11.1. Armáda Dolního Poitou a kraje Retz
Charrette ustupoval před jednotkami generála Haxo, byl dvakrát poražen 9.1.1794 u Saint-Fulgent a 12.1.1794 u Brouzils, kde byl lehce raněn a zbylo mu již jen 500-1000 mužů. Začátkem února se snadno zmocnil Aizenay a zároveň dostal zprávu od Charlese Sapinauda de La Rairie, který se po porážce u Savenay rovněž vrátil do Vendée, stanul v čele Královské katolické armády Střed a shromáždil 1 800 mužů. Charette se k němu přidal a společně odrazili útok republikánů u Chauché. Poté zaútočili na Legé, vyhnali odtud posádku 800 „modrých“ a rozhodli se pokračovat k Machecoulu. 10. února však u Saint-Colombin narazili na 4 000 mužů generála Duquesnoye, kteří právě pobili asi sto žen v la Limouzinière. Vendéeští v touze po pomstě bez rozmyslu zaútočili, byli rozdrceni a stáhli se k Saligny, kde se oba velitelé rozešli.
Charette poté táhl ke Gralaskému lesu, kde jej 25.2.1794 napadli a porazili Turreau a Cordellier. Podařilo se mu však ustoupit bez velkých ztrát. 28.2.1794 s obtížemi porazil dvě Turreauovy kolony u Lucs-sur-Boulogne, republikáni však v odvetu zmasakrovali všechny obyvatele farnosti. Charettovi zbývalo už jen 1 000 bojovníků, s nimiž 5.3.1794 odrazil generála Haxo, poté se pokusil dobýt La Roche-sur-Yon, o němž se domníval, že je nechráněné, byl však odražen.
Haxo Charettovu armádu nepřestával prohánět a 21.3.1794 ji na čele předvoje pouhých 300 mužů dohonil u Les Clouzeaux. V předchozích dnech rozprášil několik malých oddílů vendéeských a nyní se domníval, že má Charetta konečně v hrsti. Podcenil však jeho sílu, neboť Charette mezitím dostal posilu 1 500 mužů a rozvinul jejich část před osadou. Republikánští dragouni na ně zaútočili a již se jim dařilo je zatlačit, když jim do boku vpadlo vendéeské jezdectvo. Dragouni se dali na útěk, zaseli zmatek mezi pěšáky a v mžiku prchal celý předvoj. Haxo, jehož kůň mu vypověděl poslušnost, byl nucen sesednout a osamocen čelit vendéeským jezdcům. Padl za nevyjasněných okolností - buď byl zabit v boji nebo spáchal sebevraždu, aby unikl zajetí. Jeho smrt republikánské vojáky demoralizovala, Charette toho využil a 7.4.1794 se zmocnil Chalans, kde jej však větší část bojovníci opustila. Charette se zbytkem zaútočil 19.4.1794 na Moutiers-les-Mauxfaits, kde v boji zabil 80 republikánů, městys vyplenil a nechal pobít 90 vlastenců.
11.2. Armáda Anjou a Horního Poitou (Haut-Poitou)
La Rochejaquelein a Stofflet se přepravili přes Loiru 17.12.1793 jako první s pouhými 18 muži, ale hned narazili na republikánskou hlídku a museli uprchnout. Zatímco se schylovalo k porážce u Savenay, bloudil La Rochejaquelein vzbouřeneckým územím - výše bylo popsáno jeho nezdařené jednání se Charettem. Jeho malý oddíl byl rozprášen 3.1.1794 u Les Cerqueux a La Rochejaquelein se několik dní ukrýval, než se 15.1.1794 připojil k Soffletovi a několika stům bojovníků v Saint-Paul-du-Bois. 22.1.1794 se s nimi zmocnil Vihiers, o dva dny později se k němu u Jallais připojily další houfce a jeho malá armáda dosáhla počtu 1 200 mužů. S nimi se 26.1.1794 zmocnil Chemillé a Vezins, poté se dva dny skrývali v lesích před špatným počasím, následujícího dne přepadli skupinku republikánů plenících Nuaillé a v této bezvýznamné šarvátce La Rochejaquelein padl.
