Jeden z mých přátel vojáků, který zemřel před několika lety v Řecku na horkou nemoc, vypravoval mi jednoho dne o první bitvě, které se zúčastnil. Jeho příběh na mne působil tak, že jsem ho po paměti zapsal, jakmile jsem na to měl čas. Tady je:
Dojel jsem k svému pluku 4. září navečer. Plukovníka jsem našel v polním táboře. Přivítal mě z počátku dosti stroze; ale když si přečetl doporučující list generála B ... , změnil své chování a řekl mi několik laskavých slov.
Představil mě mému setníkovi, který se právě v té chvíli vracel z obhlídky. Tento setník - neměl jsem vlastně ani čas ho poznat - byl velký hnědovlasý muž tvrdého a odpudivého vzezření. Býval prostým vojákem a nárameníky i kříž si vysloužil na bitevních polích. Jeho chraptivý a slabý hlas byl v divném protikladu k jeho skoro obří postavě. Bylo mi řečeno, že za svůj zvláštní hlas děkuje kulce, která mu projela skrz na skrz tělem v bitvě u Jeny.
Když se dozvěděl, že jsem byl právě vyřazen ze školy ve Fontainebleau, ušklíbl se a řekl:
"Můj nadporučík včera zemřel ... "
Porozuměl jsem, co chce říci: "Nahradit ho máte vy, a toho vy nejste schopen." Přišlo mi na rty pichlavé slovo, ale ovládl jsem se.
Za pevností Ševerino, stojící na dva dělové dostřely od našeho tábora, vyšel měsíc. Byl široký a rudý, jak při východu zpravidla bývá. Ale onoho večera se mi zdál obzvlášť veliký. Tvrz se okamžik černě odrážela od skvoucího měsíčního kotouče. Podobala se jehlanu sopky při výbuchu.
Starý vojín, vedle něhož jsem stál, upozornil na zabarvení měsíce.
"Je červený jako zoun," řekl, "to je známka, že nás to bude hodně stát, než ji dostaneme, tuhle slavnou pevnost!"
Byl jsem vždycky pověrčivý a taková předpověď, obzvláště v takové chvíli, na mne velmi účinkovala. Lehl jsem si, ale nemohl jsem spát. Vstal jsem a procházel se nějakou chvíli, dívaje se na nesmírnou čáru ohňů, které pokrývaly výšiny za vsí Cheverinem.
 |
| Caulaincourtova smrt u Velké reduty (A. Adam) |
Ale únava zvítězila, a když se troubil budíček, spal jsem jako dub. Sešikovali jsme se k bitvě, bubnovalo se do zbraně, potom jsme zas postavili pušky do jehlanců a všechno nasvědčovalo, že strávíme klidný den.
Ke třetí hodině přijel pobočník, přinášeje rozkaz; povel byl postavit se zas do zbraně; naši střelci se rozptýlili po planině, my je zvolna hledali a za dvacet minut jsme spatřili, jak se všechny ruské přední hlídky stahují a vracejí do pevnosti. Dělostřelecká baterie se postavila napravo od nás, jiná vlevo, ale obě hodně daleko vpředu. Zahájily na nepřítele velmi silnou palbu; ten rázně odpovídal a tvrz Cheverino brzy zmizela v hustých mracích dýmu.
Ve vlnitém terénu byl náš pluk téměř kryt proti ruské palbě. Jejich koule na nás padaly zřídka (protože si s oblibou brali na mušku naše dělostřelectvo), šly přes naše hlavy nebo na nás nanejvýše vmetly hlínu a drobné kamínky.
Jakmile byl dán rozkaz vyrazit kupředu, můj setník se na mne pozorně podíval a to mě přimělo, abych si několikrát přejel rukou po svém jinošském knírku s takovou nenuceností, jak jen jsem dokázal. Neměl jsem vlastně ani strach, a bál-li jsem se něčeho, bál jsem se jen toho, aby si nikdo nemyslil, že se bojím. A neškodné střely jen ještě více přispěly k tomu, abych si udržel svůj hrdinský klid. Samolibost mi zas říkala,
že jsem doopravdy v nebezpečném postavení, vždyť jsme konečně stáli v dělostřelecké palbě. Náramně se mi líbilo, že jsem tak bezstarostně nenucený, a přemýšlel jsem, jaká to bude rozkoš, až budu o dobytí pevnůstky Cheverina vyprávět v saloně paní z B ... v Provensálské ulici.
