Tahle kniha se jmenuje docela jednoduše Bitva (La Bataille), už je stará třináct let, když jsem ji ale dostal poprvé ve francouzském originále do ruky, byla pro mne něčím jako bleskem z čistého nebe a do jisté míry tak zapůsobila i na scénu francouzské literatury, neboť ve Francii získala roku 1997 Grand Prix de l’Académie a Prix Goncourt. Pojednává o dvoudenní bitvě, jíž Rakušané říkají Aspern a Francouzi Essling, je románem, a přece vše líčí způsobem, jenž hraničí s literaturou faktu, což podtrhují historické poznámky a seznam použité literatury na konci. Postavy, terén i události vykreslil Patrik Rambaud na základě pečlivého studia pramenů a životnost postav vás dokonale vtáhne do děje. Věřte, že už v prvních odstavcích budete mít pocit, jako kdybyste s vrchním štolbou Caulaincourtem a náčelníkem štábu Berthierem klusali vedle kočáru poněkud rozmrzelého císaře Francouzů… Figur historických se objevuje v Bitvě celá plejáda od velkých aktérů (krom Napoleona maršálové Berthier, Lannes, Masséna a Bessières, zraněný generál Dorsenne, při útoku zabitý Espagne, na smrt raněný Lannes, chirurgové Larrey, Percy či Yvan, atd.) až po ty řadové, neboť Rambaud oživil a stvořil svoje hrdiny i z postav Massénových pobočníků Marbota a Sainte-Croixe či z memoáristy a malíře plukovníka Lejeuna. Další historickou postavou, která dodává námětu na šíři i promyšlenosti, je mladičký, dosti namyšlený, obtloustlý a poněkud zakomplexovaný intendant Daruho štábu jménem Henry Beyle. Uplyne řada let, než přijme pseudonym Stendhal, pod nímž napíše veledíla jako Červený a černý či Kartouza parmská… A pak tu jsou dva hrd
inové obyčejní, vyfabulovaní, ne však zcela, neboť i je Rambaud stvořil jako kvintesenci dobových pamětí: voltižér Paradis, zelenáč a čerstvý conscrit, který zažívá vyčerpávající obranu aspernského hřbitova, i jeho protipól, ostřílený, drsný, válkou přece jen ne zcela okoralý kyrysník Fayolle, svědek vyčerpávajících útoků i protiútoků na francouzském středu. Civilní Vídeň tu ztělesňují mladičká Anna Kraussová a také další historická postava, atentát na Napoleona chystající Franz Staps.
Patrick Rambaud přiznal, že ho k napsání knihy přiměl dopis, který kdysi napsal Balzac madame Hanské. Slavný autor cyklu Lidské komedie se v něm své milence svěřoval s intenzivními přípravami na knihu, kterou pak už nestihl realizovat, na román o bitvě u Esslingu
„Proč chtěl Balzac,“ ptá se Rambaud, „ vyprávět právě o Esslingu? Proč nás chtěl zavést spolu s Napoleonem v roce 1809 k branám Vídně? Proč ne Marengo, Aboukir, Slavkov nebo Wagram? Proč tyto dva divoké dny, kdy nikdo neměl chuť se bít a které zanechaly čtyřicet tisíc mrtvých v obilních lánech? K pochopení všeho jsem viděl jediné řešení: překročit osobně Dunaj, jezdit na koni s Lannesem a Massénou, cítit palčivost požárů, riskovat mezi dělovými koulemi Rakušanů. Bylo to napřed pátrání, potom zvědavost, pak chuť a nakonec nezbytnost. Na koně.“
