Michal Šťovíček: VÁLKY VE VENDÉE (7)

9. Vendéeská armáda Dolního Poitou a kraje Retz do ledna 1794

Moreau-Vauthier: Smrt Josepha Barry

Jak bylo řečeno, Charette se od Královské katolické armády odtrhl ještě před bitvou u Choletu, cesty na severozápad se nezúčastnil a zůstal ve Vendée. Jeho akce až do ledna 1794 lze shrnout následovně.

Charette místo pomoci vendéeské armádě v bitvě u Choletu raději zaútočil na ostrov Noirmoutier. V té době ještě jeho autoritu v kraji zcela neuznávali a osobně kontroloval jen okolí Machecoulu a Legé. Noirmoutier dobyl 12.10.1793 a o tři dny později ostrov opustil, zanechal na něm posádku 1 800 mužů a vrátil se do bretaňských močálů. Zatímco hlavní síly republikánů se vydaly ve stopách vendéeských na severozápad, ve Vendée zůstaly jednotky generála Haxo a jeho zástupce Jordyho a snažily se zlikvidovat zbývající ohniska odporu. Jejich hlavním cílem přitom bylo opětné dobytí ostrova Noirmoutier, aby zabránily vendéeským v kontaktu s Angličany.

Začátkem listopadu se republikánské síly soustředily na armádu v močálech a obklopily ji ze tří stran - směrem od Sables d´Olonne, od Paimbeuf a z Nantes. Haxo s 8 000 muži obsadil 9. listopadu bez boje Machecoul a 28. listopadu se spojil s Jordym a Guilleméem v Legé. Předchozího dne došlo k prvnímu boji republikánského předvoje 1 100 mužů se Charettem. 5. prosince se republikáni pokusili zaskočit Charetta u Beauvoir-sur-Mer hned u Noirmoutier, avšak pokus nevyšel a Charette se stáhl se svými 1 800 bojovníky na ostrov Bouin (dnes již jako ostrov neexistuje, je součástí pevniny), kde na něho republikáni opět zaútočili dřív, než stačil připravit ostrov k obraně. Navíc měl nevýhodu, že jeho armádu doprovázel značný počet žen, bojovníci byli zesláblí dlouhými pochody, předchozí noc proflámovali a mnoho se jich dosud nevzpamatovalo. Charettovi se posléze podařilo od nepřítele odpoutat a stáhnout se k Bois-de-Céné, ztratil však v boji o ostrov 200 mužů (republikáni údajně pouze 19). Jeho raněné vítězové dobili a 200-300 zajatých žen odeslali do Nantes. Na ústupu se však Charettovi podařilo přepadnout republikánský konvoj se zbraněmi, což mu umožnilo doplnit výzbroj. Haxo dorazil příliš pozdě a Charette opět unikl.

J. J. Weerts: Mladý Barra...                        ...a jeho smrt

Vendéeský velitel si pak mohl dopřát oddech, neboť Haxo musel část svých sil odvelet na obranu tehdy obleženého Angers (viz kap. Ústup k Loiře). Charette vyslal emisara do Anglie se žádostí o pomoc a poté se rozhodl k pochodu do Anjou, kde se dosud nacházel a bojoval houfec 400 mužů. V jedné ze šarvátek 7.12.1793 u Jallais padl pozdější vyzdvihovaný revoluční hrdina a symbol mladých revolucionářů, 14letý husarský tambor Joseph Bara.  11. prosince byli vzbouřenci odraženi u Legé, vzápětí vzali útokem republikánský tábor u Sainte-Florence a nazítří v Herbiers byl Charette zvolen do čela armády Marais (močálů) a Střední armády.

 

15. prosince u Pouzauges porazil Charette republikánský oddíl pochodující z Fontenay-le-Comte, poté v noci z 18. na 19. prosince přepadl stanoviště „modrých“ v Cerizay, pochodoval k Châtillon-sur-Sèvre a odtud do Maulévrier. Výprava však nebyla příliš úspěšná: přidalo se k nim jen málo bojovníků a 21. prosince se objevili La Rochejaquelein a Stofflet s dvacítkou mužů navrátivších se z cesty na severozápad. Charette však viděl v La Rochejaqueleinovi rivala, nechoval se k němu zřejmě příliš zdvořile a tomu se to dvakrát nelíbilo. Na Charettův návrh, že mu dá koně a může ho následovat do Mortagne-sur-Sèvre, La Rochejaquelein údajně odsekl: „Jsem zvyklý, že mě následují a ne, že já někoho následuji.“ Načež se rozloučil a odtáhl. Následovalo jej asi 800 bojovníků z Anjou a Horního Poitou a Charette pochopil, že kraj neovládne, takže zbývajícím 3 000 mužů vydal rozkaz k návratu. Cestou obešel La Roche-sur-Yon, na něž se neodvážil zaútočit, a vrátil se na své území.  

V Horním Poitou zatím Haxo využil Charettovy nepřítomnosti a naplánoval útok na ostrov Noirmoutier (viz násl. kap.).

10. Represe a obnovení bojů

Rozhodným vítězstvím republikánů u Savenay skončila cesta vendéeských na severozápad. Znechucený Marceau ovšem složil velení a předal je Turreauovi, jemuž však vyčetl neochotu bojovat a prudce se s ním pohádal. Určitou dobu velel posádce v Châteaubriantu, načež byl obžalován ze záchrany mladé royalistky v bitvě u Le Mansu (viz obraz bitvy v příslušné kapitole). Jeho obhajoby se ujal reprezentant Bourbotte, dosáhl jeho osvobození a Marceau byl na svou žádost přeložen k armádě Sambry a Meusy. Západní armádu tedy převzal generál Louis Marie Turreau a vypracoval plán represí - vytvořil paličské kolony, které se přičinily o opětné rozpoutání války (viz níže v tomto oddílu). Kléber se postavil proti a prosazoval ovládnutí kraje vybudováním pevností, načež byl odvelen do Bretaně k Pobřežní armádě Brestu, kde tentokrát úspěšně vzdoroval Rossignolovi, který chtěl v určitých oblastech také používat paličské kolony. V květnu 1794 byl Kléber posléze odvelen k Severní armádě.  Mezitím v listopadu 1793 schválil Výbor veřejného blaha výnos odsuzující ke spálení každé město, které se bez boje vzdalo „banditům“. Nakonec se však výnos v praxi neuplatnil.

