BONAPARTOVI SYNOVÉ A DALŠÍ ROMÁNY RICHARDA HOWARDA

Dvě nepříliš silné a do češtiny přeložené knížky Richarda Howarda mám už od roku 1999, kdy je vydalo nakladatelství Alpress-Klokan. Jde o na sebe navazující díly s lákavými názvy Bonapartovi synové a Bonapartovi Dobyvatelé, na záložce přebalu s nikdy nedodrženým příslibem dalších svazků a s poznámkou, že Richard Howard je pseudonym jednoho z nejprodávanějších britských autorů beletrie. Obávám se, že i to byla od nakladatelů mystifikace, neboť všemocný internet o něm mlčí a uvádí pouze stejnojmenného amerického básníka, který nemá s uvedenými romány nic společného.

            Předpokládám, že mnozí z vás, a bude to většina, uvedené dvě knihy znáte. Pro ty, co nikoliv, i takové, kteří už zapomněli, poznamenávám, že hlavním hrdinou je ex-aristokrat Alain Lausard, vytažený roku 1795 z vězení v pařížské Conciergerie spolu s dalšími několika muži, kteří se ocitli za mřížemi s poměrně různých důvodů, aby nahonem posílili nepříliš velké jednotky Paula Barrase (a potažmo i Napoleone Buonaparta), které musí ubránit vládu před tzv. vendémiairovým převratem. To je jejich cena za svobodu, tím se stanou vojáky a jako dragouni táhnou s novým velitelem Italské armády, který si pofrancouzštil jméno na Napoleon Bonaparte, proti Sardiňanům a Rakušanům do severní Itálie. Děj Bonapartových synů kulminuje v bitvě u Arcole a následující díl, v češtině Bonapartovi Dobyvatelé (i když se anglicky jmenuje Bonapartes´s Invaders a Bonaparte´s Conquerors je až svazek třetí, u nás nepřeložený…) tyto dragouny, seskupené pod velením seržanta Lausarda, zavádí do Egypta, do bitvy na Nilu (u pyramid) a Chobraikitu/Shubra Kitu.

Alpress byl v r. 1999 zjevně průkopníkem přebírání knižních přebalů

            Pokud děj něčím vyniká, pak je to znalost prostředí, dobového kontextu, událostí, dobových vojenských memoárů a do značné míry i předpisů (byť ne bez omylů), pokud v něčem pokulhává, pak se jedná o statičnost hrdinů i jejich vývoje. Na rozdíl od jiných románových sérií z doby koaličních válek (a Cornwellův Richard Sharpe tvoří dobrý protipól) je totiž Lausard stále jen seržantem, i když jde z tažení do tažení, z bitvy do bitvy a v každém svazku se něčím vyznamená. I charaktery jeho druhů a podřízených současně (bývalý učitel Bonet, zloděj koní a miláček žen Giresse, násilník Delacor, padělatel Roussard, ruský emigrant Rostov a posléze mameluk Karim) jsou dosti ploché, nevýrazné, jako kdyby šlo jen o figury, které umožní rozvíjet dialogy. Naprosto jim chybí šťavnatost partnerů/protihráčů, jakou má v Sharpově případě vrchní seržant Patrik Harper, nebo dokonce démonický protivník stylu Obadiaha Hakeswilla. Vlastně (a při vší úctě, neboť se mi ty knížky poměrně líbily) představuje největší zpestření toulavý pes Erebus, který se k dragounům přidá v Bavorsku roku 1805 (což je až čtvrtý svazek se jménem Bonaparte´s Warriors, jenž končí Slavkovem). Je to spíš freska, jakoby převedená do dějového a 3D formátu z monumentálního plátna, které popisuje někdy až příliš hrůzy války, aniž to hlavní hrdiny nějak poznamenává. Lausard projíždí válkami skoro jako turista, bez zájmu, motivace, bez sebemenší touhy po povýšení, jen se vzpomínkou na rodinu, kterou mu podle všeho vzal revoluční teror, přičemž svůj aristokratický původ stále tají, což bylo už za Bonapartova konzulátu naprosto zbytečné… Navíc tu, neboť stále jde o romanticky pojatou románovou sérii, chybí ženský element, protože dragounský seržant je tak trochu misantrop, který se i letmým láskám na pochodu vyhýbá.

            Teď jsem možná spustil příval kritiky až příliš velký a nezasloužený, neboť ty knížky, jak už jsem podotkl, se mi líbily a mnoho podobných věcí u nás nevyšlo, leč právě zmíněné nedostatky jsou nejspíš důvodem, že jsme se dalších svazků v našem jazyce mateřském nedočkali. Nevím, zda série i v Británii skončila šestým svazkem (1807 u Pruského Jílového) z vůle autora, či z rozhodnutí nakladatelů, nedalo mi to však a za doslova pár liber jsem z londýnského antikvariátu získal ty zbylé. Jsa někdy před usnutím ponořen do svazku pátého (Bonaparte´s Avengers), objevuji, že je tu pár pozoruhodných pasáží, o těch však se rozepíšu až za čas, někdy příště. Ani tak to není Sharpe´s Serie (čtyřiadvacet svazků včetně povídek), které se už na českém trh objevila zásluhou Oldagu víc než polovina, nebo dosud českými nakladateli neobjevená (a tuším třináctisvazková) série Flashman od George MacDonald Frasera, postavená na příbězích viktoriánského vojáka. To jsou dvě věci na špičce žánru historické fikce s vojenskou tematikou, na niž nemůže dosáhnout každý, takže zatím vše uzavřu jen konstatováním, že pokud na dva Howardovy svazky v antikvariátu narazíte, rozhodně stojí za to do nich pár korun investovat.