Mnozí z vás už netrpělivě čekají na druhý díl skvělé knihy Milana Jelínka o rusko-japonské válce, Port Arturu a všem, co je s těmito událostmi spojeno. Zpráva autorem o víkend zaslaná říká, že se konečně dočkáme (neboť i já se náramně těším), že kniha s názvem Rusko-japonská válka-Port Artur a s podtitulem Porážky a ústupy půjde co nevidět (tento týden, doufejme) na knihkupecké pulty, a pokud si ji chcete objednat u vydavatele (AKCENT Třebíč), vkládám do nadpisu prolink. (O prvním svazku jsem psal 29. 9. 2010, takže pokud vám unikl, račte si příspěvek nalistovat.) Milan Jelínek vyhověl mojí prosbě a zaslal mi dvě ukázky, přičemž tou první je obsah:
první dny
VLADIVOSTOCKÉ KŘIŽNÍKY POPRVÉ
ZKÁZA MINONOSCE JENISEJ A KŘIŽNÍKU BOJARIN
DORAŽTE RETVIZANA
PRVNÍ ÚTOK BARÁŽNÍCH LODÍ, ZÁNIK TORPÉDOBORCE VNUŠITĚLNYJ
NOVÝ VELITEL ESKADRY
OBSAZENÍ THORNTONOVA PŘÍSTAVU (CHAJ-JANG-WAN)
MALÉ DRAMA VE WU-SANGU
DRUHÝ VÝPAD VLADIVOSTOCKÝCH KŘIŽNÍKŮ A BOMBARDOVÁNÍ VLADIVOSTOKU
POD VLAJKOU MAKAROVA
PŘÍJEZD ADMIRÁLA
STĚREGUŠČIJ - POSLEDNÍ BOJ
PRVNÍ BOMBARDOVÁNÍ PŘES LIAO-ŤIE-ŠAN
MAKAROVOVA DALŠÍ OPATŘENÍ
DRUHÉ BOMBARDOVÁNÍ PŘES LIAO-ŤIE-ŠAN
DRUHÝ ÚTOK BARÁŽNÍCH LODÍ
NOVÉ FIGURY
CÍLE, PLÁNY, ROZKAZY… A MINY!
KONEC TORPÉDOBORCE STRAŠNYJ
SMRT ADMIRÁLA, POTOPENÍ OBRNĚNCE PETROPAVLOVSK
TŘETÍ BOMBARDOVÁNÍ PORT ARTURU PŘES LIAO-ŤIE-ŠAN
TŘETÍ VÝPAD VLADIVOSTOCKÝCH KŘIŽNÍKŮ
SOUPEŘI NA KUAN-TUNGU
RUSKÉ ARMÁDNÍ SÍLY
KOLONIZÁTOŘI VÝCHODNÍ ASIE
RUSKÝ DŮSTOJNÍK
RUSKÝ VOJÁK
IDEOVÁ PRŮPRVA
ZBRANĚ
ÚTVARY
JAPONSKÉ ARMÁDNÍ SÍLY
BRANNÉ SÍLY V ČÍSLECH
NÁBOŽENSTVÍ JAPONSKÉHO VOJÁKA
VOJENSKÁ SLUŽBA
VOJENSKÉ ŠKOLY
VÝZBROJ
VÝSTROJ
ORGANIZAČNÍ SYSTÉM JAPONSKÉ ARMÁDY
JAPONCI NA LIAO-TUNGU
CHYSTÁ SE VYLOĎOVACÍ OPERACE
TŘETÍ ÚTOK BARÁŽNÍCH LODÍ
BITVA NA ŘECE JA-LU
VYLOĎOVÁNÍ
ČERNÉ DNY RENGÓ KANTAI
BITVA U ŤIN-ČOU
PRVNÍ DOTYK
BITVA
DŮSLEDK
NÁMOŘNÍ FÁZE BITVY U ŤIN-ČOU
ZÁVĚR EPIZODY U ŤIN-ČOU
OPUŠTĚNÍ PŘÍSTAVU DALNYJ
POSTUP K PEVNOSTI
PORT ARTUR SE PŘIPRAVUJE NA OBKLÍČENÍ
VITGEFTOVY STAROSTI
ČTVRTÝ VÝPAD VLADIVOSTOCKÉHO ODDÍLU
VYSVOBOĎTE PORT ARTUR!
