Druhým důvodem, který mě přiměl přerušit dovolenkové mlčení, je poslední Reflex (č. 33), přesněji část posledního odstavce článku Pavla Šafra Totální vláda lidu podle Bonaparta. Abych upřesnil, jde o hodnocení politických ambicí Věcí veřejných (které jsem nevolil) a jejich Éminence grise Víta Bárty (jehož osobně neznám a znát netoužím). Nic proti samotnému článku, s jeho obsahem ve vztahu k zmíněným politickým subjektům bych souhlasil a titulní strana Reflexu mi navíc připadá povedená, jenže mi hodně vadí přirovnání, které má rozbor učinit efektnějším a ve skutečnosti velice kulhá. Raději ocituji, co mi celý dojem silně pokazilo:"Škoda, že panu Bártovi nikdo ještě nevysvětlil, že Napoleon ve Francii brutálně potlačil svobodu, zavedl policejní stát a že svůj komplex malého Korsičana řešil velkolepým způsobem napříč celou Evropou tak, že ji málem zničil."
Napsal jsem o Napoleonovi a jeho době na dvě desítky knih, ještě víc jsem přečetl, co o něm napsali Britové, Američané, Rusové (včetně Sovětů), Francouzi, Němci a mnozí další počínaje současníky či pamětníky až po moderní historickou produkci, podobné hodnocení bych ale při nejlepší vůli našel jen u stalinistického historika-generála Žilina.
Ale zůstaňme věcní.
První otázka na pana Šafra:
Je brutálním potlačení svobody vyvedení země z revolučního chaosu, konsolidace státního aparátu i práv občanů vydáním Code Napoléon (Code Civil), který platí i v současné Francii?
Otázka druhá:
Je stát, který se opírá o takový právní řád, policejní? Je-li policejním státem ten, který má ministerstvo policie (tak zněl dobový termín, dnes rozuměj vnitro), pak ano.
Otázka třetí s vysvětlením:
Zničením málem celé Evropy se nejspíš myslí tzv. koaliční války, jichž se Napoleon Bonaparte aktivně účastnil od roku 1796. Válku druhé koalice vyhlásili Francii její nepřátelé. Válku třetí koalice rovněž. Válku s Pruskem roku 1806 začalo Prusko, polské tažení roku 1807 vyplynulo z toho, že Rusko od roku 1805 neuzavřelo s Francií mír, který Rakousko podepsalo u Prešpurku, a válku roku 1809 začalo Rakousko. Takže nám zbývají roky 1812 až 1815, z čehož plyne, že oním velkolepým způsobem ničili Evropu jak "hodní", tak i "zlí". Mimochodem, ti "hodní" ji pak uspořádali na Vídeňském kongresu do podoby Svaté aliance, a teprve tento systém až do roku 1848 zavedl policejní státy s brutálním potlačováním svobody v rozsahu celé Evropy.
Co z toho plyne?
Že ten, kdo něco píše, by měl vědět, o čem píše, a to nejen v obecném a konkrétním, ale i zvláštním. Jinak znehodnocuje i to, co napíše dobře, tedy v daném případě většinu článku. Pro srovnání s Vítem Bártou by si měl najít jiné historické osobnost, které zná lépe, byť nebudou tak proslulé a efektní.
Petr Holec to v témže čísle v článku Jak fugují Věci veřejné udělal s paralelou na Maxmiliena Robespierra mnohem chytřeji a výstižněji. Jen i jej si dovolím ve vší úctě (nobody is perfect) upozornit na dvojnásobnou chybu ve větě:
"V roce 1799 si tehdejší generál, první konzul a budoucí císař Napoleon Bonaparte zkusil první státní puč..."
Byl to, pěkně prosím, jenom generál, prvním konzulem se stal právě až v důsledku onoho "prvního" puče. Který byl druhý...?
Pokud jde o puč, rozumí tím Slovník cizích slov násilný politický převrat (zpravidla reakční) provedený malou skupinkou lidí bez podpory širokých mas. 18. brumaire proběhl vcelku v souladu s konstitucí a u téměř celého francouzského národa se po letech neschopné i zkorumpované vlády Direktoria setkal se souhlasem.
Zdá se vám moje malé pohoršení hnidopišské? Mně ne, historie by měla být magistra vitae, ne povolná služka, kterou znásilníme, kdy je nám libo...