že jsem doopravdy v nebezpečném postavení, vždyť jsme konečně stáli v dělostřelecké palbě. Náramně se mi líbilo, že jsem tak bezstarostně nenucený, a přemýšlel jsem, jaká to bude rozkoš, až budu o dobytí pevnůstky Cheverina vyprávět v saloně paní z B ... v Provensálské ulici.
Plukovník vykonal přehlídku naší setniny; oslovil mě:
"Poslouchejte, hned na začátku uvidíte, jak nám to dá co proto!"
Usmál jsem se úsměvem naprosto válečnickým, oprašuje si rukáv kabátce trochu zaprášeného od kule, která spadla třicet metrů ode mne.
Zdálo se, že si Rusové uvědomili, jak špatný účinek mají jejich střely; nahradili je totiž granáty, které nás mohly snáze dosáhnout v dolíku, kde jsme měli stanoviště. Dosti velká štěpina mi srazila čáku a zabila jednoho muže vedle mne.
. "Blahopřeji vám," řekl mi setník, když jsem sebral čáku,
"pro dnešek už budete mít pokoj."
"pro dnešek už budete mít pokoj."
Znal jsem tuto vojenskou pověru, která věří, že se zásada non bis in idem [ne dvakrát za touž věc] uplatňuje na bojišti zrovna tak jako v soudním paláci. Nasadil jsem si hrdě čáku.
"Tomuhle se říká vyseknout poklonu beze všech ceremonií," řekl jsem co nejveseleji.
Vzhledem k okolnostem ten hloupý vtip vypadal výborně.
"Blahopřeji vám," odpověděl setník, "pro dnešek už to máte vyhráno a dnes večer budete velet setnině; protože já cítím, že už to se mnou visí na vlásku. Po každé, když jsem byl raněn, důstojník vedle mne dostal nějakou zbloudilou kulku a," dodal tišeji a skoro zahanbeně, "jejich jména začínala vždycky písmenem P."
Já dělal, že jsem nad takové věci povznesen; mnozí by byli učinili stejně jako já; mnozí lidé by byli stejně jako já pohnuti takovými prorockými slovy. Já, nováček, cítil, že se se svými city nemohu svěřit nikomu a že pořád ze sebe musím dělat chladně neohroženého.
Za půl hodiny střelba Rusů značně ochabla; tu jsme vyšli ze svého krytého postavení a vyrazili na pevnůstku.
Náš pluk se skládal ze tří praporů. Druhý měl za úkol pevnost obejít směrem k výpadu; ostatní dva měly provést
zteč. Byl jsem ve třetím praporu.
zteč. Byl jsem ve třetím praporu.
Když jsme opustili jakýsi násep, za nímž jsme byli skryti, byli jsme přivítáni několika salvami z ručnic; bylo z toho však jen málo škod v našich řadách. Pískání kulek mě překvapilo; několikrát jsem otočil hlavu, a tak jsem si utržil mnohý vtip od kamarádů, kteří tento zvuk znali již lépe než já.
 |
| Po bitvě u Borodina (Faber du Faur) |
Postupovali jsme poklusem, před námi předvoj střelců. Rusové najednou vykřikli trojnásobné hurá, tři zřetelná hurá, potom ztichli a přestali střílet.
"Nemám rád tohle ticho," řekl můj setník; "to nevěští nic dobrého."
Myslil jsem si, že naši lidé jsou příliš hluční, a volky nevolky jsem v duchu srovnával jejich hlučivé hlasy s velkolepým mlčením nepřítelovým.