V departementech, jimiž vendéeští prošli, působily vojenské soudy, například v Ille-et-Vilaine, kde v průběhu pěti měsíců odsoudily a nechaly popravit 553 osob, hlavně v Rennes a Fougères^[52].

31. prosince 1793 v usedlosti Malagra poblíž Pont-dom-Guérin padl do zajetí národní gardy z Bazouges kníže de Talmont, který se s třemi společníky pokoušel navázat styk s bretaňskými povstalci.

Antoine-Philippe de la Trémoille, kníže de Talmont (někde de Talmond)

*27.9.1765 Paříž, +27.1.1794 Laval)

 Až do r. 1791 vedl dosti rozmařilý život. Zapletl se do neúspěšného kontrarevolučního spiknutí v Poitou a musel emigrovat do Anglie, poté odešel k emigrační armádě princů za Rýn a jako pobočník hraběte d´Artois byl poslán do západní Francie s novým plánem na vzbouření venkova.

Byl zatčen, podařilo se mu však za pomoci svých věrných uprchnout a dorazit až do Saumuru, mezitím obsazeného vendéeskými. Jeho příchod vyvolal senzaci a vendéeští jej ihned zvolili velitelem jezdectva Královské katolické armády a členem nejvyšší vojenské rady.

Nevynikal vojevůdcovským nadáním, nadšení a odvahu mu však nebylo možno upřít. Zúčastnil se téměř všech bojových akcí, po prohrané bitvě u Choletu zajistil přechod armády přes Loiru. 

Prosazoval cestu na severozápad, kde doufal přimět k povstání kraj, který znal a v němž ležela jeho panství. Po neúspěšném obléhání Granville se nalodil na bárku a chtěl odplout, údajně aby uspíšil zásah anglické flotily kotvící u Jersey. Spolubojovníci jej však zadrželi, neboť se domnívali, že chce dezertovat. Pravá příčina jeho pokusu opustit pevninu je dodnes neznáma. 

Každopádně pak skvěle bojoval dál, ale o konečném výsledku si již nečinil iluze. Když byl vrchním velitelem po La Rochejaqueleinovi jmenován Fleuriot, uražený de Talmont armádu opustil a nadále se jí nepokládal ničím povinován. Snažil se na vlastní pěst spojit se šuanskými veliteli v Bretani, ti však nejevili žádnou vstřícnost. Talmont se třemi společníky bloudil okolím Lavalu převlečen za rolníka a 31.12.1793 náhodně narazili na hlídku národních gard z Bazouges, která u něho našla 30 000 anglických liber, několik šperků a falešný pas.    

Byl nepoznán odveden do Fougères, když však eskorta procházela kolem jedné krčmy, dcera hospodského vykřikla „Pan kníže de Talmont!“ Velitel posádky generál Beaufort jej okamžitě vyslechl a k dalším výslechům jej odeslal do Rennes, kde zatčeného spoutali řetězy a uvrhli do temné kobky. Všichni jásali nad takovou kořistí a s chutí ho uráželi. De Talmont však onemocněl tyfem a ze strachu, aby neumřel ve vězení nepotrestán, bylo rozhodnuto o jeho převozu do Paříže. Byl však postaven před soud již ve Vitré, kde byl téměř umírající opět vyslýchán, odmítl podepsat protokol a žádal o převoz do Paříže, neboť prý má konkrétní mírové návrhy na celkovou obnovu klidu ve Vendée. Soud jej nakonec nechal převézt do Lavalu.

J. Benoit-Levy: Kníže de Talmont u prvního výslechu

Jean Chouan se jej údajně pokusil cestou osvobodit, ale neměl přesné informace. V Lavalu bylo před vchodem do Talmontova hradu postaveno popravčí lešení a poprava byla vykonána okamžitě. Před gilotinou údajně řekl katovi: „Splň svůj úkol, já svou povinnost už splnil.“ Jeho hlava byla dva dny vystavena nabodnuta na vchodové mříži a poté pohřbena do rodinné hrobky na nádvoří.

Šuani o několik měsíců později chytili národní gardisty, kteří de Talmonta zajali, a na místě je zastřelili.

Při přechodu Loiry zahynuli i jiní velitelé - Donnissan byl zatčen v Ancenis a 8. ledna zastřelen v Angers, Piron de la Varenne utonul, když jeho bárku potopil republikánský dělový člun.

Začátkem r. 1794 byla vojenská Vendée s konečnou platností poražena, válka však neustala. Charette, který se cesty na severozápad nezúčastnil, bojoval od října 1793 proti generálovi Haxo, který se 3. ledna se 6 000 muži zmocnil ostrova Noirmoutier. Šlo o takzvanou druhou bitvu o Noirmoutier - v té první se ostrova zmocnil 12.10.1793 Charette s 3 000 muži proti 800 obránců, z nichž všichni byli zajati a 200 z nich popraveno).

Bitva o ostrov Noirmoutier, 2.-3.1.1794, vítězství republikánů

počty: republikáni = 5-6 000, vendéeští 1 800

velitelé: republikáni = Haxo, Jourdy, vendéeští = d´Elbée, de Tinguy, Pineau, Dubois de La Pastelière, Duhoux                                                                       de Hauterive (všichni padli nebo byli popraveni)

ztráty: republikáni = 130 padlých + 200 raněných,

                vendéeští = 400 padlých + 1 500-2 000 zajatých (všichni popraveni)

 Předehra

Generál Louis Marie Turreau přibyl 29.12.1793 do Nantes, aby převzal velení Západní armádě. Jednou z prvních operací, kterou nařídil, bylo dobytí ostrova Noirmoutier, který mohl posloužit Angličanům při jejich eventuální pomoci vendéeským. Úkolem pověřil generála Haxo, který ostatně tuto operaci již dlouho plánoval.

