CÍSAŘOVO VÍNO

MICHAL ŠŤOVÍČEK

Lidem, kteří mají rádi a dokáží si vychutnat dobré jídlo, musí být Napoleon se svými stravovacími a stolovacími zlozvyky vrcholně nesympatický. Milovníci vína by na něho mohli pohlížet již s určitými sympatiemi, kdyby...  Což se pokusím osvětlit dále.

První víno, které mladičký Buonaparte okusil, bylo samozřejmě korsické - z rodinné vinice Sposata rozkládající se nedaleko Ajaccia. Podle něho tenkrát šlo o přední korsickou vinici, jak velikostí tak významem (kvalitou produktu ovšem asi zcela běžnou). Zřejmě i proto, že výnosy z této vinice umožnily jeho matce, aby z ní hradila část výloh na vzdělání jeho samotného i jeho bratrů. Později již jako císař snad daroval tuto vinici své kojné Camille Carbone, manželce lodníka v Ajacciu.

Kdy, kde a jak si Napoleon oblíbil zrovna chambertin, to se historikům vypátrat nepodařilo. Proč si ho oblíbil, to bych si troufal hádat - po staletí to bylo a je to i dnes jedno z velice „hoch nóbl“ burgundských a vůbec francouzských vín... Lze se domnívat, že mu zachutnalo nejspíš během jeho služby v posádce Auxonne v červnu 1788 až září 1789 nebo v únoru až červnu 1791. V té době měl nepochybně mnoho příležitostí zavítat do mekky a ráje vinařství Dijonu, vzdáleného pouhých 32 km od Auxonne. Není tedy vyloučeno, že právě tam a tehdy chambertin poprvé okusil a zachutnalo mu tak, že se od něho po celý život neodtrhl, i když tam tehdy zcela jistě ochutnával i další vysoce kvalitní a proslulá burgundská vína (a později za Konzulátu mu jeho vrchní číšník určitě předkládal k degustaci i stejně proslulá vína bordeauxská). Taková volba by mu tedy sloužila ke cti, kdyby...

Tady si dovolím odbočku pro ty méně poučené. Ohledně Napoleona a jeho vztahu k vínu se někde dočtete, že jeho oblíbeným vínem bylo chambertin, jinde zase, že to bylo gevrey-chambertin. Což nejsou názvy nějaké odrůdy nebo druhu vína: ve Francii se názvosloví vín odedávna řídí takřka výhradně geografickým původem - tam jsou naprosto běžná scelování/kupáže. Sám název chambertin pochází od jména jednoho z tamních raně středověkých a proslulých vinařů, konkurenta sousedních neméně proslulých klášterních vinic: „champ de Bertin“ = Bertinův pozemek. Mimochodem ale právě burgundská vína scelována nejsou - všechna burgundská červená jsou čistě z odrůdy pinot noir (alias naše rulandské modré) a všechna burgundská bílá jsou chardonnay. Obě tato dnes úředně rozdílná vína se od nepaměti pěstují a vyrábějí vedle sebe ve vinařské podoblasti Côte de Nuits, v katastru či sousedství obce Gevrey-Chambertin.

Pohled na hrad a vinice na okraji Gevrey-Chambertin

 Chambertin se pěstuje a vyrábí na polohách jihozápadně od centra obce na rozloze cca 85 ha a o necelých 100 m.n.m. níže než vína označovaná jako Gevrey-Chambertin (vína úředně stanoveného původu se musí psát s velkým písmenem), pěstovaná a vyráběná severně a jihovýchodně od téže obce na rozloze cca 410 ha. Chambertin je tedy vzácnější, je dnes také klasifikováno o stupeň výš zákonným přívlastkem Grand Cru (cosi jako Vznešené víno), který smí nést pouze 33 burgundských vín = 1,5 % produkce, kdežto vína Gevrey-Chambertin dosáhnou nanejvýš na přívlastek Premier Cru (Prvotřídní víno), který smí nést už 623 vín = 10 % produkce...

