 |
| Kormidlo HMS Warrior a já... |
Pokud očekáváte v úvodníku na počátku měsíce (který jsem sám sobě vymyslel, čímž jsem si na sebe upletl bič) nějaký sarkasmus na současné dění, provázený reminiscencí na cosi z historie, budete nejspíš zklamáni. Pro lepší či důležitější věci totiž nebyl čas nepřehlednou záplavu událostí sledovat a krom toho jsem z této země uletěl do jiné, abych si trochu oddechl od počítače, klepání do klávesnice a zpravodajství všeho druhu, přičemž odpoutat se od toho posledního bylo docela poučné. Přišel jsem tak o několik slovních přestřelek premiéra s prezidentem, prezentace pár dalších kandidátů na nejlukrativnější trafiku v zemi jménem Hradčany (nedalo se ovšem uniknout prezentaci jedné z hlav privatizace, které se vystrčila na světlo a ujišťovala, jak dobře by to s námi už podruhé myslela) i o reklamní kampaně s vášněmi kolem církevních restitucí, leč z toho, že neodvolatelný policejní prezident byl odvolán (což se stalo hned po mém přistání v mateřské zemi), jsem si ověřil platnost jednoho úsloví, jež by mohlo být politickou poučkou:
„Nikdy neříkej nikdy!“
 |
| Neskutečný svět ze stanice parní dráhy u Corfe Castle |
Zhruba deset dní jsem si užíval v jižní Anglii, převážně na břehu British Channel, a byly to krásné dny, i když dva propršely, jenže čím by ale byla Anglie bez deště? Budiž jí přáno, nikdo tam alespoň nebude vyhrožovat drahým rohlíkem (který ostatně ani nemají). Krom asi pěti knih a dosti unavených nohou jsem si přivezl zpět řadu dojmů, pochopitelně, a nemám teď na mysli ani tak navštívená místa v prostoru nějaké dvě až tři hodiny jízdy autem na západ od Londýna. Těch dojmů bylo dost a k některým se určitě vrátím, neboť (na rozdíl od tohoto povídání) s tématem blogu dost úzce souvisejí, například opětovná návštěva Dockyard v Portsmouthu (která vydá na obrazovou reportáž), či tankové muzeum v Bovingtonu a třeba i Corfe Caste, velebná zřícenina, která za své zřícení vděčí Oliveru Cromwellovi… V tom, co mám teď na mysli, jde spíše o pocity z úpravné, spořádané a zdvořilé země, kde málokdy najdete na ulici nějakou plechovku nebo pet lahev, v níž se nedopalky téměř vždy házejí do košů, na ulici nenajdete odhozenou žvýkačku, psí hovínko na chodníku bývá velkou výjimkou a díru na silnici nejspíš neobjevíte. Přitom to není země švýcarsky či německy spořádaná, což by mi připadalo svazující a nudné…
 |
| Jurské pobřeží u Swanage v Devonu |
Jaký kraj, takový mrav a mravy se mi velmi líbily, neboť lidé jsou k sobě, slušní, ohleduplní a znají cosi, co mnozí z nás zapomínáme. Věnují druhému pozornost, když něco potřebuje, a nezapomínají poděkovat. Dík je projevem zdvořilosti, která potěší, odměnou za třeba jen chvilku pozornosti, již jste někomu věnovali, a i žádost je tu formulována způsobem, svědčícím o dobré výchově. Což, přiznejme si, bývá u nás spíše výjimkou nejen na ulici, ale i v telefonátech či mailech, kde volající nebo odesilatel často pokládá slovní či písemné poděkování za cosi naprosto zanedbatelného.
Máme, zdá se, hodně co dohánět a nějak jsme zapomněli na pohádky, kde bylo "děkuji" kouzelné slovičko…
Já teď doháním jiné věci, musím do týdne odevzdat 550 stran korektur druhého dílu Napoleona v Rusku (jsem teprve zhruba v polovině), napsat poslední ze tří slíbených článků pro populárně historické časopisy a odškodnit svého psíka za to, že jsem ho do staré dobré Anglie nevzal s sebou…
Doufám, že vaše dovolená byla přinejmenším tak úžasná jako ta moje, přeji, aby se vydařila, pokud ji máte teprve před sebou, a děkuji, že jste dočetli až sem!
Krásné září!
Žádné komentáře:
Okomentovat