu v močálech a obklopily ji ze tří stran - směrem od Sables d´Olonne, od Paimbeuf a z Nantes. Haxo s 8 000 muži obsadil 9. listopadu bez boje Machecoul a 28. listopadu se spojil s Jordym a Guilleméem v Legé. Předchozího dne došlo k prvnímu boji republikánského předvoje 1 100 mužů se Charettem. 5. prosince se republikáni pokusili zaskočit Charetta u Beauvoir-sur-Mer hned u Noirmoutier, avšak pokus nevyšel a Charette se stáhl se svými 1 800 bojovníky na ostrov Bouin (dnes již jako ostrov neexistuje, je součástí pevniny), kde na něho republikáni opět zaútočili dřív, než stačil připravit ostrov k obraně. Navíc měl nevýhodu, že jeho armádu doprovázel značný počet žen, bojovníci byli zesláblí dlouhými pochody, předchozí noc proflámovali a mnoho se jich dosud nevzpamatovalo. Charettovi se posléze podařilo od nepřítele odpoutat a stáhnout se k Bois-de-Céné, ztratil však v boji o ostrov 200 mužů (republikáni údajně pouze 19). Jeho raněné vítězové dobili a 200-300 zajatých žen odeslali do Nantes. Na ústupu se však Charettovi podařilo přepadnout republikánský konvoj se zbraněmi, což mu umožnilo doplnit výzbroj. Haxo dorazil příliš pozdě a Charette opět unikl.
J. J. Weerts: Mladý Barra...                        ...a jeho smrt
Vendéeský velitel si pak mohl dopřát oddech, neboť Haxo musel část svých sil odvelet na obranu tehdy obleženého Angers (viz kap. Ústup k Loiře). Charette vyslal emisara do Anglie se žádostí o pomoc a poté se rozhodl k pochodu do Anjou, kde se dosud nacházel a bojoval houfec 400 mužů. V jedné ze šarvátek 7.12.1793 u Jallais padl pozdější vyzdvihovaný revoluční hrdina a symbol mladých revolucionářů, 14letý husarský tambor Joseph Bara.  11. prosince byli vzbouřenci odraženi u Legé, vzápětí vzali útokem republikánský tábor u Sainte-Florence a nazítří v Herbiers byl Charette zvolen do čela armády Marais (močálů) a Střední armády.
 
15. prosince u Pouzauges porazil Charette republikánský oddíl pochodující z Fontenay-le-Comte, poté v noci z 18. na 19. prosince přepadl stanoviště „modrých“ v Cerizay, pochodoval k Châtillon-sur-Sèvre a odtud do Maulévrier. Výprava však nebyla příliš úspěšná: přidalo se k nim jen málo bojovníků a 21. prosince se objevili La Rochejaquelein a Stofflet s dvacítkou mužů navrátivších se z cesty na severozápad. Charette však viděl v La Rochejaqueleinovi rivala, nechoval se k němu zřejmě příliš zdvořile a tomu se to dvakrát nelíbilo. Na Charettův návrh, že mu dá koně a může ho následovat do Mortagne-sur-Sèvre, La Rochejaquelein údajně odsekl: „Jsem zvyklý, že mě následují a ne, že já někoho následuji.“ Načež se rozloučil a odtáhl. Následovalo jej asi 800 bojovníků z Anjou a Horního Poitou a Charette pochopil, že kraj neovládne, takže zbývajícím 3 000 mužů vydal rozkaz k návratu. Cestou obešel La Roche-sur-Yon, na něž se neodvážil zaútočit, a vrátil se na své území.  
V Horním Poitou zatím Haxo využil Charettovy nepřítomnosti a naplánoval útok na ostrov Noirmoutier (viz násl. kap.).
10. Represe a obnovení bojů
Rozhodným vítězstvím republikánů u Savenay skončila cesta vendéeských na severozápad. Znechucený Marceau ovšem složil velení a předal je Turreauovi, jemuž však vyčetl neochotu bojovat a prudce se s ním pohádal. Určitou dobu velel posádce v Châteaubriantu, načež byl obžalován ze záchrany mladé royalistky v bitvě u Le Mansu (viz obraz bitvy v příslušné kapitole). Jeho obhajoby se ujal reprezentant Bourbotte, dosáhl jeho osvobození a Marceau byl na svou žádost přeložen k armádě Sambry a Meusy. Západní armádu tedy převzal generál Louis Marie Turreau a vypracoval plán represí - vytvořil paličské kolony, které se přičinily o opětné rozpoutání války (viz níže v tomto oddílu). Kléber se postavil proti a prosazoval ovládnutí kraje vybudováním pevností, načež byl odvelen do Bretaně k Pobřežní armádě Brestu, kde tentokrát úspěšně vzdoroval Rossignolovi, který chtěl v určitých oblastech také používat paličské kolony. V květnu 1794 byl Kléber posléze odvelen k Severní armádě.  Mezitím v listopadu 1793 schválil Výbor veřejného blaha výnos odsuzující ke spálení každé město, které se bez boje vzdalo „banditům“. Nakonec se však výnos v praxi neuplatnil.
V departementech, jimiž vendéeští prošli, působily vojenské soudy, například v Ille-et-Vilaine, kde v průběhu pěti měsíců odsoudily a nechaly popravit 553 osob, hlavně v Rennes a Fougères[52].
31. prosince 1793 v usedlosti Malagra poblíž Pont-dom-Guérin padl do zajetí národní gardy z Bazouges kníže de Talmont, který se s třemi společníky pokoušel navázat styk s bretaňskými povstalci.

Antoine-Philippe de la Trémoille, kníže de Talmont (někde de Talmond)
*27.9.1765 Paříž, +27.1.1794 Laval)
 Až do r. 1791 vedl dosti rozmařilý život. Zapletl se do neúspěšného kontrarevolučního spiknutí v Poitou a musel emigrovat do Anglie, poté odešel k emigrační armádě princů za Rýn a jako pobočník hraběte d´Artois byl poslán do západní Francie s novým plánem na vzbouření venkova.
Byl zatčen, podařilo se mu však za pomoci svých věrných uprchnout a dorazit až do Saumuru, mezitím obsazeného vendéeskými. Jeho příchod vyvolal senzaci a vendéeští jej ihned zvolili velitelem jezdectva Královské katolické armády a členem nejvyšší vojenské rady.
Nevynikal vojevůdcovským nadáním, nadšení a odvahu mu však nebylo možno upřít. Zúčastnil se téměř všech bojových akcí, po prohrané bitvě u Choletu zajistil přechod armády přes Loiru. 
Prosazoval cestu na severozápad, kde doufal přimět k povstání kraj, který znal a v němž ležela jeho panství. Po neúspěšném obléhání Granville se nalodil na bárku a chtěl odplout, údajně aby uspíšil zásah anglické flotily kotvící u Jersey. Spolubojovníci jej však zadrželi, neboť se domnívali, že chce dezertovat. Pravá příčina jeho pokusu opustit pevninu je dodnes neznáma. 
Každopádně pak skvěle bojoval dál, ale o konečném výsledku si již nečinil iluze. Když byl vrchním velitelem po La Rochejaqueleinovi jmenován Fleuriot, uražený de Talmont armádu opustil a nadále se jí nepokládal ničím povinován. Snažil se na vlastní pěst spojit se šuanskými veliteli v Bretani, ti však nejevili žádnou vstřícnost. Talmont se třemi společníky bloudil okolím Lavalu převlečen za rolníka a 31.12.1793 náhodně narazili na hlídku národních gard z Bazouges, která u něho našla 30 000 anglických liber, několik šperků a falešný pas.    
Byl nepoznán odveden do Fougères, když však eskorta procházela kolem jedné krčmy, dcera hospodského vykřikla „Pan kníže de Talmont!“ Velitel posádky generál Beaufort jej okamžitě vyslechl a k dalším výslechům jej odeslal do Rennes, kde zatčeného spoutali řetězy a uvrhli do temné kobky. Všichni jásali nad takovou kořistí a s chutí ho uráželi. De Talmont však onemocněl tyfem a ze strachu, aby neumřel ve vězení nepotrestán, bylo rozhodnuto o jeho převozu do Paříže. Byl však postaven před soud již ve Vitré, kde byl téměř umírající opět vyslýchán, odmítl podepsat protokol a žádal o převoz do Paříže, neboť prý má konkrétní mírové návrhy na celkovou obnovu klidu ve Vendée. Soud jej nakonec nechal převézt do Lavalu.
J. Benoit-Levy: Kníže de Talmont u prvního výslechu
Jean Chouan se jej údajně pokusil cestou osvobodit, ale neměl přesné informace. V Lavalu bylo před vchodem do Talmontova hradu postaveno popravčí lešení a poprava byla vykonána okamžitě. Před gilotinou údajně řekl katovi: „Splň svůj úkol, já svou povinnost už splnil.“ Jeho hlava byla dva dny vystavena nabodnuta na vchodové mříži a poté pohřbena do rodinné hrobky na nádvoří.
Šuani o několik měsíců později chytili národní gardisty, kteří de Talmonta zajali, a na místě je zastřelili.

Při přechodu Loiry zahynuli i jiní velitelé - Donnissan byl zatčen v Ancenis a 8. ledna zastřelen v Angers, Piron de la Varenne utonul, když jeho bárku potopil republikánský dělový člun.
Začátkem r. 1794 byla vojenská Vendée s konečnou platností poražena, válka však neustala. Charette, který se cesty na severozápad nezúčastnil, bojoval od října 1793 proti generálovi Haxo, který se 3. ledna se 6 000 muži zmocnil ostrova Noirmoutier. Šlo o takzvanou druhou bitvu o Noirmoutier - v té první se ostrova zmocnil 12.10.1793 Charette s 3 000 muži proti 800 obránců, z nichž všichni byli zajati a 200 z nich popraveno).

Bitva o ostrov Noirmoutier, 2.-3.1.1794, vítězství republikánů
počty: republikáni = 5-6 000, vendéeští 1 800
velitelé: republikáni = Haxo, Jourdy, vendéeští = d´Elbée, de Tinguy, Pineau, Dubois de La Pastelière, Duhoux                                                                       de Hauterive (všichni padli nebo byli popraveni)
ztráty: republikáni = 130 padlých + 200 raněných,
                vendéeští = 400 padlých + 1 500-2 000 zajatých (všichni popraveni)

