čtvrtek 21. dubna 2011

Michal Šťovíček: VÁLKY VE VENDÉE (2)

Ohlas prvního pokračování je, zdá se, velký, poměrně rychle tedy zveřejňují druhou část a pro snadnější hledání přidávám do štítků heslo vendée, až se počet částí rozroste. -jk-

3. Kontrarevoluční armáda
Girodet: Maurice Gigost d'Elbée,
(*21.3.1752, Drážďany, +6.1.1794)
Do Francie přišel v r.1777, vstoupil do armády, z níž v r.1783 
odešel v hodnosti poručíka jezdectva a žil na svém venkovském 
panství u Beaupréau. Po vypuknutí revoluce emigroval spolu s 
vysokou šlechtou do Koblenze, avšak poslušen zákona nařizujícího 
návrat emigrantů se vrátil do Francie.  V r. 1793 jej vzbouřenci
v Beaupréau přesvědčili, aby je vedl. Po smrti Cathelineaua 
byl zvolen vrchním velitelem, dosáhl dvou vítězství, ale pak 
utrpěl pouze porážky (což je poněkud v rozporu s jeho soudobým
hodnocením jako schopného stratéga). V prohrané bitvě u 
Luçonu 30.7.1793 dokázal vyvést armádu z boje a uchránit ji 
od úplného rozvratu, nedokázal však zabránit další
porážce v druhé bitvě u Luçonu 13.8.1793. 
V následující bitvě o Cholet proti Kléberovi byl vážně 
raněn a převezen na ostrov Noirmoutier. Když se 
„modří“ ostrova a města o tři měsíce později zmocnili, zajali
jej a odsoudili k smrti. K popravě jej museli přinést v křesle, 
protože jeho čtrnáct zranění mu znemožňovalo pohyb. Jeho 
manželku popravili o tři týdny později, v lednu 1794, a
pohřbili ji anonymně do blízkého úvozu, kde byly její ostatky 
náhodně objeveny mnohem později.
Vzápětí se 35 000 mužů shromáždilo u Chemillé, odkud 11.4.1793 za cenu velkých ztrát vypudili republikánský oddíl generála Berruyera, pověřeného potlačením nepokojů v Anjou (viz níže Bitva u Chemillé), a pokusili se zorganizovat jako skutečná armáda. Připojilo se k nim několik nižších šlechticů, vesměs vysloužilých důstojníků: Charette, d'Elbée, Lescure, La Rochejaquelein. Tito vůdci se tlupám vzbouřenců nevnutili sami o své vůli. Nebyli nijak zvlášť zapáleni pro víru, po r. 1789 si nejenže zachovali svá panství, ale dokonce se obohatili na nákupech národních statků. S lidovou vzporou se ztotožnili až později a až oni jí dali zřetelně royalistický a katolický směr.
Prvním cílem nové armády bylo Chalonnes, chránící přístup k Angers. Republikáni si byli vědomi jeho strategického významu a k jeho obraně soustředili 4 000 mužů a 5 děl. Navzdory přesvědčování starosty a důstojníků národní gardy se však správa města i dav měšťanů 22. března vzdali „bílým“, národní garda se stáhla k Angers a děla naházela do Loiry. Angers již očekávalo bezprostřední útok, avšak útočná armáda se sama rozpustila a bojovníci se vrátili domů. Vzbouřili se přece proto, že se nechtěli stát vojáky - ani na obranu republiky, ale ani pro obnovení monarchie...  Stále se tedy jednalo spíše o rolnické povstání proti neúnosným požadavkům než o kontrarevoluční hnutí.   
 Republikáni se pokusili převzít iniciativu. Oddíl 2 200 vojáků s 8 děly a 100 jezdci pod velením generála Marcéa se pokusil projít vzbouřeneckým územím z La Rochelle do Nantes. Ač generál Marcé měl za sebou 48 let služby v armádě, vzbouřence podcenil a počínal si značně neopatrně. 17. března zahnal na útěk houf povstalců, kteří zanechali na bojišti 40 mrtvých a tři děla. 19. března večer však byl přepaden, když se chystal k přenocování v údolí poblíž Pont Charrault. Jeho oddíl byl rozprášen a ve zmatku uprchl do La Rochelle, kde byl generál Marcé zbaven velení, zatčen a gilotinován.
Houfy vzbouřenců v Bretaňských močálech a v Bocage mezitím početně vzrostly na 10 000 mužů, avšak ani v takovém počtu se podvakrát nedokázaly zmocnit města Sables-d´Olonne, kde při útoku 27. března ztratili 300 mužů, kdežto republikáni pouze dva. Avšak několik dní předtím, 19. března, se oddíl vendéských zmocnil ostrova Noirmoutier.

3.1. Vojenská Vendée
J. le Blant: Smrt generála d´Elbéea...                             ... a křeslo, v němž byl popraven (muzeum v Noirmoutier)
Vzbouřenecká armáda nebyla centralizována, byla špatně vyzbrojena (před útokem na Chalonnes neměly tři čtvrtiny mužů pušku, značná část výzbroje a munice pocházela z kořisti sebrané padlým protivníkům). Nebyla ani stálá - jak jen to bylo možné, rolníci se bezprostředně po každém boji vraceli domů. Nicméně se k ní připojili profesionální vojáci, dezertéři z republikánské armády, a předávali jí se střídavými úspěchy své zkušenosti. Například Charette, jehož nezdary a opatrnost vzbuzovaly nedůvěru, neměl zpočátku u svých mužů téměř žádnou autoritu a prvních větších úspěchů dosáhl a prosadil se teprve poté, co se ke vzbouřencům připojili zkušenější vojáci ve větším počtu a bylo možno vytvořit jezdectvo, skládající se ze šlechticů a měšťanů vyzbrojených na vlastní náklady. 
Když Vendée povstala v polovině března 1793, anjouské houfy si zvolily za velitele de Bonchampse a nazvaly se Křesťanskou armádou. Koncem téhož měsíce se však objevily i jiné názvy: Římská katolická armáda a Královská katolická armáda (již v r. 1792 se při nepokojích v Dolním Languedocu si hrabě de Saillans nechal říkat „generál Královské křesťanské armády Orientu“. Zřejmě nešlo o názvy vyšlé „zdola“, vymýšleli je šlechtičtí vůdci povstání.
V průběhu března se z neorganizovaných houfů vytvořily v zásadě tři vzbouřenecké armády: Anjouská (40 000 mužů) na východ od řeky Sèvre nantaise, Střední armáda (10 000 mužů) v nitru Vendée, armáda kraje Marais (15 000 mužů) mezi řekou Sèvre nantaise a Atlantským oceánem. Každá z nich především bránila území, na němž se vytvořila a dělila se v určitých případech a obdobích na „divize“, střídavě operující samostatně a střídavě se spojující k větším akcím. V létě 1793 se pak všechny armády začaly souhrnně nazývat Královská katolická armáda Vendée. Navzdory výše uvedeným vznešeným názvům i používané terminologii (divize apod.) ovšem stále šlo o variabilní seskupení houfů kolem velitele bez hodnosti, který měl autoritu hlavně u svých poddaných, chráněnců nebo lidí na něm závislých či jinak s ním spojených. Jedinými jakžtakž stálými útvary byly „farní roty“ sdružující farníky téže farnosti a příslušníky vesnických společenství - příbuzné, přátele, sousedy - a volící si své „kapitány“. Ačkoli rolníci tvořili dvě třetiny všech vzbouřenců, v těchto farních rotách bývali zastoupeni jen z poloviny, druhou polovinu tvořívali řemeslníci, kramáři a jiné živnosti. 

