Dokončení příspěvku z úterý 5. července; pokud se vám ho nechce hledat, stačí kliknout na nadpis, je tam prolink.
Bitva u Hradce Králové 3. 7. 1866 (2. část a dokončení)
Miloslav Kolomazník
3. červenec 1866 – Průlom na pravém boku
Krátce po půl osmé přišly rozkazy zrušit tábor a vyrazit k pochodu ve směru přicházející palby. Aby divize nezkřížila směr pochodu I. armádnímu sboru, který tábořil více vpravo u Brusnice, sešla ze silnice a prodírala se poli k Dubenci. Krátce před 11. hodinou se k jejímu předvoji připojil korunní princ. V 11. hodin se divize objevila v Chotěborkách, odkud se dalo dohlédnout až k Bystřici, a kde korunní princ učinil rozhodnutí, aby 1. gardová postupovala ve směru hořiněveských lip, umlčela zde umístěnou rakouskou baterii a ovládla výšinu. Přibližně ve stejnou dobu teprve překračovala 2. gardová divize Labe ve Dvoře Králové.
Ze sestavy VI. armádního sboru měl korunní princ k dispozici ještě další dvě divize, které vyrazily přibližně ve stejnou dobu jako 1. gardová. 12. pěší divize minula josefovskou pevnost a poté se obrátila k Habřině. V 11. hodin opanovala dominantní vrch Hořička, nalevo od Račic. Brigády 11. pěší divize postupovaly nejprve odděleně, poté se spojily u Velichovek, překročily rozvodněnou říčku Trotinu a v 11. hodin stanuly u Račic. Podle rozkazu korunního prince, učiněného v Chotěborkách, měly obě divize postupovat podél říčky Trotina až k ohbí Labe, zmocnit se labských mostů a odříznout tak Rakušanům ústupovou cestu. Ostatní jednotky armády byly dosud na pochodu a dorazit mohly až později během odpoledne.
Od Chotěborek se kolony předvoje pruské 1. gardové divize pustily ze svahu dolů a za půl hodiny dosáhly paty hořiněveské výšiny. Rakouské baterie, které odtud ostřelovaly nedaleký les Svíb, o který se rval celý IV. armádní sbor a dvě a půl brigády II. sboru, nyní obrátily děla proti nim. Baterie nebyly zajištěny pěchotou, a tak ani rozprasky šrapnelů nemohly do svahu postupující pruskou pěchotu zadržet. V jednu hodinu po poledni se Prusové na jeden zátah zmocnili Hořiněvsi a krátce poté též samotné výšiny. Rakouské dělostřelecké baterie se odtud stáhly. Obsazení hořiněveské výšiny bylo velice důležité. Velitel 1. gardové divize zde shromaždoval své rozptýlené síly a přitom se mu naskytl zajímavý pohled na probíhající ústup rakouské pěchoty od lesa Svíbu a na prázdný koridor, který se před ním náhle otevíral. Krátce před druhou hodinou vyrazil s divizí k Máslojedům, a když vyjel na hradeckou cestu, spatřil před sebou věžičku chlumeckého kostela. V cestě mu stále nikdo nebránil. Než se však znovu rozpohyboval, obdržel rozkaz k zastavení útoku. Korunní princ se domníval, že se Rakušané stahují na druhý břeh Labe a další zapojování do boje by bylo zbytečné. Nemohl tušit, že svévolná aktivita velitele jedné z jeho gardových divizí, obrátí ještě téhož dne vývoj bitvy ve prospěch pruského vítězství.
Mezitím se na krajním levém křídle vydaly přes říčku Trotinu obě divize VI. armádního sboru. Jejich cílem bylo přetnout silnici Sadová-Hradec Králové a uzavřít tak Rakušanům ústupovou cestu přes Labe. V cestě jim stála poslední netknutá brigáda rakouského pravého křídla, podporovaná jednou jezdeckou divizí. Rakušané se snažili zaujmout obranu na Trotině a pohotově přehradili silnici Josefov-Hradec Králové, ale s obnaženými boky nemohli početně silnějšímu nepříteli dlouho vzdorovat. Značně prořídlé a unavené jednotky IV. armádního sboru sice dosáhly svých původních pozic, ale velitel II. sboru hrabě Thun, místo aby se pokusil zatarasit postupujícímu nepříteli cestu, nařídil jednotkám ustoupit do blízkých Lochenic a Předměřic a vzápětí do bezpečí na druhém břehu Labe. Pravé křídlo rakouské „Severní armády“ tak přestalo prakticky existovat, neboť nepřítel pronikl do zad obráncům centrálního postavení.
