Miloslav Kolomazník
Je pátek 30. března 2012, je krátce po 15. hodině. Po úspěšném celodenním jednání se s našimi belgickými partnery v Tildonku, malém městečku na severovýchod od Bruselu, loučíme. Máme naspěch, proto ihned usedáme do pronajatého Citroenu – na pětidenní služební cestu, vedoucí převážně podél Rýnu, se nás vydalo celkem pět osob, a proto jsme dali přednost většímu prostoru a pohodlí devítimístného vozu, kterým naše služební škodovky zrovna neoplývají – a na téměř rituální předodjezdovou „rauchen pause“ prostě nezbývá čas. Už v Čechách jsme se totiž domluvili, že když už se budeme pohybovat nedaleko Bruselu, bude příhodné a zároveň pro každého z nás i velice zajímavé, když se zajedeme podívat na bývalé bojiště u Waterloo.
Navigace hlásí vzdálenost pouhých 45km a také doba cesty má trvat pouhých 45 minut. Je však pátek a my se z donucení čím dál tím více zamotáváme do dopravní zácpy, komplikované navíc častými objižďkami opravovaných úseků. Někdy se posunujeme doslova metr po metru a tak až teprve kolem půl páté přijíždíme do Waterloo.
Místo, podle kterého je pojmenována slavná, leč poslední bitva francouzského císaře Napoleona a kam díky tomu směřují nekonečné davy zahraničních návštěvníků, však nenabízí jasný ukazatel, podle kterého bychom se mohli přiblížit k bývalému bojišti a začínáme bloudit. Navigace navíc začíná stávkovat a já naopak litovat, že jsem se na podobnou situaci lépe nepřipravil a něvěnoval se trase už před naším odjezdem.
Mé počáteční nadšení střídá nervozita a ani mí kolegové, většinou vášniví kuřáci, na tom nejsou o mnoho lépe. Začíná hrozit, že ikdyž se na místo přeci jen dostaneme, bude to jen otázka pouhé chvilky, než bude zaveleno k odjezdu na naši základnu – hotel nedaleko Mönchengladbachu, neboť ubytování v Belgii není zrovna levná záležitost a v porovnání s těmi německými, dosahuje mnohdy téměř dvojnásobné ceny. Navigace zase funguje. Reaguje teprve až na zadání cílového místa Plancenoit a pomalinku nás vyvádí z přeplněného města. Nikdo z nás si totiž neuvědomil, že Mont-Saint-Jean, cílové místo, které jsme na mé doporučení do navigace pokoušeli zadávat, a které bylo na počátku 19. století pouhou vesnicí, už Waterloo dávno pohltilo, a proto nyní tvoří jeho jižní předměstí. Pomalá jízda mi umožňuje, abych si zvenku prohlédl vlajkami ověšené Wellingtonovo muzeum, původně zajezdní hostinec, kde britský polní maršál před slavnou bitvou nocoval, a kde si zřídil své velitelství. Ulice jsou zde lemovány přepichovými i malebnými krámky, které jsou namačkané doslova jeden na druhém. V jejich změti přestávám být na moment pozorný, přesto jsem nakonec první, kdo v dáli, mezi střechami domů, ukazuje na majestátně se tyčící La Butte du Lion (Lví pahorek), ústřední symbol dějiště bitvy z roku 1815. Náhle si uvedomuji míru vzrušení, která mnou prostupuje.
Přijíždíme na parkoviště před The Wellington Café. Oblačné, větrné počasí a pokročilá hodina jsou zřejmě příčinou toho, že je téměř prázdné. Vystupuji z auta a zatímco někteří moji kolegové s úlevou škrtají ohmatanými zapalovači, přebíhám na druhou stranu silnice, kde na okraji protilehlého parkoviště pořizuji snímek nevelkého pomníku císaře Napoleona. Vedle si ještě všímám vlajkami ověšeného Musée de Cire, muzea voskových figurin, kde je možné se setkat se všemi veliteli tehdejších bojujících armád a shlédnout zde expozice, časově zasazené do předvečera bitvy. V těsném sousedství muzea se nachází příznačně pojmenovaná Taverne de Cambronne.
