Michal Šťovíček: VÁLKY VE VENDÉE (6)

8.5. Bitva u Dol-de-Bretagne

Vendéeští u Antrain (Tome Drake)

Republikáni se zatím reorganizovali v Rennes, kam ve dnech 12.-17. listopadu dorazilo 16 000 mužů Západní armády pod generály Chalbosem a Kléberem a 4 000 mužů Pobřežní armády Brestu pod Rossignolem. K nim směřovaly i další posily: 6 000 vojáků Pobřežní armády Cherbourgu generála Sephera z Normandie a na rozkaz Výboru veřejného blaha bylo 12. listopadu odveleno na západ 10 000 vojáků ze Severní armády. Současně byly pluky „Mohučských“ rozpuštěny a rozděleny k různým jiným jednotkám. Bylo to zcela nevhodné opatření, neboť tyto pluky byly nejlepšími republikánskými oddíly na západě Francie. Nakonec Výbor veřejného blaha postavil do čela obou republikánských armád generála Rossignola, rovněž sans-culotta jako Léchelle. Tuto volbu ovšem zdaleka ne všichni uvítali. 

Jean Antoine Rossignol (1759-1802) byl typickou ukázkou revoluční nezasloužené generálské „rychlokvašky“: chudé dítě pařížského předměstí, zlatnický učeň, v letech 1775-1783 sloužil v armádě jako řadový pěšák, již opět jako zlatnický tovaryš se zúčastnil dobytí Bastily, poté vstoupil do národních gard a do gendarmerie, v dubnu 1793 byl jako podplukovník odvelen do Vendée a již v červenci byl jmenován velitelem Pobřežní armády La Rochelle. Spíše než válečnými úspěchy se „proslavil“ pleněním, několikrát měl být a byl odvolán, ale jeho jakobínští ochránci jej vždy podrželi a svěřovali mu postupně další armády. Byl sice osobně statečný a dokázal vojáky strhnout, přesto je dnes hodnocen vcelku negativně. Podle některých současníků doplatil na to, že při své nevzdělanosti a amatérství se nedokázal obklopit schopnými důstojníky. Do jisté míry se také stal obětí politických bojů a rivalit - v r. 1794 se nakonec vzdal velení a odešel z armády, po 9.thermidoru byl zatčen a rok vězněn, zapletl se do Babeufova spiknutí a byl opět krátce zatčen, ale osvobozen a vrátil se bez velkého nadšení do armády, kde sloužil do r.1798. Bonaparte jej po atentátu v ulici Saint-Nicaise zahrnul mezi „jakobínské spiklence“ a Rossignol byl odsouzen k deportaci na Seychellách a poté na Komorských ostrovech, kde zemřel.

Zatímco se republikáni stále zdržovali v Rennes, vendéští 18. listopadu porazili 4 000 mužů generála Tribouta u Pontorsonu a obsadili Dol-de-Bretagne.

Bitva u Dol, 20.-22.11.1793, vítězství vendéeských

počty: republikáni = 22 000, vendéeští = 25 000

velitelé: republikáni =  Rossignol, Marceau, Westermann, Kléber, Muller, Bouin de Marigny

                vendéeští = La Rochejaquelein, Stofflet, de Talmont, Forestier

ztráty: republikáni = 6000 padlých/raněných/pohřešovaných, vendéeští = 3 000 padlých/raněných/pohřešovaných

 Předehra

Zatímco se vendéeští pokoušeli dobýt Granville, Západní armáda se v Angers jen pozvolna vzpamatovávala z porážky u Entrammes. Po šesti dnech reorganizace, zejména zásluhou Klébera, čítala armáda 16 000 bojeschopných mužů. Republikáni zaujali pozice 17. listopadu: Kléber, Marceau a Muller drželi linii na řece  Couesnon mezi Pontorsonem a Antrain, jednotky Bouina de Marigny obsadily Saint-Ouen-la-Rouërie a Montanel, Marceau obsadil Tremblay a Muller Antrain. Na druhé straně držel Tribout se 4 000 muži Pontorson. Po Triboutově porážce u Pontorsonu republikánský jezdecký předvoj Marignyho a Westermanna poprvé a bez rozkazu zaútočil na Dol obsazený vendéeskými, byl však odražen a stáhl se zpět k Pontorsonu. Kléber poté vyložil reprezentantům u armád Bourbottovi, Prieurovi de la Marne a Turreauovi svůj plán, podle něhož měli být vendéští útokem od jihu a západu obklíčeni a díky moři sevřeni do kleští. Reprezentanti plán schválili, vzápětí však obdrželi depeši od Westermanna, který tvrdil, že pokud armáda ihned zaútočí přímo, vítězství bude jisté. Načež reprezentanti Kléberův plán obratem zavrhli a odsouhlasili návrh Westermannův.

Bitva

Westermannovy a Marignyho oddíly v síle 6 000 mužů se 21. listopadu v 1 hodinu ráno vydaly z Pontorsonu k Dol-de-Bretagne, zatímco Marceauovy jednotky v síle rovněž 6 000 pochodovaly z Antrainu týmž směrem. V Antrainu zůstal Rossignol se zálohou 10 000 mužů.