Vývoj, organizaci a charakteristiku této armády v průběhu r. 1793 (po porážce u Savenay 23.12.1793 přestala jako stálé vojsko existovat) lze stručně shrnout asi takto:

3.2. Organizace vzbouřeneckých armád

březen-červen 1793
divize Cholet a Beaupréau, 9 000 m.:
velitel: Maurice Gigost d'Elbée
divize Maulévrier, 3 000 m.:
velitel: Jean-Nicolas Stofflet
divize Bressuire, 6 000 m.:
velitel: Louis de Salgues de Lescure
divize Argenton-les-Vallées, 2 000 m.:
velitel: de Laugrenière
divize Loroux, 3 000 m.:
velitel: François de Lyrot de La Patouillère
červen-červenec 1793[
Královská katolická armáda Vendée (Armée catholique et royale de Vendée):
vrchní velitel: Jacques Cathelineau, po něm
vrchní velitel: Maurice Gigost d'Elbée
náčelník štábu: Jean-Nicolas Stofflet
jezdectvo:
velitel: Antoine-Philippe de La Trémoïlle de Talmont
zástupce velitele: Henri Forestier.
dělostřelectvo:
velitel: Gaspard de Bernard de Marigny.
divize Střed:
velitel: Charles de Royrand
zástupce velitele: Chevalier de Cumont
divize Basse-Vendée:
velitel: Guy Joseph de Donnissan
červenec-říjen 1793
Královská katolická armáda Vendée:
vrchní velitel: Maurice Gigost d'Elbée
náčelník štábu: Jean-Nicolas Stofflet
generální guvernér: Guy Joseph de Donnissan
zástupce guvernéra: Charles de Royrand
jezdectvo:
velitel: Antoine-Philippe de La Trémoïlle de Talmont
zástupce velitele: Henri Forestier.
dělostřelectvo:
velitel: Gaspard de Bernard de Marigny
zástupce velitele: du Perrault
armáda Angers a bretaňské oddíly:
velitel: Charles Artus de Bonchamps
listopad-prosinec 1793
Královská katolická armáda Vendée:
vrchní velitel: Henri de La Rochejaquelein
guvernér: Guy Joseph de Donnissan
náčelník štábu: Jean-Nicolas Stofflet
generáladjutant: de Hargues
zástupce generáladjutanta: chevalier de Duhoux
hlavní pokladník: de Beauvollier starší
ženijní náčelník: d'Obenheim
jezdectvo:
velitel: Antoine-Philippe de La Trémoïlle de Talmont
zástupce velitele: Henri Forestier.
dělostřelectvo:
velitel: Gaspard de Bernard de Marigny
zástupce velitele: de Perrault.
divize du Poitou:
velitel: des Essarts
zástupce velitele: rytíř de Beauvollier
divize Střed:
velitel: Charles de Royrand

3.3. Vesničané ve zbrani
Royalističtí vzbouřenci, kteří si souhrnně říkali „vendéští“ (Vendéens) a které republikáni nazývali „bandité“ (brigands), pocházeli ve skutečnosti z území čtyř departementů: jih Maine-et-Loire, severní dvě třetiny Vendée, sever Deux-Sèvres a jih Loire-Atlantique, rozkládajícího se v provinciích Poitou, Anjou a Bretaň.
Převážnou většinu vzbouřenců tvořili rolníci, ozbrojení kosami, vidlemi, holemi či kyji, pokud neměli pušku (loveckou či mušketu po pradědečkovi...). Ovšem i ti, kteří měli palnou zbraň, měli problémy se zajišťováním prachu a střeliva, takřka výhradně ukořisťovaného nepříteli. Mezi povstalci byli hojně zastoupeni i řemeslníci, např. tkalci z kraje Mauges.
V případě přímé hrozby se obyvatelstvo povstaleckých regionů hromadně mobilizovalo, například k bitvě u Chemillé se srotili vzbouřenci ve věku 11 až 67 let. Průměrný věk vendéských povstalců se ovšem pohyboval mezi 25 a 30 lety. V jejich řadách bojovalo se zbraní i několik málo žen, z nichž vynikly zejména Renée Bordereauová zvaná Angevin a Céleste Bulkeleyová. Jinak ženy pomáhaly, i když zůstávaly ve vesnicích - suplovaly týlovou službu, tzn. staraly se o zásobování a proviant, ošetřování raněných, příležitostně vyráběly náboje či součásti výstroje, a byly rovněž zdatnými špionkami.