Té výzvě nelze odolat, neboť se mu povedlo Essling vylíčit až neuvěřitelně mistrovsky a překlad Karla Velického neubral francouzskému originálu na kráse ani v nejmenším (byť nevím, proč např. Regensburg nepřeložil jako Řezno…). Neznám autentičtější dílo krásné literatury, jež se zabývá tématem napoleonských válek a které by s Bitvou, sneslo srovnání, snad jen španělský a dosud nepřeložený El Húsar Arturo Pérez-Reverta (viz jeden z prvních článků na tomto blogu) s ním může soupeřit. Od roku 1997, kdy vyšel u Grassetů originál, jsem doufal, že 
tato kniha spatří světlo světa i v češtině, a o devět let později se tak stalo, naneštěstí v možná estetickém, leč naprosto bezvýrazném přebalu…
Patrick Rambaud zůstal napoleonské tematice věrný i dál, jeho další román Il neigeait… (Sněžilo…, podle prvního slova básně Victora Huga; česky vydalo nakladatelství THEMIS z podivných důvodů jako Generál Zima 1812) už ale dramatičnosti Bitvy nedosáhl. Stále však zbývá přeložit L’Absent (Nepřítomný, román o Napoleonově první abdikaci a vojácích bez svého císaře) i nejnovější Le chat botté (Kocour v botách; tuto vtipnou přezdívku dala podle hrdiny z pohádek mladému Korsičanovi Laura Permonová, pozdější vévodkyně d’Abantès, manželka generála Junota) o mladém Buonapartovi a událostech kolem vendémiairového povstání v Paříži.
Patrik Rambaud: Bitva. Přeložil Karel Velický. Vydal Volvox-Globator 2006, 295 stran, ISBN: 80-7207-610-8, EAN: 9788072076109
12 komentářů:
Loni jsme vedli debatu na fóru na www.napoleonika.cz o jednom momentu z románu, a sice o údajném masakru 700 uherských zajatých vojáků na esslingském hřbitově.
Rambaud tu překrucuje skutečnost více, než je zdrávo, a vytváří dojem, že se Francouzi chovali jako prasata. Nadto tím, že se u toho příliš nezastavuje, jakoby naznačoval, že šlo o něco běžného. Situaci se věnuje v pamětech Lejeune a jasně říká, že gen. Gros neměl dost lidí, aby Uhry vzal jako zajatce. Takže "sept cents Hongrois sont passés au fil de l'épée sur les tombes" ; naproti tomu Rambaud má "égorger à l'arme blanche" a mluví o zajatcích. Byla to jedna z oněch poměrně vzácných a zoufalých situací, kdy se nedávala milost a bojovalo se do konce. V žádném případě nešlo o nějakou jateční záležitost, jež by mimochodem vzbudila značný rozruch, tak se k sobě armády civilizovaného světa prostě nechovaly.
Je to tak nějak odpovídající duchu celého románu, který vyznívá protinapoleonsky a protiválečně. Trvá třeba na nesmyslném posledním Lannesově rozhovoru s Napoleonem, kde maršál prý císaře vyzval, aby to skončil (válku, hrůzy a tak)... jakoby si válku roku 1809 Napoleon vymyslel a vytvořil.
Ta pasáž o podřezání zajatců je pro mě natolik zásadní, že o tom románu nemám valné mínění. Literární kvalitu to jistě má, a snad značnou, ale takový posun významu je pro mě za hranicí přijatelnosti.
Asi to sem nepatří, ale když už Jakub nakousl povraždění zajatců, ať už překroucené nebo ne, nevím nečetl jsem, copak to povraždění zajatců v Egyptě? Právě čtu Bonaparte v Egyptě a užasl jsem v němý údiv, když jsem se dostal k masakru v Jaffě. Momentálně jsem rozpolcen co si o tom myslet a kazí mi to náhled na Napoleona.
Tiež si dovolím vyjadriť moje mierne sklamanie z tohoto diela, rovnako ako z Generála zimu 1812. Pre mňa sú žánrovo porovnateľné Erckmannove a Chatrianove tituly 1813 a Waterloo o dosť pôsobivejšie a autentickejšie (trvalo mi niekoľko rokov kým som sa k nim po internete dostal). Domnievam sa že by stáli za reedíciu.
