sobota 28. ledna 2012

NA KONÍČKA SI VYSKOČÍM...

Michal Šťovíček, který tento blog v průběu minulého roku vyšperkoval řadou velice poutavých příspěvků, (o kráse napoleonských zbraní, tabatěrkých a dýmkách, obrazech...) měl v uplynulých měsících málo času, neboť co se psaní týče, jej pohltila zde publikovaná Válka ve Vendée, kterou rozšiřuje (smím-li to prozradit) do knižní podoby... Nedávno mi však poslal nový příspěvek, opět na téma, jak je u něj zvykem, hodně neotřelé:

NA KONÍČKA SI VYSKOČÍM
Michal Šťovíček

Bylo vypočteno, že Napoleon za svůj život či kariéru strávil více času v sedle než v posteli. Jeho koně a jeho vztah k nim si snad tedy zaslouží trochu pozornosti.
    To, že Napoleon prakticky žil a válčil na koni, ještě neznamená, že uměl dobře jezdit. Mnoho současníků zaznamenalo, že na tehdejší dobu, která jízdě na koni věnovala dnes již těžko představitelnou pozornost, se držel v sedle velmi neortodoxně. Jezdil jaksi pudově, což mu zejména v prvních letech vyneslo nělolik velmi pozoruhodných pádů. V raném mládí na Korsice jezdil bez sedla a později ve Francii neměl čas na náležitý výcvik. Pár lekcí v pařížské Vojenské škole v l. 1784-1785 rozhodně nestačilo k tomu, aby si osvojil dost zkušeností a náležitý styl. Kromě toho jako čerstvý absolvent, ač důstojník, zůstal opěšalý jako ostatní dělostřelci a na svého prvního koně měl nárok až jako velící důstojník u Toulonu r. 1793. V důsledku nedostatečného výcviku pak po celý život jezdil pevně usazen neelegantně hluboko v sedle, lehce shrbený, nohama kýval asi jako stěrači auta, s levou rukou volně spuštěnou podél těla, v pravé ruce nedbale držel povolenou uzdu. Při své horečné činnosti a honbě za časem přitom neznal prakticky jiný způsob jízdy než cval., takže problémy byly nasnadě...
    Byl však velmi vytrvalým jezdcem, který dokázal za den utahat několik koní a urazit v sedle 80-100 km. Současníci mu přiznávají značné pohrdání nebezpečím, jehož si při svém stylu jízdy musel být vědom. Svědek z Elby (možná generál Drouot - neověřeno): „Císař neuměl jezdit na koni. V sedle se však nebál, často trhal uzdou a tak jsme se o něj báli my, aby se mu nestala nehoda jako už několikrát. Jeho štolba, který znal jeho způsob jízdy, ovšem koně všestranně cvičil.“
    Špatný jezdec bývá obvykle bázlivý a opatrný, Napoleon však jezdil odvážně až ztřeštěně. Pobízel koně do cvalu i na úzkých stezkách, pouštěl se nahoru dolů strmými svahy, přeskakoval úvozy. Mameluk Roustam za ním držel krok s náhradní garderobou pro případ, že by se Jeho Veličenstvo vyválelo. Napoleon totiž nesnesl na sobě špinavé oblečení, byť se na  tažení neoblékal pro parádu, nýbrž „do pracovního“.  I na koně sedal z časových důvodů v obvyklých bílých kalhotech a punčochách, jen se přezul ze všedních nízkých střevíců s přezkami do jezdeckých bot, obvykle podšitých saténovým plyšem.
    Další vlastností tohoto nestylového jezdce bylo, že při jízdě se nevěnoval jízdě, nýbrž těkal v myšlenkách mezi tisíci jiných věcí, jako by právě byl v pracovně. Kůň byl pro něho nikoli prostředkem, jak vyniknout nebo se předvést, nýbrž pracovním nástrojem, stejně jako třeba kružítko či dalekohled. Při své nepřítomnosti duchem v sedle proto potřeboval koně stabilního a netečného jako židle. Jeho koně byli tudíž zvlášť cvičeni, aby se hned tak něčeho nelekli. Je známo, že například jednu chvíli při nástupu do Ruska - při přechodu přes Němen, pozoroval císař uvolněný v sedle soustředěně ruskou pláň a shodil ho kůň Gonzalo, který se lekl a skočil stranou, když mu pod nohama vyrazilo nějaké polní zvíře.