Gen. Hillerovi se rozkaz k zastavení postupu pranic nezamlouval, neboť nepřítel nebyl v jeho postupové linii Máslojedy-Chlum dosud pevně usazen. Výhoda byla na jeho straně. V příkrém rozporu se štábními instrukcemi, vydal v půl třetí rozkaz k útoku ve směru chlumského kostela. Jeho gardisté ve chvíli překonali lán vysokého promočeného žita a kryti dýmem ze střelného prachu, pronikli do postavení rakouských baterií, rozestavěných k boční obraně Chlumu. Rakouské baterie zde byly naprosto nechráněny, neboť pěší roty určené k ochraně palebných jednotek již dávno odešly za ustupující pěchotou. Rakušané, překvapeni náhlým útokem se pokoušeli bránit, ale nerovný boj s Prusy, kteří pronikali mezerami do jejich týlu, je donutil se stáhnout.
Velitel 1. divizionu armádní dělostřelecké zálohy, který z dálky pozoroval zhroucení bočního obrany, se ze svého postavení úplně na levém křídle pokusil přehradnou palbou zmařit pruský postup. Když však začali Prusové pronikat i mezi jeho kanony, nezbylo mu než nakolesnit a stáhnout se více na jihovýchod.
Ve Chlumu se krátce před útokem pruských gardistů nacházela jedna celá brigáda ze sestavy III. armádního sboru. Její velitel však nechal většinu jednotek, v té době už nepříjemně obtěžovaných pruským dělostřelectvem, ustoupit za vrchol chlumské výšiny, na svah odvrácený k Rozběřicím, čímž přišel o vizuální kontakt se vsí. Uvnitř a na kraji Chlumu ponechal pouhé dva pěší prapory.
Vzrušení obránců, vyplývající z pohybu neznámého vojska dole v údolí, dosáhlo vrcholu v okamžiku, kdy Prusové dosáhli vesnice a palba pruských jehlovek si vybrala své první cíle. V obci se rozpoutaly krvavé boje. Prudkou palbu mezi chalupami, střídaly útoky na bodák v zahradách. Houfy stíhané pruskými střelami, neměly kam ustoupit. Kdo přežil, padl do zajetí. Obránci se rychle dostávali do obklíčení, ale jeden z praporů se dokázal vyvázat a na Prusy, kteří mezitím dosáhli okraje vsi, znovu zaútočil. Útok se zdařil a Rakušanům se podařilo Prusy na chvíli odrazit zpět do nitra vesnice. K dalšímu náporu mu už ale nestačily síly a tak zůstal jeho úspěch nevyužit. Žádna z volných jednotek, kterých se kolem Chlumu nacházelo plno, nedorazila.
Velitel brigády ustoupivší na svah k Rozběřicím, se nechal úspěšným útokem svého praporu vyprovokovat a chystal se na Prusy v Chlumu zaútočit. Jeho jednotky se však připletly do cesty ustupujících dvou rakouských jezdeckých pluků, které se jim už nedokázaly vyhnout a zle rozcuchány, byly nuceny se stáhnout blíže k Všestarům, kde se mohly přeskupit.
Asi deset minut po 3. hodině zpozoroval setník August von der Groeben, velitel rakouské jízdní baterie, přidělené k dělostřeleckým zálohám III. sboru, že Prusové vpadli nepozorovaně Rakušanům do zad, obsadili Chlum a nyní se na kraji vesnice chystají vyrazit dále do hlouby centrální obrany. Groeben nařídil zastavit palbu a ze svého původního postavení, odkud celé dopoledne postřeloval Prusy u Sadové, se přesunul asi o 200 metrů blíže ke Chlumu. Hlavně svých děl obrátil proti vsi. V boji na krátkou vzdálenost neměla jeho baterie mnoho šancí, a tak předtím, než intenzivní palba Prusů pobila téměř celou obsluhu osmi děl (2 důstojníky, 52 mužů a 68 koní přípřeže), podařilo se jí alespoň několika kartáči zbrzdit postup Prusů.
Prusové ovládli Chlum a vrchní velitel „Severní armády“ o tom se svým štábem na stanovišti u Lípy, odkud pozorovali vývoj na středním úseku, neměl prozatím žádné tušení. Sdělil mu to až jeden ze štábních plukovníků, který se před Chlumem ocitl náhodou a byl zde neočekávaně ostřelován. Benedek chtěl nejprve poslat pobočníka s rozkazy k protiútoku, ale pak si to rozmyslel a vydal se sám na špici své suity k západnímu okraji Chlumu. Zde byl přivítán přesnou palbou, která stála život několik členů jeho štábu. Benedek se nyní se štábem stáhl zpět a zvažoval další kroky, které by vedly k znovuzískání obsazené vesnice. Nejbližší silou schopnou rychlého útoku byly dva prapory 52. pěšího pluku, které se nacházely v pozicích čelem k Lípě. Jejich velitel je obrátil a vehnal do předem nerozmyšleného útoku. I tentokrát měla rychlopalba pruských pušek navrch.
Na druhé straně obce se podařilo gardovým silám vypudit Rakušany z Rozběřic, čímž rozdělili centrum rakouské obrany na dvě části. I přes patrný úspěch, nebyla situace pruských gardistů vůbec radostná. Jejich přetížená obrana si neměla čas vydechnout. Od západu sice odrazili nový výpad čtyř rakouských praporů od Lípy, ale ještě neměli vyhráno. S obavami ve tváři totiž pruští důstojníci sledovali mohutné rakouské zálohy, seřazené dole pod svahem. Pokud by se daly do pohybu, je s nimi bez potřebných posil amen. Korunní princ, překvapený vývojem situace vzniklé nástupem Hillerovy 1. gardové divize, pobízel přicházející hlavní síly 2. gardové divize k rychlému pochodu k Chlumu.
Pozornost Prusů se nyní soustředila na ves Lípu, v jejímž okolí se nacházely rakouský III. a X. armádní sbor, které zde držely v šachu celou „pruskou 1. armádu“ u Sadové. Obsazení samotného Chlumu doposud Rakušany zásadně neohrožovalo, stále ještě měli síly k tomu, aby zvrátili situaci v centrálním postavení. Avšak poté co Prusové pronikly do nedalekého lesíka a samotné Lípy, dostaly se oba armádní sbory do neudržitelné situace.
Nejdříve pronikl do lipského lesíka předvoj 1. gardové divize, z jehož okolí vytlačil zbytky pluků, které si zde lízaly rány po několika neúspěšných útocích na Chlum od západu. Vzápětí zaútočil předvoj 2. gardové divize z boku a týlu přímo na ves Lípu od Čistěvsi. Rakušané se zde bránili mnohem srdnatěji. Z blízkých polí pálili na pruské gardisty početní myslivci. A když byli postupně zatlačeni do vsi, jejich jednotlivá palba zpoza krytů byla mnohem účinnější než bodákové zteče houfů pěšáků v obvyklých sevřených formacích. Prusové po krvavém boji vesnici Lípu, původní velitelské stanoviště polního zbrojmistra Benedeka, dobyli. Rozběhli se pak daleko za ves až k ústupové silnici na Hradec Králové, ale dělostřelectvo je na chvíli vrátilo zpět. Pod jeho ochranou probíhal vcelku spořádaný ústup X. a zbytků III. armádního sboru směrem k Hradci Králové.
1 – SV pohled na bojiště u Střezetic, napravo na návrší chlumský kostel, nalevo rozhledna.
2 – Pomník rakouského hejtmana Seelingera,velitele dělostřelecké baterie č. 10, první baterie mrtvých
této bitvy. Pomník leží pod Chlumem vedle spojovací zemědělské cesty k Rozběřicím.
3 – tzv. „Baterie mrtvých“ ve Chlumu, pomník věnovaný hrdinské smrti setníka Groebena a jeho
dělostřelecké baterie.
4 – Ossarium (kostnice) s pseudogotickým sarkofágem nedaleko pruského hřbitova ve Chlumu.
3. červenec 1866 – Bodák proti kulce
Mnozí generálové již považovali boj za ztracený a rezignovali, ale polní zbrojmistr Benedek se ještě nevzdával. Své okolí udivoval svojí znovu nabytou rozhodností a na okleštěném zmenšujícím se prostoru posílal kurýry s rozkazy na všechny strany. V hlavě měl jasno. Stále ještě měl k dispozici dva silné, dosud nečinné záložní sbory, jejichž útokem na Rozběřice a Chlum by si uvolnil ústupovou cestu k Labi. Na úvahy o zvrácení situace v bitvě, už ale bylo zřejmě pozdě.
