PATRICK O´BRIEN - VÁLEČNÁ ŠTĚSTĚNA. BUDE, NEBO NEBUDE?

Znáte románovou sérii z prostředí Royal Navy v dobách revolučních a napoleonských válek, kterou napsal Patrick O´Brien a z níž vyšlo prvních pět svazků i česky? O dvojici hlavních hrdinů, z nichž prvním je kapitán Jack Aubrey a druhým jeho přítel, lodní chirurg Stephen Mathurin, milovník přírody a trochu i tajný agent? Pokud ne, unikla vám nejkvělejší knižní série, jaká byla o námořní válce napsána, jejíž popularita ve světě zastínila i Foresterova Hornblowera. Aubrey-Mathurin Series se dostala i na stříbrná pláta jako Master and Commander, kde Aubreye hraje Russell Crow a Mathurina Paul Bettany. V Británii se navíc tato jednadvacetisvazková série proslavila dík obrázkům na přebalech, které kreslil Geoff Hunt, současný marinista tak dokonalý, že jeho díla (včetně originálů oněch obálek) najdete v expozici Dockyard v Portsmouthu.
   Po tomto úvodu předám slovo jiným a ocitují níže podstatnou pasáž z mailu jenoho korespondenčního přítele, spolupracujícího s nakladatelstvím Talpress, vydavatelem pěti do češtiny už dříve přeložených svazků. Věnujte těm řádkům, prosím, svůj čas, a popřemýšlejte...
   „…asi před rokem jsme si kromě jiného psali o tom, ze je škoda, ze se námořní série O´Briana, nejlepší co existuje, zastavila v českém vydáváni, protože četba je to skvěla, základna správně fanouškovsky oddaná, ale malÁ. Nicméně panu Talašovi, majiteli Talpressu, bylo líto, když by musel dobrou sérii zastavit, a sám se snažil o nějaké řešení. Nakonec se dobré dílo možná podaří, protože byla zajištěna práva na tzv. klubové vydaní, tj. to, které nepůjde to do volného prodeje a do distribuce, ale bude pouze na předem nahlášené objednávky. Kniha už je de facto připravená k tisku, přeložená, upravovaná odborníky na dobu, a - a teď pozor - i s novými obálkami, a to od Geoffa Hunta! Knih se prodalo cca 300, tj. na toto množství je rozpočítána klubová cena a staly by se skutečně raritkou "na jméno". Pokud by se objednávky nesešly plus minus v tomto množství, řešilo by se bud vydání klasické (ale za mnohem vyšší cenu vzhledem k maržím distributorů a prodejcův), nebo by se to skutečně zastavilo. Ale buďme optimisty, a doufám, že se podaří tohle rozhlásit po cele fanouškovské komunitě a nakonec to dobře dopadne….“

    K mailu byla přiložena obsáhlá ukázka v podobě O´Brienovy původní poznámly a celé první kapitoly s se svolením použít ji, což s radostí činím, neboť při formátování textu jsme se náramně bavil nad skvělými odstavci příběhu a doufám, že bavit se budete i vy.  Byl tam i obrázek celého přebalu, který řekne o knize také mnoho, a navíc prolink na nakladatelství, skrze který lze knihu objednat (máte ho i v nadpisu).
http://www.talpress.cz/shop/produkt/400-valecna-stestena-klubove-vydani.html
Já už jen dodal některé obálky anglického vydání s Huntovými kresbami...

PATRICK O´BRIEN
VÁLEČNÁ ŠTĚSTĚNA
Ukázka z překladu Simony Kučerové, 
poskytnutá pro tento blog nakladatelstvím Talpress

POZNÁMKA AUTORA

Když se historie a fantazie prolnou, čtenáři může přijít na mysl otázka, jak moc tímto spojením utrpěla fakta. V této knize jsem zachytil dva skutečné souboje fregat, při jejichž popisu jsem se přesně držel zaznamenaných líčení těchto událostí, čerpal jsem ze služebních dopisů, zápisů z válečných soudů s důstojníky, kteří přišli o svou loď, dobových časopisů a novin, samozřejmě z Jamese, nejlepšího námořního historika té doby, a také z životopisů a pamětí skutečných účastníků. Připadá mi, že se Královské námořnictvo a ostatně ani mladé námořnictvo Spojených států nijak nesnažily záznamy upravit, neboť prostá, nepřikrášlená fakta mluví sama za sebe s razancí plné boční salvy, a já, coby autor, jsem si dovolil pouze umístit své hrdiny na palubu. I tak, přestože nejsou tak bezvýznamní jako Fabricio na bitevním poli u Waterloo, nehrají zásadní roli a také žádným způsobem nemění běh historie. Těm, kteří by rádi detailněji sledovali průběh druhé bitvy, mohu doporučit knihu Memoir of Admiral Sir P. B. V. Broke, Bart., KCB, etc (Londýn, 1866) od Johna George Brightona. Je to tak trochu hagiografie, autor občas není vůči nepříteli laskavý ani velkorysý, byl však v osobním kontaktu s mnoha přímými účastníky z britské strany (včetně panaWallise, jenž se na těchto stránkách objevuje jako mladík a který se dožil sta let jako admirál loďstva sir Provo Wallis, stále v aktivní službě) a ve svém líčení vypočítává každou kulku, kuli, tyčovou střelu či granát zasáhnuvší bojující lodě se zápalem, jenž by lépe slušel lékaři než pastorovi. Stejně jako má fantazie nebyla s to překonat realitu skutečného boje, tak se ukázala být chabá ve snaze vymyslet anglickou mluvu Francouze, jež by se mohla rovnat větám Anthelma Brillat-Savarina, který v čase Revoluce nalezl útočiště ve Spojených státech (a během svého pobytu připravoval veverky v madeiře). Čtenáři jeho Physiologie du Goût jeho tirády jistě poznají, přestože jsem je vložil do úst jedné ze svých postav. Nakonec bych rád poděkoval Veřejnému archivu a Národnímu námořnímu muzeu, jež mi laskavě poskytly kopie původních lodních deníků a plánů příslušných lodí: ty jsou zcela autentické a já doufám, že svou autenticitu vnesly i do tohoto příběhu.

KAPITOLA 1

Teplý monzun vanoucí z východu unášel loď Jeho Veličenstva Leopard do zátoky Pulo Batang. LoN napnula všechny plachty, které měla k dispozici, aby kotviště dosáhla dříve, než nastane odliv,a aby do něj vplula se ctí, přesto na ni byla žalostná podívaná:všude záplaty, vybledlé bouřkové plachty se nadouvaly hned vedle plátna tak tenkého, že v jasném světle stěží vrhalo stín – a trup vypadal ještě hůř. Zkušené oko by rozeznalo, že byl kdysi pomalován Nelsonovou šachovnicí a že je to válečná loď čtvrté kategorie způsobilá nést padesát děl na dvou průběžných palubách, suchozemec by ji však, navzdory plamenci na hlavním stěžni a potrhané vlajce na konci vratiráhna, považoval za nezvykle omšelou obchodní loN. A přestože obě směny stály na palubě, dychtivě hleděly k pobřeží – pobřeží nezvykle zářivě zelenému – a vdechovaly omamnou vůni Ostrovů koření, posádka Leoparda byla tak

nepočetná, že domněnku o obchodní lodi jen potvrzovala. Co víc, letmý pohled neodhalil žádná děla a také ony otrhané postavy s krátkými rukávy stěží mohly být řádnými důstojníky Jeho Veličenstva.

   Všechny tyto osoby upíraly zrak k přístavu, do zelené zátoky, kde kotvila vlajková loď, k rozlehlému bílému domu, který byl během období dešťů oblíbeným sídlem guvernéra Nizozemské východní Indie: nyní nad ním vlála britská vlajka. Zatímco se dívali, na druhý stožár vpravo vzlétla signální vlajka.

   „Když dovolíte, pane, žádají, abychom vyvěsili identifikační signál,“ řekl signální kadet s dalekohledem u oka.

   „Proveďte, pane Wetherby, a přidejte naše číslo,“ odpověděl kapitán a ke svému prvnímu důstojníkovi pronesl:

   „Pane Babbingtone, otočte proti větru, až mineme výběžek, a začněte s pozdravem.“

   Leopard plul dál, vítr jemně ševelil v lanoví, teplá, klidná voda šplouchala podél jeho boků, jinak panovalo naprosté ticho: muži přestavovali ráhna bez jediného slova, když se bríza stočila více

k boku. Stejně hluboké mlčení obestíralo pobřeží zkoumající Leopardovo číslo.

   Leopard minul výběžek, lehce se natočil na vítr a jeho jediná karonáda promluvila. Sedmnáct obláčků řídkého kouře, sedmnáct slabých třesknutí jako od zvlhlé petardy se neslo nad mílemi sytě modrého moře. Když doznělo poslední štěknutí, vlajková loď zahájila svou dunivou, halasnou odpověď, a ve stejnou chvíli na pobřeží vzlétla vzhůru další vlajka.

   „Signál ‚Kapitán k admirálovi‘, když dovolíte, pane,“ řekl kadet.

   „Spusťte člun, pane Babbingtone,“ řekl kapitán a zamířil do své kajuty. Vplutí do přístavu ani přítomnost vlajkové lodi nebyly neočekávané a jeho slavnostní uniforma již čekala připravená na lůžku: dlouze čištěná a kartáčovaná, až z ní zmizely skvrny od slané vody, zmrzlých chaluh, antarktických lišejníků a tropické plísně, na několika místech vydřená až na osnovu a na jiných podivně zplstnatělá. Modrý kabát se zlatými prýmky, přestože vybledlý a sražený, byl pořád kus poctivého sukna, a když si ho oblékl, začal se potit.

   „Budu si na to muset zvyknout, nic se nedá dělat,“ hlesl a pak, když uslyšel, jak se hlas jeho sluhy mění v bohapustý, zuřivý ryk, dodal:

   „Killicku, Killicku, co se děje?“

   „Co by bylo, váš dvouroháč, pane, váš prímovní klobouk. Dostal se k němu vombat.“

   „Tak mu ho seberte, proboha.“

   „To si netroufnu, pane,“ odpověděl Killick. „Bojím se, abych neutrh’ prýmování.“

   „Tak, vážený,“ zvolal kapitán a rázně vkročil do velké kajuty vysoký a majestátní. „Tak, vážený,“ oslovil vombata, jednoho z početného houfu vačnatců přinesených na palubu lodním lékařem, zapáleným přírodovědcem, „nechte toho a hned, slyšíte?“

   Vombat mu hleděl přímo do očí, vytáhl z tlamy kus zlatého prýmku a pak ho opět rozvážně vcucl.

   „Pošlete pro doktora Maturina,“ nařídil kapitán a hněvivě si měřil vombata.O chvíli později prohlásil:

   „Podívej, Stevene, to už je příliš: tvoje zvíře mi požírá klobouk.“

    „Opravdu,“ přitakal doktor Maturin. „Ale neboj se, Jacku, neublíží mu to. Jeho trávicí proces –“

   V tu chvíli vombat pustil klobouk, kolébavým krokem zamířil k doktoru Maturinovi, vrhl se mu do náruče a s výrazem hluboké lásky mu zblízka zíral do tváře.

   „No dobrá, můžu ho držet v podpaží společně s hlášením,“ řekl kapitán, vzal balík dokumentů a pečlivě je naaranžoval kolem svého zlatě prýmkovaného klobouku tak, aby zakryl díru. „Copak, pane Hollesi?“

   „Barkasa spuštěna, pane.“

   Leopard ve skutečnosti neměl barkasu, jen nevelkou jolu s klinkerovou obšívkou, vyspravovanou a nastavovanou tak, že původní plaňkování už skoro nebylo vidět. Pro tuto příležitost ji povýšili na kapitánskou barkasu, byla však tak malá, že se počet veslařů (jimiž dříve bylo deset nejsilnějších mužů z posádky oblečených do guernseyských pulovrů, s klobouky z lakované kůže) smrskl na dva: kormidelníka Barretta Bondena a námořníka první třídy jménem Plaice. Jakkoliv malá, jola stále náležela ke Královskému námořnictvu, a byla tedy, stejně jako paluba Leoparda, vydrhnuta pískovcovými bloky do stavu nadpozemské čistoty. Sami veslaři pak vynaložili veškerou námořnickou vynalézavost na dosažení přijatelného stavu svých plátěných kalhot a slamáků. Ostatně sám Leopard nabyl vzhledu téměř vojenského v ten okamžik, kdy se na palubě objevil kapitán: důstojník námořní pěchoty a jeho pár zbývajících mužů si navléklo špinavě růžové či rudofialové uniformy,

kdysi jednotně šarlatové, a stáli zpříma jako jejich vlastní nabijáky, zatímco kapitán sestupoval po boku lodi do člunu, aby vykonal formality se vší obřadností, jíž byl Leopard ve svém současném

stavu schopen.

   „Aubrey!“ vykřikl admirál, sotva kapitán vstoupil, vstal a chopil se jeho ruky. „Aubrey! Dobrý Bože, tak rád vás vidím. Už jsme vás měli za mrtvého.“Admirál byl statný, zavalitý námořník s tváří římského císaře, která uměla být – a také často byla – hrozivá, v tuto chvíli z ní však vyzařovala radost.

   „Dobrý Bože, tak rád vás vidím,“ opakoval. „Když vás oznámila hlídka, myslel jsem si, že je to Active, která si trochu pospíšila, ale jakmile se nad obzor vynořil trup, poznal jsem strašného starého Leoparda – plavil jsem se na něm v devadesátém třetím. Strašný starý Leopard vstal z mrtvých! A je pěkně podrápaný, jak vidím. Co se vám stalo?“

   „Tady jsou všechny zápisy, zprávy a hlášení o stavu lodi, pane,“ řekl Jack Aubrey, zatímco pokládal své dokumenty na stůl, „od toho dne, co jsme opustili Downs, až do dnešního rána. Opravdu mě mrzí, že jsou tak úmorně dlouhé, a je mi líto, že vám Leoparda přivádím tak pozdě, a navíc v takovém stavu.“

   „Nu dobrá,“ zabručel admirál, nasadil si brýle, podíval se skrz ně na hromadu papírů a zas si je sundal. „Lépe pozdě než nikdy. Stačí, když mi v krátkosti povyprávíte, co se s vámi dělo, a lejstra

si projdu později.“

   „Tak tedy, pane,“ pronesl Jack zvolna, zatímco si uspořádával myšlenky, „jak víte, dostal jsem rozkaz zamířit do Botanické zátoky, abych tam urovnal tu nešťastnou záležitost s panem Blighem. Na poslední chvíli mi byl na palubu přidělen určitý počet trestanců, které jsem měl odvézt s sebou. Trestanci na loď zavlekli tyfus, a když jsme byli asi dvacet stupňů severně od rovníku, několik

týdnů v naprostém bezvětří, nemoc propukla s hrozivou silou. Ztratili jsme více než sto mužů a trvalo to tak dlouho, že jsem byl donucen zamířit k Brazílii, abych doplnil zásoby a vysadil nemocné. Jejich jména jsou všechna zde,“ dodal a položil dlaň na jeden ze svazků. „Pak, několik dní po vyplutí z Recife, když jsme mířili k mysu Dobré naděje, jsme narazili na Holanďana se čtyřiasedmdesáti děly, Waakzaamheid.“

   „Znám ho,“ vykřikl admirál s dychtivým uspokojením. „Ohrožoval nás – zatracená loď.“

   „Přesně tak, pane. Nepřítel měl početní i palebnou převahu, proto jsem se vyhnul střetu a unikal mu dolů k jihu až na 41° – byla to dlouhá štvanice. Nakonec jsme ho setřásli, ale moc dobře věděl, kam máme namířeno, a když jsme se o něco později obrátili na severozápad k mysu, byl tam znova, na návětrné straně, připraven k palbě. Abych to zkrátil, pane, pronásledoval nás až na 43° jižně, vítr zesílil a moře bylo rozbouřené, ale díky zajištění vrcholků stěžňů pomocí kotevních lan a odhozením zásob vody nás nemohl dohonit. Střela z našeho záďového děla mu přerazila přední stěžeň,

loď se převrátila a šla ke dnu.“

   „Ke dnu, povídáte!“ vykřikl admirál. „Dobrá práce, dobrá práce, vskutku. Slyšel jsem, že jste ji potopil, ale stěží jsem tomu mohl věřit – o okolnostech jsem neměl tušení.“

   Teď to přímo viděl před sebou: dobře znal oblasti hluboko na jihu, rozlehlé moře a větry čtyřicítek přinášející zkázu každé lodi, která se natočila bokem k vlnám a větru.

   „Opravdu dobrá práce. Bude se mi teď lépe spát. nBlahopřeji vám z celého srdce, Aubrey,“ prohlásil a opět potřásl Jackovi rukou.

   „Chloe, hej, Chloe,“ křikl směrem k pootevřeným dveřím.

   Objevila se štíhlá žena s medově nazlátlou pletí, oblečená do sarongu a malého, rozhaleného kabátku, který odkrýval její pevná a zahrocená ňadra. Oči kapitána Aubreyho na nich okamžitě ulpěly a on ztěžka polkl. Neviděl ňadra už hodně dlouho. Admirál nedostatkem zjevně netrpěl: s pohledem, který nepřekročil hranice pouhé vlídnosti, požádal o šampaňské a sušenky. Podnosy s občerstvením se objevily vzápětí, přineseny dalšími třemi ženami podobného vzhledu, mladými, usměvavými, veselými. Zatímco kapitána Aubreyho obsluhovaly, uvědomil si, že je obklopuje vůně ambry a pižma, možná taky hřebíčku a muškátového oříšku.

   „To jsou moje kuchařky,“ poznamenal admirál. „Vaří místní jídla a já jsem zjistil, že mi to úplně stačí. Tak tedy na vás, Aubrey, a na vaše vítězství. Nestává se každý den, aby loď o padesáti dělech potopila čtyřiasedmdesátku.“

   „Jste velmi laskav, pane,“ řekl Jack. „Obávám se ale, že mé líčení dalších událostí už nebude tak příjemné. Jelikož jsme přišli o veškeré zásoby vody, zamířil jsem na jihovýchod, abych našel plovoucí led. Nemělo smysl probíjet se tisíce mil zpátky k mysu Dobré naděje. Vál stálý západní vítr a já jsem doufal, že jakmile doplníme vodu, vyrazíme přímo k Botanické zátoce. Na led jsme

narazili mnohem severněji, než jsem čekal – celý ledovec. Bohužel jsme však nestihli nabrat víc než pár tun, když se počasí zhoršilo natolik, že jsem musel odvolat čluny. Pak jsme do ledovce v mlze narazili zádí, došlo k utržení kormidla a proražení trupu na levoboku pod čarou ponoru. Navzdory lekážním plachtám trhlinou pronikalo značné množství vody, a právě tehdy, pane, jsme byli nuceni hodit přes palubu děla společně se vším ostatním, co nám přišlo pod ruku.“

   Admirál přikývl a tvářil se přitom velmi vážně.