„Vendéští nenosili žádnou vojenskou kokardu, mnozí si na klobouk připíchli kousek bílé nebo zelené látky, jiní kus papíru nebo list stromu, a někteří vůbec nic. Všichni si však z oddanosti věci a bez jakéhokoli příkazu našili na šat Nejsvětější srdce a do knoflíkové dírky vetkli růženec.
Naši vojáci nenosili tornu ani tlumok ani jinou výstroj, i když jich množství pobrali republikánům; pokládali to za nepohodlné a náboje si raději dávali do kapes nebo do šátkových opasků, které se tehdy v kraji nosily. Armáda měla asi třicet tamborů, ale žádné trubače. Jezdci přivazovali svým koním na ohony trojbarevné kokardy a epolety strhané republikánům; důstojníci byli o něco lépe vybaveni než mužstvo, a neměli označení hodností.“ (Victoire de Donnissan de La Rochejaquelein, Paměti)
1. Našívaný emblém royalistických vendéských vzbouřenců - Nejsvětější srdce s nápisem Bůh a král. Při projíždění tamní oblastí uvidíte u silnic na mnoha místech a v terénu turistické značení s tímto emblémem, bez ohledu na to, zda se jedná o místa spojená s vítězstvím či porážkou, což svědčí o tom, že tuto občanskou válku a s ní související tradice dnešní republika demokraticky akceptuje jako součást svých dějin; kromě toho vendéští vůdcové mají na veřejných prostranstvích sochy a na mnoha památkách pamětní desky, jsou po nich pojmenovány ulice, existují četné vendéské spolky pořádající vzpomínkové akce apod. (což je dosti raritní - veřejně ctít památku hrdinů vzpoury proti revoluci, z níž se zrodil současný stát...),
2. Tento pozměněný emblém převzal v r. 1944 do svého znaku a dnes i do loga současný departement Vendée -podle nejčastějšího výkladu dvě srdce = Ježíš Kristus a Panna Maria, kříž = víra, koruna = buď královská, nebo trnová, nebo jen pouhá dekorace? Lem znaku má údajně představovat spojení s krajem Poitou, ten však má úplně jiný znak. Ke znaku patří heslo UTRIQVE FIDELIS = Věrný oběma.
 Během cesty na severozápad se však důstojníci začali označovat. Generálové a členové Rady nosili pod opaskem bílou šerpu s bočním uzlem různých barev, například La Rochejaquelein a Donnissan měli uzel černý, Stofflet červený a Marigny modrý. Nižší důstojníci začali nosit bílou pásku na levém rukávu. Důstojníkem přitom mohl být každý vysloužilý voják, šlechtic, či kdokoli, kdo své negramotné spolubojovníky převyšoval alespoň minimem vzdělání nebo měl prostě jejich důvěru. Nad hlavami bojovníků vládlo několik bílých praporů s variantami královského znaku a hesla, vrchní velitel měl rovněž svůj praporec a v řadách byly nošeny kostelní kalichy s křížem na dlouhé žerdi, označujícím tak jejich umístění.

Jeden z praporů Královské katolické armády
Pokud jde o jezdectvo, sloužili v něm většinou šlechtičtí velitelé, kteří jediní měli jezdecký výcvik, jinak hlavně někteří měšťané, hajní a akcízáci, rolníci v dřevácích, mlynáři apod. Ti všichni ovšem až na výjimky na tažných koních, vyzbrojeni stejně bídně a různorodě jako pěšáci a dohromady tvořící jezdectvo velmi sporné hodnoty. Přezdívalo se jim „obchodníci s třešněmi“:
„Všichni ostatní jezdci, kteří s těmito pány přišli, rozhodně neměli tak vybraně vojenské vzezření; jejich koně byli nestejně velcí a nejrůznějších barev; vedle jezdeckých sedel bylo vidět mnoho soumarských sedel, místo třmenů provazy, místo jezdeckých bot dřeváky; oblečení byli všelijak, pistole za opaskem, pušky a šavle připevněné provázky; někteří měli bílé kokardy, jiní zelené nebo černé.“ (Victoire de Donnissan de La Rochejaquelein, Paměti)
Pochopitelně se jako celek nemohli postavit pravidelnému armádnímu jezdectvu „modrých“ v boji, zasahovali buď v dílčích akcích nebo většinou až v rámci dovršení vítězství nebo krytí ústupu, zajišťovali zásobování atd.

Dělostřelectvo obnášelo výhradně staré tarasnice posbírané porůznu na hradech a zámcích a několik děl ukořistěných republikánům, takže se nemohlo postavit v otevřeném terénu pravidelné armádě a bylo bezmocné proti hradbám měst. Údajně se vendéští také pokusili vyrobit několik děl po domácku, zcela středověkou technikou svařování a obručemi - první výstřely však byly osudné pro děla i pro obsluhy... Pochopitelně se chronicky nedostávalo střel ani prachu, nebyly muniční vozy, dělostřelectvo bylo prakticky odkázáno na materiál získaný od nepřítele. Vendéští si sice zřídili dva mlýny na prach, ale ty zdaleka nestačily krýt potřebu. Vzhledem k nesnadné výrobě a převážení velkých koulí se střílelo hlavně sypanými hromadnými střelami - úlomky z olověných střech, rozsekaným šrotem, hřeby a hřebíky apod. Povaha terénu značně ztěžovala přepravu děl, takže dělostřelectvo bylo využíváno hlavně k obraně stálejších stanovišť. Jinak vendéští zřídili pět muničních manufaktur
Ve vendéské armádě bojovalo i několik pravidelných oddílů - tvořily elitní jednotky. Zejména de Bonchamps vytvořil pěší i jízdní roty, které vyzbrojil a vystrojil na své náklady. Měly dokonce i uniformy, pěchota šedé a jezdectvo zelené. Pravidelné jednotky se rekrutovaly rovněž z republikánských dezertérů a vzbouřenců mimo vojenskou Vendée, a rovněž z cizinců, např. Němců a Švýcarů (včetně 600 mužů bývalé královské švýcarské gardy). Podle jednoho soudobého svědectví (reprezentanta lidu u armád Laplanche) bojovalo v jejich řadách i „mnoho Židů“ - na podrobnější informace = proč, kolik, jak se snášeli s katolíky, zda měli u armády rabíny a bohoslužby atd., jsem v použitých souhrnných pramenech nenarazil.