Předesílám, že takovéhle ohlasy mi dělají radost, budu však spíš moderovat, než kategorizovat.
-Předně pozor na směšování románového žánru s memoáry či dokonce historickou prací, vše má jistá specigfika a dovolme novelistovi (či memoáristovi) víc než historikovi.
-Jistěže každý máme právo na názor a je OK, nelíbí-i se Jakubovi La Bataille z onoho důvodu; mně se třeba nelbí Vojna a mír (mimo jiné) proty úvahy, jak Kutizova vybudoval první obrannopu linii u Ševardina a zlí Nerusové ho donutilo od ní odstoupit. Možná ale Rambaudovi křivdí, možná si jen Lejeuna či Peleta špatně vyložil. Možná to udělal naschvál, aby umocnil "hrůzy války". Romanopisec prostě na to má právo, s fakty může operovat volněji... Připomínám, že mnozí francouzští romanopisci zase barvitě líčili pruské vraždění mezi Belle Alliance a Genappe, přičemž smrt generála Duhesma také prezentovali jako vraždu...
-Ostatně myslím, že téměř všechny armády se v civilizovaném světě chovaly necivilizovaně, když na to přišlo. Jistěže je velký rozdíl mezi nedáváním milosti a pobitím zajatců (z hlediska etiky a vojenské cti, z pohledu obětí to vyjde nastejno). Taky záleží, kdo koho zajme; padnout do rukou Španělům, Portugalcům, Britům s jejich pontony či Rusům roku 1812 nebylo nic moc, v tomhle ohledu představovali Francouzi a Rakušané anděly.
-Jaffa je dobrý příklad civilizovanosti (vůči necivilizovanému světu, jak by řekl Evropan konce 18. stol.); otázka otroctví by mohla být dalším příkladem, ale to odbočujeme...
-A ještě Erckmann s Chatrianem. Ano, zasloužili by si oprášit a znovu přeložit a najít vydavatele (o což se bezspěšně nějakou dobu snažím), i když se tu také dají najít posuny, poplatné koncepci a uměleckému záměru, což je právě věc, která novelu odlišuje od historie. Totéž bychom mohli konstatovat o Bídnících, Kartouze parmské, v Tolstém stejně jako v Maupassantových povídkách z války 1870, atd., ve Španělu Galdosovi, v Sienkiewiczovi, Žeromském... Ono jaksi nelze odhlížet u románu od dobového kontextu (romantismus, vlastnenectví a nacionalismus 19. stol. vs. apriorní odsouzení války v jakkékoliv podobě a humanitární vyznění, charakteristické pro 20. století, kde každý válečný román je protiválečný...).
Neopovážil bych se směšovat Rambaudův román a historickou práci či dokonce memoáry, samozřejmě. Přesto je velice konkrétní, velice realistický, a svým románem nám chce něco sdělit, nejspíš svůj pohled na události, či spíše dojem, který z nich má.
Jaffa je problém spletitý. Mám pro Bonapartovo rozhodnutí podvědomé pochopení.
Když už to zmiňuješ, jak to myslíš s tím otroctvím? :-)
Mám na mysli najmě zákon z 30. floréalu roku X (platný do března 1815) a krom toho obchod s otroky, praktikovaný mnoha Francouzi; Robert Surcouf byl jednu dobu také "négrier"... Jinak s pasáží o Rambaudovi souhlasím...
Ten zákon "jen" zachovává stav věci, který tam zachovali Agličani (Martinik, Tobago, Sv. Lucie). Nezahajuje v tomto 10. roce republiky revoluci na místě, kde neproběhla (zrušení otroctví je v únoru 1794, kdy už Francii mnoho kolonií nezbývalo), pragmaticky, z ohledů na lokální elity a jejich zájmy. Myslím, že není užitečné na tyto věci hledět dnešním okem.
"Art. 1er. Dans les colonies restituées à la France, en exécution du traité d'Amiens, du 6 germinal an X, l'esclavage sera maintenu, conformément aux lois et règlements antérieurs à 1789."