   „Lidé se chovali lépe, než bych čekal: čerpali vodu, dokud se dokázali udržet na nohou. Když však voda zaplavila spodní palubu, bylo mi sděleno, že loď půjde ke dnu a že by mnoho mužů raději zkusilo své štěstí ve člunech. Řekl jsem jim, že musíme podniknout ještě jeden pokus o upevnění lekážní plachty, ale mezitím ať čluny vybaví zásobami a připraví ke spuštění. Ke své lítosti musím přiznat, že krátce poté se několik mužů vloupalo do skladu alkoholu, a to byl konec veškerého pořádku. Čluny opustily loď v žalostném stavu. Mohu se vás zeptat, pane, zda se některý z nich zachránil?“

   „Velký člun dorazil k mysu Dobré naděje – tak jsem se dozvěděl o tom Holanďanovi –, ale podrobnosti neznám. Povězte mi, připojil se k nim některý z vašich důstojníků nebo mladých gentlemanů?“

   Jack se odmlčel a otáčel přitom sklenkou, kterou svíral v prstech. Dívky nechaly dveře otevřené – na nádvoří za nimi viděl pět krotkých kasuárů, kteří běhali jakoby po špičkách, podobni slepicím, ovšem slepicím pět stop vysokým. Tento obraz však sotva pronikl do jeho vědomí.

   „Ano, pane,“ řekl. „Svému prvnímu důstojníku jsem výslovně dovolil odejít a také má řeč adresovaná

mužstvu byla souhlasná.“

   Uvědomoval si, že ho admirál, oči zastíněné dlaní, pozoruje, a dodal:

   „Je třeba říci jedno, pane: můj první důstojník se choval, jak se sluší na řádného důstojníka a námořníka, byl jsem s jeho výkonem zcela spokojen a na spodní palubě už bylo po kolena vody.“

   „Hm,“ zabručel admirál. „To opravdu nezní moc dobře. Co ostatní důstojníci – přidal se k němu někdo další?“

   „Jen hospodář a kaplan, pane. Všichni ostatní důstojníci a mladí gentlemani zůstali a chovali se vskutku velmi dobře.“

   „To rád slyším, pokračujte, Aubrey,“ vyzval ho admirál.

   „Tak tedy, pane, podařilo se nám jakžtakž utěsnit trhlinu, sestrojit provizorní kormidlo a s větrem v zádech jsme zamířili ke Crozetovým ostrovům. Bohužel se nám nepodařilo cíle dosáhnout, proto jsme pokračovali k ostrovu, o kterém mi říkal jeden velrybář – podle toho Francouze se měl nacházet na 49°44’ jižní šířky, Pochmurný ostrov. Tam jsme loď položili na bok a opravili trhlinu, doplnili jsme vodu a potraviny – tuleně, tučňáky a velmi zdravou brukev – a z náhradní košové čnělky jsme vyrobili nové kormidlo. Chyběla nám však kovárna, abychom ho mohli zavěsit. Naštěstí se u ostrova zastavili američtí velrybáři, kteří nezbytné náčiní měli. S politováním vám musím oznámit, pane, že v tu chvíli se jedné z odsouzených osob podařilo dostat na palubu velrybářské lodi společně s jistým Američanem, kterého jsem povýšil na kadeta – oba uprchli.“

   „Američan?“ vykřikl admirál. „Tady to máte, jsou jeden jako druhý! Prokletí ničemové – většinou taky trestanci, a ten zbytek zparchantělí kříženci – spávají totiž s černoškami, Aubrey, víte? Mám to z důvěryhodného zdroje, že spávají s černoškami. Nespolehliví – pověsit je všechny, všechny do jednoho. Tak ten chlápek, co jste ho jmenoval kadetem, dezertoval, a ještě k tomu svedl Angličana. To je ta americká vděčnost! Všichni jsou stejní – ve třiašedesátém jsme je chránili před Frantíky, a co udělali? Já vám řeknu, co udělali, Aubrey: Kousli ruku, která je krmila. Mizerové. A tenhle váš americký kadet si zase zmizí s britským trestancem.Chlapem odsouzeným pro otcovraždu, nebo hrubě nemravné chování, nebo pro obojí naráz. Není pochyb, Aubrey, vrána k vráně

sedá.“

   „Pravda, pane, naprostá pravda. Kdo s čím zachází, tím je taky sešlý.“

   „Kdo nechce být sešlý, ať nepije grog, Aubrey.“

   „Ano, pane. Ale abych pravdu řekl, nechci dotyčnému křivdit. Jako asistent lékaře se o nakažené staral opravdu obětavě – ta osoba, se kterou uprchl, byla Američanka, vězeňkyně s výsadami, ubytovaná samostatně, neobvykle krásná mladá žena, paníWoganová.“

   „Woganová? Louisa Woganová? Černé vlasy, modré oči?“

   „Barvy jejích očí jsem si nevšiml, pane, ale byla to neobvykle pohledná žena a jmenovala se opravdu Louisa. Znáte ji, pane?“

   Admirál Drury zrudl, až zfialověl: náhodou se s Louisou Woganovou setkal – známá jeho bratrance Vowlese, mladšího lorda Admirality – známá paní Druryové – nemůže mít nic společného s Botanickou zátokou – velmi časté jméno, pouhá náhoda – rozhodně to není tatáž žena – kromě toho, teď si admirál uvědomil, že jeho paní Woganová měla oči žluté. Tak či onak, tím se teď nebudou zabývat, Aubrey může pokračovat ve svém vyprávění.

   „Ano, pane. Když jsme tedy zavěsili nové kormidlo, zamířili jsme k Port Jackson – do Botanické zátoky. Po dvou dnech jsme tu velrybářskou loď zahlédli, daleko na návětrné straně, bylo mi však řečeno – tedy řekl jsem si, že bude lépe ji nepronásledovat. Paní Woganová byla americká občanka a její násilné odvlečení z americké lodi by při současném stavu napětí mohlo způsobit politické komplikace. Předpokládám, pane, že nám nevyhlásili válku?“

   „Ne. Alespoň o tom nic nevím. Byl bych rád, kdyby to udělali. Nemají jedinou řadovou loď a kolem Ambonu za poslední víkend propluly tři jejich obchodní lodi – taková tučná kořist!“

   „To bezpochyby, pane. Kořist se vždycky hodí. Pokračovali jsme tedy do Port Jackson, kde jsme zjistili, že potíže kapitána Bligha se už vyřešily, ale úřady nám nejsou ochotny poskytnout jediné dělo, žádnou plachtovinu a jen velmi málo lanoví. Taky žádnou barvu. V zoufalé snaze přimět armádní velitelství alespoň k něčemu– připadalo mi, že se po zkušenosti s panem Blighem proti námořnictvu zatvrdili – jsem vylodil své zbývající trestance a pokračoval bez odkladu do této destinace. Jinak řečeno, udělal jsem vše, co bylo třeba vzhledem ke stavu mé lodi.“

   „O tom nepochybuji, Aubrey. Byl to úctyhodný výkon, na mou věru, a jste zde velmi vítán. Můj Bože, měl jsem vás už dávno za mrtvého – myslel jsem, že ležíte někde tisíce sáhů hluboko a paní Aubreyová si může své krásné oči vyplakat. Ale ona se nevzdávala naděje. Před pár měsíci mi od ní přivezla vzkaz Thalia: prosila mě, abych vám poslal nějaké věci – knížky a punčochy, pokud si vzpomínám –, abych je poslal do Nového Holandska, protože vás tam určitě drží v zajetí. Ubohá paní, pomyslel jsem si, pletla je pro mrtvého. Takový pěkný dopis to byl, troufám si říct, že ho pořád

ještě mám.“

   Chvíli se přehraboval ve svých dokumentech: „Ano, tady je.“

   Pohled na známý rukopis zasáhl Jacka s překvapivou silou. Na okamžik by přísahal, že zaslechl Sophiin hlas: v tu chvíli měl pocit, jako by byl v ranním salonu na statku Ashgrove v Hampshire na opačné straně světa a ona seděla naproti němu, vysoká, jemná, krásná, nedílná součást jeho samého. Ve skutečnosti však za stolem seděl poněkud obhroublý kontradmirál bílé eskadry, který právě vykládal cosi v tom smyslu, že: „Všechny ženy jsou stejné, dokonce i ženy námořníků. Myslí si, že na všech místech, kam může loď plout, stojí poštovní úřad připravený doručit dopisy bez nejmenšího zdržení. Proto se námořníkům doma tak často dostane nevlídného uvítání a výčitek, proč nenapsali: všechny manželky jsou stejné.“

   „Ta moje ne,“ hlesl neslyšně Jack a admirál pokračoval:

   „Admiralita vás ale taky neodepsala. Přidělili vám Acastu – Burrel vyrazil už před mnoha měsíci, aby vás vystřídal na Leopardu, ale zemřel na dyzentérii společně s polovinou svého doprovodu, tak jako mnoho lidí tady, a tak nevím, co s Leopardem. Nemám tady žádná děla kromě těch, která mohu vzít od Holanďanů, a naše koule, jak sám dobře víte, se do holandských děl nehodí. Bez děl může Leopard sloužit leda jako transportní loď. Tou se ostatně měl stát už před deseti, patnácti lety. Ale to se vás netýká, Aubrey. Vy teď musíte udělat jen jedno: vyložit své sakypaky na břeh tak rychle, jak to jen dokážete, protože tady brzy bude La Flèche z Bombaje. Má ji Yorke. Jen se tady zastaví, aby převzal moji korespondenci, a pak poletí domů tak rychle jako šíp. Jako šíp, Aubrey.“

   „Ano, pane.“

   „Flèche je francouzsky šíp, Aubrey.“

   „Ach, opravdu? To jsem nevěděl. To je opravdu dobré, pane. Skvělé, na mou věru. Rychle jako šíp – to musím někdy použít.“ „No to bych řekl. A určitě to budete vydávat za svůj vlastní vtip. Pokud se Yorke nezdrží, pokud se nebude v Sundském průlivu honit za kořistí, pořád byste mohli stihnout monzun, který vás ponese přímo napříč oceánem – bude to báječná plavba. A teď bych si rád v rychlosti udělal obrázek o stavu vaší lodi. Samozřejmě, musí se důkladně prohlédnout, ale chci mít nějakou představu hned teď. A sdělte mi taky, kolik máte mužů na palubě – nedokážete si ani představit, jaký je tady hlad po lidech. A nejsou za tím lidožrouti.“

   Následovala vysoce technická debata, během níž byly bez příkras odhaleny všechny nedostatky ubohého Leoparda – stav jeho žeber, žalostná kondice výztužných rožníků –, debata, z níž by se dalo usoudit, že i kdyby admirál měl děla, kterými by ho vyzbrojil, loď by je stěží unesla – tak opotřebovaný byl celý její trup, a také hniloba postupující od zádě dosáhla hrozivé míry. Rozhovor, přestože zasmušilý, byl zcela přátelský, nepadlo jediné strohé slovo až do chvíle, kdy došla řada na kapitánův doprovod, důstojníky, mladé gentlemany a muže, kteří, jak bylo u námořnictva zvykem, doprovázeli kapitána z jedné svěřené lodi na druhou. S hranou nenuceností admirál navrhl, že vzhledem k výjimečným okolnostem si je ponechá všechny.