Dospěli jsme rychle k úpatí pevnosti; dřevěná ohrada byla rozbita a půda rozryta od našich kulek. Vojáci vyrazili na tyto čerstvé sutiny s voláním "Ať žije císař!" tak silným, že by se toho byl člověk nenadál od lidí, kteří už předtím natropili tolik hluku.
Zdvihl jsem oči a nikdy nezapomenu na divadlo, které jsem spatřil. Dým z velké části stoupl vzhůru a zůstával viset jako baldachýn na dvacet stop nad pevností. Skrze namodralý opar bylo lze pozorovat za polozničenou hradbou ruské granátníky s namířenou puškou, nehybné jako sochy. Ještě dnes se mi zdá, že vidím každého jejich vojáka, jak upírá levé oko na nás a pravé má zakryto nasazenou puškou. V jednom výklenku několik stop od nás stál vedle kanonu muž s doutnákem.
Zachvěl jsem se a napadlo mi, že přišla moje poslední hodina.
"Tak, tanec už začíná," zvolal setník. "Dobrý večer."
To byla poslední slova, která jsem ho slyšel promluvit.
To byla poslední slova, která jsem ho slyšel promluvit.
V pevnosti zaznělo drnčení bubnů. Viděl jsem, jak se všechny pušky sklonily. Zavřel jsem oči a uslyšel příšerný
rachot, po něm pak výkřiky a sténání. Otevřel jsem oči udiven, že jsem ještě na světě. Pevnost byla znovu zahalena dýmem. Byl jsem obklopen raněnými a mrtvými. Můj setník ležel natažen u mých nohou; hlavu měl rozdrcenu od kulky a já byl pokryt jeho mozkem a krví. Z celé mé setniny zůstalo na nohou šest mužů a já.
rachot, po něm pak výkřiky a sténání. Otevřel jsem oči udiven, že jsem ještě na světě. Pevnost byla znovu zahalena dýmem. Byl jsem obklopen raněnými a mrtvými. Můj setník ležel natažen u mých nohou; hlavu měl rozdrcenu od kulky a já byl pokryt jeho mozkem a krví. Z celé mé setniny zůstalo na nohou šest mužů a já.
Po tomto krveprolití následoval okamžik ohromení. Plukovník si napíchl klobouk na špičku meče a první vystoupil na hradby volaje: "Ať žije císař!" A za ním brzy následovali všichni, kdož zůstali na živu. Nevzpomínám si už téměř zřetelně na to, co přišlo pak. Vešli jsme do pevnosti, nevím jak. Bili jsme se muž proti muži uprostřed dýmu tak hustého, že bylo nemožné vidět jeden druhého. Myslím, že jsem se bil, protože má šavle byla celá zakrvavělá. Konečně jsem slyšel volat "Vítězství!", a jak dým řidl, spatřil jsem krev a mrtvé, pod nimiž zmizela země pevnosti. Zvláště děla byla pohřbena pod hromadami mrtvol. Stálo tu asi dvě stě mužů ve francouzském stejnokroji v hromadě bez ladu a pořádku, jedni.nabíjeli pušky, druzí otírali bodáky. S nimi bylo jedenáct ruských zajatců.
Plukovník ležel zvrácen celý krvavý na rozbitém muničním voze blízko pevnostního výpadu. Několik vojáků se tísnilo kolem něho; přistoupil jsem.
"Kde je nejstarší setník?" zeptal se jednoho šikovatele.
Šikovatel pokrčil velmi výmluvně rameny.
Šikovatel pokrčil velmi výmluvně rameny.
"A nejstarší nadporučík ?"
"To je tuhle pan nadporučík, který přišel včera," řekl šikovatel docela klidným hlasem.
Plukovník se hořce pousmál.
"Nu, pane nadporučíku," pravil mi, "budete mít velení. Dejte rychle opevnit výpad pevnosti tady těmi vozy, protože nepřítel je silný; ale generál C ... vás bude podporovat."
"Pane plukovníku," řekl jsem mu, "vy jste těžce raněn?"
"Kozla starého, kamaráde, ale pevnost je naše!"
Žádné komentáře:
Okomentovat