Po 3. hodině pověřil Benedek úkolem velitele VI. armádního sboru gen. Ramminga. Ten své brigády rozdělil do dvou sledů, přičemž v prvním sledu měla brigáda gen. Waldstättena obsadit Rozběřice a nalevo, souběžní s ní, brigáda gen. Rosenzweiga zaútočit na Chlum. V rozporu s rozkazy však hned na počátku zamířily obě brigády k Rozběřicím. Prudké boje se z jižního okraje přenesly do celé obce. Prusové na postupující Rakušany stříleli odevšad, dokonce i z vikířů střech. Dělostřelecká palba zapálila a pobořila několik domů. Hloučky Prusů začaly pozvolna ustupovat úvozem stoupajícím směrem k Chlumu.
Nyní konečně zahájil gen. Rosenzweig útok na Chlum. Na zteč však vyrazil pouze s jedním plukem, ostatní jednotky se zdržely v Rozběřicích. Podařilo se mu dosáhnout téměř chlumského kostela, ale jeho slabá formace nemohla bez dalších posil dlouho odolávat náporu pruských gardistů. Když se však rakouské oddíly objevili nad Rozběřicemi, byly náhle smeteny boční palbou pruské dělostřelecké baterie. Gen. Rosenzweig se musel stáhnout zpět. Ve snaze napravit co se dá, spěchal velitel VI. sboru se dvěma prapory k Chlumu, aby podpořil gen. Rosenzweiga, ale ten už byl na všeobecném ústupu. Ještě jednou se v marné snaze pokusil gen. Ramming zaútočit na Chlum. Nahoru do svahu poslal část Waldstättenovy brigády a obě brigády z druhého sledu. Bylo půl páté a zdálo se, že tentokrát už bude pruská garda z Chlumu vytlačena. Jenže na pomalu postupující Rakušany, zbrzděné kolonami ustupujícího III. a X. sboru od Lípy, se z chodu vrhly jednotky 2. gardové divize, které právě posílily obranu chlumského postavení. Velitelé všech rakouských brigád vydali postupně rozkazy k přerušení zteče a ve velmi špatném stavu ustoupily brigády k Všestarům. Během předešlých bojů utržil zranění střepinou dělostřeleckého granátu velitel 1. gardové divize gen. Hiller von Gärtringen. Na jeho následky ještě téhož dne v chlumeckém kostele zemřel.
Rakouské velení mělo k dispozici ještě druhou polovinu zálohy – I. armádní sbor gen. Gondrecourta. Kolem čtvrt na pět zazněly patřičné povely a masa vojáků, značně tísněná třemi ustupujícími sbory, se dala do pohybu. Napravo postupovala k Rozběřicím brigáda gen. Poschachera, nalevo od něj brigáda gen. Ringelsheima, v těsném závěsu za ním brigáda gen. Leiningena a od nich nalevo se „kamarádsky“ připojila Knebelova brigáda od ustupujícího X. sboru. Poschacherova brigáda zčásti obešla Prusy znovu obsazené Rozběřice a postupovala proti Chlumu, kde ji měli na mušce střelci od gardy a dorazivšího předvoje I. armádního sboru. Rakušané byli rychle smeteni palebnou převahou pušek a děl. Mezitím se Ringelsheimova brigáda otočila kolmo k silnici a postupovala směrem do svahu. Také ji kosila palba pruských zbraní. Navíc ji zleva začal ohrožovat pruský protiútok, který se za Ringesheimem snažil zachytit gen. Leiningen, postupující ve stejném směru. K dovršení vší marnosti a smůle rakouského I. sboru, se mu ve stejnou dobu do jeho pravého boku přiblížila od Neděliště pruská 11. pěší divize od VI. sboru.