Zachováno... nikoli obnoveno či zavedeno. Nejen na wikipedii se lze dopátrat nesmyslů typu, že v roce 1802 Bonaparte zrušil zákon z roku 1794 a podobné cancy.
Já přidám jeden pozitivní ohlas, mě se kniha líbila. Potěší mě každé kvalitní dílo s historickou tématikou. Ty námitky mají určitě opodstatnění, ale, pokud bychom četli pouze dokonalé knihy, asi by nebylo, co čísti :) Il neigeait (český název mi připadá stupidní) je o něco horší, ale pořád čtivé. Zaujala mě také kniha Císařův stín. V dobrém i špatném. Nelíbilo se mi prazvláštní neustálé přeskakování z jednoho časového bodu do druhého. Jakoby autor nepsal román, ale scénář k filmu. Tu pohled na bojiště v Egyptě, tu pohled na loď přivážející Napoleonovy ostatky do Francie. Příliš chaotické. Naopak potěšilo mě, že kniha sleduje životní dráhu Jeana Dominiquea Larreye, lékaře. Ten pohled na tehdejší události má pak trochu jiný rozměr než běžný válečný román. Škoda těch nedostatků. Knihu jsem půjčil kamarádovi, který je lékařem. Musím se ho zeptat, jak se dívá na tehdejší medicínu a vůbec na její románový popis.
K otroctví: on je to spíše výraz oblíbeného rčení, že peníze jsou vždy až na prvním místě; ostrovní ekonomiky prostě jinou pracovní sílu neměly (levnou i nelevnou) a i tehdy existovala ve Francii lobby (koloniální). Takže nihil novi sub solem, když to silná skupina vyžaduje, i konzul a císař se podřídí...
To otroctví je zajímavý námět, i když bych ho raději rozvíjel u nějakého příštího vhodného příspěvku, třeba o Santo Domingu.
Jestliže Napoleon pouze zachoval otroctví na ostrovech, které se po uzavření míru v Amiens opět dostaly pod kontrolu Francie, jak tomu bylo na těch územích, nad nimiž Francie vládu nikdy neztratila, např. Haiti? Rozumím tomu dobře, že Napoleon otroctví nikde neobnovil a do platnosti zákona z r.1794 nezasáhl? Znamená to tedy, že na Haiti panoval jiný právní stav než na ostrovech vrácených Angličany?
Pokud by šlo jen o Wikipedii, není nic jednoduššího, než výrok tam se nacházející zpochybnit (tj. vznést přímo na Wikipedii námitku), případně údaj opravit nebo založit k němu u hesla diskusní téma.
TG
Ano, šlo o vrácené kolonie podle amienského míru a kolonie za mysem Dobré naděje (čl. II; nezkoumal jsem přesně, jaký byl osud těchto ve vztahu k Anglii a otroctví teda)
Haiti je úplně jiný problém, a sice Louverturův rozmach směrem k nezávislosti; nucenou práci černochů na plantážích tam z ekonomických důvodů obnovil pan generál sám, a sice už v říjnu 1800.
A pokud jde o Wikipedii, starost o její kvalitu ponechávám na nadšených wikipedistech, mezi něž nepatřím :-) aby bylo jasno, Wikipedie je velice užitečný projekt a je čím dál lepší, o tom žádná.
Díky! Mně šlo o to ujistit se, že v průběhu vlády Napoleona Bonaparta nebyl měněn zákon z r.1794 ohledně otroctví. Jestliže u Haiti byl jádrem problému boj za nezávislost, nikoli za zrušení otroctví, jaká potom byla situace na nějakém území, které se nedostalo pod nadvládu Angličanů (anebo bylo vybojováno nazpět ještě před uzavřením míru v Amiens), a v době vyhlášení onoho zákona pod správou Francie bylo? Tedy příkladem snad ostrov Guadeloupe?
TG
Okomentovat