POD KOPYTY STÁD ANEB JIH PROTI SEVERU

Karel "Ahmad" Řezníček mi poslal příspěvek sice nenapoleonský, ale (jak věřím) dvojnásob atraktivní, neboť se vztahuje k válce Severu s Jihem (které z dob svého působené v re-enactementovém  sdruženi CACWA zatraceně rozumí), u nás dosti populární, a navíc k filmu Pod kopyty stád, který jsem viděl prvně snad ve svých devatenácti; měl by jít 27. a 28. května ve 23:40 a 14:10 na MGM, což mnozí z nás nemají, ale je i na serveru uložto, viz prolink v nadpisu... Následující řádky jsou o tom, jak to ve skutečnisti bylo...

POD KOPYTY STÁD

Karel "Ahmad" Řezníček

Snad každý kdo prvně sledoval western, či dobrodružný film, Pod kopyty stád [r. 1966, v angl. orig. Alvarez Kelly] patrně až do samého závěru snímku nepochyboval, že sleduje čirou fikci, v samotném závěru filmu však zazní Lincolnův komentář k dané události („o nejpodlejší krádeži dobytka o jaké kdy slyšel“) a zaseje červíčka pochybnosti ohledně toho co je zde realita a co fikce – dnes v dobách internetu již jde po pravdě pátrat snáze, stále je mezi veřejnost zaséváno mnoho nepravd a omylů... Třebaže si neosobuji patent na pravdu, já jsem tu svého času zabrousil i mnohem hloub, až do tzv. Official Reports...

   Pravda je vskutku taková, že celý příběh má své racionální jádro – vydejme se tedy proti proudu času a

Wade Hampton

oddělme historická fakta od scénáře, kde zpravidla nesmějí chybět love story a velice „akční“ či „dojemné“ dějové zápletky. Pomiňme zprvu vyslovené hlouposti bezděčně tu zpochybňující věrohodnost fascinujícího příběhu svérázného mexického honáka, jakkoli celý Alvarez Kelly [hraje jej William Holden], třebaže je v anglickém originálu dokonce titulní postavou, je dle všeho osobou naprosto smyšlenou. Ne už tak jeho osobní rival plukovník Tom Rositer, jenž nepochybně má svůj historický předobraz v generálu Thomasu L. Rosserovi, ačkoli jej ve filmu hraje oproti skutečnosti muž dobře o celou generaci starší [Richard Widmark] a čert ví proč jednooký, byť vlastně tato zdravotní újma v ději špetku osvětlena je...

Událost jež vstoupila do americké historie jako „Dobytčí nájezd“ (Cattle Raid), Hampton-Rosserův nájezd, či v posledku bývá akce překřtěna na „Nájezd hovězího řízku“ (Beefsteak Raid), se odehrála v půli září roku 1864 v prostoru východně od Petersburgu [nikoli tedy severně od Richmondu] ve Virginii, ale i rozsah Rosserovy participace, resp. vůdčí role, je zde diskutabilní. Iniciátorem akce byl zcela nesporně seržant George D. Shadburne, velitel zvědů „plukovníkova“ nadřízeného generála Wada Hamptona, jenž přinesl zprávu o několikatisícihlavém stádu jatečního dobytka u Coggins‘ Point (jižní břeh James River). Mezi konfederačními sny o lahodných „hovězích stejcích“ však stála linie fronty a mnoho mil území ovládaného Unionisty. Leč pro hladovějící Jižany to byl objekt příliš lákavý než aby šedáci nehledali způsob jak se k stádu dostat a naplnit své choutky...