Ušlechtilostí, vůní, chutí a výrazem jsou ovšem pro laika obě prakticky totožná a zaměnitelná, ale dnes se z hlediska tzv. apelací čili zákonem chráněných označení a vymezení původu (a zároveň přísných kritérií kvality) zaměňovat nesmí. Jenže za Napoleona si vinaři na taková byť někdy chvályhodná mikroskopická rozlišení ještě nehráli a nešlo o úřední názvy, takže se příliš nerozlišovalo a dotyčná pěstitelská a výrobní oblast byla také pravděpodobně celkově o něco rozlehlejší. I proto se chambertin tenkrát psalo a dnes v historických konotacích může psát s malým písmenem. Neví se navíc přesně, z jakých vinic konkrétně Napoleonovo chambertin pocházelo. Domnívám se tedy, že by se mělo říkat a psát buď „Napoleon měl rád chambertin“ nebo „Napoleon měl rád vína z poloh kolem Gevrey-Chambertin“.

Jestliže Napoleonovi bylo vpodstatě fuk, co a kdy jí, k pití si již jako generál denodenně nechal servírovat výhradně chambertin. Pochopitelně ho také vozil s sebou na každém tažení. Podle Bourrienna si ho již do Egypta přivezl tolik, že ho tam nestačil vypít (nevím, zda a nakolik jej nechával servírovat i případným spolustolovníkům). Onen zbytek si odvezl zase do Francie, přičemž víno prokázalo svoji jedinečnost, neboť více než roční trmácení pouští mu na lahodnosti pranic neubralo! Za ruského tažení prý určený císařův pobočník neustále zahříval jednu láhev císařova chambertinu na vlastním těle, aby mohlo být kdykoli podáváno! Napoleon se tedy za žádných okolností od flašky neodtrhl... a přitom to byl mnohem geniálnější vojevůdce než třeba nedávno abstinenti Rommel či Montgomery. Poněkud silně přitažená za vlasy je ovšem teorie (podle mě spíše blábol), že u Waterloo Napoleon prohrál mimo jiné i proto, že se před bitvou svého chambertinu nenapil. Vítězní Angličané (nebo jejich historikové či „historikové“?) prý zase razili opačnou tezi: večer před bitvou Napoleon holdoval chambertinu více než zdrávo a proto také byl v den bitvy zcela z formy. Tak si to přeberte...

Víno do císařských spižíren

 

 

Napoleon by se tedy jevil jako veliký znalec vína a přitom z dnešního pohledu i velice rozumný konzument, který při jídle vypil nanejvýš půl lahve, přičemž vyžadoval pěti- až šestileté víno (Chambertin i Gevrey-Chambertin snesou snadno archivaci 8-15, výjimečně až 20 let). Ale zde je právě na místě ono kdyby...

Záhy si totiž zvykl ředit své víno ledovou vodou, a sice v poměru 1:1. Nevím, zda mohl znát Goethovy veršíky a řídil se jimi:

Čistá voda dělá němým,

to dokazují ryby v řece.

Čisté víno dělá hloupým,

důkaz opilci jsou přece.

Já, nechtěje být žádným z obou,

vždy dolévám si víno vodou.

Každopádně však ředění a potažmo ochlazování tak vysoce kvalitního a vzácného nápoje musela být v očích již tehdejších znalců a milovníků vína bezbožnost a hanebnost, nemluvě o dnešních. Kromě toho, když Napoleon trávil za stolem jen pár minut, tak vypít za necelou čtvrt hodiny půl láhve, to také není znalecký přístup k ušlechtilému vínu.

Protože v Tuileriích ani v jiných císařských rezidencích nebyly vhodné sklepy pro řádné uchovávání vína, správce paláce dohodl s velkoobchodní firmou Soupé et Pierrugues, sídlící v Paříži, ulice Saint-Honoré č. 338, že bude průběžně dodávat požadované množství láhví v neměnné kvalitě, za cenu 6 F/láhev, přičemž jí budou placeny pouze láhve spotřebované. Uniformní láhve k plnění dodávala sèvreská manufaktura a nesly obvyklý emblém - korunované N.

Napoleon se kdysi v obavách, že by ho někdo mohl otrávit, dotazoval chemika Bertholeta a doktora Corvisarta, jak tomu předejít. Oba mu svorně poradili, aby nejedl nic hořkého a nepil víno zavánějící např. česnekem, respektive aby něco takového ihned vyplivl, jakmile by ho podezřelá pachuť zarazila. Po nějakou dobu tak vrchní číšník před servírováním chambertin ochutnával, ale jelikož víno od firmy Soupé et Pierrugues nikdy podezřele nezavánělo ani nechutnalo, bylo od tohoto opatření záhy upuštěno.