 Předehra
Generál Louis Marie Turreau přibyl 29.12.1793 do Nantes, aby převzal velení Západní armádě. Jednou z prvních operací, kterou nařídil, bylo dobytí ostrova Noirmoutier, který mohl posloužit Angličanům při jejich eventuální pomoci vendéeským. Úkolem pověřil generála Haxo, který ostatně tuto operaci již dlouho plánoval.
Charette si bezprostřední hrozbu útoku na ostrov uvědomoval a pokusil se o diverzní akci a oblehl Machecoul. Republikánský generál Carpentier však na Turreauovův rozkaz podnikl protiútok, aby Haxa zaštítil, a 2.1.1794 Machecoul obsadil.
Téhož dne večer republikáni na ostrov zaútočili.
Bitva
Ostrov bránilo 1 800 vendéeských v čele s guvernérem ostrova de Tinguy a velitelem hlavního města Duboisem de La Pastelière, bývalým kapitánem národních gard. Hodností nejvyšší byl sice d´Elbée, který se však dosud neuzdravil ze zranění z bitvy u Choletu a mohl obranu řídit jen zčásti. Alexandre Pineau velel všem royalistickým silám ostrova. Hlavní síly se nacházely v Barbâtre, poblíž průlivu Gois, který byl jediným místem, kde se při odlivu dalo projít na pevninu suchou nohou.
Haxo však naplánoval útok na více místech. Měl k dispozici malou flotilu 19 dopravních lodí a jednu fregatu. Zkusil dva klamné útoky na severu a první vlna pod velením Nicolase Jourdyho se tajně vylodila 3. ledna v 6 hodin ráno na výběžku la Fosse na jihu ostrova. Začal boj, v němž zprvu nabyli převahy vendéeští, neboť republikánští vojáci byli zesláblí dvěma dny pobytu v uzavřených prostorách lodí a vendéeskému dělostřelectvu se podařilo vyřadit jejich fregatu. Generáladjutant Jourdy byl těžce raněn, avšak „modří“ se přes všechny potíže dokázali v jednu hodinu odpoledne zmocnit Barbâtre.
Po obsazení jihu ostrova už se Haxo nemusel vendéeského dělostřelectva obávat, přešel s 2 000 vojáky po dně průlivu Gois a spojil se v Barbâtre s Jourdyho muži, zatímco vendéeští ustupovali k Noirmoutier-en-l'Île.
Sotva bylo Barbâtre dobyto, začaly represálie nařízené reprezentanty u armády Prieurem de la Marne, Turreauem a Bourbottem, kteří dohlíželi na průběh operace. Obyvatelé Barbâtre se při předchozím dobytí ostrova Charettem přidali na stranu vendéeských, takže nyní byli všichni dospělí muži pobiti.
Haxo se všemi silami vyrazil k Noirmoutier-en-l'Île. La Guérinière bylo snadno dobyto, další oddíl, který se mezitím vylodil u L'Herbaudière, pochodoval rovněž k Noirmoutier-en-l'Île a jiný oddíl byl vyčleněn k dobytí L'Épine. Když republikáni překračovali most k městu, objevili se vendéeští parlamentáři s návrhem kapitulace, žádajícím pouze, aby byl obráncům zachován život, za což se zavážou, že dále nebudou proti republikánům bojovat. Reprezentanti Konventu však jakékoli jednání odmítli a prohlásili, že milost nedostane nikdo. Bitva tedy pokračovala v okolí města.
Čas však hrál do rukou vendéeským - začal příliv a republikánům hrozilo, že zůstanou odříznuti od pevniny a od zásob. Haxo se navíc obával silného vendéeského dělostřelectva bránícího město, které by mu při útoku mohlo způsobit těžké ztráty. Když tedy vendéeští znovu vyslali parlamentáře, rozhodl se jejich návrh kapitulace na svou odpovědnost přijmout. Vendéeští znali Haxa jako muže, jehož slovu se dá věřit, složili tedy zbraně a ustoupili do kostela a do pevnosti, zatímco republikáni vtáhli do města.
Po bitvě
Reprezentanti Konventu se však na Haxův slib neohlíželi, okamžitě zřídili revoluční tribunál a vojáci pročesávali porost a podzemí a zajali četné obyvatele. Všichni zajatci v celkovém počtu 1 500-2 000 včetně kněží, žen a dětí, byli shromážděni v kostele a reprezentanti nařídili všechny popravit. Haxo protestoval, ale byl jim v této věci fakticky podřízen a nic proti nim nezmohl.
Popravy začaly 4. ledna a trvaly dva dny. Republikáni ke svému velkému překvapení mezi zajatci našli i d´Elbéea, jehož považovali za mrtvého. Vyslýchali jej dva dny a pak jej spolu s dvěma vendéeskými veliteli a republikánským generáladjutantem Wielandem, který v říjnu 1793 kapituloval před Charettem, popravili.

Válka fakticky opět propukla 21. ledna, kdy generál Turreau přešel do ofenzivy. Jeho kolony od ledna do března zapalovaly vše, nač narazily, dopouštěly se četných ukrutností a vyhubily i celé vesnice. Několik vendéeských velitelů uniklo (La Rochejaquelein, Stofflet, Marigny) a za několik měsíců se jim podařilo shromáždit nové houfy. 28.1.1794 však La Rochejaquelein padl v bezvýznamné šarvátce. 
Vítězství však generály ani reprezentanty lidu u armád neuklidnila - zatímco považovali vzpouru za potlačenou, kolona vendéeských nadále putovala krajem. V očích republikánů ovládla celý kraj kontrarevoluce nebo federalismus. To částečně vysvětluje represálie, jimiž na povstalecké území udeřili. Intenzitu a krutost těchto represálií lze vysvětlit vypjatou dobou všeobecného násilí, která zavrhla jakákoli obvyklá pravidla války, přinejmenším podle názoru určitých zúčastněných politických a vojenských odpovědných činitelů a posléze i vojáků a dobrovolníků, jimž velitelé i reprezentanti u armád při udílení rozkazů zpravidla lhali, neboť podle výnosů Konventu například ženy, děti starci, ba i dospělí muži beze zbraně, měli být ušetřeni.

10.1. Teror v Nantes
Jde o epizodu, která spolu s dalšími represemi proti Vendée jednoznačně pošpinila obraz revoluce v očích současníků i budoucích generací.

Výnosem Konventu ze 14.8.1793 byl do pěti bretaňských departementů vyslán reprezentant lidu Jean-Baptiste Carrier a z rozhodnutí Výboru veřejného blaha z 29.9.1793 se usídlil v Nantes, kde zůstal navzdory dalšímu výnosu z 13. října, který jej přiděloval k Západní armádě spolu s reprezentanty Bourbottem, Francastelem et Turreauem (generálovým bratrancem). Přijel do Nantes 8. října a nalezl město hluboce názorově rozdělené mezi lidové složky a vyšší vrstvy měšťanů. Jeho předchůdce v Nantes Philippeaux v prosinci 1792 sesadil městskou radu a ustavil revoluční tribunál, který zřídil takzvanou Maratovu rotu - revoluční armádičku o 60 mužích, rekrutovanou v přístavu za 10 livrů denně.
Anonym: Jean-Baptiste Carriere
Tyto nástroje teroru Carrier rozmnožil o tajnou policii konkurující Maratově rotě a zjednodušil řízení před revolučním tribunálem, které již v listopadu a prosinci poslalo pod gilotinu 144 osob podezřelých ze spolčení s rebely. Po bitvě u Savenay byly do vězení v Nantes odeslány tisíce osob, které byly z nedostatku místa vězněny i v přístavních skladištích, kde jich několik tisíc zemřelo na epidemie. Protože hrozilo rozšíření epidemií na samotné město a protože se jednalo o kontrarevolucionáře, byl zřízen vojenský soud, který od konce prosince do konce února nechal zastřelit 2 600 osob (někdy až 200 denně). Potože však nebyl čas je pohřbívat a popravy zastřelením byly na příval odsouzených příliš pomalé, Carrier zorganizoval hromadná topení odsouzených v Loiře, pochopitelně spolu s propadnutím veškerého jejich majetku revolučním orgánům města (tedy i jemu samému). Francouzská historiografie i beletrie uvádí množství detailů, leckdy neověřených, a líčí vynalézavý sadismus katanů: utopení se provádělo naloděním skupiny svázaných odsouzených na bárku s vytahovatelným dnem, uprostřed Loiry byly vyraženy čepy držící dno a pokusy tonoucích o záchranu byly likvidovány z doprovodných člunů holemi, háky a šavlemi; Carrier pro tyto popravy utonutím vymyslel název „vertikální deportace“.
Přesný počet obětí není znám, pouze odhady: z 13 000 vězňů jich bylo popraveno 10 000  (4-5 000 utopených, 2 000 zastřelených a gilotinovaných) a 3 000 zemřelo na nemoci. Prokazatelně se z popravčích bárek zachránil pouze jeden člověk - farář J. Landeau z obce Saint-Lyphard. Bylo rovněž zatčeno 132 představitelů a úředníků města a odesláno do Paříže k soudu, z nich 12 zemřelo cestou a 24 ve vězení. Carrierovo řádění a zneužívání moci obšírně hlásil do Paříže vyslanec Výboru veřejného blaha Jullien de Paris a Carrier byl posléze donucen zažádat 8.2.1794 o své odvolání.
Jean-Baptiste Carrier (1756-1794) je bezesporu jedna z nejodpornějších běžně známých postav Francouzské revoluce, kterou terorem v Nantes náležitě zdiskreditoval a dal jejím tehdejším i dnešním odpůrcům do rukou pádný argument. Byl určitě narušenou osobností - alkoholik a údajně i sadista, který do té doby nebývale a bezohledně zneužil svých pravomocí. Po návratu do Paříže se stal tajemníkem Konventu, pomáhal thermidoriánům svrhnout Robespierra a ti jej za to zpočátku nechali na pokoji. Znepřátelil si je však svými neuváženými urážlivými projevy a tak využili četných stížností na jeho řádění v Nantes, postavili jej před soud, kde se nevěrohodně hájil, že o ničem nerozhodoval a pouze plnil instrukce Konventu, přesto skončil pod gilotinou. V očích potomků zůstal hlavním symbolem teroru mimo Paříž do té míry, že zasunul do polozapomnění stejná masová zvěrstva páchaná jinými jemu podobnými reprezentanty lidu jinde (Fouché a Collot d´Herbois v Lyonu).

10.2. Teror v dalších městech
Podobně jako v Nantes došlo od listopadu 1793 do ledna 1794 k represím i v departementu Maine-et-Loire
Angers: 290 zastřelených nebo gilotinovaných, 1 020 zemřelo ve vězeních. byla zřízena koželužna na lidské         kůže, 32 osob bylo staženo z kůže na výrobu vojenských kalhot;
Ponts-de-Cé: 1 500-1 600 zastřelených, několik desítek hromadně utopených;
Avrillé: 1 200-1 900 zastřelených;
Saumur:  950 zastřelených nebo gilotinovaných, 500-600 zemřelo ve vězeních;
Doué-la-Fontaine: 350-370 popravených, 184 zemřelo ve vězeních
Montreuil-Bellay: uvězněno 800 žen, z nich 200 zemřelo na nemoci, 300 převezeno do Blois a Chartres, kde většinou zmizely beze stopy;
Stovky dalších zajatců byly zastřeleny na jiných místech.
Celkem bylo na území departementu uvězněno 11-15 000 osob - mužů, žen i dětí, z nichž 6 500-7 000 bylo poraveno a 2 000-2 200 zemřelo ve vězeních.

V departementech Vendée a Deux-Sèvres byly počty perzekvovaných o něco menší:

Niort: z 500-1 000 uvězněných 70-80 popraveno, 200 zemřelo na nemoci;
Fontenay-le-Comte: 235 popravených;
ostrov Noirmoutier: z 1 300 uvězněných popraveno možná až ke 400;
Sables-d´Olonne: z 394 uvězněných 147 popraveno, 105 zemřelo ve vězení;
La Rochelle: ze 750-800 uvězněných několik desítek popraveno, 510 zemřelo ve vězení.

10.3. Pekelné kolony

Jednalo se o vojenské trestné výpravy, pro něž se pro jejich řádění a hrůzu, kterou vyvolávaly, vžil mezi tamním obyvatelstvem název pekelné kolony, který se všeobecně ujal.

V r. 1794 byla bojem se zbylými povstalci pověřena Západní armáda, vrchní velitel divizní generál Turreau, náčelník štábu generál Robert, rozdělená na čtyři divize - velitelé Cordellier, Haxo, Grignon a Huché. Na nižších stupních velelo v této armádě dalších 26 generálů. Armáda byla stále značně nedisciplinovaná a každý velitel si obdržené rozkazy vykládal po svém. Počty nepřetržitě kolísaly a nikdy nebyly přesně zjištěny, podle pozdějších bádání se pohybovaly od 25 000 až do 103 000, z nichž odhadem pouze 50-75 % mohlo být bojeschopných, neboť ve výkazech byli zahrnuti i ranění a nemocní roztroušení po špitálech, dezertéři, demobilizovaní, popřípadě i zapsaní omylem a padlí.
Tyto represivní akce probíhaly od 21.1.1794 do 17.5.1794 a již předem lze říci, že svůj účel zlikvidovat vzpouru nesplnily, neboť terorem na civilním obyvatelstvu se povstání potlačit nepodařilo, ba naopak, vypukly další lokální nepokoje. Odhaduje se, že si připsaly na konto 20-50 000 obětí z řad pokojných civilních obyvatel (kolik přitom zlikvidovali skutečných vzbouřenců, se nikdy nezjistilo). Jejich vlastní ztráty zůstaly neznámy.