Snad to byl právě Rosser kdo v souladu s Shadburnem poukazoval na možnost širokého obchvatu a

Thomas L. Rosser

průniku oblastí Blackwaterského močálu, v podstatě územím nikoho, jež bylo doposud oběma stranami považováno za větším vojenským útvarem zcela neprůchodné. Na popření uvedeného názoru, tedy na dosažení naprostého momentu překvapení, pak spočíval následně zosnovaný plán přepadu unionistického týlu, jenž posvětil i vrchní velitel Jižanů generál Robert E. Lee. Výběru komanda se ujal sám Wade Hampton, od smrti Jeba Stuarta velitel konfederačního jezdectva Leeovy Severovirginské armády, jež se posléze osobně ujal i velení celé operace. Do akce nakonec nevyjížděl jediný jezdecký pluk (či spíše eskadrona), jak naznačuje film, ale příslušníci hned několika kavaleristických brigád rozdělení do řady dílčích formací. Generál Rosser obdržel velení „středové kolony“, jež měla provést vlastní přepad zajišťovacího odřadu, postarat se o stádo však dostal za úkol Lovick P. Miller, podplukovník 6. jihokarolinského, jenž do svého „honáckého oddílu“ soustředil asi stovku mužů z rozličných regimentů, nepochybně takových, kteří měli s dobytkem již poměrně bohaté zkušenosti...

Dnem „D“ pro napadení nepřátelských pozic bylo stanoveno 15. září, kdy Jižané za úsvitu překročili řeku Nottaway River a pospíchali k řece Blackwater. Tu překročili po Cook‘s Bridge, jenž byl sice v květnu poničen, ale předsunutý ženijní odřad jej stihl pod příkrovem tmy provizorně opravit a ihned po zajištění předmostí začali tesaři roubit hned vedle most další. Kdyby nedošlo k naprostému překvapení protivníka,

bylo by vše zbytečným hazardem předem odsouzeným k neúspěchu, ale záměr se dařil. Navíc Unionistům [korralu velel major J. Stannard Baker, nikoli filmový Stedman] dlouho zcela unikal hlavní cíl překvapivé operace, neboť generál William H. F. Lee (zvaný Rooney, druhorozený syn vrchního velitele) se dral severozápadně nepříteli do týlu a generál James Dearing vytvářel tlak na protivníka po proudu řeky směrem k Fort Powhatan.

Seveřané zprvu mylně předpokládali, že primárním cílem nájezdu je říční přístaviště (a také strategicky důležité překladiště všech potřeb pro Grantovu, či přesněji Meadovu, Potomackou armádu) v City Point a sem koncentrovali i příliv posil. To Rosserovým mužům postupujícím až v druhé vlně umožnilo zastihnout strážce stáda u Sycamore Church za úsvitu 16. relativně nepřipravené (ne zcela, cesta byla zatarasena, v lese záseky), přesto se rozpoutala intenzivní přestřelka a ve spodkách, jak nám to podává film, bezpochyby mnoho protivníků dopadeno nebylo. Střet byl nicméně krátký a většina nepřátel (šlo primárně o odřad 1^st D. C. Cavalry, jednotky sice prominentní a experimentálně vyzbrojené šestnáctirannými spencrovkami, ale vojáky v boji zcela nezkušené) hledala spásu v útěku. Cílem Jižanů pak nebylo honit uprchlíky, ale zmocnit se stáda, jež podle nalezených dokumentů mělo čítat 2486 kusů, a zamířit s ním co nejrychleji vstříc vlastním liniím, jak se i stalo. Vítanou pomoc nájezdníkům překvapivě poskytli sami Seveřané, byť poněkud nechtěně

Červeně směr nájezdu a šedě návrat...

– unionistické dělové čluny na řece James zahájily podpůrnou plošnou kanonádu, jež protivníkům mnoho neuškodila, ale stádo intuitivně samo zamířilo z dosahu střelby k jihu a konfederačním honákům zbylo jen pohyb poplašeného dobytka korigovat zamýšleným směrem.

Teprve nyní začalo Seveřanům svítat a Unionisté se kvapně pokusili Konfederátům jejich záměr překazit a záhy již Rosser střežící protivníka ze směru od City Pointu Hamptonovi hlásil, že na něj začíná dotírat narůstající množství nepřátel a podobné zprávy posílal i Rooney Lee držící pozice na západě. Velící generál nemohl vydat jinou směrnici, než aby se jeho brigadýři drželi seč jim síly stačí, zatímco sám pomáhal hnát stádo k mostům přes Blackwater, čímž měl v úmyslu prosmýknout se nejobtížnějším úsekem cesty za jejich zády. Rosser i Lee dokázali úspěšně brzdit nápor modrokabátníků generála Augusta V. Kautze (unionistického velitele napadeného sektoru) a kryli dobytčí kolonu až do okamžiku, kdy do boje zasáhl i Dearing se svými lidmi a převzal úlohu zadního voje.