Morálka a disciplina vendéského vojska se vyznačovala prudkými výkyvy: vzbouřenecká armáda měla v boji všeobecně vysokou morálku, jíž převyšovala převážnou většinu republikánských vojáků nasazených ve Vendée. Všichni vzbouřenci byli pravověrní a horliví katolíci a šlechtičtí vůdci i duchovní je dokázali strhnout k současné bezvýhradné podpoře krále a monarchie. Touto morálkou otřásly a rozložily ji až porážky, strádání a dlouhé odločení od domova při cestě na severozápad (viz kapitola 7.4. a dále). O morálku dbali kromě velitelů pochopitelně hlavně faráři - polní kázání a bohoslužby byly na denním pořádku, na ovládaných územích probíhaly kostelní bohoslužby jako v mírových dobách. Zároveň však tato vysoká morálka a disciplina rázem klesaly na nulu, kdykoli byli vesničané v poli delší dobu. Delší doba přitom byla u těchto mužů, kteří byli celoživotně pevně spjati se svou vesnicí a každodenním provozem svého hospodářství, pojem relativní = leckdy stačilo i týden-dva... Nebyli to skuteční vojáci, i tehdy, když bojovali „za Boha a krále“, chtěli hájit především své konkrétní domovy a svůj poklidný každodenní život. Daleko od jejich polí, statků a vesnic je odvaha a bojovnost opouštěly. V bitvách se leckdy projevila menší psychická odolnost necvičených a de facto neorganizovaných vesničanů, kteří při náhlých nepříznivých zvratech taktické situace snadno propadali panice.

Armáda neměla žádný trén, spalo se pod širým nebem, při svolání do zbraně si každý bojovník s sebou přinesl zásobičku chleba a na větší proviant se dobrovolně sbíraly vesnice, kudy právě vojsko procházelo. Což ovšem nestačilo, takže se také vykupovalo, rekvírovalo, v dobytých městech a mimo povstalecké území i plenilo. Potřebné opravy a doplňování prosté výbavy a výstroje se uskutečňovaly kolektivní svépomocí přímo v poli nebo ve vesnicích, vzhledem k různorodosti a hojnému zastoupení všech běžných řemesel to nebyl podstatný problém.

Zdravotní služba spočívala zejména v primitivním amatérském ošetření na místě, většinou svépomocí podle lidových receptů, a rozmísťování raněných a nemocných v okolních vesnicích a klášterech do péče vesnických žen a jeptišek/mnichů. Několik lékařů/felčarů z měst a městeček bylo přímo mezi samotnými vzbouřenci, další bývali ke spolupráci přizváni či nuceni příležitostně zvenčí. Jakýmsi centrálním špitálem vzbouřené Vendée byl Saint-Laurent-sur-Sèvre, tehdejší hlavní klášter kongregace Dcer Božské Moudrosti, kam se uchýlily i sestry z jiných klášterů, takže se jich pacientům věnovalo více než 100. Při cestě na severozápad (viz kapitola 7. a dále) ovšem vojsko bralo raněné a nemocné po celou dobu pokud možno s sebou a opouštělo je jen v nevyhnutelných případech, neboť šance na opětné shledání, natož na návrat domů, byly v takovém případě mizivé. 

Dokud vendéští bojovali v blízkosti svých domovů, nepotřebovali fakticky žádné peníze. V prvních vítězných bitvách a dobytých městech ovšem získali celkem asi 1 250 000 livrů v hotovosti, které však do podzimu 1793 stačili utratit. Revoluční asignáty obyvatelstvo odmítalo a vendéští byli posléze nuceni tisknout vlastní „královské“ asignáty a koncem r. 1793 vydali i úvěrové poukázky s pevným úrokem, splatné královskou pokladnou v době míru. Vendéská tiskárna (pro všechno) se nacházela v Chatillonu  

Vendéští brali pravidelně zajatce. Neměli však prostředky ani podmínky ke stravování a střežení několika tisíc mužů. Usnesli se tedy, že je pokaždé ostříhají, nechají je přísahat, že proti nim již nepozvednou zbraň, a poté je propustí - ostříhání sloužilo pro identifikaci, kdyby zajatci porušili přísahu a opět začali bojovat. Vybavovali je i glejtem, který jim umožňoval volně opustit území Vendée. Konvent však 22.6.1793 vydal dekret, na jehož základě zůstávali propuštění zajatci příslušníky armády a záhy byli opět vraceni do boje. Docházelo ovšem pochopitelně i k případům, kdy byli někteří zajatci ze msty či ze zdivočelosti zabiti na místě.
Glejt vlastnoručně napsaný a podepsaný de Bonchampsem:
nařizuje se všem, jimž náleží, aby nechali projít sedmnáct 
obyvatel Saumuru a jiných míst, kteří jdou doSaumuru,
neboť byli z rozkazu propuštěni na svobodu a provázeni
šesti jezdci Křesťanské armády.

Nepřísežní kněží se do války přímo nezapojovali, v malém počtu zasedali v royalistických radách, starali se hlavně o morálku a víru bojovníků, o korespondenci a pochopitelně o pravidelné bohoslužby v zázemí. Duchovní jako důstojníci nebo bojovníci byli naprostou výjimkou - zbožné vesničany pohled na kněze se zbraní velice pohoršoval.

Strategie O strategii v klasickém slova smyslu nešlo, povstání bylo příliš spontánní a jeho povaha a cíle příliš lokální, neexistoval žádný jednotný záměr, žádný strategický plán, žádná snaha po dobývání území resp. šíření vzpoury do dalších oblastí Francie atd. Například počáteční vítězství, dosažená ještě neorganizovanými houfy nad dosud málo početným nepřítelem, měla obrovský morální dopad, republikány vojensky zcela zaskočila a mohla být tím pádem do určité míry rozhodující, zůstala však zcela nevyužita - chybělo jednotné velení a plánování, velitelé z řad vesničanů nebo i nižší šlechty či vysloužilých poddůstojníků/důstojníků byli vcelku dobří taktici, ale nebyli žádní stratégové: porážka republikánů u Pont-Charrault vzbouřencům takřka otevřela brány La Rochelle, avšak proti tomuto důležitému přístavnímu městu nic nepodnikli; pád Machecoulu jim uvolnil cestu k Nantes, ale velitel povstalců Charette místo něho zvolil za další cíl Pornic a když ho obsadil, měl na dosah ruky Paimboeuf, předsunutý přístav Nantes v ústí Loiry, avšak ponechal jej bez povšimnutí; dobytí Chalonnes uvolnilo rebelům cestu k Angers, avšak vítězové nad ním mávli rukou; obsadit Luçon, který byl tehdy bez posádky, je ani nenapadlo... Promeškali tak spoustu šancí, které se pak již nikdy neopakovaly. Strategie spojení s Angličany a emigrací a pokus o vyvolání vzpoury v Bretani s nepropracovaným cílem obnovení monarchie ve prospěch Ludvíka XVII. vykrystalizovala v hrubých obrysech až na sklonku léta 1793, avšak ztroskotala: Bretaň se nepodařilo vzbouřit, emigranti dávali přednost bezpečí Londýna či druhého rýnského břehu, a když se v zemi objevil bratr Ludvíka XVI., hrabě d´Artois, znamenal všechno, jen ne pomoc. Anglie přes opakované deklarace pasivně vyčkávala, zda pro ni vzbouřenci sami dobudou vhodný přístav. 