10.3.1. Plány Konventu na zničení Vendée

V době, kdy Republika musela čelit armádám první koalice, považovala povstání ve Vendée za ránu dýkou do zad a nehodlala je ponechat bez trestu. Již 26.7.1793 hlásal poslanec Konventu Barère zničení Vendée a fyzickou likvidaci vzbouřenců.
Národní konvent vydal 1.8.1793 výnos o zničení Vendée:
„Článek 6: Do Vendée budou dopraveny zápalné látky k založení požárů v lesích, houštinách a travinách.
Článek 7: Lesy budou pokáceny, útulky rebelů zničeny, úrodu sklidí určení pracovníci a svezou do týlu armády, domácí zvířectvo bude zabaveno.
Článek 8: Ženy, děti a starci budou odvedeni do vnitrozemí, bude postaráno o jejich stravu a bezpečnost se všemi náležitě lidskými ohledy“
Podle těchto paličských směrnic se začalo postupovat a k prvním masakrům došlo již v září 1793, kdy generál Rossignol jako velitel Pobřežní armády La Rochelle hlásil do Paříže, že rozsévá hrůzu, šetří však ženy a děti.
Mezitím však byli republikáni několikrát poraženi, zejména u Tiffauges, což v Paříži způsobilo ohromení a Konventu došla trpělivost. Vydal další výnos 1.10.1793 o reorganizaci armády (viz příslušná kapitola) a požadoval rozhodující vítězství do 20. října.
Když se hlavní síly vendéeských vydaly na cestu na severozápad a začalo se válčit hlavně mimo území Vendée, bylo plnění paličského výnosu pozastaveno.
V Národním shromáždění padl návrh na přejmenování departementu na Vengé (Pomstěný) a na jeho osídlení uprchlíky z východní Francie a Německa.
Ještě před porážkami vendéeských u Le Mansu a Savenay sděloval Carrier z Nantes generálům Haxovi a Dutruyemu svůj úmysl vyhladovět Vendée a nařizoval jim, aby popravovali i ženy a děti.
Padaly různě fantastické návrhy na vyhubení vendéeských, například generál Westermann navrhoval, aby se vendéeským vydaly jako předstíraná kořist vozy pálenky otrávené arsenikem (návrh zamítnut patrně z obav, aby to potají nepili i vojáci), Santerre navrhoval podminování staveb atd.

10.3.2. Kléberův plán

Jak řečeno výše, po bitvě u Savenay připadl úkol likvidovat zbytky vzbouřenců Turreauovi. Měl na výběr ze dvou způsobů řešení: občanskou pacifikaci, ovšem podle potřeby i za použití síly, nebo vysloveně násilnou represi. Po poradě předložil Výboru veřejného blaha návrh na amnestii, nedostal však odpověď, takže začal připravovat důsledné provádění příslušných výnosů Konventu.
Kléber předložil Turreauovi svůj vlastní plán: podle něho již vendéeské ozbrojené síly nebyly nebezpečné, odhadoval jejich celkový počet na pouhých 6 200 mužů, zatímco republikáni měli bezprostředně 28 000 akceschopných vojáků. Navrhoval, aby se pobřeží střežilo před Angličany, aby se vzbouřenecké území obklopilo a rozparcelovalo opevněnými tábory jako opěrnými body, aby se získávala důvěra obyvatelstva a aby se útočilo pouze na skupiny rebelů. Turreau však plán bezdůvodně zamítl. Kléber sice získal pro svůj plán ústní podporu dvou reprezentantů Konventu, ti se však o něj fakticky nijak nezasadili a Kléber byl nakonec 9.1.1794 převelen do Bretaně.

10.3.3 Turreauův plán

Generál Turreau zamýšlel rozdělit území mezi dvanáct kolon souběžně postupujících od východu k západu a od severu k jihu, které by podnikaly hon na rebely a ničily jejich majetky.  Žádal přitom jasné instrukce ohledně postupu vůči ženám a dětem a napsal reprezentantům Francastelovi, Bourbottovi a Turreauovi:
„Mým úmyslem je skutečně vše zapálit... avšak toto závažné opatření musíte přijmout vy. Jsem pouze pasivním vykonavatelem vůle zákonodárného sboru... Musíte rovněž předem rozhodnout o osudu žen a dětí, na něž v tomto vzbouřeném kraji narazím. Mám-li je všechny pobít, nemohu to provést bez vyššího rozhodnutí, které ze mne sejme odpovědnost...“
Odpověď ani tentokrát nedostal. Reprezentanti Bourbotte a Turreau předstírali onemocnění a zažádali o odvolání.
Turreau tedy začal svůj plán provádět 21. ledna. Poučen z předchozí nedostatečné koordinace akcí ve Vendée vydal všem jednotkám přesné instrukce ohledně dne a místa nástupu, sestavil itineráře od obce k obci, nařídil velitelům kolon, aby dvakrát denně písemně informovali jeho i sebe navzájem. Také jim nařídil, aby se nepouštěli do bojů, v nichž by si předem nebyli jisti vítězstvím, aby využili všech prostředků k polapení rebelů, aby spálili vše, co hoří a aby zabavili všechny zásoby. Z těchto směrnich vyňal třináct strategicky významných obcí: Saint-Florent, Luçon, Montaigu, La Châtaigneraie, Sainte-Hermine, Machecoul, Challans, Chantonnay, Saint-Vincent-Sterlanges, Cholet, Bressuire, Argenton a Fontenay-le-Comte.
Zde připomeňme, že území vojenské Vendée zahrnovalo 735 obcí, v nichž na počátku válek žilo 755 000 obyvatel.
Ohledně konkrétních postupů vydal generál Turreau instrukci, v níž nařizoval:
„Každý den budou určeny a střídány hlídky 50 mužů s důstojníky a poddůstojníky, které budou doprovázet ženisty a dohlížet na jejich práci. Velící důstojník hlídky bude každý den před odchodem přijímat od svého generála rozkazy a bude mu odpovědný za jejich splnění; za tím účelem bude po vojensku zacházet se ženisty, kteří nebudou chtít jeho rozkazy plnit, a nechá je probodnout.
Všichni bandité, kteří budou přistiženi se zbraní v ruce nebo usvědčeni, že pozvedli zbraň proti své vlasti, budou probodnuti. Stejně bude zacházeno s dívkami, ženami a dětmi, které se dopustily téhož. Osoby z téhož pouze podezřelé také nebudou ušetřeny, avšak žádná poprava se nesmí vykonat bez předchozího rozkazu generála.
Všechny vesnice, usedlosti, lesy, porosty a obecně vše, co lze zapálit, bude zapáleno, předtím však budou z dotyčných míst odvezeny veškeré potraviny, které se tam nacházejí; ani toto se však nesmí provádět bez předchozího rozkazu generála. Generál rovněž určí objekty, které musí být ohně ušetřeny.
Mužům, ženám a dětem, o jejichž vlasteneckých citech se generál přesvědčí a kteří se nezúčastnili vzpoury ve Vendée, nesmí být ublíženo; budou se moci svobodně uchýlit do týlu armády nebo zůstat v místech, která budou ušetřena ohně. Budou jim však odebrány veškeré zbraně a budou uloženy na místě, které k tomu generál určí.“

Konkrétně rozdělil vojsko a přidělil trasy takto:

1. oddíl 500 mužů, velitel Duval: dvě kolony, trasy Saint-Maixent - La Calliere a Parthenay - Tallud-Sainte-Gemme;
2. oddíl 1 500 mužů, velitel Grignon: dvě kolony, trasy Bressuire - La Flocellière resp. Pouzauges;
3. oddíl, velitel Boucret: dvě kolony, trasy Cholet - Épesses resp. Saint-Laurent-sur-Sèvre;
4. oddíl, velitel Turreau: dvě kolony, společná trasa Doué - Cholet;
5. oddíl 1 870 až 3 813 mužů, velitel Cordellier: dvě kolony, trasy Brissac - Jallais resp. Le May;
6. oddíl 650 mužů, velitel Moulin: trasa  Ponts-de-Cé - Sainte-Christine.

Osy pochodů Turreauových kolon

Současně pověřil generála Haxo, bojujícího až dosud u pobřeží proti Charettovi, aby vytvořil osm kolon o 600-800 mužích, které pročesají Vendée od západu k východu, tj. vstříc výše uvedeným dvanácti kolonám.

Další jednotky držely posádky ve městech obklopujících vojenskou Vendée: Les Sables d'Olonne, Saint-Florent-le-Vieil, Chantonnay, Luçon, Saumur, Les Herbiers a Doué-la-Fontaine.

10.3.4. Realizace plánu

Osy pochodů Turreauových kolon
V první etapě měl být plán splněn začátkem února, avšak skupinky vendéeských se infiltrovaly mezi postupující kolony a vytvořili i větší houfy, na něž kolony nestačily. Turreau žádal Výbor veřejného blaha, aby přijal opatření k odškodnění obyvatel, kteří by byli evakuováni, aby ve Vendée zůstali pouze vzbouřenci. 
Kolony masakrovaly, dopouštěly se násilností a plenily. Sice podle instrukcí zapalovaly vesnice, jimiž procházely, avšak tažení probíhalo v zimě, takže četné objekty a zejména lesy a porosty se vypalovat nedařilo. Vendéeští navíc chystali kolonám četné léčky, které postup kolon nesmírně ztěžovaly a leckdy je donutily se úplně zastavit. Akce a činnost kolon se lišily - někteří generálové a vojáci se dopouštěli nejhorších zvěrstev a nejbarbarštějšími metodami mučili a vraždili obyvatelstvo bez ohledu na věk, pohlaví nebo politické přesvědčení. Jejich počínání si v ničem nezadalo s pozdějšími Goyovými Hrůzami války. Jiní velitelé důsledně chránili obyvatele vlasteneckého smýšlení a generál Haxo sice podle rozkazu sestavil osm kolon, ale určil jim za cíl polapení Charetta a zakázal svým jednotkám, aby se dopouštěly sebemenšího násilí na nevinném obyvatelstvu a majetku (ušetřil dokonce Charettovo šlechtické sídlo) - někteří podřízení velitelé se však jeho instrukce nedrželi.
Řádění Pekelných kolon, vitráž kostela v Les Lucs sur Boulogne
 Konvent ani Výbor veřejného blaha navíc nezaujaly k Turreauově plánu a k jeho provádění jednoznačné stanovisko. Turreauovy žádosti o schválení ignorovaly, později fakticky nereagovaly ani na hlášení o krutostech a po stížnostech, které od února dostávaly od svých reprezentantů i od montagnardské správy departementu. Ač například poslanec Barrère v Konventu poukazoval na trestuhodné řádění Turreauových kolon, Konvent nadále Turreaua nechal provádět jeho plán a pověřil dohledem a tudíž odpovědností své reprezentanty na místě. Teprve porážky některých kolon, zejména ve třetí bitvě u Choletu, probraly Konvent i Výbor veřejného blaha z letargie, zakže od poloviny února do 10. března začaly Turreauovi zasílat instrukce a nařízení, aby Vendée pacifikoval do čtrnácti dnů a za tím účelem aby přestal tříštit své jednotky a zaútočil spojenými silami. Zároveň mu opakovaně důrazně připomínaly, že účelem akcí je vyhubit a odzbrojit rebely a nikoli terorizovat obyvatelstvo.
Stížnosti na Turreauovy kolony se však stále množily - od reprezentantů i místních republikánských samospráv. Pacifikace Vendée se navíc nedařila - právě naopak, partyzánská válka se stala krutější než kdykoli předtím, terorizovaní a až dosud pokojní vesničané se mnohdy přidávali ke vzbouřencům, navíc z území, kudy kolony procházely, hromadně prchalo vlastenecké obyvatelstvo. Mělo proč - Turreauovy kolony často nerozlišovaly vzbouřence od vlastenců a nelidských krutostí, jichž se dopouštěly na nevinných, bylo bezpočet.
Kromě toho 12. dubna byla část sil Západní armády převelena k armádám bránícím severní a východní hranici Francie a válka ve Vendée se stala v očích Výboru veřejného blaha druhořadou. Turreau následně svůj plán změnil, kolony rozpustil a nechal budovat opevněné tábory. Měsíc duben však opět nepřinesl rozhodnutí a Turreau byl nakonec 13.5.1794 odvolán.

Louis Marie Turreau, řečený Turreau de Garambouville nebo Turreau de Linières (1756-1816)
Před revolucí byl příslušníkem osobní gardy hraběte d´Artois, ale pouze jako přespočetný čili náhradník.
Za revoluce vstoupil do národních gard v Conches, z volené funkce jejich kapitána odešel k armádě na severní hranici, byl povýšen na plukovníka a převelen k Moselské armádě.
V červnu  1793 byl odvelen k Pobřežní armádě La Rochelle, kam se mu vůbec nechtělo, a po krátkém intermezzu v Pyrenejské armádě se vrátil do Vendée jako velitel Západní armády, přičemž opět svůj nástup všemožně oddaloval.
Po svém odvolání 19.5.1794 byl jmenován guvernérem pevnosti Belle-Île, po 9. thermidoru byl zatčen a strávil rok ve vězení, kde sepsal na svou obhajobu Memorandum k poznání dějin Vendée. Odmítl amnestii a žádal, aby byl postaven před soud a mohl se řádně rehabilitovat. Vojenský soud jej 19.12.1795 skutečně osvobodil, neboť usoudil, že Turreau byl pouze vykonavatelem rozkazů a nezastával prvořadou úlohu. Za Konzulátu byl vyslán v čele armády do Valais ve Švýcarsku a poté jako vyslanec do Spojených států. Dále sloužil jako velitel postupně  několika posádkových měst. V r. 1814 se poddal Bourbonům a v klidu dožil. Byl zařazen na seznam kandidátů na řád Svatého Ludvíka, ale zemřel ještě před jeho slavnostním udělením.