Celá masa I. sboru se dostala do husté palby ze tří stran. Dosavadní nerovný boj bajonetu proti kulce se změnil v masakr. Střely srážely důstojníky z koní, vojáci padali po desítkách. Do ohlušující palby pronikají úpěnlivé nářky raněných. Téměř každý vzývá boha a opakuje si modlitby. V pudu sebezáchovy se vojáci obracejí zpět, aby unikli jisté smrti. Ustupující Knebelova a Ringelsheimova brigáda musí ještě v karé čelit bočnímu útoku silného pruského jezdectva, pak teprve mohou rozbité části I. sboru ustoupit kryty dělostřelectvem k Labi. Během svého asi dvacetiminutového protiútoku přišel sbor o 279 důstojníků a asi 10 000 příslušníků mužstva, téměř polovinu svého stavu. Prusové se stali na dobro pány centra rakouské obrany.
Bitva se zcela zřetelně chýlila ke konci. Rakouská armáda již od 16. hodiny houfně ustupovala k Hradci Králové. Některé oddíly, které se teprve vyvazovaly z dotyku nepřítele, byly během ústupu napadány nepřátelským jezdectvem, které začalo ohrožovat také hlavní ústupovou trasu. Polní zbrojmistr Benedek proto pověřil velitele dvou jezdeckých divizí, aby zpomalovaly postup pruské pěchoty, odrážely jejich jezdectvo a získaly drahocenný čas pro bezpečný ústup vlastních jednotek.
Ačkoliv už v těchto chvílích nešlo o dosažení jakéhokoliv zvratu v bitvě, nadešly okamžiky, v nichž se rakouské jezdectvo zaskvělo v jezdecké bitvě u Střezetic, té největší, k jaké kdy došlo na bojištích Evropy. Na rozdíl od svých opěšaných druhů ve zbrani, prokázalo obdivuhodnou zdatnost, jíž předčilo jezdectvo svého protivníka.
Rakouská armáda ustupovala neuspořádaně a ve zmatku. Velitelé sborů i podřízených útvarů neměli rozkazy stanovující směry ústupových tras. Nebyli informováni o poloze pontonových mostů na Labi, natož aby byla stanovena pořadí přechodu. Situaci navíc zdramatizoval velitel hradecké pevnosti, který nechal, v obavách z obsazení města nepřítelem, zavřít všechny přístupové brány. Vojáci se shlukovali na hrázích nebo mačkali před přecpanými mosty. Cestu si mezi nimi nevybíravě razilo jezdectvo. Naštěstí je v tomto chaotickém mezičase krylo rakouské dělostřelectvo, které se před Hradcem rozestavilo do širokého oblouku a přehradnou palbou bránilo nepříteli v přímém útoku.
Pruští vojáci, vyčerpáni dlouhými ranními pochody a vysilujícím bojem, polevovali v pronásledování. Už ani jejich velitelům se nedařilo utrmácené bojovníky přimět k novému pohybu, a tak i oni ze svých pozic sledovali ustupující Rakušany. Obě pruské armády se spojily v prostoru Lípa-Dlouhé Dvory, prostorem se nesl vítězný bojový pokřik…
Ztráty padlých, zraněných a nezvěstných Rakušanů dosáhly asi 1 313 důstojníků a 41 499 členů mužstva. Jejich saští spojenci přišli o 55 důstojníků a 1 446 členů mužstva.
Pruské ztráty jsou zhruba pětinásobně menší: 360 důstojníků a 8 812 členů mužstva.
1 – Pomník rakouského 1. armádního sboru na konci tzv.“Úvozu mrtvých“ před Chlumem.
2 – Pomník pruské 1. gardové pěší divize na pruském hřbitově ve Chlumu.
3 – Náhrobek pruského generála J.W.Hillera von Gärtringen, velitele 1. gardové divize, smrtelně raněného při bojích o centrální postavení.
4 – Rozhledna ve Chlumu, vedle muzea.
Události po 3. červenci 1866
4. července ve tři hodiny ráno odeslal polní zbrojmistr Benedek rakouskému císaři telegram, ve kterém ho informoval o okolnostech tragické porážky. Císař obdržel jeho zprávu klem půl páté, přičemž okamžitě učinil rozhodnutí uzavřít s Itálií mír a „Jižní armádu“ přesunout proti Prusům. V tomto ohledu se obrátil už 2. července na francouzského císaře Napoleona III., zda by Rakousku nepomohl zprostředkovat mírová jednání. Téhož dne 4. července odeslala rakouská vláda Prusku nabídku na uzavření příměří. Protože však zůstala bez odezvy, opakovala ji o čtyři dny později 8. července. Pruský král ji však ve shodě s velením odmítl. Valná část pruského vojenského velení totiž považovala za svůj životní sen, moci se zúčastnit slavnostního defilé pokořenou Vídní … a tentokrát byli opravdu blízko!