Charette si bezprostřední hrozbu útoku na ostrov uvědomoval a pokusil se o diverzní akci a oblehl Machecoul. Republikánský generál Carpentier však na Turreauovův rozkaz podnikl protiútok, aby Haxa zaštítil, a 2.1.1794 Machecoul obsadil.

Téhož dne večer republikáni na ostrov zaútočili.

Bitva

Ostrov bránilo 1 800 vendéeských v čele s guvernérem ostrova de Tinguy a velitelem hlavního města Duboisem de La Pastelière, bývalým kapitánem národních gard. Hodností nejvyšší byl sice d´Elbée, který se však dosud neuzdravil ze zranění z bitvy u Choletu a mohl obranu řídit jen zčásti. Alexandre Pineau velel všem royalistickým silám ostrova. Hlavní síly se nacházely v Barbâtre, poblíž průlivu Gois, který byl jediným místem, kde se při odlivu dalo projít na pevninu suchou nohou.

Haxo však naplánoval útok na více místech. Měl k dispozici malou flotilu 19 dopravních lodí a jednu fregatu. Zkusil dva klamné útoky na severu a první vlna pod velením Nicolase Jourdyho se tajně vylodila 3. ledna v 6 hodin ráno na výběžku la Fosse na jihu ostrova. Začal boj, v němž zprvu nabyli převahy vendéeští, neboť republikánští vojáci byli zesláblí dvěma dny pobytu v uzavřených prostorách lodí a vendéeskému dělostřelectvu se podařilo vyřadit jejich fregatu. Generáladjutant Jourdy byl těžce raněn, avšak „modří“ se přes všechny potíže dokázali v jednu hodinu odpoledne zmocnit Barbâtre.

Po obsazení jihu ostrova už se Haxo nemusel vendéeského dělostřelectva obávat, přešel s 2 000 vojáky po dně průlivu Gois a spojil se v Barbâtre s Jourdyho muži, zatímco vendéeští ustupovali k Noirmoutier-en-l'Île.

Sotva bylo Barbâtre dobyto, začaly represálie nařízené reprezentanty u armády Prieurem de la Marne, Turreauem a Bourbottem, kteří dohlíželi na průběh operace. Obyvatelé Barbâtre se při předchozím dobytí ostrova Charettem přidali na stranu vendéeských, takže nyní byli všichni dospělí muži pobiti.

Haxo se všemi silami vyrazil k Noirmoutier-en-l'Île. La Guérinière bylo snadno dobyto, další oddíl, který se mezitím vylodil u L'Herbaudière, pochodoval rovněž k Noirmoutier-en-l'Île a jiný oddíl byl vyčleněn k dobytí L'Épine. Když republikáni překračovali most k městu, objevili se vendéeští parlamentáři s návrhem kapitulace, žádajícím pouze, aby byl obráncům zachován život, za což se zavážou, že dále nebudou proti republikánům bojovat. Reprezentanti Konventu však jakékoli jednání odmítli a prohlásili, že milost nedostane nikdo. Bitva tedy pokračovala v okolí města.

Čas však hrál do rukou vendéeským - začal příliv a republikánům hrozilo, že zůstanou odříznuti od pevniny a od zásob. Haxo se navíc obával silného vendéeského dělostřelectva bránícího město, které by mu při útoku mohlo způsobit těžké ztráty. Když tedy vendéeští znovu vyslali parlamentáře, rozhodl se jejich návrh kapitulace na svou odpovědnost přijmout. Vendéeští znali Haxa jako muže, jehož slovu se dá věřit, složili tedy zbraně a ustoupili do kostela a do pevnosti, zatímco republikáni vtáhli do města.

Po bitvě

Reprezentanti Konventu se však na Haxův slib neohlíželi, okamžitě zřídili revoluční tribunál a vojáci pročesávali porost a podzemí a zajali četné obyvatele. Všichni zajatci v celkovém počtu 1 500-2 000 včetně kněží, žen a dětí, byli shromážděni v kostele a reprezentanti nařídili všechny popravit. Haxo protestoval, ale byl jim v této věci fakticky podřízen a nic proti nim nezmohl.

Popravy začaly 4. ledna a trvaly dva dny. Republikáni ke svému velkému překvapení mezi zajatci našli i d´Elbéea, jehož považovali za mrtvého. Vyslýchali jej dva dny a pak jej spolu s dvěma vendéeskými veliteli a republikánským generáladjutantem Wielandem, který v říjnu 1793 kapituloval před Charettem, popravili.

Válka fakticky opět propukla 21. ledna, kdy generál Turreau přešel do ofenzivy. Jeho kolony od ledna do března zapalovaly vše, nač narazily, dopouštěly se četných ukrutností a vyhubily i celé vesnice. Několik vendéeských velitelů uniklo (La Rochejaquelein, Stofflet, Marigny) a za několik měsíců se jim podařilo shromáždit nové houfy. 28.1.1794 však La Rochejaquelein padl v bezvýznamné šarvátce. 

Vítězství však generály ani reprezentanty lidu u armád neuklidnila - zatímco považovali vzpouru za potlačenou, kolona vendéeských nadále putovala krajem. V očích republikánů ovládla celý kraj kontrarevoluce nebo federalismus. To částečně vysvětluje represálie, jimiž na povstalecké území udeřili. Intenzitu a krutost těchto represálií lze vysvětlit vypjatou dobou všeobecného násilí, která zavrhla jakákoli obvyklá pravidla války, přinejmenším podle názoru určitých zúčastněných politických a vojenských odpovědných činitelů a posléze i vojáků a dobrovolníků, jimž velitelé i reprezentanti u armád při udílení rozkazů zpravidla lhali, neboť podle výnosů Konventu například ženy, děti starci, ba i dospělí muži beze zbraně, měli být ušetřeni.