Skutečné trasy jednotlivých kolon nejsou přesně známy, mnozí generálové nedodržovali instrukce ohledně pravidelných hlášení a na delší dobu se odmlčovali. Kromě toho některým hlášením se nedá věřit doslovně, někteří své „zásluhy“ nadhodnocovali. Zachovala se svědectví obou stran z první i druhé ruky, většinu jich sepsali vlastenci, ovšem až po pádu Robespierra, aby přitížili jeho stoupencům. Podrobnosti by vydaly na několik pokračování a vyžadovaly by velmi podrobnou mapu, nicméně pro poskytnutí rámcové představy lze uvést v největší stručnosti několik příkladů:
1. a 2. kolona postupovaly společně, procházely mnoha republikánskými obcemi a dopustily se jen málo ukrutností. Je známo několik případů postřílení celkem asi 50 zajatců a vypálení jedné obce;
3. kolona byla jedna z nejhorších, vypálila nejméně 20 vesnic a městeček, počet zavražděných šel do tisíců.
Zachovalo se svědectví reprezentanta Konventu Lequinia: „V den odchodu z Argenton-le-Peuple držel generál Grignon ke své koloně asi tuto řeč: Kamarádi, vstupujeme dna území rebelů, výslovně vám rozkazuji zapálit vše, co zapálit lze a pobít bajonety všechny obyvatele, na něž narazíte. Vím, že v tomto kraji může být několik vlastenců, ale to je jedno, musíme vše obětovat.“
Nešetřili skutečně nikoho, ani obyvatele ukazující jim osvědčení o občanské spolehlivosti, zabíjeli i ženy a malé děti, každého před smrtí oloupili o vše cenné.
4. kolona v obci Saint-André-sur-Sèvre zmasakrovala všechny obyvatele včetně příslušníků národních gard; v obci Saint-Mesmin několik vojáků výjimečně pomohlo téměř všem obyvatelům k útěku; kolona vypálila Pouzauges, v obci La Meilleraie-Tillay všechny obyvatele nahnala do kostela a obrala je o cennosti, poté všechny dospělé muže včetně přísežného faráře postřílela;
5. kolona se dopustila hromadných masakrů v nejméně 15 obcích, zlikvidovala v bojích několik desítek vzbouřenců, střílela i ženy a děti, počet jejích obětí dosáhl zřejmě několika tisíc;
6. kolona prakticky totéž;
7. kolona postupovala pod velením samotného Turreaua, který pochopitelně nemusel nikomu podávat denní hlášení, takže její trasa a počínání jsou nejméně známy. Došla až k pobřeží, kde se marně pokoušela polapit Charetta;
8. kolona vypálila několik obcí a dopustila se několika masakrů. Kolona tábořící v okolí Legé v síle 4 000 mužů narazila na Charettových 3 000 bojovníků pochodujících na Machecoul, porazila jej a rozprášila 10.2.1794 u Saint-Colombin;
9. kolona byla rovněž jedna z nejhorších, vypálila nejméně 35 obcí a zmasakrovala v nich několik tisíc obyvatel, převážně žen a dětí. Nejznámějším se stal podrobně zdokumentovaný masakr v Les Lucs-sur-Boulogne 28.1.1794, kdy na oddíl kolony zaútočil Charette, donutil ho k ústupu a ustupující republikáni ze msty zmasakrovali 564 pokojných obyvatel obce. Další oddíl kolony porazil Stofflet 26.1.1794 u Gesté, poté jím byl sám poražen o tři týdny později u Beaupréau. Kolona se následně opět seskupila a pokračovala ve svém řádění;
10. kolona vyplenila na dvacet obcí a často nelidským způsobem (upalování, pohřbívání za živa) zmasakrovala několik tisíc obyvatel;
11. kolona stihla vypálit několik obcí a zmasakrovat několik set žen a dětí, než byla poražena v bitvě u Choletu 8.2.1794 (viz násl. kap.).
Detail vitráže v Les Lucs sur Boulogne
Oddíl generála Huché zprvu postupoval od Luçonu k Choletu, kde měl posílit tamní kolonu v nadcházející bitvě. Dorazil však příliš pozdě a mohl jen začít devastovat kraj. Zapálil Mortagne, zmasakroval 128 obyvatel La Gaubretière (51 mužů, 67 žen, 10 dětí) a pokračoval stejným způsobem, než se 25.3.1794 vrátil do posádky v Luçonu, kde se generál Huché dostal do trvalého konfliktu s tamní republikánskou správou, kterou obviňoval z nemístné umírněnosti a ona jeho z hébertismu.
Oddíly posádky podnikaly výpravy do okolních obcí, plenily a vraždily ženy a děti včetně vlastenců, za což výjimečně Huchéův podřízený generáladjutant Goy-Martinière putoval pod gilotinu. 
Osm kolon generála Haxo bylo méně početných než Turreauovy kolony, nejsou známi ani někteří jejich velitelé a ani není dostatečně zmapována jejich činnost. Haxo sice masakry nenařizoval, avšak někteří jeho podřízení se jich iniciativně dopouštěli a připsali si na konto nejméně 2 400 obětí, opět převážně žen a dětí.
Ostatní republikánské jednotky v posádkových městech rovněž podnikaly samostatné trestné výpravy, je zaznamenáno přes tisíc jejich obětí.

10.3.5. Bilance
Archivy Správní komise obsahují výčet kořisti Turreauových kolon:
46 694 různých zvířat - dobytka, koní, ovcí
23 507 centů sena (quintal - cent zde může být i quintal - centnýř = 50 kg)
7 207 centů slámy
122 510 centů obilí a potravin
61 618 liber železa
42 949 liber zvonoviny
1 746 liber cínu
3 727 liber olova
67 liber mědi
131 liber děloviny
802 liber kovu z hrobů
393 marek stříbra (1 marka = cca 245 g)
1 882 beček vína.

Příznačné je, že žádný archiv neuvádí seznam zničených vesnic ani utracených lidských životů, přesně je tedy nelze vyčíslit. Odhady historiků se v poslední době ustálily na stovce zničených vesnic a na 40 000 obětí.

Specifickou kapitolou byli uprchlíci.
Již od počátku válek ve Vendée prchaly z vesnic na území konfliktu tisíce vlastenců do měst, zejména do Nantes, Angers a Niortu. Druhá vlna přišla po zákonu z 1.8.1793 o zničení Vendée a třetí vlna pochopitelně poté, co vypochodovaly pekelné kolony. Jednalo se zejména o ženy a děti, místní úřady na ně hleděly s nedůvěrou jako na možné špiony a pod trestem vězení jim ukládaly dostavovat se na předvolání. Mnoho jich přežívalo v chudobě, stávalo se obětí nemocí nebo byli vyháněni. Z existenčních důvodů se někteří muži hlásili do republikánské armády, jiní byli odvedeni násilím. Uprchlíkům se nedostávalo jídla, trpěli hladem a nemocemi, četné ženy byly nuceny se prodávat, aby uživily své děti.
Vojenská správní rada sice již v březnu 1793 odhlasovala podporu 20 sou denně každému uprchlíkovi, peníze však chyběly, byly vypláceny se zpožděním a departementy nakonec volaly Paříž o pomoc. Národní konvent odhlasoval v září 1793 příspěvek 300 000 livrů a situace uprchlíků se o něco zlepšila. Mnozí si napřed museli najít práci, aby podporu získali.
K obratu došlo 19.2.1794, kdy reprezentanti Konventu v Angers vydali rozhodnutí, že uprchlíci se musí usazovat až 20 mil (tj. cca 90 km) od hranic vzbouřených departementů, do tří dnů po svém příchodu se musí hlásit a udat departement, v němž se hodlají usadit. Rozhodnutí vyvolalo marné protesty místních vlastenců. Změnou rozhodnutí 1.3.1794 byli z nuceného vystěhování vyloučeni starci, nemocní, děti mladší 10 let, úředníci, dělníci a vojáci. Po 9.thermidoru bylo rozhodnutí dále zmírněno a v letech 1795-1797 se uprchlíci mohli postupně začít vracet domů.

Tyto dramatické epizody dějin natrvalo poznamenaly krajinu i mentalitu Vendée. 
Dokončení příště

18 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Na doplnění k trasám pekelných kolon: jejich postup zdaleka nekončil tam, kde končí šipky na mapce. Kolony pak postupovaly dál do nitra Vendée a nepravidelně křižovaly územím již po víceméně improvizovaných itinerářích. Dosáhly s malými přesahy čáry Nantes-Palluau-Aizenay-LaRoche/Yon-Chantonnay-Parthenay.
MiŠ

Theodor řekl(a)...

Jedna věc mi není jasná.
François Furet píše: „Pro dějiny revolučního teroru ve Vendée platí stejná chronologie i logika. Šlo rovněž o potlačení povstání, toho nejrozsáhlejšího, s jakým se Revoluce musela vyrovnat. Stejně jako v Lyonu byly represálie provedeny až po dosažení vítězství a nejvyššího vrcholu dosáhly až za několik měsíců po něm. Vzpoura ve Vendée totiž začala v březnu roku 1793 a pověst o jejích úspěších se šířila po celé jaro až do začátku podzimu. V polovině října však vzpoura začala ustupovat, neboť armáda vesničanů byla rozdrcena u Choletu, a povstání se proto přeneslo dále na sever od Loiry v naději, že se podaří navázat spojení s anglickou flotilou v Granvillu. Poslední zbytky vzpoury pak byly zničeny v prosinci v bitvách u Le Mansu a Savenay. Revoluční teror – jenž je třeba odlišovat od krutostí a masakrů, k nimž docházelo v bitevním zápalu – začal řádit v únoru až dubnu 1794.

Válka byla nelítostná na obou stranách, ale to, co přišlo po ní, bylo ještě o něčem jiném: šlo o hromadné represálie organizované shora, na příkaz Konventu, s úmyslem zlikvidovat nejen rebely, ale veškeré obyvatelstvo, usedlosti, polnosti, vesnice a zkrátka vše, co se stalo kolébkou ‚zlotřilců‘. Na takový úkol už gilotina nestačila, a tak dal v prosinci Carrier místní obyvatele hromadně topit v Loiře. V lednu vstoupil v platnost dekret, k němuž Barrère 1. srpna přednesl zprávu v Konventu. Konvent nařídil ‚zničit Vendée‘, a tak se republikánské oddíly rozdělily do několika kolon a každá z nich se vydala po zvláštní trase s výslovným posláním spálit veškeré obytné budovy a vyhladit obyvatelstvo včetně žen a dětí. Tato otřesná akce trvala až do května roku 1794 a její smutný výsledek musíme přičíst k válečným ztrátám v pravém slova smyslu: na území ‚vojenského Vendée‘ bylo zničeno 20% obydlí a zahynulo nemalé procento obyvatel.“
(Francouzská revoluce I., s.195n)

Není mi jasné, kdo dal podnět k zabíjení žen, dětí a starců. Pokud by totiž oním dekretem, který vešel v lednu platnost, o němž se zmiňuje Furet, byl ten z 1. srpna 1793, pak by takové počínání bylo v přímém rozporu s článkem VIII. Nerozumím, proč se tedy Turreau dotazoval Konventu: „Musíte rovněž předem rozhodnout o osudu žen a dětí, na něž v tomto vzbouřeném kraji narazím. Mám-li je všechny pobít, nemohu to provést bez vyššího rozhodnutí, které ze mne sejme odpovědnost...“ A především, proč konal, ačkoli nedostal odpověď. Opíral snad svou domněnku a pozdější počínání o nějaké jiné nařízení? Ale koho? Konventu, nebo Výboru pro veřejné blaho, či snad Výboru pro všeobecnou bezpečnost? Anebo konal - navzdory svým slovům i uvedenému článku - o své vůli? V listu Hentzovi a Garosovi z 9. dubna 1794 prý psal: „Je třeba vyhladit všechny muže, kteří se chopili zbraně, a s nimi i otce, manželky, sestry a děti.“ … Jak k tomu, proboha, došel?
TG

Anonymní řekl(a)...