Vážným handicapem znemožňujícím veškeré strategické plánování byla i skutečnost, že vendéští rolníci odmítali odcházet ze svých domovů na dlouho - už po několika dnech v poli či dokonce i vzápětí po vítězné bitvě docházelo pravidelně ke spontánním houfným „dočasným dezercím“, které znemožňovaly jakékoli systematické pokračování v boji a využívání čerstvých vítězství. Vesničané nechtěli jednak opouštět na delší dobu svá hospodářství, na nichž byli životně závislí, jednak nechávat ve vesnicích nechráněné rodiny a vystavovat je tak případným represím. Vendéští proto mimo jiné nebyli schopni ani ochotni držet posádky v dobytých městech a tudíž je téměř vždy vyklízeli, takže republikáni je získávali zpět bez jediného výstřelu. Na opětnou výzvu však všichni „dezertéři“ opět vyráželi do pole.

Žádný z velitelů neměl patřičné vojenské vzdělání či zkušenosti s velením větším jednotkám, neexistoval ani hlavní štáb v klasickém pojetí, žádné systematické písemné direktivy, rozkazy, hlášení... Tato nesourodá armáda rolníků by byla potřebovala výjimečného velitele se všeobecnou autoritou a strategickým rozhledem, který by ji dokázal stmelit, ukáznit a vypracovat jednotný plán operací. Takového však nikdy neměla - všichni velitelé a podvelitelé na sebe od počátku žárlili a každý v podstatě prosazoval své vlastní omezené cíle a lokální zájmy. Žádný z nich, byť jmenovaný „generalisssimem“, nedokázal jednotlivé armády a s nimi celou Vendée sjednotit.

Vojenská Vendée si po pádu města Fontenay 26. května vytvořila také vrcholný orgán rozhodující i o věcech nevojenských, Nejvyšší správní radu Vendée. Zasedalo v ní asi dvacet členů - vojenských vůdců povstání, právníků a duchovních. Kromě vojenských otázek organizovala život v obsazených oblastech a městech, veřejnou bezpečnost, sledování podezřelých osob, vydala četné výnosy a proklamace, při nichž se do značné míry inspirovala republikánskými opatřeními (konfiskace majetku nepřátel, osvědčení o občanské spolehlivosti...). Byla však již v říjnu 1793 rozpuštěna. 

Taktika je lehce představitelná - pochopitelně vycházela z povahy terénu i vlastností bojovníků i jejich výzbroje a nulového pořadového či taktického výcviku: boj a manévrování ve vyrovnaných řadách, početně stálých oddílech, salvami na povel atd. ve stylu pravidelného vojska nepřipadal příliš v úvahu. Základní „taktickou a organizační“ jednotkou i v bitvě byla farnost, v každodenním boji se jednalo o lokální útoky a znepokojování protivníka, přičemž se využíval členitě porostlý terén se všudypřítomnými živými ploty a úvozy, který ztěžoval přesuny větších oddílů protivníka a umožňoval léčky a přepady. V takovém prostředí i ve velkých pravidelných bitvách vítězila znalost terénu, rychlost, improvizace, sdružování a rozptylování neuspořádaných houfů podle okamžité potřeby, lest, a ovšem i osobní odvaha v boji muže proti muži. Přesto docházelo i k případům, kdy vendéští při útoku před sebou hnali zajatce jako živé štíty. V řadách vendéských bylo také dost dobrých střelců. Četné úspěchy povstalců je ovšem dlužno zčásti připsat již i pouhé neschopnosti republikánských velitelů a vlažnému bojovému zápalu jejich vojáků.

Nebojující lid na venkově tuto „lidovou“ armádu podporoval logisticky i vojensky. Příkladem jsou pověstné „vendéské mlýny“ = větrné mlýny v krajině, které domluveným nastavováním svých lopatek signalizovaly vzbouřencům nebezpečí a pohyby republikánských vojsk.

4. Revoluční armáda do léta 1793
„Je zapotřebí, aby všichni byli připraveni dát se na pochod, jakmile se vlast ocitne v nebezpečí. Je stanovena zásada, že ve Francii musí být každý občan vojákem a každý voják občanem.“ (Dubois-Crancé)
V r. 1791 bylo 10 000 mužů vyčleněno z národních gard jako základ nové revoluční armády. Tito mladí dobrovolníci pláli skutečným revolučním nadšením a upřímným vlastenectvím. 11.7.1792 byla vyhlášena vlast v nebezpečí a proběhly první mobilizace. Četní z nových odvedenců však v revolučním nadšení za svými předchůdci výrazně zaostávali a nechávali se naverbovat hlavně kvůli žoldu. Po těchto mobilizacích počty dobrovolníků výrazně přesáhly počty dřívějších královských „bělokabátníků“. Tato revoluční armáda však neměla pražádnou disciplínu - v boji se snadno dávala na útěk a ti, kteří nastoupili nedobrovolně, při první příležitosti dezertovali, přičemž vláda se snažila nahrazovat kvalitu kvantitou. Několik batalionů nicméně vyniklo bojovým duchem. Duch roku 1791 však byl nenávratně pryč, vojáci měli nedostatek všeho, byli špatně vyzbrojeni a špatně živeni, takže kradli, loupili a dopouštěli se násilí na civilním obyvatelstvu. Bylo tedy rozhodnuto o rozpuštění řadových jednotek bývalé královské armády mezi dobrovolníky (amalgám). Na jaře 1793 se však v armádě začal šířit politický radikalismus. Boj mezi girondisty a montagnardy vyvolával silné napětí, vojáci žili v neustálých obavách ze zrady a leckdy odmítali poslouchat své důstojníky. Rozhodl-li se některý důstojník vojáka pokárat nebo potrestat, ostatní mu vyhrožovali, že jej udají jako „aristokrata“. Hébertisté prováděli v armádě skutečnou propagandu a ovlivňovali výběr velitelů podle výhradně politických hledisek. Armádě tak způsobili nedozírné škody. Pochybnou pomocí byli i vysílaní reprezentanti lidu u armád, naprostí vojenští laikové, kteří byli hlavně politickými „dozorci“ a politické napětí jen zvyšovali, přičemž se generálům vehementně pletli i do vojenského řemesla a hádali se i mezi sebou.