NOVÁ LINIE NA KUAN-TUNGU
STESSELOVO ODVOLÁNÍ?
BITVA U WA-FANG-KCHOU
JAPONSKÝ VOJÁK V POLI
DO VLADIVOSTOKU – POKUS PRVNÍ
PÁTÝ VÝPAD VLADIVOSTOCKÉHO ODDÍLU
BOJ O HORU KCHU-JING-ŠAN
PŘED DALŠÍMI BOJI
DOBÝT KCHU-JING-ŠAN ZPĚT!
ŠESTÝ VÝPAD VLADIVOSTOCKÉHO ODDÍLU (OCEÁNSKÝ)
TICHOOCEÁNSKÁ BOJUJE U BŘEHŮ
JAPONSKÝ ÚTOK NA ZELENÉ HORY
PŘED BOJEM
BITVA
PO BITVĚ
JAPONSKÝ ÚTOK NA VLČÍ HORY
ODCHOD RUSŮ DO PEVNOSTI
Druhá ukázka je už z vlastního textu a máte ji zde:
ZKÁZA MINONOSCE JENISEJ A KŘIŽNÍKU BOJARIN
Přístav Dalnyj (dn. Dalian) leží na pobřeží Victoriiny zátoky náležející k Ta-lien-wan. V sousedství, přes záliv, byly zátoky pojmenované už rovněž ve třicátých letech 19. století britskými námořníky na Junk Bay, Hand Bay, Odin Cove, severovýchodně - už mimo Ta-lien-wan - byly ještě Deep Bay a Kerr Bay a ještě výše po pobřeží Liao-tungu významná zátoka Jentoa Bay…
Rusové, respektující požadavky mocností, hodlali po zabrání Liao-tungu učinit z Dalného nejvýznamnější otevřený obchodní přístav na Žlutém moři, přičemž realizace této petrohradské intence měla dokládat „mírové počínání Rusů na Žlutém moři“. Přístav Rusové hodlali rozšířit, modernizovat a vybavit novým logistickým zařízením - sklady, jeřáby, vlečkami…, ve městě měly přibýt administrativní budovy a obytné čtvrtě, počítalo se získáním nového zdroje pitné vody atd. Jedna potíž by však tak či tak přetrvávala - totiž v zimě záliv Ta-lien na většině plochy zamrzal… Ale dobře, Rusové začali přístav od r. 1898 modernizovat podle plánů inž. Sacharova, takže na počátku bylo v Dalném skutečně živěji než za Číňanů. Nejenže se začal vylepšovat přístav, ale vznikla tu i úřednicko-obchodní a obytná, evropsky pojatá část města, k níž náležely mj. velké dílny Společnosti Východočínské dráhy i nádraží (zatím nedokončené), z něhož zabíhaly koleje až do přístavu… Domy byly většinou přízemní či jednopatrové, se dvorky zaplněnými zelení, takže Dalnyj měl ráz příjemné obce. Hlavní ulice evropské enklávy - široké, pohodlné, s elektrickým osvětlením - vedly ke kostelu, škole, nemocnici a klubům, a mezi dvorky a zahradami i k pobřeží. Čínská čtvrť ležela stranou, západně od města… Dalnyj měl v r. 1903 kromě vojska 48 000 obyvatel (z toho asi 2500 Evropanů vč. Rusů). V přístavu byl suchý dok pro středně velké zaoceánské parníky, vedle menší dok. Nábřeží s několika jeřáby bylo zděné, někde s až 100 m širokým dlážděným povrchem, s vyhlídkovou promenádou i přístavními baráky kanceláří a skladišť; kotvit u něj a u několika mol, vybíhajících směrem k protivlnové hrázi, mohlo až 20 zámořských lodí... Přístav byl celkem rušný, např. v r. 1901 v něm zakotvilo 379 oceánských obchodních lodí (z toho 292 japonských, 42 ruských, 15 německých, 13 britských…) a prošlo tudy 44 300 cestujících, většinou z/do Japonska (40 000), ostatní byli většinou evropští a američtí podnikatelé.