Opět se připojuji ke kolegům, kteří již postávají mezi návštěvnickým centrem a velikou kruhovou stavbou, kde se nachází obrovský panoramatický obraz, mající 12 m na výšku a 110 m po obvodu. V kombinaci s působivým zvukem se zde návštěvníkům nabízí jedinečná možnost stanout v samém srdci bitevního dění a prožít si tak na vlastní oči např. útok těžké francouzské kavalerie nebo obrannou palbu britských děl. Chvíli bloumáme po chodníku, ale potom se rozhodujeme zajít do návštěvnického centra a zakoupit si vstupenky.
Uvnitř návštěvnického centra, úplně nalevo od pokladen, se nalezá velká prodejna upomínkových předmětů a různých tématických knih jak pro nadšence, tak i pro ty nejmenší. Okamžitě tam směřuji a začínám se prohrabovat stohy různých knih, v různých jazykových vydáních. Zpět na Zemi mě však přivádí ženský hlas jedné zaměstnankyně, který mi oznamuje, že se za deset minut zavírá! Prodloužená otevírací doba (9:30 – 18:30) totiž platí pouze od dubna do září, jinak je zde otevřeno pouze od 10:00 do 17:00 hod. Zbývá mi tedy jen pár minut, abych si vybral alespoň některou z knih a také upomínkovou pohlednici, kterou si kupuji téměř vždy a všude. Automaticky se tedy rozhoduji pro anglický překlad Avant-postes de cavalerie legére od bývalého francouzského kavaleristy Antoine Fortuné de Bracka (zcela identická francouzská verze této knihy byla, pro mě z nepochopitelných důvodů, dražší o 22 €) a překrásně ilustrovanou knihu Soldiers and uniforms of napoleonic wars. Zatímco si vybírám pohlednici se Lvím pahorkem, moji kolegové za 3 € kupují vstupenky, opravňující nás k výstupu na 41 metrů vysoký vrchol téhož monumentu. Je to jediná „atrakce“, kterou můžeme ještě před ukončením otevírací doby navštívit.
Jeho stavba proběhla nedlouho po bitvě, už mezi lety 1824-1826 a je věnován vojákům, padlím v bitvě dne 18. června 1815. Je situován do míst, kde byl v průběhu bitvy raněn Oranžský princ, velitel I. sboru Wellingtonovy armády. Homole o celkovém průměru 169 m byla uměle nakupena ze zeminy nalézající se v bezprostředním okolí a je ukončena 28 tunovou sochou lva, který svou tlapou chraní zeměkouli. Podle informační tabule u paty homole, má tento výjev symbolizovat návrat míru do válkami zesláblé Evropy.
Obtěžkán knihami tedy zdolávám každý z 226 schodů a ačkoliv je chladno a větrno, musím si nahoře rozepnout bundu a krátce odlehčit překyseleným lýtkům. Poté si vychutnávám výhled do otevřené krajiny a hledám známé orientační body, klíčová místa tehdy krvavých bojů. Bronzové informační desky jsou ztěžka čitelné, a tak se za okamžik přistihuji, jak se stále ještě zrychleným dechem, vysvětuji ostatním kolegům důležité momenty bitvy. Cizinci, kteří na vrchol právě přibyli, nechápavě poslouchají naši řeč, pozorují mou gestikulaci a otáčejí hlavami do míst, kam právě ukazuji.
V 17:15 scházíme z pahorku a bočním východem opouštíme areál návštěvnického centra. Zatímco moji kolegové jsou spokojeni a výstup na „muldu“ považují za dostatečný akt k tomu, aby se mohli doma pochlubit tím, že byli u Waterloo, využívám jejich lásky k tabáku a po vzájemné dohodě se vydávám pěšky na nedalekou křižovatku, odkud jsme přijeli a kde moji pozornost upoutala trojice větších pomníků a nedaleký původní statek La Haye-Sainte. Jeden z pomníků se nachází hned na okraji přilehlého pole, ale protože se jeho okolí právě podobá na staveniště, přístup k němu je možný pouze po schůdcích, stoupajících od frekventované bruselské silnice. Mezi schůdky a silnicí se však nenachází žádný chodník, a tak se spokojuji s tím, že si snímky pomníku pořídím až z protilehlé strany. Pomník stojí na místě, kde byl dělostřeleckou koulí smrtelně zraněn dlouholetý pobočník vévody z Wellingtonu, podplukovník Sir Alexander Gordon. Gordon se v okamžiku svého zranění nacházel přímo po vévodově boku. Hlavou mi okamžitě prochází myšlenka, jak by se asi vyvíjela bitva, kdyby si ona dělostřelecká koule našla samotného Wellingtona?
Sir Gordon byl přenesen nejprve na farmu do Moint-Saint-Jean, kde mu byla poskytnuta základní pomoc; později byl převezen na Wellingtonovo velitelství ve Waterloo, kde navzdory amputaci, 19. června ve 3:30 ráno, zemřel. Gordon byl vůbec prvním britským vojákem pohřbeným na hřbitově Saint-Gilles v Brusselu, a stejně tak i jemu věnovaný pomník byl prvním, který byl na bývalém bojišti vůbec vztyčen. V červenci 1817 ho nechali vystavět Gordonovi sourozenci. V průběhu let prošel pomník celou řadou oprav a rekonstrukcí, přičemž ta poslední a vcelku rozsáhlá, proběhla teprve až v uplynulém roce.
Gordonův pomník pouštím na okamžik ze zřetele a zaměřuji se na jiný, stojící mezi přerostlými keři v protilehlém rohu křižovatky. První přechod mám již zdárně za sebou, ale u druhého se vzhledem k silnému provozu dosti zdržuji. Vteřiny se vlečou a zelený panáček pořád nechce přeskočit. Za okamžik už prohlížím Belgický pomník, věnovaný všem Belgičanům bojujícím u Waterloo. Odhaduje se, že se mohlo jednat o přibližně 6.000 mužů na každé válčící straně, ale přesná čísla nejsou bohužel známa. Tento pomník byl postaven za peníze vybrané ve veřejné sbírce a podobně jako pomník v Quatre-Bras, byl i on situován do míst, kde v průběhu dne zaujaly bojové postavení belgické jednotky, konkrétně se zde jednalo o 1. Van Bijlandtovu brigádu ze sestavy 2. holandsko-belgicko-nasavské pěchotní divize. K oficiálnímu odhalení pomníku mělo dojít při příležitosti stého výročí bitvy, avšak nikdy se neuskutečnilo, neboť v té době byla už země ve víru další z válek, tato však byla první světová. V zadní části je pomník osazen kamennými dvířky, což dokládá, že měl sloužit jako „Ossarium“ k ukládání kostních ostatků padlých. Podle některých zdrojů se už pod pomníkem nachází jiný hrob padlých vojáků v bitvě.
Ještě chvíli obdivuji bronzový reliéf, znázorňující střepinami potrhaný prapor, vklíněný do válečných trofejí a erb s belgickým lvem, obklopený vavříny. Hned poté už ale překonávám další přechod a mířím k Hanoverskému pomníku, monumentální kamenné stavbě, obklopené upraveným terénem a živými ploty. Pomník sám se také nachází u bruselské silnice, de facto hned naproti tomu Gordonovu, ale přístup k němu je vcelku pohodlný i díky chodníčku, který začíná už na úrovni křižovatky a ztrácí se v nedalekém stromoví.
Na úrovni několika prvních stromů se na okamžik zastavuji a pozoruji otevřený terén vlevo, rozprostírající se mezi mou pozicí a Papellotte, kde se po předchozí dělostřelecké přípravě odehrál masivní útok D´Erlonova 1. sboru proti levému křídlu Wellingtonovy obrany.
Ačkoliv se stavba nedalekého Lvího pahorku promítla negativně do současného vzhledu krajiny a přetvořila její původní ráz z roku 1815 (to se týká především míst, kde byly na počátku bitvy, po obou stranách bruselské silnice, rozestavěny čelní Wellingtonovy jednotky), je i po téměř dvou stovkách let stále možné, udělat si vcelku solidní představu o charakteru okolního terénu a také úsilí, které museli francouzští pěšáci a jezdectvo vynaložit při útocích na vyvýšené pozice, obzvláště pokud měli pod nohami rozmoklou a blátivou oranici, do které se v jednom kuse bořili.
Při bloumání očima po okolní krajině, si náhle uvědomuji, že nedaleko ode mě by se měla nacházet jednoduchá kamenná deska, věnovaná generálporučíku Thomasi Pictonovi (ve snímku Waterloo režiséra Sergeje Bondarčuka ho ztvárnil slavný britský herec Jack Hawkins), který zde byl smrtelně zraněn na hlavě. Pohledem ji však nikde nenacházím. Později zjišťuji, že se stala terčem vandalizmu a zůstala po nějakou dobu povalena na zemi. V roce 2011 však byla ošetřena a znovu osazena. Sir Thomas Picton se aktivně zůčastnil bitvy u Quatre-Bras a byl zde několikrát zraněn. Svá zranění však zamlčel a u Waterloo se ujal velení 5. peší divize. Bitvu absolvoval v civilním oblečení a s černým cylindrem na hlavě, neboť se někde pozdržela jeho zavazadla. Během jednoho z francouzských útoků byl zasažen kulkou do hlavy.
Uvnitř přilehlého parčíku je několik laviček, vybízejících k delšímu rozjímání, nicméně čas běží a nás ještě čeká dvousetkilometrový přejezd do Německa. Putuji proto přímo k Hanoverskému pomníku a vystupuji po několika schodech ke kovovému plotu, který ho ze všech stran obklopuje. Do pomníku je vyryto velké množství několika jazyčného textu, oslavujícího hrdinství příslušníků Královské německé legie (KGL – King´s German Legion), německé vojenské jednotky, poskládané převážně z Hanoveřanů a začleněné do britské armády. Pomník byl na popud bývalých vysokých důstojníků KGL (KGL byla rozpuštěna v roce 1816) postaven v roce 1818 a to na památku plukovníka Christiana barona von Ompteda a dalších 37 důstojníků KGL padlých nebo smrtelně raněných při bojích v těchto místech. Von Ompteda padl během střetu svého 5. řadového batalionu KGL s francouzskou těžkou kavalerií, s nímž se předtím pokoušel zatlačit francouzské tirailléry, kteří po obsazení La Haye-Saint nepříjemně postřelovaly pozice britsko-hanoverské divize. Jeho jednotka byla překvapena francouzskými kyrysníky a aniž se stačila zformovat do karé, byla rozsekána na kousky. Zpět do pozic se vrátila jen pouhá čtvrtina přeživších z původních asi 250 mužů. Pomník stojí pravděpodobně v místě, kde se původně nacházel pískový lom, který během bitvy bránil elitní pluk 95th Rifles. Přímo pod Hanoverským pomníkem je malé odpočívadlo pro automobily; z něj vybíhá další stezka pro pěší, která lemuje silnici a vede až do Belle-Alliance na protějším svahu. Hodinky ukazují téměř 17:30, začínám pomalu sestupovat k La Haye-Sainte, klíčovému místu bitvy. Nedokážu si ani představit, že bych se měl nyní otočit a odjet!
Na spodním konci odpočívadla míjím kamennou desku, připomínající útok 8. řadového pěšího pluku ze sestavy Durruteho divize na Omptedovu 2. brigádu KGL. Tento údaj odpovídá druhému pokusu Francouzů o obsazení La Haye-Sainte. Podobných kamenných desek se od La Haye-Saint až po Rossomme a Plancenoit nalézá asi patnáct. Jejich cílem je připomínat odvážné činy francouzských jednotek a jednotlivců.
Chvíli postávám před deskou a kroutím hlavou nad škodou, kterou způsobil neznámý „nenechavec“. Že by i v Belgii mohl být pro někoho malý bronzový znak orlice cenným suvenýrem do osobní sbírky? Nebo snad nutným východiskem z nepříznivé sociální situace? O tom druhém, vzhledem k množství drahého kovu, dosti pochybuji.
Neuběhlo ještě ani dvacet minut od doby, kdy jsem se oddělil od mých kolegů a už postávám před původní hospodářskou usedlostí La Haye-Saint. Provoz na silnici je čím dál tím hustější, a protože k usedlosti nevede žádný přechod pro chodce, nemám šanci udolat ten nekonečný proud automobilů, který se mi v obou směrech staví na odpor. Smiřuji se s tím, že se k soukromému statku nemám šanci přiblížit, a tak pořizuji alespoň několik snímků z protilehlého chodníku.
Obdivuji jeho současný vzhled, který se navzdory škodám, způsobeným několika energickými útoky Francouzů, téměř nezměnil od toho původního. Přestože stojím opodál, dokonale poznávám obrysy jednotlivých staveb a jejich dispozici v rámci vnitřního dvora tak, jak je znám z původních nákresů. Hlavní bránu s velkými vraty, v severní části obytný dům s maštalí, stodolu v jižní části, stáje na západní straně, vše kolem dokola pospojováno vysokou cihlovou zdí, podobně jako i vyjmenované budovy, natřenou na bílo.
La Haye-Saint měl v pronájmu jistý sedlák jménem Pierre Moreau, který ho den před bitvou vyklidil. Ještě téhož dne ho obsadily jednotky 2. lehkého batalionu KGL, pod velením podplukovníka Konrada Ludwiga Georga Baringa, které ho později s podporou 1. lehkého batalionu KGL, částí nasavského regimentu a lehkou kompanií od 5. řadového batalionu KGL dokázaly udržet, navzdory třem masivním a vytrvalým útokům francouzské pěchoty. Přesile dokázaly vzdorovat po dobu téměř pěti hodin, a teprve až když jim došly náboje a byly nuceny se bít holýma rukama, statek vyklidily a ustoupily pod ochranu jednotek za hřebenem.
Obsazení usedlosti La Haye-Saint bylo pro Francouze klíčové pro výsledek celé bitvy. Dokud jej neobsadili, byli nuceni své jednotky před statkem rozdělovat, čímž snižovaly jejich údernou sílu a vystavovali je boční palbě nepřítele zaháčkovaného uvnitř statku. Teprve až jeho ovládnutí umožnilo zasadit do útoku císařskou gardu, jež nebyla v boji dosud nikdy poražena… Hrdinství obránců i vytrvalost útočníků dnes přípomíná několik pamětních desek, kterými je statek doslova ověšen.
Od La Haye-Saint sestupuji z mírného kopce ještě několik desítek metrů až na samé dno terénní vlny, která se na jednom konci zvedá k Mont-Saint-Jean na severu a na druhém k Belle-Alliance na jihu. Otáčím se a soustředím se na okolní terén. Jsem překvapený z toho, že odtud není možno zahlédnout Hougoumont, jiný veledůležitý předsunutý bod Wellingtonovy obrany, nacházející se před jeho krajním pravým křídlem. Při pohledu od silnice je téměř celý skryt za příčnou terénní vlnou, která musela notně bránit ve výhledu také obráncům statku La Haye-Sainte. Při tomto zjištění mi nezbývá než ocenit schopnosti velitelů francouzské kavalerie, kterým se pod rouškou všudypřítomného kouře dařilo využívat nepřehlednosti terénu a opakovaně napadat a rozbíjet spojenecké jednotky, které se marně pokoušely proniknout k La Haye-Saint a posílit jeho unavené obránce.
Dívám se směrem k Belle-Alliance, ležícím na hřebenu protilehlého svahu. Tehdy tam stálo jen pár budov, dnes jich tam není o mnoho více. V dálce rozpoznávám siluetu vysokého pomníku, který mě nenechává v klidu. Koukám na hodinky a zjišťuji, že jsem ukrojil dalších deset minut mého času. Měl bych zavolat kolegům, aby vyjeli a cestou mě vyzvedli, jak jsme se také původně domluvili.
Prohlížím profil silnice a usuzuji, že v sílícím provozu, není kde bezpečně zastavit. Alibisticky se proto rozhoduji dojít do Belle-Alliance a ozvat se smluveným signálem až z tohoto místa. Zrychleným krokem tedy kráčím do svahu podél silnice a pravidelně se rozhlížím, abych si zapamatoval charakter okolního terénu. Silnice se v jednu chvíli zařezává do svahu a vytváří úvoz, ze kterého není na okolní strany mnoho vidět.