 |
J. B .Levy: Smrt generála Moulina v bitvě u Choletu |
Vendéeští však udrželi město jen chvíli, neboť dorazila další republikánská kolona o síle 3 000 mužů a Stofflet musel ustoupit k Nuaillé, kam se je vyčerpaní republikáni neodvážili pronásledovat.
Cholet zůstal v rukou vendéeských pouhé dvě hodiny, ale událost vyvolala odezvu až v Paříži. Výbor veřejného blaha se rozzlobil a začal Turreauovi vyhrožovat.
Stofflet se nevzdal, 14.2.1794 znovu zaútočil na Beaupréau, avšak tentokrát byl po dlouhém boji odražen. 24.2.1794 se spojil s velitelem houfů kraje Haut-Poitou Richardem, spolu s ním v síle 2 000 mužů přepadl Bressuire, jehož posádka uprchla bez boje. Vendéeští ve městě dobili raněné a zmasakrovali zajatce a nemocné. O dva dny později dobyli Argenton a vypálili jeho hrad. Vendéeští ustavili novou Nejvyšší radu a sjednotili se v Královskou katolickou armádu Anjou a Haut-Poitou. Znovu obsadili vypálený a opuštěný Cholet, z něhož je však vzápětí vypudila a zahnala na útěk kolona republikánů z Mortagne-sur-Sèvre.
Jednota vendéeské armády neměla dlouhého trvání. De Marigny a Sapinaud de la Rairie se vrátili do vojenské Vendée, Marigny se usídlil v Cerizay jakožto vůdce bojovníků z Haut-Poitou, zatímco Sapinaud reorganizoval Královskou katolickou armádu Střed. Oba velitelé se však dohodli se Stoffletem na pochodu k Mortagne-sur-Sèvre. Zaútočili 25.3.1794, republikáni i obyvatelé město vyklidili a uchýlili se do Nantes. Vendéeští se v dobytém městě opili a zapálili je. Téhož dne kolona generála Crouzeta pročesala Vezinský les - Stoffletovo útočiště, a pobila tam 1 200 raněných, žen a dětí, které tam nalezla. Vendéeští se pomstili o tři dny později, kdy Crouzeta porazily u Les Ouleries, kde zabili několik set „modrých“, přičemž nebrali zajatce.
Jean Nicolas Stofflet, zvaný Mistouflet nebo l´Allemand (Němec)
Syn mlynáře, za monarchie sloužil v armádě ve švýcarském pluku jako prostý vojín, později jako hajný hraběte de Colbert-Maulévrier. Přidal se k vendéeské vzpouře na samém počátku, zprvu bojoval pod d´Elbéem, pak jmenován náčelníkem štábu royalistické armády a po La Rochejaqueleinovi jejím velitelem. Jeho spory s Charettem a série porážek vendéeských armád jej přiměly k podepsání míru v La Jaunaye. Brzy však mír porušil a znovu se z podnětu royalistických agentů chopil zbraně na straně hraběte de Provence (budoucího Ludvíka XVIII.), který ho jmenoval do hodnosti maréchal de camp. Tento poslední pokus oživit vzpouru skončil fiaskem, Stofflet padl do zajetí, byl odsouzen k smrti a zastřelen.
Byl inteligentní a dobrý voják, ale také nemilosrdný, chladný a ctižádostivý, jeho muži se jej báli. Toužil stát se vrchním velitelem všech vendéeských armád, ale názorová nejednotnost ostatních velitelů i jeho vlastní charakterové vady mu v dosažení vytouženého cíle zabránily.