Před zálivem Ta-lien-wan leží ostrovy San-šan-tao – menší Severní San-šan-tao a mnohem větší Jižní San-šan-tao, s půvabnou ostrovní zátokou… Poloha ostrovů zavdala utvoření dvou vjezdů do zálivu: jižního koridoru a severního koridoru. Jelikož ruské velení v Port Arturu mělo obavu, že se Japonci - tak jako za čínsko-japonské války - brzy pokusí o vylodění i na Liao-tungu, či přímo na Kuan-tungu, vytipovalo místa, kde by k tomu mohlo dojít: Luisin záliv, Holubí záliv, záliv Deseti lodí… Tyto by připadaly do úvahy při bezprostředním ohrožování Port Arturu, ale pro zásobování výchozího prostoru k postupu na pevnost po Kuan-tungu se jako nejpříhodnější jevil Dalnyj a zálivy v jeho okolí, kde právě se Japonci vyloďovali už před deseti lety. Dalnyj byl otevřený mezinárodní přístav, tudíž neměl ruské vojenské zabezpečení ani z pevniny, ani z moře (těch několik malých baterií v okolí náleželo do systému obrany nedaleké Ťin-čouské šíje s přechodem na Kuan-tung); nyní se nedal hájit jinak než pasivními prostředky, minami. Z toho důvodu štáb Tichooceánské eskadry rozhodl zaminovat nejen záliv Ta-lien, ale i blízké zátoky Deep a Kerr, naopak upustilo se od zaminování vodní ploch východně a jižně od ostrovů San-šan-tao… A právě tam, na západ od San-šan-tao, už 9. února odpoledne vyslal štáb Tichooceánské na místodržitelovu žádost minonosný parník JENISEJ, provázený chráněným křižníkem BOJARIN.
Speciálně konstruovaný minonosec, první svého druhu na světě, připlul se 450 minami na palubě do těchto míst z Port Arturu, vzdáleného přibližně 30 mil, spolu s křižníkem BOJARIN 9. února večer, ale křižník se vzápětí vrátil do Port Arturu.
JENISEJ započal minování mrazivého 10. února ráno; do večera toho dne nakladla posádka v zálivu 320 min ve třech polích. Na noc práce přerušila, načež ráno příštího dne se loď otočila k ostrovům San-šan-tao, aby položila dalších 80 min i tam. Brzy po zahájení tohoto kladení západně od jižního ostrova však námořníci parníku spatřili, že se dvě miny odtrhly od kotev a vypluly na hladinu[1]. Velitel JENISEJE, kapitán 2. stupně V. A. Stěpanov, hodlal situaci vyřešit rozstřílením těchto min, a proto nařídil do strojovny „pomalu vzad“. JENISEJ začal couvat, jenomže posádka zaujatá sledováním uvolněných min zapomněla, že v zálivu Ta-lien bývá silné proudění, navíc foukal vítr... Námořníci obě miny sice zneškodnili, ale když se parník začal opět pohybovat vpřed, byl už snesen do vlastního minového pole. Tak nastalo neštěstí – jedna z min kontaktovala trup. Nastal výbuch, po němž děsivě explodovalo ještě asi 50 min uložených v podpalubí. Loď se v zadním středolodí roztrhla… a za 15 minut zmizela pod hladinou. Výbuchem a za rychlé zkázy minonosce zahynulo 89 mužů, 35 dalších bylo zraněno, ale posádka stihla spustit některé čluny. Do nich se dostalo 233 chlapíků, avšak ne velitel lodi, kpt. 2. st. V. A. Stěpanov, který odmítl opustit můstek. Zmizel pak v ledovém moři s parníkem.