   „Ale můžete si s sebou vzít svého lodního lékaře,“ dodal. „Vlastně mi už přišlo několik rozkazů, abych ho poslal zpátky první lodí. Má se taky okamžitě hlásit u pana Wallise, mého politického poradce. Ano, toho si bezpochyby můžete vzít s sebou, Aubrey. Mohl bych dokonce učinit výjimku a dovolit vám sluhu, i když na La Flèche byste jich jistě dostal, kolik byste

chtěl.“

   „Ale no tak, pane,“ vykřikl Jack. „Mí poručíci – Babbington je se mnou od chvíle, co jsem dostal svou první loď –, moji kadeti a všichni mí veslaři jeden vedle druhého jako stádo vedené na převážku? Je to spravedlivé, pane?“

   „Jakou převážku, Aubrey?“

   „Nemyslím žádný konkrétní přívoz, to byla jen narážka na bibli. Chci však říct, že podle prastarého obyčeje u námořnictva…“

   „Mám tomu rozumět tak, že zpochybňujete mé rozkazy, pane Aubrey?“

   „To nikdy, pane, Bůh chraň. Jakýkoliv písemný rozkaz, kterým se mě rozhodnete poctít, bezodkladně vykonám. Ale víte lépe než já, že podle prastarého zvyku námořnictva je to…“

   Jack a admirál se znali už téměř dvacet let, společně strávili mnoho večerů, z nichž některé propili, jejich střet tudíž postrádal onen smrtící chlad čistě oficiálního setkání. Nebyl však proto o nic méně vášnivý a jejich hlasy brzy zesílily natolik, že děvečky na dvoře slyšely každé slovo, dokonce i vřelé osobní narážky, z admirálovy strany přímé, z Jackovy poněkud zastřené, a znova a znova se ozývalo zvolání „podle prastarého obyčeje u námořnictva“.

   „Vy jste byl vždycky umíněný a paličatý chlap,“ prohlásil kontradmirál.

   „To říkávala i moje stará chůva, pane,“ řekl Jack. „Jisté ale je, pane, že i člověk, který nemá úctu k prastarým obyčejům námořnictva, novotář, člověk bez špetky úcty k tradicím, by mě zatratil, kdybych nestál za svými důstojníky a kadety, kteří v zatraceně nepříjemné situaci stáli za mnou – mohu snad dopustit, aby se mí chlapci dostali ke kapitánům, kterým čerta záleží na jejich rodinách, nebo jejich postupu, a opustit prvního poručíka, který je se mnou od chvíle, kdy sám byl jen začínajícím kadetem, právě ve chvíli, kdy mám příležitost pomoci mu nahoru? Stačí trocha štěstí s Acastou, a z Babbingtona je komandér. Vždyť vy sám, pane, pro to musíte mít pochopení. Všichni dobře vědí, že vás Charles Yorke, Belling a Harry Fisher následovali z lodě na loď, a pokud jsou dneska komandéry a kapitány s dekretem, je to díky vám. A velmi dobře vím, že jste se vždy dobře staral o své chlapce. Prastarý obyčej námořnictva…“

   „Ach, ty zas– obyčeje námořnictva!“ vykřikl admirál, a pak, zděšen vlastními slovy, se na okamžik odmlčel.

   Mohl samozřejmě vydat přímý rozkaz, ovšem vytasit se teď s písemným rozkazem by bylo poněkud trapné. Kromě toho, Aubrey nejenže byl v právu, byl to také kapitán s pozoruhodnou pověstí válečníka, kapitán,  jemuž se při získávání kořisti natolik dařilo, že se mu přezdívalo Štístko JackAubrey, kapitán s pěkným statkem v Hampshire a s otcem v parlamentu, muž, který mohl skončit v Radě admirality, příliš významný na to, aby s ním mohl jednat neurvale. Navíc ho měl admirál rád, a ten souboj s Waakzaamheid byl pozoruhodný počin. „No tak dobrá, vem to čert,“ řekl nakonec.

   „Jste to ale umíněný, zarputilý chlap, to musím říct, Aubrey. Ukažte, naleju vám. Možná pak budete trochu příjemnější. Mějte si své kadety a prvního poručíka, i když si troufám říct, že pokud je vychováte vy, pak se budou handrkovat se svým kapitánem na jeho vlastní palubě pokaždé, když jim nařídí otočit loď. Připomínáte mi toho starého Sodomitu.“

   „Sodomitu, pane?“ vykřikl Jack.

   „Ano, vy, který tak rád citujete bibli, musíte vědět, koho myslím. Toho chlapa, co se dohadoval s Bohem o Sodomě a Gomoře. Abrahám, tak se jmenoval! Usmlouval Pána z padesáti na pětadvacet a pak nakonec na deset. Mějte si Babbingtona, své kadety a svého lékaře, možná dokonce kormidelníka, ale o veslařích už nechci nic slyšet. Je to z vaší strany nerozum a troufalost, a kromě toho už na La Flèche není místo pro nikoho dalšího, a tím je to vyřešené. A teď mi povězte, dokážete mezi svými zbývajícími muži najít slušných jedenáct hráčů pro kriketový zápas? V naší eskadře hrajeme loď proti lodi, o sto liber pro mužstvo.“

   „Jsem si jist, že ano, pane,“ odpověděl Jack s úsměvem. Admirálova poslední slova mu okamžitě pomohla vyřešit drobný problém hlodající v zasunutém koutu jeho mysli – co je to za nepatřičně známý zvuk ozývající se z rozlehlého trávníku za domem? Odpověď: byly to údery pálkou do míčku.

   „Jsem si jist, že ano. A, pane, pokud se nemýlím, zmiňoval jste se o poště pro Leoparda?“

   Admirálův politický poradce byl muž výjimečně důležitý, neboť britská vláda měla zájem připojit celou Holandskou východní Indii k državám koruny, a tak bylo nejen třeba přesvědčit místní vládce, aby si oblíbili krále Jiřího, ale také eliminovat vliv pevně zakořeněného systému francouzské a holandské rozvědky, a pokud možno jej vymýtit. Přesto bydlel v malém, obyčejném domě bez jakéhokoliv přepychu a svým postavením se zdaleka nemohl rovnat ani admirálovu sekretáři. Sám snědý, oblékal se do tmavého, žlutohnědého kabátu a jediným ústupkem horku byly bavlněné pantalony, kdysi bílé. Jeho úkol byl obtížný, jelikož však ctihodná Východoindická společnost měla značný zájem vytlačit své holandské konkurenty a jelikož několik členů kabinetu bylo podílníky společnosti, neměl přinejmenším nouzi o peníze. Na jedné z truhlic plné malých stříbrných ingotů – nejpraktičtějšího platidla v těchto končinách – seděl i ve chvíli, kdy mu byl ohlášen návštěvník.

   „Maturine!“ vykřikl diplomat, otřel si své zelené brýle a chopil se lékařovy ruky. „Maturine, můj Bože, jak rád vás vidím. Už jsme vás považovali za mrtvého. Jak se vám daří? Achmete!“

  Zatleskal.

   „Kávu.“

   „Wallisi,“ řekl Maturin, „těší mě, že vás tady potkávám. Co váš penis?“ Když se setkali naposledy, provedl svému kolegovi z vojenské a politické rozvědky jistou operaci, aby mohl být uznán za Žida. Ukázalo se však, že u dospělého muže není tento zákrok zdaleka tak banální, jak se on a Wallis domnívali, a Stephena dlouho děsilo pomyšlení na gangrénu. Radostný Wallisův úsměv poněkud zvadl a po tváři mu přelétl výraz upřímného žalu – opravdu se hodně zlepšil, ale obává se, že už to nikdy nebude takový chlapík jako dřív. Popsal dopodrobna své potíže, zatímco do malého, špinavého kabinetu začala pronikat vůně kávy. Jakmile však byla káva přinesena – mosazná konvice

na mosazném podnose –, přerušil svou řeč a zvolal:

   „Ach, Maturine, jsem to ale slaboch, žvaním jen o sobě. Prosím, vyprávějte

mi o své plavbě – o své velmi dlouhé a obávám se, že nanejvýš namáhavé plavbě – vždyť i dopisy sira Josepha postupně ztratily nadšení, naplnily se obavami, až nakonec upadly do jisté zádumčivosti.“

   „Rozumím tomu správně, že sir Joseph je opět v sedle?“

   „Sedí v něm pevněji než dřív, s rozsáhlejšími pravomocemi,“ odpověděl Wallis a oba muži si vyměnili úsměvy.