Turreauův problém byl pravděpodobně mimo jiné tento - viz dopis reprezentantů u armády Garraua, Hentze a Francastela Výboru veřejného blaha z 19.2.1794: "...je však nutno učinit si o rebelech jinou představu než dosud; totiž že všichni obyvatelé obývající v současnosti Vendée jsou zuřivými rebely; že ženy, dívky a chlapci starší 12 let jsou nejkrutější. Dopouštějí se neslýchaných ukrutností na našich dobrovolnících, rozsekávají je na kusy, upalují je, a tyto ohavnosti páchají ženy..."
MiŠ

Anonymní řekl(a)...

1. Turreau měl pravděpodobně tento problém - viz dopis reprezentantů Garraua, Hentze a Francastela Výboru veřejného blaha 19.2.1794: "...je však třeba učinit si o rebelech jiný obraz než dosud; totiž že všichni obyvatelé obývající v současnosti Vendée jsou zuřiví rebelové; že totiž ženy, dívky a chlapci starší 12 let jsou nejkrutější. Dopouštějí se na našich dobrovolnících neslýchaných ukrutností, jedny rozsekávají na kusy, jiné upalují a tyto ohavnosti páchají ženy."
Obyvatelstvo Vendée skutečně vzbouřence aktivně podporovalo - bez toho by ozbrojená vzpoura nemohla trvat několik měsíců;
2. jiný výnos než onen z 1.8.1793 vydán nebyl, F.Furet se tedy mýlí v tom, že Konvent chtěl vyhubit veškeré obyvatelstvo - z čl. 8 výnosu i z návazné Turreauovy instrukce dostatečně vyplývá, že likvidováni měli být pouze aktivní vzbouřenci;
3. F.Furet se dále mýlí v tom, že represe začaly až po válce - válka trvala dál, jen jinou formou, vzbouřenci začátkem r.1794 zbraně ještě nesložili. Je proto otázkou, zda válka tehdy mohla skončit nějakým generálním pardonem, když neskončila ani dlouho po rozpuštění pekelných kolon a uzavření řádného míru - viz poslední pokračování;
4. chyběly pochopitelně (a v tehdejší době a situaci byly nepředstavitelné) demokratické "orgány činné v trestním řízení", které by dlouze vyšetřovaly jednoho každého z cca 700 000 obyvatel, zda se zbraně chopil a zda vzpouru aktivně podporoval či ne;
4. jestliže Konvent ani Turreau nenařizovali represe vůči všem bez rozdílu, bylo Turreauovou chybou a vinou, že nezabránil svévolnému porušování rozkazů svými podřízenými nebo že je netrestal - jako každý vrchní velitel byl v plném rozsahu odpovědný za jednání věech svých podřízených. Vojenský soud ho proto osvobodit neměl - Turreau nebyl "pouhým vykonavatelem" rozkazů, které nikdy neexistovaly = zabíjet nevinné;
5. vrcholně paradoxní ovšem je, že Turreau jako hubitel stoupenců Bourbonů byl za Restaurace navržen na řád týmiž Bourbony, bezpochyby dobře informovanými a příčetnými = že by to byla jeho dostatečná rehabilitace před historií? :-)
MiŠ

Anonymní řekl(a)...

6. co se týče postoje pařížské vlády, domnívám se, že
a) Konvent resp. Výbor veřejného blaha nebyly jednolitými tělesy, nýbrž se dělily na frakce, proto zřejmě nebyly schopny zaujmout jednoznačné stanovisko k Turreauovým návrhům a akcím;
b) represe prosazovali a obhajovali v Paříži zcela jistě hlavně krajní radikálové = hébertisté - po jejich likvidaci v březnu 1794 represe záhy ustaly;
c) válka ve Vendée byla v té době v očích pařížské vlády již podružná? Robespierre a spol. si zřejmě uvědomovali, že ozbrojená Vendée již není nebezpečím a že se stala řadovou součástí frakčního boje uvnitř revolučních orgánů jako jakékoli jiné tehdejší dění?
d) pařížská vláda jako celek se tedy vůči Vendée provinila nemístnou neutralitou, zavíráním očí před zločinností a přehozením odpovědnosti: měla pacifikaci Vendée řídit stejně důsledně, jako řídila samotnou válku.
MiŠ

Theodor řekl(a)...

Zjistil jsem, že ve vztahu k Vendée bývají zmiňovány tři zákony: Vámi uvedený dekret z 1.8.1793 a pak ještě zákony z 1.10. a 7.11. téhož roku, přičemž nejčastěji je odkazováno na ten prostřední - v tom smyslu, že padly veškeré předchozí ohledy a byl vydán pokyn k vyhlazování, které údajně nečinilo rozdílu nejen mezi vzbouřenci a pokojnými obyvateli, nýbrž ani mezi muži, ženami (potenciálními „rodičkami banditů“), dětmi („budoucími bandity“) a dokonce ani mezi „bílými“ a „modrými“. Pokud by to byla pravda, mohlo by to vysvětlovat některé případy, které uvádíte, i když lze mít stejně tak dobře za to, že šlo o případy, kdy se místní republikáni postavili proti plošnému vraždění a byli jednoduše rovněž zahrnuti mezi oběti. Zkoušel jsem Googlu zadat „la loi du 1er octobre 1793“, ale u pojednání, na něž jsem narazil, nešlo dobře rozlišit, co je výklad a co citace.

Pátral jsem proto v „Les Archives parlementaires de 1787 à 1860; 52-61, 63-82. Convention nationale. Série 1 / Tome 75“, kde se nacházejí dokumenty k 1. říjnu 1793 - záznamy debat v parlamentu, přijaté výnosy a nařízení, korespondence, zprávy a další materiály vztahující se k zákonodárství. Jsem, bohužel, velmi omezen neznalostí francouzštiny, proto jsem nebyl s to určit dotyčná místa (záložka po levé straně umožňuje vyhledávání zvolených výrazů).

Odkazy pro zájemce:
http://ihrf.univ-paris1.fr/spip.php?article93 (obecná informace)
http://ihrf.univ-paris1.fr/spip.php?article61 (rozpis svazků)
http://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k49591g (k 1.10.1793 viz ss. 382-431, Vendée je projednáváno na s. 420nn; obsah je na s. 729n)

Na mne to zatím činí tento dojem: Článek 8 dekretu z 1.8.1793 byl 1.10. pravděpodobně opuštěn ve prospěch nerozlišeného vyhlazování. Dotaz gen. Turreaua může znamenat jedno z dvojího: buď si opravdu nebyl jist obsahem usnesení a chtěl se ubezpečit, anebo se zamýšlel jen pojistit proti případné pozdější kritice či jinému popotahování. Mám za to, že jeho korespondence s Konventem a podřízenými by mohla ukázat, že vyhlazování bylo jeho cílem a v tomto smyslu také udílel pokyny a sám jednal. Že se ani ze strany generála vůči Konventu ani ze strany podřízených vůči němu nejednalo o nepochopení či svévoli, napovídá mlčení nadřízených za okolností, kdy byli dobře zpraveni o situaci, ale neučiní nic k nápravě, ač by jinak měli jak prostředky, tak povinnost. Lze tedy mít za to, že jsou s ní srozuměni a souhlasí. (Např. 24.1.1794 prý píše: „J'ai commencé l'exécution du plan que j'avais conçu de traverser la Vendée sur douze colonnes [...]. Enfin, si mes intentions sont bien secondées, il n'existera plus dans la Vendée, sous quinze jours, ni maisons ni subsistances ni armes ni HABITANTS aux plus scrupuleuses perquisitions.“ Viz http://www.democratie-royale.org/article-genocide-fran-ais-la-guerre-de-vendee-72506364.html)

Pokud jde o toho Fureta, nemyslím si, že by se v oněch věcech mýlil, jen je mu třeba správně rozumět: Jeho slova se netýkají dekretu z 1.8.1793, nýbrž pozdějších výnosů a pokynů (a z nich vyplývajícího jednání), netvrdí také, že by snad vzbouřenci složili zbraně. Partyzánský boj zajisté pokračoval dál, ale po porážkách u Le Mansu a Savenay se vzbouřenci stáhli za Loiru a na území Vendée by tím vzpoura (tj. obecný odpor) skončila, pokud by se později pekelným kolonám nepodařilo přimět k boji obyvatelstvo odsouzené jinak k vyhlazení. Neříká také, že by represe začaly až po oněch porážkách – těch se obě strany dopouštěly od počátku se stupňovanou krutostí – ale že „je třeba odlišit revoluční teror, který začal řádit v únoru až dubnu 1794, od krutostí a masakrů, k nimž docházelo v bitevním zápalu“, tedy v předchozí době nebo bezprostředně po bitevním střetnutí.
TG

P.S.: Nemyslel jsem si, že na ta moje slova o "metálu" (z diskuse pod 1. dílem) tak brzy dojde. :-(

Anonymní řekl(a)...

1.
Dekrety/zákony z 1.10. a 7.11. jsem se také marně pokoušel najít zhruba
tam, kde jste je hledal i Vy. Jestli k tomu časem objevím něco
směrodatného, upozorním.
2. Na www.democratie-royale... jsem se taky díval, jakož i na jiné weby
obdobného ražení. Problém vidím v tom, že jde o servery silně tendenční,
ne-li přímo politicky zaměřené (právě democratie-royale); na žádném z
nich jsem tuším nenašel nějakou zmínku a přiznání, že s terorizováním a
vražděním nevinných včetně žen a dětí začali ještě před vlastní válkou
vzbouřenci i se svými ženami... Takže i F.Furet by ho měl důsledně odlišit, byť
počet obětí byl menší než počet obětí represí.
3. Jestli se teror vůči Vendée odehrával až po válce nebo ještě za
války, je otázka zasluhující širší pohled: hlavní síly Katolické armády
byly sice poraženy u Savenay, avšak např. Charette stál zcela mimo =
jeho síly zůstaly netknuty a navzdory této porážce pokračoval v boji
celý leden 1794 nepřerušeně dál (a přijímal do svých řad i přeživší od
Savenay?) = ještě před vypochodováním pekelných kolon.
4. Filosofie násilí bude pravděpodobně nikdy nekončící debatou, zvláště
když probíhá z pohledu dnešní civilizované Evropy. Tehdejší doba byla
jiná, tehdejší vzpoury a revoluce a vnitřní konflikty nebyly ani
parlamentní ani sametové a nejsou ostatně ani dnes (v Evropě Kosovo, v
Africe všude...). Nevidím smysl v tom, že jedna událost se vystaví do
popředí podle toho, jak se to právě hodí, a spousta obdobných se přejde
mlčením. V diskuzi za 1. dílem jsme se zmiňovali o zpolitizování teroru
ve Vendée - dva příklady: nedávný návrh zákona (v tuto chvíli pro
stručnost bez detailů), jímž by Francouzská republika přiznala genocidu
ve Vendée + iniciativa ohledně vymazání jmen generálů Turreaua a Ameye z
Vítězného oblouku. Přitom žádnou obdobnou vehementní tendenci k
uzákoněnému přiznání vlastní genocidy za 2. svět.války (cca 70 000 Židů)
ve Francii nikdo nejeví...
Turecko odsuzujeme jen za arménskou genocidu - Francie tak činí rovněž
zvláštním zákonem! -, ale už ne za genocidy páchané Tureckem jindy a
jinde v minulosti (Řecko v 19. století, celá jižní Evropa po 300
let...), proč tedy tak daleko do minulosti sahá Francie právě u Vendée?
Sama je v tomto vrcholně pokrytecká - horlí proti genocidě ve Vendée či
v Arménii, ale sama nedávno poskytla azyl středoafrickému genocidnímu a
kanibalskému císaři Bokassovi...
5. Zač Bourboni navrhli Turreaua na metál, je mi záhadou.
MiŠ

Anonymní řekl(a)...