11.3. Pokus o sjednocení vendéeských armád
Vendéeští velitelé Charette, Stofflet, Sapinaud et Marigny se 22.4.1794 sešli v Châtillon-sur-Sèvre, kde hodlali zvolit vrchního velitele, avšak neshodli se na žádném návrhu. Alespoň si tedy slavnostně odpřisáhli spojenectví a že si pod trestem smrti budou vzájemně pomáhat. Poté se rozhodli zamířit k Saint-Florent-le-Vieil. Cestou zahnali republikánský oddíl z Chaudron-en-Mauges, Marigny však dorazil až po boji a velitelé se pohádali. Poté se odebrali do Jallais, kde Marignyho zbavili velení a přidělili mu funkci velitele dělostřelectva armády Střed, která však neměla jediné dělo. Rozzuřený Marigny armádu opustil a vydal se bojovat samostatně do Haut-Poitou. Vendéeští mezitím podnikli ozbrojenou akci v kraji Mauges, utrpěli však porážku, z níž vinili „dezertéra“ Marignyho. 25.4.1794 se 32 vendéeských velitelů a důstojníků sešlo k válečné poradě, na níž Marignyho v nepřítomnosti odsoudili k smrti 22 hlasy proti 10 (Charette a Stofflet hlasovali pro, Sapinaud proti). Nemocného Marignyho pak dopadli Stoffletovi bojovníci 10.7.1794 na zámku La Girardière u Combrand a na místě ho zastřelili.
K revoluci se zpočátku nestavěl odmítavě, ale podlehl tlaku na aristokracii a odešel z armády na své panství.
10.8.1792 bránil Tuilerie, po útěku byl zatčen a spolu s Lescurem uvězněn v Bressuire, odkud je vysvobodili vendéeští. Ihned se přidal ke vzbouřencům, díky své válečné minulosti byl jmenován velitelem dělostřelectva, které ovšem tehdy ještě prakticky neexistovalo. Marigny z něho vybudoval bojeschopnou sílu, ovládal ji a velel jí jako schopný taktik, podílel se na mnoha vendéeských vítězstvích a vytrval na svém místě do posledního děla. Během bojů však vyvstala prudkost jeho povahy a snad i vlivem ukrutností, jichž byl svědkem, se tento údajně laskavý člověk změnil v nelítostného mstitele, který neváhal popravovat bezbranné zajatce. Byl například zodpovědný za masakr stovek zajatců po bitvě u Châtillonu a poté za stejné zločiny v průběhu všech dalších bojů, kdy zajatce také vlastnoručně zabíjel, což Victoire de Donnissan de La Rochejaquelein komentovala:
„Občanská válka ničí charaktery. Pan de Marigny, jeden z nejlaskavějších a nejlepších mužů, které jsem kdy poznala, začal dychtit po krvi.“
Když Stoffletovi lidé vedli Marignyho na popravu, údajně jim oznámil, že posluhují surovému psovodovi, hlupákovi, toaletáři a neschopnému podvodníkovi... Marignyho poprava věci vendéeských nijak neprospěla, neboť ukončila vzpouru v Haut-Poitou: jen několik málo Marignyho bojovníků se přidalo k Sapinaudovi, drtivá většina se rozešla do svých domovů a natrvalo odložila zbraně.
Koncem května se vendéeské oddíly sešly v Legé, čítaly tehdy 8 000 mužů. Vydaly se proti Challans, cestou porazily batalion „modrých a na město zaútočily 6. června. Méně početní obránci je však odrazili a vendéeští velitelé se s konečnou platností rozešli. Počátkem července vyhnali „modří“ Charetta z Legé, podařilo se mu však odrazit útok další kolony. Mezitím byl Turreau odvolán a vojenských operací postupně ubývalo. Republikáni přestali pročesávat kraj a stáhli se do opevněných táborů. Vendéeští bojovníci také odložili zbraně a začali se zabývat sklizní. Zavládlo nepsané příměří.