Fantasmagorie v pařížském Muzeu vín

Na všech taženích, od Španělska po Rusko tedy byla součástí císařových zavazadel i zásoba chambertinu a aby byla jistota, že víno bude totéž jako v Paříži, cestoval v císařově suitě i zástupce firmy Soupé et Pierrugues. Při polním stolování v plenéru či pod střechou obvykle císaři naléval Berthier, který s ním sdílel kočár i stůl. Kromně výše uvedených střípků se traduje několik dalších příhod, v nichž figuruje chambertin:

V červenci 1805 v táboře u Boulogne přijal Napoleon u oběda maršála Augereaua s hlášením o stavu jeho armádního sboru. Bylo vedro a císař přívětivě nabídl starému spolubojovníkovi sklenici chambertinu. „Jak vám mé víno chutná?“ zajímal se. „Sire, jsou i lepší“, zněla odpověď. Napoleon ovšem věděl, že Augereau není žádný gourmet, k dobrému vychování má daleko a navíc svého císaře zrovna horoucně nemiluje. Přinejmenším od nástupu na trůn si však Napoleon již stihl přivyknout na jistou míru dvorského pochlebování, takže maršálovo hodnocení vzal jako urážku, rázně vstal, otočil se k němu zády a přestal si ho všímat.
Údajně jen jedinkrát se Napoleon musel bez chambertinu obejít: když na podzim 1805 za bojů kolem Ulmu vyplenili a rozkradli zavazadla hlavního stanu včetně bedniček chambertinu a když oloupený císař za ledového deště se sněhem dorazil večer po bitvě u Elchingen k bojišti, do vesničky Ober-Falheim. Improvizovanou omeletu tam byl nucen zapít vodou, což v žertu glosoval: „Od egyptské pouště jsem takovou bídu nezakusil.“ Naštěstí již druhého dne dorazila jeho osobní bagáž a v ní bylo i chambertin.

 
Rovněž jedinkrát proti svému zvyku pil chambertin neředěné: 5. 9. 1812 u Borodina si notně nastydlý Napoleon kolem poledne vyžádal kus chleba a sklenici vína - vypil ji naráz bez jediné kapky vody. Neví se, zda mimoděk nebo zda si chtěl trošku pozvednout náladu.

Sklenice na víno z Napoleonova cestovního příborníku i s dřevěným, kůží potaženým pouzdrem

U Waterloo se mu doneslo, že anglický podplukovník a velitel 33. pěšího pluku W.G.Keith Elphinstone, synovec velitele lamanšské flotily admirála Keitha, byl při razantním útoku na francouzské pozice vážně raněn a zajat. Napoleon rozkázal, aby s ním zacházeli ohleduplně a jako poctu jeho statečnosti mu dal nalít „stříbrný pohár vína ze své spižírny“. Elphinstone na toto gesto nikdy nezapomněl. Z vděčnosti několikrát poslal vyhnanci na Svatou Helenu drobný dárek - knihy, šachovnici apod. Bohužel ho nenapadlo poslat mu nějaké dobré francouzské víno...

Kromě chambertinu si císař občas dal i sklenku šampaňského, ovšem i to barbarsky ředil vodou nejméně 1:1 a říkal tomu „moje limonáda“...

Takže žádný velký znalec. Jeho údajné výroky - o šampaňském: „Po vítězství si ho zasloužím, po porážce ho potřebuji“ nebo o chambertinu: „Budoucnost se nám nikdy nejeví tak růžová, jako hledíme-li do ní skrz sklenici chambertinu“ jsou proto smyšlené, respektive je pronesli později jiní (Christian Pol Roger a spisovatel A. Dumas st.)

V exilu císař o své milované chambertin přišel.

Na Elbě musel šetřit, anžto Ludvík XVIII. mu odmítl vyplácet dohodnutou rentu. Musel se tedy spokojit s ordinérním místním vínem, které mu prý alespoň připomínalo víno z jeho rodné Korsiky. Pocházelo z vinice poblíž jeho „venkovského sídla“ San Martino, asi míli od Portoferraja, a Napoleon nabádal své tamní „poddané“, aby si vinice náležitě hleděli. Vinice údajně dosud existuje a kdo dnes mohl ochutnat vzorek tamní produkce, hodnotí jej zdvořile jako „dosti průměrný“...