A ještě několik úvah k Vendée, přičemž podotýkám, že se teror ve Vendée - konkrétně pekelné kolony nesnažím obhajovat, pouze pochopit:
1. Povstání ve Vendée bylo ozbrojené a vyloženě protistátní, jakobínská
vláda tedy pohlížela na Vendée a její obyvatele jako na nepřátelské
území a nepřátele, z něhož/od nichž jí hrozí smrtelné nebezpečí (a
vzpoura vážným nebezpečím nepochybně byla). Dostali bychom se na pole
úvah, jak bylo možno toto nebezpečí zcela odstranit jiným způsobem a v podmínkách
partyzánské války odlišit nepřátele od přátel. Tehdy se prostě s
nepřáteli (skutečnými či domnělými) v rukavičkách nejednalo. Řada čistě
vojenských teoretiků i praktiků hlásala a hlásá, že nepřítel je poražen
teprve tehdy, když je zničen... Dnes to vidíme třeba na příkladu Iráku -
Saddám byl oficiálně vojensky poražen zcela obdobně jako Vendée a mír
zemi to nepřineslo, přičemž v Iráku se po válce uplatňuje krajní ohleduplnost...
2. Vzbouřenci se skrývali všude možně - odtud tedy zřejmě instrukce o
vypalování lesů, ničení hospodářství, zabavování potravin atd. Opět z
čistě vojenského hlediska šlo o to, aby byl nepřítel zbaven veškerého
zázemí;
3. teror ve Vendée byl součástí celkového jakobínského Teroru, v němž
každý, kdo v čemkoli projevil umírněnost ve slovech či skutcích,
byl/mohl být obviněn z napomáhání kontrarevoluci s jediným možným
trestem = hlavu dolů. Proto se v takové atmosféře nakonec nikdo
neodvážil mluvit či jednat ohleduplně, poslanci Konventu počínaje a
důstojníky pekelných kolon konče. Dneska se nám to hezky protestuje, ale
jak bychom se zachovali v obdobné vyhrocené situaci, nevíme;
(pokračování)

Anonymní řekl(a)...

4. nakonec jsem našel jediný dekret z 1.10.1793, týkající se Vendée, a četl jsem poněkud překvapen (pro věrnost překládám dosti otrocky):
„DEKRET
NÁRODNÍHO KONVENTU
Z 1. října 1793, roku druhého Francouzské republiky jednotné a nedělitelné,
Obsahující novou organizaci armády určené k boji s rebely ve Vendée pod názvem Západní armáda.
Národní konvent po vyslechnutí zprávy výboru veřejného blaha vyhlašuje:
Článek první
Departement Loire-Inférieure je nadále oddělen od Pobřežní armády Brestu a připojen k armádě La Rochelle, nazývané od nynějška Západní armádou.
II.
Národní konvent schvaluje jmenování občana l´Echellea, vrchního velitele, ustanoveného Výkonnou radou k velení této armádě.
III.
Národní konvent spoléhá na udatnost Západní armády a generálů, kteří jí velí, aby do 20. října skončila hanebná válka ve Vendée.
Vděčnost národa vyhlíží dobu 1. listopadu, aby udělila pocty a odměny vojskům a generálům, kteří v tomto tažení vyhubí bandity /brigands/ uvnitř země a nenávratně vyženou cizácké hordy tyranů Evropy.
Podepsán: Blaux
Téhož dne.
PROKLAMACE NÁRODNÍHO KONVENTU K ZÁPADNÍ ARMÁDĚ
Vojáci svobody,
Je zapotřebí, aby bandité /brigands/ ve Vendée byli vyhubeni do konce měsíce října: blaho vlasti tak žádá; netrpělivost francouzského lidu tak velí; jeho odvaha to musí uskutečnit. Vděk národa v této době čeká všechny, kdož svou udatností a svým vlastenectvím neodvratně upevní svobodu a republiku.
Podepsán: Blaux“
Podle toho se v něm nikde nehovoří o vyhubení "všech obyvatel", jak se ovšem objevuje na mnoha webech, nýbrž pouze "banditů", tj. aktivních vzbouřenců! A jestli si tehdy i dnes někdo vykládal/vykládá "brigands" jako "všichni obyvatelé", už je jiná věc... Jak vidno, výrazy jako "toute la population résidant en Vendée militaire, bleus et blancs confondus, y compris les femmes « sillons reproducteurs » et les enfants, « futurs brigands » qui, s'ils survivaient, pourraient être animés du « juste désir de revanche" (veškeré obyvatelstvo sídlící ve vojenské Vendée, modří či bílí dohromady, včetně žen - rodících polí a dětí - budoucích banditů, které kdyby přežily, mohly by být hnány spravedlivou touhou po odplatě) v něm nejsou a ostatně mi nepřipadají jako text zákona - podle mě dnešní vykladači extirpují takové výrazy z plamenných projevů Baréra či jiných a vydávají je za zákon, avšak parlamentní projevy a litera zákona nejsou jedno a totéž!
Fotokopii dekretu viz na http://www.reynald-secher-editions.com/gracchus-babeufla-guerre-vendee-systeme-depopulation-p-61.html.
O zákonu/dekretu ze 7.11.1793 jsem se dočetl pouze to, že jím byl departement Vendée přejmenován na Vengé, což se ovšem v praxi nijak neprosadilo.
MiŠ

Anonymní řekl(a)...

5. Teď jsem ten dekret o Vendée-Vengé objevil, je ovšem datován 8.11.1793 a zní v mém překladu takto:
"NÁRODNÍ KONVENT
dne 18. brumairu roku II
(8. listopadu 1793)
Dekret ohledně dřívějšího departementu nazývaného Vendée,
který se od nynějška bude nazývat departement Vengé
Národní konvent vyhlašuje:
Čl. I. Departement dříve nazývaný Vendée se od nynějška bude nazývat departement Vengé.
II. Veškerá ohrazení dědičných vlastnictví, tedy náspy nebo ploty, noví nebo dosavadní vlastníci zničí ve lhůtě šesti měsíců a nahradí je prostými mezníky.
III. Dva reprezentanti lidu se odeberou do Nantes a všech měst ve Vendée, sepíší dědičná vlastnictví dříve vlastněná rebely a všemi, kdož se zúčastnili války ve Vendée a nezřekli se svého bludu.
IV. Tato dědičná vlastnictví budou rozdělena pěstitelům, kteří v kraji zůstali věrní a kteří mají nárok na odškodnění.
V. Uprchlíkům z Německa, kteří opustili své usedlosti z důvodu vlastenectví.
VI. Departementy vyšlou do Vendée k reprezentantům lidu po jedné rodině nemajetných rolníků z každého okresu, aby jim byl přidělen díl půdy, kterou budou ve svém vlastnictví obdělávat. Departementy jim poskytnou prostředky na cestu do tohoto kraje a jejich výdaje jim proplatí státní pokladna.
VII. Národní konvent pověřuje reprezentanty, které bude jmenovat, detailními opatřeními a ukládá departementům, aby neprodleně prováděly ta opatření, která jim budou svěřena."
Čili opět nic, co by nařizovalo genocidu nebo činilo z Vendée "národní hřbitov".
Přepis dekretu viz na http://rembarre.fr/p3g_v.htm
MiŠ

Theodor řekl(a)...

Nejprve k příspěvku pana MiŠ z 27.5.2011:

Ad 1) Obtíž tkví možná i v tom, že při předávání a výkladu výnosů sehrávali významnou úlohu Konventem pověření „zástupci lidu“, takže by bylo třeba znát způsob a podobu, jak byla nařízení tlumočena generálům.

Ad 2) Právě proto se zdráhám vycházet z něčeho jiného než pramenů, nebo aspoň z odkazovaných citací či podložených výkladů. Na druhé straně i na zaujatém webu se mohou objevovat pravdivé informace.

Ad 3) Škoda, že dosud nikdo neprojevil ochotu se k diskusi přidat. A to bylo nějakého jásání pod ohlášením seriálu! Dokonce jsem si mezi avatary povšimnul jednoho obzvlášť vyzývavého, včetně uživatelského jména, a i oddaných republikánů by se podle těch kukučů mezi „pravidelnými čtenáři“ našlo určitě dost. Jednak by mohli přinést nějaké nové údaje či výklady, jednak své vlastní hledisko.

Ad 4) Každá doba je jiná. Jde ale o to, zda se domníváme, že podstata zločinu je stále táž (a pokud ano, tedy v jakém smyslu), anebo není. Já se – s mírnými výhradami – snažím držet první stanovisko, protože mám za to, že říci „pro každou dobu platí jiné zákony“ je stejný relativismus jako říci „každé společenství se řídí jinými zvyky“ – to je samozřejmě pravda, pokud pouze popisně vyjadřujeme, jak se lidé chovají, ale málo vypovídá o tom, co by být mělo. Zákony platí bez ohledu na to, nakolik je kdo uznává či dodržuje – to jsou dvě odlišné věci. Universalismus je jen důsledkem toho, že jsme ochotni každého člověka pokládat za plnohodnotnou lidskou bytost a nevyjímat z toho nikoho (kupř. nějaké „středověké či balkánské barbary“) – „rubem“ je, že na všechny jsou vztažena nejen práva, ale i závazky. Kdybychom na někoho závazky nevztáhli, nebyla by to pro něj žádná výhra – jenom bychom tím řekli, že ani ohledy vůči němu nemohou být stejné jako vůči člověku. Prostě: Prohlásí-li někdo např., že zločin na otroku (poddaném, nepříteli atd.) „se tehdy tak (jako dnes) nebral, a proto ani my bychom tehdejší skutek neměli posuzovat podle současných měřítek“, pak (1) tím zároveň říká, že tehdejší otroky nemáme považovat za stejně hodnotné tvory jako současné lidi. Avšak (2) kdyby byl někdo zproštěn závazku dodržovat vůči otroku ohledy náležející člověku, pak i my bychom byli zproštěni povinnosti pokládat jej za provinilého člověka a měli bychom ho jen za nevinnou šelmu, se všemi následky.

Mimochodem, to není jen nějaké plané teoretizování. Onen dvojí přístup se projevil v jednání katolických a protestantských mocností vůči domorodcům: Zatímco ty katolické měly sklon pokládat domorodce za provinilé lidi (a stíhat je kvůli nedodržování zákonů, jak jim samy rozuměly a vnucovaly), tak protestantské přiznávaly domorodcům určitou svébytnost, která ovšem ani v nejmenším nezahrnovala ohled vůči nim (coby lidským bytostem a nejen jako ozbrojeným tvorům) – téměř jako by se řeklo: ano, uznáváme, že domorodci mezi sebou obcují jiným způsobem, ale tím je také dáno, že je můžeme považovat ne za provinilé lidi, nýbrž jednoduše škodnou.

Na stejné zločiny různých stran by se zajisté mělo pohlížet stejně. V tom s Vámi souhlasím. Ne vše z toho, co jmenujete, bych ovšem za genocidu pokládal. (Např. u Turků nevím o žádné jiné než té vůči Arménům 1915. Možná to však bude tím, že i velké masakry či pogromy anebo dlouhodobý útisk, které nebyly vedeny s plánem na vyhlazení, pod genocidu nezahrnuji. Proto také jsem dříve za ni označil pouze vyhlazení Tasmánců, přestože vyvražďování jiných domorodců jistě nebylo méně zavrženíhodné.) Avšak důležitější než onen rozdíl je možná poukaz, kam směřuje: Cítíme-li, že se málo odsuzují „obyčejnější“ zločiny všemožného útlaku, pronásledování a ničení života, pak si oprávněné rozhořčení vynahrazujeme přesmíru silnými známkami. Obávám se, že důsledkem není vyšší míra odsudku, nýbrž postupné vyprázdnění výrazů.

Ad 5) Snad nás někdo poučí. (Zvláště by mne zajímal dobový ohlas na onen návrh.)
TG

Theodor řekl(a)...

Nyní nadvakrát k příspěvku pana MiŠ z 30.5.2011:

Možná bylo zbytečné říkat, že nejde o obhajobu, protože ony by ty poznámky ani nijak k obhajobě (ani obžalobě) přispět nemohly z principu. Řešíme přece otázku, ZDA o genocidu šlo, ne PROČ se jí republikáni dopustili.