Republikáni postupovali tiše, avšak vendéeští je přesto zaregistrovali. Rozdělili se tedy na dva houfy, jeden se s La Rochejaqueleinem vydal vstříc Westermannovi, druhý se Stoffletem se připravil na střet s Marceauem.

Ve 4 hod ráno započal boj mezi Stoffletem a Marceauem, trval tři hodiny a Marceau nabyl převahy, zahnal vendéeské na ústup a ti se stáhli až zpátky do Dol, avšak republikáni se je v husté ranní mlze neodvážili pronásledovat.

Ústup vendéeských do Dol vyvolal paniku mezi jejich ženami a dětmi, které zůstaly ve městě. Ženy se sice podobně jako u Tiffauges pokoušely vrátit své muže zpět do boje, ale to dokázaly až pobídky a povzbuzování kněží.

 „Bylo to jedinkrát, co jsem spatřila kněze fanatizovat naše bojovníky, jak to nazývali republikáni, za využívání všech prostředků, které skýtá víra. Nedomnívám se, že jim to lze vytýkat, neboť bylo jisté, že se schyluje ke krveprolití, a tudíž ohled na lidské životy od nich vyžadoval horlivost. Houfy se na okamžik poněkud ztišily, farář od Sainte Marie de Rhé vystoupil ke mně na vyvýšeninu, zvedl krucifix nad hlavu a hlasem Stentorovým se jal kázat. Byl u vytržení, mluvil současně jako kněz a voják: tázal se bojovníků, zda se dopustí takové ohavné mrzkosti a odevzdají své ženy a děti napospas „modrým“ a jejich nožům: kázal, že jedinou možností, jak je zachránit, je vrátit se do boje. ´Děti moje, volal, povedu vás s krucifixem v ruce; nechť pokleknou ti, kteří mne chtějí následovat, dám jim rozhřešení.: zemřou-li, půjdou do ráje; avšak zbabělce, kteří zrazují Boha a opouštějí své rodiny, „modří“ podřežou a pošlou do pekla.´“ (Victoire Donnissan de La Rochejaquelein, Paměti)

2 000 vendéeských se tak vrátilo do boje s výkřiky „Ať žije král! Jdeme do ráje.“

Marceau mezitím dostal posily od Mullera. Ten však dorazil na bojiště opilý, stejně jako někteří jeho vojáci, a společně zaseli do řad zmatek. Stofflet se však již vrátil do boje a Marceau volal na pomoc Klébera. Ten spolu s Rossignolem dorazil a bitva se na tomto úseku změnila v beztvarou zmatenou masu bojujících. Mezitím La Rochejaquelein porazil a zahnal Westermanna a mohl tak vpadnout Marceauovi do pravého boku, což bitvu rozhodlo. Republikáni začali ustupovat a úchýlili se do Antrain. Vyčerpaní vendéeští je nepronásledovali a přenocovali na bojišti. 

Stofflet však hodlal porážku „modrých“ dovršit. Před půlnocí své muže vzbudil a tichým nočním pochodem podnikl útok na Antrain. Republikány zcela zaskočil, prchali a zastavili se až v Rennes. Několik set se jich v Antrain vzdalo, avšak vendéští se již dozvěděli o masakru ve Fougères a navíc shledali, že někteří z padlých a zajatých republikánů nemají vlasy - znamení, že porušili přísahu z předchozího zajetí. Následovala řada okamžitých poprav. Teprve když La Rochejaquelein své muže uklidnil, bylo 150 zajatců propuštěno a odesláno do Rennes. 

Byla to jedna z největších porážek republikánů v průběhu války ve Vendée, avšak zároveň poslední významné vítězství vendéeských.

8.6. Ústup k Loiře

Vítězství nad Západní armádou a Pobřežní armádou Brestu otevřelo vendéeským cestu na jih k Loiře. Na poradě v Antrain krátce po bitvě navrhl La Rochejaquelein útok na Rennes, aby dovršil porážku republikánů, a poté návrat do Vendée přes Nantes, kdežto de Talmont se chtěl opět pokusit dobýt Granville. Jeho návrh v radě zvítězil, avšak Stofflet s celým vojskem byl proti a prosadil návrat do Vendée nejkratší cestou, tedy přes Angers. Vojsko se tak vydalo na pochod, 23. listopadu obsadilo opuštěné Fougères a 25. listopadu rovněž opuštěný Laval.

Zpáteční cesta však začala nabývat na dramatičnosti. I když republikáni nebyli schopni účinně bránit vendéeským v cestě, znepokojoval je Westermann s plukem jízdních myslivců. Zima se blížila, muži, ženy i děti začínali padat hlady a vysílením, řádily tyfus, úplavice a cholera, téměř všichni bojovníci měli svrab. Vysílením zemřel jejich generál Royrand, zraněný v bitvě u Dol. Jejich početní stav se snižoval každou bitvou, byť vítěznou, a na rozdíl od republikánů nemohli své počty doplňovat. Vzbouřenci, kteří se vzdali nebo padli do zajetí, byli často na místě zabiti nebo popraveni do 24 hodin podle zákona z 19.3.1793 proti vzbouřencům nebo „každému, kdo bude zajat se zbraní v ruce nebo s bílou kokardou na oděvu“. Přeživší byli odesíláni do vězení v různých republikánských městech. Vendéeští byli nuceni plenit, aby si zajistili potravu, takže místní obyvatelstvo, ač většinou dosud nakloněné royalistům, je nyní odhánělo, silně vydrážděno neustálými boji, pobouřeno pleněním a obávající se epidemií. Několik vendéeských houfců bylo odzbrojeno (např. 25. prosince v Lavalu) nebo zmasakrováno (18. prosince v okolí Sablé-sur-Sarthe). Současně šuani byli proti návratu do Vendée a marně nabádali vendéeské k pochodu na Rennes v přesvědčení, že tak povstane celá Bretaň. Sami nechtěli opustit svůj kraj a postupně vendéeské opuštěli.

