Jsou knihy, které se vymykají i v případě, že na dané téma existují stovky či dokonce tisíce titulů. Z těch, které byly napsány na téma "Waterloo" v posledních zhruba deseti letech, jich co do nových poznatků, názorů, originality zpracování či závěrů existuje dokonce několik (jmenujme jako příklad na tomto blogu už dříve recenzovanou Coppensovu knihu Waterloo: Les mensonges). Titul s poněkud dlouhým názvem 1815: The Waterloo Campaign. Wellington, his German Allies and the Battles of Ligny and Quatre Bras (Tažení k Waterloo. Wellington, jeho němečtí spojenci a bitvy u Ligny a Quatre Bras) je z pera britského historika německého původu Petera Hofschröera a obsahem to dokonale prozrazuje. Vychází totiž z dosti zažité premisy o podružné roli, již v belgickém tažení roku 1815 sehrála Blücherova Dolnorýnská armáda, která sice u Waterloo na bojiště dorazila, leč až ve chvíli, kdy už bylo rozhodnuto a Napoleonova porážka představovala pro Brity jen otázku. Tento velký, nicméně urputně tradovaný omyl, Hofschröer dokonale vyvrátil a dokonce udělal i něco víc, neboť zanedlouho publikoval i druhý díl, věnovaný samotné bitvě 18. června, a provokativně mu dal podtitul The German Victory, Německé vítězství. Vzbudil pochopitelně u britských historiků poměrně velký rozruch, jeho důkladně dokumentovaný názor ale vyvrátit nelze, nanejvýš jej jde jen trochu poopravit. Co vlastně kniha obsahuje? Především pečlivý rozbor evropské situace po pařížském míru s analýzou rozporů bývalých protinapoleonských spojenců, jejich plánů i ambicí, v nichž se rýsovaly zárodky možného konfliktu Britů a Rakušané na jedné straně s Prusy a Rusy. Dále je tu skvělé shrnutí spojeneckých příprav a plánů, reagujících na Napoleonův útěk z Elby. Tady už Hofschröer analyzuje strukturu německých jednotek jak na pruské straně, tak i v britské armádě, i zápas, jenž byl sveden o to, které německé oblasti dodají tomu či onomu rekruty. Najdeme tu rozbor připravenosti na útok či obranu, stav spojeneckého zpravodajství a pak první dva dny války. V tomto líčení, doplněném řadou map, nákresů i tabulek, zjišťujeme, jak dobře byli připraveni na Napoleonův útok Prusové, kterak mu plánovitě odolali, i rozbor situace, v níž Wellington dokonale zaspal prvních čtyřiadvacet hodin. Nelze se divit, že podobné hořké sousto imperiální Britové skousli jen se skřípěním zubů... Krásné na této knize je i další věc, totiž skutečnost, že příliš nepracuje s archivními prameny a opírá se o stará, mimo německou jazykovou oblast dosti málo známá díla (Pflug-Hartung, Letow-Vorbeck), a na jejich základě analyzuje i syntetizuje. Výsledek? Závěr, že Prusy Napoleonova ofenzíva ani v nejmenším nezaskočila, reagovali na naprosto promyšleně, téměř dokonale, a kdyby jim byl Wellington schopen 16. června pomoci tak, jak opakovaně sliboval, mohl se poslední Napoleonovou bitvou stát dvojitý střet Quatre Bras-Ligny. Podotýkám, že jde o práci monografickou a k celkovému obrazu je třeba přibrat i díla, shrnující události na francouzské straně (Mauduitem počínaje přes Houssaye a Coppensem konče) i u Britů (tady začněme Sibornem a skončit můžeme u Adkinova Waterloo Companion, byť ten zachycuje jen den 18. června, tedy vlastní bitvu u Waterloo).
úterý 31. srpna 2010
WATERLOO PETERA HOFSCHRÖERA
Jsou knihy, které se vymykají i v případě, že na dané téma existují stovky či dokonce tisíce titulů. Z těch, které byly napsány na téma "Waterloo" v posledních zhruba deseti letech, jich co do nových poznatků, názorů, originality zpracování či závěrů existuje dokonce několik (jmenujme jako příklad na tomto blogu už dříve recenzovanou Coppensovu knihu Waterloo: Les mensonges). Titul s poněkud dlouhým názvem 1815: The Waterloo Campaign. Wellington, his German Allies and the Battles of Ligny and Quatre Bras (Tažení k Waterloo. Wellington, jeho němečtí spojenci a bitvy u Ligny a Quatre Bras) je z pera britského historika německého původu Petera Hofschröera a obsahem to dokonale prozrazuje. Vychází totiž z dosti zažité premisy o podružné roli, již v belgickém tažení roku 1815 sehrála Blücherova Dolnorýnská armáda, která sice u Waterloo na bojiště dorazila, leč až ve chvíli, kdy už bylo rozhodnuto a Napoleonova porážka představovala pro Brity jen otázku. Tento velký, nicméně urputně tradovaný omyl, Hofschröer dokonale vyvrátil a dokonce udělal i něco víc, neboť zanedlouho publikoval i druhý díl, věnovaný samotné bitvě 18. června, a provokativně mu dal podtitul The German Victory, Německé vítězství. Vzbudil pochopitelně u britských historiků poměrně velký rozruch, jeho důkladně dokumentovaný názor ale vyvrátit nelze, nanejvýš jej jde jen trochu poopravit. Co vlastně kniha obsahuje? Především pečlivý rozbor evropské situace po pařížském míru s analýzou rozporů bývalých protinapoleonských spojenců, jejich plánů i ambicí, v nichž se rýsovaly zárodky možného konfliktu Britů a Rakušané na jedné straně s Prusy a Rusy. Dále je tu skvělé shrnutí spojeneckých příprav a plánů, reagujících na Napoleonův útěk z Elby. Tady už Hofschröer analyzuje strukturu německých jednotek jak na pruské straně, tak i v britské armádě, i zápas, jenž byl sveden o to, které německé oblasti dodají tomu či onomu rekruty. Najdeme tu rozbor připravenosti na útok či obranu, stav spojeneckého zpravodajství a pak první dva dny války. V tomto líčení, doplněném řadou map, nákresů i tabulek, zjišťujeme, jak dobře byli připraveni na Napoleonův útok Prusové, kterak mu plánovitě odolali, i rozbor situace, v níž Wellington dokonale zaspal prvních čtyřiadvacet hodin. Nelze se divit, že podobné hořké sousto imperiální Britové skousli jen se skřípěním zubů... Krásné na této knize je i další věc, totiž skutečnost, že příliš nepracuje s archivními prameny a opírá se o stará, mimo německou jazykovou oblast dosti málo známá díla (Pflug-Hartung, Letow-Vorbeck), a na jejich základě analyzuje i syntetizuje. Výsledek? Závěr, že Prusy Napoleonova ofenzíva ani v nejmenším nezaskočila, reagovali na naprosto promyšleně, téměř dokonale, a kdyby jim byl Wellington schopen 16. června pomoci tak, jak opakovaně sliboval, mohl se poslední Napoleonovou bitvou stát dvojitý střet Quatre Bras-Ligny. Podotýkám, že jde o práci monografickou a k celkovému obrazu je třeba přibrat i díla, shrnující události na francouzské straně (Mauduitem počínaje přes Houssaye a Coppensem konče) i u Britů (tady začněme Sibornem a skončit můžeme u Adkinova Waterloo Companion, byť ten zachycuje jen den 18. června, tedy vlastní bitvu u Waterloo).
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat