MOHL A CHTĚL NAPOLEON UTÉCI ZE SVATÉ HELENY? (1)

Koncem minulého roku mi z Kanady přišel sborník Napoleonic Scholarship 4/November 2011, který vydává The International Napoleonic Society, a ve zhruba 160 stranách většího formátu mě z řady příspěvků upoutala studie Emilia Ocampa s titulem Rescuing Napoleon from St. Helena, tedy Napoleonova záchrana ze Svaté Heleny. Už delší čas se chystám vytvořit z něho jisté obsáhlejší resumé, až do této chvíle mi v tom ale bránily nedostatek času a lenost. Studie má nicméně k tématům tohoto blogu (míním reportáž i cesty na Svatou Helenu, jakož i připomenutí hraného snímku Monsieur N., česky jen Napoleon) velmi blízko a věcí, které by shrnuly autory historické fikce hodně oblíbené téma z pohledu dějin i skutečných možností, neexistuje mnoho…

Sledovaný jako vulkán

Ocampo začíná svůj obsáhlý rozbor citací londýnských novin The Examiner z července 1818, které říkají:

„Napoleonův sebemenší pohyb je sledován jako chování vulkánu.“

Krom toho, že se v oné větě zajatci na ostrově neříká Bonaparte, jak bylo u Britů obvyklé, je  pozoruhodné, že i po třech letech poutal sesazený francouzský panovník pozornost nejen čtenářů, ale také oficiálních míst, pravidelně, průběžně a detailně informovaných vskutku o každém hnutí jeho i celého miniaturního dvora. Vůbec se tak nepotvrdila slova, která o něm i ostrově napsal Castlereaghovi lord Liverpool 15. července 1815, kdy se o umístění zajatce, který spadl Británii sám do klína, teprve jednalo a uvažovalo:

„V takovém místě a v takové vzdálenosti by byla každá intrika nemožná, a bude-li odsunut tak daleko od Evropy, velmi rychle se na něj zapomene.“

HMS Bellerophon s Napoleonem připlouvá do Anglie

Britský Prime Minister se mýlil, nezapomnělo se a císař tak stále představoval potenciální nebezpečí. Ostrov pět tisíc námořních mil od Evropy, tisíc dvě stě od Afriky a tisíc osm set od brazilských břehů sice Napoleona izoloval a Royal Navy kontrolovala oceán i plavební trasy, jenže není vězení, z něhož nelze uniknout, a možnost zopakování toho, k čemu došlo na jaře 1815 na Elbě, představovala noční můru nejen pro osoby bezprostředně na zajatce dohlížející.

Komu by možný Napoleonův únik ze Svaté Heleny zkomplikoval život?

Jako narušitel míru obecně byl Napoleon stále nebezpečný pro Brity, jako uzurpátor trůn znamenal hrozbu pro francouzské Bourbony, jenže tyto dvě země nebyly jediné. Obávali se jej i Bourboni španělští, neboť jim patřily rozlehlé kolonie v Jižní Americe, plné nejen nepokojů a nespokojenosti s madridskou nadvládou, ale i bonapartistů, z velké části bývalých císařových vojáků, z nichž mnozí nalezli útočiště buď v portugalské Brazílii, nebo na jihu USA, odkud to bylo na španělské území víc než blízko. Jižní Amerika (kde byla napoleonská legenda populární) představovala prostor, kam by se uprchlík s největší pravděpodobností uchýlil, a tato vize netěšila ani USA, neboť by jim mohla zkomplikovat situaci v jejich zájmovém prostoru.

Bezpečnostní opatření ohledně ostrova byla velká, krom vlastního dozoru a omezení excísařova pohybu se jednalo především o dohodu britské vlády s East India Company, jíž ostrov fakticky patřil; z dohody vyplynulo, že u břehů Svaté Heleny směji zakotvit jen lodě Royal Navy a Východoindické společnosti.

Utéci, nebo být unesen?