Zatím byl Kléber v Rennes opět pověřen reorganizací republikánských sil, aby mohly znovu přejít do ofenzivy. Armáda byla oslabena dezercemi, získala však posilu 6 000 vojáků Pobřežní armády Cherbourgu pod velením generála Séphera. Toho však reprezentanti u armády kvůli opožděnému nástupu suspendovali a nahradili jeho zástupcem, generálem Delaistrem de Tilly. Rossignol, vědom si své neschopnosti, složil velení, jelikož však měl důvěru Výboru veřejného blaha, reprezentanti u armády jeho demisi odmítli, ač si byli také vědomi jeho neschopnosti, a ponechali mu alespoň oficiální dočasné velení. Po zprávě o porážce jmenoval Výbor veřejného blaha 27. listopadu velitelem Západní armády Louise Marii Turreaua. Ten však tehdy sloužil u Moselské armády a nové zařazení se mu pranic nezamlouvalo, otálel tedy s nástupem. Reprezentanti Konventu se tedy rozhodli vybrat nového dočasného velitele. Osvědčený Kléber neměl pro tuto funkci důvěru Výboru veřejného blaha, navrhl tedy na ni svého přítele François-Séverina Marceau-Desgravierse. Navrhl rovněž Westermanna jako velitele jezdectva a Jeana Debillyho jako velitele dělostřelectva. Reprezentanti jeho návrhy schválili.

Obléhání Angers, 3.-4.12.1793, vítězství republikánů

počty: republikáni = 4 000, vendéeští = cca 20 000

velitelé: republikáni = Thévenet, Boucret, Beaupuy, Bouin de Marigny (v boji padl)

                vendéeští = La Rochejaquelein, Stofflet

ztráty: republikáni = 400 mrtvých/raněných, vendéeští = 300-800 mrtvých

Předehra

 Vendéeská armáda po výše uvedené poradě v Antrain pochodovala k Angers již v dosti ubohém stavu. Republikáni jí v cestě nijak zvlášť nebránili, hubily a oslabovaly ji však nemoci způsobené hladem, neboť zásobování již bylo obtížné. Vendéští navíc nebyli vybaveni a oblečeni na listopadové studené sychravé počasí a nadcházející mrazy. K Angers dorazili 3. prosince. Jejich počet se ztenčil na 40 000 až 50 000 bojovníků i nebojujících. Pevnost hájilo 4 000 vojáků pod velením generálů Théveneta a Boucreta. Zbraně se chopil i dosud neuzdravený generál Beaupuy.

Bitva

Vendéeští zaútočili 3. prosince, jejich útok však nebyl o nic lépe připraven než útok na Granville. Obsadili sice předměstí vyklizená republikány, avšak bez obléhacího materiálu neměli šanci dostat se přes hradby. Marignyho dělostřelectvo sice celý den ostřelovalo městské brány, ale bez valného výsledku.

Druhého dne vendéští zaútočili znovu a již se jim skoro podařilo prorazit jednou z bran, když obráncům dorazil na pomoc oddíl generála Boüina de Marigny (pouhá shoda jména s vendéeským velitelem). Jednalo se o předvoj Západní armády a jeho příchod na bojiště vyvolal v řadách vendéeských takovou paniku, že okamžitě zanechali obléhání a ustoupili k severovýchodu směrem k Le Mansu. 

Na rozkaz reprezentanta Konventu Francastela byly padlým vendéeským a šuanům uřezány hlavy a údajně vystaveny na hradbách. Podle jedné soudobé zprávy vítězní sans-culotti zorganizovali očistné procesí a zapálili kadidlo vlasti na očistu hradeb od dotyků royalistů.

8.6.1. Rozhodující porážka u Le Mansu

Na prchající vendéeské dotírali Westermannovi jezdci. 5. prosince prošli Beaugé a 8. prosince dosáhli La Flèche, kde však narazili na obranu 1 500 republikánů generála Chabota. La Rochejaquelein vyčlenil zadní voj k zadržení Westermanna, obešel město a přebrodil řeku Loir. Vpadl tak Chabotovi do zad a zahnal jej na útěk, poté nechal opravit most a vyrazil na pomoc zadnímu voji a Westermanna odrazil. Toto vítězství dosažené díky velitelově rozvaze poskytlo vendéeským odklad před dalším bojem.