V té době byla v Paříži nouze o obilí a o chleba a vendéští rolníci byli obviňováni ze spekulantství a kontrarevolučního zatajování zásob. Zrodila se tedy myšlenka na vytvoření lidových gard, složených ze spolehlivých sans-culottů, které budou poslány do boje proti vnitřnímu nepříteli. V březnu 1793 shromáždil sládek Santerre několik batalionů dobrovolníků a vyslal je do Vendée. Tito pseudovojáci, přezdívaní pro svůj vysoký žold „pětisetlivroví hrdinové“, tam bujaře plenili, jejich bojová hodnota však byla nulová a vendéští je systematicky poráželi. Elitní vojáci Mohučské armády se jim vysmívali, sami však za nimi v násilnickém chování vůči obyvatelstvu nijak nezaostávali.

Nenávist vojáků vůči nepřátelům, vyburcovaná Hébertovými články, se stupňovala a násobila ukrutnostmi, jichž se na nich samotných vendéští dopouštěli. Dubois-Crancé 2.2.1794 napsal: „Jelikož tato válka je krutá a ani jedna strana nebere zajatce, naši vojáci se bojí banditů jako děti rozzuřených psů.“

Rozhodně se tedy nejednalo o žádné elitní vojsko, plnící přesně a uvědoměle všechny rozkazy a stmelené vysokou morálkou. Špatnou kvalitu vojáků umocňovala špatná kvalita velitelů - četní generálové byli naprosté vojenské nuly, které si hodnost vysloužily nebo jim byla udělena na základě výhradně politických zásluh či v lepších případech po odsloužení několika let v nižší důstojnické hodnosti v armádě monarchie. Až Kléber a Marceau od léta 1793 a o rok později Hoche jako skuteční profesionálové a talentovaní armádní velitelé byli naprostými výjimkami. Pro ilustraci: ministr války Bouchotte měl v dubnu 1793 pro Vendée k dispozici a posílal tam i takové generály, kteří v minulosti o armádu a o boj sotva zavadili - Carpentier = ústavou dosazený farář, Grammond = před vypuknutím revoluce herec, Grasset = herec a režisér, Grignon = řezník, Muller = tanečník, Parein = herec, Quiétineau = vinař povýšený na generála rovnou z voleného postu velitele batalionu provinčních dobrovolníků, Robert = herec povýšený z civilu přímo na generála!, Ronsin = dramatik (a budoucí ministr války!), Santerre = sládek, Vimeux = pekař (a za tři roky revolučního „válčení“ od píky jmenován velitelem celé jedné pobřežní armády!)... S budoucími Napoleonovými generály a maršály měli společný opravdu jen prostý původ, přičemž ten vysoký počet generálů od divadla by mohl o lecčems vypovídat...

Tato situace byla do značné míry způsobena tím, že Konvent a Výbor veřejného blaha povstání v jeho prvním období silně podcenily a domnívaly se, že k jeho potlačení stačí tento podřadný vojenský „materiál“, navíc porůznu poskládaný ze tří armád rozložených v západní Francii.

Bohužel jsem nikde nenašel nějaký „ordre de bataille“, zřejmě ani neexistoval nebo se nezachoval.
(pokračování)

8 komentářů:

jakub.samek řekl(a)...

Kterého generála Roberta máte na mysli ("povýšený z civilu přímo na generála")? Nikdo takový v Sixově slovníku nefiguruje. Joseph-Louis-Armand Robert (1767-1796), který ve Vendée sloužil, a živil se v roce 1791 v Paříži jako herec, sloužil v letech 1789-1791 v Tourské národní gardě, v roce 1792 se zapsal u dobrovolnického batalionu, kde byl furýrem, pak z něj udělali štábního adjunkta, posléze kapitána 24. mysliveckého, pak adjudant-général šéfa batalionu a "teprve" měsíc nato brigádního generála, náčelníka štábu Západní armády.

Muller (François) byl sice "comédien", když se zapisoval u jednoho z pařížských dobrovolnických batalionů, nicméně měl za sebou pravděpodobně osmiletou službu v pluku Royal-Lorraine-cavalerie, čtyřletou v maréchaussée a roční v pluku Colonel général de cavalerie.

Pierre Quétineau sloužil devět let v pluku Champagne (možná proto "vinař"?? hehe), byl zvolený kapitánem, Dumouriez si ho vybral do štábu Severní armády... jeho případ je specifický, protože si titul generála tak nějak udělil sám, když zformoval sbor 3000 dobrovolníků během dovolené v březnu 1793 :)

Francois Carpentier byl sice duchovním (od roku 1781), ale než se jím stal, měl za sebou osmiletou službu v pluku Anjou, po třech letech služby z něj udělali seržanta; od roku 1792 sloužil jako adjudant-général chef de bataillon národní gardy; a generála z něj udělali v listopadu 1793. Napsat o něm "ústavou dosazený farář" malinko jeho vojenskou kariéru zkresluje, obávám se :)

Atd. Nechci tím říci, že by tito generálové z nouze a narychlo povýšení byli lidmi na svém místě. Jen to, že to nebyli řezníci, herci a faráři, kteří se ocitili ze dne na den v generálských uniformách, protože byli horlivými republikány... což jistě byli. Nedovedu říci, do jaké míry je tento vzorek reprezentativní pro Západní armádu a jak zásadně se lišila situace jinde, nicméně bych si troufl tvrdit, že dokud armáda republiky neprošla skutečnými taženími, v nichž se "skuteční" generálové mohli uvést a osvědčit, neměla jinou možnost, než tyto posty obsazovat takto. Jisté je, že tato "domácí fronta" byla druhořadá. Zda je na místě slovo "podcenit" si nejsem ovšem jistý, protože mezinárodní situace mladé republiky byla bezmála zoufalá.

Theodor řekl(a)...