    Napoleonovi koně tedy museli být zcela flegmatičtí. Když byli předběžně vybráni, aby sloužili vznešenému jezdci, nejprve se před nimi nechávaly za zvuku bubnů a trubek defilovat pěší i jízdní oddíly, před očima se jim mávalo prapory a součástmi výstroje, šermovalo se jim u nozder šavlemi i bajonety, řvalo se jim kolem hlavy, střílelo se před nimi i za nimi salvami, střílelo se jim z pistole u ucha, odpalovaly se před nimi nečekaně ohňostrojové rachejtle... a teprve když nic z toho koněm nehnulo, mohl být dán císaři k dispozici.
Nedá se říci, že by císař ke svým čtyřnohým spolubojovníkům oplýval city. Zajímal se o ně, celkem jim rozuměl, uměl si je vybrat i si jich do jisté míry vážil, ale nic víc. 
Jednoznačně preferoval hřebce, za svou kariéru jich sedlal více než 100, i když používal i valachy a klisny.  Měl k dispozici koně rakouské, normandské, baskické, limuzínské, španělské a jiné, ale nejraději měl arabské. Například bretaňská či bavorská zvířata se mu zdála příliš těžká, což mohlo být i důsledkem jednoho pádu, při němž ho jedno z takových zvířat zavalilo a Napoleon na okamžik ztratil vědomí. Arabské koně samozřejmě poznal a oblíbil si je v Egyptě. Mamelucký šejk El Bekri mu daroval skvostného černého araba dnes neznámého jména. Kůň poté sloužil celá léta a byl prvním na seznamu 18 Napoleonových zabitých či raněných koní. S tímto koněm obdržel Bonaparte darem i štolbu: mameluka Roustama, který se od něho následně 15 let nehnul na krok...

Skica barona Grose
    Napoleon před bitvou neváhal v případě potřeby vyjíždět až do předsunutých pozic. V  takových případech bílý kůň nevyhnutelně přitáhne pozornost nepřítele a je dobře viditelným terčem. Není tedy příliš pravděpodobné, že Napoleon se pohyboval v bitvě na bílém koni, spíše šlo o koně našedlé, šedavé či šedé. Obrazy namalované až po válečných událostech nelze pokládat za příliš věrohodné, neboť podle záhy rozšířených představ a legend příslušelo velkému Napoleonovi sedlat pouze majestátně bílé koně. Podle pláten očitého svědka válečných událostí generála barona Lejeuna se však zdá, že šlo spíše o koně světlé než bílé. V úředních záznamech, alespoň těch prozkoumaných, také žádný vysloveně bílý kůň není uveden. Ze 100 jezdeckých koní je však barva uvedena jen u 64 z nich - všichni šedí. 
    Ohledně jezdeckého umění dává F. Masson v knize Napoléon intime (Napoleon v soukromí)  k dobru příhodičku:
     "Jednoho dne shodil před císařovýma očima kůň myslivce z jeho eskorty. Napoleon z výše svého sedla vojáka přísně vyplísnil a nazval ho ´zatraceným nemehlem.´ O malou chvíli později sletěl na zem císař a dotyčný myslivec, když dojel na úroveň císaře sbírajícího se ze země, pronesl zřetelně: ´Jak vidím, nemehlo tu nejsem jen já...´ Císař se jen zasmál, před svými muži uměl prohrávat...“
Marengo, portrétovaný baronm Grosem
Já mám koně, vraný koně, to jsou koně mí...
Napoleonovy osobní Císařské stáje se skládaly ze tří „stád“: jezdecké koně, zápřežní koně a polní neboli přepravní koně. Nešlo v základě o novátorskou strukturu, pocházela již z dob Konzulátu. V r. 1802 umístil Bonaparte své konzulské stáje do Longuevillského paláce poblíž náměstí Carrouselu. Císařské stáje byly zřízeny začátkem r. 1804 a Napoleon je umístil do Velkých stájí ve Versailles. Ty mohly pojmout až 600 koní a tam také byli koně pravděpodobně zvlášť cvičeni. Další jezdečtí koně byli rozmístěni v různých císařských rezidencích - Compiègne, Fontainebleau, Malmaison, Meudon, Rambouillet, Saint-Cloud, Saint-Germain-en-Laye, Viroflay a Tuilerie. Všechny rezidence měly vlastní stáje a císař tak měl okamžitě k dipozici koně, aby mohl vyrazit kdykoli libovolným směrem. 