   Sir Joseph Blaine byl velmi schopný velitel námořní rozvědky. Oba dobře věděli o lstivém tahu, který způsobil jeho předčasný odchod na odpočinek, i o ještě lstivějších krocích, díky nimž se dostal zpět.

    Stephen Maturin usrkl horký nápoj, pravou zrnkovou kávu z Mocha, kterou z Jemenu přivážely poutnické dhau, a na chvíli se zamyslel. Byl to člověk uzavřený, dokonce přímo tajnůstkářský: jeho nelegitimní původ (otec byl irský důstojník ve službách Jeho nejkatoličtějšího Veličenstva a matka katalánská dáma) s tím měl co do činění, stejně jako angažovanost ve prospěch osvobození Irska, především jej však ovlivnila jeho dobrovolná a bezúplatná spolupráce s námořní rozvědkou, k níž se zavázal čistě z touhy přispět k porážce Bonaparta, kterého nenáviděl z hloubi své duše coby odporného tyrana, zlého, krutého a nevzdělaného muže, ničitele svobody a národů a zrádce všeho dobrého, co přinesla revoluce. Tak či onak, mlčenlivost pro něj byla zcela přirozená a smysl pro mravní ideály z něj činil jednoho z nejvíce ceněných tajných agentů, obzvláště v Katalánsku. Pro tuto svou činnost měl dobré krytí coby lodní lékař a také přírodovědec mezinárodního věhlasu, jehož jméno bylo známé všem, kdo se hlouběji zajímali o vyhynulého doda samotářského z Rodriguezu, velkou suchozemskou želvu testudo aubreii žijící v Indickém oceánu nebo o zvyky afrických hrabáčů. Ačkoliv byl vynikající agent, tížilo ho srdce, milující srdce, které krvácelo pro ženu, Dianu Villiersovou – ta před ním dala přednost jistému Američanovi, a byla to přirozená volba, neboť pan Johnson byl bezúhonný, zábavný, inteligentní muž a také velmi bystrý, kdežto Stephen byl obyčejný bastard, levoboček se zažloutlou pletí a podivně bledýma očima, prořídlými vlasy a vyzáblými údy, navíc docela chudý. Ve svém žalu se Maturin dopustil chyb v obou svých povoláních – chyb, jež se daly přičíst přílišné zálibě v laudanu, na němž byl v té době závislý –, a když se pak stalo, že Louisa Woganová, americká známá Diany Villiersové, byla zatčena pro špionáž a odsouzena k deportaci, Stephen Maturin byl požádán, aby ji doprovodil jako lodní lékař na Leopardu. Tento úkol nebyl nijak zvlášť důležitý ve srovnání s těmi, jimiž byl v minulosti pověřen, v tu chvíli to ale vypadalo, že se ho sir Joseph prostě snaží uklidit stranou.Události však nabraly nečekaný směr… Kolik toho může Wallisovi říct? A co všechno Wallis už ví?

   „Jestli se nemýlím, hovořil jste ve spojitosti s dopisy sira Josepha o nadšení?“ nadhodil Maturin. „To je velmi vřelý výraz.“

   Šlo o signál proWallise, aby odkryl karty, pokud chtěl v rozhovoru pokračovat s přiměřenou otevřeností, a on tak okamžitě učinil:

   „A nijak přehnaný, Maturine, o tom vás mohu ujistit,“ prohlásil a natáhl se pro spis. „Poté, co obdržel vaši zprávu z Brazílie, z Recife, mi napsal, aby mě informoval o velkolepé partii, kterou jste sehrál – prý jste od té dámy získal veškeré informace v mnohem kratším čase, než očekával, a on si tak mohl udělat dostatečně kompletní představu o organizaci Američanů. Pokusil se vás povolat zpět od mysu Dobré naděje – depeši poslal první lodí, která tam měla namířeno –, ale vyjádřil se, že i kdyby to nebylo možné, bude považovat dobu vaší nepřítomnosti za dobře vynaložený čas. Už to jsou na sira Josepha velmi silná slova, není to však nic v porovnání s chvalozpěvem, který mi napsal, když mu od mysu dorazily vaše dokumenty.“

   „Takže čluny šťastně dosáhly pevniny?“

   „Jeden člun. Ten pod velením pana Granta, který předal vaše dokumenty velícímu námořnímu důstojníkovi.“

   „Byly poškozené? Stál jsem po kolena ve vodě, když jsem je psal.“

   „Byly na nich skvrny od vody, také skvrny od krve – pan Grant měl potíže se svými muži –, ale s výjimkou dvou listů byly zcela čitelné. Sir Joseph pro mé potřeby citoval několik hlavních pasáží a samozřejmě přidal vše, co se nějak vztahovalo k situaci tady. Zároveň vám poslal tento dopis,“ podal jej Maturinovi, „a kladl mi vás za vzor, pokud jde o schopnost oklamat nepřítele a zasít do jeho řad rozkol. Dle jeho slov bych měl v této věci následovat vašeho příkladu, jak to jen bude možné. U každé z dalších depeší byl přiložen dopis pro vás. Jak jsem už říkal, s časem v nich začaly zaznívat obavy, a nakonec téměř zoufalství, všechny však obsahovaly totéž sdělení: máte se okamžitě vrátit, abyste beze zbytku využil chaosu, který jste vnesl do řad francouzské státní služby, a obnovil své aktivity v Katalánsku. Mám zde pro vás zhuštěnou zprávu o tamní současné situaci.“

   Wallis byl starý, zkušený kolega, který neměl žádné nectnosti s výjimkou lakomství, sobectví a chladnokrevného smilstva, tak obvyklého u lidí v tajných službách; bylo přitom zřejmé, že je obeznámen s téměř všemi podstatnými skutečnostmi, a stejně tak zřejmé bylo, že když Stephen Maturin téměř zahynul na cestě sem, může docela dobře zahynout cestou domů. Moře bylo zrádný živel a loď křehká skořápka – fragilis ratis –, s níž si vlny pohrávaly dle libosti, vydaná napospas větrům. Wallis se mohl klidně dozvědět vše.

   „Poslouchejte,“ řekl a Wallis k němu naklonil ucho, na tváři výraz nejvyššího zájmu a zvědavosti. „Začátek toho všeho znáte, jak Woganovou zatkli a našli u ní dokumenty Admirality?“

   Wallis přikývl.

   „Byla agentkou bez velkého významu, ale loajální, motivovaná, neúplatná. Samozřejmě udělala, co mohla, aby dala vědět svým nadřízeným, za jaké situace se dostala ze hry – kdo byl kompromitován

a kdo ne. Na palubě měla milence, krajana, chytrého, vzdělaného mladíka jménem Herapath, který se ukryl na lodi jako černý pasažér, jen aby byl s ní. Využila ho, aby předala informace: zachytil jsem je v Recife. To byla má první zpráva. Na počátku naší plavby jsem měl pomocníka jménem Martin, muže z Guernseyských ostrovů, který vyrostl ve Francii. Zemřel a já jsem si uvědomil, že jeho původ z něj dělá velmi věrohodného agenta tajných služeb. Vyrobil jsem tedy všeobecné hlášení o situaci, které vypadalo, jako že jej sepsal on sám při jednání s tajnými službami v Evropě, se zmínkami o Spojených státech a odkazy na zvláštní dokument zabývající se Východní Indií.Neměl jsem dost informací, abych hlášení o Východní Indii sepsal dostatečně věrohodně i pro odborníka, proto jsem se o to ani nepokoušel, lichotí mi však, že má analýza situace v Evropě a mé trefné poznámky o Spojených státech přesvědčily i tak nedůvěřivého člověka, jako je Durand-Ruel. Nemusím vám zdůrazňovat, drahý Wallisi, že mé dokumenty obsahovaly podrobnosti o dvojitých agentech, úplatcích, informátorech na francouzských ministerstvech a jejich spojencích, to vše s úmyslem zmást politiky, dostat jejich nejlepší lidi ze hry a zničit vzájemnou důvěru. Tento dokument byl nalezen v pozůstalosti mrtvého důstojníka, vzbudil podezření a bylo třeba pořídit kopie pro úřady na mysu Dobré naděje, aby je následně odeslaly do Anglie. Herapath a já jsme byli jediní dva lidé na palubě, kteří uměli francouzsky, já jsem měl moc práce, a tak ten úkol připadl Herapathovi, který se stal mým asistentem. Byl jsem přesvědčen, že o tom řekne své milence a že Woganová má nad ním takovou moc, aby jí navzdory své cti a morálním zábranám předal kopii, kterou ona odešle z mysu do Ameriky. Kopie byla předána, Woganová ji zakódovala – mimochodem, měl jsem jejich kódovací klíč –, ale my jsme u mysu nepřistáli, neboť nás pronásledoval silnější nepřítel, holandská loď. Uklidňoval jsem se pomyšlením, že se dokument jistě pokusí poslat z Botanické zátoky a že ztráta několika měsíců, přestože politováníhodná, nebude fatální, neboť dokud nedojde k otevřenému vyhlášení války mezi Spojenými státy a Anglií, nemůžeme si být jisti, zda Američané skutečně předávají informace Francouzům, ať už s nimi uzavřeli oficiální spojenectví, či ne. I v mírových časech se však dalo předpokládat, že se informace budou šířit neformální cestou, byť jen v hrubých obrysech, bez patřičných podrobností. Pan Fox se s Durand-Ruelem schází docela často. Ale prozraďte mi: došlo k vyhlášení války?“

   „Podle našich posledních zpráv ne. Pokud však vláda bude pokračovat v nastoleném kurzu, už to jistě nepotrvá dlouho. Bráníme jim v obchodu, obtěžujeme jejich lodě a násilně verbujeme muže.“