Charles Sapinaud de La Rairie
Za monarchie sloužil v armádě, z níž odešel v r. 1789 jako poručík. Odešel na své panství a byl zvolen starostou rodné obce. V r.1793 se přidal ke vzpouře a bojoval pod de Royrandem.Přežil porážku u Le Mansu a podařilo se mu na vlastní pěst vrátit do Vendée, kde na čele Královské katolické armády Střed bojoval proti pekelným kolonám a stal se jedním ze čtyř hlavních vendéeských velitelů (viz výše tato kapitola). Po jejich vzájemném konfliktu podepsal mír v La Jaunaye (viz příslušná kapitola), avšak v říjnu 1795 se opět chopil zbraní. Posléze mu však zbylo jen několik desítek mužů a nakonec v lednu 1796 podepsal Nanteský mír. V r. 1797 se oženil s dcerou Charettova bratrance.
V r. 1799 opět krátce bojoval, ale 18.1.1800 uzavřel mír na základě Bonapartových návrhů. Zůstal však nadále royalistou. V r. 1814 jej Ludvík XVIII. povýšil do hodnosti lieutenant-général (divizní generál) a Sapinaud opět bojoval v r. 1815, kdy na několik dnů převzal velení po padlém Louisi La Rochejaquelein, avšak po porážce u La Rocheservière se stal opět zastáncem smíru.
Za Druhé restaurace se stal vévodou a francouzským pairem.
V r. 1799 opět krátce bojoval, ale 18.1.1800 uzavřel mír na základě Bonapartových návrhů. Zůstal však nadále royalistou. V r. 1814 jej Ludvík XVIII. povýšil do hodnosti lieutenant-général (divizní generál) a Sapinaud opět bojoval v r. 1815, kdy na několik dnů převzal velení po padlém Louisi La Rochejaquelein, avšak po porážce u La Rocheservière se stal opět zastáncem smíru.
Za Druhé restaurace se stal vévodou a francouzským pairem.
12. Mír
12.1. Krátké a nejisté obnovení klidu
Po Turreauově odvolání a zastavení trestných výprav byl velitelem Západní armády jmenován generál Alexandre Dumas (Thomas Alexandre Davy de la Pailleterie řečený Dumas, otec spisovatele). Dorazil do Nantes 17.8.1794, provedl inspekci vojsk a obeznámil se se situací. Po zjištění početních stavů = 47 887 mužů z toho 29 814 bojeschopných zaslal Výboru veřejného blaha zprávu o občanské válce a požádal o zproštění velení. Do Paříže hlásil mimo jiné:
„Nejhorší jsou duch nekázně a všudypřítomného plenění, vzešlé ze zvyku a podporované beztrestností. Dosahují takového stupně, že si troufám prohlásit jejich potlačení za nemožné, leda by se zdejší jednotky odvelely k jiným armádám a místo nich poslaly jednotky uvyklé kázni a poslouchání rozkazů […] snad vám postačí, že vojáci vyhrožovali svým velitelům zastřelením, když jim na můj rozkaz bránili v plenění […]. S Vendée bylo zacházeno jako s nepřátelským městem dobývaným ztečí. Vše zde bylo zpustošeno, vypleněno, spáleno. Vojáci nechápou, proč se jim dnes zakazuje to, co bylo ještě včera povolováno […] a přitom vojenské ctnosti jsou nezbytné a nejdůležitější právě v občanských válkách […] pokud jsem se správně vyjádřil, nemůžete z mé zprávy usoudit, že Vendée ještě znamená nebezpečí pro republiku a že ohrožuje její svobody […] ba domnívám se, že válku lze rychle ukončit“.