    Pravidelně kontrolované stavy ukazují na čtyři etapy vývoje počtu císařských jezdeckých koní :
    1. v letech 1804-1808 počty neustále rostly, aby vyhovovaly rostoucím potřebám válečných tažení,
    2. v letech 1808-1810 se počet ustálil na asi 500 koní,
    3. v letech 1810-1814 činil počet koní skoro 450, v r. 1813 byla snaha zvýšit počet koní po ztrátách z r. 1812 na původní stav,
    4. v r. 1815 počet koní silně poklesl, část Císařských stájí byla zrušena.
    Průměrná doba setrvání koně v jezdeckém „stádu“ se v průběhu let měnila. Zprůměrováno za celou dobu císařství se kůň v jezdeckém „stádu“ udržel asi čtyři roky. Může se to zdát málo, ale císař koně silně opotřebovával a nechránil je před nebezpečími války. Asi třicet koní zůstalo v jezdeckém  „stádu“ déle než 10 let. Data vyřazení koní jsou logicky pravidelně rozložena - koně zařazení ke stejnému datu a ve stejném věku se také všichni za několik let ke stejnému datu vyřazovali.
F. Dubois (1790-1871) - kůň má být Marengo

   Okolnosti úmrtí jezdeckých koní nejsou vždy přesně známy. Bylo zjištěno, že staří, vážně nemocní a služby neschopní koně byli vyřazováni ještě před neodvratným koncem. Jezdečtí koně hynuli hlavně ze čtyř příčin :
    -nemoc
    -nehoda
    -smrt na bitevním poli
    -smrtelné zranění.
    Ze statistik lze odvodit, že za normálních okolností v době míru hynulo 20 koní ročně. Ve válečných letech 1806-1809 tyto počty citelně rostly. Během ruského tažení pak zahynulo výjimečně 69 Napoleonových jezdeckých koní. Pro srovnání - císařských přepravních koní v Rusku zahynulo 510 a kozáci jich ukořistili dalších 28.
     Za účelem chovu, rozmnožování a šlechtění koní nechal Napoleon zřídit císařským dekretem ze 4. 7. 1806 hřebčíny v kompetenci ministerstva vnitra s vymezením šesti obvodů: Le Pin, Pompadour, Pau, La Manderie de la Vénerie, Langonnet a Deux Ponts, a pět hřebčinců. Celkem se počítalo se 190 až 360 hřebci, čili se 40 až 60 plemennými hřebci na každý hřebčín. Do systému byly zahrnuty veterinární školy v Lyonu a Alfortu jakožto experimentární školy, a měly obdržet 10 hřebců ke studiu nejpříznivějších křížení a nejdokonalejších technik. Správa hřebčínů se skládala ze šesti generálních inspektorů jmenovaných císařem na návrh ministra vnitra. Měli provádět inspekce hřebčínů a hřebčinců nejméně jednou ročně.
Marengo v Sandhurstu
    Napoleon v letech 1800-1815 jezdil na více než 100 koních. Ne o všech jeho koních se zachovaly podrobnější záznamy nebo nebylo dosud dostatečně bádáno. Četní koně navíc ke svému původnímu jménu obdrželi přezdívku, ponejvíce z vůle Jeho Veličenstva, v upomínku vítězné bitvy nebo jiného rozmaru. Historie zachytila často pouze tuto přezdívku, což vneslo do identifikace zvířat určitý zmatek.  Níže jsou abecedně uvedeni pouze ti, o nichž je alespoň nějaká „životopisná“ zmínka.
    Někteří tito koně vystupují na známých obrazech či byli přímo portrétováni na objednávku císaře nebo vrchního štolby Caulaincourta. Portrétům Napoleonových koní se věnovali zejména Horace Vernet (1789-1863), Alexandr Ivanovič Sauerweid (1783-1844) a Pierre Martinet (1781-?).
    Belle (Krasavice) - hnědá berberská klisna, na níž Bonaparte přejel Velký svatý Bernard a která se zúčastnila i bitvy u Marenga. Pak na ní Napoleon s oblibou jezdil při lovu. Klisna pošla 21. 11. 1811 ve stáří více než 20 let.
    Cyrus (Kýros) - tmavošedý arab s bílým nosem. Napoleon jej sedlal v bitvě u Slavkova a po tažení si jej přejmenoval na Austerlitz. Kůň absolvoval ruské tažení a dožil ve státním hřebčíně, kam byl přemístěn r. 1814,
    Epicurien (Epikurejec) - hnědý limuzinský valach, pro tažení do Ruska nepoužitelný, v r. 1814 jej po Napoleonově abdikaci „restituoval“ vévoda z Berry.