Rosser se svou brigádou (7^th, 11^th, 12^th Virginia Regt. a 35^th Va. Btn., tou dobou asi 800 mužů), Chewovou baterií jízdního dělostřelectva a „Bílými Komanči“ (přezdívka zvláštního záškodnického oddílu zvědů, nikoli 1^st Virginia Cavalry) pospíchal k řece Nottaway, kde východně od Ebenezer Church šedokabátníci chvatně zaujali obranu. Byl nejvyšší čas od severu sem postupovali Unionisté generála Henryho E. Daviese, snažící se přetnout Jižanům ústupovou trasu. Modrokabátníci útočili tvrdě, ale marně, Konfederáti po potřebnou dobu své pozice nejen udrželi, ale po bočním zásahu Leeových mužů zahnali protivníka na útěk a nádavkem ještě pobrali velké množství zajatců. Násilný přechod řeky (ať už tu mělo jit o Blackwater či Nottaway) do „stampede“ uvedeného stáda, tak jak je velice dramaticky ztvárněn ve filmu se zkrátka nekonal, Jižané si ústupovou trasu přetnout prostě ani na okamžik nenechali!!! Jenže je to zase nejakčnější scéna celého jinak dějově poněkud rozvláčnějšího filmu...

Po té co muži ženoucí stádo za úsvitu 17. překročili říčku Nottaway v oblasti Freemanova brodu, dostali se již na území relativně bezpečně ovládané armádou Konfederace a Kautz do hluboké noci neúspěšně napadající Dearingův zadní voj definitivně pochopil, že Seveřané „bitvu o stádo“ ostudně prohráli. Smělí Jižané si nejprve mohli s ulehčením vydechnout [netušíce, že tu vypustili džina z láhve, a že Grant sem

Rytina z dobového tisku

zanedlouho roztáhne frontu, což početně slabší Jižané nakonec – byť až o více než půl roku později – neustojí...] a pak s narůstajícím uspokojením začít bilancovat. Ve všech ohledech nelze „Hampton-Rosserův dobytčí nájezd“ označit jinak než jako vskutku omračující úspěch, což vše lze dík dobovým dokumentům doložit exaktními čísly: 

Početná množina „uneseného“ hovězího dobytka byl nakonec vyčíslena na 2468 kusů, což by značilo že oproti nalezenému protokolu bylo ztraceno toliko 18 jedinců! Rovněž na lidech byly ztráty neuvěřitelně malé, do vlastních linií se podle Hamptonova hlášení nevrátilo jen 14 vojáků (10 bylo označeno za padlé, 4 zůstali vedeni jako nezvěstní), 47 mužů utrpělo různě závažná zranění, jež však nebyla příčinou toho aby je jejich druzi nechali na pospas nepříteli. Naopak, přestože to nebylo cílem operace, expedice s sebou přivedla i 304 zajatců (počet padlých a raněných modrokabátníků se jim, a žel ani mě, ač disponujícímu i hlášeními protivníka, stanovit nepodařilo, ale šel do řádů set), ukořistěny byly tři jezdecké standarty a jedenáct zásobami všeho druhu naložených povozů i se zápřahy jež je přivlekly.

Ohlas této akce byl značný na obou stranách fronty a je nepochybné, že i nejzarytější Seveřané

Dnešní připomínka nájezdu

(prezidenta Unie nevyjímaje) museli v duchu smeknout před odvahou a podnikavostí nepřítele. Ulysses S. Grant v té době na dotaz kdy protivníka porazí a obsadí Richmond jen lakonicky poznamenal: „Nikdy, pokud jej bude má vlastní armáda zásobovat hovězím dobytkem“. Věru, nejspíše šlo o největší jednorázovou krádež skotu v amerických dějinách, ne-li za podobných okolností i primát světový! Navíc tu pro narůstající nouzí trpící konfederační armádu bylo takto početné stádo jatečního dobytka opravdovým darem z nebes, jež zahnal hlad na dlouhé týdny a morálně se následek úspěšného přepadu svým efektem nesporně vyrovnal nejedné vyhrané, avšak v konečném důsledku bezvýsledné bitvě, jimiž se tzv. Petersburgská kampaň posléze změnila v zákopovou válku...