Bitva u Le Mansu 12.-13.12.1793,vítězství republikánů

počty: republikáni = 20 000, vendéeští = 15-18 000 bojovníků + 20 000 nebojujících + 30 děl

velitelé: republikáni = Marceau, Kléber, Westermann, Delaistre, Muller

                vendéeští = La Rochejaquelein, Stofflet, de Talmont, de Marigny, de Lyrot, d´Autichamp

ztráty: republikáni = 30-100 padlých, 150-400 raněných

           vendéeští = 10-15 000 padlých (bojovníků i nebojujících) + 5-10 000 zajatých

Předehra

Po vítězství u La Flèche postupovala rozhozená a Westermannem stále pronásledovaná armáda k Le Mansu. Její síla se již podstatně snížila z počátečních 80 000 na 40 000 včetně raněných, žen a dětí. Přišli o značnou část výzbroje, všichni trpěli hladem a zimou, sužovaly je úplavice, tyfus a horečky, snažili se hlavně získat proviant.

Poté, co během půl hodiny rozprášili 4 000 republikánů v Pontlieu se nakonec 10. prosince odpoledne Le Mansu zmocnili. Ihned se rozběhli po městě a podařilo se jim získat veškeré potřebné zásoby jídla i oblečení. Morálka však zůstala na bodu mrazu, bojovníci už své velitele neposlouchali a dokonce se ani nesnažili připravit město k obraně, přestože republikánská armáda, reorganizovaná po porážce u Dol, již k němu pochodovala v plné síle.

Bitva

Časně ráno 12. prosince se Westermannův a Mullerův předvoj objevil před Le Mansem. La Rochejaquelein spolu s de Talmontem shromáždil 3 000 mužů a vyrazil republikánům vstříc. Podařilo se mu nastražit jim léčku v lese poblíž města. Zaskočení Westermannovi jezdci byli nuceni ustoupit a Mullerův oddíl za nimi zpanikařil hned při prvních výstřelech. Už se schylovalo k debaklu, když se na bojišti objevila divize generála Delaistra z Pobřežní armády Cherbourgu. Nyní zpanikařili vendéští a prchli zpátky do vnitřního města. La Rochejaquelein se všemožně snažil vyburcovat své muže, kteří však byli roztroušeni po celém městě, mnozí si ani neuvědomovali, že republikáni jsou tak blízko, někteří byli po dvou dnech ještě opilí.

Zanedlouho dorazil vrchní velitel republikánů Marceau a shromáždil všechny jednotky u Cérans-Foulletourte. Následoval Kléber a oddíly Mohučských - jejich příchod byl očekáván až za několik hodin. Marceau na ně chtěl s rozhodujícím útokem počkat, ale Westermann si nedal říci, vrhl své jednotky do útoku na město a Marceau jej chtě nechtě musel podpořit.

Republikánské vojsko dobylo Le Mans za setmění, zdolalo útokem všechny barikády, které jim dezorganizovaní vendéští postavili do cesty. Celou noc probíhaly úporné pouliční boje a ve městě vládl totální chaos. Šuanský velitel Toussaint du Breil de Pontbriand podle očitých svědectví zapsal: „Zmatku a změti panujícím ve městě nebylo rovno: ulice byly plné děl, truhlic, vozů s nejrůznějším osazenstvem, které překážely bojujícím. Spousty žen a dětí hledaly své příbuzné a vyptávaly se každého, koho střetly, odpovědí jim však byly zase jen otázky. Nebylo možno ani doptat se na cestu do Lavalu. Všude leželi padlí lidé i koně, chodit se dalo jen po mrtvolách, křik raněných na vozech nebo v domech se k dovršení hrůzy vznášel nad tímto děsivým divadlem.“

La Rochejaquelein viděl, že vše je ztraceno a snažil se již jen chránit ústup přeživších směrem k jediné volné silnici do Lavalu, městskou branou a po mostě přes Sarthe. Vendéští rozestavili na východu z města 14 děl a podařilo se jim krýt ústup a držet republikány v uctivé vzdálenosti. Ve městě však uvízly tisíce většinou nebojujících, zabarikádovaných v domech, a skupinky bojovníků tvořících porůznu v ulicích hnízda odporu. Ta vydržela vzdorovat až do svítání, všechny je nakonec zlikvidovalo dělostřelectvo, které pálilo po domech, z nichž vycházely výstřely, a pohřbilo vendéeské pod jejich troskami.

Po bitvě

Ráno se bitva změnila v pouhý masakr; ranění, ženy i děti byly vytahováni z domů a pobíjeni. Marceau osobně jich možná tisíce zachránil, ale hromadnému krveprolití zabránit nemohl. V těch chvílích dorazil Kléber - již se do bitvy nestihl zapojit, alespoň se také snažil vraždění zabránit, ale také marně. Do města byli vraceni i uprchlíci, kteří byli lapeni na útěku, a tam rovněž pobíjeni. Westermann svolal své husary a následován dvěma pluky vyrazil pronásledovat prchající poražené. Každého zastiženého vendéeského opozdilce na místě zabili. Hlavnímu voji vendéeských, ztenčenému na polovinu, se nakonec podařilo dosáhnout 14. prosince Lavalu. Republikánští jezdci se neodvážili vniknout do předměstí a otočili se zpět.