Později ve svých pamětech dodal:
„Vendéeští již nepotřebovali záminku víry a věrnosti králi, aby se chápali zbraní; byli přinuceni bránit své chýše, ženy před znásilněním a děti před probodnutím […] Chtěl jsem v armádě zavést kázeň, spravedlnost a lidskost. Ničemové, jejichž nadvláda skončila spolu s anarchií, mne pranýřovali: můj úmysl zastavit prolévání krve líčili jako slabost a nerozhodnost.“
Výbor veřejného blaha Dumase vyslyšel a poslal do Vendée 15 000 mužů Pobřežní armády Brestu a 6 000 Pobřežní armády Cherbourgu pod spojeným velením generála Hoche.
Za thermidoriánského Konventu přešli noví reprezentanti u armád a noví velitelé (Hoche v Bretani a Canclaux ve Vendée) k politice shovívavosti. Zajatci byli propuštěni, nepoddajným byla udělena milost: 24. září a 13. října byla amnestie poskytnuta všem vzbouřencům departementů Ille-et-Vilaine a kraje Morbihan, kteří se vzdají do 10 dnů. 2. prosince byla amnestie rozšířena na všechny, kteří se vzdají do jednoho měsíce, a reprezentantům Konventu bylo povoleno, že mohou vyjednávat s royalisty. K prvnímu kontaktu se Charettem došlo 23.12.1794, mimo jiné za přispění Charettovy sestry, a po složitých jednáních byla uspořádána konference na povstaleckém území v obci Saint-Sébastien poblíž Nantes. Jednání probíhala ve dnech 12.-17.2.1795 za účasti Charetta a Canclauxe. Dne 17.2.1795 byla na zámku La Jaunaye u Saint-Sébastien podepsána mírová smlouva.
12.2. Mírová smlouva z La Jaunaye
Mírovou smlouvu podepsali Charette a Fleuriot spolu s 21 dalšími vůdci, za Konvent jeho reprezentant Ruelle a 10 dalších představitelů.
Smlouva obsahovala četné podmínky výhodné pro vzbouřence - amnestii, svobodu vyznání a náboženských obřadů, zproštění vojenské povinnosti za současného volného držení zbraní, restituci majetku, odškodnění v případě předchozího prodeje nebo vypálení, i když byl majitel zanesen do seznamu emigrantů, vyplacení asignátů a peněžních poukázek, odchod republikánských vojsk z povstaleckého území.
Stofflet dorazil do Nantes až 18. února a smlouvu odmítl podepsat, neboť na popud abbé Berniera vydal nedlouho předtím manifest požadující obnovení monarchie. Pronásledován republikány pochodoval k Loiře a cestou se snažil mobilizovat vzbouřence. Shromáždil však pouze 3 000 bojovníků a v boji 26.4.1796 o ně spolu s celým arzenálem přišel. Osamocen napsal Canclauxovi a 2.5.1795 se v Saint-Florent-le-Vieil zavázal, že již nepozvedne zbraň proti republice.
12.3. Důsledky míru
Smlouva z La Jaunaye ovšem nepřinesla úplné ukončení války. Mír po několika měsících porušili Charette, Sapinaud i Stofflet a bojovalo se pak ještě půl roku, byť šlo svým způsobem již o pouhou setrvačnost bez jakékoli možnosti a schopnosti vyvolat opět rozsáhlejší vzpouru s konkrétním reálným cílem. Organizované boje pozvolna utichly teprve poté, co hlavní vůdci povstalců během onoho půl roku postupně padli nebo rezignovali.
Povstalecká území se zvolna vracela k jakžtakž normálnímu životu až v letech 1796 a 1797 - začaly se například opět vést obecní matriky, přerušené v r. 1793, apod.
V kraji však nadále nebylo bezpečno. Skupinky a bojůvky nyní již bývalých vzbouřenců pořádaly na různých místech hon na vlastence a vyřizovaly si účty, do nichž se mísily politické zášti, osobní msty i prostá zločinnost. Četné venkovské obce, v jejichž čele stáli royalisté, zakazovaly uprchlým vlastencům návrat do jejich domovů. Přesto se uprchlíci začínali vracet ve větším počtu.