Jen pár poznámek, abych to nemusel nosit v hlavě … a přeju požehnané Velikonoce!

Píšete: „Tito vůdci se tlupám vzbouřenců nevnutili sami o své vůli. Nebyli nijak zvlášť zapáleni pro víru, po r. 1789 si nejenže zachovali svá panství, ale dokonce se obohatili na nákupech národních statků. S lidovou vzpourou se ztotožnili až později a až oni jí dali zřetelně royalistický a katolický směr. (…) Vzbouřili se [rolníci] přece proto, že se nechtěli stát vojáky - ani na obranu republiky, ale ani pro obnovení monarchie.“

Souhlasím, že povstání ve Vendée nemělo zpočátku royalistické zaměření a že jedním z hlavních důvodů byl odpor proti nuceným odvodům. Avšak pochybuji, že by se nedalo říci, že bylo od počátku „katolické“. Druhým významným důvodem byla přece podpora a ochrana místních nepřísežných kněží. (Abychom si rozuměli: myslím to tak, že rolníci podporovali je, v jejich odporu, ne že podněcování vzpoury kněžími bylo její příčinou.)

Mimochodem, osobně bych byl raději opatrnější s používáním přívlastku „kontrarevoluční“. Nebyli republikáni též „kontrarevoluční“, když šli v roce 1792 proti konstituční monarchii, potažmo Ústavě roku 1791, tedy proti výsledkům revoluce roku 1789? Jelikož tu máme vlastně revoluce dvě: proti absolutní monarchii v r.1789 a proti konstituční monarchii v r.1792, bylo by možná lépe se tomuto přívlastku vyhnout, nechceme-li vysvětlovat proti jaké že to revoluci. Abychom nakonec neskončili u „revolučních“ paradoxů, označujíce nejradikálnější revolucionáře – zběsilé hébertisty – kontrarevolucionáři, nebo - přejímajíce rétoriku thermidoriánů – Robespierra Arcikontrarevolucionářem.

Dokonce i ten „lid“ bych bral do úst a pera opatrně, zejména když se jedná o občanskou válku. Kdo byl více „lidem“ – rolníci a venkovští řemeslníci, nebo městská chudina a městští řemeslníci? Přitakal bych tomu, že na straně „vlastenců“ bylo více třetího stavu a na straně „vzbouřenců“ více čtvrtého stavu.

Pro čtenářovu informaci bych do §3.3 připojil dva dovětky: důvod rozpuštění Nejvyšší správní rady Vendée a zřetele, které Charetta vedly ke zmíněným rozhodnutím.

Obrat „nevnutili se sami o své vůli“ asi nebude stylisticky v pořádku. Navozuje totiž otázku: když se nevnutili o své vůli, tak se vnutili o nějaké cizí vůli?
TG

Vít Lonský řekl(a)...

Prosimvás vyjde tadle kniha?

Anonymní řekl(a)...

Děkuji za připomínky/doplnění.
a) Sixe samozřejmě mám, ale zcela vědomě jsem z něho nečerpal: já jsem naopak všechny ty dnes už zcela neznámé generály spíše schválně vynechával a nejmenoval, abych nezatěžoval a nekouskoval text desítkami nic neříkajících jmen a bezvýznamných kariér. U uvedených generálů jsem proto jedním slovem zmínil pouze jejich povolání při vypuknutí revoluce, abych ukázal, že to nebyli vojenští profesionálové a že jejich případná epizodická služba předtím v armádě či poté v národní gardě jejich kvalifikaci nijak neovlivnila. A snažil jsem se Vašim nebo jiným připomínkám lstivě souhrnně předejít tím, že "v minulosti o armádu a o boj sotva zavadili" (čili nikoli že vůbec nezavadili). Že Quétineau byl vinař a Robert šel na generála rovnou z civilu, to jsem namouduši někde četl, ale už Vám zpětně neřeknu kde - mám jako podklady staženo asi 160 wordových/pdf souborů;
b) sice jsem měl původně v úmyslu uvádět jménem všechny generály, na něž jsem v pramenech narazil (např. všechny velitele Turreauových pekelných kolon), a na závěr připojit seznam všech generálů, zmíněných v textu, s kratičkým heslovitým CV ponejvíce podle Sixe (jinde se o nich nic nenajde), ale ustoupil jsem od toho s tím, že když budou někoho zajímat, lze je pak případně sepsat dodatečně jindy. Proto jsem zmiňoval hlavní aktéry děje a ostatní jmenoval pouze výjimečně;
c) nemám v úmyslu se za případné chyby/nedokonalosti omlouvat, pouze i Vás odkazuji na svou poznámku z komentáře k předchozímu dílu: "předeslal jsem, že můj referát bude nutně povrchní (ve všech smyslech toho slova) = snažil jsem porůznu oprostit od všech vzdálenějších/nepřímých souvislostí a jsem si obecně vědom výsledného nedotažení některých formulací, to asi zjistíte i dál";
c) s Vaší poslední poznámkou "dokud armáda republiky neprošla skutečnými taženími, v nichž se "skuteční" generálové mohli uvést a osvědčit, neměla jinou možnost, než tyto posty obsazovat takto" bych si dovolil mírně nesouhlasit: Augereau, o dva roky starší než Rossignol a profesionální voják s mnohem většími vojenskými zkušenostmi a schopnostmi, byl ve Vendée pouhým Rossignolovým pobočníkem; celkem osvědčeného budoucího maršála Berthiera v létě 1792 naopak z armády vyřadili a pak jej do Vendée odveleli jen na měsíc; v r. 1789 byli profesionálními vojáky a tudíž mohli být rychle povyšováni místo amatérů např. Macdonald, Moncey, Sérurier, Davout; v r. 1793 už byli brigádními generály také např. Davout, Macdonald, Masséna, Grouchy, Brune. Žádnému z nich přitom samostatnou armádu nedali. Grouchyho dokonce pouze pro jeho šlechtický původ naopak z Vendée odvolali... Výběr tedy byl - souhlasím ovšem s Vámi, že kvalitní "materiál" putoval především na severní a východní hranici. Jestliže ale v září 1793 mohli do Vendée odvelet Klébera, mohli tam někoho podobně schopného odvelet už o 3 měsíce dřív?
MiŠ

jiri kovarik řekl(a)...