    Évêque (Biskup) - Jednoho dne r. 1809 v Rábu se Napoleon chystal vsednout na koně, jehož mu přidržoval první štolba Jardin, když zahlédl, jak se k nim blíží jakýsi duchovní - rábský biskup. „Není to biskup?“ zeptal se tiše císař štolby. Štolba duchovního nezpozoroval, hleděl si jen koně, takže odpověděl: „Nikoli, Sire, to je Soliman.“ „Ptám se tě, jestli to není biskup!“ „Ujišťuji vás, Sire, že ne, toho jste sedlal při poslední přípřeži.“ Napoleon se zasmál, neboť až teď mu došlo, že vlastní koně jménem Biskup...
    Fayoume - šedostříbřitý arab, vytrvalý a neobyčejně silný. Zúčastnil se bitev u Slavkova, Eylau a Wagramu, v r. 1811 byl odeslán do státního hřebčína.
    Gonzalve - španělský hnědý hřebec, sloužící v r. 1808 ve Španělsku, poté zařazen do sestavy pro ruské tažení, sloužil ještě ve francouzském tažení, kde mu kulka ustřelila uzdu. Byl odvezen na Elbu, vrátil se s císařem do Francie a byl natrvalo vyřazen ze služby 8. 4. 1815.
    Herodot (Hérodotos) - šedý pruský hřebec, jehož Francouzi v r. 1806 uloupili hraběti von Pless v Ivenachu a překřtili ho na Nerona. Zvíře s nimi táhlo do Ruska a při požáru Moskvy přišlo o pravé oko. Když Napoleon ztratil trůn, maršál Blücher vrátil koně původnímu majiteli.
    Intendant - pro svou klidnou povahu byl určen k přehlídkám a triumfálním vjezdům do měst. Císařská garda mu přezdívala Coco.
    Jaffa - nejstarší z Napoleonových jezdeckých koní (nar. 1791), arabský hnědý hřebec, jehož Angličané ukořistili u statku Le Caillou večer po bitvě u Waterloo. Podle vévodkyně Jill z Hamiltonu jej na aukci v Belgii koupil Mr. Green a odvezl si ho do Glassenbury Park v hrabství Kent. Již velmi zesláblý Jaffa tam byl v r. 1829 ve stáří 37 let poražen a zakopán v zámeckém parku.
    Lutzelberg - šedý valach neznámého původu. Napoleon na něm často jezdil v Rusku. Zvíře ukořistili Rakušané u Drážďan. 
    Marengo - ocelově šedý arabský hřebec nar. v r. 1794 a ukořistěný u Abukiru. Nefiguruje v rejstříku Napoleonových jezdeckých koní, což z něho činí nejzáhadnějšího z nich, a všechny zprávy o něm jsou tudíž neověřené. Údajně jej Bonaparte takto pojmenoval poté, co na něm při bitvě jezdil. Následně si na něm prý zajezdil i u Slavkova, Jeny a Wagramu. Hřebec prý dokázal urazit stovku kilometrů za den i na lačno. Přežil ruské tažení a když jej Angličané ukořistili večer po bitvě u Waterloo, našli na něm stopy pěti zranění a v ocase uvízlou kulku. Zvíře bylo dopraveno do Anglie, kde je v aukci koupil podplukovník granátníků John Angerstein a odvezl si je do svého chovu v New Barnes, Isle of Ely, Cambridgeshire. Kůň byl prý velmi mírné povahy, bez obav na něm mohly jezdit ženy. Byl vystavován až do svých 27 let, jen výjimečně k němu připoušteli klisny a v pokročilém stáří 38 let jej poslali do výslužby do Brandonu v hrabství Suffolk, kde v r. 1832 sešel věkem. Jeho kostru vystavuje National Army Museum v Sandhurstu, z jednoho jeho kopyta byl údajně zhotoven popelník.
    Montevideo - silný hnědák, v jehož sedle Napoleon absolvoval kavalkádu Valladolid-Burgos. Rovněž prodělal ruské tažení a  20. 4. 1813 byl odeslán do státního hřebčína.