Po chvilce se mi úplně vlevo otevírá impozantní pohled na plochý, svažující se svah a uvažuji, že právě zde, na pomyslné spojnici vedoucí od Belle-Alliance k Papellote, se řadily D´Erlonovy divize k plánovanému útoku na levé křídlo Wellingtonovy obrany. Že uvažuji správně mi hned vzápětí potvrzuje další kamenná pamětní deska, která upozorňuje na zásluhy 6. pěšího dělostřeleckého pluku, vedeného plukovníkem Hulotem, jenž se svou palbou podílel na přípravách útoku právě D´Erlonova 1. sboru.
Odtud je to do Belle-Allinace už jen kousek. Opatrně přecházím silnici, která uhýbá vlevo směrem na Plancenoit. Všímám si malé směrovky, upozorňující na nedaleké stanoviště císaře Napoleona, odkud během bitvy přehlížel bojiště. Chvíli odolávám nutkání, jít se tím směrem podívat, ale protože se mi už z místa, kde právě stojím, nabízí dokonalý výhled na protější svah, vstupuji radši do malé vísky, která vešla do historie nejen jako místo soustředění francouzské armády na počátku bitvy, ale také zoufalým odporem zbytku gardistů, čelících na sklonku dne protiútoku Spojenců.
Ve zdejším zájezdním hostinci, do jehož dvorku právě nahlížím, si francouzský císař zřídil toho dne své další velitelství. Jak dokládá diskutabilní pamětní deska na hostinci, večer po porážce Francouzů, se zde měli setkat velitelé obou vítězných armád, vévoda z Wellingtonu a maršál Blücher. Poté co se oba dohodli, že navzdory blížící se noci bude pruská Dolnorýnská armáda pronásledovat poražené Francouze, zatímco Anglo-batavská armáda se stáhne, aby si vylízala utržené rány, měl Blücher údajně navrhnout, aby bitva nesla jméno po místu jejich setkání v Belle-Alliance. Wellington, který si zřídil své velitelství v zájezdním hostinci ve Waterloo, a jehož armáda nesla po celý den tíhu bojů, to však údajně odmítl s tvrzením, že by nebylo právě vhodné, aby byla vítězná bitva pojmenována po místu, ve kterém měl poražený soupeř své velitelské stanoviště.
Pořizuji snímky obou pamětních desek umístěných na budově a vydávám se směrem k Charleroi k vysokému pomníku, stojícímu na volném prostranství mezi bývalým hostincem a několika novějšími domky. Už z dálky pozoruji, že je dosti zanedbaný. Nosné zdivo sloupu je porostlé mechem a narušené trhlinami, obklady a jiné kamenné ozdobné prvky na podstavci pod náporem ročních období opadávají, pamětní bronzové desky jsou už značně zašlé, neznámo kam se poděl mohutný galský kohout, který původně zdobil samotný vrchol pomníku.
Je až s podivem, že jeden z nejmladších pomníků na bývalém bojišti (základní kámen byl položen v září 1912, zatímco dostavěn byl teprve až v roce 1956), navíc věnovaný velikánovy francouzské literatury Victoru Hugovi, se ocitl v tak žalostném stavu. Hugo se zde během svého vyhnanství rozhodl v roce 1852 na několik měsíců usadit a seznámit se s topografií zdejší krajiny a význačnými místy, na nichž se vedly líté boje. Své postřehy posléze převedl do nezapomenutelného a barvitého vylíčení Napoleonovy osudové bitvy, jímž zahajuje druhý svazek svých Bídníků.
Přestože jsou v poslední době vyvíjeny nemalé aktivity, které se snaží zajistit potřebné studie a finanční prostředky na nutnou restauraci pomníků v Belle-Alliance, celý projekt prozatím stojí na nevyřešených otázkách, které svazují ruce jak státu, tak i místní samosprávě.
Podobný osud Hugova pomníku, ač na první pohled vypadá, že je ve vcelku dobré kondici, by mohl zanedlouho potkat také jiný pomník v Belle-Alliance, známý jako Pomník posledního karé, nebo také jako L´Aigle blesée (Zraněný orel). Původní vojenský spolek „La Sabretache“, který ho nechal zřídit, již přestal existovat, a tak dnes pomník prakticky nikomu nepatří.