HMS Bellerophon s Napoleonem v Plymouthu (Girardet)

Politiky začaly strašit zprávy o plánech bonapartistů na Napoleonovo vysvobození už ve chvíli, kdy císař k ostrovu doplul, či dokonce v době, kdy k ní plul, neboť to byla plavba dlouhá a délku si vynucovala roční doba, kdy musely plachetní lodě plout velkou oklikou až k brazilským břehům a teprve odtud s jihovýchodním větrem pokračovat k cíli. Admirál Cockburn nechtěl brazilskými vodami plout, pohybovalo se tu příliš mnoho pirátů (o těch se zmiňuje i deník Albine Montholonové), z nichž jeden se v oficiálních dokumentech objevuje jako True Blooded Yankee, Američan, který od roku 1815 vyplouval z Buenos Aires pod vlajkou brazilské revoluční vlády. Proto se HMS Northumberland pustila nejprve podél afrického západního břehu k jihu, i když narážela na bezvětří, a teprve pak změnila kurs k západu…

Ocampo, autor studie, kterou se zabýváme, neprobírá hned možnosti úniku, plány a možné přípravy. Dřív než k nim dospěje, upozorňuje na jednu velmi důležitou věc, na Napoleonův pohled. Kdyby se chtěl císař zajetí jen vyhnout, mohl to udělat hned na počátku, po své druhé abdikaci, kdy měl reálnou možnost proniknout  na jedné ze dvou francouzských fregat britskou blokádou před Rochefortem a ostrovem Aix (posádka té druhé byla připravena obětovat se, aby únik plavidla s Napoleonem umožnila a Brity v čele s HMS Bellerophon zdržela). Na tom nic nemění ani klamná císařova naděje a mylný předpoklad, že mu „britský lid“ poskytne důstojný azyl soukromníka přímo na britských ostrovech. Odmítl tehdy prchat a zcela zavrhl i jiné dopravní možnosti do USA počínaje plavbou inkognito na obchodní lodi, na korzárském plavidle či dokonce na ponorném člunu Roberta Fultona a zdá se, že hlavní roli zde hrála jeho důstojnost. Nebyl ochoten se skrývat jako zločinec, natož utíkat ukrytý v podpalubí, nebo dokonce v bedně či v plavidle, které samo o sobě bednu připomínalo. Nešlo o fyzický odpor ale o nebezpečí, že v případě dopadení, při němž mohl být i usmrcen, sám sebe poníží a v očích veřejnosti se zesměšní v duchu svého vlastního výroku:

Přeprava Napoleona z HMS Bellerophon na HMS Northumberland

„Od dokonalosti ke směšnosti je jen krok.“

Stejný způsob myšlení na Svaté Heleně jen zesílil. Kategoricky odmítal cokoliv, při čem by se musel převléknout, zamaskovat, nebo dokonce někde skrčit.

„Pokud by opustil Svatou Helenu,“ tvrdil ve svých Denících např. George Fox, „pak jen s kloboukem na hlavě a s mečem po boku.“

Z tohoto pohledu byl pro Napoleona velký rozdíl mezi dvěma způsoby. Odmítal ten první, při němž by k ostrovu někdo připlul, jeho vyprostil a naložil jako ukradený kus něčeho. To by byl nedůstojný útěk. Svolil by, pokud by někdo k ostrovu doplul, vojensky si britskou posádku podrobil, jeho osvobodil a on by pak ostrov opustil se vší slávou, s hlavou i vlajkou vztyčenou!

Ideální by ovšem bylo, kdyby mocnosti či britská vláda uznaly svůj omyl i nespravedlivost rozsudku a Napoleona samy zbavily pout. Podle Gourgaudova deníku císař o podobné možnosti uvažoval, avšak nejspíš jen do konce roku 1815.  Mohlo k tomu dojít, pokud by Evropu zachvátila jakobínská revoluce jako reakce na zrození Svaté aliance, nebo kdyby princezna Charlotta usedla po Jiřím III. (zemřel až r. 1820) na anglický trůn, což by ale znamenalo, že by přeskočila prince-regenta (pozdějšího Jiřího IV.), svého otce…

Možnost invaze na Svatou Helenu

Přicházel vůbec v úvahu útok na ostrov vprostřed oceánu, který je v podstatě skálou v moři, má jediný přístav a míst v zátokách, kde lze spustit kotvu, je tu doslova pár, vyžadují velkou odvahu, vysokou míru rizika a příznivé počasí i roční doby možnosti silně redukují? Admirál Cockburn soudil, že něco podobného nelze, jenže sama historie ostrova sama vyváděla z omylu. Roku 1673 ho Portugalcům vzali Holanďané z Východoindické společnosti, kteří přistáli (podle dnešních názvů lokalit) na konci Lemon´s Valley, odkud byli odraženi, leč vylodili se na Bennet´s Point, vyškrábali se do Swanley Valley a odtud se vrhli na Jamestown. O rok později jim ostrov sebrala expedice sira Roberta Mindena, jehož muži přistáli v Prosperous Bay, což je pouhou míli od Longwood Valley, kam britská vláda nakonec Napoleona umístila! Plukovník Wilks, který tohle věděl, Cokburna varoval a dodal, že našel nejméně čtrnáct míst, kde by se někdo mohl vylodit. Hudson Lowe, proslulý císařův věznitel, šel ještě hlouběji a tvrdil, že takových míst je třiadvacet!