    Roitelet (Střízlík, Králíček-pták) - koně tohoto jména byli dva: jeden ryzák, otec anglický hřebec, matka limuzínská klisna, dar Eugena de Beauharnais. Byl příliš bujný, jednou v r. 1809 při přehlídce vtrhl i s jezdcem na hřbetě do řad granátníků a několik jich povalil. Uhynul již následujícího roku.
Druhý Roitelet byl zařazen do služby až v r. 1812, rovnou mezi 30 císařových osobních koní pro tažení do Ruska. Spolu s nimi táhlo do Ruska i dalších 46 koní pro Napoleonovu nejbližší suitu, z nichž každý byl schopen v případě potřeby posloužit i císaři osobně. Při ústupu z Ruska byl Roitelet z těchto koní jediný, kdo se bezchybně zvládl pohybovat na zledovatělém terénu. Napoleon na něm jezdil i při bitvě u Lützenu 29. 4. 1813, kdy se o koně otřela dělová koule a sežehla mu srst, aniž to koněm hnulo. Později při francouzském tažení u Arcis-sur-Aube 1. 3. 1814 zachránila Prozřetelnost koně i jezdce, když se deset kroků od císaře zaryl do bláta granát. Císař, který chtěl pozvednout morálku „dětí Marie-Louisy“, pobídl koně k projektilu. Snad se domníval, že je to prostá koule. Granát však vybuchl a tlaková vlna koně odstrčila, přičemž Napoleon sletěl na zem. Hned však vstal a pronesl: „Nu, i tentokrát jsme vyvázli jen s leknutím!“ Kůň byl vyřazen ze služby 8. 4. 1815.
    Neznámý Napoleonův kůň - jeho kostru (exponát A 540) vystavuje pařížské Přírodovědné muzeum (Musée d'Histoire Naturelle). Koně věnoval 15. 6. 1826 baron de Montaran, ale identifikovat jej nebylo možno.
     Styrie (Štýrsko) - plavá grošovaná rakouská klisna, na níž Bonaparte vyjel na Velký svatý Bernard a v jejímž sedle zvítězil u Marenga. Očití svědkové ji později poznávali na četných přehlídkách v Tuileriích. Pak byla přeřazena k zápřažním koním a v r. 1810 vyřazena ze služby. Tamerlan - podle záznamů snad jedině tento kůň byl bílý
     Tauris - grošovaný šedák, jehož Napoleon koupil v Rusku a na němž vjel do Moskvy. Rovněž na něm jezdil ve dnech ústupového přechodu přes Berezinu. Kůň za ním neznámo jak dorazil do Francie, neboť Napoleon na něm v březnu 1815 jel ze zálivu Golfe-Juan do Paříže. Seděl na něm rovněž v bitvě u Waterloo a po ní kůň opět následoval za císařovým kočárem do hlavního města a odtud do Malmaisonu, kde jej císař daroval baronovi de Montaran. Ten jej pak přechovával na svém panství Brazeux a když kůň uhynul, nechal jej zakopat v místě zvaném „Koňský hřbitov.“
     Vizir (Vezír) - určitě nejznámější a zřejmě i jeden z Napoleonových nejoblíbenějších koní, dar tureckého sultána. Do stájí byl zařazen v r. 1802 v 9 letech. Císař na něm jezdil od r. 1805 a po 10 letech si ho odvezl na Sv. Helenu. Byl to arabský hřebec, barvy broskvoňového květu, téměř bílý, lehce rezavě kropenatý, v kohoutku vysoký pouze 1,32 m. Pošel  30. 7. 1826 ve Francii.
Jakýsi John Greaves z Manchesteru v dopise z 23. 7. 1839 píše, že „při tažení do Ruska zůstal kůň ve Francii, kde byl svěřen péči jistého pana de Chaulaire až do císařova návratu ; poté byl vrácen svému vznešenému majiteli, u něhož zůstal až do konce války. Načež byl na výslovné přání císařovo opět předán panu de Chaulaire a tento gentleman si jej podržel až do jeho uhynutí. V r. 1826 jej pak pan de Chaulaire nechal vycpat a sepsal životní příběh tohoto mimořádného koně.“
     Toto tvrzení je ve světle práce Fr. Massona dosti podivné, jelikož francouzský historik uvádí, že na Svaté Heleně „ve stájích, které spravoval Gourgaud, bylo 10 koní... mezi nimi Vizir.“ Zdá se, že Angličan nevěděl, že pan de Chaulaire byl zaměstnancem Císařských stájí, ani že Vizir byl ve stájích v Longwoodu. 