Zpráva o zkáze JENISEJE téhož dne došla z Dalného do Port Arturu; tvrdilo se v ní, že se minonosec stal obětí dalšího torpédového útoku Japonců. Proto ihned vyplul na místo tragédie křižník BOJARIN s 6 torpédoborci, vedenými kapitánem 1. stupně N. A. Matusevičem. Velitel křižníku, kapitán 2. stupně V. F. Saryčev, ovšemže neznal rozmístění minových polí nakladených lodí JENISEJ, a je otázkou, proč večer do nebezpečného prostoru vplouval, dokonce už v temnotě… A tak v noci 10./11. února nadešlo další neštěstí!! BOJARIN najel na další galvanickou nálož, kterou tam JENISEJ položil. Mina explodovala pod trupem lodi, křižník znehybnila, ale – nepotopila!! Při výbuchu zahynulo 6 mužů a 3 utrpěli zranění, loď měla zlámané stožáry, kotelny a strojovny částečně zaplavené a poněkud klesla do vody, ale zatím se vzdor počínajícímu větru a vlnobití držela zpříma a na hladině, přesněji - potápěla se velmi zvolna. Přesto Saryčev panicky zavelel, aby posádka BOJARINA přestoupila na čtyři torpédoborce. Matusevič protestoval, ale marně, a tak alespoň velitelům dvou torpédoborců dal rozkaz, že kdyby se objevili Japonci, měli nehybný BOJARIN potopit. Nato Saryčev velel k návratu do Port Arturu...
Hlídky na VNIMATĚLNÉM a SKORÉM, které zůstaly na místě, však za mimořádně temné a větrné noci se sněhovou vánicí ztratily BOJARIN z očí!! Torpédoborce přesto nevypluly křižník hledat, neboť stále existovalo nebezpečí utržených min, a v mizerném počasí hrozilo i ztroskotání.
Časně ráno 12. února, už za klidnějšího povětří, se křižník posádkám torpédoborců objevil na moři daleko od nich, mimo záliv Ta-lien. Což vyvolalo velké překvapení: Jak to, že se BOJARIN stále drží na vodě?! Potvrzovalo se však, že kdyby Saryčev nařídil pokusit se s BOJARINEM dospět do základny hned po najetí na minu, tj. 11. února večer nebo 12. února ráno, zřejmě by se křižníku podařilo do Port Arturu vrátit, ba jistě by se pak loď podařilo opravit… Nyní však bylo nebezpečí, že tudy popluje některá japonská formace a křižník ukořistí, tudíž bylo rozhodnuto jej zničit. (I toto rozhodnutí bylo předčasné). Torpédoborce tedy připluly ke křižníku a SKORYJ vypálil dvě torpéda. Obě zasáhla, ale kupodivu - ani potom nešel BOJARIN ke dnu. Proto na palubu křižníku vystoupila narychlo utvořená komise, a ta zjistila, že křižník sice ještě pluje, ale je blízko zkáze, neboť vody v trupu už je příliš, a nadále do něj proniká; a kdyby přece se jen se BOJARIN měl vydat plavbu do Port Arturu, špatné počasí by pokus komplikovalo… Komise tedy nechala spustit kotvu křižníku, a aniž učinila cokoliv pro záchranu lodi, vrátila se na torpédoborce.