Ad 1) Je bezvýznamné, zda se jednalo o nepřátele daného zřízení, Francie nebo celé lidské rasy, anebo zda takovými byli pouze v očích jakobínů. A také, zda existoval jiný účinný způsob, jak vzpouru potlačit, aniž by se zabíjeli všichni obyvatelé vzbouřené oblasti bez rozdílu. Výměr genocidy zvažuje jedině to, zda došlo k vymezení určité skupiny bez ohledu na osobní provinění jejích příslušníků. Zda se s kým a jak v dané době obvykle jednalo či nejednalo, nás také v tomto ohledu zajímat nebude (v jiném třeba ano) – jestli je něco někdy něčím zvykem, na skutkové podstatě nic nemění. (Nepřímo se to do ní ovšem může dostat - tehdy, jedná-li se o čin vztažený k této zvyklosti.) Možná byl pogrom někde někdy obecným zvykem – je snad kvůli tomu omluvitelnější, nebo dokonce tím pádem tehdy jako zločin neexistoval? Neklade se otázka, co si kdo o čem myslí nebo co je zrovna uzákoněno, ale jaké to vpravdě je. Relativista řekne, že nic není zločinem, existují jen různá mínění. Podle něj bychom tedy lidi odsuzovali toliko za odlišná mínění. To si mysleli i nacisté v Norimberském procesu, dodávajíce, že je navíc nutné též zvítězit, jinak se úlohy obrátí.

Ad 2) Z „čistě vojenského hlediska“ je, myslím, věc jasná. Každý chápe a nikdo nepopírá, že v případě, že obyvatelstvo podporuje „bandity“, vyplatí se na něj pustit hrůzu – třeba tu a tam vypálit nějakou vesnici, pozabíjet její vinné i nevinné obyvatele, anebo dopustí-li se záškodníci nějaké msty na vyvoleném představiteli, popravit každého desátého z jistým způsobem vymezené skupiny, v krajním případě skupinu celou. To je užitečné pravidlo pro každou dobu, ne nutně vzdálenou.

Ad3) Uvědomujete si, že tato Vaše slova se dají obdobně převyprávět i o nacismu? „Teror vůči Židům byl součástí celkového nacistického teroru, v němž každý, kdo v čemkoli projevil umírněnost ve slovech či skutcích byl/mohl být obviněn z nadržování Židům a podílu na židobolševickém spiknutí, s jediným možným trestem – 'koncentračním' táborem. Proto se v takové atmosféře nakonec nikdo neodvážil mluvit či jednat ohleduplně, zastupiteli počínaje a důstojníky SS a SA konče. Dneska se nám to hezky protestuje, ale jak bychom se zachovali v obdobně vyhrocené situaci, nevíme.“

Theodor řekl(a)...

Ještě pozoruhodnější se mi však zdá, co sice neříkáte, ale leckdo by si z Vašich slov mohl – neprávem, ptám se? – odvodit: „… A protože je to dnes na rozdíl od tehdejší doby snadné a jelikož nemáme jistotu, jak bychom se my sami zachovali, neměli bychom to odsuzovat a raději bychom měli o těchto skutcích pomlčet.“

Jenomže tehdejší obtíže spojené s odhalením a protestem proti zločinu nebo míra naší vlastní odvahy postavit se proti němu jsou naprosto irelevantní pro otázku, zda se někdo onoho zločinu dopustil. Můžeme s klidem připustit, že je docela možné, že bychom tehdejší zločin nerozpoznali a pokud bychom jej rozpoznali, nenašli bychom odvahu spojenou se sebeobětováním, s níž bychom se museli postavit proti, dokonce se můžeme i domnívat, že bychom jej naopak schvalovali, a přece to neznamená vůbec nic v otázce, zda se zločin stal nebo ne. Ono se to totiž dá říci i o jiných zločinech, víte. Třeba o upalování heretiků a čarodějnic. Nebo si tu je každý jist tím, že by nemlčel či dokonce nejásal?

Vzhledem k otázce, zda se zločin stal, pokládám však podobnou argumentaci za nevěcnou, poněvadž se odklání od námětu a míří na osobu pomyslného protivníka místo proti stanovisku.

A nakonec mám i filosofické důvody, proč se stavím proti podobnému položení otázky: Jakékoli mé „tehdejší já“ je bezobsažný pomysl – na mé osobnosti se přece podílejí společenské vazby, mimo jiné i ona uplynulá historie, do níž by měla být pomyslně vsazena, aby se zjistilo, jak by na ni údajně reagovala. Něco takového se nejenže nedá zjistit, ale nelze to ani bezrozporně myslet. Jak by vůbec takové „mé tehdejší já“ mohlo žít, aby mohlo nějak na něco reagovat? Nejpravděpodobnější se mi jeví, že byvše vsazeni na jakékoli historické stanoviště, hodili bychom si do týdne mašli, protože se svou současnou výbavou bychom nedokázali ve většině podmínek vůbec existovat. Na to, abychom zjistili, že se proti zločinu nejsme s to postavit ať už z nedostatku poznání nebo nedostatku vůle, přece nemusíme putovat do minulosti. Stávají se snad tím různé dnešní podoby zločinu nějak omluvitelnějšími či pochopitelnějšími?

Můžeme samozřejmě načnout i jinou otázku, než tu „zda došlo ve Vendée 1794 ke genocidě“, ale měli bychom to jasně vyhlásit, abychom někoho nezmátli a nezačal se domnívat, že řešení této nové otázky má přispět k zodpovězení té výše uvedené.

Ad 4) Protože jsem slíbil, že se k otázce „zda ve Vendée došlo roku 1794 ke genocidě“ vyjádřím až po posledním, osmém dílu, utrousím tu jen poznámku a pokusím se vyložit své stanovisko, včetně obtíží, na něž naráží a způsobu, jak se s nimi vyrovnávám, i toho, co bych očekával od odpůrce, který by zastával protivné stanovisko, tam.

Ten uvedený citát z nějakého webu nelze samozřejmě brát jako doklad. Výrazy „modří“ a „bílí“ by tehdy nikdo takto nepoužil, jde zjevně o výklad. Slova o rodičkách a budoucích banditech by mohla být z nějakého projevu, ale museli bychom vědět, jakou měl závaznost (zda vůbec nějakou) a pro koho. V tom se shodneme. Narážíme tu podle mne na největší obtíž, o níž později pojednám: Stěží si můžeme myslet a požadovat, aby pokyn k vyhlazení měl zcela jasnou, písemnou podobu. Dokonce i nacisté, kteří v tom byli asi nejupřímnější, použili jakousi „novořeč“, jejíž smysl nutno rozluštit na základě prováděcích příkazů a činů samotných. Co kdyby však pokyny nebyly vydávány písemně (jako třeba v případě Kambodže a Rudých Khmerů 1975-79) – řekli bychom jen kvůli tomu: "Nejsou žádné doklady o tom, že se jednalo o genocidu"? Obecněji se kladou tyto dvě otázky: Co lze brát jako dostatečný doklad úmyslu a je pojatý úmysl nezbytný, anebo postačuje i výsledek, k němuž se dospělo neúmyslně?
TG

Anonymní řekl(a)...

I mně trochu mrzí, že si tady s laskavým svolením majitele blogu dopisujeme jen my dva, a také že debata se soustředí na jediné téma. Ale hlavně, že to někdo čet´:-)
1. Přiznávám, že z Vašeho pohledu jsem relativista a důsledně zastávám názor, že každá doba/společnost/civilizace/kultura je jiná a my se na všechny díváme jen z pohledu naší doby/společnosti/civilizace a našich zákonů, které bychom rádi prosadili celosvětově? V naší společnosti např. vždy bylo vlivem křesťanství lidojedství zločinem, ale z pohanských ostrovních kanibalů nikdo nepochopí ani dnes, proč by se nesměli jíst lidi. Možná se budete divit, ale já ty ostrovní kanibaly neodsuzuju. Odsuzuju a nechápu pouze to, když se někdo pokouší vnucovat své zákony jiným, např. násilné obracení „divochů“ na víru apod.
2. Uznávám Vaši připomínku z druhého včerejšího komentáře ad 3), že můj argument by se dal částečně vztáhnout i na nacismus = ovšem jednak opět až dnes: v tehdejším Německu se celý národ + částečně i některé jiné národy chovaly právě tak, jak jsem popsal!, jednak jen částečně, neboť nacismus páchal zločiny v mezinárodním rozsahu, čili srovnávat občanskou válku se světovou dost dobře nelze. Norimberský soud také odsoudil nacisty za zločiny páchané v jiných státech a na jiných národech, nikoli v samotném Německu.
3. Faktický teror ve Vendée se podle všeho zrodil skutečně na různých mezistupních mezi Konventem a velícími důstojníky na místě. Proto dávám za vinu Konventu, že ponechal věcem volný průběh. Uvedené dekrety ve skutečnosti žádnou genocidu nenařizovaly ani nenaznačovaly. Štvavé projevy poslanců či jiných jsou právně irelevantní (a dnes by takoví poslanci dokonce byli chráněni imunitou!...) a žádný republikán ve Vendée nebyl povinen na ně brát zřetel.
4. Obviňována by tedy i dnes neměla být abstraktně Republika z genocidy, nýbrž jen konkrétní její činitelé z podněcování ke genocidě a pochopitelně velitelé u armády z válečných zločinů.
5. Zarážející by mohla být pouze jedna věc - ihned po rozhodující porážce u Savenay se ani jedna strana nesnažila nabídnout mír/kapitulaci, jak by se očekávalo (a jak se z iniciativy republikánů stalo až na jaře 1795). Charette ani La Rochejaquelein ani Stofflet na kapitulaci zjevně nepomysleli. Represe tedy probíhaly za faktického válečného stavu, nikoli až po válce. Vámi dříve zmíněné rozlišení F.Fureta na válečné a poválečné násilí pokulhává i v tom, že kdyby pekelné kolony řádily ještě před bitvou u Le Mansu nebo u Savenay, bylo by to podle něho v pořádku?
6. Bylo by iluzorní myslet si, že nějaká válka zejména občanská může být nebo měla být humánní, oběti budou jen mezi uniformovanými bojovníky a druhý den po rozhodující bitvě nastane všeobecný smír a odpuštění. Všechny občanské války byly a jsou mnohem nesmiřitelnější a krutější než mezinárodní. A opět přitom argumentuji počátkem války ve Vendée - se zabíjením a persekucemi nevinných začali povstalci, ač se tehdy vůči nim násilí ještě nikdo nedopouštěl. A vůbec - vystoupili hromadně a nezákonně proti vlastní vládě se zbraní v ruce a zevnitř vážně ohrozili zemi v situaci, kdy byla již ohrožena zvenčí. Dnešní "vendéeské" weby se ovšem těmito „detaily“ nezabývají a zajímají je jen fakta o republikánském teroru, a i když jsou tato fakta nesporná a vcelku objektivní, jde o jednostranný pohled. V globále tedy nezákonnost byla bohužel potrestána bezprávím.
(pokrač.)
MiŠ

Anonymní řekl(a)...