Pomník se nachází jen několik desítek metrů od Hugova pomníku, na protější straně bruselské silnice, kde se vyjímá nad upraveným živým plotem a kovanými branami okrasného plotu. Největší zásluhu na jeho realizaci měli jistí pánové Houssaye, Larroumet a de Mauroy, kteří se na konci 19. století nesmířili s tím, že na bojišti, na kterém položilo život také velké množství francouzských vojáků, jim doposud nebyl věnován ani jeden „kámen“. Většina pomníků věnovaných jiným zahraničním vojákům, zde v té době stála již bezmála sto let.
S trochou štěstí se jim v roce 1900 podařilo od jednoho místního rolníka odkoupit pozemek u silnice, a to přesně na tom místě, kde se 18. června 1815 za soumraku zformoval 1. pluk gardových granátníků do dvou karé, aby zde zbrzdil nástup dvou útočících spojeneckých armád. Pozemek posléze nabídli vojenskému spolku „La Sabretache“, který ho koupil a pověřil sochaře Jean-Leon Gerôma, aby vyrobil model zraněného orla, hájícího potrhanou francouzskou vlajku. Model dal později vzniknout pomníku, odlitému v Paříži z téměř 700 kg bronzu a osazenému v Belle-Alliance na kamenný podstavec. Než k tomu však došlo, trvalo bezmála další čtyři roky, než se vojenskému spolku podařilo posbírat potřebný finanční obnos na jeho realizaci.
Slavnostnímu odhalení, které připadlo na den 18. června 1904, předcházela slavnostní mše v kostelíku v Plancenoit, kterou sloužil místní farář za asistence vojenského kaplana z Remeše. Výjímečnost celé události podtrhuje přítomnost neuvěřitelného množství více než 100.000 návštěvníků, kteří za nádherného slunečného počasí zaplnili celý přilehlý prostor. Odhalení Gerômovy alegorie pak provázel bouřlivý potlesk a provolávání slávy padlím francouzským hrdinům.
Ocitám se na konci své tůry, dál směrem k Rossome se z časových důvodů netroufám vydávat, přesto mi už v hlavě zraje nový plán. Hodlám totiž ješte jednou zneužít tolerance ostatních spolucestujících a zajet se vozidlem podívat do centra nedalekého městečka Plancenoit a k pověstnému zámečku Hougoumont, tedy ke vzdálenějším místům, jež s bruselskou silnicí nijak nesousedí.
Čas ukazuje pět minut do 18:00 hodiny, a tak zvedám telefon a navádím kolegy k autobusové zastávce v Belle-Alliance, kde mě mají vyzvednout. Zastávka se nachází přímo naproti bývalému zájezdnímu hostinci, proto využívám krátkého časového intervalu a pořizuji snímek památné budovy z protilehlé strany komunikace. Zanedlouho už nastupuji do našeho vozidla, a protože ostatní nejeví známky zvýšené nervozity a naopak se zájmem naslouchají mému popisu daného místa, nečiní mi problémy požádat je ještě o dvě krátké zajíždky.
Nejprve se vydáváme vlevo a odbočujeme na již zmíněné Plancenoit. V minulosti se centrum této obce nacházelo asi 2km na východ od bruselské silnice, moderní zástavba však její hranice významně posunula, a tak se ihned noříme mezi nové pohledné domky. Na místo toho, abychom asi po 1km odbočili směrem do centra, do vcelku prudkého a táhlého kopce, pokračujeme i nadále po svažující se hlavní komunikaci a po chvilce se ocitáme mimo obec. Pokračujeme dál směrem na Lasne v domnění, že narazíme na jiný rozcestník, který by nám pomohl v orientaci. V těchto místech je velice zajímavé sledovat, jak se zde krajina doslova “mávnutím kouzelného proutku“ mění. Táhlá oraná pole vystřídala zalesněná kopcovitá krajina, která udává směr i tempo místním komunikacím, vinoucím se klikatými údolíčky. Po chvilce se rozhodujeme otočit a vrátit se zpět stejnou cestou. Nyní již v Plancenoit správně odbočujeme a téměř na vrcholu táhlého kopce míjíme místní kostelík a za ním ukazatel ke známému pomníku.