J. Sorieul: Generál Marceau v bitvě o Le Mans

 Bitva u le Mansu byla nejkrvavějším střetnutím války ve Vendée. V roce 2009 byl ve městě v souvislosti s novou výstavbou zahájen dosud probíhající archeologický výzkum, který odkryl několik hromadných hrobů s celkem 150 kostrami mužů, žen i dětí.

Francois Séverin Marceau-Desgraviers (obvykle pouze Marceau)

*1.3.1769 Chartres +19.9.1796 Altenkirchen

V r.1785 vstoupil do armády, za revoluce do národních gard a s dobrovolnickým batalionem k Ardenské armádě.  Prokázal upřímné vlastenectví, když svými proslovy zabránil vojákům následovat odcházejícího La Fayetta a ukáznil je. V r. 1793 byl jako podplukovník odvelen k Západní armádě, kde jej reprezentant Konventu Bourbotte nechal spolu s jeho nadřízeným Westermannem zatknout (Westermanna obvinil Marat, žeje Dumouriezovým agentem a že svým krutým jednáním v Belgii vzbouřil Belgičany a zabránil tak spojení republikánských armád). Vzápětí po svém propuštění zachránil Marceau témuž Bourbottovi život v bitvě u Saumuru. Konvent jej za to povýšil na brigádního generála. Marceau se brzy spřátelil s Kléberem a společně vytvořili dvojici, která vlastně vendéeské vzbouřence vojensky porazila. Marceau přitom prosazoval lidskost vůči vzbouřencům a několikrát proto musel čelit nařčením z "nerevolučního" jednání - např. po bitvě u Le Mansu, kterou vyhrál hlavně on, byl místo uznání obviněn, že zachránil život mladé royalistce - Bourbotte jej obhájil. Po porážce u Savenay se Marceau, jemuž se bytostně příčily násilné represálie poražených, nechal odvelet k armádě Sambry a Meusy, kde již v hodnosti divizního generála velel levému křídlu u Fleurus. V r. 1796 velel neúspěšnému obléhání Mohuče a po jeho ukončení kryl ústup armády. Úspěšně Rakušany zadržoval, při průchodu Altenkirchenským průsmykem v Hochstenbašském lese jej však smrtelně postřelil rakouský myslivec. Umírající Marceau padl do rukou Rakušanů, kteří se jej marně snažili zachránit a poté jej pohřbili se všemi poctami v Koblenzi, odkud byly jeho ostatky později převezeny do Francie a odpočívají na třech místech - v Pantheonu, Invalidovně a rodném Chartres. Marceau byl světlou postavou revolučních válek - vlastenec, statečný, čestný, lidský k poraženým. Není znám v podstatě žádný jeho sporný nebo nepěkný čin a pro jeho rytířskost si jej vážili i nepřátelé.

8.6.2. Zničení Královské katolické armády

Po bitvě u Le Mansu opustili vendéeskou armádu takřka všichni poslední šuani a vrátili se do Bretaně. 14. prosince obsadilo 20 000 přeživších vendéeských znovu Laval. Republikánská vojska byla soustředěna na východě, vendéští tedy měli opět volnou cestu na jih k Loiře. Navzdory únavě nebyl čas na odpočinek. Prošli Craon a Pouancé a 16. prosince dosáhli Ancenis na břehu Loiry. Zabrali několik málo dostupných bárek a sestrojili si prámy. Protější břeh byl nadále pod kontrolou republikánů, proto se 1 200 vendéeských pod velením La Rochejaqueleina a Stoffleta po dva dny přepravovalo přes řeku a vytvořilo předmostí. 17. prosince však připluly z Nantes dva republikánské dělové čluny, odřízly je a snadno potopily všechna plavidla, na něž narazily. V řece zahynulo 400 vendéeských a La Rochejaquelein byl se svou malou skupinkou donucen k útěku a od armády se odtrhl. Mezitím generál Marceau zaujal pozice severně u Châteaubriantu a další oddíly pod Westermannem dorazily od východu a upoutaly vendéeské v Ancenis. Ti museli ustoupit územím, kde se republikáni nenacházeli, čili k severovýchodu přes Nort-sur-Erdre, přičemž obešli příliš dobře opevněné a bráněné Nantes. Westermann dohonil jejich zadní voj 19. prosince v Nort-sur-Erdre a pobil 300-400 opozdilců. Když vendéští dorazili 20. prosince do Blain, jejich armáda čítala už jen 6-7 000 bojovníků. Zbylí členové Rady se rozhodli zvolit nového velitele. Nakonec byl vybrán Fleuriot, což rozzlobilo de Talmonta, který se domníval, že místo patří jemu, a s pouhými třemi věrnými armádu opustil, rozhodnut znovu vytvořit Malou Vendée, která mu zachovávala věrnost.

Jacques Nicolas Fleuriot de La Fleuriais (1738 - 1824) sloužil v královské armádě, kapitán jezdectva a četař královské tělesné stráže. Po vypuknutí povstání ve Vendée se k němu ihned přidal, bojoval jako zástupce de Bonchampse a po jeho smrti pod velením Stoffleta. Po návratu z cesty na severovýchod jej zvolili vrchním velitelem, po porážce u Savenay se mu podařilo uprchnout, přešel Loiru a přidal se k Charettovi. Zúčastnil se jednání o míru a jako jeden z mála vůdců vzpoury přežil i další boje. 