13. Poslední křeče války
V rámci snah zahraniční emigrace o opětné vstoupení do země a o podporu boje proti republice zevnitř podnikli emigranti dva pokusy o „otevření druhé fronty“, tj. o vylodění ve vzbouřených oblastech na západě Francie. První pokus v Bretani na poloostrově Quiberon v červenci 1795 byl odražen, druhý pokus se připravoval prakticky souběžně a došlo k němu o něco později ve Vendée. Zatímco pokus o vylodění v Bretani byl z hlediska možné koordinace a účinné součinnosti s tamním povstáním šuanů načasován celkem vhodně, pokus ve Vendée byl podniknut příliš pozdě, přinejmenším o rok - vzbouřená Vendée mezitím vykrvácela, výhodným mírem v La Jaunaye navíc vesničané ztratili motivaci k dalšímu odporu a žádné rozsáhlejší bojové součinnosti by už pravděpodobně nebyli schopni.
13.1. Expedice na ostrov Yeu, 26.8.-21.11.1795, vítězství republikánů (bez boje)
Hrabě d´Artois (budoucí Karel X.) se nalodil spolu s 5 500 vojáky v Portsmouthu na flotilu asi 60 lodí pod velením komodora Johna Borlase Warrena. Svůj nadcházející příjezd oznámil Charettovi.
Flotila zakotvila nejprve u ostrova Houat, kam se uchýlili poražení emigranti z vylodění na Quiberonu. Hrabě d´Artois jim přivezl potřebné zásoby, vystoupil na pevninu a nechal tam sloužit mši za padlé. Současně se dozvěděl, že s Bretaní nemůže počítat - zůstává sice royalistická, ale porážka u Quiberonu ji zdrtila, byl by zapotřebí sbor asi 20 000 mužů, kteří by přiměli šuany, aby vyšli z úkrytů, a upokojili obyvatelstvo. To byla informace prvořadého významu a současně varování, neboť situace ve Vendée nebyla o nic lepší. Hrabě d´Artois ji nebral v potaz, spoléhal na údajných 25 000 Charettových mužů a na účinek, který vyvolá jeho příjezd. Bylo zřejmé, že je nutno jednat rychle, výprava se však na ostrově zdržela několik dní a poté se zdržela předstíráním vylodění v Croisic a Susanio, aby zmátla republikány.
Flotila odplula do Bourgneufské zátoky a vyzvala velitele přístavu generála Cambraye ke kapitulaci. Ten však odmítl a jeho dělostřelectvo zdatně odpovídalo na střelbu britské flotily. Anglický generál Doyle i komodor Warren se pokusu o vylodění vzdali a vydali rozkaz k vylodění na ostrově Yeu, vzdáleném od vendéeského pobřeží pouze 29 km a tudíž zdánlivě výhodněji položeném.
Hrabě d´Artois se vylodil 2. října a čekal na zprávu od Charetta. Charettova armáda však byla 25.9.1795 poražena u Saint-Cyr-en-Talmondais a stěží dala dohromady 9 000 bojovníků. Charette již 16.9.1794 hraběti d´Artois doporučil vylodění v Aiguillonské zátoce severně od ostrova Ré. Porážka u Saint-Cyr jej donutila ustoupit daleko od pobřeží do vnitrozemí. Hrabě d'Artois však tento dopis nedostal a o porážce u Saint-Cyr nevěděl. 5.10.1795 psal Charettovi: „Žádám vás, ba přikazuji vám, abyste mi označil jakékoli místo od Bourgneuf po mys Aiguillon, kam můžete v daný den přivést několik set koní; já se tam dojista dostavím...“
Téhož dne mu psal Charette: „Nemohu se s armádou dostavit na pobřeží vstříc vylodění, republikáni ze mne nespouštějí oči.“ Navrhoval nicméně vylodění v Saint-Jean-de-Monts, kam by vyslal tři oddíly a republikány odlákal předstíraným útokem. Tento dopis však republikáni zachytili. Generál Hoche navrhoval, aby se hraběte d´Artois zmocnili, ale Angličané flotilu viceadmirála Villareta de Joyeuse úspěšně blokovali v Lorientu.
