SHARPOVA ROTA PRÁVĚ VYCHÁZÍ

Překladatel a přítel Jiří Beneš mi minulý týden poslal ukázku z dalšího dílu románové série Bernarda Cornwella o Richardu Sharpovi, který právě vychází v nakladatelství OLDAG (prolink na ně máte v nadpisu). Nese název SHARPOVA ROTA a je to mimořádně (i ve srovnání se svazky předchozími) dramatický díl, neboť začíná, pokud si dobře pamatuji originál, obléháním Ciudad Rodriga, většinu však zabírá obléhání Badajozu roku 1812, mohutné pevnosti, jejíž získání otevřelo lordu Wellingtonovi konečně a definitivně cestu do nitra Španělska. Bastionovou pevnost na výspě ve vidlici soutoku říčky Rivellas s řekou Guadianou hájil s pětitisícovou posádkou téměř jednapadesátiletý Armand Philippon, rodák z Rouenu, královský a poté revoluční voják, od roku 1809 baron císařství, veterán od Talavery, Cádizu či Gebory, který generálské epolety získal až v letech 1810 a 1811 ve Španělsku. Už jednou Badajoz ubránil, znal jeho kvality, nechal opevnění zesílit, jak jen to bylo možné, a na pomoc zvenčí, od Marmontovy Portugalské armády, nespoléhal. Vsadil na úpornou obranu, kterou hodlal udržet tak dlouho, až Britům nezbude než odtáhnout tak, jak to museli udělat už dvakrát. Chtěl protivníkovi dobývání ztížit a kvalitu opevnění zlepšil na dvou nejzranitelnějších směrech dvěma věcmi. Z jihu nechal položit v předpolí miny, tedy velké nálože, které se daly z valů odpálit, a na západě dal přes říčku Rivillas vybudovat hráz, s jejíž pomocí nepřekročitelně zaplavil údolí od bastionu San Pedro daleko na jih… Co následovalo, na to se lze těšit ve svazku SharpeʼSword, který se odehrává v bitvě u Salamanky/Aralipes. Jirka Beneš jej právě překládá, byť netuším, zda mu dá v češtině název Sharpův meč, či Sharpův palaš, neboť o skvělou francouzskou kyrysnickou zbraň s manufaktury Klingenthal tu hodně jde…

BERNARD CORNWELL: SHARPOVA ROTA

(ukázka v překladu Jiřího Beneše)

Francouzi vystřelili znovu, děla odskočila dozadu, ale nový průlom byl dobyt. Na vrcholu stanuli dva mohutní muži a Francouzi prchali, i když neměli kam. Harper vyrazil divoký výkřik, neboť věděl, že dokázal obrovskou věc.

Sharpe se vrhl dolů. Dobyli průlom a unikli smrti, ale ta žádala své. Čepel palaše sekala do modrých uniforem a Sharpe neviděl vojáky, viděl jen nepřátele. Hnal se vpřed, klouzal a padal v suti na druhé straně průlomu, až ucítil pod nohama pevnou zem. Byl uvnitř. Byl v Badajozu a řval a zabíjel. Uviděl, že se u zdi snaží ukrýt několik dělostřelců, a když si vzpomněl na smrt, kterou rozsévali, vrhl se na ně a sekal do nich palašem jako šílený. Vedle něj vířila vzduchem Harperova sekera, dopadala na hlavy nepřátel a Francouzi opouštěli i novou nízkou zeď za průlomem, protože jejich boj byl ztracený.

To už se valila průlomem do města temná masa mužů v červených kabátech. Vlastně všemi průlomy. Masa, z níž nezněla žádná srozumitelná slova, ale jen děsivý řev, který věstil pomstu a smrt. Dobyvatelé museli projít peklem a to z nich udělalo bezcitný zuřivý živel. Zabíjeli tak dlouho, až jim umdlévaly ruce, až byli zbrocení krví a až už nezbývalo dost těch, které by ještě mohli zabíjet. A pak se vrhli jako temná řvoucí záplava do ulic a dál zabíjeli, plenili a znásilňovali.

Harper přeskočil zeď postavenou za průlomem. Za ní se skrývali Francouzi, prosili o milost, ale sekera dopadala a Harper cenil zuby a řval na město svůj hněv. Vpředu uviděl další vojáky v modrých uniformách, další Francouze, a bez váhání se hnal proti nim. Sekera mu v rukou kroužila a vedle něj máchal palašem Sharpe a oba zabíjeli, protože bylo tolik mrtvých a tolik krve. Téměř celá armáda musela zemřít a tihle bastardi nad tím jásali. Krev a ještě víc krve. Bylo třeba vyrovnat účet za ty hrůzy v příkopu. Za Badajoz.