   „Je to nesmyslný, zbytečný, nemorální a chybný postup,“ prohlásil Stephen hněvivě. „Pomineme-li všechny ostatní aspekty, válka povede k velmi nevhodnému rozmělnění našich sil a záměrů. Skutečně chce vláda poskytnout tomu lotru Bonapartovi čas k oddechu, jen aby získala hrstku údajných dezertérů – mužů zjevně odmítajících sloužit – a ukojila dávnou, mrzkou zášť? To je ryzí šílenství. Ale to jsem odbočil. PaníWoganová tedy měla poslat dokumenty z Botanické zátoky: skvělý záměr, pokud by tam doplula. K tomu ovšem nedošlo. Naše loď narazila na ledovec a skoro se potopila. Část posádky ji opustila ve člunech, a právě těmtolidem jsem svěřil listinu, do které jsem shrnul vše, co jsem mohl, aby sir Joseph, pokud čluny dosáhnout mysu, získal alespoň nějakou představu, co se děje, a mohl tak podniknout příslušné kroky. To byla má druhá depeše. Neměl jsem pochybnosti, že nás z toho kapitán Aubrey dostane, musím však přiznat, že to zdržení trýznilo mé srdce. Dovedete si jistě představit, jakou radost mi udělala velrybářská loď, která přistála u ostrova, kde jsme nalezli útočiště Pochmurného ostrova, místa, jež se vám ani nebudu snažit popsat: ti ptáci, ti tuleni, ty lišejníky, Wallisi! Byl to pro mě ráj. Ta americká velrybářská loď se vracela domů, do Nantucketu. Za vynaložení nesmírné námahy se mi podařilo přesvědčit Herapatha a Woganovou, aby se na ni nalodili i s mými dokumenty a odpluli. Přimět někoho k takovému rozhodnutí nepozorovaně není snadné, Wallisi, zvlášť když se Herapath stále zmítal mezi láskou a ctí, a ještě obtížnější bylo utajit můj vliv na něj před jeho milenkou. A i pak málem vše zmařila horlivost mého kapitána: ona velrybářská loď, jasně rozpoznatelná, se objevila na horizontu jednoho časného rána a jen má pohrůžka, že se dozajista oběsím na těch cancourech, co visí z hlavního ráhna, či provedu jinou zoufalost, ho přiměla upustit od pronásledování a pokračovat v plavbě ke břehům Nového Holandska, té zajímavé země. Ve chvíli, kdy se nám ztratili z očí, měli viditelně naspěch, všechny plachty napjaté, mířili k Americe a pevně věřím, že v tuto chvíli již Louisa Woganová předala svůj otrávený dárek s dokonalou přesvědčivostí,

jakou člověku dodá jen dobrá víra.“

   „Předala!“ vykřikl Wallis. „Předala, a výsledky jsou již patrné, jak se bezpochyby dozvíte z dopisů sira Josepha. Řekl mi, že Cavaignac byl zastřelen a že na základě vašich informací rozeslal nápadné

 ary lidem z Desmoulinsova úřadu – zdánlivě od Pruska za poskytnuté úsluhy – a s jistotou očekává rozsáhlý masakr. Je zřejmé, že tentokrát to někdo vzal pořádně do ruky. Můj Bože, Maturine, to byla brilantní hra!“

   Stephenovi se třpytily oči. Miloval Francii a francouzskou představu o životě, ale Bonapartovu tajnou službu nenáviděl z hloubi duše: sám byl vyslýchán několika francouzskými agenty a stopy po něm si měl nést až do hrobu.

   „Setkání s Louisou Woganovou byla šťastná náhoda,“ řekl, „a to jsem se ještě nezmínil o možná nejdůležitějším okamžiku v našem vztahu. Věděla, že jsem příznivec svobody, ale nejspíš si má slova špatně vyložila, protože než opustila loď, s významným pohledem mě vybídla, abych navštívil jejího

přítele v Londýně, pane Polea z Ministerstva zahraničí.“

   „Charlese Polea – z amerického departmentu?“ vykřikl Wallis a zbledl.

   Stephen přikývl. Vyměnili si pohled mnohem významnější, než byl pohled paní Woganové, a Stephen vstal, spokojen s dopadem svých slov.

   „Mohu vás požádat o ostatní dopisy sira Josepha? Rád bych se jimi na chvíli potěšil v soukromí své kajuty.“

   „Tady jsou,“ řekl Wallis a po krátké odmlce mu dopisy podal. Tady jsou. Vaše soukromá korespondence bude v kanceláři sekretáře. V rezidenci, to je ten velký bílý dům. Mám tím pověřit

poslíčka?“

   „Jste nesmírně laskav, ale dojdu si tam osobně,“ odpověděl Stephen. „Rád bych viděl kasuáry.“

   „Je nanejvýš pravděpodobné, že u admirála jich uvidíte celé hejno nebo houf. Jeho holandský předchůdce kasuáry miloval a dal si je přivést z Ceramu. Je to velký bílý dům se stožáry, nemůžete

ho minout. Bože, Maturine, takový skvělý tah!“

   Stephen dům neminul, ale o své kasuáry nakonec přišel – byli to krotcí ptáci, ale pohled na houf námořníků vracejících se z kriketového hřiště je přiměl uprchnout do stínu ságovníku. Muži byli oficiálně pod velením drobného mladého kadeta z Cumberlandu, lidový duch hry je však stále ještě neopustil, a tak volali: „Nazdar, Leopardi!“ „Nehodila by se vám trocha barvy?“ a „Půjčte si od nás

pár mušket, abyste zase mohli do bitvy, ha, ha, ha!“ Mávali pálkami a smáli se vlastním vtipům tak hlasitě, že se v tom ostré kadetovo hvízdání téměř ztratilo a kasuárové (přestože ochočení od kuřete) se stáhli hlouběji do stínu a varovně zvedli zobák.

   Hráči kriketu byli sotva z dohledu, když Stephen narazil na kapitána Aubreye, který scházel ze schodů s balíčkem v podpaží.

   „Stephene!“ vykřikl „Tady jsi! Právě jsem na tebe myslel. Máme rozkaz se okamžitě vrátit domů. Dali mi Acastu. Tady máš své dopisy.“

   „Co je to Acasta?“ zeptal se Stephen a pohlédl bez většího zájmu na útlý svazek.

   „Fregata se čtyřiceti děly, moc pěkná a největší v námořnictvu, samozřejmě kromě Egyptienne a Endymiona a Indefatigable, co mají čtyřiadvacetiliberky. A plachtí z nich nejlíp, zvlášť ostře na

vítr. Dvě čárky od větru, a dokázala by pod brámovými plachtami uniknout i naší staré dobré Surprise. Opravdová kráska, s měděným plátováním dna, Stephene. Byl jsem si jistý, že moje další loď

bude nějaká těžkopádná řadová loď, co se plaví leda k Brestu a zpátky, nebo hobluje mys Sicié. Můj čas určený pro fregaty už téměř uplynul.“

   „Co bude s Leopardem?“

   „Udělají z něj transportní loď, jak ti říkám už od Port Jackson.

   A až admirál uvidí jeho žebra, pochybuji, že mu svěří k přepravě něco cennějšího.Ten ledovec mu zasadil ošklivou ránu – jen o málo horší, a už by se neudržel na vodě. Ne, skončí svou dráhu jako transportní loď a Bůh pomoz jeho kapitánovi, pokud začne pořádně foukat.“

   „Chceš snad říct, že se hned vracíme domů?“ vykřikl Stephen hněvivě.

   „Jakmile se tady zastaví La Flèche pro poštu. Bude tady zítra, možná pozítří. Ani nezakotví, počká pod plachtami v driftu tady u mysu, a aby nepřišla o monzun, zdrží se jen tak dlouho, aby Yorke na pobřeží vyzvedl admirálovy billets doux, pak naloží pár invalidů a nás a vyrazí, až se bude celá třást.“

   „Loď proslulá svou chatrností, rozumím. Pěkně se nám to sešlo.“

   „Chtěl jsem říct, že se bude chvět. Chvět jako šíp. Chápeš?“

   „Jak můžeš mluvit tak bezstarostně, když mi jedním dechem říkáš, že poplujeme domů, aniž bychom se pokochali bohatstvím východondické oblasti? Flora i fauna lhostejně ponechána bez povšimnutí, zcela neprozkoumána? To nemám nikdy spatřit slavné upasové stromy? Opravdu to tak má být?“

   „Obávám se, že ano, ale užil sis toho všeho na Pochmurném ostrově, ne? Všichni ti vycpaní tuleni, tučňáci, albatrosí vejce, ti ptáci s podivnými zobáky – nákladní prostor Leoparda je jich plný. A v Novém Holandsku ses taky neměl tak špatně, když si vzpomenu na ty tvé proklaté vombaty a ostatní.“

   „Máš pravdu Jacku, nechci být nevděčný. A je jisté, že bych rád své exempláře dopravil domů tak rychle, jak to jen půjde. Ta obří oliheň je už v pokročilém stadiu rozkladu a klokani začínají být z nedostatku vhodné stravy podráždění.Ale teď chci vidět kasuáry.“

   „Mrzí mě to, opravdu, ale taková je služba u námořnictva…,“ řekl Jack, který se už děsil čerstvého přívalu sumatránských nosorožců, orangutanů a mladých ptáků nohů.