Hrabě d´Artois nadále věřil v úspěch akce, jeho okolí a vojáci však nikoli. Sezona již pokročila, ostrov je pouhá nevelká žulová plošina uprostřed moře, bičovaná větry - vojáci mrzli ve stanech a trpěli nedostatkem zdrojů.
Na ostrov se dostavili vyslanci z Bretaně od Cadoudala, kteří požadovali, aby se hrabě d´Artois vylodil v Bretani, když se mu to ve Vendée Charettovou vinou nepodařilo a zjevně nepodaří. Hrabě je vyprovodil s neurčitými sliby, stejně jako vzápětí posly Stoffletovy. Moře se však již hrozivě dmulo a na hraběte d´Artois začali naléhat i Angličané, kteří pro jeho slávu a spásu Vendée nehodlali obětovat ani své lodě ani své námořníky.
Charette rovněž nadále věřil ve zdar podniku. Podařilo se mu se skupinou jezdců proniknout na pobřeží k Saint-Jean-de-Monts, kde vylodění očekával. Na místo však připlul jen markýz de Grignon, aby informoval Charetta o nemožnosti vylodění a předal mu od hraběte d´Artois čestný kord a nápisem na čepeli „Nikdy neustoupím“. Rozzuřený Charette obvinil hraběte d´Artois, že mu svým rozhodnutím znemožnil další boj a odsoudil jej k záhubě.
Hrabě d´Artois posléze nechal zvednout kotvy a odplul zpět do Anglie, aniž někoho předem informoval. Teprve 21.11.1795 obdržel Charette jeho vysvětlující dopis, svalující odpovědnost na Angličany, sdělující instrukce pro další tažení a slibující návrat. Charette se spokojil s prohlášením: „Angličané obelhali naše prince a tím nás hanebně zradili. Musíme se spolehnout už jen sami na sebe a naše možnosti nejsou velké.“
13.2. Konec války
Mírovou smlouvu z La Jaunaye porušil Charette již 24.6.1795 po zprávě o smrti Ludvíka XVII. a v souvislosti s chystaným vyloděním emigrantů na Quiberonu. Po opětném vstupu do války jmenoval hrabě de Provence (budoucí Ludvík XVIII.) Charetta generálem Královské katolické armády. Charettovi se však podařilo shromáždit sotva 4 000 vesničanů. Hoche po odražení vylodění na Quiberonu ovšem předvídal další pokus o vylodění emigrantů ve Vendée a vyslal z Bretaně za řeku Sèvre nantaise detašovaný sbor generála Travota, aby zabránil spojení vendéeských se šuany a případnému pokusu o vylodění. K pronásledování vendéeských sestavil mobilní kolony 50-60 jezdců, které měly postupovat nočními pochody. Pronásledovaný Charette se přesto dokázal zabývat přípravami na vylodění hraběte d´Artois a přechodně na jeho podporu shromáždil dokonce téměř 15 000 bojovníků. Ti se však vzápětí po zprávě o nezdaru akce rozešli. Charette sám dále unikal, avšak nakonec byl dopaden a zajat s posledními 32 věrnými 23.3.1796 v lese u Saint-Sulpice-le-Verdon (povídalo se, že jej tam vlákal do léčky abbé Bernier) a o šest dní později v Nantes odsouzen a zastřelen. Rovněž Sapinaud de la Rairie zanedlouho znovu vyrazil do boje, avšak na čele pouze nepočetného houfu, takže již počátkem října 1795 složil zbraně a koncem ledna 1796 v Nantes konečný smír písemně stvrdil. Stofflet porušil mír v lednu 1796 na příkaz hraběte d´Artois, byl však již za měsíc dopaden a 25.2.1796 odsouzen vojenským soudem a popraven v Angers.