Mezitím 4. července opustily rakouské síly Hradec Králové a ve třech pochodových proudech se vydaly směrem k Olomouci. Císařův zmocněnec naléhal na Benedeka, aby s celou armádou přitáhl k Vídni. Benedek naopak považoval za jistější ustoupit za opevněná postavení olomoucké pevnosti v zádech pravděpodobného pruského směru postupu. Nakonec se uvolil odeslat k Dunaji čtyři jezdecké divize a celý X. armádní sbor. S ostatními jednotkami postupoval dál k Olomouci, kam dorazil 9. července.
Pruské vojsko 4. července odpočívalo. Jednotky všech tří armád byly rozesety po nedalekém okolí. Téhož rána dospěli k velitelům josefovské a hradecké pevnosti pruští parlamentáři s výzvami ke kapitulaci. Obě pevnosti však odmítly. 5. července se vše opakovalo a opět neúspěšně. Odpoledne přisunuli Prusové k Hradci asi 120 děl a začali město ostřelovat. Jejich palba však nezpůsobovalo takovou škodu, aby město donutila kapitulovat. Po vystřelení asi 400 granátů palba náhle ustala. Pruské velení zřejmě dospělo k názoru, že město dobývat nebude.
7. července vyrazily všechny pruské armády na jihovýchod v předem stanovených směrech postupu, přičemž byla gardová zeměbranecká divize pověřena obsazením Prahy – důležitého komunikačního uzlu a bohatého zdroje zásob. Prusové obsadili Prahu už 8. července po poledni. 10. července překročila pruská armáda moravské pomezí, 12. července obsadila Brno, o den později Znojmo a 15. července přerušil výpad jezdectva železniční trať u Hodonína, čímž se přerušilo i železniční spojení mezi „Severní armádou“ a Vídní.
Na druhé straně dospěl už 9. července rakouský císař k rozhodnutí, sloučit obě své armády a sjednocenou armádu soustředit na Dunaji pod velením arcivévody Albrechta.
10. července obdržel polní zbrojmistr Benedek rozkaz, přesunout všechny své hlavní síly do Vídně. Než to však stačil učinit, přerušili Prusové železniční spojení, takže odcestovaly pouze oddíly III. a část Saského armádního sboru. II. a IV. armádnímu sboru se podařilo uniknout pěšky podél obou břehů řeky Moravy. Když se tudy snažil projít Benedek s VIII. armádním sborem, zaútočila na ně 15. července vojska „pruské 2. armády“ u Tovačova a Rakušany zde odrazili. Benedek zvažoval novou trasu ústupu, přičemž se rozhodl přejít Karpaty a uherským územím přes Prešpurk (Bratislavu) se přesunout k Vídni.
Mezitím 13. července přicestoval arcivévoda Albrecht osobně do Vídně a ujal se zde velení. Od samého začátku zde musel řešit nepříjemné potíže spojené s formováním jeho armády. Itálie nejevila pro jednání o příměří příliš pochopení, a proto mohl z Itálie přesunout pouze část „Jižní armády“. Přesto než se tak stane, bude v početní nevýhodě a Prusové jsou už nedaleko Vídně.
15. července se přestěhoval hlavní stan pruského krále do Mikulova, kde se usídlil na místním zámku nad městem. 17. července pronikly hlavní armádní síly korunního prince na patnáct kilometrů od Vídně, jednotky „Labské armády“ stanuly na břehu Dunaje u Wolkersdorfu a armáda králova bratrance dorazila až k památnému Wagramu.
21. července byla zahájena jednání o příměří v Mikulově. Ačkoliv v té době platil už pětidenní klid zbraní, posledním válečným aktem této prusko-rakouské války se stala 22. července srážka VIII. armádního sboru, pod velením polního zbrojmistra Benedeka, se 7. pěší divizí gen. Franseckiho u Prešpurku.
27. července podepsaly na jednání v Mikulově obě strany příměří a schválily předběžnou úmluvu o míru. Mírová smlouva byla ratifikována až 23. srpna v Praze. Rakousko se v ní zavázalo s rozchodem tzv. Německého spolku, s rozšířením pruského území na úkor Hannoverska s dalších německých států a s vytvořením „Severoněmeckého spolku“ pod velkým vlivem Pruska. Zavázalo se nezasahovat do německých záležitostí, čímž prakticky přerušilo spojení s německými státy. Itálie získala na úkor Rakouska Benátsko. Mírová smlouva s Itálií byla podepsána 3. října 1866.