13 komentářů:
Tomu chlapovi bych neváhal jednu vrazit za takový článek...Taky jsem četl knihu od sovětského autora a bylo to plné keců, pomluv a lží. Byla to kniha Napoleon: stíny mocných a zrovna bych ji nedoporučoval...
Prosím příště bez silných slov jako "jednu vrazil", nemá to tu místo; jak radili císaři v "Císařove pekaři": "Nedej v prchlivosti cloumati svým majestátem!" :-) "Stíny mocných", to napsal Valentin Pikul, to se mu velmi nepovedlo... :-)
Pardon za ty slova ale nemám rád když někdo píše takové věci a nic o tom neví...a ano Valentinovi se to příliš nepovedlo :)
To je OK... :-) Já to taky nemám rád, i když vím, že ani autor, ani redakce nezareagují a budou dělat, že orel much nelapá :-), co na to taky mají říci, dva top články by si tím shodili...? Pokud jde o toho Pikula, vyšla česky kniha o admirálu Kolčakovi, to byla taky hrůza (jak jinak psát na takové téma za Brežněva...), ale Slováci kdysi, snad 25 let zpátky, vydali cosi, co už nevím, jak se jmenovalo, rusky snad "Perom i špagoj", bylo to ze Sedmileté války a po ní, hlavní postavou byl rytíř d´Eon, agent "Secret du Roi", tajné služby Ludvíka XV. (psal jsem o něm, tuším, v "Sňatcích se smrtí"), a pokud o tom záhadném "ženomuži" něco vím, tak to byla docela dobře napsaná kniha...
O tomto "ženomuži" jsem četl v časopise History kde byl malý článek. Vaši knihu Sňatky se smrtí nemám ale snad časem...od vás mám vlastně jen dvě knihy- "Má krev patří Napoleonovi" ta byla podle mě povedená.A taky vlastním "Napoleon na Dunaji"... plánuji časem zakoupit další.Kniha která se mi taky moc líbila byly Paměti Marbota... překlad samozřejmě od vás a dále plánuji taky zakoupit Paměti kapitána Parquina a co se týče mé první knihy tak to byl "Napoleon Bonaparte" od Alberta Manfreda, kterou mi věnovala matka když jsem byl menší a to mě k tomu asi přivedlo.
Od té doby, co jsem začal sledovat, jaké příspěvky se právě nacházejí mezi „10 oblíbenými“ (tj. nejzobrazovanějšími v posledním měsíci), vrtá mi hlavou, proč se mezi nimi opakovaně objevuje tento článek. Je to učiněná záhada. Snad na něj existuje odkaz z nějakého často navštěvovaného místa? Jinak si nedovedu vysvětlit, proč by zrovna tento měl poutat stále dokola pozornost.
Už mě to začalo trochu rozčilovat, protože mám za to, že ta pozornost je poměrně nezasloužená. Ne že by byl špatný – naopak jej chválím, ale kdyby se měl člověk ozvat pokaždé, když nějaký novinář projeví ve své bohorovnosti či prostomyslnosti nedostatečnou obeznámenost s dějinami, tak by se upsal. To zajisté neznamená, že by nemělo význam tu a tam zareagovat, jen se mi to všechno nezdá dostatečným zdůvodněním výše zmíněné obliby. Rozhodl jsem se proto využít příležitosti na pokus otevřít téma, které by souviselo, ale bylo – z mého pohledu – důležitější a obecnější.
Otázka zní: Kdy a jakým způsobem správně reagovat, setkáme-li se s nějakým omylem nebo vyloženou pitomostí na stránkách tisku? (Omezme se přitom na předmět historie, nebo napoleonského období či dokonce jen Napoleona.)
Odpověď samozřejmě závisí na mnoha okolnostech: např. autorovi (jedná se o běžného občana či historika, seriózního publicistu nebo ubohého pisálka), místu zveřejnění (odborný, obecně osvětový či zpravodajský tisk) a možnosti obracet se k veřejnosti (diskuse pod článkem, předpokládaná úroveň čtenářů).