O Plancenoit se dne 18. června vedly velmi tuhé boje mezi dvěma pruskými sbory (Bülow a Pirch) a císařovou mladou gardou, podporovanou zleva jednotkami IV. sboru generála Moutona de Lobau. Francouzi, kteří zde čelili až pětinásobné přesile, kladli natolik houževnatý odpor, že Prusové ves dobývali doslova den od domu. Boje muže proti muži zde probíhaly ještě i v době, kdy už většina francouzské armády z bojiště ustoupila.
Na památném místě bojů, na vyvýšeném místě, ležícím asi 80m nad místním kostelíkem, se původně nacházela francouzská dělostřelecká baterie, jež Prusům způsobila ohromné ztráty a de facto tak zastavila jeden z jejich dílčích útoků. V roce 1819 zde byl vztyčen tzv. Pruský pomník.
Autorem tohoto litinového, neogotického, klenbového pomníku je uznávaný Karl Friedrich Schinkel, který je znám díky celé řadě známých památek nejen z napoleonské historie. Velkou zajímavostí je, že tento typ pomníku byl odlit v celkem osmi exemplářích a počínaje rokem 1817 byl na bývalích bojištích instalován na památku pruských vítězství. Jeden takový je možné nalézt také u nás v České republice, ve Varvažově, kde se pruský Kleistův sbor vyznamenal během bitvy u Chlumce a Přestanova. Další jsou k vidění u Grossgörchen, Gross-Beeren, Dennewitz, Haynau a Wartenburgu. Osmý z nich, vztyčený půvopdně u Katzbachu, byl údajně zničen Sovětskou armádou už v roce 1945.
Opouštíme Plancenoit a vracíme se zpět k Belle-Alliance. Na bruselskou silnici se hodláme napojit na křižovatce před bývalým hostincem. K hlavní silnici sjíždíme táhlou levotočivou zatáčkou a přibližně 100m od křižovatky (nad hostincem) si po levé straně všímám Napoleonova pozorovacího stanoviště. Nachází se několik metrů nad silnicí, kam za ním šplhá několik kamenných schodů. Vnitřní kruhový prostor císařova stanoviště obepíná živý plot; uvnitř jsem zahlédl několik laviček.
Navigace opět stávkuje a odmítá vyhledat optimální trasu k Hougoumontu, k nepokořenému opěrnému bodu Angličanů a místu naší poslední zastávky. Znovu mi nezbývá než vsadit na vlastní intuici. Vím, že tvořil předsunutý bod pravé obrany Wellintonovy armády, proto se vracíme zpět k La Butte du Lion, míjíme ho a napojujeme se na komunikaci, která se protahuje mezi dálnicí N27 a městečkem Braine-L´alleud. Po krátkém zaváhání, díky kterému jsme minuly vcelku nepřehledný a špatně značený příjezd k Hougoumontu, odbočujeme po dalších několika stovkách metrů doleva a přijíždíme na Chemin De La Maison du Roi, ze které ústí připojovací pruh na dálnici ve směru na Brusel.
Naposledy vystupuji z auta a vydávám se krátce po polní cestě vedoucí směrem ke vzdálenému zámečku Hougoumontu. Moji kolegové mezitím provádějí přípravy na návrat do Německa. Po asi 200 m zrychlené chůze zastavuji. Na displaji fotoaparátu si prohlížím objekt přede mnou a před ním několik starých uschlých kaštanů, pamětníků dávných bojů. Kdybych na stejném místě stál před 200 lety, zámeček bych neměl šanci zpozorovat, neboť by ho zakrývaly vzrostlé stromy.
Ještě chvíli postávám a očima hltám vše, co by mi mohlo utkvět v paměti. Nad stromy si znovu všímám majestátní La Butte du Lion. Z dálky ke mně doléhá klakson. S povzdechem se otáčím a vracím k autu. Vyjíždíme. Nějaký čas nemluvím a znovu si vše, co jsem na bývalém bojišti spatřil, přehrávám v hlavě. Pak si beru jednu z knih, kterou jsem si koupil v návštěvnickém centru a vychutnávám si krásné malby od pánů Detailla a Meissoniera. Můj sen pokračuje!
Žádné komentáře:
Okomentovat