7. Zastávám názor, že je nutno odlišovat dějiny 20. století a dřívější = z hlediska dnešního horlení proti genocidě ve Vendée se dnes mj. nebere dostatečně v úvahu 200letý "civilizační" odstup a to, že se jí dopustil historický režim, na který dnešní Francie přímo nenavazuje (stojí mezi nimi 2 císařské a 2 královské monarchie).
8. Mohli bychom shrnout, že při dnešním zobecnění pojmu genocida o genocidu šlo. Měli bychom však tedy "univerzalisticky" (bez ironie) nazvat genocidou důsledně i každý obdobný masakr v dějinách: neříkat např. Kartágo bylo zničeno, ale v Kartágu došlo ke genocidě, místo pronásledování huguenotů v 16. století = genocida huguenotů, zpustošení Porýní-Falce vojsky Ludvíka XIV. bylo genocidou atd. - a nevyjdeme z toho. A to ani nemluvím např. o genocidách v Bibli! Genocida je navíc definována jako zločin proti vymezené "určité skupině" a mně stále chybí to "cynické" kvantitativní vymezení hranic genocidy: genocidou by se podle definice nazvalo už i teoretické "pouhé" osamocené vypálení/vyvraždění jedné jediné vendéeské vesnice?
9. Při vší úctě i v dalším nesouhlasím s F.Furetem = vaše citace z 11.5.2011, druhý odstavec:
a) „s úmyslem zlikvidovat nejen rebely, ale veškeré obyvatelstvo“ - dekrety říkají jasně, že pouze rebely! Kdyby existovaly ještě nějaké jiné dekrety v daném smyslu, určitě by se na některém z četných francouzských webů objevily, ale já ani za dlouhé hodiny hledání nic nenašel. Kromě toho když Konvent po čase viděl, že pekelné kolony povstání nepotlačily, zastavil je = důkaz toho, že mu šlo o likvidaci rebelů, nikoli celé Vendée - to by je byl přece mohl nechat řádit dál?
b) „gilotina nestačila... dal Carrier místní obyvatele topit v Loiře“ - z formulace této+předchozí věty by bylo možno usoudit, že k tomu Carrier dostal příkaz, ale byla to výlučně jeho vlastní zvrhlá iniciativa. Z cca 10 000 popravených v Nantes jich bylo gilotinováno pouze 144, to je na několik málo dní - „normálně“ uběhne mezi okamžikem, kdy pro vězně přijdou do cely, do okamžiku, kdy mu hlava spadne do koše, maximálně 30 minut. Jestliže skupina odsouzenců už čeká na káře pod lešením, jde to ještě rychleji. Za dva měsíce teroru by tedy bylo mohlo být gilotinováno mnohem víc odsouzených. „Časový problém“ katanů nespočíval v samotných popravách, nýbrž v pohřbívání.
c) „Konvent nařídil zničit Vendée“ - ale v dekretech nic takového není. Všichni zastánci této teze se odvolávají na zprávu Barréra k dekretu z 1.8.1793, ale tato důvodová zpráva do dekretu nebyla včleněna, takže není relevantní. Kromě toho takový příkaz je či přinejmenším tehdy byl technicky neuskutečnitelný
d) „s výslovným posláním spálit veškeré obytné budovy a vyhladit obyvatele včetně žen a dětí“ - podle dekretů Konventu to opět není pravda, to poslání ostatně takto neformuloval ani Turreau. Kolony mimoto nevypalovaly a nevyvražďovaly systematicky ves za vsí, vybíraly si. Jinak by byly nestihly postoupit až na čáru Nantes-LaRoche/Yon-Parthenay.
10. V žádném případě si nemyslím, že když nevím, jak bych se tehdy zachoval, nebudu to odsuzovat a radši o tom budu mlčet. Jde mi naopak o to, pochopit, proč tak někdo jednal tehdy, hlavně v souvislosti s tím, že celá Republika jednohlasně a s nadšením nařídila zničit celou Vendée. Účelem by mělo být minulost pochopit a ne jen ji soudit.
MiŠ

Theodor řekl(a)...

Doufejme, že se časem někdo připojí, a třeba se i záběr rozšíří.

Ad 1) To označení neberte, prosím, jako odsudek. Jen jím pojmenovávám skutečnost: Buď správně – podle pravdy, anebo mylně. Pokud byste se domníval, že mylně, tedy že je zavádějící, musel byste říci proč. Důvod označení jsem objasnil. Případné hodnocení tak či jinak označených postojů je ovšem jiná věc a je záležitostí diskuse. Chci tím poukázat na tuto nesnáz: Z přiznání zásadní mravní nesouměřitelné svébytnosti rozličných skupin lidí vymezených časově či prostorově, vyplývá, že nesoulad je možno vposled rozhodnout pouze násilně. Naproti tomu universalismus má tu výhodu, že pokud své zákony vykládáme jako různá ztělesnění týchž idejí, pak existuje důvodná naděje, že při neshodě bude možno vymyslet taková pravidla obcování, která sice znamenají ústupek obou stran, ale současně představují nové, dokonalejší uskutečnění společných idejí - opuštěním přežité podoby pojmů a institucí. Mám za to, že v obou případech se jedná o víru a že běh událostí umožňuje obojí výklad. Moje argumentace proti tudíž nesměřuje k závěru, že to takto nelze myslet, ale snažím se ukázat, že z toho plynou důsledky, které by sám zastánce nebyl ochoten držet.

Universalismus v sobě může, ale nemusí ukrývat povýšené uzavření do vlastních samozřejmostí. Uváděl jsem (v diskusi pod 1. dílem) příklad s papežovým svolením k lidojedství coby výjimce zohledňující místní dobře zdůvodněné zvyklosti. Avšak ne proto, že si to někdo (Islanďané raného středověku) prostě přeje, ale proto, že je to bedlivě zváženo rozumem a svědomím.

Ad 2) V tom se lišíme. Národ se nijak nechová, není to osoba. Ani nacismus není osoba, proto nijak nekoná. Snad by se dalo říci, že se jistým způsobem projevují, neboť jsou to jevy. Jednají pouze jednotlivci a ti také nesou za své jednání - ne za jednání sousedů či soukmenovců - odpovědnost. Mýlíte se, pokud se domníváte, že nacisté byli souzeni výhradně za zločiny na příslušnících jiných států a jiných národů: jednalo se též o zločiny na německých antinacistech a Židech, kteří byli německými občany. Válka pouze dala pádný důvod k tomu, aby se jiné státy tímto zabývaly.

Ad 3) Třeba nás někdo seznámí s nějakým významným pokynem nějakého zástupce lidu či generála, abychom si mohli zjednat větší jasno. Uznávám, že royalistické weby nám příliš nepomáhají.

Ad 4) Tím si nejsem jist. Zastupitelé za podněcování a generálové za počínání - to jistě, ale jestliže Konvent nekoná za okolností, kdy dobře zná situaci a je povinen zasáhnout, pak vina padá na celé zřízení, vždyť jde o vrcholný orgán státní moci – kdy už jindy by se dalo říci, že je zřízení „provinilé“?

Ad 5) On to Furet stěží chápe takto formálně, vždyť se jednalo o občanskou válku, kde jakákoli pravidla jdou stranou. Chtěl tím asi říci, že boj byl již rozhodnut a to, co se dělo poté, nemělo co do činění ani s potlačováním odporu ani se zuřivostí těsně po boji, nýbrž šlo o pouhou odplatu, kdežto odpor tím počínáním spíše vzrostl namísto toho, aby byl potlačen. Jaký smysl by jinak dávalo vraždění též prorepublikánských obyvatel Vendée? Samozřejmě, že vraždění nevinných je zlé v jakékoli době, ale může se navíc stát, že vyznačuje povahu dotyčného konání, že není jen víceméně nahodilým, doprovodným jevem, nýbrž vymezuje podstatu.

Theodor řekl(a)...

Ad 6) Rozdíl „může být“ a „měla by být“ je důležitý, nelze tu klást rovnítko: Obdobně jako si nikdo nemyslí, že by společnost mohla žít bez zločinu - avšak měla by, tak se ani nebude nikdo domnívat, že jakákoli válka, včetně občanské, se může vyhnout bezpráví - ačkoli by měla. Myslím, že děláte chybu, když pomyslnému odpůrci připisujete krajní a vypjatá stanoviska a současně směšujete vysvětlení toho, jak to na světě chodí, s tím, co je spravedlivé. Námětem není, nakolik je co uskutečnitelné, nýbrž co je správné následovat a čím se řídit. Stav bez zločinu není žádoucí proto, že jej lze nastolit („být může“), ale proto že je spravedlivý („být má“). „Hromadně a nezákonně“ vystoupili především Pařížané proti konstituční monarchii 1792 a přitom povraždili mnoho nevinných bezbranných lidí uvězněných svévolně pro pouhé podezření či osočení, přesto by to nemohlo být ospravedlněním k pozabíjení obyvatel metropole bez ohledu na provinění. Vendéané vystoupili nejprve proti vládě, která nebyla zákonná – a ani být nemohla, protože byla revoluční – a posléze proti režimu nikoli proti vlasti. Ohrožena nebyla Francie, nýbrž republika. Provinění je vždy individuální – nejsem si jist, zda se v tom shodneme – není proto možno odsoudit obyvatele nějaké oblasti za to, čeho se dopustili jejich sousedé. „Vendéeské“ weby bych ponechal stranou, pokud jsou zaujaté a naopak přihlédl k nim, kdykoli přinášejí podložené údaje a hlediska.

Ad 7) Co se míní slovy „je třeba dostatečně rozlišovat“? Ten, kdo tvrdí, že otroctví je zločin, ale že některá zřízení tento zločin uzákonila, velmi dobře rozlišuje, jakých zřízení se tyto výroky týkají. Podobně je tomu i s genocidou. Tou relativizací se vzdáváte možnosti posuzovat též rozličné současné režimy, pokud by se rozhodly zavést, cokoli jejich představitelé uznají za vhodné (např. nějaký druh rasismu). Jedinými dostupnými měřítky jsou rozum a svědomí, jenže ty mají vždy nějakou časově a místně ukotvenou podobu, která nikdy není konečná. Výhodou takto založeného universalismu je, že může být otevřený změnám a chovat naději na úspěch, nevýhodou je, že každý dosažený stupeň odsoudí mnohé z předchozích jako nedokonalé, tudíž v lecčems nespravedlivé. Existuje jedna omluva: Jednání může být sice nesprávné, leč „bezhříšné“ (tj. nevinné), pokud je vedeno sice bludným, leč čistým svědomím. To ovšem případ Vendée 1794 bude stěží. Opakem může být jakási směs voluntarismu a konvencionalismu – za zákonné a současně spravedlivé pokládat cokoli, na čem se nějaká skupina nenásilně shodne. Já to považuji za podmínku nutnou, ale ne postačující. Především to neposkytuje žádný návod, jak postupovat v případě střetu hodnot a tím svádí k užití násilí – jedinou cestou je pak totiž vytvoření a použití mocenské převahy.

Ad 8) Některé z nesnází, na něž naráží vymezení pojmu genocidia, jsem už zmínil (za 1. dílem). Zde jen zopakuji, že ne každý masakr lze pokládat za genocidu, jak o tom ostatně svědčí příslušné body výměru. Pokud však událost pojmu vyhovuje, pak se jím má označit bez ohledu na to, kdo, kdy a z jakých důvodů se činu dopustil. Relativistický přístup má opačný problém – a o to horší, že se netýká již odbyté minulosti, nýbrž současnosti, v níž žijeme: Proč by vůbec nějaké počínání mělo být označeno jako genocida? Vždyť Turci vůči Arménům či nacisté vůči Židům se nechovali jinak než vrazi dřívější ke svým dávným obětem a náš současný výměr "neznají", či přesněji řečeno znát nechtějí, tak proč jim předhazovat odsudek něčeho, co sami za zločin nepokládají? Kde tu je jaký důvod, proč se ona tolerance vůči minulosti obrací v takovou netoleranci vůči dnešku? Nebo to je snad jen výraz čiré přízně a odporu? Pouhý cit, který má právě tolik důvodu jako city nacistů vůči Židům, anebo okamžité naladění Turků vůči Arménům?

Theodor řekl(a)...

Ad 9a-d) Tyto námitky se týkají přímo otázky, kterou jsem chtěl otevřít až po posledním dílu. Vyjádřím se k nim tedy, až tam. (Chvíli to potrvá.) To, co jsme dosud (zde a pod 1. dílem) probírali, bylo takové ohmatávání problému, které mne ovšem zajímá možná víc než řešení samotné. V tom smyslu, že jsou pro mne cennější úvahy a neplánovaná vedlejší zjištění než závěr.

Ad 10) Dobrá, ale je přece rozdíl mezi popisem a hodnocením. Když vysvětluji, proč se někdo něčeho dopustil, zůstávám na úrovni popisu. Jestliže se však pustíme do hodnocení, posouzení správnosti jednání se nevyhneme. Můžeme zjistit, že a proč někdo někoho zbavil života, pak ale přijde otázka, zda se jednalo o zabití nebo vraždu. Pochopit zahrnuje oboje: porozumění pohnutkám a okolnostem i posouzení správnosti chování a jednání. Co by to bylo za pochopení, kdybychom dokázali říci pouze z jakých příčin a důvodů provedli co nacisté s Židy, ale nedovedli říci, zda a nakolik je to žádoucí či zavrženíhodné? Důvod, proč mám z relativismu strach, je tento: Neříká nám skrytě, že stačí, abychom dostatečně změnili dobu nebo místo, a zločin přestává být zločinem? (Genocida „pouhým“ masakrem a ten pak „vypořádáním se s nepřítelem“.) Čili že skutky nemají svou vlastní povahu, ale jsou jen tím, zač je lidé daného společenství pokládají.

Výrokem „Účelem by mělo být minulost pochopit a ne jen ji soudit“ obracíte vztah mezi pochopením a souzením: Ve skutečnosti není žádného spravedlivého souzení bez pochopení, ale může být pochopení, které se zdrží souzení. Plné pochopení jednání by však mělo zahrnovat i posuzování z hlediska správnosti, jinak nemůže být vodítkem pro budoucnost, poněvadž postrádá přínos pro rozhodování.
TG