Pan Graves však pokračoval: „Zakrátko byl pan de Chaulaire nucen z politických důvodů opustit Francii a jeho majetek byl zabaven. Bydlil jsem tehdy v Boulogni, tuto cennou relikvii jsem získal a odvezl ji do Anglie s úmyslem věnovat ji British Museu. poté jsem však změnil názor a raději vám ji věnuji. Francouzi na tomto koni tak lpěli, neboť patřil císaři, že mi dalo nesmírnou práci jej z Francie vyvézt, dokázal jsem to však s pomocí anglického konzula, který mi poradil, abych z koně vyjmul vycpávku, jinak by jej anglický celní úřad v Doveru nepropustil.“ (Jiné prameny uvádějí, že koně koupil Angličan W.D.Clarke a že důvody opuštění Francie nebyly politické, nýbrž spadaly do oblasti hospodářské kriminality... )
    Následně J. Greaves odkázal vycpaného Vizira v r. 1839 Přírodovědecké společnosti v Manchesteru, která jej po 25 let vystavovala za velkého zájmu veřejnosti. V lednu 1866 se Společnost rozhodla věnovat vycpaninu Napoleonovi III., k čemuž 13. 3. 1868 získala souhlas britského ministerstva zahraničí. Vycpaný Vizir byl 29. 6. 1868 vrácen do Louvru, kde přešel do depozitáře. Až po válce r. 1870 tam byl objeven kdesi na půdě. Ihned po zprávě o tomto objevu si jej vyžádalo Vojenské muzeum, jemuž byl předán a 7. 3. 1904 poprvé zařazen do jeho sbírek, kde je vystaven dodnes. 
Vizir
    Wagram -  původně Ingénu (Prosťáček), černý rakouský hřebec, podle jiných však arabský šedák, na němž Napoleon jezdil od r. 1809 a překřtil si ho na památku vítězné bitvy. Koně si oblíbil a zvíře mu náklonnost opětovalo: kdykoli císaře zahlédlo, začalo bušit předními kopyty do země a přestalo, až když ho Napoleon přišel pohladit. Napoleon si jej odvezl na Elbu.
    U ostatních koní, jejichž byť neúplný jmenný seznam by zde byl příliš dlouhý a fádní, snad stojí za zmínku jen to, že od r. 1801 zavedli štolbové stájí prvního konzula systém, podle něhož počáteční písmeno jména koně odpovídalo roku zařazení zvířete do stájí. Císařovi osobní  koně se však začali pojmenovávat podle tohoto systému až od r. 1809. Jména Napoleonových koní pořízených v r. 1809 tak začínala písmenem H (= 8. písmeno v abecedě), v r. 1812 písmenem L a u posledních nákupů v r. 1814 písmenem N.
    A nás Čechy a Moravany může ještě zajímat, že jeden z císařových jezdeckých koní se jmenoval Olmütz (Olomouc).
Vizir dnes
A já si dovolím na záměr Michalova příspěvku podotknout, že  Napoleonových koní bylo opravdu hodně, z těch známějích kupříkladu Friedland, který získal proslulost hlavně tím, že Napoleona v šest večer 23. června 1812 shodil do písčin na břehu Němenu, z něhož si císař prohlížel protější (ruský) břeh, na který se chystal nazítří vtrhnout. Nutno dodat, že císař k Friedlandovi důvěru neztratil (byť mnozí tvrdili, že ten pád bylo špatné znamení a výstraha vyšší moci...) a ještě v noci na něj vsedl znovu... Pokud by někoho téma zaujalo, krom seznamů koní jsou skvělým pramenem paměti Armanda de Caulaincourt, vévody z Vicenzy a Napoleonova vrchního štolby; mnohdy obsahují detailní údaje, na kterém koni jakého dne Jeho Veličenstvo jezdilo... A co se stylu jízdy týče, von Odeleben napsal, že císař jezdil "jako řezník", načež dodal: „Nohy neohýbal, otěže držel v pravé ruce, levá visela dolů a on vypadal, jako kdyby ho k sedlu přilepili. Ve cvalu se mu horní část těla kolébala dopředu a na stranu podle toho, jak se hýbal kůň.“ Což potvrzuje Marbot, který také jeden císařský pád viděl, jakož i citovaná historka z Napoléon intime: F. Masson ji převzal z pamětí kapitána Parquina.

1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

je to áplně úžasná stránka o historii napoleonských koní moc za tohle děkuji a kdyby bylo bodování dávám 100bodů ze 100