Bitva u Savenay, 23.12.1793, rozhodující vítězství republikánů

počty: republikáni = 18 000, vendéští = 6 000 bojovníků + 7 děl + 4-6 000 nebojujících

velitelé: republikáni = Kléber, Marceau, Westermann, Canuel, Delaistre

                vendéeští = Fleuriot, de Marigny, de Lyrot, Cadoudal

ztráty: republikáni = 30 mrtvých + 200 raněných, vendéeští = 3-7 000 mrtvých + 3-4 000 zajatých (popravených)

Předehra

Vendéeští obsadili město 22. prosince téměř bez boje, po krátké šarvátce jejich předvoje se 150 republikány, a odvedli obyvatelstvo. V 9 hodin ráno již bylo město připraveno k obraně a zakrátko se objevili republikáni. Jako první okamžitě zaútočil v 11 hodin Westermann, ale po krátkém boji byl odražen. V poledne se objevili Kléber a Marceau s hlavními silami. Následovalo nové střetnutí, boj o Touchelaiský les na severovýchod od Savenay, v němž zvítězili republikáni. To byly poslední boje toho dne, neboť odpoledne se na kraj snesla mlha a republikáni museli další útok odložit, aby udrželi pozice. Večer dorazili do republikánského tábora reprezentanti Konventu: Pierre-Louis Prieur řečený Prieur de la Marne, Louis Turreau, (bratranec generála Louise Marii Turreaua) a Pierre Bourbotte, a byli překvapeni nečinností vojska. Navzdory setmění vyžadovali okamžité zahájení boje, aby se bandité nestačili vzpamatovat. Westermann je okamžitě podpořil se slovy „Já všechno zařídím“, načež Kléber prohlásil: „Myslím, že jsem akci zahájil až příliš dobře na to, aby ji dokončil někdo jiný.“ Při následující válečné poradě nekompromisně trval na svém, že s útokem je třeba vyčkat na úsvit. Marceau s jeho názorem souhlasil a podařilo se jim reprezentanty přesvědčit. Republikáni využili noci k rozvinutí sestavy. Ve dvě hodiny ráno dorazila od Vannes i divize Delaistra de Tilly a navzdory zpoždění se také stihla rozvinout. Levému křídlu velel Canuel (Západní armáda), levému středu Kléber, pravému středu Marceau a pravému křídlu Delaistre. S výjimkou několika cest k jihu byli vendéští téměř úplně obklíčeni.

Ti si ostatně nedělali žádné naděje na vítězství:

„Tušili jsme, že republikáni zasadí do boje všechny síly a viděli jsme, že naše zkáza tak bude dovršena. Asi v devět hodin večer pro mne přišli, ležela jsem na lůžku oblečená, a vysadili mne na koně, aniž bych věděla proč, chystala jsem se sesednout, neboť jsem nevěděla, kam mám jet, když jsem zaslechla hlas pana de Marigny. Zavolala jsem na něho a chtěla jsem vědět, co se děje: uchopil mého koně za uzdu a beze slova mne odvedl do rohu náměstí; tam tiše pronesl: ´Už je to jisté, jsme ztraceni; zítřejšímu útoku nelze odolat; armáda bude ve dvanácti hodinách zničena. Doufám, že padnu při obraně vašeho praporu: pokuste se utéct, zachraňte se této noci: sbohem! sbohem!´ Rychle odešel, nečekaje na moji odpověď, a již jsem jej slyšela, jak povzbuzuje bojovníky a snaží se vzkřísit jejich bojového ducha.“ (Victoire de Donnissan de La Rochejaquelein, Paměti)

Bitva

Na úsvitu boj začal, ale ke všeobecnému překvapení zaútočili vendéští s cílem zmocnit se opět Touchelaiského lesa. Útok vedl Lyrot a podařilo se mu zatlačit první řady granátníků a ukořistit dvě děla a asi 40 zajatců. Kléber ihned podnikl protiútok na čele pluku gendarmerie  a ztečí na bodák donutil vendéeské ustoupit až k branám Savenay. Marceaua ve středu sestavy zatím brzdilo v postupu vendéeské dělostřelectvo.

Do útoku přešli i Canuel, Delaistre a Westermann a zatlačovali vendéeské na všech stranách. Navzdory odporu Marignyho dělostřelců pronikli do města a rozpoutaly se zmatené pouliční boje. Bojovalo se dům od domu, město bránily se zbraní v ruce po boku svých mužů i četné ženy. Vendéeské dělostřelectvo se opět rozvinulo před kostelem a dočasně udrželo náměstí, Fleuriot se pokusil o poslední protiútok se skupinou 200-300 jezdců pod velením Cadoudala a několika pěšáků. Prorazili řadami Delaistrovy divize a snažili se napadnout republikány z týlu. Nepočítali však se zálohou „modrých“, která je donutila k ústupu. 

