SHARPOVO ZLATO

Od přítele a překladatele Jiřího Beneše mi právě přišla zpráva, že ostravské nakladatelství Oldag vydalo další díl z románové série Bernarda Cornwella o Richardu Sharpovi s názvem "Sharpovo zlato". Tentokrát se v něm ocitneme opět ve Španělsku v době, kdy André Masséna chystá v pořadí už třetí napoleonskou invazi do Portugalska. Sympatický sharpshooter v uniformě 95th Rifles, jeho irský podřízený a přítel Patrick Harper, jezdecký kapitán von Lossow od KGL a další tu nečelí ani tak Francouzům, ale španělským guerrilleros, kteří si počínají přesně podle hesla, že ve Španělsku bude dobře, až tu bude viset Francouz s anglickýma koulema... Takže o zlato, které Arthur Wellesley nutně potřebuje na válku, chce Sharpa připravit guerrillero s přezdívkou El Católico a náš střelec ho naopak obere o krásnou Teresu Moreno, již dobře znají už ti, co viděli filmovou sérii. Vše vrcholí ve Francouzi obležené Almeidě a vy můžete hádat, zda tato pevnost vyletí do vzduchu v důsledku náhodného dělového výstřelu a kule zakutálené do prachárny, či jestli to způsobilo cosi jiného...
Jirka Beneš byl tak laskav, že mi poslal i krátkou ukázku svého překladu, který je (viz článek o románu "Azincourt", atd) skvělý...
A propos, pokud vás Bernard Cornwell a jeho knihy zajímají víc, v nadpisu je prolink na jeho webové stránky

Sharpovo zlato, úryvek z překladu Jiřího Beneše
Lossow věděl, že na to má jen chvilku, a využil jí dobře. Postřehl, že britská rota zmizela nalevo, a pak už měl před sebou pouze kopiníky, i když zahlédl, že dál nalevo sestupuje ze svahu batalion pěchoty a zjevně se chystá přispět k boji svou palebnou silou. A na to on nehodlal čekat. Pokynul trubačovi, aby zatroubil k útoku, zvedl šavli a dal Thorovi volnost. Thor, skvělé jméno pro koně, zvlášť takového, jako má on, který dokáže uhryznout nepříteli půl obličeje nebo ho srazit k zemi a udupat kopyty. A pod sebou měl dobrou pevnou zem bez těch zatracených králičích děr. Za takovou šanci, jako je tahle, se Lossow v noci modlil. Kopiníci, hlupáci s dlouhými zbraněmi, kterými umí jen bodat, ale už jimi nedokáží krýt útok, takže stačí dostat se až k nim, a jsou bezbranní. Slyšel, že se jeho muži ženou za ním, a otočil se, aby si ten skvělý pohled vychutnal. Cválající koně, natažené krky, hlava vedle hlavy, jak to má být, drny odletující od kopyt, lesknoucí se zuby a čepele zbraní… Není to pěkné od německého krále na anglickém trůnu, že mu dal tuhle příležitost?
Francouzi jeli pomalu a Lossow si pomyslel, že to musí být nováčci. Kopiníci se musejí střetnout s nepřítelem v plné rychlosti, jinak jsou ztracení. Řídil Thora doprava k nacvičenému manévru. Trubač znovu zatroubil, a i když signál zazněl při cvalu trhaně, přesto musela nepříteli stydnout krev. Lossow se dotkl levou patou bez ostruhy Thorova boku, mohutný hřebec se otočil jako tanečník, jezdec sklonil šavli, aby mířila v natažené ruce dolů jako bodec, a v plném cvalu se do tváří nepřátel smál a jejich kopí jen odkopával stranou. Věděl, že to bude trvat jen chvíli, vždycky to tak bylo, a zprvu se zdálo, že snad na něho nikdo ani nezaútočí. Ale pak proti němu ze zmateného houfu Francouzů přece jen jeden z jezdců vyrazil a Lossow nechal Thora, aby se vztyčil na zadní a se statečným chlapíkem, který se odvážil jeho pánovi postavit, se vypořádal po svém.
„Doleva!“ zvolal Lossow a Němci se stočili a dál trhali francouzskou linii, sekali do nepřátel a Lossow zářil.
„Poručíku!“
Důstojník zasalutoval, jako by byl na přehlídce, a ne v boji. „Pane?“
„Vezměte pěšáky za třmeny.“
„Provedu, pane!“
Tím jeho povinnost skončila. Avšak Thor potřeboval pohyb a Lossow mu ho dopřál. Dotkl se patami jeho boků a hřebec vyrazil vpřed. A pak opět zablýskla klingenthalská ocel a šavle odrazila kopí tak elegantně, že Lossow znovu výskl radostí. Vzápětí prosekla zakřivená čepel Francouzi hrdlo až na páteř a Lossow si přál, aby to takhle bylo pokaždé, boj se skvělou zbraní, na skvělém koni, se skvělým terénem pod sebou a nepřítelem k snídani.
Sledoval, jak se činí jeho muži, a cítil hrdost. Byli ukáznění, chránili se navzájem, dokonale vládli zbraní a Lossow věděl, proč dává lord Wellington přednost německé kavalerii. Nebyla tak blýskavá jako anglická, ani ne tak skvělá na přehlídkách, ale pokud šlo o pobíjení Francouzů, v tom se Britům přinejmenším vyrovnala. A přestože sledoval nepřátelskou pěchotu a dával pozor na létající kopí, uvažoval přitom, že Wellingtonova armáda by se mohla stát stejně dokonalým válečným nástrojem jako ty nejslavnější armády v historii. Proč ne, s muži, jako jsou tito jezdci, a s touto pěchotou? Bylo to krásné.