Myslím, že se obecně málo doceňují jemnější druhy ovlivňování (než je přímá polemika s autorem a redakcí). Mám dojem, že se snadno upadá do dvou krajností: Buď se dotírá na autora v pošetilé snaze, aby okamžitě změnil názor, napravil omyl a bezodkladně uvedl věc na pravou míru. Anebo je článek doprovázen zhrzenými výlevy (či naopak nekritickým plesáním) neočekávajícími žádnou odpověď a obracejícími se nanejvýš k veřejnosti s nadějí na pění společné litanie či chvalozpěvu. Výsledek bývá dost truchlivý a unavující. Napadají mne jiné možnosti a návrhy a byl bych zvědav, co mi na ně kdo řekne, když už sem tedy zabrousí.
(1) Obracet se vždy jak k autorovi, tak k veřejnosti, přičemž míru nakolik k němu a nakolik k ní určuje stupeň odbornosti a serióznosti autora a předpokládaná úroveň čtenářů. Důvod: Dát vždy příležitost autorovi ke změně názoru či nápravě omylu a veřejnosti k zaujetí a vyjádření stanoviska.
(2) Zvážit, zda je místo vhodné pro založení polemiky, anebo je lépe případné čtenáře pouze upozornit na chybu a odkázat na zdroj nebo místo, kde se problém poctivě (ne nutně vysoce odborně) rozebírá – v pojednání či ještě lépe v polemice. Důvod: Některá místa jsou takovými „hnojišti“, že je lepší odtamtud čtenáře odvést, neboť je menší pravděpodobnost jejich pročištění než „ušpinění“ návštěvníků. Na fórech nutno dbát duševní hygieny – své i cizí.
(3) Pokud je naděje, že může vzniknout zdravá debata o problému přímo na místě, pak se pokusit o založení diskuse způsobem, který ji nasměruje k věcnosti, otevřenosti a vzájemné úctě. Tohle pokládám za nejobtížnější, ale také nejpoutavější a nejdobrodružnější část úkolu. Jeví se mi to navýsost důležité ne pouze kvůli pravdě toho či onoho zvažovaného předmětu, nýbrž vhledem ke kultuře argumentace vůbec, což je podle mne to, co schází především, nikoli poučenost v té či oné oblasti.
TG
Opět se potvrzuje goethovské o šedivé teorii a žití stromu zelenajícím se. Na podobně didaktické polemiky by mělo být úplně jiné fórum, v mém blogu to není účel ani cíl a já reaguji zpravidla živelně, když mě něco nebo někdo popíchne. Problém je i v jiné věci; když pošlete názor (v tomto případě reakci na reflexovský článek) redakci a autorovi (což se v tomto případě stalo, neb kritizovaný má být seznámen), zaujmou polohu mrtvého brouka, který sice není orel, leč much rovněž nelapá. Což je předem na 99,99 % očekávaná reakce. Takže jde spíše o srandu, o píchnutí do novinářské bohorovnosti, ne o didaktiku. Jistěže se tam Bárta objevuje zas a znova, neboť principy vyhledávačů jsou takové (někdy komické, nedlouho po příspěvku o Trafalgarském hřbitovu se v reklamách, které na blog přiděluje AdSense, objevila reklama na pohřební službu :-)) a on je dost kontroverzní celebrita na to, aby se stroje jeho jména chytly (celebritou není Ondřej Neff, neboť pokus o polemiku s jeho stereotypním názorem Napoleon=Hitler jsem taky rozebíral, a V.K. který je spíše osobností než celebritou, zas plní média tolik, že jeho extempore s knižní DPH zapadne). Zbytek už mají na svědomí internetoví brouzdalové, kteří se chovají stejně, jako stroje, neb tak mají naprogramovanou mysl :-). Všeho do času, pánbůh na věky, a až vyšumí Bárta z povědomí, vyšumí i prolinky, etc. Hic transit gloria mundi.