Mezitím se republikáni u kostela zmocnili vendéeských děl a obrátili je proti nim. Vendéští za stálého pronásledování  vyklidili Savenay a seskupili se západně od města (dodnes na tom místě stojí památník bitvy - kamenný kříž na podstavci). Rozestavili poslední dvě děla a snažili se krýt ústup raněných a nebojujících. V této akci Lyrot padl. Marigny se s oběma děly a zbytkem svých mužů stáhl k lesu Blanche-couronne západně od města a asi hodinu tam vzdoroval. Poté se dělostřelci rozptýlili do Montoirských bažin a podařilo se jim pronásledovatelům uniknout.

Dále na severu houf asi 600 vendéeských stále držel Viniční pahorek, pak se také začal stahovat k lesu Blanche-couronne, avšak republikáni mu odřízli cestu, obklíčili jej a pobili.  

Republikáni v ulicích vnitřního města pročesávali domy, vyvlékli z nich stovky nebojujících včetně žen a dětí a nahnali je do kostela, kde měli čekat, jak s nimi bude naloženo. Ranění obou táborů byli odvedeni a sneseni do městského hospicu.

Ve 14 hodin bitva skončila.

François de Lyrot de la Patouillère *24.8.1723 Nantes +23.12.1793 Savenay

Před revolucí sloužil v armádě, získal Řád sv. Ludvíka, většina jeho mužských příbuzných sloužila u královského námořnictva. Po svatbě 1759 žil na svém panství v Anjou. François de Lyrot byl v letech 1790-1791 prvním starostou Saint-Sébastien, což dokazuje, že živelnou nenávist k revoluci nepociťoval. Nebyl ostatně příslušníkem vyšší aristokracie, nýbrž jedním z mnoha drobných zemanů, kteří v r. 1789 tvořili převážnou většinu šlechty. Nepatřil však k nejchudším. K povstání se přidal hned zpočátku na čele nespokojenců ze svých panství. Ač byl oproti většině mladičkých vendéeských velitelů kmetem, nezískal hned velitelské místo. Zprvu sloužil pod de Bonchampsem, až později velel royalistickým oddílům z okolí Loroux a bojoval v součinnosti jak se Charettem tak s Královskou katolickou armádou. Když zjistil, jaký mají kontrarevoluční armády nedostatek zbraní a munice, vybudoval slévárnu na dělové koule. V prohrané bitvě u Choletu vysekal z nebezpečí d´Elbéea a Bonchampse, jeho oddíl kryl ústup a sbíral raněné. Cesty na severozápad se nezúčastnil, mezitím vedl se svým malým oddílem v Dolním Poitou (Bas-Poitou) defenzivní válku. V listopadu byl jmenován zástupcem velitele kontrarevolučních armád a připojili se k němu vesničané z Dolní Vendée (Basse Vendée). Ještě předtím byl jmenován do Nejvyšší vojenské rady vendéeských armád a podepsal její nařízení o znárodněném majetku. Po návratu vendéeské armády z cesty na severozápad a jejím ústupu k Savenay nechal město ihned opevnit. V bitvě podnikl se svým v bojích zoceleným oddílem překvapivý úspěšný útok, nedokázal však zabránit konečné porážce. Obětavě kryl ústup a odsun raněných a nebojujících a při této akci padl.

Ve vyšším velení působil jen krátce, na rozdíl od tvrzení některých historiků však nikdy nebyl Charettovým pobočníkem.  

8.6.3. Pronásledování a represe

Generál Kléber se s hlavními silami odebral do Nantes, kde byla provedena vítězná přehlídka, zatímco republikánské jezdectvo pod velením Marceaua a Westermanna se vydalo na lov uprchlíků a za pomoci psů pročesávalo blízké vesnice a terén. Lapené vzbouřence rovnou zabíjeli, například Westermann nechal v Prinquiau zastřelit 500-700 mužů, žen i dětí, nebo je odváděli do Savenay, kde reprezentanti Konventu ihned odsoudili k smrti všechny, kteří byli zajati se zbraní v ruce.  Bylo tak během osmi dnů zastřeleno 2 000 mužů, 1 679 žen a dětí bylo odesláno do vězení v Nantes, kde byli všichni zastřeleni nebo hromadně utopeni na příkaz rerprezentanta Konventu Carriera, přestože Kléber u něho osobně intervenoval v jejich prospěch. Jiný případ - brigádní generál Charlery narazil na houf 500 vendéeských, nad nímž se mu nedařilo zvítězit. Navrhl jim tedy kapitulaci s volným odchodem domů, vzbouřence přijali a společně sepsali kapitulaci. Poté byli odesláni do Nantes, aby tam reprezentant Konventu kapitulaci stvrdil. Ten však odmítl, zajatce nechal postřílet a generála Charleryho nechal zatknout a uvěznit. Charlery byl zakrátko osvobozen, ale rozhořčen a znechucen složil velení.

Asi 2 500 uprchlíků včetně abbé Berniera a vdovy po Lescurovi se zachránilo a za pomoci převaděčů přepravilo přes Loiru. Z celkového počtu 60-100 000 vendéeských na počátku cesty na severozápad zahynulo 50-70 000, do „vojenské Vendée“ se vrátily pouze 4 000. Zbytek padl do zajetí nebo se uchýlil k šuanům na sever od Loiry. 