Poté se stala další nepříjemnost: chybou můstkové služby VNIMATĚLNYJ najel na mělčinu u jižního ostrova. Proto oba torpédoborce zůstaly u San-šan-tao až do 13. února ráno. Za noci se znovu zvedla vánice, během níž posádky torpédoborců na rozbouřeném a potemnělém moři i tentokrát ztratily křižník z očí. Ani následujícího dne se počasí nezklidnilo, ale už ráno bylo posádkám obou torpédoborců zřejmé, že je BOJARIN ten tam. Zřejmě jej zdolalo moře, možná najel na další minu…
Mezitím v Port Arturu adm. Stark, jakmile dostal hlášení, co se s BOJARINEM stalo, poslal na místo záchranný oddíl - torpédoborce GROZOVOJ a VYNOSLIVYJ s parníčkem SIBIRJAK, který pro BOJARINA vezl posádku a měl úkol křižník dovléci do Port Arturu… Oddíl, ztěžka se prodírající sněhovou vichřící a rozbouřeným mořem, dorazil k San-šan-tao 14. února ráno, tedy pozdě, takže mohl pomoci jen torpédoborci VYNOSLIVYJ – stáhli jej z mělčiny a nato se celý oddíl, zmítaný větrem i vlnami, téhož potemnělého dne odpoledne vrátil do základny.
Když se velitel Tichooceánské eskadry adm. Stark dozvěděl, že také BOJARIN šel ke dnu, zděsil se i rozlítil: Další ztráta - a za jeho velení!! Ale nechal případ objasnit. Na základě závěrů tohoto předběžného vyšetřování byl pak kapitán Saryčev poslán vlakem do Petrohradu k vojenskému soudu...
 |
| Křižník Askold (ilustrativní kresba) |
Tělnatý, podmračený Loščinský vůbec jednal ve své nové velitelské funkci rázně! Kromě minovacích operací přikázal předisponovat z Port Arturu do Dalného všechny cizí obchodní parníky, usiloval o zřízení nových signálních stanic na pobřeží Kuan-tungu, zejména v místech vhodných k vylodění armádních jednotek nepřítele, a přes počínající nedostatek min žádal povolení dalších akcí pro minonosec AMUR... Loščinský se také zasadil, aby byly místním čínským rybářům, podezíraných ze špionážní spolupráce s Japonci, zabaveny džunky. Stalo se, jenže to pak jednak vyvolalo mezi domorodým obyvatelstvem nevoli, jednak to přineslo ochuzení potravy ruských námořníků a pevnostních vojáků např. o ryby a dováženou čerstvou zeleninu, takže plavby džunek z/do Port Arturu byly zas povoleny; později jen ony dokázaly překonávat japonskou blokádu, když převážely i důležité zprávy.
[1] V ruském loďstvu byly tyto galvanické kontaktní miny několika velikostí (dle projektu konstruktéra N. N. Azarova) přijaty do výzbroje v r. 1891. Měly automatické kotvy umožňující klást miny bez předchozího měření vodní hloubky, do nehlubokých příbřežních lokalit. Nálož pyroxilínu v minách měla hmotnost 37 - 55 kg, odpalována byla roznětkou. Tu tvořila skleněná trubice s elektrolytem, umístěná v detekčním hrotu miny, a uhlíkozinková baterie bez elektrolytu. Při nárazu trupu lodě na detekční hrot se skleněná trubice rozbila, elektrolyt z ní vytekl do baterie, vznikla elektřina, která uvedla v činnost rozbušku, ta pak nálož. - Při převážení a manipulaci byly detekční hroty jištěny vrstvou cukru nebo soli, která se po spuštění miny do moře rozpustila. Nevýhodou těchto min bylo slabé napojení na kotevní část – lano mezi vozíkem miny a minou se totiž někdy, za bouře, přetrhlo, takže uvolněná mina pak driftovala po hladině, často na místo velmi vzdálené. - JENISEJ, a také AMUR, loď téhož typu, nesly po 450 minách, ale kromě těchto speciálních minonosných lodí měly miny ve výzbroji i další lodě Tichooceánské eskadry: obrněnce PETROPAVLOVSK, POLTAVA a SEVASTOPOL po 50 ks, RETVIZAN 45 ks, dělové čluny GREMJAŠČIJ a OTVAŽNYJ po 20 minách, v malém množství mohly nést miny i torpédoborce.
Žádné komentáře:
Okomentovat