Sharpe řval. Teď dával volný průchod hněvu, který musel na tuto chvíli čekat. Na okamžik zůstal stát s palašem temným krví a rozhlížel se, kam se vrhnout. Nechtěl přestat. Nemohl. A tak se hnal dál po dalších Francouzích a pronásledoval je se zuby vyceněnými jako šelma. Řval do noci, ruka se zvedala a čepel se míhala vzduchem, sekala, znovu se zvedala a znovu sekala a srážela na dlažbu vše, co se jí postavilo do cesty.

Ve stínu stál Francouz, matematik povolaný k povinné službě jako důstojník dělostřelectva. Pamatoval čtyřicet jednotlivých útoku na bastion Trinidad a všechny odrazil. Stál klidně, jako by se ho to, co se dělo kolem něj, netýkalo. Stál a čekal, až to běsnění, ta krvelačnost přejde, myslel na svou milenku kdesi daleko a přál si, aby nikdy nepoznala takové hrůzy, jaké měl nyní před očima on. Náhle uviděl britského důstojníka a modlil se, aby on neuviděl jeho. Ale Brit se otočil. V očích měl divoký výraz, i když se leskly slzami. „Ne, monsieur, ne!“ stačil ještě Francouz vykřiknout, ale pak už ho zasáhla těžká čepel, rozsekla mu břicho, jako ho měl rozseknuté Cresacre, a Sharpe vzlykal zuřivostí a znovu a znovu do toho francouzského bastarda sekal a bodal, až ho zezadu chytila silná ruka. „Pane!“ zatřásl jím Harper. „Pane!“

„Panebože!“

Harper ho stále držel za paži a otočil ho.

„Panebože!“

Sharpe se opřel zády o zeď a ztěžka oddychoval. „Ach bože!“ Ruka s palašem mu klesla. Dlažba před ním byla plná krve. Pohlédl na důstojníka francouzských dělostřelců, na jeho děsivě rozsekané tělo, které leželo v téměř groteskní pozici. „Ach bože…,“ vydechl znovu. „Vždyť se vzdával.“

„Na tom nezáleží," zamumlal Harper. Vzpamatoval se dřív a pak se zděšením sledoval, jak Sharpe zabíjí jako zběsilý. A teď se ho snažil uklidnit. Viděl, že se vrací k normálnímu rozumu, zatímco šílenství se šířilo ulicemi dál.

Sharpe zvedl hlavu. Už se zdál klidný. „Dokázali jsme to,“ řekl bezbarvým hlasem.

„Ano, dokázali.“

Sharpe se znovu opřel zády o zeď a zavřel oči. Dobyli průlom a teď si uvědomoval, že člověk musí potlačit nejen strach, ale i všechny ostatní emoce, kromě bezmezného hněvu. Lidskost, city, to všechno musí ustoupit zuřivosti, která žene vojáka vpřed. Jen ta dokáže přemoct nepřemožitelné a dobýt nedobytné.

Harper ho vzal za paži. Věděl, že tohle by nikdo jiný nedokázal. Jenom Sharpe byl schopen vést útok, který přešel přes vrchol smrti průlomu. „Pojďme, pane," řekl.

Sharpe otevřel oči a znovu se zadíval na mrtvoly kolem. Ukojil svou hrdost, prošel s ní průlomem do města a teď bylo po všem. Podíval se na Harpera. „Kdybych si tak teď mohl zahrát na flétnu.“

„Ale Tereza, pane… Tereza čeká.“

Panebože. Tereza.

Výňatek z Cornwellova doslovu:

Francouzský generál Philippon se se svým štábem a zbytkem posádky uchýlil do pevnosti San Cristobal, kde se 7. dubna ráno roku 1812 vzdal a stvrdil tak jedno z nejslavnějších vítězství britské armády, dobytí Badajozu.

Následující den kolem poledne poručil Wellington vztyčit na náměstí u katedrály šibenici, a i když neexistují důkazy o tom, že byla použita, stačila její hrozba, aby se do ulic dobytého města vrátil pořádek. Tak skončila jedna z nejostudnějších epizod britské armády, drancování Badajozu.

Snažil jsem se v tomto příběhu uvést některé důvody k tomu, proč bylo drancování dobytého města tak nelítostné. Válečná pravidla to přehlížejí a instinkty vojáků, kteří takový hrůzný boj přežili, to žádají. Tito vojáci také do jisté míry oprávněně podezírali obyvatele Badajozu, že podporují Francouze. Přesto se dá říct, že nic z toho jejich chování neospravedlňuje; ostatně mnozí z drancířů se ani na samotném útoku nijak nepodíleli, ale v tu dubnovou noc s sebou strhli i ostatní. Někteří historici vyslovují nesmělé mínění, že Wellington drancování dovolil a nechal v něm pokračovat i po tom prvním dni jako varování dalším městům obsazeným francouzskou posádkou. Pokud je to pravda, potom takové varování neúčinkovalo, jak se ostatně Britové přesvědčili o rok později v San Sebastianu. Tam byl boj stejně krutý jako v Badajozu a drancování po dobytí města stejně hrozné.