Wade Hampton v dochovaném hlášení výslovně chválí dlouhou řadu protagonistů, ale nezbývá než zopakovat, že Alvarez Kelly mezi v dobových dokumentech zmiňovanými osobami nefiguruje, stejně jako ani kterákoli jiná osoba se španělsky znějícím jménem. Nelze sice vyloučit, že žádný honák s hispánsko-indiánskou krví v řadách nájezdníků nepůsobil, a třeba i nepřispěl užitečnou radou, ale lze prakticky vyloučit, že by v reálných událostech sehrál jakoukoli podstatnější roli. Jako Western je to film jistě zdařilý, dojemný, a místy i vtipný, ale je na škodu, že děj je prošpikovaný plnou řadou naprostých hloupostí – př. skotský kapitán stěží mohl z konfederační metropole vyplout na moře, a i kdyby to teoreticky šlo (James River byla dík četným zátarasům v území nikoho nesplavná (čili únik obrněnce z  „dobrodružného“ filmu Sahara je opět ptákovina, nemluvě o schopnosti takového plavidla přeplut až do Afriky), jen naprostý šílenec by v takové situaci sirénou burcoval blokádní flotilu...  

 

Rosser, Thomas Lafayette

[nar.15. září 1836 – zemř. 29. března 1910]
Ač virginský rodák (Campbell Co.) prožil mládí na farmě v Texasu (Sabine River Co.), kam se jeho rodina odstěhovala a zde si také nepochybně osvojil alespoň základy práce s koňmi i dobytkem. Na východ USA se vrátil teprve roku 1857, aby zde navštěvoval vojenskou akademii ve West Pointu (byl zde spolužákem a

asi nejbližším přítelem George A. Custera), leč v důsledku převratných událostí přelomu let 1860/1861 mu již nebylo souzeno stát se jejím řádným absolventem... Občanskou válku začínal Rosser jako poručík (instruktor) neworleanské Washingtonovy artilerie a u dělostřelectva zůstal až do léta 1862, kdy nemohl odmítnout nabídku stát se plukovníkem 5^th Virginia Cavalry. Po kanonýrské participaci na první bitvě u Manassasu (raněn) se již s svým novým jezdeckým plukem účastní i druhé bitvy téhož jména (na Severu i Evropě známější jako 2nd Bull Run), s 5. virginským bojuje mj. i u Antietamu, Chacellorsville a Gettysbergu, což mu výsledně přináší prvou generálskou hodnost (brig. gen.). Jako velitel brigády se od konce roku 1863 podílí na řadě jezdeckých kampaní ve Virgínii od řeky Rapidan až po James River, z nichž jeho nejhvězdnější epopej (Cattle Raid) je tématem hlavního textu. Na podzim 1864 je již jako generálmajor a divizionář přeložen do Shenandoah Valley, kde získává přezdívku „Spasitel údolí“. Faktem je, že se zde již po Sheridanově pustošení mnoho zachraňovat nedalo a Rosser sám tu nakonec u Woodstocku utrpěl pokořující porážku od Custerových modrokabátníků (poněkud ironický střet, nicméně přátelství „Toma“ a „Autieho“ nepřervala ani válka). Rosser byl spolu s Leem u Appomattoxu, vzepřel se však kapitulaci a s částí notně prořídlého jezdectva unikl z obklíčení. Při snaze stmelit uprchlíky a pokračovat v odporu byl však jeho oddíl poměrně záhy dostižen a přemožen, generál sám byl zraněn a zajat, čímž i pro něj „válka mezi státy“ (jak tento konflikt nazývají Jižané) skončila. Krátce po propuštění z věznění nachází uplatnění při stavbě železnice a posléze se stává šéfinženýrem Northern Pacific R.R., později pak vlivným prezidentem Canadian Pacific R.R. Za války se Španělskem pak ještě jednou obléká uniformu a jako brigádní generál dobrovolníků velí armádnímu výcvikovému kempu v severní Georgii (na starém bojišti u Chickamauga).