úterý 3. srpna 2010

CO NOVÉHO NA MÉM PSACÍM STOLE

Tak vymýšlím a lámu si hlavu, čím blog, který mě baví (což by z něho mělo jít poznat) zpestřit, abych vás do něj nalákal, a při tom procvičování šedé kůry mozkové mi doteklo, že zapomínám na jednu pro mně hodně důležitou věc, tedy na sebe. Počínám si jako eseróčko, nic nikam neroztrubuju, a měl bych si počínat jako akciovka, vydávat něco jako výroční zprávu, kde bych složil účty z dal i má dáti, a ježto mě auditujete jen vy, mohu i bez většího rizika lhát. Takže, řečeno českou průmyslovou hantýrkou, udělám občas něco jako rozborovku, moderně meeting, a v něm přednesu, co se ve spisovatelské dílně zrodilo, těhotní a spěje k porodu či se narodilo. To slovo spisovatel či adjektivum spisovatelské nemám rád, říká si tak příliš lidí, i když z nich mnoho nevypadne. Ale měl-li pravdu H. G. Wells (nebo to byl G. B. Shaw???), když tvrdil, že spisovatel je ten, co před usnutím přemýšlí, co ráno napíše, pak spisovatel jsem (byť by to mohlo platit i o paranoikovi, který se baví každodenním psaním anonymů...). Nicméně, řečeno s Goethem, spějme k jádru pudla.

Velké věci začínají u maličkostí, říkával král Ludvík XV., takže teď vyšel ve dvouměsíčníku Přísně tajné můj kacířský článek o jednom veleromantickém souboji knížete Kinského v ludvíkovské Francii, který se naší beletrií a popularizující historií táhne jak příslovečná červená niť. Myslím, že jsem v něm dost průkazně doložil, že je to věc zgruntu vymyšlená i jak byla vymyšlená. Za dva měsíce by měl vyjít v témže periodiku článek z jiného soudku, o námořním souboji lodí USS Kearsarge a CSS Alabama před Cherbourgem, což je krásná epizoda z doby, když Sever válčil s Jihem. K napsání mě přiměly deník kapitána Alabamy a hlášení obou velitelů o boji. Dál se na mě obrátil časopis Živá historie, což je (narozdíl od jiných) seriózní periodikum, popularizující dějiny; tematické (zářijové?) číslo by mělo být z větší části věnováno koaličním a napoleonským válkám a já tam na objednávku odevzdal dva příspěvky, jeden suchozemský a druhý námořní.

Pokud jde o knihy, Napoleonovu prohru očekávám každým dnem a víc o ní najdete na tomto blogu v uplynulých měsících. Na začátku července jsem Akcentu odevzdal Napoleona a ženy a ukázku z rukopisu i vysvětlení, oč půjde, pro vás připravuji. Dopsal jsem a čtu po sobě, čistím a ke čtení neúnavně obětavému příteli Karlu A. Řezníčkovi posílám rukopis zcela nenapoleonský (človek si od toho Prcka přece jen musí odpočinout...) s definitivním názvem Válka Řeků s Peršany. Je to téma, které mě fascinovalo od školních škamen a např. Pressfieldův román Gates of Fire (česky vyšlo jako Ohnivá brána) , jenž je téměř literaturou faktu, k tomu hodně přispěl. Vojenské střety v mé knize hrají hlavní roli, byť se nelze vyhnout genezi obou soupeřů, chceme-li pochopit who is who; teprve na základě tohoto pochopení lze vyprávět o výpravě proti Skythům, povstání ionských osad, námořní bitvě u Ladé, Marathónu, Artemisiu, Thermopylách, Salamině i Platajích a dovést děj až zhruba za tzv. Kalliův mír. Takže se zkuste připravit na trochu změny a já časem ukážu některé kousky či pasáže.

Jsem pilný jako včelička, po Miltiadech, Leonidech a Themistoklech jsem se zas vrátil k císaři Francouzů s něčím, o čem jsem dlouho uvažoval, jestli a jak to půjde. Dnes už vím že ano, mám na sto dvacet wordovských stránek (což je asi 240 normovaných) tedy polovinu, leč jen prvního dílu. O čem? O bitvě u Waterloo. Proč, když jsem před desetiletím napsal Sto dní a Taraba Waterloo? Protože ani jedna ta kniha nevystihuje podstatu a jen popisuje povrch dějů. Zůstanete-li toliko u popisu, nikdy nepochopíte, proč tažení roku 1815 skončilo, jak skončilo, a já, alespoň myslím, mám jasno, že to byla předem prohraná cesta do pekla. Budu se k tomuto problému vracet v dalších týdnech i měsících, budu upozorňovat i na některé moderní tituly (z nichž na Coppensovo Waterloo: Lži upozornil na tomto blogu už Jakub Samek), které mě silně ovlivnily, možná i s vámi polemizovat. Ta kniha nebude jen o dnech 15. až 18. června 1815, byť tady půjde hodně do detailu, ale i o tom, jací lidé a jaké armády proti sobě stáli, jaké byly šance a rozložení sil. Kromě textu bude mít i tematické bloky, v nichž lze detailněji probrat způsoby taktiky a skladby jednotek, porvnat zbraně i jejich účinnost, uvést podrobnosti ze života v oněch dnech, opřít se o dobové předpisy, vytěžit maximum z memoárů i z velkých klasiků všech tří stran, např. z francouzského Houssaye nebo Mauduita, Brita Siborna či Němce Letow-Vorbecka... První díl by měl končit navečer 17. června a v tom, co tažení předcházelo, nebudou ani tak oslavná líčení Letu orla (byť problém maršála Neye pominout nelze) , jako spíše Grouchyho tažení k Lyonu či poslední povstání ve Vendée. Bude to hlavně vojenská historie s příčinami, předpoklady a následky, ne politická... Podobně i díl druhý neskončí jen ústupem od Waterloo, ale půjde až k bojům na jiných částech hranice, k Rappově obraně Rýna a ke vzdoru posledních pevností. Tak mi držte palce a nekruťte nade mnou hlavou tím spíše, že Waterloo je jen první z celkem trojice tažení, které bych chtěl časem takhle do hloubky udělat.