Příklad invaze: Cochranův útok na Valdivii

Zneklidňujícím dojmem působila myšlenka, že pokud by měl Napoleon spojení s někým na vzdálených kontinentech, kdo by invazi realizoval, dokázal by sestavit účinný plán vylodění a obsazení Svaté Heleny. Nebylo by to po stránce logistických a taktických úvah poprvé, měl přece zkušenosti z obsazením Malty či Capri a příkladů ve vojenské historii si musel najít bezpočet. Vyjížďky umožňovaly jemu a ještě víc jeho věrným rekognoskaci terénu… Pokud jde o ostrov samotný, roku 1804 se osobně zabýval možností jeho obsazení a využití jako základny pro útoky na lodě britské Východoindické společnosti, plující z Indie a zastavující zde, aby nabraly čerstvou vodu i něco zásob. V dopisech ministru námořnictva Decrèsovi (mj. z 29. září 1804) tehdy uvažoval o vyslání eskadry čtyř fregat, dvou brig a transportních lodí s 1600 vojáky a podobné schéma zopakoval u Capri. Jednotky generála Lamarqua (1800 mužů) tento ostrov roku 1808 úspěšně, s využitím monetu překvapení, napadly a dobyly, i když jej hájilo 2300 vojáků. Hudson Lowe to věděl ze všech nejlépe, neboť byl tehdy na Capri velitelem a právě jeho Lamarque porazil!

Otazník nad hlavou invaze

Kde ovšem vzít po roce 1815 potřebné množství odhodlaných mužů i plavidel? Připusťme, že jako u mnoha věcí jsou lidé otázkou peněz a odvážných generálů i kapitánů bylo ve Francii i obou Amerikách bezpočet. Komu by ale mohl excísař svěřit realizaci, tj. doladění podrobností expedice, její přípravu i průběh?

Decatur a jeho útok na tripolský dělový člun

Hierarchicky byl z bonapartistů nejvýše španělský exkrál a Napoleonův bratr Josef, pobývající v USA. Ten mohl vše financovat a začít, dokonce i nakoupit lodě, naprosto ale postrádal vlastnosti potřebné k vlastní přípravě i provedení. Kdo by mohl velet námořní stránce věci? Obecně se uvažuje, že by šlo jednat s černou ovcí britského válečného námořnictva, nesmírně schopným lordem Thomasem Cochranem, který to, co umí, dokázal roku 1818 a v dalších letech v čele chilského námořnictva v boji za chilskou nezávislost, zejména pak roku 1820 při dobytí opevněné Valdivie… Byl tu i komodor Stephen Decatur, americký národní hrdina, který se proslavil útokem na Tripolis (1805) i na palubách fregat USS Constitution, USS United States či v útoku na Alžír roku 1815. Pokud šlo o velitele výsadku, přicházel by v úvahu především generál Bertrand Clauzel, rovněž žijící jako emigrant v USA a voják (krom jiného) od Salamanky či Burgosu.

Jihoamerická vize

Kam by (v případě úspěchy invaze) mohl Napoleon zamířit? Evropa v atmosféře po Waterloo a závěrech Vídeňského kongresu nepadala v úvahu. Spojené státy nebyly pro něco takového dobrou zemí, neboť z Gentské dohody a politiky Madisonovy vlády vyplývalo, že této zemi záleží na dobrých vztazích s Velkou Británií.

Napoleon na HMS Northumberland

            Ideální kontinent představovala Jižní Amerika, doslova zralá k tomu, aby ji někdo vzbouřil proti španělské koloniální vládě a vedl k samostatnosti. Půda tu byla ideologicky připravená, neboť Napoleon od roku 1808, kdy obsadil Španělsko, jihoamerickým rebelům přál a pokusil se je i podporovat. V době své první bezpodmínečné abdikace ostatně považoval tento kontinent za jediné místo na světě, kde by se mohla dynastie Bonapartů uchytit a získat trvale trůn. Mohl plout do Mexika (přímo, nebo přes USA), a pokud by jej Mexičané nepodpořili, pokračovat do venezuelského Caracasu, nebo do argentinského Buenos Aires. Fleury de Chaboulon, jeho sekretář, sice zdvořile namítl, že všechny tyto země mají své vůdce a nebudou ochotny akceptovat cizince, to však Napoleon odbyl mávnutím ruky (a autoři historické fikce pak mohou uvažovat, zda by se zde stal vůdcem, nebo by jej čekal osud podobný roli i konci Maxmiliána I. Mexického). Po Waterloo byly ovšem všechny vzpoury v Jižní Americe až na Buenos Aires potlačeny, což z tohoto přístavu činilo v případě úniku ze Svaté Heleny ideální cíl. Uplyne ostatně jen málo času a Buenos Aires se stane doslova rájem spousty veteránů Velké armády, poslaných do exilu, nebo nucených z Francie utéci.