Generál Kléber ve svých pamětech napsal:

„Procházeli jsme Savenay, každá kolona jiným směrem v honbě za rebely. Krveprolití bylo úděsné. Všude byly vidět hromady mrtvol. Značná část utonula v Montoirských bažinách, zbytek se ukryl v lesích, kde byli brzy lapeni a zabiti nebo zajati. Povozy, děla, kostelní náčiní, úřední dokumentace, všechno nám padlo do rukou a porážka nepřítele jej vydala jisté záhubě. Vyslali jsme pěší nebo jízdní hlídky do všech okolních vesnic. Některé obsadili bandité, naši chtěli vyjednávat, ale odpověděli jim střelbou a zranili štábního důstojníka nesoucího jim návrh smíru. Naši ihned spustili valivou palbu a všechny je zabili. Tisíce zajatců všeho věku a obou pohlaví byly postupně odesílány do týlu. Reprezentanti lidu je nechali soudit revolučními soudy a Francie a celá Evropa se dozvěděla o hrůzách, které jsme na těch nešťastnících napáchali. Zejména město Nantes bylo dějištěm neslýchaných krvavých scén, jež se mé pero zdráhá vylíčit...“

Toho dne dorazila Bignonova komise, pověřená souzením zajatců. Francois Bignon byl kapitánem pařížských dobrovolníků - jednalo se o pomocný vojenský soud, který zřídili reprezentanti Konventu 14.12.1793 v Le Mansu, když řádný vojenský soud v Nantes nestíhal. Komise následovala za postupující armádou a na místě soudila vzbouřence zajaté se zbraní v ruce. Byla rozpuštěna 7.5.1794 a za dobu své činnosti vynesla 2 919 rozsudků smrti, z toho 661 během tří dnů v Savenay. Na druhé straně pak ještě po ukončení teroru v Nantes soudila Carrierovy pomahače. Komise odsoudila k smrti všechny, kteří byli lapeni se zbraní v ruce. Popravy začaly již večer po bitvě a konaly se osm dnů. Počet popravených není znám - výše uvedený oficiální počet byl ihned zpochybněn, neboť zahrnoval pouze statistiku prvních tří dnů poprav. Celkový počet popravených v Savenay podle neověřených zpráv mohl dosáhnout až 2 000.

Generál Westermann, nazývaný Vendéeský řezník, napsal ve zprávě Výboru veřejného blaha pověstné věty: „Občané republikáni, Vendée již není více. Zahynula pod našimi šavlemi svobody i se svými ženami a dětmi. Pohřbil jsem ji v bažinách a lesích u Savenay. Podle vašich rozkazů jsem děti rozdrtil pod kopyty koní a ženy jsem pobil, aby již nemohly rodit další bandity. Nemusím si vyčítat, že jsem vzal jediného zajatce. Vše jsem zhubil. ... Cesty jsou posety mrtvolami, je jich tolik, že místy tvoří hromady. V Savenay se bez ustání popravuje, neboť stále přicházejí bandité, údajně aby se vzdali. Kléber a Marceau zde nejsou. Zajatce nebereme, museli bychom je živit a soucit není revoluční.“

François-Joseph Westermann (1751-1794) sloužil za monarchie u jezdectva a u gendarmerie. Přidal se k revoluci na samém jejím počátku, 10.8.1792 jako jeden z prvních vnikl do Tuilerií. Poté sloužil jako generáladjutant pod Dumouriezem, po jehož zradě byl měsíc vezněn a vzápětí odvelen v hodnosti brigádního generála do Vendée. Do bojových střetů se pouštěl nerozvážně a republikáni na jeho nemístnou iniciativu často doplatili. „Proslavil“ se zejména nesmiřitelností vůči vendéeským, nelítostným pronásledováním a terorizováním celého kraje. Ve výše citované zprávě Westermann ovšem značně přeháněl - Vendée bojovala dál, autor se spíše snažil zahladit nepříznivý dojem ze svého nevalného velení, jímž několikrát ohrozil celou armádu, a ze svých sporů se sans-culottskými veliteli. Tento „vítěz“ nakonec doplatil na své přátelství s Dantonem - byl při procesu s ním a jeho stoupenci zbaven velení, také zatčen, odsouzen a gilotinován. 

Bitva u Savenay definitivně odstranila hrozbu, kterou Vendée představovala pro mladou republiku. Válka tím však neskončila, bojovalo se s nezmenšenou krutostí dál. Vrchní velitel Západní armády Marceau, pobouřen chováním svých vojáků, zažádal o přeložení. Krátce po bitvě napsal své sestře:
„Jakže! milá sestro, blahopřejete mi k těmto dvěma vítězným bitvám či spíše jatkům, a toužila byste se zdobit mými vavříny! Což nevíte, že jsou zbroceny lidskou krví, krví Francouzů. Do Vendée se již nevrátím; hnusí se mi bojovat proti Francouzům. Chci pozvednout zbraň proti zahraničním nepřátelům; pouze v tom spočívá pravá čest a sláva.“

Marceaua na čas vystřídal Kléber, jehož posléze vystřídal Turreau. Následné boje nabyly podoby partyzánské války.