Pro Víta Lonského:
Tahle ne, byla by tenká,ale přemlouvám autora, aby téma rozšířil na rozsah knihy, což se daří, takže vpodstatě ano, nakladatel by neměl být tak velký problém..., to zařídím.

jakub.samek řekl(a)...

Váš referát je velice užitečný, o tom není pochyb. A máte-li jej za povrchní, pak možná smyslem této debaty může být jej doplnit či nabídnout jiné úhly pohledu, čímž bude celá věc ještě užitečnější. V žádném případě se nemusíte za nic omlouvat :)

Právě u těch generálů, které jsem namátknou nalistovat, se ukázalo, že měli dlouholeté zkušenosti s vojenskou službou. Nic více jsem tím nechtěl říci. A už vůbec jsem je nechtěl srovnávat s Berthierem či Davoutem. Augereau, jistě, a další. Nicméně: armáda republiky se značně početně rozrůstala a bojovala na mnoha frontách. Generálů všech hodností byly v aktivní službě stovky (v roce 1800 jich bylo 360), takže argumentovat budoucími Napoleonovými maršály, z nichž mnozí se nota bene v gerilové válce sami neosvědčili, je třeba v tomto kontextu. Že v roce 1793 nedostal armádu Davout, či d'Avout, seigneur d'Annoux, Grouchy, normandský šlechtic, skotský šlechtic Macdonald, či Sérurier, původem z drobné šlechty?

Možná ale právě toto dokresluje stav, do něhož tzv. republika dospěla během vlády jakobínů, a neschopnost jmenovat do vojenských hodností/úřadů profesionály s hlubšími zkušenostmi, navzdory jejich "třídnímu původu" či někým předpokládanému politickému přesvědčení, jen doplňuje obraz státu, který se neštítí vyhladit část svého obyvatelstva.

Na Vaši poslední otázku neumím odpovědět. Šlo mi skutečně jen o to, že ani v roce 1793 nebylo možné udělat z politicky horlivého civilisty jen tak generála, a že "tanečník" mohl ve skutečnosti mít za sebou 13 let vojenské služby. Ostatně, v případě Napoleonových maršálů, kteří před nástupem k armádě nebyli šlechtici, se s oblibou jejich původní povolání obdivně zdůrazňuje. Těžko říci, jak by si takový François Muller vedl v čele brigády tváří v tvář Rakušanům u Neerwinden. Třeba by z něj byl dnes jeden z těch slavných generálů... :) k jeho smůle ho republika poslala na válčiště nepoměrně komplikovanější a odpornější.

Anonymní řekl(a)...

Panu Theodorovi:
1. Ano, povstání začalo být velmi brzy "katolické" = jakmile se začala v praxi uplatňovat Civilní ústava duchovenstva. Prvopočáteční příčinou ovšem byla celková nespokojenost selského stavu a ta Civilní ústava jen vydatně přilila olej do ohně. Přísežní kněží ovšem byli rovněž katolíci, jenže dosazení/posvěcení státem, nikoli církví = "neortodoxní". To, že je "pravověrní" považovali za nekatolíky, je dosti zkreslené: nešlo o rušení či potírání katolické víry.
2. K termínům "kontrarevoluční" a "lid" - rovněž v zásadě souhlas, a ovšem viz můj první komentář - takovéhle "úlety" jsou daň povrchnosti, byl bych musel psát dějiny Francouzské revoluce :-) "Kontrarevoluční" zde prostě označuje odpor proti revoluci v obecné podobě - nejsem si jist, zda povstalci daleko od Paříže dokázali rozlišovat mezi revolucemi 1789 a 1792. "Lid" bych zde interpretoval shodně s Vámi jako čtvrtý stav, stejně jako např. "pařížský lid" = mezi vendéskými povstalci byli hojně zastoupeni řemeslníci z tamních městeček a vesnic, nejen rolníci. Mezi pařížskými revolucionáři zase naopak nebyli téměř žádní rolníci...
3. K §3.3:
a) faktický důvod rozpuštění Nejvyšší rady jsem zatím nikde nepostřehl, asi souvisel s rozdělením povstaleckých armád na menší část, která zůstala ve Vendée a na podstatně větší část, která se vydala na severozápad: Nejvyšší radu tudíž jednak opustili někteří její hlavní členové, jednak odchodem hlavních sil ztratila "mocenskou oporu" a "občanskou základnu"?
b) Charette se podle všeho odštěpil hlavně na základě osobních neshod stran dalšího postupu = nesouhlasil s cestou na severozápad a dal přednost hájení "své" části Vendée. Jak se dočtete dál, při pokusu o dobytí blízkého Nantes naopak s ostatními ochotně spolupracoval. Možná přitom také musel brát ohled na své bojovníky, kteří odmítli rodný kraj opustit. Navíc ve Vendée nadále operovalo republikánské vojsko, takže někdo tam zůstat musel?
4. Šlechtici se povstání nevnutili o své vůli = povstání nezačali, nýbrž se připojili, až když už dílčí povstání začala bez nich a povstalci hledali vůdce. Dlouho se ovšem přemlouvat nenechali...
MiŠ

Anonymní řekl(a)...

Pane Samku,
V zásadě se shodujeme - všichni z těch stovek generálů nemohli být skvělí profesionálové, o jejich výběru podle "třídního původu" víme dostatečně a i mně je jasné, že jakkoli šlechtický původ byl tehdy přinejmenším vážným handicapem v kariéře, a že politika "human ressources" jakobínského Konventu v armádě byla katastrofální. Kdo co kdy z tehdejších generálů by byl mohl/nemohl dokázat později, je dnes pouhá spekulace. Uznávám, že mnozí z mnou jmenovaných generálů v armádě sloužili, ovšem ani dosažení hodnosti seržanta nebo kapitána není kvalifikací ke generálské hodnosti. Takže jestli byl generálem jmenovám neschopný civilista nebo neschopný volený podplukovník dobrovolníků nebo neschopný bývalý seržant vyjde nastejno. Pozdější Napoleonovy maršály a nikoho jiného jsem uvedl jako příklad hlavně proto, že je mám v podkladech na dosah ruky... Samotného mě překvapila ta koncentrace neschopných generálů ve Vendée a ve srovnání s relativní koncentrací těch schopných proti Rakousku mě vedla k té poznámce o "podcenění" vendéského válčiště.
MiŠ