Šlo v Americe založit nové císařství?

Toto je další otázka, kterou Ocampo rozvedl.

Podle Napoleona bezpochyby, o čemž svědčí věta, zaznamenaná Montholonem 18. ledna 1816 jako reakce na zprávu, že Josef Bonaparte je v bezpečí v USA:

„Kdybych byl na jeho místě, vybudoval bych z celé Jižní Ameriky velkou říši.“

Slovo empire, říše, lze přitom přeložit i jako císařství.

Napoleon na HMS Northumberland, skica účastníka plavby

Ferdinanda VII. Španělského, kterého držel léta v zajetí, pokládal Napoleon za bigotního zbabělce a ukrutníka, proti němuž není těžké jeho koloniální poddané vzbouřit. Pět tisíc vojáků a pár schopných generálů podle něj stačilo, aby španělskou nadvládu svrhli a strhli s sebou i jihoamerické vlastence. Ti by jej přivítali jako osvoboditele. Excísař dokonce uvažoval, že by se podobné úlohy mohl chopit bratr Josef z titulu exkrále španělského, a pamatoval si plán, který mu roku 1812 předložil plukovník Aaron Burr. Ten navrhoval obsadit španělský přístav Pensacola v Západní Floridě, který by sloužil jako východiště k útoku na Veracruz, což byla brána do Mexika jakož i do Jižní Ameriky vůbec. Pokud by útočníci zbavili místní včetně úředníků a správního aparátu španělského jha, tvrdil Burr, byli by vítáni jako osvoboditelé! Dalším krokem by bylo obsazení pevnosti Portobello na Panamské šijí, což by přeťalo spojení mezi Mexikem a Peru. Poté by napoleonští generálové vyplulo doslova po stopách Franciska Pizzara, k Peru, odkud by šlo pokračovat do Chille. Prodej dobyté Floridy Spojeným státům (podobně jako prodej Louisiany předtím) za zhruba dva miliony dolarů by zajistil finance na všechno další (a Napoleon něco podobného presidentu Madisonovi roku 1811 skutečně nabídl, leč v důsledku osudového tažení do Ruska a pádu francouzského panství ve Španělsku se jednání nikdy neukončila). Pokud by neměly USA o Floridu zájem, mohl by Josef Bonaparte uzavřít stejný obchod s Brity.

Kdo by výpravu k dobytí Jižní Ameriky vedl? Josef ne, to by dobře nedopadlo, měl ale kolem sebe dost schopných. Byli tu Grouchy, Lallemand, Vandamme, Lefebvre-Desnoëttes. Josef měl však navzdory nedostatku ambicí, což mohl být kámen úrazu, vlastnosti, které se mohly na onom kontinentě líbit, choval se liberálně, měl rád život, nebyl despota. Dokázal zároveň převést za oceán značnou sumu, již Napoleon odhadoval na 20 milionů franků.

Tady už nešlo o vize a chiméry, na počátku roku 1817 rozkládal Napoleon na biliárovém stole mapy Jižní Ameriky a Gourgaudovi řekl:

„V Buenos Aires bychom byli šťastní!“

Před generálem Bertrandem mluvil o tom, že by jihoamerický lid uchránil před pohromami dlouhé občanské války, která tu jinak za čas vypukne.

Uvažoval, že Josef by v USA mohl shromáždit 15 000 francouzských veteránů, a dodal, že i třetina by stačila! Jen čas na výcvik vesničanů by byl třeba.

Předpokládal, že vznik císařství v Jižní Americe by ovlivnil i změnu politického klimatu v Evropě a Las Casesovi tvrdil, že by si chtěl v novém kontinentně zřídit nový domov.

„Chtěl bych ten sen uskutečnit. Přinesl by mi novou slávu,“ řekl mu.

To jasně říkalo, že už zapomněl na myšlenku, která jej do britského zajetí po Waterloo a druhé abdikaci přivedla. Nemínil utéci jen proto, aby žil někde inkognito, jako soukromník. Touha vládnout ho neopustila...

Dokončení příště