10.1. Teror v Nantes

Jde o epizodu, která spolu s dalšími represemi proti Vendée jednoznačně pošpinila obraz revoluce v očích současníků i budoucích generací.

Výnosem Konventu ze 14.8.1793 byl do pěti bretaňských departementů vyslán reprezentant lidu Jean-Baptiste Carrier a z rozhodnutí Výboru veřejného blaha z 29.9.1793 se usídlil v Nantes, kde zůstal navzdory dalšímu výnosu z 13. října, který jej přiděloval k Západní armádě spolu s reprezentanty Bourbottem, Francastelem et Turreauem (generálovým bratrancem). Přijel do Nantes 8. října a nalezl město hluboce názorově rozdělené mezi lidové složky a vyšší vrstvy měšťanů. Jeho předchůdce v Nantes Philippeaux v prosinci 1792 sesadil městskou radu a ustavil revoluční tribunál, který zřídil takzvanou Maratovu rotu - revoluční armádičku o 60 mužích, rekrutovanou v přístavu za 10 livrů denně.

Anonym: Jean-Baptiste Carriere

Tyto nástroje teroru Carrier rozmnožil o tajnou policii konkurující Maratově rotě a zjednodušil řízení před revolučním tribunálem, které již v listopadu a prosinci poslalo pod gilotinu 144 osob podezřelých ze spolčení s rebely. Po bitvě u Savenay byly do vězení v Nantes odeslány tisíce osob, které byly z nedostatku místa vězněny i v přístavních skladištích, kde jich několik tisíc zemřelo na epidemie. Protože hrozilo rozšíření epidemií na samotné město a protože se jednalo o kontrarevolucionáře, byl zřízen vojenský soud, který od konce prosince do konce února nechal zastřelit 2 600 osob (někdy až 200 denně). Potože však nebyl čas je pohřbívat a popravy zastřelením byly na příval odsouzených příliš pomalé, Carrier zorganizoval hromadná topení odsouzených v Loiře, pochopitelně spolu s propadnutím veškerého jejich majetku revolučním orgánům města (tedy i jemu samému). Francouzská historiografie i beletrie uvádí množství detailů, leckdy neověřených, a líčí vynalézavý sadismus katanů: utopení se provádělo naloděním skupiny svázaných odsouzených na bárku s vytahovatelným dnem, uprostřed Loiry byly vyraženy čepy držící dno a pokusy tonoucích o záchranu byly likvidovány z doprovodných člunů holemi, háky a šavlemi; Carrier pro tyto popravy utonutím vymyslel název „vertikální deportace“.

Přesný počet obětí není znám, pouze odhady: z 13 000 vězňů jich bylo popraveno 10 000  (4-5 000 utopených, 2 000 zastřelených a gilotinovaných) a 3 000 zemřelo na nemoci. Prokazatelně se z popravčích bárek zachránil pouze jeden člověk - farář J. Landeau z obce Saint-Lyphard. Bylo rovněž zatčeno 132 představitelů a úředníků města a odesláno do Paříže k soudu, z nich 12 zemřelo cestou a 24 ve vězení. Carrierovo řádění a zneužívání moci obšírně hlásil do Paříže vyslanec Výboru veřejného blaha Jullien de Paris a Carrier byl posléze donucen zažádat 8.2.1794 o své odvolání.

Jean-Baptiste Carrier (1756-1794) je bezesporu jedna z nejodpornějších běžně známých postav Francouzské revoluce, kterou terorem v Nantes náležitě zdiskreditoval a dal jejím tehdejším i dnešním odpůrcům do rukou pádný argument. Byl určitě narušenou osobností - alkoholik a údajně i sadista, který do té doby nebývale a bezohledně zneužil svých pravomocí. Po návratu do Paříže se stal tajemníkem Konventu, pomáhal thermidoriánům svrhnout Robespierra a ti jej za to zpočátku nechali na pokoji. Znepřátelil si je však svými neuváženými urážlivými projevy a tak využili četných stížností na jeho řádění v Nantes, postavili jej před soud, kde se nevěrohodně hájil, že o ničem nerozhodoval a pouze plnil instrukce Konventu, přesto skončil pod gilotinou. V očích potomků zůstal hlavním symbolem teroru mimo Paříž do té míry, že zasunul do polozapomnění stejná masová zvěrstva páchaná jinými jemu podobnými reprezentanty lidu jinde (Fouché a Collot d´Herbois v Lyonu).

10.2. Teror v dalších městech

Podobně jako v Nantes došlo od listopadu 1793 do ledna 1794 k represím i v departementu Maine-et-Loire: 

Angers: 290 zastřelených nebo gilotinovaných, 1 020 zemřelo ve vězeních. byla zřízena koželužna na lidské         kůže, 32 osob bylo staženo z kůže na výrobu vojenských kalhot;

Ponts-de-Cé: 1 500-1 600 zastřelených, několik desítek hromadně utopených;

Avrillé: 1 200-1 900 zastřelených;

Saumur:  950 zastřelených nebo gilotinovaných, 500-600 zemřelo ve vězeních;

Doué-la-Fontaine: 350-370 popravených, 184 zemřelo ve vězeních

Montreuil-Bellay: uvězněno 800 žen, z nich 200 zemřelo na nemoci, 300 převezeno do Blois a Chartres, kde většinou zmizely beze stopy;

Stovky dalších zajatců byly zastřeleny na jiných místech.

Celkem bylo na území departementu uvězněno 11-15 000 osob - mužů, žen i dětí, z nichž 6 500-7 000 bylo poraveno a 2 000-2 200 zemřelo ve vězeních.

V departementech Vendée a Deux-Sèvres byly počty perzekvovaných o něco menší:

Niort: z 500-1 000 uvězněných 70-80 popraveno, 200 zemřelo na nemoci;

Fontenay-le-Comte: 235 popravených;

ostrov Noirmoutier: z 1 300 uvězněných popraveno možná až ke 400;

Sables-d´Olonne: z 394 uvězněných 147 popraveno, 105 zemřelo ve vězení;

La Rochelle: ze 750-800 uvězněných několik desítek popraveno, 510 zemřelo ve vězení.