Píšete: „Na podobně didaktické polemiky by mělo být úplně jiné fórum, v mém blogu to není účel ani cíl a já reaguji zpravidla živelně, když mě něco nebo někdo popíchne. (…) Takže jde spíše o srandu, o píchnutí do novinářské bohorovnosti, ne o didaktiku.“
Nejsem si úplně jist, zda si rozumíme. To moje zamyšlení není o Vaší reakci ani o Vašem blogu. Tu jsem chápal tak, jak o ní píšete, a ani tento blog nepovažuji za středisko osvěty. Jde mi o to, co by mohl nebo i měl učinit kdokoli, kdo ví, že novinář plácá hlouposti nebo se mýlí a utvrzuje v omylu své čtenáře. Napsat přímo autorovi je jen jednou z možností a správně upozorňujete, že jde mnohem více o nalomení té bohorovnosti, než o poučení. Jenže ne každý si to uvědomuje jako Vy. Chtěl jsem tím říci, že i menší ohlasy, jejichž výsledek vůbec nemusí být patrný, mohou nést své plody. Ani při tom odkazování – třeba i na tento blog – nejde o to přetahovat lidi do nějaké „myslivny“, nýbrž otevřít obzor, který by jinak možná zůstal uzavřený. Co s ním udělají nebo jak jej využijí, je jejich věc. Už ten, kdo nabídky využije, projevuje základní snahu o seznámení a zájem o věc. Další bych ponechal prozřetelnosti. Jednalo se mi o to, že naše snažení často sází příliš na naši vlastní zběhlost a výtečnost a málo věří druhým – že se chopí a zužitkují nabídnutou příležitost, … třeba i úplně jinak, než jsme si představovali. V tom, jak moc spoléháme sami na sebe, paradoxně málo pomáháme druhým.
Příkladem: Co myslíte, že by kupř. Ondřeje Neffa pohnulo k přemýšlení více? - Dopis jednoho, byť v dané věci vzdělaného, spisovatele, který však může být zaujatý, anebo pravidelné ohlasy čtenářů pod jeho články, které říkají pouze: je to omyl z těch a těch důvodů a podrobnější zdůvodnění, rozbor či poučenější polemiku mohou zájemci najít tam a tam?
TG
Mimochodem, nevím, jak byste si vlastně představoval, že by mohla třeba redakce Reflexu zareagovat?! (Dopis autorovi může být něco jiného.) Nemohou Vám přece napsat upřímně podle skutečnosti:
„Vážený pane Kovaříku, uznáváme, že máte pravdu, ale my tady zkrátka můžeme psát jen tak, jak nám naše vzdělání dovoluje a koneckonců i vzdělání čtenářů, které je s naším zhruba na stejné úrovni. Jsme rádi, že s nimi můžeme sdílet společné předsudky, protože to je záruka, že si budeme navzájem rozumět a že si je nepohněváme. K čemuž by pravděpodobně došlo, kdybychom jim příliš zasahovali do jejich zažitých a naučených samozřejmostí. Navíc by to teď už beztak nikoho nezajímalo a my musíme brát - vzdor tomu co se různí světlonoši světa domnívají - zřetel na prodejnost, ne na pravdivost, což si jako člověk, který se živí knihami, jistě uvědomujete. Ve vší úctě proto vezměte na vědomí, že tu na Váš názor sere pes a nemarněte čas svůj ani náš upozorňováním na chyby, s nimiž už nic nenaděláme a ani dělat nechceme a nemůžeme. Neberte si to, prosím, osobně. Vaší práce si jinak opravdu vážíme a zbude-li nám při té naší velmi náročné nějaký čas, příležitostně si některou Vaši knihu i přečteme, abychom poznali Váš zcela subjektivní názor, s nímž se naše veřejnost vůbec neztotožňuje, a fakta, která jí mohou být ukradená.“
... Za takových nebo podobných okolností je ona mlčenlivá povznesenost ještě poměrně ohleduplná, byť poněkud pokrytecká.
TG
Včera nebyl čas reagovat na Váš první komentář a dnes ráno vidím druhý, který mě nadchl, je úžasný a děkuji..., není co dodat!!! Dal by se použít v sitcomu s Alexem Baldwinem, převeden na politickou bázi by byl vhodný i do Yes, Minister, atd... Jen prosťáčci se pokoušejí komunikovat se svými čtenáři a rdí se, když jsou nachytání na švestkách...! :-) :-) :-) Díky; netrváte-li na autorských právech, vypůjčil bych si kousek, až mě zas nějaké seriózně se tvářící perioduíkum nadzvedne!
Ale jo, samozřejmě. Vezměte si jej klidně celý. A pokládejte to třeba za opožděný dárek ke svátku, anebo předčasný k narozeninám. :-)
Jen bych – když to teď po sobě čtu – nahradil výraz „názor“ v obratu „že tu na Váš názor…“ slovy „na Vaše připomínky“, aby se neopakoval dvakrát v jednom odstavci a bylo to stylisticky čistší.
TG
Beru oboje, svátek i narozeniny :-)
Okomentovat