Ještě horší to bylo na Svaté Heleně. Při obecně známé nesnadné dostupnosti ostrova, omezenému rozpočtu na vydržování vyhnanců a napjatým vztahům se správou ostrova nepřipadalo nějaké chambertin v úvahu. Žalářníci ostatně považovali takovou „mánii“ pro chambertin za rozmar, jemuž by bylo za daných okolností nepatřičné vyhovět. Objednávali tedy (i pro sebe) z Francie jen podprůměrné bordeauxské víno, které nazývali klaret (což je normálně lehce červené víno - něco mezi klasicky červeným a růžovým) a které navíc při délce dopravy, podnebí ostrova a špatném skladování bylo takřka nepitelné. Napoleon sám si na ně sice u guvernéra nestěžoval, jeho společníci však otevřeně protestovali, že „to je víno, které ve Francii pijí jen nejspodnější lidové vrstvy.“ Pan guvernér ovšem předstíral rozhořčení, řka s vážnou tváří, že stůl „generála Bonaparta“ je zásoben stejně dobře, ne-li lépe, než jeho vlastní, a že vůbec Francouzi jako vězňové kladou nepatřičné požadavky...
Napoleon pak svým společníkům další stížnosti v této věci zakázal jakožto malicherné a vzhledem k nechutnému vínu, po němž ho pálila žáha, začal dávat přednost pramenité vodě.
Jen vzácně požádal o slzu šampaňského, které bylo vzhledem k ceně na ostrově raritou, a opět je silně ředil vodou.

Víno z Constance dříve a téměř dnes

Na Svaté Heleně však bylo k mání ještě jedno víno jako nouzové řešení, a sice jihoafrické víno z dodnes známé vinařské oblasti Constantia (francouzsky Constance) necelých 10 km od Kapského města, na svazích Stolové hory (Table Mountain). Tam se již koncem 17. století vyrábělo hlavně sladké dezertní víno silně podobné maďarskému tokajskému, které se do Evropy vyváželo od r. 1761 a záhy si získalo skvělou reputaci. Angličané si ho na Svatou Helenu nechávali vozit i proto, že Jižní Afrika je ostrovu mnohem blíž než Evropa. Čili pokud Hudson Lowe a spol. vybírali dodávky jak třeba, nemusela to být žádná břečka, nad kterou by Francouzi na ostrově museli ohrnovat nos? V 19.-20. století vinařství v Constantii značně poškodila fyloxera, až po r. 1980 je noví majitelé obnovili a zaměřili se na výrobu klasických bílých vín - sauvignon a sémillon, i červeného vína - buď kupáže: cabernet sauvignon 54%, merlot 23%, cabernet franc 14 % a malbec 9 %, nebo z typicky jihoafrické odrůdy pinotage. V současnosti je zejména tamní sauvignon řazen mezi špičková vína - asi proto si také loni koupil tamní vinařství Klein Constantia český miliardář Z. Bakala za ekvivalent půl miliardy Kč... Někteří dnešní prodejci se ohánějí tvrzením, že Napoleon na Svaté Heleně si toto víno zamiloval, což se osobně nedomnívám, už proto, že pocházelo od Angličanů. A bylo-li dezertní, těžko ho mohl konzumovat při jídle, nanejvýš mezi jídly nebo jen tak, a nikoli v takovém množství jako chambertin. Ale pil ho - právě do tohoto vína mu údajně Montholon či někdo jiný přidával arsenik.

Napoleona se samozřejmě zmocnil současný vinařský marketing a hezkých pár vín má dnes Napoleona na etiketě, zejména ovšem těch běžných - ta opravdu vynikající včetně Chambertinu se Napoleonem ohánět nepotřebují. Názorný příklad tentokrát z jiného soudku a jiného konce Francie - z Bordeaux:

„Když v r. 1809 (sic) vyprovázela císařovna Josefína svého chotě na cestu do Španělska, pocítila při cestě kolem jedné vinice naléhavou potřebu. Vyhledala tedy na konci vinice příhodný koutek, kde si ulevila. Od té doby tato vinice zapsaná v katastru jako Congaillard (dnes obec Marsas) produkuje vína těšící se úctyhodné pověsti.“ Toto víno se dodnes hrdě prodává pod ochrannou známkou „Císařovnin záchodek“, kvalitou se ale řadí mezi obyčejná bordeaux...

 A úplně závěrem mi dovolte citát z pozdější doby, který vzdává císařovu vínu svéráznou poctu:

 „Zapomněl jsem, kde to bylo i jak se ta holka jmenovala, ale víno... bylo Chambertin!“