10.3. Pekelné kolony

Jednalo se o vojenské trestné výpravy, pro něž se pro jejich řádění a hrůzu, kterou vyvolávaly, vžil mezi tamním obyvatelstvem název pekelné kolony, který se všeobecně ujal.

V r. 1794 byla bojem se zbylými povstalci pověřena Západní armáda, vrchní velitel divizní generál Turreau, náčelník štábu generál Robert, rozdělená na čtyři divize - velitelé Cordellier, Haxo, Grignon a Huché. Na nižších stupních velelo v této armádě dalších 26 generálů. Armáda byla stále značně nedisciplinovaná a každý velitel si obdržené rozkazy vykládal po svém. Počty nepřetržitě kolísaly a nikdy nebyly přesně zjištěny, podle pozdějších bádání se pohybovaly od 25 000 až do 103 000, z nichž odhadem pouze 50-75 % mohlo být bojeschopných, neboť ve výkazech byli zahrnuti i ranění a nemocní roztroušení po špitálech, dezertéři, demobilizovaní, popřípadě i zapsaní omylem a padlí.

Tyto represivní akce probíhaly od 21.1.1794 do 17.5.1794 a již předem lze říci, že svůj účel zlikvidovat vzpouru nesplnily, neboť terorem na civilním obyvatelstvu se povstání potlačit nepodařilo, ba naopak, vypukly další lokální nepokoje. Odhaduje se, že si připsaly na konto 20-50 000 obětí z řad pokojných civilních obyvatel (kolik přitom zlikvidovali skutečných vzbouřenců, se nikdy nezjistilo). Jejich vlastní ztráty zůstaly neznámy.

10.3.1. Plány Konventu na zničení Vendée

V době, kdy Republika musela čelit armádám první koalice, považovala povstání ve Vendée za ránu dýkou do zad a nehodlala je ponechat bez trestu. Již 26.7.1793 hlásal poslanec Konventu Barère zničení Vendée a fyzickou likvidaci vzbouřenců.

Národní konvent vydal 1.8.1793 výnos o zničení Vendée:

„Článek 6: Do Vendée budou dopraveny zápalné látky k založení požárů v lesích, houštinách a travinách.

Článek 7: Lesy budou pokáceny, útulky rebelů zničeny, úrodu sklidí určení pracovníci a svezou do týlu armády, domácí zvířectvo bude zabaveno.

Článek 8: Ženy, děti a starci budou odvedeni do vnitrozemí, bude postaráno o jejich stravu a bezpečnost se všemi náležitě lidskými ohledy“

Podle těchto paličských směrnic se začalo postupovat a k prvním masakrům došlo již v září 1793, kdy generál Rossignol jako velitel Pobřežní armády La Rochelle hlásil do Paříže, že rozsévá hrůzu, šetří však ženy a děti.

Mezitím však byli republikáni několikrát poraženi, zejména u Tiffauges, což v Paříži způsobilo ohromení a Konventu došla trpělivost. Vydal další výnos 1.10.1793 o reorganizaci armády (viz příslušná kapitola) a požadoval rozhodující vítězství do 20. října.

Když se hlavní síly vendéeských vydaly na cestu na severozápad a začalo se válčit hlavně mimo území Vendée, bylo plnění paličského výnosu pozastaveno.

V Národním shromáždění padl návrh na přejmenování departementu na Vengé (Pomstěný) a na jeho osídlení uprchlíky z východní Francie a Německa.

Ještě před porážkami vendéeských u Le Mansu a Savenay sděloval Carrier z Nantes generálům Haxovi a Dutruyemu svůj úmysl vyhladovět Vendée a nařizoval jim, aby popravovali i ženy a děti.

Padaly různě fantastické návrhy na vyhubení vendéeských, například generál Westermann navrhoval, aby se vendéeským vydaly jako předstíraná kořist vozy pálenky otrávené arsenikem (návrh zamítnut patrně z obav, aby to potají nepili i vojáci), Santerre navrhoval podminování staveb atd.

10.3.2. Kléberův plán

Jak řečeno výše, po bitvě u Savenay připadl úkol likvidovat zbytky vzbouřenců Turreauovi. Měl na výběr ze dvou způsobů řešení: občanskou pacifikaci, ovšem podle potřeby i za použití síly, nebo vysloveně násilnou represi. Po poradě předložil Výboru veřejného blaha návrh na amnestii, nedostal však odpověď, takže začal připravovat důsledné provádění příslušných výnosů Konventu.

Kléber předložil Turreauovi svůj vlastní plán: podle něho již vendéeské ozbrojené síly nebyly nebezpečné, odhadoval jejich celkový počet na pouhých 6 200 mužů, zatímco republikáni měli bezprostředně 28 000 akceschopných vojáků. Navrhoval, aby se pobřeží střežilo před Angličany, aby se vzbouřenecké území obklopilo a rozparcelovalo opevněnými tábory jako opěrnými body, aby se získávala důvěra obyvatelstva a aby se útočilo pouze na skupiny rebelů. Turreau však plán bezdůvodně zamítl. Kléber sice získal pro svůj plán ústní podporu dvou reprezentantů Konventu, ti se však o něj fakticky nijak nezasadili a Kléber byl nakonec 9.1.1794 převelen do Bretaně.

10.3.3 Turreauův plán

Generál Turreau zamýšlel rozdělit území mezi dvanáct kolon souběžně postupujících od východu k západu a od severu k jihu, které by podnikaly hon na rebely a ničily jejich majetky.  Žádal přitom jasné instrukce ohledně postupu vůči ženám a dětem a napsal reprezentantům Francastelovi, Bourbottovi a Turreauovi:

„Mým úmyslem je skutečně vše zapálit... avšak toto závažné opatření musíte přijmout vy. Jsem pouze pasivním vykonavatelem vůle zákonodárného sboru... Musíte rovněž předem rozhodnout o osudu žen a dětí, na něž v tomto vzbouřeném kraji narazím. Mám-li je všechny pobít, nemohu to provést bez vyššího rozhodnutí, které ze mne sejme odpovědnost...“

Odpověď ani tentokrát nedostal. Reprezentanti Bourbotte a Turreau předstírali onemocnění a zažádali o odvolání.