Sjednocení celého Německa bylo dokončeno za několik let, po porážce císaře Napoleona III. ve francouzsko-pruské válce v roce 1870. K „Severoněmeckému spolku“ se připojily i zbývající německé státy. V lednu 1871 bylo vyhlášeno Německé císařství.
Tipy na výlet
V „Areálu bojiště bitvy 1866 u Hradce Králové“ (jak se dnes oficiálně nazývá) a od roku 1997 památkové zóně, se nachází přes čtyři stovky různých pomníků, individuálních hrobů a hromadných pohřebišť.
Vedle rodinných pomníků, postavených hned v prvních letech po bitvě především na popud pozůstalých, a spousty jednoduchých pomníků všeobecného věnování, zbudovaných pruským řádem jezuitů, bylo v období od konce války 1866 až do konce první světové války vztyčeno mnoho krásných útvarových pomníků. Jejich donátory byly většinou důstojnické sbory jednotek, které se bitvy přímo účastnily. Péčí komitétu, založeného v roce 1888, který začal zanedbané hroby a pomníky udržovat, se nám tyto krásné památky dochovaly až dodnes.
Jednotlivé pomníky jsou roztroušeny na katastrálním území více než třiceti obcí, a protože nedostatek volného času hraje v dnešní uspěchané době čím dál tím větší roli, dovoluji si předložit pár tipů a představit ty nejzajímavější a nejpůsobivější lokality na bojišti.
Chlum
Obec, ležící na návrší asi 1 km vlevo od silnice Hořice-H.K., bych doporučil jako výchozí bod návštěvy bojiště. Nejenže se tu v těsné blízkosti vyskytuje spousta krásných památníků, ale také zde stojí nově zrekonstruované, rozšířené muzeum války 1866, kde je zajímavá tematická expozice. Na dotek od muzea je možné vystoupat na vyhlídkovou rozhlednu, která umožňuje ničím nerušený výhled na všechny strany bývalého bojiště. Pod muzeem byl zbudován pomník tzv. Baterie mrtvých, věnovaný padesátce padlých rakouské dělostřelecké baterie setníka Groebena, která za cenu vlastních životů brzdila pruské vojáky, pronikající do hlouby centrálního postavení rakouské armády.
Po úzké polní cestě, táhnoucí se v úvodu podél místního hřbitova, je možné navštívit Ossarium, dvěma vápencovými lvy chráněnou pseudogotickou kostnici, kam jsou každoročně ukládány ostatky padlých vojáků nalezené na území bojiště.
Na protilehlé straně, asi 300m od Ossaria, je možné vstoupit do větrem bičovaného prostoru tzv. Pruského hřbitova, kde se nalézá několik hromadných hrobů, pomník pruské 1. gardové pěší divize, hrob generála Hillera von Gätringen, padlého během obsazování Chlumu a mnoho dalších. Před obcí, na svahu ve směru na Rozběřice, byl vztyčen pomník rakouského 1. armádního sboru. Pomník označuje nejzazší místo, kam sbor během zoufalého protiútoku pronikl a odkud, po strašných ztrátách způsobených křížovou palbou Prusů, opět ustoupil. Po úzké silnici směrem od Chlumu k Lípě je možné dojet k monumentálnímu Mauzoleu, kde se v minulosti pořádaly výroční mše za padlé
rakouské a saské vojáky.
Vždy o prvním červencovém víkendu, je na bývalém bojišti pořádána vzpomínková akce na bitvu u Hradce Králové 1866. Nedaleko „Baterie mrtvých“ v Chlumu, konkrétně na prostranství pod blízkým lesíkem, je každoročně organizována rekonstrukce bitvy za bohaté účasti uniformovaných příznivců tzv. re-enactmentu. Letos budou organizátoři oslavovat již 145. výročí slavné bitvy. Bližší informace o bojišti a programu oslav získáte na oficiálních webových stránkách: www.chlum1866.cz
Svíb
Lesní lokalita s největší koncentrací pomníků na bojišti. Masivní útoky rakouské pěchoty na bodák a rychlopalba rakouských pušek si vyžádaly v tomto relativně malém prostoru velké ztráty na životech. Na rakouské straně byly ztráty osminásobně vyšší než ztráty Prusů. Procházkovou chůzí, která nezabere více než hodinu času, je možné projít si les po tzv. Aleji mrtvých, podél níž bylo zbudováno mnoho útvarových pomníků a pamětních desek. Za nejkrásnější lze považovat „Polního myslivce“ na jižním okraji lesa a „Umírajícího Římana“ na severovýchodním okraji. Také obvod lesa je lemován spoustou dalších pomníků, stejně tak jsou jimi poseta i blízká pole.