Navzdory názorům místních republikánů, kteří by rádi se všemi vendéeskými zatočili, nastoupil Hoche dvojí politiku - tvrdost vůči vendéeským vůdcům a smířlivost vůči vesničanům skládajícím zbraně. Učinil také přítrž řádění republikánských vojsk, občas bránil uprchlým vlastencům v návratu do pacifikovaných oblastí a povolil znovuzavedení katolických obřadů. Tím oddělil a izoloval prosté vesničany od jejich vůdců a napomohl obnovení klidu: mnozí povstalci již celkem rádi složili zbraně, zvláště když viděli, že jim nehrozí žádné represálie, a celé farnosti se uklidnily a poddaly. Hoche nakonec převzal i někdejší Kléberův plán z r. 1793 - vybudování sítě opevněných táborů. 15. července 1796 mohlo Direktorium oznámit, že „nepokoje na západě země ustaly.“
4 komentáře:
Dobrý den! Měla bych dotaz - informace uvedené na tomto blogu na téma Vendée jsou skutečně vyčerpávající. Zajímalo by mě tedy, z jakých zdrojů autor čerpal. Ze zkušenosti totiž vím, že je nesmírně obtížné sehnat o Vendée nějakou literaturu, tedy přinejmenším pokud se omezíme pouze na seriózní historiky. Předem děkuji za odpověď.
Ono to dík internetu a knihovnám na něm tak úplně těžké není, pokud čtete anglicky a francouzsky. Ale předám dotaz autorovi...
Dobrý den,
Děkuji za zájem.
S odstupem času Vám to už konkrétně neřeknu. Na příspěvku jsem pracoval od nuly s přestávkami +/- dva měsíce = za tu dobu našinec moc knih neposhání a nepřečte. Ani jsem nechtěl vycházet jen z jednoho zdroje. Ve výsledku tedy jde o mozaiku čili "slepenec" upravený v převážné většině z webů a to výhradně francouzských. Snažil jsem se jen tupě nepřenášet delší souvislé pasáže z jednoho zdroje a vše si pokud možno ověřovat jinde:
1. webových stránek o válce ve Vendée a kolem ní jsem na přeskáčku použil mračno - kromě vysloveně faktografických celkových přehledů a chronologie pro sestavení kostry šlo vesměs o zájmová sdružení a spolky, často zaměřené na jednotlivá dílčí témata či oblasti Vendée - téměř všechny zaměřené apologeticky, leč faktograficky celkem OK;
2. pomocníkem byly i elektronické archivy dnešního departementu Vendée, na webu jsou porůznu i některé dokumenty Konventu apod.;
3. staženo mám dále cca 20 memoárů nebo soudobých esejí z fracouzské nár. knihovny, z jejichž úryvků na webu ovšem pochází jen nepatrný zlomeček = citáty;
4. současné historiky jsem pominul, resp. jsem použil jen ojedinělé úryvky z jejich prací, dostupné na webu. Je nad síly amatéra si z příslušné bibliografie na dálku zodpovědně vybrat, ani se nechce riskantně vydávat peníze na něco, čemu se nikdy předtím nevěnoval a dál věnovat nebude: např. jen v e-katalogu vydavatelství Presses Universitaires de France je 238 titulů o válce ve Vendée, "Elektronická knihovna Vendée" obsahuje cca 50 e-knih, atd.;
5. V češtině nemám o Vendée nic, ani jsem si narychlo nedělal průzkum v knihovnách. Při té záplavě francouzských pramenů to ani nemělo cenu. Použil jsem jen něco ze své knihovny a e-knihovny militárií.
MiŠ
Děkuji za odpověď, podívám se tedy na internet.
Okomentovat