Turreau tedy začal svůj plán provádět 21. ledna. Poučen z předchozí nedostatečné koordinace akcí ve Vendée vydal všem jednotkám přesné instrukce ohledně dne a místa nástupu, sestavil itineráře od obce k obci, nařídil velitelům kolon, aby dvakrát denně písemně informovali jeho i sebe navzájem. Také jim nařídil, aby se nepouštěli do bojů, v nichž by si předem nebyli jisti vítězstvím, aby využili všech prostředků k polapení rebelů, aby spálili vše, co hoří a aby zabavili všechny zásoby. Z těchto směrnich vyňal třináct strategicky významných obcí: Saint-Florent, Luçon, Montaigu, La Châtaigneraie, Sainte-Hermine, Machecoul, Challans, Chantonnay, Saint-Vincent-Sterlanges, Cholet, Bressuire, Argenton a Fontenay-le-Comte.

Zde připomeňme, že území vojenské Vendée zahrnovalo 735 obcí, v nichž na počátku válek žilo 755 000 obyvatel.

Ohledně konkrétních postupů vydal generál Turreau instrukci, v níž nařizoval:

„Každý den budou určeny a střídány hlídky 50 mužů s důstojníky a poddůstojníky, které budou doprovázet ženisty a dohlížet na jejich práci. Velící důstojník hlídky bude každý den před odchodem přijímat od svého generála rozkazy a bude mu odpovědný za jejich splnění; za tím účelem bude po vojensku zacházet se ženisty, kteří nebudou chtít jeho rozkazy plnit, a nechá je probodnout.

Všichni bandité, kteří budou přistiženi se zbraní v ruce nebo usvědčeni, že pozvedli zbraň proti své vlasti, budou probodnuti. Stejně bude zacházeno s dívkami, ženami a dětmi, které se dopustily téhož. Osoby z téhož pouze podezřelé také nebudou ušetřeny, avšak žádná poprava se nesmí vykonat bez předchozího rozkazu generála.
Všechny vesnice, usedlosti, lesy, porosty a obecně vše, co lze zapálit, bude zapáleno, předtím však budou z dotyčných míst odvezeny veškeré potraviny, které se tam nacházejí; ani toto se však nesmí provádět bez předchozího rozkazu generála. Generál rovněž určí objekty, které musí být ohně ušetřeny.

Mužům, ženám a dětem, o jejichž vlasteneckých citech se generál přesvědčí a kteří se nezúčastnili vzpoury ve Vendée, nesmí být ublíženo; budou se moci svobodně uchýlit do týlu armády nebo zůstat v místech, která budou ušetřena ohně. Budou jim však odebrány veškeré zbraně a budou uloženy na místě, které k tomu generál určí.“

Konkrétně rozdělil vojsko a přidělil trasy takto:

1. oddíl 500 mužů, velitel Duval: dvě kolony, trasy Saint-Maixent - La Calliere a Parthenay - Tallud-Sainte-Gemme;

2. oddíl 1 500 mužů, velitel Grignon: dvě kolony, trasy Bressuire - La Flocellière resp. Pouzauges;

3. oddíl, velitel Boucret: dvě kolony, trasy Cholet - Épesses resp. Saint-Laurent-sur-Sèvre;

4. oddíl, velitel Turreau: dvě kolony, společná trasa Doué - Cholet;

5^. oddíl 1 870 až 3 813 mužů, velitel Cordellier: dvě kolony, trasy Brissac - Jallais resp. Le May;

6. oddíl 650 mužů, velitel Moulin: trasa  Ponts-de-Cé - Sainte-Christine.

Osy pochodů Turreauových kolon

Současně pověřil generála Haxo, bojujícího až dosud u pobřeží proti Charettovi, aby vytvořil osm kolon o 600-800 mužích, které pročesají Vendée od západu k východu, tj. vstříc výše uvedeným dvanácti kolonám.

Další jednotky držely posádky ve městech obklopujících vojenskou Vendée: Les Sables d'Olonne, Saint-Florent-le-Vieil, Chantonnay, Luçon, Saumur, Les Herbiers a Doué-la-Fontaine.

10.3.4. Realizace plánu

Osy pochodů Turreauových kolon

V první etapě měl být plán splněn začátkem února, avšak skupinky vendéeských se infiltrovaly mezi postupující kolony a vytvořili i větší houfy, na něž kolony nestačily. Turreau žádal Výbor veřejného blaha, aby přijal opatření k odškodnění obyvatel, kteří by byli evakuováni, aby ve Vendée zůstali pouze vzbouřenci. 

Kolony masakrovaly, dopouštěly se násilností a plenily. Sice podle instrukcí zapalovaly vesnice, jimiž procházely, avšak tažení probíhalo v zimě, takže četné objekty a zejména lesy a porosty se vypalovat nedařilo. Vendéeští navíc chystali kolonám četné léčky, které postup kolon nesmírně ztěžovaly a leckdy je donutily se úplně zastavit. Akce a činnost kolon se lišily - někteří generálové a vojáci se dopouštěli nejhorších zvěrstev a nejbarbarštějšími metodami mučili a vraždili obyvatelstvo bez ohledu na věk, pohlaví nebo politické přesvědčení. Jejich počínání si v ničem nezadalo s pozdějšími Goyovými Hrůzami války. Jiní velitelé důsledně chránili obyvatele vlasteneckého smýšlení a generál Haxo sice podle rozkazu sestavil osm kolon, ale určil jim za cíl polapení Charetta a zakázal svým jednotkám, aby se dopouštěly sebemenšího násilí na nevinném obyvatelstvu a majetku (ušetřil dokonce Charettovo šlechtické sídlo) - někteří podřízení velitelé se však jeho instrukce nedrželi.