Tabule s mapou označující pozice pomníků a křížů uvnitř lesa Svíbu a v jeho okolí.
Svatý Alois
Lokalita se nachází asi 300m západně od obce Horní Přím, hned napravo od silnice ve směru na křižovatku mezi Novým a Dolním Přímem. V těsné blízkosti sochy Sv. Aloise, pocházející z 18. století, stojí ve stínu stromů několik pomníků věnovaných rakouským a saským vojákům. V poli nedaleko odtud se hrdě tyčí krásný pískovcový hranolový pomník s velkým reliéfem rakouského orla, věnovaný rakouskému 74. pěšího pluku. Při pohledu směrem na jihozápad je možné přehlédnout území bojiště s přímským lesem v popředí a kostelíkem svatého Jiří v Hrádku u Nechanic v pozadí. Poblíž kostelíka se k útoku na Horní Přím formovaly oddíly pruské 15. pěší divize.
Probluz
Na území této obce, stejně tak v její těsné blízkosti, byly svedeny velmi tuhé obranné boje mezi saskými obránci a pruskými útočníky. Na jižním okraji obce, v místním stromovém parku, je možné navštívit dvojici pomníků, věnovaných saským vojákům a saskému korunnímu princi Albertovi.
Impozantně a přitom tiše působí skupina asi dvaceti pomníků, věnovaných pruským, rakouským a saským padlým, které jsou situovány po celém obvodu místního starého hřbitůvku. Kostel Všech svatých, stojící uprostřed tohoto místa, ztratil během těžkých bojů část své věže, přičemž v něm dodnes vězí dělostřelecký granát. Návštěvu zmiňovaného starého hřbitůvku mohu pro svoji atmosféru a zajímavý výhled do okolí zvláště doporučit.
Na výše uvedené téma vyšla (mimo jiné) česky psaná literatura:
Beneš Ctirad – Rakouské válečné námořnictvo 1848-1866, MARE-CZECH/NAŠE VOJSKO/ARES, Praha 2004
Bělina Pavel, Čornej Petr – Slavné bitvy naší historie, Marsyas, 1993
Bělina Pavel, Fučík Josef – Válka 1866, Havran, Paseka, Praha 2005
Frais Josef – Slavné prohry, slavná vítězství koruny české, Formát, Praha 1998
Kolektiv autorů – Pod císařským praporem, Historie habsburské armády 1526-1918,
Elka Press, 2003
Kolektiv autorů – Příběhy o vojně 1866, Kruh, Hradec Králové 1976
Ludwig Emil – Bismarck, Melantrich, Praha 1933
Richter Karel – Třeba i železem a krví, Prusko-rakouské války 1740-1866, Epocha, Praha
Urban Otto – Vzpomínka na Hradec, Panorama, Praha 1986
2 komentáře:
Dobré ráno,
dovoluji si Vás upozornit na překlep v nadpisu, konkrétně na chybu v letopočtu svedení bitvy;-)
Právě dočítám Vaši knihu "Mušketýr" z roku 2009 a na jejím přebalu jsem si všiml informace, že máte právě dnes narozeniny?!
Tímto Vám tedy přeji vše nejlepší, a ať Vám to směle píše dál;-) ... je radost číst Vaše knihy! :-D
M.Kolomazník
Překlep z horka, dík, nevšiml jsem si, už je to OK.
A Mušketýr nekecá, je to tak...děkuji, dvojnásob či trojnásob... Směle píšu :-), mám 70 str 1 dílu o roce 1812 v Rusku, struktura asi jak Waterloo, asi to bude tlusté, protože materiálu je tolik, že se v něm místy topím. To se mi občas stává...První díl bude "tam", tj. ke Kutuzovovu rozhodnutí vydat Moskvu, druhý díl "zpět"...
Okomentovat