4 komentáře:

roman.ricka řekl(a)...

Sleduji, že máte záběr jak Zaoceánský parník :-)
Když k tomu připočtu Vaše další aktivity, tak bych rád věděl kolik hodin má Váš den??? Tipuji tak 36 minimum.

S těmi časopisy nemám moc dobrou zkušenost. Kdysi jsem četl History Revue a Epochu. Jen čas od času.
Po tom co jsem zjistil, že dělají ze čtenářů hlupáky, jsem na ně zanevřel. Používat fotky z filmům které znázorňují úplně jinou situaci, nebo několik tisíc utopených po bitvě u Slavkova, mne nenechalo chladným. Dostal jsem omluvu o redakce, ale dále dám radši přednost knize.

Kolega z práce si History Revue kupuje a v nedávném čísle je článek o Janu Karlu XIV. čili bývalém maršálu císaře Napoleona.
Autor toho článku Vás jmenovitě cituje (jednou nebo snad vícekrát, už si to přesně nepamatuji), tak jsem se chtěl zeptat, jestli o tom opravdu víte, a nebo jestli si Váš komentář, či postřeh opět jen vymysleli.

jiri kovarik řekl(a)...

Jo, někdy si tak připadám, skoro jak Titanic. Ale tak hrozný to není, časem se vytvoří určitá praxe, člověk trochu ví, jak na to, takže zbude čas i na normální věci. Ono to vlastně splývá s koníčky, čímž jsem v tomto ohledu šťastný člověk. Pokud jde o časopisy History revue, History, etc., těm se na hony vyhýbám i pasivně, tedy čtenářsky. "Živou historii" nicméně dělá pár mladších lidí, historiků, a jejich popularizace, pokud jsem mohl posoudit, jsou seriózní. Kdo mě citoval a jak ohledně Bernadotta, to nevím, neoznámili mi to ani oni, ani nikdo jiný. Jména bych ovšem vytušil, protože svět je malý. Naschvál, jestli bych se trefil, příjmení prvního pravděpdobného pachatele začíná na B., druhého na K. :-) Buďte ovšem rád, že se vám někdo někde omluvil. Já takhle dvakrát napomenul jinak velmi seriózní Reflex a tam usoudili, že, jak se říká v jednom románu Karla Maye, nejsem hoden státi v trusu jejich koně :-) Už nevím, co bylo to druhé, ale to první byla sranda, zasvěcený článek o malíři Davidovi s poněkud zavádějícím hodnocením obrazu Bonaparta překračujícího Alpy, navíc tam byla na reprodukci Grosova kopie, což se pozná podle barvy koně a Bonapartova pláště :-) Ale nobody is perfect, já se občas (a stalo se mi to nejednou) taky utnu...

Andrej řekl(a)...

Zdravím Vás srdečne pán Kovařík.
Veľmi moc ma teší Vaša aktivita a plány. Zároveň Vám aj hodne závidím (v dobrom samozrejme) to prepojenie zamestnania a hobby.
Chcem sa Vás však spýtať aj s ohľadom na Vaše zmienky na tomto blogu (tipy pro nakladatele): plánujete už konkrétnejšie aj nejaké preklady? Alebo Vás zatiaľ žiaden nakladateľ v tomto smere neoslovil?

jiri kovarik řekl(a)...

Pokud jde o překlady, dělám jich dost málo a to je dobře, protože si vybírám a přednost dávám "vlastní tvorbě". Před dvěma lety jsme překládal naposled, věc, kterou jsme si sám trochu vymyslel, první dva svazky u nás neznámého romantického autora žánru romány kápe a meče, Michela Zévaca, o rytíři Pardaillanovi (Pardaillanové-Otec a syn a Zamilovaný Pardaillan); je to z doby kolem Bartolomějské noci ve Francii a já mám k tomuhle hrdinovi (kterého ve filmové verzi románu hrál Gérard Barray) vztah, protože na něm jsem se před čtyřmi desítkami let učil číst francouzsky...Poměrně nedávno mě jeden nakladatel oslovil s knihou napoleonskou, s Blondovou "Grande Armée", přesněji to byla reakce na můj podnět, měli bychom se tento měsíc sejít, ale to bývá vždy trochu běh na delší trať, takže uvidím, zda se to zrealizuje, či nikoliv.