Řádění Pekelných kolon, vitráž kostela v Les Lucs sur Boulogne

 Konvent ani Výbor veřejného blaha navíc nezaujaly k Turreauově plánu a k jeho provádění jednoznačné stanovisko. Turreauovy žádosti o schválení ignorovaly, později fakticky nereagovaly ani na hlášení o krutostech a po stížnostech, které od února dostávaly od svých reprezentantů i od montagnardské správy departementu. Ač například poslanec Barrère v Konventu poukazoval na trestuhodné řádění Turreauových kolon, Konvent nadále Turreaua nechal provádět jeho plán a pověřil dohledem a tudíž odpovědností své reprezentanty na místě. Teprve porážky některých kolon, zejména ve třetí bitvě u Choletu, probraly Konvent i Výbor veřejného blaha z letargie, zakže od poloviny února do 10. března začaly Turreauovi zasílat instrukce a nařízení, aby Vendée pacifikoval do čtrnácti dnů a za tím účelem aby přestal tříštit své jednotky a zaútočil spojenými silami. Zároveň mu opakovaně důrazně připomínaly, že účelem akcí je vyhubit a odzbrojit rebely a nikoli terorizovat obyvatelstvo.

Stížnosti na Turreauovy kolony se však stále množily - od reprezentantů i místních republikánských samospráv. Pacifikace Vendée se navíc nedařila - právě naopak, partyzánská válka se stala krutější než kdykoli předtím, terorizovaní a až dosud pokojní vesničané se mnohdy přidávali ke vzbouřencům, navíc z území, kudy kolony procházely, hromadně prchalo vlastenecké obyvatelstvo. Mělo proč - Turreauovy kolony často nerozlišovaly vzbouřence od vlastenců a nelidských krutostí, jichž se dopouštěly na nevinných, bylo bezpočet.

Kromě toho 12. dubna byla část sil Západní armády převelena k armádám bránícím severní a východní hranici Francie a válka ve Vendée se stala v očích Výboru veřejného blaha druhořadou. Turreau následně svůj plán změnil, kolony rozpustil a nechal budovat opevněné tábory. Měsíc duben však opět nepřinesl rozhodnutí a Turreau byl nakonec 13.5.1794 odvolán.

Louis Marie Turreau, řečený Turreau de Garambouville nebo Turreau de Linières (1756-1816)

Před revolucí byl příslušníkem osobní gardy hraběte d´Artois, ale pouze jako přespočetný čili náhradník.

Za revoluce vstoupil do národních gard v Conches, z volené funkce jejich kapitána odešel k armádě na severní hranici, byl povýšen na plukovníka a převelen k Moselské armádě.

V červnu  1793 byl odvelen k Pobřežní armádě La Rochelle, kam se mu vůbec nechtělo, a po krátkém intermezzu v Pyrenejské armádě se vrátil do Vendée jako velitel Západní armády, přičemž opět svůj nástup všemožně oddaloval.

Po svém odvolání 19.5.1794 byl jmenován guvernérem pevnosti Belle-Île, po 9. thermidoru byl zatčen a strávil rok ve vězení, kde sepsal na svou obhajobu Memorandum k poznání dějin Vendée. Odmítl amnestii a žádal, aby byl postaven před soud a mohl se řádně rehabilitovat. Vojenský soud jej 19.12.1795 skutečně osvobodil, neboť usoudil, že Turreau byl pouze vykonavatelem rozkazů a nezastával prvořadou úlohu. Za Konzulátu byl vyslán v čele armády do Valais ve Švýcarsku a poté jako vyslanec do Spojených států. Dále sloužil jako velitel postupně  několika posádkových měst. V r. 1814 se poddal Bourbonům a v klidu dožil. Byl zařazen na seznam kandidátů na řád Svatého Ludvíka, ale zemřel ještě před jeho slavnostním udělením.

Skutečné trasy jednotlivých kolon nejsou přesně známy, mnozí generálové nedodržovali instrukce ohledně pravidelných hlášení a na delší dobu se odmlčovali. Kromě toho některým hlášením se nedá věřit doslovně, někteří své „zásluhy“ nadhodnocovali. Zachovala se svědectví obou stran z první i druhé ruky, většinu jich sepsali vlastenci, ovšem až po pádu Robespierra, aby přitížili jeho stoupencům. Podrobnosti by vydaly na několik pokračování a vyžadovaly by velmi podrobnou mapu, nicméně pro poskytnutí rámcové představy lze uvést v největší stručnosti několik příkladů:

1. a 2. kolona postupovaly společně, procházely mnoha republikánskými obcemi a dopustily se jen málo ukrutností. Je známo několik případů postřílení celkem asi 50 zajatců a vypálení jedné obce;

3. kolona byla jedna z nejhorších, vypálila nejméně 20 vesnic a městeček, počet zavražděných šel do tisíců.

Zachovalo se svědectví reprezentanta Konventu Lequinia: „V den odchodu z Argenton-le-Peuple držel generál Grignon ke své koloně asi tuto řeč: Kamarádi, vstupujeme dna území rebelů, výslovně vám rozkazuji zapálit vše, co zapálit lze a pobít bajonety všechny obyvatele, na něž narazíte. Vím, že v tomto kraji může být několik vlastenců, ale to je jedno, musíme vše obětovat.“

Nešetřili skutečně nikoho, ani obyvatele ukazující jim osvědčení o občanské spolehlivosti, zabíjeli i ženy a malé děti, každého před smrtí oloupili o vše cenné.