   „Stephene, ty to s kriketovou pálkou a míčkem asi moc neumíš, že?“

   „Proč o mně pronášíš tak urážlivé soudy? Když jsem se chopil hurley, od Melin Head po Skibereen jsem neměl sobě rovného.“

   „Jen jsem si myslel, že tě takové věci nezajímají, ale tohle rád slyším. Admirál nás vyzval na zápas a Leoparďanů vhodných do družstva mám opravdu pomálu.“

   Kapitán Leoparda, přestože vstával brzy, svého lékaře u tabule nepotkal a nenašel tam ani strážního důstojníka či kadeta.Na tom ovšem nebylo nic divného, neboť je, pohroužen do čtení korespondence z domova, zapomněl pozvat, doktor Maturin mu však dělal společnost vždy, a tak kapitán zavolal na sluhu, aby zjistil důvod jeho nepřítomnosti:

   „Hej, Killicku! Kde je doktor?“

   „Ještě než se rozbřesklo, nasedl do člunu a namířil si to na pevninu,“ odpověděl Killick s oplzlým úšklebkem.

   Podle Killicka existoval jediný pochopitelný důvod pro cestu na pobřeží, tedy kromě pitky. Dovolil by si i několik vtípků, být kapitán spokojený a dorůžova vyspaný jako obvykle, vypadal však staře a zažloutlá, šedivá plež svědčila o probdělé noci.

   „No dobrá, to je jedno,“ řekl Jack takovým tónem, že se na něj Killick podíval se skutečnými obavami. Nalil si do hrnku pintu kávy, rozložil si dopisy po stole a pokusil se je uspořádat chronologicky – byl to obtížný úkol, neboť Sophie navzdory všem prosbám jen málokdy pamatovala na datum. Mezi dopisy byly účty, na které tu a tam připsal součet, hvízdl a zachmuřil se ještě víc. Killick vklouzl dovnitř s porcí ledvinek, kapitánovou oblíbenou pochoutkou, a mlčky talíř položil mezi listiny.

   „Díky, Killicku,“ řekl Jack nepřítomně.

   Ledvinky stále ležely na svém původním místě, studené, jak jen pod tropickým sluncem mohly být, když se doktor Maturin svým obvyklým elegantním způsobem dostavil na loď, přičemž kopal do poklopů dělových střílen, proklel laskavé muže, kteří ho táhli vzhůru, až nakonec na palubu dorazil udýchaný, jako by právě chvatně vyšplhal na Památník požáru. Byl obtěžkaný zavazadly a těm malomyslnějším z námořníků se zdálo, že v jednom z kulatých, zploštělých košů s víkem zahlédli krajtu. Těch, co mu mohli poskytnout pomoc nebo měli čas zkoumat jeho zavazadla, však bylo jen pár, stranou zůstali jen invalidé, ostatní Leoparďané měli napilno. Zbývající kadeti byli shromážděni na horní palubě na levoboku a zuřivě metali míčky z plachtoviny, vycpané provázky, po Fasteru Doudlem, strážci branky, který po nich chňapal tak přesně jako teriér po krysách a s týmž zuřivým soustředěním, zatímco celá směna shromážděná dole a všichni pěšáci pronášeli štiplavě kritické poznámky. Leopardu sice chyběl nový nátěr, a dokonce i děla, nedostávalo se mu posádky, přesto byli všichni odhodláni vyjít ze zápasu s Cumberlanďany se ctí – co víc, hodlali těm prevítům vytřít zrak! Bylo mezi

nimi několik mužů z Kentu a Hampshiru, kteří na hřištích vyrostli, a pan Babbington, první důstojník, se vyznamenal tím, že sám skóroval čtyřiasedmdesát runů proti klubu Marylebone přímo na samotném Broadhalfpenny Down. Sršel aktivitou – obvyklé dopolední úkoly byly zapomenuty – a nabádal ostatní, aby hráli „delší míč, delší míč“ a „pro Boha živého, drželi délku nadhozu“. Když zahlédl Stephena, vykřikl: „Nezapomněl jste na ten zápas, doktore?“

   „To nikdy,“ odpověděl Stephen a zamával bílým, čerstvě uřezaným kusem dřeva. „Právě jsem si vyřezal pálku z ušlechtilého upasového stromu.“

   Zamířil k lodnímu tesaři a pak do kapitánovy kajuty, kde ze sebe sypal své poznatky o upasovém stromu: líčení byla samozřejmě nadsazená – žádný mrtvolný zápach v okolí –, přesto jde o zajímavou rostlinu, on sám ji považuje za příbuznou fíkovníku. Když si ale povšiml výrazu přítelovy tváře, zmlkl.   

   „Doufám, že z domova přišly dobré zprávy,“ nadhodil. „Sophie a děti jsou v pořádku?“

   „Jen kvetou, Stephene, děkuji za optání,“ řekl. „Tedy krátce po našem odjezdu děti prodělaly příušnice a George měl o Vánocích svrbivku, ale už je jim lépe.“

   „Příušnice, to je skvělé. Čím dříve, tím lépe. Kdybychom se zdrželi déle, sám bych navrhl, abychom je zavedli někam, kde infekci mají. Přál bych si, aby vláda dala nakazit každé dítě, zvlášť mužského

pohlaví. Zánět varlat, který se vyvíjí špatně, to je smutná věc. A Sophii se daří dobře?“

   „Podle posledního dopisu ano – v každém ti posílá srdečné pozdravy, to jsem měl říct především –, ale napsala ho už před dlouhou dobou, jak zvládá nejistotu od té doby, to nedokážu říct.“

   „Doslechla se o tom, že Grant dovedl svůj člun bezpečně k mysu?“ Jack přikývl. „Má tvé dopisy z Brazílie, a tak ví, že jsi s Grantem nebyl spokojen. Taky si jistě uvědomila, že musel situaci popsat jako zoufalou, aby ospravedlnil své jednání. Na základě těchto dvou skutečností nejspíš jeho slovům nepřikládala váhu. Má naprostou důvěru ve tvou schopnost situaci zvládnout. Když už, tak nebezpečí spíše podcenila.“

   „Máš docela pravdu, Stephene. Přesně tak se zachovala a píše mi, jako by s jistotou věděla, že jsem naživu – a možná to i ví. V žádném dopise nedala najevo ani stín pochybnosti, Bůh jí žehnej.

Upřímně doufám, že v tuto chvíli už k ní dorazily moje dopisy z Port Jackson. Ale i kdyby ano, pořád je tady starost s tím zatraceným chlapem Kimberem. Vlastně jde hlavně o něj.“

   Při těchto slovech se Stephenovi sevřelo srdce. Ten zatracený chlap Kimber přesvědčil Jacka Aubreye, že v strusce ze starých olověných dolů nacházející se na jeho pozemcích je stříbro, že existuje tajný postup, jímž je možné zbytkové kovy z odpadu získat, a stačí vynaložit jistou sumu peněz, a výnosy budou nesmírné. Z toho mála, co Stephen o metalurgii věděl, to samo o sobě nebylo nemožné, přesto on i Sophie viděli v Kimberovi podvodníka, jednoho z mnoha suchozemských žraloků, kteří číhali na námořníky na pevnině. Stephen věděl, že na moři – ve svém živlu – je Jack Aubrey velmi schopný válečník, lstivý a předvídavý jako Odysseus, muž, který klame druhé, ale sám je oklamán zřídkakdy. Měl však jen pramalou důvěru v moudrost, či dokonce prostý selský

rozum svého přítele na pevnině, a udělal, co mohl, aby jej před podezřelým vědátorem uchránil.

   „Pokud si vzpomínám, jeho pravomoci jsi omezil dost striktně,“ řekl a hleděl přitom Jackovi do

tváře.

   „To ano,“ odpověděl Jack, ale uhnul pohledem. „Ano, řídil jsem se tvou radou, přinejmenším zčásti. Ovšem skutečnost je taková, Stephene –, skutečnost je taková, že v tom spěchu kolem odjezdu, kdy jsem ještě dohlížel na koně a nové stáje, mi po večeři přinesl nějaké listiny, které jsem podepsal, aniž jsem jim věnoval takovou pozornost, jakou bych měl. Podle toho, co provádí – nové cesty, šachty, štoly, parní stroje, budovy, dokonce návrhy na založení akciové společnosti –, by se dalo soudit, že mezi nimi byla plná moc.“

   „Mám tomu rozumět tak, že sis je nepřečetl?“

   „Ne dost důkladně, jinak bych něco vytušil. Tak hloupý zase nejsem.“

   „Poslouchej, Jacku,“ řekl Stephen, „pokud se tím budeš trápit teď, aniž bys měl k dispozici úplné informace či odborný názor, nijak si neprospěješ a ještě z toho onemocníš. Znám tvou tělesnou konstituci: kdo jiný by ji měl znát? Nejsi z těch, co dokážou snášet dlouhé, a navíc bezúčelné přemítání. Musíš ukáznit svou mysl, můj milý. Měj na paměti, že díky tomu požehnanému rozkazu budeš doma dříve než ten nejrychlejší posel – ty sám budeš tím poslem –, a proto je momentálně tvou povinností zůstat přiměřeně veselý, nebo přinejmenším o veselost usilovat. Dokud se La Flèche neobjeví, měl by ses věnovat sportu, jako je třeba ten zápas dneska odpoledne. Neoddávej se nečinnosti, nezůstávej sám. Hovořím k tobě ve vší vážnosti, bratře, jako lékař.“

   „Bezpochyby máš pravdu, Stephene. Nadávky a kletby mi nepomohou. Budu skotačit po pobřeží, dokud sem nepřilétne La Flèche. Správně bych teď měl sedět zahrabaný do lodních knih, abych dal do pořádku výkazy – seznam posádky, knihu ústroje posádky, knihu nemocných, výkazy bocmana, tesaře a dělmistra, souhrnné a čtvrtletní soupisy proviantu, knihu rozkazů, soupis korespondence a ostatní. Všechny ale šly přes palubu, kromě lodního deníku, mých poznámek a několika dalších dokumentů, co jsem předal admirálovi. Mohu tak alespoň hrát s čistým svědomím. Ale i tak ti řeknu, Stephene, přestože kriket miluji, pokud jde o mě, La Flèche nemůže připlout příliš brzy.Kdybych už neměl v kapse rozkaz k návratu domů, požádal bych o dovolenou, o dočasné propuštění ze služby, možná bych dokonce nadobro opustil námořnictvo, jen abych se mohl vrátit.“ Na chvíli se zamyslel, na tváři zachmuřený výraz, a pak se, s viditelným úsilím ukáznit svou mysl, zeptal:

   „To je tvá pálka, Stephene?“

   „Ano. Právě jsme jí s tesařem dali základní tvar a teď hodlám její distální konec opracovat pilníkem na kosti, abych zvětšil tu prohlubeň.“

   „Připomíná mi pálku mého dědečka,“ poznamenal Jack a vzal ji do ruky. „Byla zkroucená do strany, jako tahle. Nezdá se ti trochu lehká, Stephene?“

   „Ani trochu. Je to ta nejtěžší pálka, co kdy byla vyřezána z dřeva smrtícího upasového stromu.“

   Zápas začal přesně na čas podle hodinek kapitána Druryho: Jack vyhrál los a rozhodl se, že půjde na pálku. Hra byla demokratická, to bezpochyby, ale demokracie není anarchie a jistá pravidla

slušnosti musela být zachována, a tak kapitán Leoparda se svým prvním důstojníkem kráčeli v čele, a admirál zahajoval hru nadhozením míčku Babbingtonovi. Vzal si míček od svého kaplana, chvíli ho leštil a probodával přitom poručíka ocelovým pohledem, pak s přeskokem nadhodil zrádný lobovaný míč. Ten dopadl daleko na pitch, na stranu vnějšího kolíku, a Babbington se jej pokusil odehrát, jelikož však míč mířil přímo na citlivé části těla, musel Babbington uskočit dozadu, a hladce tak naservíroval míč přímo do admirálových rukou, což vyvolalo bouři potlesku shromážděných Cumberlanďanů.

   „Jak to vidíte?“ zeptal se admirál kaplana.

   „Moc povedené, pane,“ odpověděl kaplan. „Tedy, chci říct, out.“

   Babbington se vrátil celý schlíplý. „Dávejte si na admirála pozor,“ ucedil ke kapitánuMoorovi, veliteli námořních pěšáků z Leoparda, který šel na pálku po něm.

   „Takovou faleš jste ještě neviděl.“

   „Můžu první hodinu hrát na jistotu a unavit ho,“ navrhl Moore.

   „Raději vyrazte vpřed a hrajte míček z voleje,“ řekl. „Je to jediný způsob, jak je klepnout přes prsty – jediný způsob, jak na ně vyzrát.“

   Někteří Leoparďané souhlasili, ostatní však byli toho názoru, že je lepší vyčkat na svou příležitost a zvyknout si na hřiště, než na ně přijde řada s nadhazováním, a kapitán Moore tak odcházel pronásledován množstvím protichůdných rad. Stephen ještě nikdy kriketový zápas nesledoval a chtěl vidět, jakou taktiku Moore zvolí, a jak se ta hra vlastně hraje – zjevně se v mnoha ohledech lišila od hurlingu, hry, kterou znal z dětství. Také by si rád lehl do trávy ve stínu majestátního kafrovníku a díval se na rozlehlý trávník zalitý sluncem, na němž byly rozmístěny bílé postavy v jakémsi rituálním tanci, či náboženském obřadu – nebo možná obojím dohromady –, prozářené prostranství obklopené kruhem postav, některé celé v bílém, jiné v modrých vestách a jiné v zářivých saronzích, neboť Cumberlanďané si místní trh zamilovali stejně rychle jako před nimi holandští vojáci.V tu chvíli se však objevil poslíček se vzkazem: Pan Wallis nesmírně nerad pana Maturina obtěžuje, ale jeho prověřený úředník onemocněl a jistá nesmírně důležitá depeše musí být zakódována ještě před připlutím La Flèche, pokud by tedy drahý Maturin měl chvíli volno, pan Wallis by byl za pomoc nesmírně vděčný.

   „Nejsem tak docela pánem svého času,“ řekl Stephen, když dorazil do malé, špinavé kanceláře. „Má loď hraje kriketový zápas a já se toho musím zúčastnit. Kapitán Moore však prohlásil, že bude hrát na jistotu, hodinu nebo i víc, i když v životě nepochopím, jak někdo může strávit… Ale to je vedlejší: přečtěte ten en clair nahlas, já budu šifrovat. Používáte šestatřicet s dvojitým posunem,

je to tak?“

   Depeše se pomalu odvíjela; pomalý, monotónní, nezaujatý hlas popisoval rozvratné působení Mynheera van Burena u dvora sultána z Tandžong Pudingu, překvapivé kroky, které pan Wallis podnikl, aby jeho vliv eliminoval – Stephen neměl tušení, žeWallis je tak krvelačný, ani že má k dispozici tak nesmírné sumy peněz –, až dospěl k objektivnímu rozboru celého případu z politického

hlediska ve vztahu k britské okupaci Jávy.

   „Z mravní stránky ať už si to posoudí sami,“ řekl Wallis. „To není má starost.Co byste řekl

na sklenku svařeného portského?“

   „S radostí,“ odpověděl Stephen. „Při téhle práci jednomu vyschne v krku.“ Sklenice vína mu však nebyla souzena.

   „Pane, pane,“ vykřikl mladý kadet z Leoparda – až nemístně krásný chlapec jménem Forshaw, který se k dr. Maturinovi vždy choval laskavě a ohleduplně. „Konečně jsem vás našel. Jste na řadě! Doudleho vyoutovali – vy jste na řadě – všichni teď stojíme – admirál mi řekl, abych pro vás běžel – utíkal jsem do nemocnice, pak jsem běžel k madame Titine – devět outů a skórovali jsme zatím jen šestačtyřicet bodů – to je hrozná situace, pane, hrozná.“

   „Uklidněte se, pane Forshawe,“ řekl Stephen. „Je to jen hra. Omluvte mě, Wallisi, jde o ten zápas, o kterém jsem mluvil.“

   „Jak mohou dospělí muži v takovém počasí bouchat pálkou do míčku, to opravdu nechápu,“ prohlásil Wallis směrem k zavírajícím se dveřím a dopil Stephenovo víno.

   „Ach, prosím, pane, pospěšte si,“ křikl Foreshaw. „Admirál se popadá za břicho: jsme v hrozné situaci. Pozor na tu větev, pane. Devět outů a máme jen šestačtyřicet. Pan Byron neuhrál ani bod,

stejně jako starý Holles.“

   „Jak vás napadlo, že bych mohl být u madame Titine, pane Forshawe?“ zeptal se Stephen. „A vy sám tam taky nechoďte.“

   „Ach, prosím,pojďte,pane,“vykřikl opětchlapec a kličkoval před Stephenem, aby jej pobídl k běhu. „Ukažte, ponesu vám pálku. Spoléháme jen na vás. Jste naše jediná naděje.“

   „Nu, udělám, co bude v mých silách, to jistě,“ ujistil ho Stephen.

   „Povězte mi, pane Forshawe, cílem je srazit protilehlou branku, je to tak?“

   „Samozřejmě, pane. Ach, prosím, pojďte. Stačí, když budete bránit svou stranu, všechno ostatní nechte na kapitánovi. Ten je pořád in a pořád máme naději, jen když se nedáte vyoutovat.“

   Vynořili se z tropické vegetace přivítáni všeobecným jásotem. Stephen šel dál a nesl si svou hurley: cítil se výjimečně dobře a svěže, opět stál na pevnině, už se nekolébal, ale kráčel pružným krokem. Jack mu vyšel naproti a tichým hlasem řekl:

   „Hraj zlehka, Stephene, než to dostaneš do oka, a dej si pozor na admirálovy falše,“ a pak, když se přiblížili k admirálovi: „Pane, dovolte mi, abych vám představil svého přítele doktora Maturina, lodního lékaře Leoparda.“

   „Rád vás poznávám, doktore,“ řekl admirál.

   „Musím se omluvit za svůj pozdní příchod, pane. Byl jsem odvolán –“

   „Žádné formality, doktore, prosím,“ řekl admirál s úsměvem – sto liber výhry měl už prakticky v kapse a tento hráč nevypadal nijak nebezpečně. „Můžeme začít?“

   „Samozřejmě,“ prohlásil Stephen.

   „Běž dolů na druhý konec,“ zamumlal Jack a navzdory palčivému slunci mu po zádech přeběhl mráz.

   „Přejete si hrát ve středu, pane?“ zavolal na něj rozhodčí, když Stephen kráčel po hřišti.

   „Děkuji, pane,“ odpověděl Stephen a rozhlédl se po hřišti, „ale do středy tady snad nebudeme.“

   Na tvářích CumberlanNanů se objevily hladové úsměvy: shlukli se těsněji kolem středu, přidřepli a rozpřáhli své velké ruce jako krabi klepeta. Admirál dlouhou chvíli držel míček u nosu, měřil si svého protivníka a pak hodil míč tak, že ten za letu bzučel. Stephen sledoval jeho dráhu, uskočil, aby jej po odrazu chytil, zkusil si, jak skáče, dribloval směrem k ohromenému protihráči, přímo za běhu jej zachytil do prohlubně ve své hurley, bleskově přeběhl k hráči na protilehlé části pole, tamse za ohromeného ticha ohlédl, vysokým obloukem si přehodil míč do ruky a s výkřikem ho mrštil přímo na Jackovu branku a přerazil bližší kolík, jehož horní polovina opsala ve vzduchu dlouhý, ladný oblouk a dopadla na zem právě ve chvíli, kdy nad hřištěm zaduněl první výstřel z La Flèche.