4. kolona v obci Saint-André-sur-Sèvre zmasakrovala všechny obyvatele včetně příslušníků národních gard; v obci Saint-Mesmin několik vojáků výjimečně pomohlo téměř všem obyvatelům k útěku; kolona vypálila Pouzauges, v obci La Meilleraie-Tillay všechny obyvatele nahnala do kostela a obrala je o cennosti, poté všechny dospělé muže včetně přísežného faráře postřílela;

5. kolona se dopustila hromadných masakrů v nejméně 15 obcích, zlikvidovala v bojích několik desítek vzbouřenců, střílela i ženy a děti, počet jejích obětí dosáhl zřejmě několika tisíc;

6. kolona prakticky totéž;

7. kolona postupovala pod velením samotného Turreaua, který pochopitelně nemusel nikomu podávat denní hlášení, takže její trasa a počínání jsou nejméně známy. Došla až k pobřeží, kde se marně pokoušela polapit Charetta;

8. kolona vypálila několik obcí a dopustila se několika masakrů. Kolona tábořící v okolí Legé v síle 4 000 mužů narazila na Charettových 3 000 bojovníků pochodujících na Machecoul, porazila jej a rozprášila 10.2.1794 u Saint-Colombin;

9. kolona byla rovněž jedna z nejhorších, vypálila nejméně 35 obcí a zmasakrovala v nich několik tisíc obyvatel, převážně žen a dětí. Nejznámějším se stal podrobně zdokumentovaný masakr v Les Lucs-sur-Boulogne 28.1.1794, kdy na oddíl kolony zaútočil Charette, donutil ho k ústupu a ustupující republikáni ze msty zmasakrovali 564 pokojných obyvatel obce. Další oddíl kolony porazil Stofflet 26.1.1794 u Gesté, poté jím byl sám poražen o tři týdny později u Beaupréau. Kolona se následně opět seskupila a pokračovala ve svém řádění;

10. kolona vyplenila na dvacet obcí a často nelidským způsobem (upalování, pohřbívání za živa) zmasakrovala několik tisíc obyvatel;

11. kolona stihla vypálit několik obcí a zmasakrovat několik set žen a dětí, než byla poražena v bitvě u Choletu 8.2.1794 (viz násl. kap.).

Detail vitráže v Les Lucs sur Boulogne

Oddíl generála Huché zprvu postupoval od Luçonu k Choletu, kde měl posílit tamní kolonu v nadcházející bitvě. Dorazil však příliš pozdě a mohl jen začít devastovat kraj. Zapálil Mortagne, zmasakroval 128 obyvatel La Gaubretière (51 mužů, 67 žen, 10 dětí) a pokračoval stejným způsobem, než se 25.3.1794 vrátil do posádky v Luçonu, kde se generál Huché dostal do trvalého konfliktu s tamní republikánskou správou, kterou obviňoval z nemístné umírněnosti a ona jeho z hébertismu.

Oddíly posádky podnikaly výpravy do okolních obcí, plenily a vraždily ženy a děti včetně vlastenců, za což výjimečně Huchéův podřízený generáladjutant Goy-Martinière putoval pod gilotinu. 

Osm kolon generála Haxo bylo méně početných než Turreauovy kolony, nejsou známi ani někteří jejich velitelé a ani není dostatečně zmapována jejich činnost. Haxo sice masakry nenařizoval, avšak někteří jeho podřízení se jich iniciativně dopouštěli a připsali si na konto nejméně 2 400 obětí, opět převážně žen a dětí.

Ostatní republikánské jednotky v posádkových městech rovněž podnikaly samostatné trestné výpravy, je zaznamenáno přes tisíc jejich obětí.

10.3.5. Bilance

Archivy Správní komise obsahují výčet kořisti Turreauových kolon:

46 694 různých zvířat - dobytka, koní, ovcí

23 507 centů sena (quintal - cent zde může být i quintal - centnýř = 50 kg)

7 207 centů slámy

122 510 centů obilí a potravin

61 618 liber železa

42 949 liber zvonoviny

1 746 liber cínu

3 727 liber olova

67 liber mědi

131 liber děloviny

802 liber kovu z hrobů

393 marek stříbra (1 marka = cca 245 g)

1 882 beček vína.

Příznačné je, že žádný archiv neuvádí seznam zničených vesnic ani utracených lidských životů, přesně je tedy nelze vyčíslit. Odhady historiků se v poslední době ustálily na stovce zničených vesnic a na 40 000 obětí.

Specifickou kapitolou byli uprchlíci.

Již od počátku válek ve Vendée prchaly z vesnic na území konfliktu tisíce vlastenců do měst, zejména do Nantes, Angers a Niortu. Druhá vlna přišla po zákonu z 1.8.1793 o zničení Vendée a třetí vlna pochopitelně poté, co vypochodovaly pekelné kolony. Jednalo se zejména o ženy a děti, místní úřady na ně hleděly s nedůvěrou jako na možné špiony a pod trestem vězení jim ukládaly dostavovat se na předvolání. Mnoho jich přežívalo v chudobě, stávalo se obětí nemocí nebo byli vyháněni. Z existenčních důvodů se někteří muži hlásili do republikánské armády, jiní byli odvedeni násilím. Uprchlíkům se nedostávalo jídla, trpěli hladem a nemocemi, četné ženy byly nuceny se prodávat, aby uživily své děti.

Vojenská správní rada sice již v březnu 1793 odhlasovala podporu 20 sou denně každému uprchlíkovi, peníze však chyběly, byly vypláceny se zpožděním a departementy nakonec volaly Paříž o pomoc. Národní konvent odhlasoval v září 1793 příspěvek 300 000 livrů a situace uprchlíků se o něco zlepšila. Mnozí si napřed museli najít práci, aby podporu získali.

K obratu došlo 19.2.1794, kdy reprezentanti Konventu v Angers vydali rozhodnutí, že uprchlíci se musí usazovat až 20 mil (tj. cca 90 km) od hranic vzbouřených departementů, do tří dnů po svém příchodu se musí hlásit a udat departement, v němž se hodlají usadit. Rozhodnutí vyvolalo marné protesty místních vlastenců. Změnou rozhodnutí 1.3.1794 byli z nuceného vystěhování vyloučeni starci, nemocní, děti mladší 10 let, úředníci, dělníci a vojáci. Po 9.thermidoru bylo rozhodnutí dále zmírněno a v letech 1795-1797 se uprchlíci mohli postupně začít vracet domů.

Tyto dramatické epizody dějin natrvalo poznamenaly krajinu i mentalitu Vendée. 

Dokončení příště